Jakkoli by se mohlo zdát, že tím, co Korteho Radě posléze zlomilo krk, bylo samo udělení licence neočekávanému vítězi, faktem je, že hlavní munici poskytla až „právní“ realizace organizačního rozdvojení Novy ve stylu „chytré horákyně“. Korteho Rada totiž akceptovala, že držitel licence CET 21 „vložil užití licence“ do servisní firmy ČNTS.

Paragraf  3 odst. 1 tehdy platného zákona o vysílání (468/91 Sb.) přitom jednoznačně předepisoval, že „provozovatelem vysílání je ten, kdo získal oprávnění k vysílání na základě zákona nebo udělením licence podle tohoto zákona ...“ a paragraf 10 odst. 2 téhož zákona, že „licence je nepřevoditelná“. Právníci postup Novy později přirovnávali k tomu, jako kdybyste někam vložili svůj řidičský průkaz a na jeho základě řídil někdo jiný. Česká nezávislá televizní společnost, coby servisní firma, si zase v rozporu se skutečností i se zákonem na základě licence patřící společnosti CET 21 nechala televizní vysílání zapsat rejstříkovým soudem jako předmět podnikání.

Že se nad Korteho Radou stahují mraky naznačovalo už první odmítnutí její Výroční zprávy za rok 1993 a požadavek Poslanecké sněmovny, aby Rada ke Zprávě vypracovala Doplněk. Předcházelo tomu usnesení č. 199/94 výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu z 12. května 1994, ve kterém se konstatuje:

„Rada akceptuje stav, kdy je soustavně porušováno ustanovení § 3 odst. 1 a § 10 odst. 2 zákona č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, v případě provozování celoplošného televizního vysílání subjektem bez oprávnění k této činnosti. Tím neplní povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zákona č. 103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, v platném znění, přičemž o těchto skutečnostech v předložené Zprávě poskytla zavádějící informace.“

Když se pak Zpráva i s Dodatkem 9. července 1994 projednávala podruhé, řekl v rozpravě poslanec ODS Martin Přibáň:

„... naše dnešní jednání není motivováno pouze posuzováním Zprávy Rady pro televizní a rozhlasové vysílání. V pozadí je fakt, že dvojí neschválení Zprávy může vést k odvolání této Rady.“

Ke kauze televize Nova Přibáň dále uvedl:

„Poslední věcná poznámka se týká informační úrovně kapitoly nazvané Informace o právním stavu soukromého celoplošného televizního vysílání. Rada nevyvrátila, ale ani nevyvracela obavy z možného porušení zákona 468/91 Sb. Rada pouze konstatuje, že je všechno v pořádku, přičemž na důkaz úrovně této odpovědi si dovolím ocitovat opět dvě po sobě jdoucí věty, které jediné se vyjadřují k meritu věci. Cituji: Účast CET 21 ve společnosti ČNTS je vyjádřena nepeněžitým vkladem, to je finančním ohodnocením licence. Licence jako taková do České nezávislé televizní společnosti vložena není a je oddělena od všech ostatních aktivit České nezávislé televizní společnosti. Konec citátu. Snad se mnou budete souhlasit, že v tomto případě nejde o tápání Rady v bludišti nedokonalých zákonů, ale zřejmě o něco jiného.“

Sněmovna pak Výroční zprávu nejprve znovu neschválila a hned poté přistoupila k hlasování o odvolání Rady. Ze 176 přítomných bylo 104 pro odvolání, 42 proti. Z tehdejší vládní koalice hlasovali pro odvolání poslanci ODS, KDU-ČSL a KDS, proti byli pouze poslanci ODA.

To, že uvádím podrobné citace z parlamentních dokumentů, má svůj důvod. V souvislosti s pozdějšími arbitrážemi se objeví absurdní tvrzení – a to nejen z řad Lauderových spolupracovníků, ale i mezi některými politiky a novináři –, že když nová Rada (ve které už jsem zasedal) po Nově požadovala změny v organizační struktuře, byla za tím snaha poškodit Lauderovu investici. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Jedinou motivací nové Rady bylo uvést organizační strukturu Novy do souladu s českými zákony. Prostě dát do pořádku věci, kvůli kterým byla předchozí Rada odvolána. Myslím, že je to docela logické. 

