Od televizní krize uplynulo už pět let, chcete-li teprve pět let. Na to, že šlo o největší otřes demokracie v novodobé historii České republiky, je takřka všude kolem podezřelé mediální ticho. Zvláště pro Českou televizi, jako by tenhle neuralgický bod vůbec neexistoval. Žádné ohlednutí ve zprávách ani v publicistice, žádné debaty, natož pak Čálkův a Špačkův dokument Bezesné noci. Přitom právě tahle kauza takřka fatálně rozdělila českou společnost, a přestože leccos přikryl čas, hranice, které vytvořila, v jistém smyslu existují dál, stejně jako jizvy. Jenže problém, který se zametá pod koberec a o němž se nemluví, tím nezmizí. Zřejmě nejpřesnější označení pro to, co se tehdy dělo, je soft-státní-převrat. Zatímco naivní mladí redaktoři nastavovali svoje tváře ve jménu „svobody slova“, staří političtí matadoři v zákulisí spřádali politické plány. Koneckonců právě na barikádách televizní krize se zrodila pozdější Špidlova vládní koalice, jejímž jádrem byla antizemanovská část ČSSD, svobodovská KDU-ČSL a havlovská Unie svobody. Byla to ovšem vítězná prohra, neboť chatrná stojedničková koalice přinesla České republice permanentní politickou krizi a nekonečnou sérii skandálů. Vedlejším produktem je nárůst vlivu komunistů. Období tolik kritizované opoziční smlouvy proti tomu bylo oázou klidu a stability. Stará známá poučka říká, že právě v době otřesů a krizí, je důsledné lpění na demokratických mechanismech a procedurách ještě důležitější než za normálních okolností. Vůdcové televizní vzpoury a především jejich ideoví protektoři – včetně tehdejšího prezidenta – to ovšem viděli přesně naopak. Vše bylo dovoleno. Problém je, že revoluční „právo“ nepoužívali vůči nějakým totalitním usurpátorům moci, nýbrž proti řádně a demokraticky zvoleným lidem, jejichž jedinou „vinou“ bylo, že normálně vykonávali svoji práci a uplatňovali svoje názory. Dotyční na sebe mimoděk prozradili, že nejsou demokrati, neboť demokratem nelze být, jenom když se to hodí. Faktografie událostí, které krizi odstartovaly, je překvapivě jednoduchá. Rada ČT odvolala jednoho ředitele a zvolila jiného. Vzbouřenci to nazvali vánočním mediálním pučem ODS. Odvolaný ředitel byl objektivně špatný a lze to doložit i s odstupem času. Jaký by byl ten nový, nevíme. Víme pouze, že předtím 11 let pracoval v BBC a že vzbouřenci mu nedali ani den. Namísto toho si veřejnou televizi ukradli sami pro sebe. Následně selhal stát. Odpovědným orgánům spadlo srdce do kalhot. Esenci pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross: „V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“ Pohádka o boji za svobodu slova, byla šidítkem pro veřejnost, šlo o politickou moc a peníze. Morální vina známých osobností, které svoje populární tváře propůjčily k novodobé hilsneriádě, která Jiřího Hodače málem stála život, je bezmezná. Právě tehdy poztrácely u podstatné části veřejnosti svůj kredit. Nikoli pro své názory, ale pro metody, které neváhaly použít. Moc pěkně to vyjádřil Jefim Fištejn, když řekl, že na Václavském náměstí tehdy zemřel Jára Cimrman. Někteří už své postoje přehodnotili (kupříkladu Marek Eben či Jiří Krejčík), málokdo ovšem veřejně. Občas to má přídech trapnosti. Jako když se Ludvík Vaculík po premiéře Bezesných nocí připojil ke skupince někdejších „hodačovců“, odebral se s nimi na večírek a skládal tu komplimenty Janě Bobošíkové. Že by své tehdejší názory změnil kdokoli z druhé strany, není známo. Ostatně není proč. Jiří Hodač se vrátil do Velké Británie. Po čase se dopisem obrátil na generálního ředitele Grega Dykea se stížností, že také BBC, pro kterou předtím sám pracoval, jej poškodila, neboť i ona o pražských událostech informovala nepravdivým způsobem. Vedení BBC nechalo celou záležitost důkladně prověřit. A pak se stala – z našeho pohledu – neuvěřitelná věc. Slavná a ctihodná veřejná instituce jménem BBC se Jiřímu Hodačovi omluvila a na věky věků ve jménu historické pravdy opravila svůj archiv. Kdy to udělá Česká televize? 9. 1. 2006
