Válka o Novu

 

aneb Podvod za 10 miliard

Televizní thriller ze současnosti
 

Obálka Adam Kraus

Vydalo nakladatelství Formát, Praha 2004

Vyprodáno

Příslušnou kapitolu otevřete kliknutím na její titulek v obsahu.  

Obsah

01 Milý čtenáři!
02 Malý slovníček zkratek a výrazů
03 První výstřel

Část první
DOBA PŘEDVÁLEČNÁ

04 Znamení nové doby
05 Pionýrské doby komerční televize
06 Není Rada jako Rada
07 Marvanová poprvé na scéně
08 Udělení licence Nově
09 Jak zadělat na malér
10 Ani obutá, ani bosá
11 Televize pro 21. století – podvod, nebo naivita?
12 Pád Korteho Rady
13 Jak se stát radním
14 Marvanová podruhé aneb Hrobaři mediální legislativy
15 Licenční podmínka č. 17
16 Tajtrlík
17 Hanušova Rada
18 „Štěpánkovy balíčky“
19 Zahájení správní řízení s ČNTS
20 Malá rekapitulace
21 Zastavení správního řízení s ČNTS
22 Vykutálený Lauder
23 Železný „kupuje“ Novu
24 Josefíkova Rada
25 V předvečer války
26 SBS – třetí vzadu

Část druhá
DOBA VÁLEČNÁ

 
27 Rado, pomoz! Rado, zařiď! Rado, vyřeš!
28 Klinkhammer a Vávra v akci
29 Zbastlená televize
30 Železného geniální tah
31 Mnoho povyku pro nic
32 Soudy
33 Mediální válka
34 Arbitráže
35 Stockholmská arbitráž
36 Jak se soudce Kühn díval očima CME
37 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1993
38 Není Londýn jako Stockholm – události let 1996 – 97
39 „Spolčení“ Rady se Železným
40 Není Londýn jako Stockholm – události roku 1999
41 Hvězdná chvíle Maríny Landové
42 Radní: „Je to křivé svědectví!“
43 Klíčový „důkaz“
44 Kühn a Schwebel v objetí s Lauderem
45 Agent Gazela
46 Muchkova Rada
47 Vzbouření na Kavčích horách
48 Ostří hoši z PPF
49 Stockholmská hausnumera

Část třetí
DOBA POVÁLEČNÁ

50 Lauderovy podnikatelské metody
51 Krabice od bot
52 Poprava v přímém přenosu
53 Poslanecké panoptikum
54 Špidlův rok dlouhých nožů
55 Šest až sedm „statečných“
56 Když vládne aSociální demokracie
57 Křečkova vyšetřovací komise
58 Železný jako bájný Fénix
59 Právo jako byznys
60 Malý velký Železný muž
61 RRTV – viníci bez viny
62 Politici poprvé
63 Politici podruhé
64 Ministerstvo Lauderových financí
65 Rána do zad od Nejvyššího
66 Sedmá velmoc, nebo pátá kolona?
67 Diskvalifikovaný Ronald Lauder
68 Post scriptum

Část čtvrtá
ZAJÍMAVÉ DOKUMENTY

69 Ukázka z projektu CET 21
70 Licenční podmínky TV Nova
71 Mezinárodní arbitráže ve sporu o televizi Nova
72 Záporné stanovisko arbitra JUDr. Jaroslava Hándla
73 Dopis Ladislava Zelinky
74 Otevřený dopis předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi
75 Výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí

Válka o Novu

Lidé v tom mají zmatek. Všechny ty naše mediální rady si pletou a skutky jedné rady častokrát přisuzují radě jiné. A není se ani čemu divit. Stejně si rady pletou i někteří politici a mnohdy i novináři, kteří o nich zasvěceně píší. Klasickým příkladem je, že zákaz klipu Láska je láska kdekdo obvykle připisoval Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), ač jeho původcem byla Rada České televize, a ještě k tomu ta Grygarova, za jiných okolností tolik opěvovaná a dávaná za vzor jako seskupení skutečných osobností. Během neustále opakovaného seriálu volby generálního ředitele České televize, v českých luzích a hájích tolik oblíbeného, jsem zase nesčetněkrát musel vysvětlovat, a to i poslancům, kteří rady volí, že jako člen RRTV s tím nemám vůbec nic společného, protože to je věc Rady ČT. Stručná osvěta proto asi neuškodí.

O Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání už byla zmínka. Měla 9 členů a její pravomoci byly obdobné jako u sesterských národních Rad pro vysílání, české a slovenské. Udělovala licence s federální platností. Moc toho nestihla a do zapomnění se odebrala spolu s rozpadem Československa.

Jednu z hlavních rolí v příběhu televize Nova, o kterém je tato knížka, hraje Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Někdy se jí také říká „velká rada“. Mívala původně 9 členů. Navrhují a volí je poslanci, respektive poslanecké kluby. Její hlavní kompetence se dají shrnout do tří okruhů. Za prvé: uděluje rozhlasové a televizní licence k soukromému vysílání. Za druhé: dohlíží na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a v případě jeho porušení sankcionuje jak komerční, tak veřejnoprávní subjekty. Za třetí: provádí správu kmitočtového spektra v oblasti vysílání. Od roku 1997 má 13 členů a po přijetí nového zákona o vysílání v roce 2001 z jejího názvu vypadlo jméno naší země, takže oficiální název nyní zní Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Spíše pro zajímavost ještě doplňuji, že na Slovensku zůstali u devíti členů, ale jejich nejvyšší mediální regulační orgán si přejmenovali na Radu pre vysielanie a retransmisiu. 

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání bývá nejčastěji zaměňována s Radou České televize. Té se někdy říká „malá rada“. Podle zákona je to orgán, „jímž  se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize“. Její hlavní kompetencí je schvalování rozpočtu České televize a volba, respektive odvolávání generálního ředitele ČT. I tato rada mívala původně devět členů volených na návrh poslanců. Po televizní vzpouře z přelomu let 2000 a 2001 a po legislativních změnách činěných pod nátlakem a šitých horkou jehlou se počet jejích členů zvýšil na patnáct. I nadále je volí Poslanecká sněmovna, avšak z návrhů společenských organizací.

Obdobnou úlohu jako Rada ČT vůči České televizi plní ve vztahu k veřejnoprávnímu Českému rozhlasu Rada Českého rozhlasu. Také její konstrukce je obdobná jako v případě Rady ČT, ale byla a je stále devítičlenná.

Poslední ve výčtu mediálních rad je pak Rada České tiskové kanceláře. Má 7 členů, kteří dohlížejí na chod veřejnoprávní tiskové agentury ČTK a rovněž volí, případně odvolávají jejího generálního ředitele.

Všechny rady se ze své činnosti odpovídají Poslanecké sněmovně, které každoročně předkládají ke schválení výroční zprávy o své činnosti. V drobnostech se ony mechanismy u jednotlivých rad liší, ale případné dvojí neschválení zprávy znamená odvolání rady. Za jistých okolností lze odvolávat i jednotlivé členy. Oblíbeným hitem všech debat o mediálních radách je jejich odpolitizování a nezávislost. Ve své knize Ukradená televize jsem na toto téma napsal:

Pokud by politici chtěli mediálním radám opravdu přiznat stoprocentní nezávislost a opravdu je chtěli vzdálit politickým stranám, musejí jim poskytnout neodvolatelnost. Koneckonců poslance a senátory také odvolat nelze. Jenže to by politici – především ti, co mají plná ústa odpolitizování –  přišli o svůj oblíbený bič a vodítko.

Ukázku dokonalého pokrytectví v tomto smyslu předvedla Špidlova vládní koalice. Po odvolání staré Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v dubnu 2003, které mimo jiné vyčítala právě zpolitizovanost, obratem do nové RRTV navolila sedm bývalých poslanců a senátorů.

Závěrem ještě jedna citace z knihy Ukradená televize:

Kdo rady volí je vlastně vedlejší. Politika z toho úplně nevymizí nikdy. Proto i přes všechny dílčí výhrady stále pokládám za nejlepší variantu volbu rad podle dohodnutého klíče Poslaneckou sněmovnou, která je sama vytvořena podle poměrného zastoupení. Dokonalé to není, ale z hlediska žádoucí politické různorodosti členů rady je to určitě nejspravedlivější.

