Kdy jste se ženil?

V roce 1963.

Kolik máte dětí?

Mám tři děti v dosti rozdílných věkových kategoriích. Nejstarší syn Jan mě už dávno přerostl, je mu dvacet let a právě si usmyslel, že bude naráz studovat dvě vysoké školy. Takže je jednak na fakultě sociálních věd, kde se zabývá teoretickou ekonomií, a na filozofické fakultě, kde studuje obor filozofie.

Pak mám šestnáctiletou dceru Lucii, která navštěvuje Obchodní akademii, takže jde v mých šlépějích, protože i já jsem nestudoval na gymnáziu, ale na tehdejší vyšší hospodářské škole.

Nejmladšímu synovi Josefovi je sedm, je prvňák a má zatím ještě jiné starosti.

První dvě děti máte z prvního manželství. Proč jste se rozvedl?

Na to se vždycky odpovídá těžko, protože tu není druhá strana, která by ty důvody korigovala. Myslím, že náš rozvod měl jen běžný lidský rozměr, a mohu říci, že teď se s rodinou stýkáme stejně intenzivně jako předtím. Nepatřím tedy mezi ty případy, kdy spolu bývalí manželé nemluví.

Kde jste se seznámil se svou druhou ženou?

V mém životě se všechno točí okolo banky. Moje manželka Božena pracuje - stejně jako první žena - také v bance. Poprvé jsme se potkali na ekonomicko-matematickém semináři za přítomnosti pana Klause.

Čeho si na ní nejvíce ceníte?

Především toho, jak snáší situaci, do které jsme se v této hektické době dostali, to znamená ten naprostý nedostatek času i komunikace. Je to obtížné, protože si spoustu podstatných věcí, které jsou potřebné pro fungování běžného manželství a běžné rodiny, vůbec nestačíme povědět, ale přesto musím říct, že to funguje dobře.

Hraje ve vašem životě nějakou roli víra?

Víra je složitá věc a povídání o ní by dalo na samostatnou knihu. Nevěřím nikomu, kdo by na tuto otázku odpověděl, že nehraje. Jiná věc už je vztáhnout víru k nějaké konkrétní náboženské doktríně nebo konkrétní církvi, ale já si myslím, že každé rozumné i zaujaté zamyšlení se nad světem vede člověka k otázkám víry, to znamená k otázkám smyslu a postavení člověka v tomto světě a k pocitu vřaditelnosti do světa, ve kterém je víra naprosto nezbytná.

Co pro vás znamená přátelství?

Přátelství pro mě znamená hodně. Právě kolem organizace sportu člověk musel vyjít s desítkami, stovkami lidí, a vyjít s nimi nikoli jen jak je to obvyklé v pracovních vztazích, ale tak abychom si navzájem nekazili volné chvíle, se kterými je spojen sport nebo cestování. Myslím si, že přátelství je vůbec jedna z největších hodnot, které napomáhají, aby člověk mohl v tomto světě přežít.

V turistickém oddíle jste přišel do styku se spoustou lidí. Vydržela tato přátelství?

Nedávno vyšla na titulní stránce Mladého světa fotografie, na které jsem - řečeno vašimi slovy - v "převleku" za turistu. Ta fotografie vznikla právě při akci, kterou organizuju již dlouho, tuším, že to byl 16. nebo 17. ročník každoročního přejezdu některých slovenských hor. Na této akci je zvláštní, že se jí nejméně z poloviny účastní lidé, kteří jedou již poněkolikáté, ale zároveň lidé, které celý rok nevidím, poněvadž jsou z celé republiky. Je to jeden z příkladů onoho krásného občasného přátelství, kdy se lidé jednou za rok sejdou a mají si co říct. A takovýchhle skupin, časovaných kolem různých akcí, mám celou řadu. Pak je tu ještě šumavská chalupa, na které vznikla i část téhle knížky, o které vím, že kdykoli na ni přijedu, naleznu tam deset, dvacet, třicet přátel. Dnes mě samozřejmě spíše "otravují" politickými otázkami, ale přesto tu fungují stará pouta a přátelství.

Povězte, prosím, něco o této chalupě.

V jistém okamžiku jsme se jako tělovýchovná jednota snažili pořídit si nějaký objekt tohoto typu. Protože jsme však jednota velká, inklinovali někteří k Orlickým horám, někteří ke Krkonoším, jiní - včetně mne - k Šumavě. A já jsme byl nakonec nejrychlejší. Nedaleko od Prachatic se mi podařilo sehnat objekt staré, šestnáct let nepoužívané školy. V roce 87 jsme ji koupili a udělali z ní to, co jste sám viděl, řadovou, ale myslím, že docela útulnou ubytovnu.