V jednom starším komentáři jsem poslance Michala Krause (ČSSD) přirovnal k zaříkávači mrtvých koz. Jeho rétorické schopnosti umluvit i mrtvou kozu jsou totiž pověstné. Rovněž jeho schopnost hledat a umět nalézt kompromisní řešení je známé. Rozhodně na obém není nic špatného, naopak ve světě profesionální politiky jsou i takovíhle lidé potřeba. Krausův problém je někde jinde. I parlamentní zaříkávač mrtvých koz musí disponovat jistou osobní a morální integritou. Michal Kraus navíc není pouze tuctovým poslancem, nýbrž předsedou poslaneckého klubu největší vládní strany a ještě k tomu předsedou jednoho z nejdůležitějších výborů Sněmovny, totiž výboru rozpočtového. Právě on tedy spolurozhoduje o zásadních politických a finančních otázkách naší současnosti. Jak je na tom tedy Mgr. Ing. Michal Kraus, Ph.D., MBA se svou osobní a morální integritou? Jakéhože to ČSSD vyslala reprezentanta do vysokých funkcí? Počet titulů před i za jménem naznačuje, že je to člověk vzdělaný, zřejmě i inteligentní. Netřeba ani pochybovat, že je to člověk schopný. Není však spíše všehoschopný? Michal Kraus je typický politický turista. Když je třeba, vymění politickou stranu jako ponožky. Stejně bezskrupulózně mění adresy svého trvalého bydliště. Trochu potměšile mne napadá přirovnání k padouchovi matoucímu stopy. Posuďte sami. Kraus je služebně nejstarším poslancem českého parlamentu. Svoji politickou kariéru odstartoval již za minulého režimu, konkrétně už v roce 1986, tehdy v barvách KSČ. Posléze postupně navlékal dresy Demokratické strany práce, Hnutí za samosprávnou demokracii a Liberálně sociální unie. Nyní zakotvil pro změnu v České straně sociálně demokratické. Začínal jako východočeský – pardubický – poslanec, nicméně záhy přesídlil do Prahy, kde stihl absolvovat svoji bytovou aféru (jak typické!). V roce 2000 už ovšem pro změnu formálně zase bydlí v Litomyšli a neúspěšně kandiduje do Senátu ve volebním obvodu Svitavy. Pak se zničehonic vynořuje v Libereckém kraji a vykazuje se trvalým bydlištěm u své sestry v Semilech. Takovýhle týpci jsou ale zřejmě v sociální demokracii nepostradatelní, takže právě tohoto cestovatele si severočeští růžoví soudruzi nyní znovu vybrali do čela své liberecké krajské kandidátky. Stejně bezskrupulózně si Kraus počíná při rozdělování veřejných peněz. A když píšu veřejných, znamená to našich peněz, peněz nás daňových poplatníků. Bezostyšně je přihrává na své soukromé potřeby. Případ 15 milionů putujících ze státního rozpočtu přímo do pokladny fotbalového klubu v Kladně, kde je předsedou a kde jeho syn čutá do meruny, je sice nejznámějším, ale zdaleka ne jediným případem. Vrah o morálce káže, zpívá Karel Kryl. Michal Kraus je pro změnu reprezentantem politické strany, která káže o boji proti korupci a jež proslula zpackanou propagandistickou akcí „čisté ruce“. Jak si to čelný funkcionář strany růže a lídr její kandidátky v Libereckém kraji představuje v praxi, se můžeme nyní přesvědčit, když vychází na povrch neuvěřitelná story Michala Krause coby afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie v Ghaně. To nejlepší nakonec: Krausovy „ghanské“ peníze měly připutovat z úplatků, alespoň to tvrdí Krausův obchodní parťák, toho času trvalým pobytem ve vězení. Podle Paroubka a politického grémia ČSSD je ovšem všechno v pořádku, rovněž Bublanův vrtulník v klidu parkuje na heliportu. Michal Kraus nám to všechno ve stylu zaříkávače mrtvých koz vysvětlí. Pod mediálním tlakem se dokonce vzdal některých funkcí, poslanecký mandát si ovšem ponechal. Jinými slovy: šlehačku ten šlechetný muž nechce, ale dort si nechá. Všichni to myslí upřímně! Jsou to sociální demokraté! 12. 1. 2006
|
