10. 10. 2003 Když o běžném občanovi řeknou něco nepěkného v televizi a ani mu posléze nevyhoví se zveřejněním jeho reakce, může se, či spíše musí se obrátit na soud. Ne tak ministr kultury Pavel Dostál a sama Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Dostál se v takovém případě obrátil na RRTV, a ta promptně rozhodla, že Nova musí reakci odvysílat. Jenže na Barrandově mají svoji hlavu, a protože si navíc přečetli zákon, odvysílali namísto toho ve Střepinách reportáž, ve které se šéfredaktoři zpravodajství všech celoplošných televizí a Českého rozhlasu nad postupem rady podivili. Kdo by si myslel, že se rada poté chytila za nos, se mýlí. V Krátké 10 namísto toho odhlasovali, že Nova je povinna zveřejnit reakci samotné rady. Jenže Nova tak opět neučinila, a tak s ní radní zahájili správní řízení. Tady je citace z tiskové zprávy RRTV: Rada zahájila správní řízení s CET 21 pro možné porušení povinnosti podle § 31 odst. 2 mediálního zákona pořadem Střepiny ze 14. září 2003; Rada témuž provozovateli vydala další upozornění na porušení povinnosti na žádost oprávněného uveřejnit odpověď na sdělení v tomto pořadu, obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Ministr kultury Pavel Dostál proto žije v představě, že svůj spor s Novou vyhrál. V rozhovoru v Pressclubu na Frekvenci 1 řekl v úterý 7. 10. mimo jiné toto: „Kdybych neměl pravdu, tak by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nerozhodla tak, jak rozhodla. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodla, že tam byly uvedeny nepravdivé informace.“ A také řekl toto: „Nova mi nevzkázala nic. Nova mi prostě neodpověděla na mou žádost o opravu, a to podle zákona, když na té opravě trvám, tak se mám obrátit na soud. Já, když jsem zjistil z předchozích záležitostí nějakých problémů, že soud vydá své rozhodnutí asi za rok a půl, dva až tři roky, tak jsem tehdy řekl svému právnímu oddělení, že to nemá cenu, nebudeme přeci tři roky čekat na to, aby řekli tady máte právo na odpověď a lidé by už dávno nevěděli, o co šlo.“ Když si to podtrhneme a sečteme, vyjde nám toto: Rada složená převážně z Dostálových kamarádů řekla, že Dostál má pravdu, a tak má teda Dostál pravdu. K soudu Dostál nepůjde, protože to moc dlouho trvá. A kdo do zákona prosadil ty soudy? Dostál. Jinými slovy: Dostál prosadil do zákona něco, o čem pak ten samý Dostál říká, že je to k ničemu. Rada se pro změnu převlékla za soud a dala mu na to razítko. Sobě také. Ministr kultury si možná myslí, že vyhrál. Ve skutečnosti díky němu a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání prohráváme všichni. Všichni jsme si rovni, jen někteří si jsou opět rovnější.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 19:44 )
6. 11. 2003 Tuhle příležitost si nemůžu nechat ujít. Příležitost pochválit ministra kultury Pavla Dostála a vyjádřit souhlas s jeho názorem se mi, co se týká mediální problematiky, nenaskytla už několik let. V případě článku, který napsal pro deník Právo (Strach z médií?, 5. 11. 2003) o Faktech, termitech, malostranských palácích a amatérismu novinářů z České televize se však tentokrát dá vřele souhlasit s každou jeho větou. Ale abych Dostála nepřechválil. Je třeba dodat, že právě on nese přímou politickou odpovědnost za chaotický stav české mediální legislativy, za hrubý politický nátlak na mediální sféru, za politicky motivované a zpackané odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které bude mít soudní dohru, či za zpolitizování mediálních rad do míry do té doby nevídané. Nelze také nezmínit jeho motivaci. Vesměs za ní jsou osobní nenávisti a osobní pomsty. Je to ostatně jeho výrok, kterým v záchvatu chvilkové pravdomluvnosti v rozhovoru s prezidentem Asociace provozovatelů soukromého vysílání Michalem Zelenkou vyjevil své skutečné motivy odvolání bývalé RRTV. Doslova řekl: „Je to krevní msta.“ Jestliže nyní Dostál na jednom příkladu vpravdě realisticky popsal diagnózu České televize, je třeba dodat, že právě on má lví podíl na postupné devastaci televize veřejné služby. Protože právě on byl jedním z politiků, kteří běsům, jež nyní kritizuje, poskytovali politické krytí a oporu.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 00:16 )
|