 
Válka o Novu

Dalším jménem, které se v příběhu televize Nova znovu a znovu vynořuje a jež rozhodně stojí za zapamatování, je jméno poslankyně Hany Marvanové. Nejdříve vystupovala v dresu ODS, po sarajevském atentátu přešla do Unie svobody. Jeden čas byla dokonce předsedkyní této strany. První výrazný otisk v historii novodobého českého broadcastingu, kterým významně ovlivnila chod věcí mediálních, po sobě zanechala ještě předtím, než se vůbec televize Nova objevila na scéně. Marvanovou asi nelze podezřívat, že by chtěla vědomě škodit, spíše naopak. Za jejími mediálně legislativními aktivitami se ukrývá směs naivity, prostoduché potřeby konat „dobro“, neschopnosti naslouchat racionálním argumentům druhých a určitě také sebestřednost bývalé disidentky, navíc poměrně mladé, včetně tradičního přesvědčení osob z těchto kruhů, že právě oni – a jen oni – jsou ti vyvolení, co přinášejí ty zaručeně správné recepty na cokoli. 

Připomeňme si, jak v předvečer vzniku první celoplošné komerční televize vypadala situace v českém televizním éteru. Česká televize vysílal na třech programech – ČT 1, ČT 2 a ČT 3. Program ČT 1 vznikl z někdejší ČTV, což za federace býval národní český program, jakási „dvojka“. Program ČT 2 naopak vznikl z někdejší „jedničky“, tedy české části frekvencí, které zbyly po federálním programu F 1. A konečně program ČT 3 vznikl z někdejšího kanálu OK 3. K onomu přehození, kdy se z F 1 stala ČT 2 a z ČTV naopak ČT 1, došlo na přání České televize, která si pro svůj budoucí první program vybrala technicky lepší sadu frekvencí, respektive vysílačů, a budoucí privátní konkurenci, kterou se posléze stala Nova, ponechala zastaralou síť po bývalé F 1 (ČT 2). Z ČT 3 se posléze stal dnešní program ČT 2.

Ale zpátky k otisku první mediální stopy Hany Marvanové. V předvečer privatizace jednoho z celoplošných televizních kanálů zaznamenala jeden ze svých poslaneckých „úspěchů“. Navzdory představám vlády i předsedy ODS Václava Klause, kteří chtěli zprivatizovat kanál ČT 3, jenž tehdy zdaleka ještě nepokrýval celou republiku a vyžadoval další investice, pilná včelička Marvanová spolu s několika dalšími poslanci v českém parlamentu prosadila k privatizaci bývalý kanál F 1. Technicky sice nebyl dokonalý, proto ho také Česká televize nechtěla, ale jeho pokrytí bylo takřka stoprocentní. Pro novou komerční televizi, ať už jejím budoucím provozovatelem bude kdokoli, to znamenalo, že každá babička v poslední podhorské vesničce měla novou televizi pod tím prvním čudlíkem. Skvělý závdavek do začátku podnikání! Nový komerční subjekt tak namísto toho, aby si v konkurenci postupně budoval svoje postavení, mohl ze dne na den vtrhnout do všech domácností. Prima, respektive Premiéra, si později své postavení již bude muset upevňovat a rozšiřovat za své. Marvanová to asi myslela dobře, i jejím argumentům o podpoře soukromého sektoru lze rozumět. Faktem však je, že český soukromý televizní byznys dostal od prvopočátku do vínku, že kulhá na jednu příliš silnou nohu. Klaus tehdy dohlédl dál, ale na lobbování mezi poslanci na rozdíl od Marvanové neměl čas.

 
Válka o Novu

Licence k vysílání televize, která si později začala říkat Nova, byla udělena 30. ledna 1993. Panuje okolo toho řada dohadů, mýtů a legend. Některé výtky se objevily hned poté, co bylo oznámeno, že první licence k soukromému celoplošnému televiznímu vysílání byla udělena společnosti CET 21, jiné nabobtnaly až později v souvislosti s tím, jak v některých kruzích rostla vůči Nově averze.

První velkou pochybnost vzbudilo, že takto důležitou licenci Rada udělila v neúplném složení. Po odchodu tří členů, kteří v Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání zasedali z titulu svého členství ve Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání a jimž mandát skončil spolu se zánikem federace, byla Rada pouze šestičlenná. Jejím předsedou byl PhDr. Daniel Korte, členy ekonom Ing. Jiří Brož, technik Bohuslav Hanuš, psycholog Josef Josefík, redaktor Ing. Jiří Koubek (tohle jméno si zapamatujme zvláště dobře) a technik Ing. Miroslav Pýcha. Dle Výroční zprávy Rady za rok 1993 všichni z Prahy a všichni bez stranické příslušnosti, u Korteho se to neuvádí.

