Předseda vlády České republiky Jiří Paroubek dle svých vlastních slov „podcenil“ technopárty CzechTek. V pořadu České televize Otázky Václava Moravce řekl, že vůbec nevěděl, co to CzechTek je a jaké problémy mohou vzniknout. Jak jsme se ovšem mohli přesvědčit, vůbec mu to nebránilo, aby dopředu vydával „politické“ pokyny policii, jak rázně má postupovat. Další věc, ze které se za vlády ČSSD stává tradice, je „podcenění“ obsazení funkce vedoucího úřadu vlády. Stanislav „v tuto chvíli“ Gross měl svého Přibyla, dříve mlátičku z pohotovostního pluku, Jiří „já si myslím“ Paroubek má svého Přikryla, profesionálního bytového družstevníka s podivnými kontakty na StB. Přibyl i Přikryl ovšem dle svých slov nikdy nic neudělali, nikomu neublížili, zkrátka jsou to takové ryzí slovanské holubičí povahy. Když se Gross rozhodl učinit Přibyla šéfem svého úřadu, vzbudilo to ve veřejnosti tak negativní reakci – včetně demonstrací před Strakovou akademií –, že premiér musel svoje rozhodnutí posléze přehodnotit. V případě Paroubkova favorita Přikryla tak razantní reakci veřejnosti očekávat nelze – pouze zvýšenou pozornost médií –, přestože práskač StB mohl někomu způsobit více utrpení než policajt s obuškem. Paroubek navíc šikovně zvolil oblíbenou salámovou metodu postupných kroků a Přikryla nejmenoval, nýbrž pouze pověřil. Teprve až se soudruh zapracuje, benigní kontrolní orgány na něj nic nenajdou a pozornost opadne, dotáhne se celý proces do konce. Na celé věci nejsou zajímavá vcelku nepodstatná jména jedinců typu Přibyla či Přikryla. Alarmující je nebezpečný proces, jenž tu již několik let probíhá a kterým nás sociální demokraté potichoučku polehoučku vracejí blíž a blíž k předlistopadovým poměrům. Blíž než si možná leckdo uvědomuje. A nejde jenom o svéráznou personální politiku socdemáckých soft-bolševiků. Varující jsou i obdobné metody. Jak vznikaly tzv. pendrekové zákony za komunistů? Vždycky jako reakce na nějakou vyprovokovanou záminku. Platilo to v devětašedesátém stejně jako devětaosmdesátém. Stejné je to i po CzechTeku. Paroubek má záminku k omezení shromažďovacího práva. Samolibý český premiér se o víkendu vyznamenal ještě jednou. V již zmiňovaných Otázkách VM srovnával svůj postup proti technopárty s postupem britského předsedy vlády Tonyho Blaira proti londýnským teroristům. Je to neuvěřitelná nestoudnost byť jen náznakem porovnávat tančící mládež s teroristy. Jímá mě hrůza při představě, co by se u nás dělo, kdyby poťouchlá historie českého předsedu vlády postavila před dilemata a odpovědnost, kterým v těchto dnech musí čelit izraelský premiér Ariel Šaron. 22. 8. 2005
Netřeba se vracet ke starším kauzám, ve kterých byla na paškále ODS, stačí si připomenout tu loňskou Kořistka – Dalík – Večerek a srovnat její průběh s aktuální aférou Doležel – Spyra – Unipetrol. V obou případech jde o údajný úplatek v milionovém řádu, v obou případech jsou hlavními aktéry nejbližší spolupracovníci vysokých politiků. Zde však jakákoli podobnost končí. Marek Dalík se loni – tuším v Kroměříži či kde to bylo, každopádně tam na oficiální cestě doprovázel předsedu ODS Mirka Topolánka – nestačil po ránu ani rozkoukat a už ho sbalili a lifrovali do Prahy, aby ho tam i s Janem Večerkem posadili do helikoptéry a deportovali do Ostravy do vazební věznice. Důvodem byla údajná nabídka úplatku v kavárně kteréhosi ostravském supermarketu. Kromě samotného Kořistky to nikdo neslyšel. Pardon – až rok poté, kdy Kořistkovi hrozí, že za křivé obvinění bude sám muset platit, se objevil svědek Sommer, pochybná figurka, jež má sama na krku řadu obvinění. Pilná policie následně odposlouchávala a lustrovala bankovní konto i předsedovi největší opoziční strany a někteří superpilní státní zástupci na čele se samotnou paní nejvyšší