22. 7. 2003

(Psáno pro internetový deník Neviditelný pes)

Internet je skvělé místo, kde můžete uplatnit i myšlenky a názory, které „kamenná média“ z rozličných – obvykle politických – důvodů ignorují či dokonce cenzurují. Zároveň je to však místo, které poskytuje beztrestný prostor pro exhibice anonymních hulvátů, nactiutrhačů a manipulátorů. Na jejich výplody většinou nereaguji, v diskusi se špinavci se lze jenom ušpinit. Mezi neúnavné grafomany, kteří nevynechají jedinou příležitost mne napadnout, urazit, pomluvit či jinak dehonestovat patří Ladislav N. a pavel 99. Někdy mi připadají, že doslova trpí jakousi obsesí. Možná však pouze plní pracovní zadání jisté zájmové skupiny. Pro korektnost ale dodávám, že důkazy pro toto tvrzení nemám. Ani nemohu mít, uchopte anonymní nic. Jejich základní pracovní metoda – kromě nezbytných nadávek a urážek – je obviňování ze lži. Sami si pak z celé škály faktů vyberou pouze to, co se jim hodí do krámu.

Kdo lže a kdo říká pravdu?

Opravdu tedy lžu, když hájím sebe i radu, ve které jsem zasedal, a kupříkladu tvrdím, že„londýnská arbitráž na postupu rady neshledala vůbec nic závadného, právě naopak“? Posuďte sami. V odstavci 248 arbitrážního nálezu se píše: „Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky.“ Odstavec 249: „Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že mediální rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila mediální zákon.“ Odstavec 263: „Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání mediální rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a k uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.“

Tohle londýnský tribunál uvádí ke klíčovému období března 1999 (návštěva Železného na radě a následný dopis rady CET 21), které ve Stockholmu naopak posloužilo jako hlavní důkaz o spolčení rady se Železným a záminka k desetimiliardové pokutě. Odstavec 277: „Arbitrážní soud je toho názoru, že odeslání dopisu mediální rady z 15. března 1999 nepředstavuje svévolné opatření, a proto nemůže být ani považováno za porušení Dohody“ (pozn.: o  ochraně investic). V odstavcích 293 a 313 se pak doslova píše: „Arbitrážní soud je toho názoru, že žádná z činností a nečinnosti mediální rady … nepředstavuje porušení povinnosti nestranného a spravedlivého nakládání ... že žádná z činností nebo nečinnosti mediální rady nezpůsobila přímou ani nepřímou škodu investicím pana Laudera.“

Není sporu o tom, že londýnský tribunál také konstatoval, že Česká republika se dopustila diskriminačního opatření, když navrhovateli (Lauder) neumožnila investovat přímo do licencované společnosti. Jenže tohle se stalo už v roce 1993 za Korteho rady a je tedy demagogické vinit z toho mě či radu, ve které jsem zasedal až od července 1994. Navíc – londýnský tribunál konstatoval, že Lauder proti tomu nikdy neprotestoval ani to nechtěl změnit, ač k tomu později měl mnoho příležitostí. Proto také londýnský tribunál s patřičným podrobným zdůvodnění zamítl jakoukoli náhradu škody.

Právě organizační uspořádání Novy, tedy to, co i londýnský tribunál posoudil jako problematické,  bylo předmětem mých sporů s Vladimírem Železným v polovině 90. let. Jediné, co si z toho demagogové typu Ladislava N. či pavla 99 odnesli, je, že nikdy neopomenou připomenout, že mě Železný tehdy nazval tajtrlíkem. Pochopit o čem ten spor byl, kdo hájil jaký názor, že jsem vlastně od počátku tvrdil to samé, k čemu později dospěla i londýnská arbitráž, a že názor posléze změnil Železný a nikoli já, je zjevně nad jejich duševní možnosti.

Šílení stockholmští arbitři

Zkoumat, jestli je můj výrok o šílených stockholmských arbitrech pravdivý či nepravdivý, je  nesmyslné. Vyjadřuji pouze svůj názor. Nebo snad na něj nemám právo? Svá tvrzení opírám o pečlivé porovnání závěrů londýnské a stockholmské arbitráže. Obě arbitráže posuzovaly stejné skutky a dokumenty, vyslechly stejné svědky. Přesto dospěly k naprosto protikladnému závěru. Jen tak na okraj: do té londýnské, která nakonec Lauderovi nepřiznala vůbec nic, vyslal právě Lauder jako svého arbitra Lloyda Cutlera, který je považován za jednoho z nejlepších právníků na světě. Kdo má tedy pravdu? Cutler a spol. v Londýně, nebo Kühn a Schwebel ve Stockholmu? Nemám patent na jedinou pravdu, jen jsem u spousty těch věcí byl a mám na ně proto jasný – a troufám si říct, že i zasvěcený – názor.

Nález stockholmského tribunálu má stejně jako ten londýnský stovky odstavců. Jenže těch opravdu klíčových je jen několik. Jsou to právě ty, které se týkají klíčového období března 1999, kam po londýnském neúspěchu Lauderovi lidé operativně přesunuli (mimochodem, to je také zajímavá skutečnost) své údajné poškození. A zcela nesporným faktem dnes už je, že stockholmští arbitři opřeli svou desetimiliardovou pokutu o zfalšovaný a podvržený dokument z tohoto období. Je to šílené, nebo to není šílené? Troufám si tvrdit, že komparace obou arbitrážních nálezů spolu s fakty o problematickém zfalšovaném klíčovém důkazu – stockholmskými arbitry bezvýhradně akceptovaném – opravňuje učinit hypotetický závěr, že Kühn a Schwebel jsou mezinárodně nebezpeční šílenci, kteří zcela bezprecedentním způsobem poškodili Českou republiku..

