Co je to arbitráž? Řada lidí si myslí, že arbitráž je soud. Svádí k tomu podobná terminologie, která se i zde používá. Jenže arbitráž není součástí justice, nýbrž je to vlastně soukromý podnik, takové „eseróčko“. Předmětem činnosti „eseróčka“ je rozhodování sporů, většinou obchodních. Firma A uzavře smlouvu s firmou B a její součástí je také ujednání, že v případě nějakého budoucího sporu, který mezi nimi vznikne, se obrátí nikoli na soud, nýbrž k té a té rozhodčí instituci, která jejich při rozhodne, a zároveň se už ve smlouvě zavážou, že takové rozhodnutí budou respektovat. Asi tak jako kdyby se Franta s Pepíkem dohodli, že když se pohádají, rozsoudí je Láďa a bude to platit. Vzhledem k tomu, že vlastně neexistuje žádná možnost odvolání, největší výhodou arbitráže oproti klasickému soudnímu řízení je její rychlost. V praxi to probíhá tak, že každá strana sporu jmenuje svého arbitra a ti se společně dohodnou na arbitru třetím. „Rozsudku“ se v arbitrážní praxi říká nález a jeho součástí je i tzv. rozhodnutí.

Arbitráže související s válkou o Novu proběhly tři: amsterdamská, londýnská a stockholmská. Tou čtvrtou – vídeňskou – Lauder pouze vyhrožoval.

Tzv. amsterdamská arbitráž proběhla mezi CME a Vladimírem Železným. Předmětem sporu byla údajná škoda, kterou měl Železný způsobit společnosti CME. Arbitrážní tribunál nakonec 13. února 2001 rozhodl, že Železný CME žádnou škodu nezpůsobil, ale protože porušil nekonkurenční doložku smlouvy se CME, musí CME vrátit 27,1 miliónů dolarů (v přepočtu asi 1 miliardu korun), za což dostane zpátky 5,8 % (bezcenného) podílu v ČNTS v akciích společnosti Nova Consulting. Jinými slovy – rozhodčí soud zrušil jejich obchodní transakci z roku 1997 a rozhodl, že strany si vymění původní plnění. Celá věc souvisela s poměrně složitou obchodní transakcí, během které Železný za vypůjčené peníze získal části podílů ostatních společníků v CET 21, čímž pro sebe získal 60 procentní majoritu, a naopak CME navýšilo svůj podíl v servisní ČNTS.

Lauderovi „píáristé“ vydávali výsledek téhle arbitráže za vítězství CME, Železný vcelku střízlivě mluvil o remíze. Já si myslím, že to ve skutečností bylo jeho velké vítězství, protože právě tímhle verdiktem mohla pro Železného a Novu celá kauza definitivně skončit. Zbývalo zaplatit tu miliardu. To byla cena za „klid“. Jenže právě v téhle chvíli se Železný dopustil doslova fatální chyby. Ačkoliv jeho noví investoři z okruhu Jiřího Šmejce potřebnou miliardu shromáždili, Železný nezaplatil a začal spekulovat. Od téhle chvíle to s ním půjde dolů. Zpochybní sám sebe i celou Novu. Brzy se vynoří zajišťovací smlouva s lichtenštejnskou nadací Astrona, ale také jeho trestní stíhání za poškozování věřitele. Vyspí se i ve vazbě.

V souvislosti právě s touto kauzou jsem jako svědek vypovídal na policii. Policejní rada se mě ptal na okolnosti navýšení základního jmění CET 21 v roce 1999. Píšu o tom v kapitole Mnoho povyku pro nic. Spíše pro zajímavost uvádím, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem byl v souvislosti s válkou o Novu, respektive spíše s jednou z jejích vedlejších kauz, orgány činnými v trestním řízení na cokoli tázán. (Pozn. 2008: Knihu Válka o Novu jsem napsal v roce 2004. V roce 2005 policejní vyšetřování proběhlo. Psal jsem o něm tehdy v článku Veřejné oznámení o Martinu Janu Stránském.)

V tzv. londýnské arbitráži proti sobě stáli Ronald Lauder a Česká republika. Lauder se v ní podle česko – americké dohody o ochraně investic coby americký občan domáhal náhrady škody za svoji údajně zničenou investici. Lauder tuhle arbitráž zahájil 19. srpna 1999, konečný verdikt zazněl 3. září 2001. Ačkoli londýnskou arbitráž Ronald Lauder prohrál na celé čáře, našla se spousta politiků a novinářů, kteří bez mrknutí oka tvrdili pravý opak. Kdopak jim to asi našeptával? Že by Michal Donath a spol.?

V rozhodnutí londýnského arbitrážního tribunálu se v bodě 2 sice praví:

Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení své povinnosti upustit od svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě 1993 změnil svůj původní názor, který byl znám Navrhovateli (Ronald Lauder) i široké veřejnosti, umožňující Navrhovateli vložit kapitálovou investici do držitele licence na televizní vysílání CET 21, a trval na tom, že účast Navrhovatele nebude provedena ve formě majetkové účasti, ale pouze prostřednictvím společného podniku.

