Prezident na půl úvazku

Jedním z problémů je fakt, že slovenští DIKové měli větší zájem o akcie českých podniků než čeští o slovenské. Ve vzduchu je 19 miliard korun, které česká strana žádá jako kompenzaci.

Česká vláda už na počátku roku 1992 iniciovala jednání s federální vládou o tom, že vzhledem k nejistým státoprávním poměrům by se kuponová privatizace měla v České republice a na Slovensku uskutečnit odděleně. Vycházeli jsme z toho, že by nikdo nebyl poškozen a že by to ani neznamenalo jakékoli narušení kuponové privatizace. Celý systém by zůstal, jenom DIKové z Čech a Moravy by se obraceli pouze na kupičku majetku České republiky a slovenští DIKové na kupičku majetku Slovenské republiky. Nebylo by tedy možné, aby čeští občané usilovali o získání akcií slovenských podniků a naopak.

Je to zajímavé proto, že federální vláda tenkrát na jaře 1992 toto stanovisko české vlády označila za postoj, který ohrožuje federaci a který signalizuje nedůvěru české strany k federálnímu uspořádání, a tento námět zamítla. Skrývala se v tom kalkulace, že právě ono majetkové prorůstání, které přinese kuponová privatizace, může být stmelujícím prvkem společného státu. Dodatečně se ukázalo, že tomu tak nebylo a že to naopak přináší komplikace.

Jaké?

Kuponová privatizace byla postavena na myšlence, že ČR, SR i federace vydělí určité množství majetku, celkem se jednalo asi o 300 miliard, do její první vlny. Vycházelo se z předpokladu, že poměr českých a slovenských zájemců o kupony bude zhruba 2 : 1, a že všichni občané, kteří se kuponové privatizace účastní, budou mít možnost vstoupit do jakéhokoli majetku, českého, slovenského i federálního. V době přípravy se pak kuponová privatizace stala předmětem mnoha útoků. Už jsme o tom hovořili.

Potom se kuponová privatizace rozběhla, to znamená, že se přihlašovali DIKové, a zjistilo se, že poměr českých a slovenských DIKů je jiný než poměr majetku. Aby se zajistilo původní zákonné ustanovení, že poměr majetku obou republik musí odpovídat poměru DIKů, muselo se majetku dodat. Majetek pak prošel čtyřmi koly a to, co zbylo, je určité reziduum, které je nyní možné vrátit republikám.

V čem tedy spočívá spor o DIKy?

Vyjdeme-li z modelové představy, že na počet DIKů z celého Československa byla vložena hromada majetku a že byla, odmyslíme-li si ono zbytkové reziduum, rozebrána, jasně z toho vychází, že kolik Čechů si vzalo slovenský majetek, tolik Slováků si mohlo vzít český majetek. Kdyby se tedy vložený majetek beze zbytku vyčerpal, nebylo z tohoto hlediska o čem mluvit

Za prvé se však majetek nevyčerpal, takže zbývá určitá část, o které je slovenská strana ochotna diskutovat. Ale za druhé - a to je podstatné - hra na kuponovou privatizaci měla vlastně charakter pseudotržního oceňování majetku v jednotlivých kolech. Šlo o to, zda budou 3 akcie za 100 bodů, v příštím kole 7 za 100 a tak podobně. V jednotlivých kolech se tedy vlastně měnilo ocenění majetku. A výsledkem celé hry je, že český majetek byl oceněn více než slovenský. Jestliže se tedy znovu vrátíme k myšlence oné hromady, přichází nový moment, že slovenští DIKové měli vzhledem k nižšímu ocenění slovenského majetku možnost koupit si za své kupony nejen celý slovenský majetek, ale ještě kus českého.

Ten rozdíl je vyčíslen částkou, která teď po uzávěrce činí necelých 17 miliard korun. To znamená, že slovenští DIKové a slovenské fondy si za jinak proporcionální počet kuponů koupili víc majetku než čeští DIKové a české fondy. A tato částka je největším a nejnevstřícnějším bodem dělení majetku.

