Rozhovory - 2022

„Jedna z největších pitomostí naší doby je teze, že kdo nefandí Ukrajině, fandí Rusku. Ne, my jsme na české straně,“ říká první místopředseda Trikolory Petr Štěpánek ve velmi otevřeném rozhovoru, ve kterém mluví nejen o svobodě slova, o boji proti dezinformacím, ale také o tom, proč je přesvědčen, že se řítíme do další totality. „Je příznakem nezměrné idiocie dotyčných, když každého, kdo nejásá nad Zelenským nebo kritizuje Brusel či Fialu a spol., označují za ruského trolla,“ myslí si Štěpánek.

Ve svých komentářích často upozorňujete na to, že se řítíme do novodobé totality. Co vás vede k tak rezolutnímu hodnocení?

Když něco vypadá jako kachna, když něco kváká jako kachna, a když se něco při chůzi kolíbá jako kachna, můžete vzít jed na to, že to je kachna. Když si režimní moc začíná libovat ve stíhání verbálních trestních činů, když režim zneužívá policii k ptákovinám typu vyšetřování chlebíčků obložených písmenem Z, když režimní moc nepohodlným lidem brání ve svobodné diskusi, když vláda zneužívá soukromou firmu k vypnutí alternativních webů, ač tím pošlapává ústavou zaručenou svobodu projevu, když vás vyhazují z práce za to, že řeknete jiný názor na válku, když v souznění s režimní mocí řádí na sociálních sítích cenzoři, když jsou veřejnoprávní média, která by měla pokrývat celé názorové spektrum, hlásnou troubou pouze zdegenerované liberální demokracie, která už není ani liberální, ani demokratická, a takhle se dají vyjmenovávat další a další příklady, pak si můžeme být neochvějně jisti, že brána do další totality je otevřená dokořán a míříme do ní svižným krokem.

Totalita je přeci opakem demokracie a v naší zemi máme pořád demokratické volby, demokraticky fungující zákonodárné sbory, i přes problémy fungující justici. Tak proč totalita?

To, co říkáte, je jistě pravda, ale samotné volby zdaleka nejsou jediným definičním znakem demokracie. Ostatně přechod k totalitnímu způsobu vládnutí zdaleka ne vždy probíhal revoluční cestou, respektive jediným řezem. I Hitler se k moci dostal prostřednictvím demokratických voleb a totéž platí o nástupu komunistické totality v naší zemi po roce 1948. Vždy šlo o postupný proces pozvolného ukrajování občanských i jiných svobod. Prostě klasická salámová metoda. V poválečném Československu započalo odkrajování demokracie daleko před Únorem, vlastně hned po válce.

Mluvíte o omezování svobody slova. Na druhou stranu především vládní představitelé argumentují tím, že je třeba zastavit šíření lží a dezinformací, které právě podkopávají demokratické principy. Vy takovou obavu nemáte?

Ne, takovou obavu opravdu nemám. Jistě, někteří lidé skutečně lžou, ale tak to je, co je svět světem. Dnes se ovšem děje něco jiného. Za lži jsou označovány nejen skutečné lži, ale také jiné názory. To je mnohem nebezpečnější. Lži je potřeba vyvracet ve svobodném diskurzu, a ne zavírat ústa každému, kdo netančí, jak vrchnost píská. Demokratické principy nepodkopává, že někteří lidé lžou, nýbrž nestoudná pýcha, se kterou si samozvaní političtí a ideologičtí arbitři uzurpují právo rozhodovat, kdo mluvit smí a kdo ne či co pravda je a co není. A vůbec největší zločin je naházet do jednoho pytle lži a jiné názory a vše dohromady prohlásit za fake news.

V souvislosti s dezinformacemi se často mluví o Rusku a jeho informační válce vůči Evropě. Máme podle vás ignorovat i tuto formu hrozby?

Žádné hrozby nemáme ignorovat. Nicméně mnohem nebezpečnější než ty ruské jsou pro naši společnost naše vlastní dezinformace a naše vlastní zcela jednostranná propaganda, které vypouští vládnoucí garnitura a její mocenské a mediální orgány.