Jenže arbitráž se nevedla o to, zda se Česká republika dopustila či nedopustila diskriminačního opatření, ale o náhradu škody. A hned v bodě 3 rozhodnutí se říká: Požadavek na vyhlášení, že Odpůrce (Česká republika) se dopustil dalšího porušení Dohody se zamítá a veškeré náhrady škod se zamítají. Ano, ta poslední věta je nejdůležitější: Veškeré náhrady škody se zamítají. Pro Laudera a spol. to byla studená sprcha. Vždyť jako svého zástupce do tribunálu jmenoval jednoho z nejlepších právníků na světě Lloyda Cutlera. Ale i ten hlasoval proti Lauderovým nárokům na odškodnění.

Proč se vlastně vedla také tzv. stockholmská arbitráž mezi CME a Českou republikou, ve které nakonec Česko utrpělo fatální porážku, pro mě dodnes zůstává záhadou. Rozumím samozřejmě tomu, že Lauderovi právníci to chtěli zkusit ještě v jiném gardu, takže o náhradu škody se tentokrát ucházela společnost CME, a to podle česko – nizozemské dohody o ochraně investic. Jenže už v počátku arbitráže se nabízela možnost obě arbitráže – londýnskou a stockholmskou – spojit do jednoho řízení. Tím, kdo to odmítl, ale kupodivu nebyl Lauder, nýbrž právní zástupci České republiky. Opravdu mne nenapadá žádný argument, v čem to mohlo být pro Českou republiku výhodné. Jeden důvod mne vlastně napadá, ale nechce se mi tomu skoro věřit. Že by si právní kancelář zastupující Českou republiku chtěla naúčtovat dvojnásobné palmáre? Každopádně by bylo velmi zajímavé vědět, kdo s tím nápadem přišel a kdo ho na Ministerstvu financí schválil. Výpovědi svědků z Ministerstva financí před Křečkovou vyšetřovací komisí byly značně zmatené a jen posílily podezření, že tu cosi smrdí.

Vzhledem k výsledku obou arbitráží je paradoxní, že podle tvrzení právníků je česko – americká dohoda o ochraně investic, podle které jsme v Londýně „vyhráli“, vůči České republice mnohem přísnější než česko – nizozemská dohoda, podle které jsme ve Stockholmu „prohráli“.

A pro úplnost ještě dodejme, že žádnou z těchto arbitráží jménem České republiky nevedla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jménem státu vystupovalo Ministerstvo financí. V jeho pravomoci byl rovněž výběr právní kanceláře, která Českou republiku zastupovala. 

Kompletní nálezy londýnské a stockholmské arbitráže (tzv. „mezitímní“ či „částečný“ nález, který rozhodl o vině Český republiky, přičemž o výši odškodnění se rozhodovalo až ve druhé fázi arbitráže), jakož i Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla k mezitímnímu (částečnému) stockholmskému nálezu lze vyhledat na internetových stránkách Ministerstva financí (www.mfcr.cz) pod odkazem Odd. pro styk s veřejností a dalším odkazem Různé.

Podnět k zahájení arbitrážního řízení dala společnost CME 22. února 2000. Jako svého arbitra jmenovala soudce Stephena M. Shwebela z Washingtonu (USA). Česká strana jmenovala arbitrem JUDr. Jaroslava Hándla z Prahy (ČR). Oba jmenovaní se posléze dohodli na třetím arbitrovi dr. Wolfgangu Kühnovi z Düsseldorfu (SRN), který se stal předsedou tribunálu.

Jako svědkové CME v první fázi vypovídali Laura DeBruce, Michael Delloye, Fred T. Klinkhammer, Martin Radvan, Jan Vávra, Leonard M. Fertig a Marína Landová (bývalá zástupkyně vedoucího Úřadu RRTV). Písemně ve prospěch CME svědčili rovněž bývalí členové RRTV, kteří Nově udělili licenci, Jiří Brož a Miroslav Pýcha. Je to tentýž Pýcha, který v březnu 2003 napíše udavačský dopis, který se pro Špidlovu vládní koalici stane jednou ze záminek k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Pozdější policejní vyšetřování ovšem nic z jeho nařčení nepotvrdí.

Jako svědkové České republiky vypovídali Josef Josefík (předseda RRTV), Josef Musil (místopředseda RRTV) a Helena Havlíková (vedoucí Úřadu RRTV)

Českou republiku zastupovala advokátní kancelář Clifford Chance, 200 Aldersgate Street, Londýn, konkrétně Jeremy Carver a Audley Sheppard, a její česká pobočka Clifford Chance Pünder, Charles Bridge Center, Křižovnické náměstí 2, Praha 1, konkrétně Vladimír Petrus a Miroslav Dubovský. Za výběr této advokátní kanceláře bylo odpovědné Ministerstvo financí.