Funguje přátelství mezi politiky?

To je otázka na tělo. Bylo by totiž zajímavé odpovídat, kdyby šlo o přátelství, která si člověk vytvořil, až když do politiky vstoupil. Protože my se však zatím v politice pohybujeme spíše na základě kontaktů z předchozích let, musela by otázka znít, jestli se přátelství spolupůsobením v politice nenarušuje. I když bych asi našel případy, že vztahy s některými lidmi se vytvářely až v polistopadovém období, pravdou nejspíše zůstane, že pokud se odpovědně zamyslím, žádný z těchto vztahů bych nenazval skutečně přátelstvím. Možná že to je jen náhoda, že jsme s novými lidmi, které člověk poznal až v posledních dvou třech letech, neměli tolik času a příležitostí k navázání opravdového přátelství, ale možná že to náhoda není a že to je vlastně odpověď na vaši otázku.

Kolik vykouříte denně cigaret?

Já si myslím, že kouřím pětadvacet, ale už jsem to dlouho nepočítal. Den ode dne se to však liší. Nejvíc asi vykouřím, když mám ještě večer nějaký program, a nejméně, když zbude alespoň část dne na nějakou turistiku.

Chtěl jste někdy přestat?

Ano, je to ale dávno. Dokonce se mi to jednou na pět měsíců podařilo, ale od té doby jsem to už nezkoušel, a musím říct, že patřím mezi ty lidi, kteří si to, že kouří, nevyčítají.

Kouříte dodnes startky, není to od vás póza?

Nejdříve musím říct, že ty startky se, vzhledem k tomu jak u nás děláme cenovou politiku, zase až tak řádově cenově neodlišují, jako to bylo dřív. Už dávno nestojí čtyři koruny, ale leckde čtrnáct. Cena ale není a nikdy nebyla ten pravý důvod. Důvodem je, že prostě mám rád cigarety bez filtru a jejich výběr zase není tak velký.

Relativně dost dnes vyděláváte. Jakou máte osobní spotřebu?

Osobní spotřebu během běžného dne moc velkou nemám. Nechci opakovat slova pana Klause, který už někde řekl, že během všedního dne peníze skoro na nic nepotřebuje. U mě je to podobné. Na druhé straně mi však můj příjem umožňuje, že ve volných chvilkách skutečně nemusím kalkulovat s každou korunou. Prakticky to třeba znamená, že mohu na Šumavu vyrazit vlastním autem na půl druhého dne a je mi jedno, že to stojí pět set, jako bych tam jel na čtyři dny. V tom je tedy asi jistá kompenzace.

Takže osobní spotřebu nemám, ale jak děti rostou, ony ano.

Na žebříčku obliby politiků jste se tento měsíc ocitl na prvním místě. Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Celkem snadno. Samozřejmě že to člověka těší, obecnou mužskou vlastností je i ješitnost a ani já jí určitě nejsem zcela prost. V mém věku to však už beru velice realisticky, neboť vím, že stačí jedno špatné opatření na dráze či někde jinde a může to být úplně jinak.

Odpovědná funkce a sedmiletý syn doma, to se spolu z časového hlediska moc neslučuje. Co na to malý Pepík?

Někdy si to člověk uvědomí tak silně, že jeden volný víkend za tři neděle uhájí. Ale pak zase propadne povinnostem a za tři týdny znovu zjistí, že neměl volný ani den. Jednu věc však dodržuju skoro jako zásadu - omlouvám se na všechny večerní recepce a snažím se být doma aspoň večer, i když i ten večer pro mě začíná spíš v devět než dřív. A abych se připravil na různá jednání, raději vstanu dřív ráno. Večer věnovaný dětem si skutečně nechávám jako jakési osobní vyvrcholení dne. Volných dnů jako takových je však opravdu velmi málo, s tím se vyrovnávám těžko.

Když jsem se Pepíka ptal, co se mu na vás líbí, odpověděl mi že to, že na vás může večer čekat a že nemusí jít spát.

To patří spíš k těm konfliktní situacím naší domácnosti, protože on samozřejmě nezná hranice tohoto čekání, a přece jenom už je to školák.

Kolik máte sourozenců?

Mám bratra.

Co dělá?

