Když propukla sametová revoluce, doslova se vylil oceán lidské kreativity. Ulice i výkladní skříně zaplavily tisíce úžasných, vtipných, úderných hesel a textů. To vše na plakátech či transparentech, které lidé spontánně vyráběli na koleně.

Známe i jiné demonstrace. Takové ty s prefabrikovanými transparenty, které vedoucí zájezdu přiděluje účastníků zájezdu na demonstraci ve dveřích autobusu. Ani o vlajky třepetalky či prefabrikované červené karty na takových akcích nebývá nouze.

Podobné je to se spontánností některých akcí, když jsme kvůli protivirovým opatřením omezení na pohybu a zavření doma.

Slzy do očí nám vhánějí některá videa ze sociálních sítí. Třeba ta z těžce zkoušené Itálie, kdy starý pán na balkóně zpívá árii z opery, za což se mu záhy dostane potlesku z ulice i ostatních balkónů. Nebo když lidé vytáhnou harmoniky a tamburíny a stejně spontánně z oken a balkónů spolu zpívají oblíbené písně nebo hymnu. Taková lidská vzájemnost je opravdu dojemná a posilující.

Ale servírují nám i jiná „videa“. Třeba to, že "není nutno, není nutno". Něco úplně jiného totiž je, když věci do rukou vezme profesionální marketér, aby sám sebe vystrčil do popředí, zatímco ostatním je přisouzena role cvičených opiček, jež zpívají a poskakují na povel z obrazovky. Navíc z obrazovky televize, jež je mnohými opovrhovaná za svoji názorovou jednostrannost.

Přičtěme k tomu ještě, že ten marketér již dávno není oním všeobecně milovaným vypravěčem, jímž kdysi býval, nýbrž spacákovým aktivistou a profláklým chvilkařem z nechvalně proslulé kulturně-mediální fronty, zaslouženě mnohými nenáviděným, a neštěstí je hotovo.

A nic na tom nemění fakt, že role cvičených opiček se některým lidem líbí. Se spontánností to ale nemá společného vůbec nic. Stejně jako ty prefabrikované transparenty.

Nic nového pod sluncem. Když dva dělají totéž, není to totéž.

28. 3. 2020