Když prezident Václav Klaus na konci vleklé vládní krize, způsobené skandály Stanislava Grosse, jmenoval novou vládu Jiřího Paroubka, ocenil nový premiér nadstranický a nestranný způsob, jakým prezident po celou dobu krize vystupoval. Pal! Od té doby už o prezidentovi nemluví jinak než jako o čestném předsedovi ODS. Neopomene to připomenout při každé příležitosti. Nepal! Ještě krátce před poslední výměnou na postu ministra zdravotnictví vyjadřoval Jiří Paroubek plnou podporu Miladě Emmerové. Pal! Pak ji ze dne na den, možná doslova z hodiny na hodinu, odvolal. Paradoxní je, že její největší vinou bylo, že do důsledku realizovala program ČSSD. Nepal! Vláda ČSSD – přes odpor opozice – zavedla povinné vydávání účtenek při nákupech nad 50 korun. Pal! Hned jak se proti tomu zvedl odpor široké veřejnosti, označil to Paroubek za omyl, otočil o 180 stupňů a přivlastnil si následnou nápravu. Nepal! V předvečer technopárty CzechTek vyzval Jiří Paroubek policii, aby proti tanečníkům zasáhla co nejrázněji. Pal! Když se následně vzedmula vlna kritiky proti nepřiměřenému zásahu policie, začal Paroubek couvat. Nyní už dokonce policisty kárá za přílišnou brutalitu a podivuje se, že nebyli potrestáni. Nepal! Když v jižních Čechách nastala sněhová kalamita, provázená výpadkem elektrického proudu, Jiří Paroubek v roli ředitele světa vydal příkaz, aby dodávky elektřiny byly obnoveny do několika hodin. Pal! O „nepal“ se tentokrát postarala sama příroda. Ani Paroubek neumí poručit větru a dešti, i když by po vzoru někdejších soudruhů určitě rád. Elektrický proud nešel několik dní. Krátce po vypuknutí kakaové aféry předsedy poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause se Jiří Paroubek plnou vahou své osobnosti za afrického cestovatele postavil. Kraus se prý ničeho špatného nedopustil, všechno je to jenom likvidační hra médií a opozice. Pal! Již o pár dnů později si ten samý Paroubek nenechal ujít příležitost oznámit, že Kraus z politiky odchází. Asi je proč. Nepal! To je jenom několik namátkou vybraných ukázek názorové pevnosti současného předsedy vlády a způsobu, jakým vykonává svou funkci. Zač nás to pánbůh trestá, že po „autistickém“ popletovi Špidlovi a holobradém korupčníku Grossovi máme pro změnu samolibého „pal-nepal“ premiéra? 18. 1. 2006
Vlastně by nám to mohlo být jedno, jaké poměry panují uvnitř České strany sociálně demokratické. Co je nám také do toho, když soudruzi z Růže chtějí být za hlupáky nikoli nepodobné těm z pohádky o císařových nových šatech. Odkaz na pohádku není náhodný, neboť právě proto, že nevěřil pohádkám afrického cestovatele, kakaového investora a ředitele z euforie, jinak též předsedy poslaneckého klubu ČSSD a předsedy rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Michala Krause a že si to dovolil říct nahlas, byl liberecký poslanec Oldřich Němec za trest vyškrtnut z kandidátky ČSSD pro nacházející sněmovní volby. Také by nám mohlo být jedno, že uvnitř ČSSD a zvláště v jejím poslaneckém klubu panuje strach, strach říkat nahlas vlastní názor. MF Dnes (17. 1. 2006) o tom píše takto: Kdo kritizuje, jde pryč. Získat v těchto dnech od poslanců ČSSD jasný a kritický názor na cokoli, co se děje uvnitř strany, je problém. Premiér Jiří Paroubek vládne v ČSSD tvrdou rukou ... „Zakázali nám mluvit, tak mluvit nebudu,“ říká poslanec Robert Kopecký, dříve známý tím, že byl vždy ochoten říct kritický názor na dění ve straně. Poslanci také dostávají od vedení strany SMS s „doporučením“, k čemu smějí mluvit, ale k čemu už nikoliv. Tohle všechno by nám opravdu mohlo být jedno. Kdyby ovšem ČSSD nebyla největší vládní stranou, kdyby muž s diktátorskými sklony, Jiří Paroubek, nebyl předsedou vlády a kdyby právě tahle mocenská garnitura nesnila o tom, že s tichou podporou komunistů si po volbách vládní koryta udrží. A hlavně kdyby už teď Jiří Paroubek nevyhrožoval, že neposlušným médiím nasadí náhubek v podobě nového tiskového zákona, a kdyby sociální demokraté podobný strach mluvit nahlas a říkat svobodně vlastní názory nešířili do celé společnosti. Jelikož všechno tohle se děje, vnitřní problémy ČSSD nám lhostejné být nemohou. A právě kvůli tomu, co se uvnitř ČSSD děje, je třeba hodně nahlas bít na poplach. Návrat do totalitních poměrů, jak jsme je znali z doby před Listopadem, samozřejmě nehrozí. Nedovoluje to ani mezinárodní kontext. Ale leccos z pracně nabyté svobody se za vlády strany pevné ruky poztrácet dá. Plíživý návrat jakési soft-totality je třeba zastavit, dokud je ještě čas. 18. 1. 2006
|