Články - 2025

„Patříme na Západ!“ je to nejhloupější, ba dokonce možná nejnebezpečnější politické heslo současnosti. Proč? Těch důvodů je více. Ale vezměme to popořádku.
 
Nejdříve si zkusme definovat, co to ten bájný Západ dnes je, respektive co už dávno není. Země ležící na západ od nás už zcela jistě nejsou tím, čím byly za časů, kdy Československo bylo ještě součástí světové socialistické soustavy. Od té doby se toho hodně změnilo. Svobodu slova nahradila smrtící politická korektnost, svobodný trh znásilnily bruselské byrokratické regulace, EHS čili Evropské hospodářské společenství, jež sloužilo volnému obchodu suverénních zemí, se přeměnilo na Evropskou unii, jejíž cílem je vnutit všem zemím jednotný politický, právní, fiskální i měnový systém. Volené politiky nahradily nikým nevolené klotové rukávy.

Dlouhý pochod institucemi

Na agresivní zfanatizované univerzitní studenty už nenarazíte v Číně, kde za Maových časů mávali rudými knížkami, ale daleko spíše na západních univerzitách. I to je výsledkem procesu, jenž je právě s odkazem na tragickou čínskou zkušenost trefně označován jako Dlouhý pochod institucemi. Za jeho počátek lze považovat rok 1968, kdy po studentských bouřích levičáci všech možných barev a odstínů začali postupně obsazovat nejrůznější instituce, univerzitami počínaje, redakcemi pokračuje a vládami konče. Výsledkem je současné progresivistické šílenství. Ostatně puberťačka jménem Greta je výhonkem téhož a politici a finančníci, kteří si tohle nedovzdělané stvoření zvou či zvali na svá fóra, jsou přímo spektakulární ukázkou degenerace západní společnosti. 

My jsme ta večeře

Nevím, jak často jezdíte po dálnicí D5 z Plzně směrem na Rozvadov, ale to, co tam postupně vyrostlo, je pro naši současnost přímo definiční. Čeho jsou všechny ty obrovitánské budovy, všechny ty monstrózní skladovací kvádry obrazem? A proč jsou jen na naší straně, a ne také na té německé? Ta méně nepříjemná odpověď zní, že u nás je prostě levnější pracovní síla. Ale ona je tu ještě jedna mnohem závažnější odpověď.

Když nás Západ lákal a posléze přijal do Evropské unie, mysleli jsme si, že nás zve na večeři ke společnému stolu. Mýlili jsme se. My jsme ta večeře. Nejsme plnoprávnými členy, nýbrž koloniemi, kam západní nadnárodní společnosti lifrují své zboží. Za Rozvadovem se jen překládá. Ale kdyby jen to. V mnoha případech, zvláště co se týká potravin, si sice ve stejném obalu, ale dráž kupujeme horší kvalitu. 
 
Západ je za bodem návratu

Největší tragédií současného Západu je jeho imigrační politika. Opravdu chceme, aby to i u nás vypadalo jako na předměstích Paříže, Malmö či Birminghamu? Opravdu chceme stejnou kriminalitu, jaká dennodenně ohrožuje obyvatelstvo západních zemí? Opravdu chceme podvolení islámu, před kterým varuje spisovatel Michel Houellebecq? Opravdu si chceme i k nám zavléct mor zhoubného nefungujícího multikulturalismu? Obávám se, že současný Západ už překročil hranici možného návratu, země na východ od někdejší železné opony ale šanci ubránit se této sebevražedné společenské trajektorii ještě mají. Pokud ještě něco může euroatlantickou anticko-židovsko-křesťanskou civilizaci zachránit, Západ to určitě není.

Poučíme se z historie?

