Milé dámy, vážení pánové!

Předsedkyni Trikolory Zuzaně Majerové nedávno v jednom z rozhovorů položili také tuhle otázku: „Proč jednotlivé subjekty zastupující nespokojené občany téměř nespojují své síly?“

Paní předsedkyně odpověděla: „Váš dotaz je správný, ale obracíte se na nesprávného. Právě Trikolora v posledních letech opakovaně předvedla, že se umí dohodnout a spojit síly s podobně směřujícími politickými subjekty. Ve sněmovních volbách 2021 jsme kandidovali společně se Svobodnými a Soukromníky a na naší kandidátce se také objevili lidé z Manifestu a Strany nezávislosti ČR.

V komunálních a senátních volbách 2022 jsme zase úzce spolupracovali s SPD. V prezidentských volbách jsme v prvním kole otevřeně podpořili kandidáta SPD a ve druhém kandidáta ANO. Zrovna v těchto dnech jsme poslali dopis Andreji Babišovi a Tomio Okamurovi, ve kterém je vyzýváme k větší spolupráci opozičních parlamentních i neparlamentních stran.“

Tolik paní předsedkyně. Doplním to ještě úryvkem z onoho dopisu, adresovaného předsedům ANO a SPD, cituji: „Nemusíme spolu souhlasit úplně ve všem, nemusíme se ani navzájem přímo milovat, ale měli bychom mít v sobě tolik politické zodpovědnosti, abychom v důležitých věcech táhli za jeden provaz. Ostatně jistou nadějí je, že něco podobného jste už předvedli během projednávání protiústavní novely důchodového zákona. Vážení páni předsedové, pojďme o tom jednat. Jsme přesvědčeni, že kriticky naladěná veřejnost naši společnou dobrou vůli ocení.“ Konec citace.

Proč bychom o tom měli jednat? Připomenu výsledky voleb do poslanecké sněmovny v roce 2021. Víc než milion voličských hlasů spadlo pod stůl, neboť osmnáct z dvaadvaceti kandidujících subjektů nedosáhlo na pětiprocentní volební hranici. Milion voličských hlasů přišlo nazmar! Respektive ještě hůř, většinu z nich si přerozdělily strany budoucí pětikoalice. Jinými slovy: V konečném důsledku to napomohlo dvěma koalicím, koalici SPOLU a koalici Starostů a Pirátů, které po volbách vytvořily vládu. Sečteno podtrženo, moci v naší zemi se ujalo pět politických stran, ačkoli součet voličů, kteří pro ně hlasovali, je zdaleka menšinový. Proč? Protože milion hlasů ve volebním propadlišti jim umožnilo vytvořit pohodlnou stoosmičkovou sněmovní většinu.

Tuhle část svého vystoupení uzavřu ještě jednou citací z rozhovoru předsedkyně Trikolory. Otázka: „Na politické scéně se objevují nové strany a hnutí, které jsou nespokojené s politikou současné vlády. Jaký potenciál má podle Vás protestní hnutí?“ Odpověď: „Platí zde, bohužel, nepřímá úměra. Čím více protestních hnutí, tím menší šance na úspěch. Čím rozdrobenější je opozice, tím větší mají strany současné vládní koalice šanci, aby si udržely moc.“

Jsou tu ale další negativní a nebezpečné vlivy. Zastavme se aspoň u některých. Ševče, drž se svého kopyta, praví stará moudrost. Mojí specializací jsou média. Pětikoalice, ač jak víme, zastupuje menšinu voličů, se chová, jako by byla absolutním hegemonem. Velmi účinně jí v tom pomáhají zdejší média hlavního proudu. Jaké to má důsledky?

Vina novinářů mediálního mainstreamu na morální devastaci národa a na fatálním rozdělení společnosti je nekonečná. (Čest nemnoha výjimkám.) Co je výsledkem jejich zcela jednostranného zpravodajství a publicistiky? Polovina národa má vymyté mozky a papouškuje novodobé totalitní mantry a druhá polovina se od médií hlavního proudu naopak zcela odpojila a informace čerpá z alternativních zdrojů.

Příkop, který tím pádem ve společnosti vzniká, se neustále prohlubuje. Dokud se média hlavního proudu neotevřou celému názorovému spektru a budou nadále hlásnou troubou pouze jednoho ideového a politického proudu, nemá tento katastrofální stav řešení. Už Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. Monology, ve kterých jedni mají tlampač a druzí jsou naopak vypínáni, diskusí nejsou. A kde není diskuse, není ani demokracie.

Co z toho všeho plyne? Jen těžko můžeme počítat s jakoukoli podporou zdejšího mediálního mainstreamu, zvláště pak proto, že Fialova vláda národní zkázy dělá všechno pro to, aby katastrofální stav zcela jednostranných médií veřejné služby zabetonovala. Takže, co si neošéfujeme sami, to nedostaneme. Ale ani na sociálních sítích to není o moc lepší.

A pozor! Neřešíme teď otázku, zdali je to dobře, či špatně, že se politika a politické souboje přesunuly také na sociální sítě. Ani teď neřešíme otázku, zdali soukromý vlastník sociální sítě má, či nemá právo zasahovat do obsahu jednotlivých uživatelů, respektive, jestli je oprávněn je nějakým způsobem sankcionovat. To vše teď ponechme stranou.

