30. 1. 2004 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neví, komu patří televize Nova, prohlásil v Radiofóru na ČRo 1 v diskusi s autorem této glosy její předseda Petr Pospíchal. Respektive ví o vlastnické struktuře Novy úplně to samé, co věděla rada před rokem odvolaná, tedy ta, v níž jsem byl místopředsedou. Trvá tedy stav, kdy rada zná, kdo fakticky Novu ovládá a řídí, kdo a proč se o ni spoří, ale naprostou jistotu nemá a nemůže mít, dokud nejrůznější vlastnické spory nevyřeší soudy, včetně toho rejstříkového. Kardinální rozpor je v něčem jiném. Zatímco stará rada byla za tento stav politiky i novináři dennodenně kritizována a posloužilo to jako jeden z argumentů pro její odvolání, na adresu nové rady nepadlo v této souvislosti jedno jediné kritické slovo. Pozoruhodné pokrytectví! Když stará rada (po předchozí konzultaci s ministerstvem financí !!!) povolila Nově rozložení dvousetmilionového správního poplatku za prodloužení licence do měsíčních splátek, hřímal ministr financí Bohuslav Sobotka v poslanecké sněmovně, že rada okradla stát a požadoval její odvolání. Když nová rada o několik měsíců později povolila to samé Primě, Sobotka ani nehlesl. Proč? Že by proto, že noví „nezpolitizovaní“ radní chodí na obědy s jeho stranickými kolegy Zaorálkem a Dostálem? Nebo proto, že pár měsíců předtím hlásal naprosté nesmysly? Další záminkou k odvolání staré rady byla prohraná arbitráž. Nyní však vycházejí najevo neuvěřitelné věci, dokládající, že v celé věci je nejvíce namočena sama vláda, respektive ministerstvo financí. Poslední novinkou je, že se vynořily velmi zajímavé zápisy z vlády, které měly být skartovány (proč asi?), leč nebyly. Každým dnem se blíží soudní projednávání žaloby, kterou na předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu podalo šest bývalých radních a ve které se s poukazem na zjevnou nezákonnost svého odvolání domáhají satisfakce. Bohorovné pokrytectví vládních představitelů a jejich dvojí metr bývalým radním postupně přihrávají další a další zajímavé argumenty.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 09:57 )
4. 2. 2004 U příležitosti 10 let televize Nova se rozepsal také bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé (Lidové noviny, 4. 2. 2004). Což o to, v lecčems má pravdu, ale některé věci je třeba dopovědět do konce. To Mathé nedělá. Z toho, že Nova původně získala licenci na jiný program, se stal již mýtus. Zajímavé je ale něco jiného. Novináři si toho masově „všimli“ až šest let poté, tedy v roce 1999, když se v Lauderově (přesněji Donathově) režii pustili do Novy kvůli něčemu úplně jinému. V době, kdy to bylo aktuální, na to poukazovalo pouze pár jednotlivců. Peter Kršák tím vymezoval svoje „výsadní“ postavení v CET 21. Petr Pleva na to poukazoval ve sněmovně a já v RRTV. Oba jsme se posléze zasadili o dvojnásobné přešetření všech skutečností spojených s udělením licence Nově i rozvolněním licenčních podmínek. Jedním z výsledků bylo zjištění, že po formálně právní stránce vše proběhlo v souladu se zákonem. Nova si o změnu formátu řádně požádala a Korteho rada vyhověla. K mému tehdejšímu překvapení o tom velmi smířlivě během naší debaty na ČRo6 – RSE hovořil mediální expert Milan Šmíd, který rozhodně nepatří do nováckého fanklubu. Nepopisoval to jako kdovíjak rafinovaný podvod, nýbrž jako oboustrannou obavu, aby se právě počaté soukromé televizní vysílání nenarodilo jako mrtvé dítě. Také „předčasné“ vkládání reklamy do pořadů je Mathého oblíbené téma. Čistě faktograficky má pravdu, ale smlčuje společenský