Interview

18. 2. 2005

Kdo zná Petra Štěpánka, asi mi dá za pravdu, že tento pošuk rád říká věci naplno a občas taky přehání. Obojí dělá i ve své knize Válka o Novu. Jsem v ní také dvakrát zmiňován, jednou v ne příliš lichotivé a ne zcela pravdě odpovídající souvislosti, ale necítím se uražen a diskreditován, spíš naopak.

U pošuků Štěpánkova typu si dávám obzvlášť velký pozor, abych kvůli mnohdy svérázné formě jeho „výstupů“ nějakou myšlenkovou zkratkou a priori neodvrhnul obsah toho, co tento chlapík říká. Koneckonců jsem také takový šašek jako Štěpánek, a tak vím z vlastní zkušenosti, že mě spousta lidí právě pro to šaškovství nebere vážně, i když říkám důležité věci. Je nevýhodou (nebo výhodou?) nás šašků, že nás berou vážně jen ti, co jsou ochotni vážně nejprve přemýšlet o tom, co se říká, a až pak, kdo to říká.

Obsah toho, co Petr Štěpánek ve své knize Válka o Novu sděluje, bohužel bude asi mít stejnou odezvu a osud, jako kdybych něco podobného napsal já. V prvé řadě si asi málokdo tu knihu koupí, natož aby si ji přečetl. Vždyť autor je znám jako „tajtrlík“, který přece nemůže mít pravdu, ani kdyby ji měl! No a pokud by se snad přece jen našel někdo, kdo si z nedostatku lepší zábavy knížku přečte, uvěřit jí nemůže.

Důvodů je hned několik: Předně – vždyť Štěpánek je přece jedním z těch, co jsme kvůli nim museli zaplatit balík peněz za prohranou arbitráž, tak kde vůbec bere tu drzost o tom ještě psát, ne?! Autor je navíc ještě lump, co mu není nic svaté, ani ta spravedlivá, nezištná a hrdinská stávka čackých zaměstnanců České televize. A ještě si dovoluje darebák jeden vymýšlet si nesmysly o tom, že snad prý tito otrikolórovaní hrdinové měli klíče od vedlejšího vchodu a sehráli s námi tyátr! No fuj, to přece nemůže být pravda, vždyť jsme přece všichni v televizi na vlastní oči viděli, jak statečný lid televizní úpí pod jhem zlého Hodače!

A už vůbec přece nikdo nemůže uvěřit takovému nesmyslu, že by si někdo z našich politických špiček prohru v arbitráži objednal nebo ji aspoň svou liknavostí zavinil! To je přece donebesvolající rouhání!!! Co by z toho měli? Copak máme věřit tomu, že díky zpacifikování jedné televize si někdo chtěl posílit nebo aspoň neztratit svůj politický vliv? Copak jsme snad národ, který by se nechal nějakou televizí ovlivnit? Chachá, kampak s tímhle na nás!!!

A tak, Petře Štěpánku, strč si ty svoje fantasmagorie za klobouk a přestaň nám kázat ty svoje rozumy. My přece sami nejlíp víme, jak to celý bylo, vždyť jsme to na vlastní oči viděli v televizi, hlavně v té naší veřejnoprávní! A tam nám to taky řekli jiní kabrňáci, než je nějakej Štěpánek!

Takže vidíte, Štěpánkova kniha je asi odsouzena k neúspěchu. Štěpánka číst a dokonce s ním i ve většině souhlasit, to fakt může opravdu jen šašek jeho nebo mého typu. A já s Petrem Štěpánkem holt souhlasit musím. Jako poslanec z let 1992 - 2002, z toho poměrně dlouhou dobu člen mediální komise Sněmovny, nyní již skoro dva roky člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, prostě o celé věci taky něco vím, leccos si pamatuji a nikdo mi nenamluví, že jsem viděl psa, když to byla veverka. Ne nadarmo Štěpánek ve své knize připomíná, že jsem to byl právě já, kdo již před hodně lety (dostatečně včas, kdy ještě bylo možno zabránit průšvihu) navrhoval zřídit ve Sněmovně na prošetření okolností spojených s licencí Novy vyšetřovací komisi. Byl jsem asi hloupej – taky mě tehdy ti chytří s tím nápadem hnali!!! Matulka prostě nemůže mít pravdu, i kdyby ji měl. A i kdyby to mělo stát majlant.

Milý Petře Štěpánku – ve své Válce o Novu máš sice pravdu, ale takovou tu nepohodlnou, nežádoucí, v nadšeném kolektivu neoblíbenou. Ta pravda ti nemůže být přiznána, protože ti, co by ti ji přiznat měli, by si nejdřív museli očistit máslíčko ze svých hlaviček. A můžeš se spolehnout – to neudělají. Nebo že by?

JUDr. Dalibor Matulka

(Autor, bývalý poslanec, je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V originále článek vyšel ZDE.)