Prezident na půl úvazku

Čeho si na svém muži nejvíc vážíte?

Je to naprosto spolehlivý člověk. Když něco slíbí nebo řekne, že to a to bude tak a tak, stoprocentně to splní a neuchýlí se od toho. Je naprosto pravdomluvný a dodržuje všechny úmluvy, takže člověk vůbec nemusí pochybovat, že by ho nějak zradil.

Myslíte, že jeho záliba v turistice mu nějakým způsobem napomohla k rovnosti charakteru?

Spíš bych řekla, že to je opačně, že nejdříve byl nějaký charakter, a ten ho přivedl k turistice. Já na to mám samozřejmě ještě jeden náhled, ale nevím jestli to na něj můžu říct. On je na takové běžné sporty nešikovný, rekreačně třeba hrával tenis, to ano, ale volejbal nebo fotbal v lásce nikdy neměl. Vrhnul se tedy na turistiku, při níž člověk navíc poznává spoustu nového.

Jeho údělem tedy je putování po světě, ať už pěšky, na lyžích, na kole či jinak.

Tyhle všechny způsoby přesunu používá a v poslední době i auta, což původně neměl v úmyslu. Jezdíval na kole, pak na motorce a nakonec, ač nerad, se uvolil i k autu, protože zjistil, že na delší vzdálenosti je to přece jenom vhodný dopravní prostředek. Jinak by ale nejraději došel všude pěšky.

Cestování po světě patří k jeho několika životním cílům, protože poznávat přírodu, lidi a různé zajímavosti světa to je pro něj nade vše. Naše dovolená to není lehnout si třeba někde k rybníku nebo moři, to je vymyšlený, vytčený, propracovaný a podle průvodců promyšlený cíl a musí se vidět a projít všechno, co je v plánu.

Jak to vedle něho zvládáte?

(Smích.) Dávno se chystám někde sdělit, že by uštval pět manželek a deset sekretářek současně. Je to prostě náročné. Takové praktické věci, jako někde něco obstarat, zařídit, sehnat, vyjednat, to je pro něj detail, kterým se nehodlá zatěžovat a musí to obstarat ti okolo. Teďka jsou to jeho sekretářky a já, ale na normálního člověka je to dost. Dřív, když jsme ještě neměli dítě, to člověk ještě jakž takž zvládal, ale dneska je to těžší.

Ptal jsem se čeho si na svém muži nejvíce vážíte. Co byste naopak prozradila z toho, co není až tak moc k vážení?

To se těžko říká, protože věci, které by na něm běžného člověka štvaly, on nebere. Myslím tím takové ty dennodenní záležitosti s domácností, že se musí uvařit a vyprat. To jsou věci, které vůbec nesmí zaregistrovat, to musí běžet jako bezporuchový automat. A že se něco rozbilo nebo něco nefunguje, o tom nesmí ani slyšet.

Co je z hlediska manželky lepší: manžel - bankéř nebo manžel - politik?

On to u něj až tak velký rozdíl není, protože práci pro lidi se věnoval vždycky. Posledních dvacet let se vyžíval v tělovýchovné jednotě, kde zorganizoval všechno možné, včetně expedice do Himálaje a expedice do Afriky. Teď je to jen ještě časově, ale i psychicky a fyzicky o hodně náročnější, protože zodpovědnost je mnohem větší. Když se něco nepovedlo v tělovýchovné jednotě, týkalo se to omezeného okruhu lidí. Dřív chodíval domů v sedm, teď chodí v deset. V životě rodiny to zase až tak velký rozdíl není.

Změnila ho nějak politika, že se stal osobou veřejnou?

Ne, vůbec ne. Vědomě a úmyslně se tomu brání. Takže zuby nehty se třeba drží toho, že musíme jezdit na víkend svým autem, přestože by si mohl vzít šoféra se služebním vozem. A já jsem hrozně ráda, protože máme aspoň chvilku soukromí. Jakékoli požitky, které z jeho funkcí vyplývají nebo na které má nárok, zásadně odmítá a já si toho dost cením. Takže mimo jeho pracovní vytížení se náš soukromý život moc nezměnil.

Trochu horší je to s víkendy, protože on byl zvyklý v pátek odjet ven, být v přírodě celý víkend a v pondělí přijít s prázdnou hlavou. Teď je však spousta víkendů, kdy má povinnosti.

Co vám proběhlo hlavou, když se váš manžel stal de facto hlavou státu?

Vůbec jsem si to nepřipouštěla a brala to jako časově omezenou záležitost. A myslím si, že jsem udělala dobře, protože to skutečně Silvestrem skončilo. A pokud jde o nějaké společenské povinnosti, podařilo se mi, bohudík, prakticky všem vyhnout. Nějak moc mě to tedy nepoznamenalo.