kontext. V době, kdy RRTV „protizákonné“ vkládání reklam tiše tolerovala, již panovala všeobecná politická shoda, že zákon se změní. Jestliže společnost řekla ano existenci komerčních televizí, bylo jen logické vytvořit také normální podmínky pro jejich existenci. Přerušování pořadů reklamou je v tomto smyslu celosvětovým standardem. Stejným způsobem by bylo možné se pohoršovat nad faktem, že první soukromě vyprodukovaný polistopadový film Tankový prapor měl premiéru dávno předtím, než nový zákon zrušil znárodněnou kinematografii. Někteří by se asi pohoršovali, ale to by v tom zřejmě musela mít prsty Nova. Ivo Mathé má rovněž pravdu v tom, že držitel licence společnost CET 21 byla v dobách Novy č. 1 prázdná skořápka s jednou sekretářkou. Jednalo se o kardinální obcházení zákona. Tak to hodnotily nesčetné právní expertízy, tak to hodnotila i rada, v níž jsem zasedal. Proto také rada vedla příslušná správní řízení. Přesně o tom byly i moje spory s Vladimírem Železným z poloviny devadesátých let. Jenže i tenhle příběh má svoje pokračování. Nebyl by to asi ani Železný, kdyby svoji slabinu neuměl obratem proměnit ve svůj prospěch. Prostě obrátil o 180 stupňů. Barrandovskou Novu č. 2 postavil zcela podle zákona. CET 21 nyní zaměstnává více než sto lidí včetně rozhodujících manažerů a šéfredaktorů odpovědných podle zákona za vysílání. No, protestujte proti tomu! Ale uznávám, že verze, že jsem obrátil já, protože jsem si na Nově zazpíval písničku, je impresivnější. Kapitola sama pro sebe je Volejte řediteli. Jsem úplně ten poslední, kdo by chtěl Železného one man show hájit, jen si dovolím připomenout, že i tenhle pořad se v čase změnil. Po správním řízení o odejmutí licence, které ta – dle Mathého – Železným ovládaná rada s držitelem licence kvůli Volejte řediteli vedla, si Vladimír Železný již nikdy na obrazovce nedovolil to, co v dřevních dobách Novy. Dovolil si však něco horšího, zcela neodpustitelného. V době vzbouřenecké stávky v ČT pojmenoval ve Volejte řediteli počínání zpovykaných redaktorů a s nimi spřízněných politiků – včetně Mathého hradního šéfa – těmi pravými slovy. A to se neodpouští. Nikdy mu to neodpustila ani současná vládní koalice počatá právě na barikádách Kavčích hor. Ale to už je jiný příběh. Jeho scénář zatím veřejnost nezná, cenu už ano.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 09:59 )
|
8. 2. 2004 Desáté výročí televize Nova se stalo námětem řady článků a komentářů. Každý má jistě právo na svůj názor, přesto je docela zajímavé, že mnohá tato ohlédnutí vlastně nejsou ani tak pohledem do „duše“ Novy, ale daleko spíše do duše autora. Tato charakteristika přesně sedí i na článek Milana Šmída na Louči nazvaný Dary a dluhy televize Nova. „Zatímco však Ivo Mathé odcházel od nedokončeného díla transformace v okamžiku, když prestiž České televize byla na vzestupu,“ píše kupříkladu Šmíd, „Vladimír Železný byl vyhozen z Novy, která měla zenit své největší slávy za sebou.“ Už užitím tak rozdílně zabarvených sloves „odcházel“ a „byl vyhozen“, když ve skutečnosti byly – sice z různých důvodů – „odejiti“ oba dva, na sebe Šmíd prozrazuje víc, než si uvědomuje. Opravdu byla ČT na vzestupu? Ivo Mathé je bezesporu výrazná televizní osobnost a zanechal za sebou na Kavčích horách spoustu práce. Na druhou stranu je však také pravda, že mnoho věcí neřešil, některé problémy zakonzervoval a ony později zcela zákonitě vyhřezly na povrch. A jak to je se zenitem Novy? Vždyť druhá Nova tu první v lecčems ještě překonala, třeba ve sledovanosti Televizních