Myslím, že výtka na neúplné složení je lichá. Rada měla nadpoloviční stav a zásada, že pro přijetí jakéhokoli usnesení musí podle zákona zvednout ruku nadpoloviční většina všech (devíti) členů, byla dodržena. Rovněž argument, že čekání na dovolbu by přineslo jen další zdržování a noví členové by tak jako tak hlasovali o subjektech, jejichž prezentaci nebyli přítomni, je částečně opodstatněný. Na druhou stranu je však pravda, že tři noví členové Rady (Ing. Leopold Hájíček, důchodce z Českých Budějovic, člen KDU-ČSL, Ing. Vladimír Mlateček, podnikatel z Ostravy, bez politické příslušnosti, PhDr. Oldřich Tomek, historik z Prahy, bez politické příslušnosti, od 1. června 1993 nový předseda Rady) byli parlamentem dovoleni jen pět dní po udělení licence, konkrétně 4. února 1993. A také je pravda, že se vědělo, že se tak stane.

Za daleko zajímavější pokládám jinou výtku, o které se však nikdy příliš nehovořilo. Nazval bych ji „náhlostí“ hlasování. Že se o takto důležité licenci bude hlasovat zrovna 30. ledna 1993, aniž to původně bylo v plánu, a navíc prakticky okamžitě poté, co ten návrh padl, o tom Radu přesvědčil její předseda Daniel Korte. Rada tím samozřejmě žádný zákon neporušila, ale onen náhlý spěch důvěru příliš nevzbuzuje. Pro udělení licence společnosti CET 21 nakonec ze šesti tehdejších členů hlasovalo pět, všichni kromě Bohuslava Hanuše. I ten však své hlasování později změnil a formálně svůj hlas připojil k ostatním. A důvod? Vcelku obyčejný: prostě nechtěl trhat partu.

Je zajímavé, že o samotném průběhu licenčního řízení, ani o subjektech, které se ho zúčastnily, není ve Výroční zprávě za rok 1993 takřka ani slovo. Jistě to lze přičíst na vrub toho, že pravidla, jakou podobu a rozsah má výroční zprávy mít, se teprve rodila. Nicméně stín pochybností se – možná neoprávněně – vkrádá. Ve zprávě se v kapitole o televizním vysílání můžeme dočíst pouze toto:

„Rada po svém vzniku udělila regionální a celoplošnou licenci v maximálně zkráceném čase. Příprava televizního vysílání však vyžaduje minimálně roční lhůtu, proto vysílání první soukromé regionální stanice zahájila společnost Premiéra TV až 20. 6. 1993 a první celoplošná televize NOVA TV (CET 21) až 4. 2. 1994.“

A o kousek dále: „Přípravy k vysílání společnosti CET 21 (NOVA TV) byly Radou průběžně kontrolovány. Společnost předkládala Radě zprávy o dodržování časového harmonogramu příprav jedenkrát měsíčně.“

Z hlediska dalšího vývoje je daleko zajímavější následující odstavec. I ten si zapamatujme: „Rada zčásti vyhověla žádosti společnosti CET 21 a upravila znění některých podmínek licence s ohledem na prokázaný nedostatek výrobních kapacit domácích nezávislých producentů a neúměrnou tvrdost původních podmínek.“ Toto rozhodnutí Korteho Rady bude přetřásáno a zpochybňováno ještě řadu let poté. Ale o tom až později.

Přílohou č. 4 Výroční zprávy za rok 1993 jsou rovněž licenční podmínky televize Nova a usnesení RRTV ze dne 11. května 1993, kterým se programové a ostatní podmínky k licenci č. 001/1993 společnosti CET 21 mění a vysvětlují. Zvláště licenční podmínka č. 17 sehraje  v pozdější válce o Novu podstatnou roli. Kompletní seznam všech licenčních podmínek je jednou z příloh této knihy.

Bylo udělení licence Nově zmanipulované? A bylo politicky ovlivněné? Myslím, že s jistou znalostí, byť pouze zprostředkovanou, tehdejších dějů, lze konstatovat, že o žádnou manipulaci ve smyslu protizákonného jednání rozhodně nešlo. O přidělení licence rozhodly osoby, které k tomu byly podle zákona plně oprávněny. Také všechny zákonem předepsané náležitosti byly dodrženy. Zároveň je však třeba říct, že společnost CET 21 byla favoritem předsedy Rady Daniela Korteho a že Korte udělal všechno pro to, aby právě pro tohoto uchazeče potřebná většina členů Rady zvedla ruku. Ale ani na tom není nic nepřípustného, natož protizákonného. Rovněž je ale pravda, že Daniel Korte byl součástí vlivných kruhů okolo Občanské demokratické aliance (ODA), které si v ranném období českého kapitalismu dokázaly vybudovat nejen tzv. privatizační linku, ale – jak je vidět – i linku mediální.

