4. 1. 2006

Nemám ve zvyku účastnit se diskusí pod svými internetovými články. A to ani když mne několik známých firem, říkám jim internetoví recidivisté, osočuje, že jsem prý zavinil prohranou arbitráž se CME, potažmo škodu více než 10 miliard korun. Sice mě občas pěkně svrbí jazyk, ale nakonec si vždycky pomyslím cosi o blahoslavených chudých duchem. Začíná nový rok, chci mít čistý stůl, takže pro tentokrát učiním výjimku. Vezmu to z jedné vody.

Dovedl jsem ještě pochopit, když podobná obvinění padala v roce 2003, krátce po stockholmském verdiktu. Vykřikovali to vládní politici, média – zvláště Česká televize – přizvukovala a přemýšlet některé lidi bolí. Tři roky poté je to na pováženou, respektive na prozkoumání duševního stavu dotyčných. Jsou totiž známy výsledky různých vyšetřování, konkrétně třeba speciálních útvarů Policie České republiky či poslanecké vyšetřovací komise. To opravdu všechny ty internetové křiklouny nikdy nenapadlo, že kdyby existoval byť jen jeden jediný důvod, jak si mě osobně či Radu, ve které jsem zasedal, podat, tahle vládní garnitura by neváhala ani minutu. Vždyť kriminalizace politických protivníků je pro sociální demokraty pracovní metodou a když na to přijde, demonstrativně nasadí třeba vrtulník. Pravda, snažili se. Ale kde vzít na dlani chlup? To těmhle internetovým veleduchům opravdu není divné, že prakticky jediný, kdo nechce celou kauzu nechat upadnout do zapomnění, je právě jimi osočovaný údajný viník?

Jenže jak se můžu zlobit na internetové hulváty, kteří si anonymním poštěkáváním nejspíš řeší své vlastní mindráky, když s hlavním proudem české žurnalistiky je to vlastně ještě horší. Novináři, kteří v souvislosti s touhle kauzou mají sami tuny másla na hlavě, odbyli výsledky vyšetřování tradičním klišé, že poslanecké komise prý stejně nic nevyšetří. Jenže ona to není pravda! Možná by to chtělo si ty závěry opravdu přečíst. Stejně jako vyšetřovací komise k IPB odhalila mechanismy a hlavní aktéry téhle loupeže století, totéž učinila i vyšetřovací komise k arbitráži se CME. Už to je nadmíru zajímavé, že odpovědnost padá v obou kauzách na stejné lidi. Ale copak lze od socialistů čekat, že pošlou do tepláků svého exministra Mertlíka a jeho náměstka, nyní ministra, Mládka? Také další jména jsou známa. „Pane Štěpánku, doufám, že chápete, v jak delikátním jsem postavení,“ řekl mi v osobním rozhovoru sociálně demokratický předseda oné vyšetřovací komise. Chápu!

Jeden internetový čtenář se opakovaně domáhá, abych odpověděl na otázku, zda Česká republika v souvislosti s arbitráží se společností CME porušila či neporušila dohodu o ochraně investic. Sice mi trochu uniká, proč se dotyčný umanutě domáhá odpovědi na něco, o čem už jsem publikoval bezpočet článků a dokonce napsal knížku Válka o Novu aneb Podvod za 10 miliard, ve které je celý případ popsaný do nejmenších podrobností, včetně odpovědi na danou otázku, ale budiž. Nejen pro onoho internetového čtenáře tedy po tisící první: Ne, Česká republika ani žádný její orgán se v souvislosti s tím, k čemu se vztahuje pokuta 10 miliard korun (tzn. především k událostem roku 1999 a výše) žádného porušení  smlouvy o ochraně investic, česko-americké ani česko-nizozemské, nedopustily a žádnou škodu společnosti CME nezpůsobily. Je to sice neuvěřitelné, ale je to tak!

(Pozn.: Prosím neplést s problematickým udělením licence CET 21 v roce 1993. To za porušení smlouvy považovala londýnská arbitráž. Zároveň ovšem konstatuje, že Lauderovi tím nevznikla žádná škoda, naopak svého postavení v servisní firmě začal využívat ve svůj prospěch. Pro úplnost dodávám, že v roce 1993 jsem členem Rady ještě nebyl.)

To není pouze moje odpověď. Ke stejnému závěru dospěli také všichni tři arbitři londýnské arbitráže (Ronald Lauder versus Česká republika), včetně Lauderem delegovaného rozhodce Lloyda Cutlera, jehož sám Ronald Lauder avizoval jako jednoho z nejlepších právníků světa. Totéž tvrdí rozhodce stockholmské arbitráže (CME v. ČR) JUDr. Jaroslav Hándl, který všechny svoje výhrady ke stockholmskému verdiktu a pokleskům svých dvou kolegů podrobně popsal v separátním stanovisku, a stejně dopadlo i šetření vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny a českých policejních orgánů.

Naopak dva stockholmští arbitři, Wolfgang Kühn a Stephen M. Schwebel, kteří svým skandálním rozhodnutím Českou republiku těžce poškodili, se posléze stali předmětem kritiky na mezinárodním právnickém fóru. Není mojí vinou, že takovéhle informace se k českému čtenáři, posluchači, divákovi nedostanou. Rovněž není mojí vinou, že odpovědné osoby z ministerstva financí hájily zájmy České republiky tak hanebným způsobem.

Nakonec něco veselejšího. Jiný internetový nešťastník při žádné příležitosti neopomene do komentářů napsat, že prý jeho rodině dlužím 40 000 korun. Pomiňme, že je to celé nebetyčná blbost samo o sobě, ale dejme tomu, ať je po jeho. Dotyčný bude vskutku pozoruhodný exemplář. Buď má manželku a 38 dětí, nebo chyběl, když se na základní škole učilo dělení. Ač ho skoro pokaždé někdo upozorní, že je o řád vedle, vytrvale si vede svou. Signifikantní je, že evidentně jde o kovaného socana. Z jeho příspěvků to doslova trčí. Takový materiál Paroubkovi opravdu přeju.

Obecně lze učinit závěr, že příspěvky přicházející z anonymity internetového prostoru toho nejvíce vypovídají především o svých původcích. Je to jejich vizitka. A teď, milí čtenáři, můžete sledovat, co se opět bude dít v komentářích. Řečeno s filmovým klasikem: To zas bude v álejích nablito!

PS: Soudní spory, které (ex)členové RRTV vedou se státem, respektive s předsedou vlády a Poslaneckou sněmovnou, ve věci svého protiprávního odvolání, se táhnou už třetí rok. Výsledek je stále v nedohlednu. Česká justice pracuje svým tradičním tempem i způsobem. Stále ovšem také platí: kdo si počká, ten se dočká!