Pokud je ale realitou, že politické volební souboje se přesunuly také na sociální sítě, pak by i tam měla probíhat férová volná soutěž, jinými slovy, všichni by měli mít stejné podmínky. Jenže to se neděje. Vykutálení správci sítí si vymysleli cosi, čemu se říká shadow banning, doslovně přeloženo stínový zákaz, ve skutečnosti omezování dosahu. Můžete sice publikovat, jak chcete, žádná tzv. pravidla komunity totiž neporušujete, ale někým nastavený algoritmus ve vašem případě zařídí, že vaše příspěvky se dostanou pouze k velmi omezenému okruhu uživatelů.

Usilovně a dlouhodobě jste pracovali na tom, aby kmen vašich příznivců byl co největší, leč nějaký vykutálený zaměstnanec Facebooku usoudí, že se mu vaše politické názory nelíbí, a vy najednou zjistíte, že vaše příspěvky, texty, fotky či videa, které ještě nedávno oslovovaly tisíce lidí, protože takové počty uživatelů vám je ještě před nedávnem lajkovali a sdíleli, a najednou čáry máry fuk a podobné příspěvky oslovují pouze desítky uživatelů. Proč? Protože nějaký politický aktivista ve službách Facebooku vám nastavil pro zveřejňování vašich postů jiný algoritmus.
Facebooku, je to nečestné a nesportovní!

Jenže tohle nedělá jakýsi anonymní Facebook, dělají to konkrétní lidé, konkrétní zaměstnanci, konkrétní čeští političtí aktivisté ve službách Facebooku, kteří tímto způsobem své politické protivníky poškozují, aby tím naopak v roli samozvaných rozhodčích svým názorovým souvěrcům ve volební soutěži připískávali. Nazývejme proto věci pravými jmény. Shadow banning, neboli omezování dosahu, není nic jiného než cenzura. A jak už dobře víme, cenzurou se nikdy nehájí pravda proti lži, nýbrž vždy lež proti pravdě.

Pozor, není to nějaká marginální věc. V Ústavě České republiky se píše nejen, že „cenzura je nepřípustná“, ale také, že náš „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a VOLNÉ SOUTĚŽI politických stran..." Pokud kdokoli tuto volnou soutěž omezuje, porušuje zákon. Porušuje dokonce ten úplně nejvyšší zákon, totiž ústavu.
Budiž tato část mého vystoupení minimálně inspirací pro některého z přítomných poslanců k interpelaci na ministra spravedlnosti.

Blížím se k závěru.

Ale jako by nestačilo, jakým protivenstvím a podrazům čelíme ze strany našich politických protivníků, hodně ran, včetně těch podpásových, si často uštědřujeme sami. Sami sobě navzájem. Dám jeden příklad za všechny. K čemu je dobré, když Petr Macinka, motorista sobě, frackovským způsobem pozuráží Trikoloru, Majerovou a Štěpánka, zvláště pak, když v osobě Majerové uráží ženu a já jsem pro změnu o generaci starší než on? K čemu je dobré, když navíc ještě docenta Ševčíka vykreslí jako nesvéprávnou osobu, jež se o tom, kam půjde, nerozhoduje sama? Bohužel, Macinka není jediný na naší opoziční scéně, kdo si myslí, že čím víc pozvrací svého politického konkurenta, tím víc posílí svoji vlastní pozici. Obávám se, že tak to ale není. V konečném důsledku tratíme všichni. Přemýšlejme o tom!

Takže jak z toho všeho ven? V zásadě máme na výběr ze dvou možností. Buď to i příště uděláme stejně jako v roce 2021, a pak nám s vysokou pravděpodobností nezbyde než opět splakat nad vejdělkem, nebo se dokážeme poučit. U koho poučit? Paradoxně právě u pětikoalice.

Stokrát si můžeme říkat, že Rychetského Ústavní soud Fialovi a spol. na poslední chvíli upravil pravidla hry, aby jim to pomohlo, takže podměrečná Topka a podměreční lidovci se přimkli k ODS a vytvořili koalici SPOLU, ale to nic nemění na skutečnosti, že úplně stejně s těmi pravidly můžeme naložit také my. Co tím myslím? Pokud opravdu chceme strany pětikoalice odstavit od moci, měli bychom stávající volební systém využít stejným způsobem. Tedy vytvořit koalici, respektive dvě koalice. Jednu víc vpravo, druhou víc vlevo. Právě takové strany, jako je kupříkladu Trikolora, pokud jejich dvě tři čtyři procenta nespadnou pod stůl, mohou být oním jazýčkem na vahách, který konečný výsledek převáží na naši stranu. Naprosto ultimativní příkaz doby totiž zní, že už nesmíme dopustit, aby zase propadnul milion voličských hlasů.

A ještě něco. Úplně prvním předpokladem budoucího volebního úspěchu parlamentní i neparlamentní opozice je dohoda o vzájemném neútočení. Opakuju, nemusíme se navzájem přímo milovat, nemusíme se objímat, ale když jde o společnou věc, měli bychom se tváří v tvář budoucnosti, tváří v tvář historii a tváří v tvář podstatné části naší veřejnosti, jež do nás vkládá naděje, umět dohodnout.  

Bůh nám pomáhej!

29. 3. 2023