Slovenská strana o tomto problému odmítá diskutovat?

O této hře, kterou jsem teď popsal, slovenská strana diskutovat nechce a setrvává na stanovisku, že šlo o federální rozhodnutí učiněné za doby existence federace a že to odporuje zákonu o ochraně investic ...

A odporuje mu to?

Odporovalo by mu to, kdybychom jako česká strana usilovali o to, nevydat tyto akcie slovenským DIKům. My o to ale neusilujeme. Říkáme, že kuponová privatizace se musí dohrát podle pravidel, podle kterých byla rozehrána. Usilujeme však o mezistátní vyrovnání, aniž by se to dotklo vlastnických práv nových majitelů akcií.

S jakými problémy se potýká dělení majetku Státní banky československé?

Majetek Státní banky, tedy emisní banky československé federace není předmětem sporů. Je rozdělen. Co není dokončeno, je pohyb úvěrových zdrojů, které Státní banka řídí, a jejich vyrovnání v okamžiku, kdy se jedna emisní banka dělí na dvě. Vzniká tady rozdíl vyplývající z toho, kolik peněz uložili čeští občané a podnikatelé a slovenští občané a podnikatelé do zdrojů Státní banky a kolik peněz bylo pomocí komerčních bank rozpůjčováno v českém a slovenském prostoru. Srozumitelně řečeno, v tomto okamžiku slovenské podniky mají úvěry, na které jim vytvořili zdroje čeští občané a české podniky. Je to tedy jakási nerovnováha v lokálním rozdělení vzniku úvěrových zdrojů a jejich vynaložení. A dalo se to vyčíslit teprve tehdy, když se rozdělila Státní banka na dvě emisní banky a každá z nich si musela udělat svou bilanci. Teprve pak se ukázalo, že jedna banka dluží druhé proto, že peníze z českého teritoria jsou rozpůjčovány na Slovensku. Dlužná částka činí v tomto okamžiku přibližně 24 miliard a není ze slovenské strany zpochybňována.

Samozřejmě že se hledají cesty, jak tuto sumu vyrovnat, ale řekněme rovnou, že Slovensko tuto částku nemůže odvést zítra. Je to částka velká a vznikla historicky během dlouhé doby. Poslední tři roky se na ní podílejí jen částečně. Vyplývá z rozdílné ekonomické síly českých zemí a Slovenska a je jistým vyjádřením nerovnoměrnosti ekonomické aktivity a tím i aktivity finanční. Dnes jsme v podstatě - a to není nic nového, to jednání se točí pořád dokola - na bázi uznání desetiletého splácení této částky formou cenných papírů, které by Slovensko vydalo na účet své emisní banky a které by se u této banky realizovaly jednou dvacetinou každého půl roku.

Spor je v tom - a nový rozměr dostal po měnové odluce - v jaké měně má ke splácení dojít. Jedno krajní stanovisko - slovenské - zní, že ve slovenské měně. Ale naše měny nejsou směnitelné a znamenalo by to tedy, že bychom do české banky dostávali velké množství slovenských peněz, které bychom neuměli užít a které nelze nikomu prodat. Druhé krajní stanovisko je vyrovnávat dluh ve směnitelné měně, to znamená v dolarech. To ovšem na slovenskou ekonomiku klade velké nároky. A pak jsou určité mezipolohy, že by se ona částka mohla zafixovat třeba v československých korunách.

Předmětem dalších sporů jsou i některé podniky či jejich značky. Týká se to ČSA, Čedoku, ČSD, Československé námořní plavby aj.

V "aeroliniích" jde o značku jen okrajově, protože slovenské straně jde v tomto případě o změnu v poměru rozdělení majetku. ČSA se "rušily" již v roce 1991 a vůbec to se zánikem federace nesouviselo. Byly převedeny z federace do republik podle tehdy platných zákonů, které měly blízko k dnes platnému územnímu principu ze zákona o dělení majetku. To znamená, že ty části majetku ČSA, které se nacházely na českém území, zůstaly v České republice, a ty části, které byly na slovenském území, připadly Slovensku. Na české straně zůstalo majetku víc. A Slováci dnes tvrdí, že dělení probíhalo v podmínkách, kdy se ještě nevědělo o zániku státu, a že na takové dělení by dnes nemohli přistoupit.