Dne 9. července 1994 tedy skončila krátká éra tzv. Korteho Rady, která Nově, respektive společnosti CET 21 udělila licenci k celoplošnému televiznímu vysílání. Sám Daniel Korte v té době již členem Rady nebyl, protože z vlastní vůle rezignoval už 27. května 1993. Zaznamenejme ještě jednu zákulisní zajímavost, skoro by se dalo říct drb. Mezi radními, kteří toho dne skončili, byl i Ing. Jiří Koubek. Z působení v regulačním orgánu mu zůstane vztah, který navázal s vysokou úřednicí Rady Marínou Landovou, vztah, který se později změní v manželství. Za šest let právě tahle dvojice sehraje svéráznou roli v desetimiliardové arbitráži.

O Ing. Jiřím Koubkovi jsem dříve slyšel, než ho prvně viděl. Krátce po mém zvolení do RRTV mi o něm Vladimír Železný vyprávěl, že po svém odvolání si Koubek přišel do jeho ředitelské kanceláře v Měšťanské besedě dodatečně říct o úplatek. Prý s ním vyrazil dveře. Jestli je Železného historka pravdivá, nemohu posoudit. Každopádně je však pravda, že Mladá fronta Dnes přinesla právě o Ing. Koubkovi 14. srpna 2000 tuto informaci:

Dohady o korupci v řadách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) se vůbec poprvé mohou opřít o reálné podklady. Z dokumentů, které má MF DNES k dispozici, vyplývá, že bývalý člen Rady – Jiří Koubek – dostal před pěti lety krátce po svém odchodu z Rady bezúročnou půjčku na byt ve výši 1,3 milionu korun. Listiny navíc dokládají, že půjčku dlouhodobě nesplácel a podle všeho dodnes nesplatil. Peníze Koubkovi poskytl jeho nový zaměstnavatel – televize Premiéra, nyní Prima. Krátce předtím přitom Premiéra získala vysílací frekvence nutné pro vytvoření třetí celoplošné televizní sítě, a tedy konkurence České televizi a Nově. O udělení kmitočtů rozhodla právě Rada, v níž seděl i Jiří Koubek.

Tehdejší Poslanecká sněmovna se s nastalou situací příliš nepárala a přestože proti tomu někteří poslanci protestovali, využila skutečnosti, že ve Sněmovně zrovna ležely návrhy jmen na dovolbu jednoho místa uvolněného v RRTV po Danielu Kortem, a v ten samý den, co byla stará Rada odvolána, zrovna zvolila Radu novou. Zároveň se poslanci dohodli, že v rámci kontinuity do nové Rady znovu zvolí tři členy z Rady staré – Hanuše, Josefíka a Tomka. Zkrátka ten den nepřišel ani další odvolaný člen z Korteho Rady, lidovec Hájíček. Poslanci ho promptně zvolili do Rady České televize.

S výsledkem volby nové Rady poslance podle stenoprotokolu seznámil šéf volebního výboru sněmovny Robert Kolář:

„K volbě bylo ověřovateli převzato 200 hlasovacích lístků, z toho bylo vydáno 169 hlasovacích lístků. Odevzdáno bylo 127 platných lístků a 9 neplatných lístků. 33 hlasovacích lístků nebylo odevzdáno.

Pro navržené kandidáty byly hlasy odevzdány takto: pro pana Miroslava Foreta bylo odevzdáno 13 platných hlasů, pro paní Marii Hakenovou bylo odevzdáno 98 platných hlasů, pro pana Bohuslava Hanuše bylo odevzdáno 98 platných hlasů, pro paní Zdeňku Hůlovou bylo odevzdáno 6 platných hlasů, pro pana Josefa Josefíka bylo odevzdáno 100 platných hlasů, pro pana Jindřicha Kabáta bylo odevzdáno 95 platných hlasů, pro pana Jana Jakuba Kimla byly odevzdány 4 platné hlasy, pro pana Tomáše Milera byl odevzdán 1 platný hlas, pro pana Josefa Musila bylo odevzdáno 99 platných hlasů, pro pana Jiřího Novotného byl odevzdán 101 platný hlas, pro pana Karla Stejskala bylo odevzdáno 28 platných hlasů, pro pana Petra Štěpánka byly odevzdány 103 platné hlasy, pro pana Oldřicha Tomka byly odevzdány 104 platné hlasy, pro pana Jindřicha Vaněčka byl odevzdán 21 platný hlas a pro pana Miloše Závodného byly odevzdány 23 platné hlasy.“