Možná také stojí za připomenutí, jaká je naše historická zkušenost se zeměmi ležícími na západ od nás. Z Německa vzešly dvě světové války a v současnosti k nám „exportuje“ svoji nezvládnutou energetickou a migrační politiku. A pozor, Německo nikdy nedělá malé chyby! A Francie a Velká Británie? Těm jsme i dnes ukradení stejně, jako když kdysi podepisovaly Mnichovskou dohodu. Netřeba si o nich nic nalhávat. Jejich politici obvykle úžasně krasořeční, ale když přijde na lámání chleba, vždy upřednostní vlastní zájmy. A ty opravdu nejsou vždy totožné s těmi našimi. Ukrajina může vyprávět, kam a do čeho ji zavlekli.

Když nastal onen Fukuyamův Konec dějin, mnozí očekávali, že dojde ke konvergenci kapitalismu a komunismu. Stalo se. Jenže úplně jinak než jsme předpokládali. Zatímco komunistická Čína a další východní země si z kapitalismu vzaly to nejlepší a zažívají díky tomu neuvěřitelný rozvoj, Západ si z komunismu, respektive ze socialismu sovětského typu osvojil to nejhorší. Byrokracii, regulaci, dirigismus, ideovou nesnášenlivost, cenzuru, zneužívání justice.

Suma sumárum: Onen Západ šedesátých, sedmdesátých či ještě osmdesátých let už neexistuje. Zdegeneroval. Je neskonale hloupé cpát se někam, kde to dlouhodobě upadá.

Nepatříme ani na Východ

Pokud napíšete to, co jsem shrnul v předcházejících odstavcích, můžete vzít jed na to, že vás okamžitě obviní, nařknou a pomluví, že když tedy nechcete patřit na Západ, určitě vzhlížíte k Východu, jinými slovy, že toužíte přimknout se opět k Moskvě. Což je samozřejmě naprostý nesmysl. Náš problém je v něčem jiném.

Jen jsme vytáhli hlavu z moskevského zadku, už ji noříme do bruselského. Uniká nám, že svět se mezitím dost změnil, ba že se tak nějak přepóloval. Nadále bojujeme s komunismem z Východu, ač tam již v té tradiční podobě neexistuje, zatímco socialismus se vším svým totalitním dirigismem a dementní byrokracií, dnes navíc také v podobě nejrůznějších progresivistických šíleností, se na nás už dávno valí ze Západu, jenž už jaksi není tím, čím kdysi býval, a naopak začíná být přesně tím, před čím jsme před pětatřiceti lety vzali kramle. 

Kam tedy patříme? 

Nežijeme ani na západě, ani na východě, Česká republika je součástí prostoru střední Evropy. Prostoru, který se nachází mezi Německem a Ruskem. Našimi nejbližšími spojenci jsou, přesněji měli by být, naši nejbližší sousedé, se kterými nás pojí společné zájmy i podobné problémy. Především bratrské Slovensko a hned vedle něho další země Visegrádské čtyřky, tedy Polsko a Maďarsko. A onen středoevropský pruh našeho zájmu se od Baltu táhne dále na jih přes Rakousko k zemím bývalé Jugoslávie. Někdejší Rakousko-Uhersko se už neobnoví, ale užší spolupráce zemí tohoto regionu je přesně to, oč bychom ve vlastním zájmu měli usilovat nejvíce. Fialova vláda s hubou plnou hesla „Patříme za Západ! ale dělá pravý opak. Visegrádskou čtyřku za potlesku Bruselu rozbíjí. Je to fatální omyl, ze kterého nic dobrého nemůže vzejít.

Potřebujeme vlastní sebevědomou politiku

Co kdybychom jednou nevzhlíželi k žádným obzorům, ani těm východním, ani těm západním. Co kdybychom nevykřikovali, kam patříme či nepatříme, protože od vždycky jsme tam, kde jsme, a jinde nikdy nebudeme. Co kdybychom prostě dělali věci po svém, sebevědomě a efektivně. Opravdu je to nemožné? S hlavou zabořenou v zadku, ať už se nachází na jakékoli straně světa, západní nebo východní, to ovšem nejde.¨
 
1. 10. 2025 
 
(Psáno pro časopis TO.)