I kdybychom však na české straně měli dobrou vůli a toto rozdělení chtěli opravit, narazíme na problém, že ČSA - de facto už jako česká společnost - uzavřely společný podnik s Air France, kde francouzský podíl činí asi 38 procent. A my teď máme pro případný přesun části akcií na Slovensko jen malý manipulační prostor, protože bychom narušili českou majoritu v tomto společném podniku. Ten prostor se dá vyjádřit šesti procenty. Rozdělení ČSA lze tedy podle nás změnit pouze tak, že bychom až šest procent převedly na slovenskou stranu. Ta však s tímto návrhem není spokojena a přichází s podstatně většími požadavky. Argumentuje přitom zákonem o dělení majetku, ve kterém jsou ČSA uvedeny jako podnik, o kterém je možno znovu jednat, ačkoli byl rozdělen dávno před zánikem federace.

Myslím, že se se Slovenskem nedohodneme. Při posledním jednání se slovenským ministrem dopravy panem Hofbauerem jsme skončili s tím, že se spíš zaměříme na důsledky, které toto dělení majetku má do budoucna. Ono šestiprocentní kriterium totiž nejde překročit, protože slovenská strana by majoritu nezískala a česká by ji ztratila.

Jak je to s Čedokem a dalšími značkami?

Tam skutečně jde o značku a je to také jeden z mrtvých bodů jednání. Čedok je pro naší stranu nesporná záležitost, protože je to značka starší než federace a byl to původně český podnik, Česká dopravní kancelář.

U ČSA je značka, byť jsem říkal, že tu značka je jen okrajovým problémem, samozřejmě diskutabilní, protože léta znamenala Československé aerolinie. A o něco podobného jde i v případě ČSD, kde má česká strana zájem ponechat si tuto zkratku především z důvodů ekonomických. Protože změnit tuto značku na všech zařízeních, na všech vagonech, lokomotivách, ale i pérech vlaků a tlumičích, nemluvě o popelnících a záclonách, je velice nákladná záležitost a určitě se beze zbytku ani nepodaří. Takže česká strana Slovensku nabídla, že pokud by slovenská strana dobrovolně přistoupila na to, že si ponecháme značku ČSD, byli bychom ochotni se finančně podílet na nákladech, které oni mají s tím, že ji musejí přemalovávat. Ale znovu se potvrdilo, že Slovensko neuvažuje ani tak moc ekonomicky a spíš dává na odiv svou hrdost, takže jsme se nedomluvili ani na této věci.

A Československá námořní plavba?

Tam má Slovensko podezření, nemá ale žádné argumenty. Takže poslední jednání vedlo k tomu, že jsme slovenskou stranu vyzvali, aby svoje podezření nějak specifikovala, že takhle není o čem jednat.

Slovenská strana uplatňuje za užívání československé vlajky Českou republikou náhradu ve výši 50 miliard korun. Nejsou za tím zcela jednoduché kupecké počty   la Mečiar, že vzájemné požadavky se tak vlastně vynegují?

Jsou. A teď už (koncem března - pozn. aut.) pro to máme další důkazy, protože Slovensko podobným způsobem přistupuje i k jiným položkám. Například o položce týkající se Státní banky tvrdí, že česká strana za léta, po která provozovala v Praze emisní činnost pro celé Československo, získala know-how, které má cenu 25 miliard. A že tudíž Slovensko nemá co vyrovnávat. Ale jsou to všechno vytržené citáty, protože systematické jednání, které by skutečně mělo za cíl se domluvit, to znamená ustoupit na jedné straně v jednom, na druhé ve druhém, se už nevedlo celou řadu týdnů.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:19 )