Od 9. července 1994 tedy Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání pracovala v tomto složení: PhDr. Marie Hakenová, dramaturgyně, Praha, bez politické příslušnosti, Bohuslav Hanuš, technik, Praha, bez politické příslušnosti, od 22. září 1994 předseda, Josef Josefík, psycholog, ředitel divadla, Olomouc, bez politické příslušnosti, PhDr. Jindřich Kabát, psycholog, Praha, KDU-ČSL, od 11. srpna 1994 do 15. září 1994 předseda Rady, RNDr. Josef Musil, CSc., chemik, ekolog, Dobříš, KDS, Jiří Novotný, filmový historik, Zlín, bez politické příslušnosti, Mgr. Petr Štěpánek, hudebník a publicista, Hradec Králové, ODS, PhDr. Oldřich Tomek, historik, Praha, bez politické příslušnosti, 2. listopadu 1994 pak byla na druhý pokus jako poslední devátý člen Rady ještě zvolena JUDr. Zdena Hůlová, právnička, Praha, bez politické příslušnosti.

Jak se člověk stane členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání? Do značné míry to je náhoda, chce to být ve správný čas na správném místě. Ale náhoda, jak známo, přeje připraveným. Nevím, jak u ostatních, ale u mě to bylo takhle:

Osmdesátá léta jsem coby rockový hudebník strávil na volné noze. S máničkami jsme se prob(p)íjeli chátrajícím socialismem. Myslím, že to ani není nadsázka, když řeknu, že bigbít pro mě byl svého druhu emigrace. Na kapely, se kterými jsem hrál (Natural, Odyssea, Unisono) chodily mraky lidí. Speciálně Odyssea byla svého času naprostý fenomén. Hráli jsme třeba dvacetkrát do měsíce, bez problému jsme vyprodávali venkovské amfiteátry, vysokoškolské kluby i Lucernu. To jen tak na okraj pro ty, kteří o mě tak rádi vykládají, že neumím hrát.

V listopadu 1989 jsem na jevišti královéhradeckého Klicperova divadla (tehdy ještě Divadla Vítězného února) spoluzakládal místní Občanské fórum. Do politiky jsem se tehdy necpal, ale k muzice jsem přidal novinařinu. Založili jsme nezávislé noviny Východočeský večerník. Pak přišla první z náhod. Občanské fórum se dělilo a celý jeho hradecký aparát přešel do Občanského hnutí. Rodící se ODS manažera neměla. Z těch, kdo v Hradci Králové zakládali ODS, jsem pro to byl se svými vlasy do půl zad asi nejméně pravděpodobná postava, ale jelikož jsem stále byl „volná noha“ a mohl tedy „nastoupit“ prakticky hned druhý den, padlo to na mě. A tak jsem 2. května 1991 – v Kristových letech – šel poprvé v životě do „práce“. Ustavit a organizovat politickou stranu. Skvělá životní zkušenost!

Mezitím jsem napsal svoji první knížku – Na všechno buď připraven!, skutečný příběh politického vězně z 50. let. Vyšla v nakladatelství Kruh a jejím spoluautorem byl Lubka Školoud, který to všechno na vlastní kůži prožil. Znal jsem ho od roku 1968, kdy mi coby desetiletému klukovi dělal vedoucího ve skautském oddíle. To už byl po čtrnáctiletém věznění čtyři roky na svobodě. Sice rozstřílený, ale na rozdíl od jiných živý. Doboví pamětníci z řad muklů naši knížku hodnotí jako jednu z nejlepších, co byla na tohle téma napsána.