Jenže před volbou prvního českého prezidenta se opět jméno vašeho manžela objevilo.

(Smích.) To je pravda, i naše sousedka říkala, že bude mít slavného souseda, ale já jsem si samozřejmě zkalkulovala, že to není reálné. Ale kdyby k tomu snad bylo došlo, snášela bych to asi dost těžce. Od manželek prezidentů se očekává, že se dají na nějakou dobročinnou činnost a na to já moc nemám povahu.

Pracujete v bance, takže předpokládám, že jste se tam se svým mužem také seznámila.

Po škole jsem nastoupila do Státní banky na pobočku Praha - východ. Byla jsem svobodná a nechtěla jsem se vrátit na venkov, odkud pocházím. V zápětí se pak konalo školení na počítače a právě tam došlo k našemu pikantnímu seznámení. A protože jsem to na rozdíl od starších kolegů s počítači ze školy už uměla, na školení jsem zářila. Byli tam tehdy také můj budoucí muž a Václav Klaus. S oběma jsem se seznámila a během jedné noci mě naučili hrát mariáš, čímž jsem si u nich strašně šplhla, protože o tom, že nějaká ženská se může mariáš naučit, měli vážné pochybnosti.

Bylo to v roce 1972, ale říkám to dost nerada, protože já jsem sice byla svobodná dívka, ale můj budoucí manžel byl tehdy ženatý.

Jak hrál Václav Klaus ty karty?

Mariáš s Václavem Klausem je předmětem velkých historek, které si celá léta vyprávíme. On totiž mariáš umí dokonale. Třeba se odehrála hra a on řekl: "Tys místo té červené sedmy měl nést tuhle kartu. Uznáváš to?" Atd., atd. Prostě dvě minuty se hraje a Václav pak půl hodiny vysvětluje, jak to všichni hráli špatně a jak to měli hrát a jaké byly další varianty. Takže mariáš s Václavem, to je už dnes předmět legend.

Jste také členkou ODS?

Ne, já jsem nikdy v žádné straně nebyla, nejsem a nebudu. Do politiky moc mluvit nechci, příliš emancipované ženy totiž nemám ráda, a když člověk musí uklidit, vyprat, uvařit a ještě k tomu chodit do práce, tak to úplně stačí.

Jaký je vztah Stráský senior a Stráský junior?

To je na dlouhé romány. Ten vztah je strašně krásný. Já jsem ve svém dětství ani potom ve svém okolí tak hezký vztah rodiče k dítěti nezažila, takže za to mu děkuji, protože s Pepíčkem vychází naprosto skvěle a chová se k němu nádherně. Jenomže prakticky to přináší spoustu problémů, protože tatínek chodí domů velmi pozdě a synek na něj čeká, takže chodí pozdě spát a já se musím každý večer zlobit.

A když se mi povede, aby šel spát, říká mu tatínek druhý den, "teda ty seš pěknej, tys na mě nepočkal," a on druhý den čeká a čeká, a je pak ve škole nevyspalý. Jenomže náš taťka vyznává teorii, že spánek je vlastně umírání a hnití, které je v životě zbytečné, a má se omezit. A jeho cílem je spát tak čtyři hodiny denně.

Daří se mu to?

Nevím, jestli se vám přiznal, ale on si vede evidenci každé hodiny svého života, takový deník, ve kterém jsou okénka, barvičky, značky, a vždycky jednou za čas, když se mu podaří najít chvilku, tak si to doplní. Takže když se ho zeptáte na nějaké datum, najde ho ve své evidenci a ví kde byl, co a jak dlouho dělal a kdo tam byl. Má o svém životě naprosto dokonalou evidenci, takže i ten spánek může přesně spočítat. Myslím, že spí v průměru tak pět hodin denně. Ale on to vydrží, protože má silnou vůli, a vůle podle něj zmůže na světě všechno. Kdyby ale šel do biografu, tak tam samozřejmě během půlhodiny usne, protože jakmile je teplo a klid, oči se mu zavřou. Ale jinak je spánek jeho nepřítel.

Má váš muž nějaké krédo?

Říká, že hlavní zásady života jsou čas a vůle, každá minuta života musí být využitá, a když je dostatek vůle, zmůže se všechno.

(Smích.) Sekretářky ať se přiznají, že jsou z něj uštvané. Všecko musí prostě klapat. Ale on je takový odjakživa, to není, že teď má spoustu povinností, které ho odvádějí od rodiny. On si svůj přístup ke světu takhle nalinkoval.


(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor - květen 1993)

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:26 )