Kdoví který mediální nápověda to našim socdemáckým komsomolcům rádoby blairovského střihu nakukal, že jsou vlastně šampióni? Každopádně se toho chytli jak slepice flusu a vytrubují to o sobě do světa ostošest. Zvláště srandovní je to u některých z nich. Srandovním šampiónem číslo jedna je Standa „v tuto chvíli“ Gross, mistr republiky v podrazáctví. Potrhnul Zemana, pak sejmul Špidlu, přičemž jen tak mimochodem vypekl Teličku. Vyniká rovněž v jiných disciplínách, jako je pořizování bytu či vypůjčování peněz. Do jeho servisního týmu patří strýček Vik či přítel Rod. Rád také hraje Mlýn. Mecenášem jeho sportovních úspěchů je známá podnikatelka z Nuslí. Šampiónem číslo dvě je strážce státního pokladu Slávek Sobotka. Srandovní je, že svoji šampiónskou výjimečnost objevil přesně v okamžiku, kdy sekyra jím spravovaných státních financí se zaťala po rysku astronomického jednoho bilionu korun. No vida, jaký to šikovný chlapík povýšil na stranickou dvojku! Řady mládežnických šampiónů rozšiřuje také jeden jinoch již postarší, přeborník v politické turistice a převlékání politických dresů, toho času předseda poslaneckého klubu ČSSD Míša Kraus. Je to opravdu srandovní, když (modrou) diktaturou straší právě tenhle veterán politických šaten všech režimů a ještě k tomu přesně v okamžiku, kdy poprvé v naší novodobé historii máme vládu, která stojí a padá s tím, kam v imperátorském gestu otočí palec komunisté. Latiníci říkají: Panem et circenses! Dnes se hodí spíše zvolat: Okoralý chléb, vypečené hry! Tak mě napadá: Čeho že je to vlastně zkratka ČSSD? Česká strana sociálně demokratická? Opravdu? Nepostarali se tihle šampióni o to, že si vtipálci za písmenka ČSSD dosadí spíše Česká srandovní sociální demokracie? A neměli by s tím ti z řad sociálních demokratů, kteří nechtějí být za šašky – pardon, za šampióny tohoto typu –, něco udělat? 5. 4. 2005
Poslouchat předsedu poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause, jak mlátí prázdnou slámu o „proevropské“ vládě, je k nepřečkání. Dělá si pan poslanec z občanů – spolu se svými stranickými kolegy – srandu? „Jednorázová smlouva“, „koalice, která nebude koalicí“, „proevropská vláda na jedno použití“, to jsou Krausovy a sociálně demokratické perly posledních dní. Ve skutečnosti kouřová clona, jež má vytvořit alibi pro Grossovy skutečné úmysly. Jedno je však Krausovi třeba přiznat. Vpravdě kecalovské nasazení, s jakým vyslovuje svoje neskutečné věty, je obdivuhodné. Jako zaříkávač schopný umluvit i mrtvou kozu, by se zřejmě uživil. Otázka však zní, zda Česká republika roku 2005 a ještě k tomu po třech měsících permanentní vládní krize potřebuje zaříkávače mrtvých koz. Nic proti proevropské orientaci české vlády. Ale pokud si ji berou do úst politici Grossovy a Krausovy hodnověrnosti, v nejednom občanovi hlodá pokušení zamířit na truc raději do Asie či Afriky. Miroslav Kalousek a Pavel Němec by se museli pomátnout na rozumu, kdyby jen na kratičký okamžik podlehli pokušení na návrh narýsovaný potměšilými socialisty přistoupit. Jejich strany by jenom vytvořily trapnou a bezmocnou „stojedničkovou“ stafáž, pro „stojedenáctkové“ objetí ČSSD s komunisty. Z rétoriky ČSSD vyplývá jediné: Stanislav Gross svoji demisi nemyslí vážně. Není možné chtít vytvořit novou „koaliční“ vládu s lidovci a unionisty a zároveň nastavit podmínky, které to vylučují. Je s podivem, že diplomat Jan Kohout se uvolil být v této truchlohře maňáskem na Grossově ruce. A propos – Jan Kohout. Ve svém oficiálním životopise na Ministerstvu zahraničních věcí zatajil svoje předlistopadové členství v KSČ. Prý to nepokládal v profesním životopise za důležité. To je zajímavá argumentace od člověka, jehož profesí je politika. Do KSČ prý Kohout vstoupil pod dojmem Gorbačovovy perestrojky. To je pěkné, že chtěl pohnout věci kupředu. Však také krátce po jeho vstupu do komunistické strany Gustáva Husáka vystřídal Milo(u)š Jakeš. Povedlo se! 10. 4. 2005