V roce 1992 jsem kandidoval do Federálního shromáždění. Zůstal jsem prvním náhradníkem do Sněmovny lidu. Bylo to sice trochu k vzteku, ale o nic jsem vlastně nepřišel, protože bych za půl roku stejně skončil. Tak jsem alespoň s posledním federálním premiérem a zastupující hlavou státu Janem Stráským napsal o rozpadu Československa knížku – rozhovor Prezident na půl úvazku. Drobná perlička: recenzi plnou superlativů o ní do Práva napsal Pavel Dostál, který po zániku Federálního shromáždění zrovna absentoval v politice a živil se jako novinář.

K manažerování ODS jsem se už nevrátil. Rodily se první soukromé regionální televize a já jsem dostal od jedné z nich – jmenovala se RTR Intes – nabídku. Dělal jsem tu redaktora, moderátora, režiséra, dramaturga, scénáristu, prodejce reklamy atd. Už jsem se o tom zmiňoval. Byla to pro mě taková zrychlená „televizní univerzita“.

Pak přišla další náhoda. Na kongresu ODS v Praze jsem se dal do řeči s redaktorem České televize Jiřím Podlipným. Slovo dalo slovo a za pár dnů jsem seděl v Jindřišské ulici v kanceláři u Karla Hynie, šéfa tvůrčí skupiny č. 14. „Dám vám stejné podmínky, jako mají ostatní mí redaktoři. Natočte pro nás něco na zkoušku,“ řekl mi tenkrát. Natočil jsem patnáctiminutovou reportáž, která se ve čtvrtek vysílala v jednom z publicistických magazínů. V pátek mi Karel zavolal, že mě bere. A tak jsem se stal zaměstnancem České televize.

Pak přišla další náhoda. Člověk, který pravidelně moderoval tehdejší časté a hojně navštěvované mítinky předsedy vlády a ODS Václava Klause, odjížděl na dovolenou a poprosil mě, abych za něj zaskočil. Klausovi – a také paní Lívii – se to hned napoprvé líbilo tak, že mi řekl, že se ještě ozve. Pak mi jednoho dne doma zazvonil telefon a na druhém konci byl Klaus. Věřte mi, je to docela zvláštní pocit, když vám domů volá předseda vlády. Nabídl mi, abych mu dělal tiskového tajemníka. Byla to sice další skvělá životní zkušenost, ale dojíždění a příliš kancelářská práce mě zrovna dvakrát nebavily, takže jsme se po půl roce dohodli, že skončím.

Zrovna se schylovalo k odvolání Korteho Rady a právě tehdy si na mě vzpomněli někteří poslanci ODS. Myslím, že tou úplně první byla pardubická poslankyně Hana Tomanová, pak se k tomu přidali Emil Jaroš z Hradce Králové a také Ondřej Zemina, který se specializoval na mediální problematiku. Paradoxní je, že naopak Václav Klaus s tím neměl vůbec nic společného a na počátku o tom ani nevěděl. Ale to mi stejně nikdo nebude věřit. Stejně jako mi nikdo neuvěří, že za celých devět let, co jsem pak v Radě zasedal, jsem se s Václavem Klausem o médiích souvisle bavil vlastně jednou jedinkrát, všeho všudy asi tak půl hodiny. Bylo to na rautu po jedné akci Centra pro ekonomiku a politiku, kdy si David Matouš, jeden z Klausových spolupracovníků, který měl v té době rovněž své podnikatelské zájmy v TV 3, přivedl pana předsedu na pomoc. Po čase se mi doneslo, že David Matouš pak někde říkal, že prý v životě neslyšel nikoho takhle na Klause štěkat. Není to ale pravda, na Klause jsem neštěkal. Jen jsem mu důrazně vysvětlil, že věci se mají trochu jinak, než ho Matouš zpravil.

Do RRTV jsem nastoupil s dvaadvacetiletou praxí hudebníka (připomínám, že rádia jsou především o hudebních formátech) a pracovní zkušeností ze soukromé regionální televize, veřejnoprávní České televize a z mediálního zákulisí té úplně nejvyšší politiky. Je to dost, nebo málo na členství v nejvyšším regulačním orgánu? Netroufám si soudit. Ale ono je to víceméně jedno, protože praxe, se kterou přicházíte, v Česku stejně nikoho nezajímá. Jediným hodnotícím kritériem jsou pouze politické sympatie, respektive antipatie, které vzbuzujete.