Reakce tehdejších představitelů ODS na udělení licence společnosti CET 21 příliš na výši nebyla. Zvláště politická korektnost ve smyslu, jak ji chápou civilizované demokratické země, dostala na frak. Tehdejší místopředseda ODS Petr Čermák mluvil o skandálu a také prohlásil cosi o zkrachovalých slovenských a maďarských politicích, čímž měl na mysli některé podílníky CET 21. To vyjádření bylo poněkud humpolácké, zároveň však jakoby netušeně předvídalo všechny maléry, které sotva zrozenou televizi čekají. Z výše uvedeného je patrné, že vliv ODS na udělení licence Nově byl nulový. Svět médií Václav Klaus na rozdíl od světa ekonomiky nikdy nemiloval. I to byl jeden z důvodů, proč ODS vlastně nikdy neměla definovanou svoji mediální politiku. Lze konstatovat, že ke své vlastní škodě.

Bylo udělení licence společnosti CET 21 uplacené? Nevím. Povídalo se leccos. Od běžných klepů typu „kdo, komu, co, za kolik“ až po prokombinované teorie o souvislosti mnohamilionových darů v pokladně ODA s televizní licencí. Konkrétní důkazy z roviny klepů ani roviny teorií však nikdo nikdy nepředložil.

Krátce po udělení licence Nově, konkrétně 27. května 1993, Daniel Korte pod palbou kritiky z nejrůznějších stran – a především z ODS – na členství v RRTV rezignoval. Být na jeho místě asi by si každý dvakrát rozmyslel, kam povedou jeho příští pracovní kroky. Ne tak pan Korte. Váže se k tomu jedna moje osobní vzpomínka. Krátce poté, co jsem se stal v roce 1994 členem RRTV, byla Rada na pracovní návštěvě na Nově, ještě ve starém sídle v Měšťanské besedě. První na koho jsem tam v newsroomu narazil, jak si čte noviny, byl právě Daniel Korte (!!!). Prý zde pracovně uplatňoval svoje jazykové schopnosti. Když pak v roce 1999 odstartovala válka o Novu, postavil se Korte v roli „nezávislého odborníka“ zcela na stranu Ronalda Laudera. Teprve později vyplulo na povrch, že v té době byl zároveň na jeho výplatní listině. 

Aby si každý mohl o udělení licence CET 21 udělat svůj vlastní obrázek, přidám do mozaiky pro a proti ještě jednu osobní vzpomínku. Mohlo to být tak v roce 1998, seděl jsem v kanceláři u Miloše Zapletala, jehož agentura pořádá soutěž o Miss České republiky. Po chvíli se řeč stočila k onomu televiznímu licenčnímu řízení z roku 1993, kterého se v barvách jednoho z konkurenčních projektů účastnil i Zapletal. A tenhle profesionál šoubyznysu mi řekl, cituji volně:

„Zaplať Pámbu, že jsme tu licenci tehdy nedostali. Když jsem během licenčního řízení slyšel Vladimíra Železného, jak zasvěceně o budoucí televizi hovoří, říkal jsem si, co tu pohledávám. Železný a spol. vyhráli právem, protože byli opravdu nejlepší.“

Hezkou a pro tu dobu charakteristickou historku mi nedávno vyprávěl prezident Frekvence 1 a Evropy 2 Michal Fleischmann, který se o televizní licenci tehdy rovněž ucházel. Po žadatelích Rada chtěla, aby na papírek napsali cifru, jakou částku hodlají investovat. „Já hlupák tam napsal, co jsem opravdu měl,“ přiznal se Michal se smíchem. 

 
Válka o Novu

Dalším z mýtů je, že celoplošná licence nemohla být udělena přímo zahraničnímu investorovi proto, že by to bylo v rozporu se zákonem. Z tehdy platného zákona o vysílání 468/91 Sb. ovšem nic takového nevyplývá. V § 10 odst. 6 zde nalezneme pouze toto: Při   posuzování   žádostí  společností se zahraniční majetkovou účastí přihlížejí orgány udělující licence k přínosu žadatele  pro  rozvoj  původní  domácí  tvorby,  jakož i majetkové účasti  československých  osob  a  jejich  zastoupení  v orgánech společnosti. Koneckonců kupříkladu celoplošné rádio Frekvence 1, které v únoru 1993 získalo licenci k vysílání podle stejného zákona, vlastní francouzská společnost EDI.

