2. 3. 2004

Výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za rok 2003 je nekorektní, v některých ohledech dokonce lživá. Předseda RRTV Petr Pospíchal v úvodním slovu píše: „Nakonec jsme se naprostou většinou shodli, že tu část roku 2003, po kterou byli ve funkci naši předchůdci, nebudeme opatřovat hodnotícími komentáři, ale že se jich naopak zdržíme i v těch případech, jejichž faktická i právní historie zasahuje do předchozích let ... Zpráva se tak v tomto ohledu omezuje pouze na faktografii nejsledovanějšího případu, a to sporu mezi firmou CME Czech Republic a Českou republikou.“ Problém je v tom, že toto předsevzetí Rada dodržela pouze z poloviny. Zdržela se sice hodnotících komentářů, leč faktografii událostí let minulých podrobila nekorektní selekci. Ale nejen to. Dokonce i faktografie za rok 2003, ke kterému se výroční zpráva přímo vztahuje, je neúplná.

V kapitole o Nově se kupříkladu na jednu stranu uvádí: „Rada 21. prosince 1999 schválila navýšení jmění v CET 21, s.r.o., kterým se majoritní 60% podíl Vladimíra Železného v CET 21, s.r.o. snížil na necelých 12 %.“ Zároveň je však v samém závěru téže kapitoly bez jakéhokoli vysvětlení najednou citován rozsudek Městského soudu z 10. prosince 2003, který určuje, že Železný má v CET 21 stále 60 %. Tak jak to tedy je? Došlo v roce 1999 k nějaké změně? Pozbyl Železný rozhodnutím Rady svých šedesát procent, nebo ne?  Je v tom evidentní rozpor. Samotné tvrzení, že Rada v roce 1999 „schválila navýšení jmění“ je rovněž nekorektní, protože vyvolává dojem, že rozhodnutí Rady mělo konstitutivní charakter. Ale to není pravda. Postup Rady upravoval § 14 odst. 1 zákona 468/91 Sb., který předepisoval, že „provozovatel je povinen požádat předem Radu o souhlas se změnou týkající se údajů uvedených v žádosti (§ 11) ...“ Rada požadovanou změnu sama neprováděla, dala pouze dobrozdání, že změna není v rozporu se zákonem o vysílání a vydala k ní předběžný souhlas.

Autoritativní věcný rozbor složitých dějů okolo (nakonec nerealizovaného) navýšení základního jmění, peripetií spojených s problematickou exekucí Železného podílu ani problematiku majetkového podílu společnosti Vilja, které vedly k dnešnímu nepřehlednému stavu, ve výroční zprávě nenalezneme. Přitom to je vlastně to nejpodstatnější, co by zpráva za rok 2003 měla obsahovat. Kdo jiný než RRTV by měl poslanecké sněmovně i veřejnosti přiblížit, jaké mechanismy vedly k tomu, že po všech oněch známých peripetiích rejstříkový soud v prosinci 2003 vynesl (zatím nepravomocný) verdikt, že CET 21 vlastně stále patří ze šedesáti procent Železnému? O zajišťovacích smlouvách, které by naopak do role většinového vlastníka posouvaly finanční skupinu PPF se ve zprávě rovněž nedočteme.

Další nekorektnosti se Rada ve zprávě dopouští, když odkazuje na předběžné opatření amsterdamské arbitráže mezi Vladimírem Železným a CME, ale vůbec už nezmiňuje její konečný nález. Zřejmě se nehodí. Připomeňme si ho: Arbitři rozhodli, že strany si vymění původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane od CME zpět akcie, žádnou škodu však CME nepřiznali.  

Rada rovněž cituje z nálezu stockholmské arbitráže ze 14. září 2001, ale vůbec nezmiňuje nález souběžně probíhající arbitráže londýnské. Londýnští arbitři přitom vyhodnotili stejné děje, stejná svědectví a stejné důkazy zcela opačně než arbitři stockholmští a Ronaldu Laderovi žádné odškodnění nepřiznali. Věcný rozbor, jak je něco takového vůbec možné, ve zprávě rovněž není. Také se to nehodí?

Výroční zpráva RRTV je však neúplná, dokonce i co se týká zásadních dějů roku 2003. Není v ní ani zmínka o zpochybnění klíčového důkazu použitého ve Stockholmu proti České republice. Jde o podvržený a zfalšovaný zápis z jednání RRTV s Vladimírem Železným během tzv. návštěvního dne 2. března 1999, který arbitrům paradoxně předložili sami právní zástupci České republiky (!!!) a který posloužil jako hlavní důkaz proti České republice, důkaz o údajném spolčení Rady s Vladimírem Železným při „zničení“ investice CME. Na 7. zasedání konaném 1. dubna 2003 RRTV tento „zápis“ označila za podvrh a rozhodla, že podá trestní oznámení. Nestihla to však, protože tři dny na to byla odvolána. Rada v novém složení tento již odsouhlasený postup nerealizovala. Nyní o tom ani neinformuje. 

Není důvod dělat si iluze, že většina nových členů Rady již pronikla do hloubky složitého propletence soudních sporů a arbitráží. Selektivní výběr faktů ve zprávě nese jasný rukopis radního Václava Žáka, jednoho z předních exponentů Lauderovy verze sporu o Novu a samozvaného experta na tuto problematiku. Proč samozvaného? Protože krátce po nedávném – mírně řečeno nestandardním – pracovním obědě vybraných členů RRTV a Rady ČT s předsedou poslanecké sněmovny Lubomírem Zaorálkem a ministrem kultury Pavlem Dostálem se právě Žák sám nabídl Křečkově parlamentní vyšetřovací komisi jako svědek. Vznikl tak podivný precedens. Vyšetřovací komise vyslechla člověka, který s celou kauzou prokazatelně nemá vůbec nic společného, jenom o sobě tvrdí, že ji sledoval. Podivně to kontrastuje s faktem, že kupříkladu dlouholetý 1. místopředseda Rady RNDr. Josef Musil, CSc., který ve Stockholmu dokonce vypovídal jako svědek a který má k celé věci co říci mnohonásobně více než Žák, vůbec vyslechnut nebyl.

Co z toho všeho vyplývá? Jsme svědky pokusu zatajit před veřejností důležitá fakta a svádět vyšetřování na falešnou stopu. Tradiční verze o vině odvolané Rady se pod tíhou nových důkazů pomalu hroutí a zůstává pachuť z její spektakulární likvidace v přímém přenosu veřejnoprávní televize, provedené na politickou a ekonomickou objednávku. A pak také rozpaky nad svérázným způsobem, jakým jiné státní orgány včetně ministerstva financí v arbitráži (ne)hájily státní zájem, a oči pro pláč ze zbytečného desetimiliardového vylepšení účetní bilance CME na úkor českých daňových poplatníků. Nekorektní výroční zpráva RRTV je pokusem oprášit alespoň „vinu“ bývalé rady skrze navýšení základního jmění CET 21. S Václavem Žákem jsem v minulosti absolvoval několik rozhlasových besed, takže vím, že to je tradiční číslo jeho repertoáru. Tato věc však s jádrem sporu o Novu ve skutečnosti nemá prakticky nic společného. Meritem sporu byla právoplatnost odstoupení CET 21 od smlouvy o spolupráci se servisní ČNTS. Řešení tohoto problému bylo v kompetenci soudů, nikoli Rady. Jestli v dané chvíli společnost CET 21 většinově patřila Železnému či někomu jinému nebo zda základní jmění bylo či nebylo navýšené, je z hlediska právoplatnosti odstoupení od smlouvy vedlejší věc.