Ve vašich vyjádřeních se často kriticky vyjadřujete také k Evropské unii. Jeden by si tak mohl myslet, že vaše tolerance k dezinformacím současně s kritikou EU znamená, že jste fanda když ne Ruska, tak Východu. Je to správná interpretace vašich postojů?

To je absolutní nepochopení či záměrná dezinterpretace nejen mých postojů, nýbrž postojů velké části naší veřejnosti. A také postojů Trikolory. Jedna z největších pitomostí naší doby je teze, že kdo nefandí Ukrajině, fandí Rusku. Ne, my jsme na české straně. Vůbec největší past naší doby je přistoupit na myšlenku, že existuje pouze jakási bipolarita, že když něco není bílé, musí to být černé. Nemusí. Svět je pestrý, barevný, různorodý, mnohavrstevný, multipolární. Je příznakem nezměrné idiocie dotyčných, když každého, kdo nejásá nad Zelenským nebo kritizuje Brusel či Fialu a spol., označují za ruského trolla.

O vládě Petra Fialy mluvíte jako o "bruselské" vládě. Co vám tak vadí na tom, že na rozdíl od předchozího kabinetu dnešní vláda výrazně zlepšila naše vztahy se západními mocnostmi?

Otázka: Co je politika? Odpověď: Hájení zájmů. A jak si v tomto slova smyslu stojí Fialova vláda? Pokud budeme fakt, že Fialova vláda nehájí zájmy vlastních občanů, nýbrž velmocenské zájmy jiných zemí, nazývat zlepšením našich vztahů se západními zeměmi, pak máte nepochybně pravdu. Já to ale nazývám zradou našich národních zájmů. Naším národním zájmem opravdu není být jednou z válčících stran v americko-ruské proxy válce.

Máme vůbec na to být "neutrální" zemí, když jsme v novodobých dějinách vždy měli tendenci se přiklánět k nějakým mocenským celkům, ať už z donucení nebo vlastního přesvědčení? Má Česká republika podle vás genetickou výbavu na to, být sama sebou?


Jako účastníci jednoho z vojenských bloků samozřejmě nemůžeme být neutrální v onom mezinárodně právním slova smyslu, ale pokud jsme či pokud chceme být suverénní zemí, určitě máme právo zaujímat v některých otázkách své vlastní postoje a stanoviska. Kupříkladu být nestranní, zdrženliví a umírnění v případě vojenského konfliktu, který má hluboké historické příčiny, a ne řinčit zbraněmi a být opět papežštější než papež, čehož jsme v případě Fialových válečníků bohužel svědky. Že to jde, vidíme na příkladu Orbánova Maďarska. A rád to tu zopakuji, ať se všichni eurohujeři a libtardi třeba vzteknou: Viktor Orbán je dnes nejvýznamnějším, protože nejinspirativnějším evropským státníkem.

Nebo je snad naším národní zájmem, abychom ve jménu amerických obchodních a velmocenských zájmů zcela zpřetrhali naše obchodní vztahy s Ruskem, které sice nemusíme z mnoha důvodů milovat, ale na kterém jsme surovinově závislí? A naopak je snad naším národním zájmem upínat se ausgerechnet k Ukrajině, jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa, rozkradené dávno před začátkem války svými vlastními oligarchy, zemi, jež za třicet let své existence nedokázala vytvořit funkční strukturu? A propos, v osmašedesátém nás okupovali Rusové i Ukrajinci, v obou zemích dlouhodobě vládnou autokratické režimy, přičemž spojenecké závazky nás nevážou ani k Rusku ani k Ukrajině.

V jednom ze svých vůbec nejčtenějších textů jsem už před pár lety napsal: „Co kdybychom jednou i my nevzhlíželi k žádným obzorům, ani těm východním, ani těm západním. Co kdybychom nevykřikovali, kam patříme či nepatříme, protože od vždycky jsme tam, kde jsme, a jinde nikdy nebudeme. Co kdybychom prostě dělali věci po svém, sebevědomě a efektivně. Opravdu je to nemožné? S hlavou zabořenou v řiti, ať už se nachází na jakékoli straně světa, to ovšem nejde.“

Ptal se Karel Výborný, 8. 8. 2022

Originál rozhovoru ZDE