Jak tvrdým oříškem byl pro vaši vládu zákon o dělení majetku federace?

Když jsme se zmocňovali problému, jak tento zákon zformulovat, měli jsme obavy, zda se nám to vůbec podaří. Nakonec se ukázalo, že tento zákon má jen několik základních obecných ustanovení, ale předjímá bohužel i celou řadu výjimek, které se odvolávají na pozdější mezistátní dohody.

Základní principy dělení majetku federace jsou dva, územní a dva ku jedné, ještě existuje třetí - historický, ale ten není tak podstatný.

Podle územního principu to, co se z nemovitostí, tedy z toho, co nelze přestěhovat, nachází na českém území, připadne České republice, co na slovenském území Slovenské republice. Rád bych znovu upozornil na to, že tento princip je vůči Slovensku velmi vstřícný, poněvadž všechny československé investice byly budovány ze společných prostředků. A hned dodejme, že větší část investic po roce 1948 - a to souvisí i s vojenskou situací a postavením Československa v Evropě - směřovala na Slovensko. Neboli zdaleka nelze říci, že územní princip neznamená určitou újmu pro české země, pokud bychom věc hodnotili výší skutečného vkladu do těchto investic.

Přesto pan Mečiar, třeba co se týká dělení armádních objektů, vyžadoval finanční kompenzaci z české strany. Vy jste se naopak vyjádřil, že jde většinou o dnes již zcela bezcenné stavby, které je lepší raději vyhodit do vzduchu, než přistoupit na diskusi o jakékoli kompenzaci.

Pokud čtenář docení mé předchozí věty, musí uznat, že o všech investicích, které byly v Československu vynaloženy, platí pravý opak, než o těch vojenských, o kterých hovoří pan Mečiar. To znamená, že všechny ostatní se dělaly tak, aby se české země a Slovensko vyrovnaly ekonomicky i sociálně. Takže Slovensko má dnes zcela nesporně lepší silniční a železniční síť atd., čímž nechci zamlouvat, že má horší strukturu průmyslu, která byla právě ze zbrojařské logiky umístěna do východní části země. Nicméně právě tato vojenská stránka problému dělení majetku vedla pana Mečiara k postoji, který zaujal, a mě zase k výroku, který jste citoval. Tyto vojenské investice jsou totiž dnes pro Českou republiku zcela bezcenné, žádné bunkry na západní hranici nepotřebujeme.

Vraťme se k principům zákona o dělení majetku.

Diskuse probíhala podobně jako v jiných případech. ODS nesla hlavní odpovědnost za povinnost dohodnout se a koaliční partneři měli možnost uplatňovat logické protiargumenty. A logickým protiargumentem třeba je, že investice nebyly financované v poměru dva ku jedné.

Znovu připomínám třeba tranzitní plynovod, velice citlivou otázku celé československé ekonomiky a dělení majetku zvlášť. Je na území republiky rozložen vzhledem k tvaru Československa zhruba jedna ku jedné. Nikdo ale přece nevěří tomu, že byl ve stejném poměru i financován ze zdrojů vytvořených v Čechách a na Slovensku. Neboli územní princip byl vůči Slovensku velmi vstřícný, ale i realistický, protože podobné investice stěhovat prostě nelze.

Druhý princip dělení, ono známé 2 : 1, byl také velmi vstřícný, ale i ten se stal předmětem mnoha polemik. V podstatě znamená, že to, co lze přestěhovat, se bude dělit v poměru dva ku jedné. A říkám-li v podstatě, myslím na některé výjimky - to je ten třetí historický princip - který říká, že umělecké výtvory, součást kulturního bohatství obou národů, ať se v okamžiku zániku státu nacházejí kdekoli, se vrátí na území té republiky, kde vznikly.

Na těchto třech pilířích, z nichž první dva jsou důležitější, byl tedy po mnoha pokusech - návrh měl snad osm verzí - zákon o dělení majetku federace postaven. Poněvadž však bylo jasné, že zákon bude muset mít spoustu výjimek, především co se týká nehmotného majetku Československa, což jsou jednak peníze, pohledávky a závazky, ale třeba i různé ochranné značky, zákon předpokládá, že v těchto věcech budou přijaty další dohody. To znamená, že předjímá, že k realizaci zákona dojde formou postupných dohod, při kterých budou respektovány jeho základní principy.

Jak daleko jsme dnes?

Dnes už můžeme říci, že do konce roku se podařilo nejen rozhodnout, ale podstatné části majetku fakticky přesunout. Musím připomenout, že federace už zdaleka nebyla tak bohatá, jak ji občané vnímají třeba ze sedmdesátých nebo osmdesátých let. Po listopadu 1989 došlo k několika změnám tzv. kompetencí, a poněvadž federální majetek byl definován jako majetek, který slouží federaci, s každou kompetencí přecházející na republiky se předával i majetek. Takže federace měla v okamžiku zániku majetek především v obraně, vnitru, dopravě (především železniční), a to ostatní bylo již co do rozsahu zcela zanedbatelné.

A co peníze?

Jednou z výrazných položek dělení byl majetek peněžní. Tedy majetek, který obhospodařovala Státní banka československá, řečeno stavem roku 1992, a dnes obě národní emisní banky. To je majetek, který zajišťuje naši kredibilitu, naši důvěryhodnost jako státu vůči partnerům v ostatních zemích. I dohody v této oblasti zákon o dělení majetku federace předjímá a dnes se dotváří.

Jak pokračuje spor o slovenský zlatý poklad?

Tato myšlenka v době federace vůbec nepřišla na stůl. Objevila se až později. Hovoříme-li o pokladu, mluvíme o tom, že Slovensko v jisté fázi jednání o dělení majetku vzneslo námitku, že po zániku Slovenského štátu vložilo do majetku Československa 7,5 tuny zlata, které získalo v době existence Slovenského štátu. Podle původních tvrzení prý především sbírkami obyvatel. Musím poznamenat, že 7,5 tuny zlata se nedá získat žádnými sbírkami mezi obyvateli. Mám své zkušenosti z roku 1968, kdy se uskutečnily také velké sbírky zlata, a výsledky se pohybovaly ve stovkách kilogramů, nikoli v takto obrovské sumě. Ale přesto byla tato otázka českou stranou respektována a současná jednání směřují k tomu, že Česká republika je ochotna zmíněnou část zlata slovenské straně odprodat za účetní cenu. Tedy za cenu, v níž je vedena v měnových rezervách bývalého Československa. To znamená za cenu daleko nižší, než za jakou lze zlato pořídit na světovém trhu.

Dodejme ještě, že Československo vlastnilo v okamžiku zániku 105 tun měnového zlata a že v tomto dílčím sporu, nastoleném slovenskou stranou až po 1. 1. 1993, se jedná o 7,5 tuny.

Jsou nějaké problémy s uplatňováním historického principu?

 Původně se nám zdálo, že tento princip je zcela jasný a že nebude předmětem sporů. V poslední době však můžeme sledovat, že se objevily problémy. Vzhledem k nepřesným inventurám a seznamům movitých kulturních památek se teď vedou složitá jednání mezi ministerstvy kultury obou zemí o různých přesunech obrazů a dalších památek. Takže problémy jsou.