Benešovou několikrát uzavřenou kauzu znovu a znovu vracejí na stůl. Nejspíše jim to vydrží až do příštích voleb. Rovněž sám ministr vnitra Bublan v roli policejního mluvčího měl od začátku o vinících jasno a také si to nenechával pro sebe. V kauze Zdeňka Doležela je to jinak. Jak si ředitel kanceláře předsedy vlády říká o úplatek sice slyšelo několik milionů televizních diváků, ale žádné vrtulníky nelétají a paní nejvyšší Benešová má nejvíce starostí sama se sebou. Rovněž není známo, že by policie odposlouchávala a důkladně prověřovala sociálně demokratické vládní hlavouny. Také ministr vnitra nasadil mlčenlivou masku introvertního politika. Přitom závažnost téhle kauzy je s údajným uplácením jednoho poslance nesouměřitelná. V privatizaci Unipetrolu jde o miliardy ze státní kasy. Rozdílný je i přístup médií. Případ Kořistka se odehrával v palcových titulcích na prvních stránkách novin. „Emisaři ODS“ a „Topolánkovi emisaři“ vévodili novinám každý den, vzpomínáte si? Daleko závažnější kauza Doležel se krčí kdesi uprostřed novin. Média jsou najednou hyperkorektní, vždyť by se mohlo jednat o provokaci. Ale nebylo to v případě Kořistky minimálně stejné? A proč tedy kauza privatizace Unipetrolu hýbe polskými médii i celou politickou scénou? Protože je to provokace? A propos. Oněch „pět na stole v českých“ se u nás nazývá Doleželovou kauzou. Ale není to spíše kauza Paroubek? Vždyť Doležel je jedním z nejbližších spolupracovníků předsedy vlády. Co zlomilo vaz jednomu slavnému německému kancléři? Jeden nehodný muž z jeho okolí. Jak mohou média proboha přistoupit na Paroubkovu falešnou hru, kdy se od Doležala jakoby odstřihl a tváří se, že když ho odvolal, vůbec se ho to netýká. A když, tak jeho předchůdce Grosse. Zkouším si představit, jak by média masakrovala Václava Klause, kdyby se podobného poklesku dopustil některý z jeho nejbližších spolupracovníků, třeba ředitel jeho kanceláře Ladislav Jakl. Cosi tady smrdí. Ve vládě, u policie, na státním zastupitelství i v médiích. 9. 9. 2005
|
S pravděpodobností hraničící s jistotou jsme svědky největší korupční aféry v historii této země. Úplatky se pohybují v řádu miliard, hlavními aktéry jsou nejvyšší pohlaváři ČSSD. Ano, dobrá paměť vás neklame, to je ta strana, jež se k moci prodrala za velkohubého vyhlašování akce Čisté ruce. Že by politické zemětřesní jako v Polsku? Kdepak, u nás je klid. A smrad. Charakteristické je, že Stanislavu Grossovi, coby předsedovi vlády, nezlámala vaz korupce v řádu miliard, nýbrž milionová „prkotina“ s financováním jeho bytu. Netřeba nad tím plakat, poťouchlá historie se jen opakuje. Vždyť ani Al Capone nedojel na vraždy, ale na obyčejný daňový únik. Jeho nástupce ve funkci Jiří Paroubek jako správný Viktor Čistič celou věc „vyřešil“ tak, že úplatkářskou megaaféru své povedené strany prohlásil za útok na náš ústavní systém a za asistence tajných služeb za původce označil jednoho nebohého podnikatele. Tumáš, čerte, kropáč! Dotyčný může být rád, že ho Paroubek hezky po putinovsku nenechal rovnou arestovat. Ale třeba i na to dojde. Jen co vstanou nové Benešové. Nepřekonatelná jsou i naše média. Ve středu zazněla z úst opozice přímo zpoza parlamentního řečnického pultu ta nejtemnější podezření, dokonce s konkrétním poukazem na neuvěřitelnou výši úplatků. Naši milí novináři, nedávno ještě nekompromisní bojovníci za svobodu slova, to ve čtvrtek reflektovali takto: Kupříkladu Právo na první stránce píše o tom, že Paroubek a Jandák jsou v čele obliby, MF Dnes má jako otvírák, že řidiče čekají přísné tresty. Korupční miliardy provázející privatizaci Unipetrolu Právo nezmiňuje vůbec, MF Dnes má uvnitř listu jeden kratičký sloupeček, přičemž nejdelší citace se dostalo poslanci ČSSD Šulákovi, jenž věren zásadě, že nejlepší obrana