Zatím všechny epidemie, co kdy v běhu času svět zachvátily, vždy dříve či později ustoupily. I bez vypnutí ekonomiky a zastavení života společnosti. Takže je otázkou, zdali jarní ústup koronaviru stejně jako ten, který lze očekávat nyní, je důsledkem všemožných opatření či zdali k němu tak jako tak dochází i bez nich. Pravda bude nejspíš někde na škále mezi těmito dvěma krajnostmi. Kde přesně, to ale nikdo neví.

Opatření asi nějak pomohla, ale cena, kterou za to nikoli všichni, ale pouze někteří zaplatili, platí a ještě zaplatí, a v tom je ten hlavní problém, je příliš vysoká. A nutno dodat, že neplatí za vlastní chyby, nýbrž za politická rozhodnutí maskovaná do hávu epidemiologické nezbytnosti.

Zatímco samotný koronavirus si mezi lidmi nevybírá, neboť útočí stejně na bohaté i chudé, stejně na ty nahoře i na ty dole a stejně na chytré i hloupé, ekonomický koronavirus, coby důsledek přehnaných opatření a nedobrovolného vypnutí celých oborů lidské činnosti, dopadá pouze na některé. Na živnostníky, na malé firmy, na prodejce, na kumštýře, na sportovce, na dopravce, na turismus…

Ti ostatní, nejčastěji politici a další státní zaměstnanci, stále mají, covid necovid, své jisté. Včetně šílených vědátorů, kteří v domnění, že svět je cosi jako jejich laboratoř, by nejraději vypnuli úplně všechno.

Ale pojďte se vsadit, že až to jednoho dne všechno skončí, o zákonitosti přirozeného ústupu epidemie nepadne ani slovo, a naopak zásluhy za její zastavení si dozajista připíšou právě ti, z jejichž rozhodnutí druzí přišli o živobytí.

3. 11. 2020