Soudem usvědčený lhář?

Dalším z oblíbených evergreenů internetových nactiutrhačů je můj soudní spor se CME. CME mě žaluje za to, že jsem ve vysílání Radiožurnálu řekl, že „v mediálních kuloárech lze běžně slyšet, že to bylo uplacené“. Je to sice pravda (že to lze v kuloárech běžně slyšet), ale je možné, že se to nesmí říkat. Každopádně Lauder a CME jsou na tom asi špatně, protože po mě chtějí nejen omluvu, ale ještě 100.000,- Kč navrch. Přesně v duchu svého hesla: Usoudíme vás! Všechny! S tím soudem usvědčeným lhářem, jímž mne častují, by však internetoví hulváti měli zatím brzdit. Rozsudek není pravomocný a soud bude pokračovat. Každopádně v tomhle soudním sporu jsme zatím stejně daleko – u první instance – jako v jiném, který naopak rozhodl, že ČNTS se musí omluvit a zaplatit mé skupině Unisono odškodné ve výši 150.000,- Kč. Budou Ladislav N. a pavel 99 proto po internetu trousit, že Lauder a Vávra jsou usvědčení lháři?

Chápu, že někomu můj styl psaní, kdy své názorové protivníky obvykle nijak nešetřím, nesedí. (Koneckonců, šetří někdo mě?) Jenže rozdíl mezi mnou a anonymními internetovými hulváty je v tom, že já své spory vedu s otevřeným hledím, pod své názory se podepisuji a nesu za ně plnou odpovědnost. Internetové hyeny typu Ladislava N. či pavla 99 (a podobných nešťastníků by se dala jmenovat celá řadu) mne urazit nemohou. Jejich příspěvky nejvíce vypovídají o nich samotných.

9. 8. 2003

Kolem války o televizi Nova se toho už napsalo tolik, že na její skutečnou příčinu a první výstřely, již kdekdo zapomněl. Připomeňme si to. Ve světle další arbitráže se to může hodit. V podání tvůrců naší mediální virtuální reality je to tak, že Železný se chtěl zbavit Laudera, a proto mu televizi ukradl. Jenže tenhle příběh nezačal odstěhováním televize na Barrandov. Předcházela mu snaha amerického investora zmocnit se kontroly nad licencí, která mu nikdy nepatřila. Cíleně proto začal vytvářet situace, které licenci CET 21 ohrožovaly. Pirátský vstup do vysílání, nedodání DVP – denního vysílacího plánu. To všechno byly akce, které měly demonstrovat, že CET 21 nemá licenci pod kontrolou. A to byl zákonný důvod k odebrání licence. Není těžké domyslet, kdo by se o volnou licenci přihlásil jako první.

Železný a spol. však předvedli něco nepředstavitelného. Odstoupili od smlouvy a během pár dní spustili novou Novu. Bez zahraničního partnera, který je ohrožoval. Nabízí se zcela zásadní otázka. Má nebo nemá vůbec český podnikatel právo bránit se zvůli zahraničního partnera?   

Připomeňme si, že celý spor na začátku vůbec nebyl tak zpolitizovaný, jako je dnes. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání držela neutrální pozici a do tohoto obchodního sporu pokud možno nezasahovala, koneckonců neměla k tomu ani kompetence. Kdyby tehdy do důsledku plnila své povinnosti, musela by zahájit správní řízení s ČNTS (Vávra) za pirátské vysílání. Což by bylo samozřejmě interpretováno, že se postavila na Železného stranu. Meritum sporu, tedy odstoupení od smlouvy, řešily soudy. A dospěly k pravomocnému rozhodnutí: CET 21 jednal po právu. Jenže ČNTS napadla rozsudek mimořádným opravným prostředkem a dovolala se k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudek posléze zrušil a vrátil celý spor na začátek. Verdikt  Nejvyššího soudu se točí okolo nedodaného DVP – denního vysílacího plánu. Kupodivu dodnes se žádný soud neotázal rady nebo jejích členů, zda nedodání DVP byl či nebyl z jejich pohledu závažný důvod pro odstoupení od smlouvy, zda to ohrožovalo nebo neohrožovalo licenci CET 21.

Ronald Lauder to ještě neví, ale odstartováním další arbitráže se dopustil obrovské chyby. A je jedno, jestli je za tím ztráta soudnosti způsobená nenasytností či plnění dohod s částí naší vládní reprezentace, o čemž se také spekuluje. Podstatný rozdíl je v soupeři, který proti němu tentokrát stojí. Nejsou to plastelínoví státní úředníci, kteří zájem České republiky hájili s nasazením sobě vlastním. Tentokrát proti němu stojí jedna z nejsilnějších českých podnikatelských skupin. Udělá všechno pro to, aby ochránila svůj zájem i peníze. A v čem je ta hrubá chyba? Vedlejším efektem budou odhalení, jak nedůsledně, ba přímo vstřícně si v obdobném sporu počínal stát a jaké praktiky používala společnost CME.

Lauderův mediální kouzelník, bývalý estébák Michal Donath má kus pravdy, když tvrdí, že CME chce z požadovaných jednatřiceti miliard darovat šest České republice, protože si prý nechce nechat platit za jednu věc dvakrát. Opravdu je to jinak. Zkouší si ji nechat zaplatit již počtvrté (Amsterdam, Londýn, Stockholm a nyní Vídeň) a tentokrát sumu vyšroubovala na trojnásobek. Jak ušlechtilé!