Zastavme se teď na chvilku u horkého problému naší současnosti. Jaký je váš názor na ideální územně správní uspořádání České republiky.

Otázka územně správního členění ČR má nejméně dvě stránky. Jedna stránka je jak reformovat uspořádání jednotlivých organizačních stupňů a druhá stránka je kvalitní výkon byrokracie v tom dobrém slova smyslu. A samozřejmě, jak už to mezi lidmi, kteří daleko více rozumí tomu, jak má kdo být komu podřízen, bývá, se daleko víc diskutuje o stránce první, to znamená o vlastním uzemním rozdělení.

Existují dvě krajní hlediska, přičemž první bych nazval geometrickým. Vychází z toho, že si vezmeme mapu a s chladnou racionalitou namalujeme uspořádání, které je nejoptimálnější podle různých objektivních kriterií. To znamená, že respektuje dopravní cesty, přirozenou spádovost, zhruba stejně velké entity.

Druhé krajní hledisko vychází z úplné decentralizace či pohledu zdola a preferuje především přirozená centra a regiony, jak se z historických nebo momentálních aktuálních důvodů vytvářejí. Na vysvětlenou - ty momentální aktuální důvody se týkají třeba severozápadních okresů (Teplice, Chomutov, Most atd.), kde spolu spolupracují, aniž je k tomu někdo nutí.

Protože však nemůžeme čekat nekonečně dlouho, nemůže se asi uskutečnit ani ta první ani ta druhá cesta. Nelze to namalovat od zeleného stolu, poněvadž právě toto je tematika, u které lidé chtějí být a chtějí do ní mluvit, a nelze ani čekat až se regiony utvoří přirozenou cestou zdola, protože by to trvalo velmi dlouho. A ty regiony by navíc ani nebyly spojitelné, poněvadž by nevyplnily celou plochu České republiky.

Ke všem diskusím, které nás o tom ještě čekají, předesílám jako základní kriterium, že jsem proti třem stupňům řízení. Byl bych nerad, abychom se vraceli ke krajům v původním předlistopadovém pojetí. Jestliže jsme měli tolik argumentů pro to, aby kraje zanikly, byť v nových podmínkách je můžeme definovat jinak, zmenšením našeho státu se důvody pro třístupňové řízení ještě podstatně umenšily. Osobně se přikláním k pojetí, které by respektovalo dva stupně státní správy i dva stupně samosprávy, ale odlišovalo by úkony vůči obyvatelstvu, které jsou velmi časté a mají velkou intenzitu (třeba stavební a sociální odbory), a musí tedy být blíž lidem, a úkony, které jsou velmi specializované a je na ně třeba vyhraněných odborníků (třeba ekologická problematika). Ty první by se pak měly provádět v maličkých okresech, aby jejich dosažitelnost pro občany byla co největší, nazýval bych je třeba okresy "soudními" a těchto okresů by bylo hodně. Ty specializované a vysoce odborné úkony by se pak mohly prováděl v nějakých větších, řekněme "politických" okresech. Ale byl by to pořád jeden stupeň, řízený z jednoho místa.

Dnes můžeme podobný pokus sledovat v případě tzv. pověřených obcí, ale je to pokus nešťastný, protože těch obcí je zase příliš mnoho. Výkon státní správy je sice velmi blízko občanů, ale není vždy kvalitní.

Druhou otázkou je vlastní samospráva, a tam uznávám, že i v České republice, byť je tak velká, jak je, není udržitelné, aby samospráva byla jen na úrovni republiky a pak už jen na úrovni obcí. Některé otázky a problémy jsou prostě nadobecní - zrovna z mého oboru dopravy jich je naprostá většina - a týkají se vždy celého regionu a nikoli jen jedné obce. Takže si myslím, že ještě jeden samosprávný stupeň je na místě a kladl bych jej spíš k tomu většímu - "politickému" - okresu.

Je tady ještě jedna otázka, o které se málo diskutuje. Budeme se muset zamyslet nad tím, jak velká má být obec. My jsme se ve všeobecné polistopadové euforii, náchylné všechno rozdělit, mnohde dostali k příliš malým obcím. Což je podoba, ve které státní správa může jen velmi těžko fungovat jako dvoustupňová. Maličká obec může vykonávat ze státní správy jen velmi málo, protože na to nemá lidi. U sousedů, v Rakousku nebo v Německu, si všímáme, že určitou úroveň obce definují počtem obyvatel a že to osciluje kolem jednoho, dvou, dvou a půl tisíce lidí. Pak je to úplně jiná úvaha, nežli když my máme i obce o čtyřiceti občanech.

Jakou velikost by měli mít ty větší a menší, čili "politické" a "soudní" okresy?

Menších okresů by mohlo být dvakrát tolik, co je okresů dnes, a těch velkých tak čtvrtina dnešního počtu. I když vím, že to, co říkám je naprosto netypické, protože dnes se spíše diskutuje o počtech, které se spíše blíží bývalým krajům. Když to řeknu jinak, velké okresy by se velikostí mohly blížit spíše krajům před rokem 60. Ale možná, že teď propadám onomu geometrismu, protože na každém území je třeba si tu otázku položit samostatně.

Abychom to tedy sumarizovali, jste vlastně pro kraje nebo nějaké menší regiony?

Odpověď je jednoznačná. Nejde o ta slovíčka, jak tomu budeme říkat, ale krajské zřízení znamená další stupeň. Proto se přikláním k tomu, aby střední stupeň byl jen jeden, ale měl dvě varianty, kdy několik malých "soudních" okresů by tvořilo velký "politický" okres, ale byl by to stále jeden stupeň.

Územně správnímu členění u nás podobně jako fotbalu či politice "rozumí" každý, ale málokdo si uvědomuje, že za tím jsou především peníze.

Ano, jsou za tím peníze, a to ve dvojím smyslu. Penězi je jednak vyvolaná snaha po decentralizaci, protože každý má strach, že ten druhý ho okrádá. A za druhé jsou v tom peníze ve smyslu, že každá správa něco stojí. Občané by tedy při svém rozhodování měli také vážit, o jak nákladné státní správně rozhodnou, poněvadž se jedná o peníze nás daňových poplatníků, ze kterých budeme úředníky živit.

Je sice hezké, že v každé obci chtějí vidět, kam jdou peníze z jejich hospody a z jejich dalších bezprostředních daní, ale mnozí si neuvědomují, že podobná státní správa by byla strašně nákladná.