novin. Ano, celková procenta šla v polauderovském období dolů, ale to přece na prvním místě souvisí s úspěšným restartováním Primy, tedy dalšího silného hráče na trhu, nikoli s výkonem samotné Novy. „Naprostá většina toho pozitivního, co televize Nova přinesla na českou televizní scénu, se odehrálo v prvních třech letech její existence,“ píše dále Šmíd. Ale sám sebe posléze, když ne přímo vyvrací, tak do jisté míry zpochybňuje, když jako jedno z pozitiv kupříkladu uvádí, že Nova jako první „uvedla na obrazovku moderátora tmavší pleti“. Jako moderátor Televizních novin, tedy novácká tvář první kategorie, se Ray Koranteng objevil až na Barrandově. A to je přece stejně pozitivní krok, jako jeho prvotní angažmá v Počasí, které zřejmě má na mysli Šmíd. Šmíd dále píše: „Po prvních letech vzestupu se však Nova začala měnit. Její sebevědomý postoj vůči politikům začal erodovat kdesi v roce 1998 po nepravdivé reportáži o Klausově vile ve Švýcarsku. Její politická nezávislost definitivně odešla do propadliště dějin v létě 1999, když Vladimír Železný se s licencí přestěhoval na Barrandov a od té doby se musel starat o to, jak si nerozhněvat mocné tohoto světa.“ To jsou oblíbené teze, které již pět let bez hlubšího prozkoumání opisuje jeden novinář od druhého. Skutečnost je však i v tomto případě o něco složitější. I stará Nova přece měla velmi úzké vazby na některé politické síly, chcete-li – závislost. V roce 1996 hanebným způsobem ovlivnila výsledek voleb. O rok později pomohla zinscenovala podraz s Klausovou švýcarskou vilou a zametala cestu pro Unii svobody. Málokdo však ví, že oním hlavním politickým manipulátorem v té době nebyl Železný, nýbrž tehdejší šéfredaktor zpravodajství Jan Vávra. Jeho pravidelné páteční snídaně s Kalvodou a později s Luxem jsou pověstné, leč veřejnosti zcela neznámé. Trpělivost s tímto „mocenským centrem“ tehdy došla i Železnému a Vávra dostal vyhazov. V září 1999 měl odejít. Se znalostí těchto nepříliš známých dějů je možná jasnější, jaká také byla Vávrova motivace, když se ve sporu o Novu postavil na Lauderovu stranu. Každopádně platí, že už tehdy bylo jasné, že na tom neprodělá, ať už spor o Novu dopadne jakkoli. Jako přímo fatální nepochopení fungování tvrdých mechanismů moci, obchodu a politiky lze označit Šmídovo (a nejen jeho) hodnocení vztahů Železného s rozhodujícími politickými stranami. „Tenhle spor nemůžeme prohrát, pokud nás však nevydají politici naší vlastní země,“ prohlásil tehdy Vladimír Železný. To ještě netušil, jak osudovou pravdu říká. Politickou oporu přece nehledal jenom Železný, stejně postupoval i Lauder. Rozdíl je v tom, že jeden každý z amerických politiků nekoukal napravo ani nalevo a tvrdě hájil obchodní zájem svého krajana. Ani trochu žádného nezajímalo, že jejich povedený krajan se tu – zřejmě v přesvědčení, že tu ještě žijeme na stromech – dopouštěl kriminálních činů. (Tak to hodnotí expertíza Právnické fakulty Plzeňské univerzity vzniklá na objednávku Úřadu vyšetřování. Křečkova vyšetřovací komise ji má k dispozici. Ví také, že odpovědné orgány činné v trestním řízení během arbitráže zcela nepochopitelně vůbec nic raději nešetřily. Proč asi?) Pravda však je to poslední, o co americkým politikům šlo. Z tohoto pohledu se právě Klaus se Zemanem zachovali jako normální politici, prostě se postavili za českého podnikatele. Ne tak mnozí jiní. Však se také od té doby na Nově vypráví tato anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy. Tahle špidlovská, dostálovská, svobodovská, mlynářovská (a mnoho dalších adjektiv by