|
Nu, to je mi tedy novinka! Oficiální stanovisko České republiky prý je, že jsme pro evropskou ústavu. A já hlupák si přitom myslel, že referendum, zda evropskou ústavu chceme, anebo nechceme, teprve bude. Nějak mi uniká – pomineme-li fakt, jak to dopadlo ve sladké Francii –, proč se potom vůbec máme namáhat k referendovým urnám. Trochu to připomíná tu anekdotu o úplně prvních svobodných volbách. To Pánbůh přivedl Adamovi Evu a povídá: „Adame, vyber si manželku!“ Namísto, aby si vláda počkala na hlas lidu, dozvídáme se – a neříká to nikdo menší než předseda vlády Paroubek –, že prezident republiky, propagující ne evropské ústavě, prý musí všude říkat nikoli to, co si myslí on sám, ale co si o evropské ústavě myslí vláda. Jinak ho prý do zahraničí nepustí. A vláda si myslí to, co tři strany, ze kterých se skládá. Za jak velkou část veřejnosti přitom vládní strany nyní hovoří, vypovídají aktuální volební preference: sociální demokraté oscilují nad, lidovci pod deseti procenty, unionisté nad nulou. Že prý je za zahraniční politiku odpovědná vláda a ne prezident. Ale i kdyby to takhle bylo, jako že není, přijetí či nepřijetí evropské ústavy je přece především domácí politika a ne zahraniční. A navíc: prezident – přesně tak, jak to předepisuje naše Ústava – po svém zvolení složil slib, ve kterém se mimo jiné říká, že svůj úřad bude zastávat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Když to domyslíme do konce, pak předseda vlády po prezidentovi chce, aby říkal věci, kterým nevěří a které jsou v rozporu s jeho vědomím a svědomím. Jinými slovy: premiér vyzývá hlavu státu, aby jednala protiústavně. A nádavkem vyhrožuje „domácím vězením“. Tohle má být ta Evropa budoucnosti? 30. 5. 2005
Vypadá to spíše úsměvně. Zatím poslední koaliční spor se točí okolo toho, zda vláda má či nemá pokračovat v kampani za přijetí evropské ústavy. Křesťanští demokraté (a dokonce i Cyril Svoboda) říkají že ne, že po francouzském referendu je třeba vyčkat na rozhodnutí orgánů EU. Sociální demokraté a unionisté říkají že ano, že kampaň má pokračovat. Úsměvné je na tom především to, že český občan – a dokonce ani ten, který se o politiku zajímá ve zvýšené míře –, dosud žádnou vládní kampaň nezaregistroval. Mohl si zatím všimnout pouze přemrštěných, nervózních reakcí na odpůrce evropské ústavy (především prezidenta Václava Klause) a jejich aktivity. Co se tedy má přerušovat, respektive v čem se má pokračovat? Možná je to všechno trochu jinak a nejde ani tak o samotnou euroústavu jako o něco jiného. Pozorný divák naší politické scény naopak před časem jistě zaregistroval, že uvnitř vlády se vedl jiný spor. Spor o to, kdo za kampaň ponese odpovědnost. Zda ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda (KDU-ČSL), či předseda vlády, tehdy Stanislav Gross (ČSSD). Vyhrál Gross. Co z toho vyplývá? Že někdo už také jistě musel naplánovat, jakým způsobem se na kampaň vyčleněné peníze utratí, a hlavně – a to je zřejmě to úplně nejdůležitější –, kdo se při jejich utrácení bude podnikatelsky realizovat. Cyrilovi hoši to nejsou. Zkrátka a dobře – trasy penězovodů již byly naplánovány. A teď do toho ti zpropadení Francouzi. Co s tím? Vypnout (alespoň prozatím) penězovody? Ale jděte! Proč šetřit! Vždyť to není z jejich kapsy, ale z naší. 2. 6. 2005
|