Důvody, proč se v roce 1993 hledaly způsoby, jak celoplošnou privátní televizi jakoby ponechat v českých rukou, ležely jinde. Ty důvody byly politické, možná přesněji společenské. Všichni ti generálové po bitvě, kteří se pohoršují nad postupem tehdejších orgánů a deset let poté přesně vědí, co a jak se mělo udělat, zapomínají na společenskou atmosféru začátku devadesátých let. A ta vůbec nebyla nakloněna – jak se tehdy říkalo – „výprodeji rodinného stříbra“ do zahraničí. Jiné země nepostupovaly jinak. Přísné paragrafy omezující přístup zahraničních vlastníků do sféry, která byla či je pokládána za strategickou, lze najít v řadě zemí. A nic na tom nemění, že postupující globalizace tato omezení do jisté míry odstraňuje. Na počátku devadesátých let a zvláště pak v zemi nacházející se na počátku posttotalitní fáze vývoje šlo o etapu logickou a pochopitelnou.

Tolik pro pochopení společenské atmosféry, ve které se licence udílela. Ani toto nezaujaté ohlédnutí však nic nemění na faktu, že hned na samotném počátku existence nové televize se podařilo zadělat na budoucí malér. Ve světě totiž bývá zvykem, že kdo platí, ten také  rozhoduje a samozřejmě také vykonává vlastnická práva. Rozdvojená struktura Novy, ale především to, že k onomu rozdvojení nedošlo kvůli kolizi se zákonem, nýbrž spíše na společenskou objednávku, to vše zadělalo na možný budoucí malér.

V žádném případě bych to ale nenazval časovanou bombou, přestože se takové přirovnání nabízí. I za těchto okolností totiž k žádnému výbuchu v podobě arbitráže a deseti miliard odškodnění vůbec nemuselo dojít. Samotný „výbuch“ navíc později způsobily jiné okolnosti. Koneckonců londýnská arbitráž Ronaldu Lauderovi žádné odškodnění nepřiznala. Ale i ta konstatuje, že:

Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení svých povinností vyvarovat se svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě roku 1993 změnil své původní stanovisko, se kterým seznámil Navrhovatele (Ronald Lauder) a veřejnost, kdy povolil kapitálové investice Navrhovatele do společnosti CET 21, držitele licence k vysílání, a poté trval na tom, že podíl Navrhovatele /do této společnosti/ nelze vložit v podobě kapitálové investice, nýbrž pouze prostřednictvím společného podniku /joint venture/.

Ale to opět předbíháme. Vraťme se proto do roku 1993 a podívejme se, komu to Korteho Rada televizní licenci vlastně přidělila.

 
Válka o Novu

Ačkoli ztělesněním televize Nova se později stal Vladimír Železný, mezi zakladateli a prvními společníky CET 21 nefiguroval. Společnost CET 21 založilo pět českých, slovenských a maďarských intelektuálů: režiséři Peter Kršák a Vlastimil Venclík, sociologové Fedor Gál a Jozef Alán a psychiatr Peter Hunčík. Založením CET 21 jistě udělali největší trefu svého života. Na druhou stranu jistě netušili, jaké pozdější komplikace – včetně nejrůznějších vyšetřování a trestních stíhání – sami sobě připravují. Vladimír Železný byl přizván, aby projekt obhajoval při slyšeních před Radou. Podílníkem CET 21 se stal až později. Vlastně za odměnu.

Projekt CET 21 ve své prvotní podobě vznikl pro jiné účely. Mělo jít o satelitní televizi, která by vysílala pro celý středoevropský region polsky, česky, slovensky, maďarsky a také německy. Projekt však skončil dříve, než vůbec začal. Druhý pokus o získání licence, opět neúspěšný, souvisel s uvažovanou privatizací třetího slovenského kanálu. Už tehdy však americký miliardář maďarského původu George Soros Peteru Hunčíkovi zprostředkoval seznámení s bývalým americkým velvyslancem v Maďarsku Markem Palmerem. A ten jako investora doporučil Ronalda Laudera a jeho firmu CEDC. V téhle konstelaci se nakonec společnost CET 21 přihlásila do licenčního řízení v České republice. Fedor Gál měl za sebou politickou zkušenost šéfa Veřejnosti proti násilí, slovenské obdoby českého Občanského fóra, Peter Hunčík krátkou kariéru poradce prezidenta Václava Havla, přizvaný Vladimír Železný býval mluvčím Pithartovy české vlády. K překvapení prakticky všech nakonec projekt CET 21 zvítězil.

