Sytý hladovému nevěří, praví staré přísloví. A v době koronavirové to platí dvojnásob. Nouzový stav rozdělil společnost do nesmiřitelných táborů. „Zodpovědní“ panikáři versus „nezodpovědní“ chřipečkáři. Přičemž hranice mezi nimi vůbec nevedou po tradičních dělících liniích, rozuměj, babišovci versus antibabišovci, levice versus pravice, zemanovci versus antizemanovci, pražská kavárna versus vesnická hospoda. Dost se nám to pomíchalo. Možná tak trochu podle peněženek, respektive podle pravidelného přísunu peněz do nich.

Obyvatelstvo se rozdělilo. Na jedné straně máme lidi, kteří ze dne na den přišli o obživu. A nějaké milodary typu „pětadvacet“ na tom nic nemění. Ale kdyby jen to. V důsledku pokračujícího nouzového stavu jim hrozí, že přijdou o své živnosti, o své investice, o své firmy, o svoji práci, o svoji existenci. Opravdu to není žádná legrace.

A pak tu máme jinou skupinu lidí. Nouzový stav je nijak extra netrápí. Vlastně je to docela pohoda. Peníze berou pořád stejné, ba dokonce ani u toho mnohdy nemusí chodit do práce. Povinná karanténa? Vítané volno. Tuhle jsem potkal jednoho známého. Nesmírně si to pochvaloval. Vrátil se z cest a musel do povinné karantény. Za téměř plný plat. V životě prý toho doma a na zahradě tolik neudělal. Tak se mu to zalíbilo, že si karanténu nastavil ještě o ošetřovačku na děti. Žádné předškoláky, velké děti.

Úřady a mnohé další instituce spíš nefungují, než fungují, ale úřednický stav na tom nic netratí. Peníze na účty mu chodí pravidelně. Jenže úřady ekonomiku nepohánějí. Od toho tu jsou firmy. Ale mnohé úplně stojí nebo jedou v provizoriu. Náklady naskakují, příjmy ani náhodou. Jak dlouho lze takhle existovat? Jak dlouho může stát takhle existovat?

Dluhy narůstají. To, co teď projíme, probendíme, proalmužnujeme, bude v budoucnosti někdo muset zaplatit. My sami, naše děti, naši vnuci. Jasně, lze taky natisknout další peníze. Spoustu peněz. Tím se ovšem zcela znehodnotí veškeré úspory. Samozřejmě, těm, kteří žádné nemají, to může být – a také opravdu je – šumafuk. Tady platí jiné přísloví. Z cizího krev neteče.

„Život je víc než ekonomika nebo politika,“ zaklínají se panikáři, přičemž střízlivé realisty nazývají chřipečkáři. „Korona přece není nějaká chřipečka,“ rozčilují se. No jistě, není. V téhle fázi už ale nejvíc proto, že o chřipkové epidemii a počtech jejích obětí nevíme vůbec nic – koho by také zajímalo, kolik lidí dennodenně umírá na obyčejnou chřipku a jiné nemoci –, zatímco koronavirus nám Česká televize i ostatní média hustí do hlavy 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, ve dne, v noci, ráno, v poledne, večer, pořád dokola, znovu a znovu. Realita je ovšem taková, že zemřelých na chřipku a jiné nemoci je mnohem mnohem mnohem víc než na covid-19. Ten titulek z jedné polské televize, co koluje po sociálních sítích, je vlastně dokonalý: „Ludzi pojebalo z koronawirusa.“

Původním účelem přísných epidemiologických opatření bylo zabránit zahlcení zdravotnických zařízení. To se povedlo.
Všechna čest! Ale život běží dál, už jsme v jiné fázi. Nouzový stav pomohl. Není tu ale proto, aby se Hamáčkovi hezky nakupovalo. Jeho pokračováním nezabíjíme koronavirus, nýbrž sami sebe.

22. 4. 2020