mohlo následovat) malost stála daňové poplatníky deset miliard korun a mezinárodní ostudu. Malí politici z toho vytloukli stranický profit, co na tom, že poškodili svoji zemi. Všichni zřejmě již zapomněli, že české soudy klíčový spor CET 21 versus ČNTS ve věci odstoupení od smlouvy pravomocně rozhodly. Ve prospěch Železného. Jenom spekulovat můžeme, jaký že to politický vítr foukal okolo Nejvyššího soudu, když na základě mimořádného odvolacího prostředku pravomocný rozsudek věcně naprosto vadným rozhodnutím zrušil. (Rozhodnout, že denní vysílací plán je prakticky to samé jako měsíční vysílací plán, je odborně asi na takové úrovni jako tvrdit, že kniha je to samé co stránka s obsahem kapitol.) Nikdo to ještě nevyslovil, ale troufám si tvrdit, že toto politické soudní rozhodnutí se na výsledku stockholmské arbitráže podepsalo také. Kdo a k jakému obrazu Nejvyšší soud najmenoval, snad netřeba dodávat. „Rovněž kreativita, s níž Nova aplikovala v českých podmínkách osvědčené formáty zahraničních komerčních televizí, se postupem času začala vytrácet. Ne, že by chyběly nápady, ale chyběla chuť riskovat investice do větších a dlouhodobějších projektů,“ pokračuje Šmíd. Opravdu? A co Milionář, Nejslabší, máte padáka!, Pálí vám to, testy národa nebo nejnověji Česko hledá superstar? Tady už Šmíd píše vyloženou nepravdu. „Poprvé se stroj zadrhl, když se projevila únava z amerických seriálů a akčních filmů, která se časově shodovala s probuzením české společnosti let 1996-97 ze snu o rychlém a snadném zbohatnutí. Televize Nova na změnu reagovala tím, že získanou image média podnikavých a úspěšných lidí nové doby přeměnila na image média, které vás nechá zapomenout na starosti běžného dne, protože vás baví. Ve víkendových večerech vystřídali Martina Dejdara a Šípa s Uhlířem baviči typu Ivana Mládka a Petra Novotného, znovu ožily stálice pop music z let minulých.“ Šmíd má trochu zmatek v tom, kdo a koho vystřídal. Šíp i Mládek s Novou spolupracují od prvopočátku. Podstatná je však jiná věc. Retromóda vracející se do 60., 70. i 80. let přece zasáhla celý svět. Co jiné byly vlny opětovného zájmu o Beatles, Abbu či třeba Modern Talking? Stejná vlna zasáhla i Česko. Ale jen u nás novináři po rejžkovském způsobu kádrují kumštýře na před- a po-listopadové a ještě k tomu podivuhodně nedůsledně, aby náhodou nepoškodili kamarády. Ve skutečnosti tedy žádné zadrhnutí, Nova pouze vyhověla zákonu (celosvětové) poptávky. „Otázka „Co nám vzala, co nám dala televize Nova“ svádí k laciné odpovědi, že každému z naší kapsy vytáhla tisícikorunu za prohranou arbitráž se CME. Podle mého názoru za to však nemůže televize Nova, ale její bývalý ředitel,“ končí Milan Šmíd. Neberu nikomu právo na jakýkoli názor, ale u vědomí neuvěřitelných skutečností, které v souvislosti s prohranou arbitráží a rolí vlády, respektive ministerstva financí v ní postupně vycházejí na povrch, takovéhle tvrzení pokládám za čiročirou a ještě k tomu populistickou demagogii. Už jsem to nedávno napsal, takže jenom zopakuji: Právě od Milana Šmída bych očekával více. Moje představa o něm, představa publicisty pečlivě studujícího hory dokumentů, dostává další vážnou trhlinu. V poslední době mi připadá, že Milan Šmíd studuje jenom to, co zapadá do teorií, jež jsou jeho (politické) duši blízké.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 10:03 )