Zatímco intelektuálové z CET 21 si opravdu poněkud naivně mysleli, že je možné komerčně provozovat jejich vysněnou „nekomerční“ televizi, američtí investoři v téhle iluzi nežili ani vteřinu. A do oka jim padl ten, který si s nimi v tomto smyslu nejvíce rozuměl, totiž Vladimír Železný. Takže to nakonec byl právě Železný, kdo byl jmenován ředitelem nové televize.

Společníkem CET 21 se Železný stal 5. dubna 1993, kdy to ostatní podílníci odhlasovali na valné hromadě. Proti byl pouze Peter Kršák. Vstup Železného do CET 21 má jednu vadu na kráse, protože Korteho Rada s tímto krokem sice 8. dubna 1993 v souladu se zákonem vyslovila souhlas, nicméně příslušný dopis Rady z 9. dubna 1993 nemá náležitosti správního rozhodnutí. Chybný postup Rady však z právního hlediska neznamená, že by Železného vstup do CET 21 byl neplatný.

Jako nejproblematičtější z hlediska budoucího vývoje se ukázalo tehdejší rozhodnutí ustavit novou televizi systémem „chytrá horákyně“. Zahraniční, ale přesto naše. Americká, ale v českém kabátě. V rozdvojené organizační struktuře vedle sebe existoval český držitel licence, společnost CET 21, a jeho servisní organizace, Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS), většinově vlastněná německým, fakticky bermudským, respektive americkým investorem.

CET 21 měl po přistoupení Vladimíra Železného šest vlastníků – fyzických osob, přičemž každý z nich původně držel podíl mírně převyšující 16 procent. Záhy k nim přibyli také dva minoritní spoluvlastníci, každý s podílem 1,25 procenta, zastupující investory nové televize. Prvním z nich byla německá firma CEDC, patřící americkému podnikateli Ronaldu Lauderovi, druhým Česká spořitelna.

Původní vlastnická struktura servisní ČNTS byla následující: 66 % připadlo Lauderově německé firmě CEDC, 22 % České spořitelně a 12 % zbylo na CET 21. Lauderova společnost CME, která později od českého státu vyinkasuje více než 10 miliard, v té době ještě vůbec neexistovala.

Existují tři verze vysvětlující, proč a jak k rozdvojení struktury Novy došlo. Všichni tři „staří“ členové RRTV, Hanuš, Josefík a Tomek, vždy shodně tvrdili, že s tímto nápadem přišli sami zástupci nové televize. Prostě vycítili, že společensko politická atmosféra České republiky roku 1993 není nakloněna, aby televize měla zahraničního majitele. Systém se servisní firmou umožnil, že (domácí) vlk se nažral a (zahraniční) koza přitom zůstala celá.

Podle druhé verze, kterou později usilovně šířili Lauderovi lidé, to naopak byla Korteho Rada, kdo si tuto strukturu vymyslel.

A konečně podle třetí verze byla tím, kdo s oním nápadem přišel, Marína Landová, o které už byla a ještě bude řeč a která se mezitím stala významnou úřednicí Úřadu RRTV.

Ať to bylo tak či tak, faktem zůstává, že podle českých zákonů byla účastníkem licenčního řízení pouze firma, která se ho přímo účastní, v našem případě tedy CET 21, a nikoli i její obchodní partner. A nic na tom nemění ani fakt, že předseda Rady Daniel Korte v den udělení licence promptně napsal CET 21 dopis, ve kterém sděluje, že „Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání na svém 8. zasedání dne 30. 1. 1993 rozhodla o udělení licence k celoplošnému televiznímu vysílání společnosti CET 21, spol. s r. o. ... s tím, že přímým účastníkem žádosti je mezinárodní korporace CEDC – Central European Development Corporation.“  CEDC přímým účastníkem žádosti o licenci prostě nemohla být, protože české zákony něco podobného nepřipouštěly. A jakkoli se to později mohlo zdát nelogické, protože provoz Novy zajišťovala servisní ČNTS, televizí podle našich zákonů byl držitel licence, tedy opět společnost CET 21, třebaže svého času zaměstnávala pouze jednu sekretářku.