je útok, pohovořil o kuponové privatizaci. Není nad to mít prst na tepu doby. Kdeže jsou ty doby, kdy MF Dnes měla na první stránce palcový titulek, že ODS má ve Švýcarsku tajné konto ve výši 170 milionů. Stačilo pouhé – posléze nepotvrzené – podezření. To jsme ovšem měli úplně jinou vládu a jiného premiéra. Zřejmě nejsou miliardy jako miliony a není aféra jako aféra. Prostý lid své mafiány nadále zahrnuje láskou, pročež se Grossův nástupce ve funkci capo di tutti capi, Jiří Paroubek, vyšvihl do čela žebříčku milovaných. Není se ostatně co divit. Cifry s devíti nulami jsou za hranicí představitelnosti voliče ČSSD a hlídací psi demokracie spokojeně chrápou, zatímco se červení objímají s rudými. Člověka při pohledu na tu politickou hitparádu maně napadá, jak strašně se mýlí všichni ti optimisté, kteří věří, že lidstvo se nějak vyvíjí. Vždyť už na nejstarším dochovaném písemném záznamu lidské historie, jakési sumerské tabulce, se píše: marnost nad marnost, blbec kamkoli se podíváš. 22. 9. 2005
Vytáhnout osm měsíců před volbami řádnými kartu voleb předčasných je samozřejmě dokonalý nesmysl. Proč to tedy premiér a od tohoto víkendu také volební lídr ČSSD Jiří Paroubek učinil? Opilý mocí jen pocítil potřebu udělat další mediální teatrální gesto. Přesto je dobře, že ODS tuhle nesmyslnou rukavici hned druhý den zvedla. Kdyby tak neučinila, vykřikoval by nadutý premiér do všech kamer, že se ho protivníci bojí. Takhle okamžitě prasklo, že posera je sám Paroubek a celá jeho bublina jménem předčasné volby je jen trapné divadélko. Aby tomu všemu Paroubek nakonec nasadil korunu dokonalé absurdity, zatlačen do kouta nabídl pro předčasné hlasování začátek března, tedy termín, který se jen o týden míjí s tříměsíčním moratoriem na předčasné volby, které pro závěr volebního období předepisuje ústava. Nic nedemaskuje Paroubka lépe, než tahle trapná blamáž. Všechno dělá pouze pro mediální efekt. Za jiných okolností by to byla legrace k popukání sledovat, jak s vervou okresního ochotníka scénářem i gesty pajcuje německého kancléře Schrödera – a jak u toho daleko více připomíná úplně jiného německého kancléře, toho s knírkem –, kdyby nešlo o setsakra vážnou věc, totiž o budoucnost země, a kdyby u toho úsměv pěkně rychle netvrdnul. Paroubek se v rámci své ochotnické role rozhodného vůdce o víkendu pustil do všech. Do lidovců, do ODS, do prezidenta a v neposlední řadě i do médií. Těm je prý třeba po (Paroubkových) vítězných volbách nasadit náhubek nového tiskového zákona. Zajímavé ovšem je, že Paroubek na jednu stranu tímto způsobem s médii jakoby válčí a na druhou stranu je využívá, seč může. Dokonce si za tím účelem již sestavil novou mediální skupinu, jež mu zametá cestičky. Parobkovy preference sympatií k některým (jemu vstřícným) mediím už také prosákly do přípravy aktuální mediální legislativy, konkrétně do přípravy digitální novely zákona o vysílání. Přesně tohoto rodu je zvýhodnění jedné nejmenované televize, která si chce prostřednictvím zákona vylepšit své ekonomické postavení. Za zaznamenání rovněž stojí, že řady bývalých pravicových politiků, kteří pod vidinou korýtka z Paroubkovy vůle v sobě najednou objevili nezměrné sociální cítění, nově rozšířil – coby nejbližší premiérův mediální poradce – i dlouholetý pražský radní Michal Hvížďala. Právě ten má po léta velmi dobré kontakty do nejmenované televize, a to i z důvodů, které v éře politické korektnosti nelze zmiňovat. No vida, Paroubek a spol. tu v poklidu líčí pasti na svobodu médií a Svěráka s celou jeho kulturně-mediální frontou na Václaváku nevidět, neslyšet. Skoro to vypadá, že před pěti lety jim také nešlo ani tak o svobodu slova, jako o vlastní peněženku a politiku. Asi také mají hluboké sociální cítění. 27. 9. 2005
|
přidat k oblíbeným