15. 2. 2004 „Zpravodajství na Nově absolutně ztratilo po roce 1999 nezávislost,“ říká v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes (14. 2. 2004) Jan Vávra. Je to groteskní, neboť to říká muž, který ovlivňoval zpravodajství Novy ve prospěch svých politických přátel a který proslul jako manipulátor politické scény. Právě ve Vávrově režii zpravodajství Novy v roce 1996 hanebným způsobem ovlivnilo výsledek voleb. Pověstné jsou rovněž jeho pravidelné páteční snídaně s Janem Kalvodou a později s Josefem Luxem. „Ale kromě toho si myslím, že to není ani profesionálně dobrá práce,“ nasazuje Vávra všemu korunu. V době jeho šéfredaktorování Nova vypustila desinformaci o Klausově švýcarské vile či způsobila mezinárodní karambol, když amatérským způsobem prozradila totožnost a ohrozila život agenta zpravodajské služby. Podobných kardinálních úletů Vávra vyprodukoval více než deset. O ztrátě nezávislosti hovoří člověk, který klestil cestu pro nově vzniklou Unii svobody a mydlil schody ODS. O zpravodajské profesionalitě káže kreatura novináře, která si v redakci vydržoval všehoschopné redaktory ochotné za příplatek „osolit“ kohokoli podle šéfredaktorova zadání. Vím, o čem mluvím, zažil jsem to na vlastní kůži. Zunovo pojetí Televizních novin kritizuje amatér, který zpravodajství komerčních televizí zdiskreditoval potoky krve a sám coby moderátor Sedmičky proslul jako koktající blekota. „Teď mám dobrý pocit z toho,“ pokračuje Vávra, „že se ukázalo, že Železného chování bylo nezákonné. I když za to tahle země nakonec zaplatila strašnou cenu. Zaplatila ale za to, že určitá politická garnitura a její televizní rada se Železným hrály jeho hru.“ Že má Vávra dobrý pocit se není co divit. Astronomická výše jidášského žoldu, který zinkasoval, je pro normálního smrtelníka nepředstavitelná. Daleko problematičtější je to s dalšími Vávrovými tvrzeními. Pro běžného čtenáře to po vší té mediální masáži asi bude překvapivé, ale tvrzení, že Železného chování (v souvislosti s konfliktem s Ronaldem Lauderem) bylo nezákonné, nikdy nikdo neprokázal. Naopak – řadu měsíců platil pravomocný rozsudek, že odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS proběhlo po právu. Rovněž arbitráž mezi Železným a CME žádnou nezákonnost nekonstatovala, naopak říká, že Železný nezpůsobil CME žádnou škodu. Jediné, co zůstává, je problematický nález stockholmské arbitráže mezi CME a Českou republikou. Jenomže v té Železný nefiguroval. A proč je nález stockholmské arbitráže problematický? Protože začíná být čím dál víc jasné, že arbitři rozhodovali na základě podvržených a zfalšovaných důkazů a na základě křivých svědectví, o kterých se lze oprávněně domnívat, že byla dobře zaplacená. Právě tak problematická začíná být ve světle nových skutečností role ministerstva financí, které zájem České republiky hájilo značně svérázným způsobem. Koho Vávra myslí onou politickou garniturou, která hrála Železného hru? Prezidenta Klause? Expremiéra Zemana? Ať to tedy řekne rovnou. Ale nejen to, ať také předloží důkazy, že něco hráli. A televizní rada? Kategoricky odmítám, že by Rada pro rozhlasové a televizní vysílání hrála Železného hru. Odmítla však hrát Lauderovu hru a dokonce si po americkém miliardáři dovolila požadovat, aby dodržoval české zákony. Za hloupost Lauderova managementu, který servisní firmu vehnal do války s většinovým vlastníkem licence, žádná rada nezodpovídá. „Jsem přesvědčen, že z mediálního a společenského hlediska je už Železný mrtvý člověk,“ uzavírá Vávra. No, nevím, nevím. Kdybych se měl rozhodovat, kdo z dvojice senátor Železný – „nezaměstnaný“ Vávra má blíže k mrtvolnosti, bez váhání bych vsadil na Jidáše Vávru.
Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 10:06 )
|