A ještě jedna důležitá poznámka. Ať už si tuhle strukturu vymyslel kdokoli, Ronald Lauder, respektive CEDC, na ni přistoupili dobrovolně. Zpočátku jim to asi pod nos příliš nešlo, ale brzy zjistili, že takováto organizační struktura skýtá obrovské množství dosud nepoznaných výhod.

Nyní opět trochu předběhněme a odcitujme z nálezu londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou:

odstavec 230
Arbitrážní soud došel k závěru, že rozhodnutí Mediální Rady přejít od přímé účasti německé společnosti CEDC, kontrolované americkým občanem panem Lauderem, ke smluvnímu vztahu pomocí vytvoření třetí společnosti představuje svévolné a diskriminační opatření.

231
Opatření bylo diskriminační, protože poskytlo zahraniční investici méně příznivý režim než domácí investici. Z výše uvedených okolností vyplývá, že Mediální Rada změnila názor z obav, že silná a sílící politická opozice proti udělení licence subjektu se silnou účastí zahraničního kapitálu by mohla vést k útoku na celý proces výběru. Je pravděpodobné, že kdyby CEDC byl český investor, nebylo by došlo k tak silné politické reakci, a původní plán v podobě akcionáře společnosti CET 21 by mohl být realizován.

Až potud to tedy vypadá, že i londýnská arbitráž dala Ronaldu Lauderovi za pravdu. Jenže to není pravda. Už v odstavci 233 arbitrážního nálezu se totiž můžeme dočíst:

Neexistuje však jediný konkrétní důkaz o tom, že CEDC se stavěla nebo protestovala proti tomuto opatření a tím méně, že proti němu aktivně bojovala. Naopak, z okolností vyplývá, že CEDC okamžitě navrhla novou strukturu, v níž by se stala spíše smluvním partnerem než akcionářem společnosti CET 21. Ve skutečnosti CEDC a její nástupce společnost CME bez výhrad toto opatření přijaly na příštích šest let, dokud byla jejich společnost schopna provozovat společný podnik se ziskem ...

Je zajímavé, že své údajné poškození do období udělení licence a následujících týdnů, kdy se rodila organizační struktura Novy, nikdy nekladl ani sám Ronald Lauder. Koneckonců nejrůznější zákonná omezení pro zahraniční vlastníky médií měla či stále má řada zemí. Kupříkladu ve Spojených státech amerických může média vlastnit pouze americký občan. Mediální magnát australského původu Rupert Murdoch kvůli tomu dokonce změnil občanství. V sousedním Polsku zase mohl zahraniční vlastník ovládat pouze 33 procent mediální firmy. I to byl jeden z důvodů, kvůli kterým Ronald Lauder opustil největší východoevropský či spíše středoevropský, rozuměj polský, trh. V rámci projetu TVN Lauder v Polsku „zbytečně“ proinvestoval více než 20 miliónů dolarů.

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Další > Konec >>

Strana 2 z 15
Unisono...
rocker...
výběr z foto...
01-1993-s-Janem-Straskym-krest-knihy-Prezident-na-pul-uvazku.jpg phoca_thumb_l_23-2005-Ryn.jpg phoca_thumb_s_41-2007-Strbske-pleso.JPG phoca_thumb_m_08-2004-Londyn-Abbey-Road.jpg 39-2007-Ryn-Strasburk-Evropsky-parlament.JPG phoca_thumb_m_06-1976-Spektrum.jpg 25-2010-s-Premyslem-Sobotkou.JPG phoca_thumb_m_32-2009-Berlin-Glienickebruecke-tady-menili-zajatce.JPG phoca_thumb_s_54-2008-Rhona-Lausanne-olympijske-muzeum.JPG phoca_thumb_l_23- 2002-25-let-po-maturite.jpg phoca_thumb_s_21-2005-Washington-pamatnik-vietnamske-valky.jpg phoca_thumb_m_19-1999-Upa.jpg 14-2005-Dunaj-Zitny-ostrov-stara-ramena.JPG phoca_thumb_s_10-1990-Praha-s-Petruskou.jpg phoca_thumb_m_06-2003-Dunaj.JPG 25-2003-Rakousko-Dachstein-West.jpg 03-1999-Normandie-hrbitov-nad-plazi-Omaha.jpg phoca_thumb_s_14-1992-s-Danem-a-Petruskou.jpg phoca_thumb_l_29-2005-Francie-Tri-udoli.jpg phoca_thumb_s_02-1998-Trebonsko-Luznice.jpg