Byl jste členem skupin Odyssea a Unisono, s nimiž jste dosáhl zejména na konci osmdesátých let výrazných úspěchů. Později jste ale jako člen ODS vstoupil do politiky a pohyboval jste se v jejích vyšších patrech. Jak se vůbec rocker dostane k politice?

V mém případě šlo tak trochu o životní náhody. Někdy ve třiadevadesátém jsem jako moderátor zaskakoval na mítinku tehdejšího premiéra Václava Klause. Jemu se mé moderování asi zalíbilo - za dva měsíce mi zavolal a nabídl mi spolupráci. Nějaký čas jsem mu pak dělal ve vládě tiskového tajemníka. Jinou zkušeností bylo, že jsem se nachomítl k zakládání soukromého televizního vysílání u nás. Byl jsem spoluzakladatelem jedné regionální televize v Hradci Králové a pak jsem se ocitl jako redaktor v České televizi. Na základě toho jsem dostal nabídku kandidovat do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Klaus s tím neměl vůbec nic společného, a já ani netušil, do čeho jdu.

To bylo trochu naivní, ne?

Taková byla doba, navíc musím přiznat, že mám rád životní výzvy. Vyvinulo se to ale tak, že jsem se ocitl v centru politicko-podnikatelských bojů, které souvisely s kauzou TV Nova a později i s rebelií v České televizi. Byl jsem nucen se k tomu postavit, protože jsem byl v pozici, kdy jsem spolurozhodoval o tom, jestli při ní došlo k porušení zákona. Rada pro vysílání je orgán, který to má v popisu práce. Ta rebelie byla navíc naprosto iracionální, rozdělila názorově nejenom společnost, ale třeba i členy jedné rodiny. Já byl v centru dění a lidé na mě pak koukali skrz politiku.

Mají se rockový a politický svět rády?

Politika a kumšt k sobě nejdou, ani jeden svět moc nebere ten druhý. Rocker v politice je vlastně spíš taková perlička. V mém případě politika muzice rozhodně uškodila.

Jak to?

Stávalo se, že jsem byl za své hudební výkony a kroky kritizován, ovšem skutečnou podstatou té kritiky a nepřijetí bylo mé angažmá v politice.

Jste stále v kontaktu s Václavem Klausem?

Ne, ve čtyřiadevadesátém roce jsem u něho skončil a šel jsem si vlastní cestou. Dodnes ho však považuju za největší personu české politiky po listopadu 1989. Souhlasím s ním asi v devadesáti procentech jeho názorů.

Skupina Unisono, se kterou jste se loni v plné zbroji vrátil, vznikla v roce 1987. Pamatujete si ještě na složitost té doby?

Samozřejmě, jenže já byl v „emigraci“ v bigbítu. Začátkem roku 1987 jsem skončil v Odyssee a seděl doma. Do toho přišla nabídka, abych šel hrát do kapely Petra Hanniga. Sestavoval tehdy doprovodnou skupinu pro zpěváka Arnošta Pátka. Já byl na volné noze a nějak jsem se musel živit, a tak jsem na to kývnul. Z té kapely nakonec vykrystalizovalo Unisono. V týdnu jsme hráli koncerty s Hannigem a o víkendech prakticky ti samí lidé, muzikanti i technika, fungovali jako Unisono. Skončilo to tak, že jsme po nějakém čase dali Hannigovi výpověď a soustředili se pouze na Unisono.

Petr Hannig se rovněž pohybuje v politických kruzích. Potkal jste se tam s ním?

Setkali jsme se po letech, on teď spolupracuje s Janou Bobošíkovou. Neměl jsem mu ale nikdy co vyčítat, byla to u něj dobrá profesionální škola. Díky tomu, že jsme se naučili pracovat na profesionální úrovni, myslím tím především jistou organizační kázeň, jsme měli už v sedmaosmdesátém roce jako Unisono vcelku raketový start.

Kdy jste byli na vrcholu slávy?

Nejlépe jsme na tom byli právě v prvních letech existence. Měli jsme dobře natažený setrvačník, šlo to samo. Jak ale proběhla sametová revoluce a změnily se poměry, vstoupily do našich životů i jiné aktivity. U mě to byla především politika, u dalších podnikání. Kapelu jsme sice nikdy nerozpustili, ale v posledních letech jsme moc nevystupovali.

Jak oslavíte pětadvacet let existence?

V první řadě slavíme koncerty. Začali jsme se víc starat o to, abychom někde hráli. V létě jsme dokonce vystoupili na několika festivalech, což jsme dřív moc nedělali. Na podzim se chystáme do studia, pracovní název nového CD je docela symbolický: Vzpomínky na budoucnost. Máme chuť natočit pár nových písniček a nemáme naštěstí ambice stát se slavnými. Je mi čtyřiapadesát let, to není věk, ve kterém se startuje hudební kariéra. Chceme hrát dobré písně a nabízet dobré koncerty, prostě dělat kvalitní práci. První oslava pětadvaceti let proběhla na festivalu Na bigbítový tancovačce 2012 v červnu. Teď nás 1. září čeká Legends Rock Fest v Hořicích.

Jaroslav Špulák

Právo, 18. 8. 2012