7. 11. 2003 Bydlím v Hradci Králové a bez problému v televizi chytám také polské programy. Na vlastní oči jsem proto v průběhu minulých měsíců viděl, jakou pozornost věnovala polská veřejnoprávní televize vyšetřovaní velké polské mediální aféry, která zasáhla do nejvyšších polských politických míst. Před vyšetřovací komisí vypovídali členové mediální rady i politici včetně předsedy vlády. U všeho byly kamery. Také v Česku máme velkou mediální aféru. Kvůli prohrané stockholmské arbitráži se společností CME musela Česká republika zaplatit více než deset miliard korun. Poslanecká sněmovna posléze k této kauze zřídila vyšetřovací komisi. V nejbližších dnech bude před komisí vypovídat řada významných osob. Žádám proto vedení České televize, aby ve spolupráci s poslaneckou sněmovnou zajistilo přímý přenos. O procesu s Karlem Srbou nám lidé z ČT tvrdili, že je to téma natolik společensky důležité, že si žádá přítomnost televizních kamer. Odvážím se tvrdit, že kauza prohrané stockholmské arbitráže je společensky ještě důležitější. Navíc se dotkla peněženky každé občana. A ještě osobní douška: Na svědeckou výpověď před vyšetřovací komisí se opravdu těším. A nejsem sám. Je to totiž první orgán v České republice, který – chtě nechtě – bude muset vyslechnout i to, co zatím vůbec nikoho (!!!) – včetně novinářů – ani trochu nezajímalo. Asi proto, že to nezapadalo do schématu předem stanovených viníků. A nebude možné si před tím zacpat uši. Těch podivných skutečností, které naznačují – a mnohé přímo dokazují –, že stát arbitráž vůbec prohrát nemusel, ba dokonce, že mnozí významní činitelé učinili leccos, aby Česká republika prohrála, je tolik, že je prostě nebude možné přeslechnout a dál se tvářit, že neexistují.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 00:18 )
26. 11. 2003 Před nedávnem jsem všem našim zákonodárcům zaslal dopis tohoto znění: „Vážený pane poslanče, kulturní výbor PSP ČR odložil projednávání novely zákona o České televizi, aby předtím mohla proběhnout diskuse o definici veřejné služby. Rád bych do této diskuse přispěl, a proto Vám v příloze zasílám „projekt“, se kterým jsem se v červnu zúčastnil výběrového řízení na funkci generálního ředitele České televize. Myslím, že je korektní zopakovat, že ani tehdy ani teď jsem neměl a nemám ambici ani chuť stanout v čele České televize, a netajil jsem se tím, že účast ve výběrovém řízení beru jako ‚pozitivní provokaci‘. Nabídla mi totiž skvělou příležitost připomenout odborné i laické veřejnosti, že současná podoba České televize není jediná možná a že existuje reálná alternativa. Vůbec netvrdím, že moje názory na budoucnost České televize jako veřejnoprávní instituce jsou jediné možné a jediné správné. Ani neříkám, že vše pochází pouze z mé hlavy. Přesto jsem si jist, že jsem v „projektu“ na poměrně malé ploše a v koncentrované podobě shrnul teze, jež v diskusi o definici veřejné služby a budoucnosti České televize stojí za pozornost. Budu rád, pokud Vás zaujmou a pomohou Vám při vytváření názoru na poměrně složitou problematiku. V úctě Petr Štěpánek“ Ohlas byl – pokud vím – vesměs pozitivní. Několik zákonodárců ze všech politických stran dokonce odepsalo a poděkovalo. Byl mezi nimi i jeden ministr: Pavel Němec z US-DEU. Sice bych předpokládal, že v rámci obyčejné slušnosti by jednořádková odpověď nezabila žádného z adresátů, ale to bych toho asi chtěl po politicích příliš. Z řady vybočila jediná odpověď. Poslanec ČSSD Jan Mládek mi napsal toto (uvádím doslovné znění včetně chyb): „Vážený pane Štepánku, jste-li pan Štěpánek co se v radě pro rozhlasové a televizní vysílání a přispěl výrazným dílem ke škodě 10,5 mld. Kč v prohrané arbitráži s panem Laudrem, tak mi již prosím nepište. V opačné případě se omlouvám. Jan Mládek“ Panu Mládkovi asi nedochází, že je ústavním činitelem placeným z našich daní a že se na něho ve vší slušnosti obrátil občan. Jelikož odedávna ctím zásadu, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, odpověděl jsem panu poslanci takto: „Vážený pane Mládku, jste-li pan Mládek, co na Ministerstvu financí přispěl svým výrazným dílem k tomu, že Česká republika prohrála neprohratelnou arbitráž a musela zaplatit 10,5 miliardy korun, pak Vaši odpověď pokládám za vskutku mimořádnou drzost. V opačném případě se omlouvám. S pozdravem Petr Štěpánek“ Kladu si otázku, zda tyto způsoby bývalý náměstek ministra financí nepochytil na svých četných schůzkách s Ronaldem Lauderem. Ten zas dával hanlivé inzeráty do novin.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 00:20 )
|
přidat k oblíbeným
