Špinavá hra

21. 1. 2004

Milan Šmíd je jedním z nemnoha českých novinářů, píšících o médiích, který svá tvrzení opírá o studium dokumentů. Obvykle se pak staví do role jakéhosi neutrála, člověka nad věcí, jenž bývá kritický ke všem stranám. Tahle role se však stává poněkud problematickou, jestliže z jeho textu přímo sálá křečovitá snaha být v rámci své „neutrality“ kritický za každou cenu, a ještě k tomu pouze vůči jedné straně.

Naposledy to předvedl, když ve své Louči (19. 1.) reaguje na Nedělní rozhovor Radka Johna na Českých médiích. John totiž v odpovědi na otázku, týkající se prohrané arbitráže se společností CME, odpověděl: „Pochybení českého státu v celé kauze jsou opravdu neuvěřitelná. Až člověk pochybuje, jestli šlo opravdu jen o krystalickou neschopnost některých konkrétních lidí anebo už o zlý úmysl anebo dokonce dobře zaplacenou špinavost. A já skutečně žasnu, že se tím nezávislá média, která by nemohla být podezřívána z touhy cokoliv manipulovat nezabývají. Nějak to není v módě. Zřejmě až historici si jednou smlsnou a národ bude žasnout.“  

Šmíd na to reaguje těmito slovy: „Nepochybuji o nečistotě boje, který se ve sporu o televizi Nova vedl. Pro mě však nemají daleko ke špinavostem také tvrzení Vladimíra Železného, která přednesl ve své prezentaci před vyšetřovací komisi parlamentu ve věci arbitráže. Využívaje komplikovanosti případu a neznalosti nezasvěcených zde nejen neuvěřitelným způsobem mlží, ale přímo lže. Toto ostré tvrzení jsem schopen dokázat na základě archivu shromažďovaného po léta z veřejných zdrojů.“ 

Nic proti tomu, jenom by asi Milan Šmíd měl posléze uvést nějaký pádnější argument než onu kytici růží pro poslankyni Marvanovou za novelu vysílacího zákona. Železný se přeci nikdy netajil tím, že Američanům do jisté doby sloužil do roztrhání těla. Sám o tom hovořil již dříve a nepopíral to ani před vyšetřovací komisí. Ano, Železný s Lauderem ovlivňovali podobu mediálně legislativního prostředí ruku v ruce, častokrát svérázným způsobem. Deset miliard však poté, co se oba pánové rozhádali, od státu a za přispění některých politiků a úředníků zkasíroval Lauder, nikoli Železný. Od Šmída je hezké, že je na základě svého archivu schopen dokazovat „špinavosti Vladimíra Železného“. Jenže vzhledem k oněm deseti miliardám by bylo mnohem zajímavější, kdyby odborníci jeho formátu spíše nalezli odvahu popsat špinavosti Ronalda Laudera a jeho pomahačů.

Další Šmídovo tvrzení je dokonce zcela nepravdivé. V souvislosti s jinou věcí píše: „Nikdo si na Železného tenkrát netroufal a panáčkovala před ním i mediální komise. (Mám na mysli například jednání v Harrachově 1996).“ Všichni nepanáčkovali. Přesně v tomto období – a dokonce i v tom Harrachově – jsem s Vladimírem Železným vedl řadu polemik a upozorňoval jsem na právní nedostatky organizačního uspořádání Novy. Také díky této mé iniciativě došlo v RRTV i Poslanecké sněmovně ke znovuprověření celého procesu udělení licence a rozvolnění licenčních podmínek a posléze k postupnému uvedení celé struktury Novy do souladu se zákonem.

Pikantní na celé věci je, že čeští novináři tyto dávno vysvětlené a vyřešené (!!!) kauzy “objevili“ s pětiletým zpožděním, až když se na Železného houfně sesypali poté, co byl poprvé odvolán z funkce ředitele a pustil se do křížku s Lauderem. Přímo klasické pak je, že chudáci čtenáři jsou dodnes některými mediálními „odborníky“ masírováni mýty typu, že Nova vysílá v rozporu s předloženým programovým schématem. To však samozřejmě není případ Milana Šmída, to jsem si jen dovolil malou odbočku.

Proto zpátky ke Šmídovu článku. Na to, že vyšetřovací komisi leží na stole důkazy o naprosto skandálním přístupu odpovědných politiků a úředníků k prohrané neprohratelné arbitráži – a to je, oč tu běží a o čem mluví také Radek John –, se mediální expert Milan Šmíd věnuje svéráznému kritickému žabomyšímu hnidopišství! Právě od něho bych očekával více.

To už není neutralita, nýbrž pohodlné surfování na bezpečné vlně českého novinářského mainstreamu.

Aktualizováno ( Úterý, 30 Červen 2009 09:56 )