Předseda sněmovní vyšetřovací komise poslanec za ČSSD Stanislav Křeček k tomu později novinářům (14. listopadu 2003) řekne:

„Ministerstvo financí nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky. Clifford Chance totiž, jak se ukazuje, zastupoval zájmy pana Laudera, nebo dokonce zájmy CME v Maďarsku. I když samozřejmě advokát může zastupovat různé klienty, není obvyklé, aby byl pověřen advokát zastupováním své protistrany, dokonce je to v České republice v rozporu s advokátní etikou.“

Otázkou je, kdo konkrétně o tomto výběru na ministerstvu rozhodl. Byl to tehdejší náměstek ministra financí Pavla Mertlíka a pozdější poslanec za ČSSD Jan Mládek? Pokud ano, znamenalo by to, že v kauze CME se najednou vynořují stejná jména jako při likvidaci banky IPB a jejím předání do rukou „spřátelené“ ČSOB.

O Janu Mládkovi Vladimír Železný říká, že mu od Ronalda Laudera vyřizoval vzkazy. Což o to, na tom, že i mezi znesvářenými stranami občas pendlují poslíčci, ještě není nic divného. Poněkud nestandardní je, když v této roli figuruje náměstek českého ministra financí.

Za pozornost rovněž stojí podívat se podrobněji, kdo konkrétně vlastně Českou republiku zažaloval. Spletenec firem s názvem CME je totiž poměrně složitý a mají sídlo v různých zemích. Žalující stranou byla v tomto případě nizozemská CME Czech Republic B. V. Jak ke svému vlastnickému podílu v ČNTS přišla, vyplývá z jejího podání, jež je součástí nálezu arbitráže, konkrétně jde o odstavce 5 a 6:

5
CME (Czech Republic B. V.) získala 99 procentní podíl v ČNTS postupně. V roce 1997 získala 5,8 procentní podíl nákupem české holdingové společnosti Nova Consulting, jež byla vlastníkem tohoto podílu, a v květnu 1997 získala 93,2 procenta od příbuzné společnosti CME Media Enterprises B. V., která sama v roce 1996 zakoupila 22 procent těchto akcií ČNTS od České spořitelny a. s. a 5,2 procent od CET 21 spol. s r.o.

6
Předtím, v roce 1994, zakoupila CME Media Enterprises B. V. 66 procentní podíl v ČNTS od společnosti Central European Development Corporation GmbH (CEDC), německé společnosti, jejímž skutečným vlastníkem byla táž americká společnost, jaká vlastnila CME i CME Media Enterprises B.V., a jejímž skutečným vlastníkem byl americký obchodník pan Ronald S. Lauder s bydlištěm ve Spojených státech amerických.

Všimněme si, že slovutní arbitři hovoří o akciích, ač ČNTS vždy byla společností s ručením omezeným. Ale to je jen malý detail. Důležitější je jiná věc. Všechny majetkové přesuny v ČNTS po zrušení licenční podmínky č. 17 už probíhaly mimo jakoukoli kontrolu Rady pro vysílání. Podstatné však je, že i ten hlavní a nejdůležitější majetkový přesun z německé CEDC na nizozemskou CME Media Enterprises B. V. se uskutečnil za zády Rady. Licenční podmínka č. 17 byla v roce 1994 ještě v platnosti a Rada k této operaci nikdy nedala souhlas. To samé platí i o přesunu 5,2 procenta v roce 1996. Šlo proto o zjevné porušení zákona. Jenže Lauder a spol. zašli ve svých tvrzeních před arbitrážním tribunálem ještě dál. Vytvořili teorii, že CME investovala prostřednictvím CEDC.

Vzhledem k pozdějšímu desetimiliardovému verdiktu arbitráže je takřka neuvěřitelné, co o převodu podílu v servisní ČNTS od původního německého investora CEDC na nizozemskou CME napsal ve svém separátním Záporném stanovisku arbitr JUDr. Jaroslav Hándl:

Je opravdu právně absurdní tvrdit, že investice CEDC provedené v r. 1993 jsou investicemi CME provedenými prostřednictvím CEDC, jelikož z dokumentu předloženého stěžovatelem v tomto řízení je jasně vidět, že CME Media Enterprises B. V. byl řádně zřízen (začal existovat) registrací v Nizozemí dnem 4. 8. 1994. CEDC by byl nemohl provést investici v r. 1993 jménem společnosti, která v tu dobu ještě neexistovala. CEDC jako právnická osoba neodpovídá podmínkám článku 1, paragraf b/, bod (ii) nizozemsko-české Dohody, kde se praví, že termín „investor“ zahrnuje „právnické osoby založené podle zákonů jedné ze smluvních stran“. Je tudíž jasné, že investice provedená v r. 1993 CEDC byla investicí německé společnosti, a tudíž nemohla být chráněna Dohodou uzavřenou mezi Nizozemím a Českou republikou.

Vyplývá z toho, že stockholmská arbitráž měla být zastavena už na samém počátku. Problém je v tom, že Hándl se svými logickými argumenty neuspěl. Zbývající dva arbitři ho přehlasovali a rozhodli jinak. Sice v rozporu se zdravým rozumem, ale i takové rozhodnutí v arbitráži platí. A nejde se proti němu odvolat.