Proti mě má vývoj svých životních profesí mnohem pestřejší. Ale celý život inklinuje ke koním, takže se kolem nich v různých povoláních vždycky točil. Teď žije na Šumavě, vede hospodu a pokouší se u ní zavést koňskou turistiku. Už zase vlastní dva koně a stáj pro dvacet, takže mám strach, že jich tam časem dvacet skutečně bude.

Jako zastupující prezident jste byl vrchním velitelem armády. Jste vůbec voják?

Ano, jsem voják, jsem důstojník české armády.

Jakou máte šajbu?

Myslím, že jsem nadporučík, ale nejsem si tím úplně jist. Dokonce i zde v Hradci Králové, kde si dnes povídáme, jsem byl dvakrát na cvičení.

Kde jste sloužil?

Sloužil jsem v Žilině, v tzv. škole důstojníků v záloze. A podotýkám, že jsem byl na vojně 26 měsíců.

???

Už přesně nevím, ale byla za tím buď kubánská krize nebo berlínská zeď. V Žilině jsem pobyl celkem devět měsíců a pak jsem dělal finančního náčelníka u velmi zapadlého útvaru ve Vysočanech. S pražskými Vysočany však tahle ves nemá nic společného, nachází se nedaleko od Boru u Tachova.

Kolik ovládáte jazyků?

Musím se přiznat, že dokonale neovládám žádný. Domluvím se anglicky, německy, rusky. Ale abych mohl vést v cizím jazyku nějaká jednání, a zvláště pak třeba jednání odborná, to ne.

Jak bydlíte?

Bydlím na pražském Jihozápadním městě na sídlišti Lužiny, poblíž výpadovky na Plzeň, v bytě 3+1.

Kdy jste byl naposled v kině nebo divadle?

Ani se neptejte. Je to už celá řada měsíců. A to se tam dostanu spíše tak, že mě vytáhne některé z mých dětí. Nejčastěji se ještě utrhnu, řekněme jednou za šest týdnů, na nějaký jazzový koncert. Mám rád tradiční jazz a mám také pár kamarádů, kteří jsou zároveň turisty i milovníky téhle muziky, takže mě tak třikrát týdně někam zvou a já toho jednou za patnáctkrát využiju. Byl jsem tedy letos už dvakrát na koncertě Stemboat Stompers a jejich hostů.

Vaše paní mi pověděla, že jste napsal doktorskou práci o čase. To mě zajímá.

Měl jsem výhodu, že moje závěrečná práce, to znamená práce, kterou jsem obhajoval při absolutoriu vysoké školy, byla oceněna tak, že jsem ji mohl použít i jako doktorskou práci. Zabýval jsem se v ní kategorií, kterou i dnes považuju za nejdůležitější ve filozofickém slova smyslu - časem.

Z jakého úhlu jste čas rozpitvával?

To je na sáhodlouhou přednášku, tak alespoň v krátkosti. My jsme byli generace odkojená Heidegerem, Husserlem, to znamená fenomenologií a moderním existencionalismem, takže jsme se zamýšleli nad různými rovinami času. Jenže ne tak jak je zná věda, která rozlišuje čas biologický a geologický atd., ale spíše existencionálními rovinami času. A ty spíš směřují k víře a proti rozumu, protože tyto kategorie existují v každém z nás vedle sebe a existují právě v tom různém časovém rozvržení, byť se sami o sobě staly sporem celých dějin filozofie - jak je to s vírou, s rozumem, se zkušeností atd. Neboli moje práce se zamýšlela nad určitou tematizací času z hlediska toho, jak jsme složeni. Že jsme vlastně složeni ze všech těch sporů, které filozofie vede o to, co je primární a co je druhotné, a jsme složeni tak, že ty věci, ačkoli jsou velmi rozporné, když se o nich mluví, v nás přežívají tím, že mají každá svůj jiný čas. Vyplňují jiný moment v našem životě, v našem pohledu.

Takže je to taková velmi teoretická práce, využívající složité heidegerovsko-husserlovské terminologie, ale podstatou je hledání souměřitelnosti času v lidském životě.

A když už jsme u vaší paní, prozradila mi také, že si po léta vedete dosti podrobný deník. Máte na to čas i dnes?

Musím říci, že deník trpí. Měl jsem celý život takový velmi jednoduchým spíše grafický systém, že třeba přesně vím, kde jsem byl 16. února 1963 a s kým o čem jsme tam hovořili. Ale teď už si tak sotva stačím v rozsahu čtyř pěti slov zapsat do kalendáříku, co se událo ten či onen den.