Přijetí zákona o zániku federace 25. listopadu předcházelo jeho nepřijetí o tři hlasy ve slovenské části sněmovny národů 18. 11. a den na to převzetí odpovědnosti za kontinuitu státní moci na území České republiky Českou národní radou.

Mluvíme o listopadu 1992, to znamená o období, které o měsíc předcházelo očekávanému zániku federace. Na obou stranách samozřejmě vzrůstala nervozita, protože vlády upozorňovaly na to, že stát není možné rozdělit za pár dní. Federální shromáždění, poněvadž podle mého názoru nebylo schopné či ochotné nést za konečné rozdělení odpovědnost samo, si vyžádalo vyjádření národních rad. A národní rady daly najevo to, co jsme věděli už v okamžiku, kdy jsme s panem Mečiarem jednali o vzniku federální vlády. Totiž že by bylo daleko horší a daleko obtížnější řídit dělení státu z úrovně národních rad.

Mluvili jsme tu dlouho o federální vládě a můžeme se zastavit i u Federálního shromáždění. Tvořili ho Češi i Slováci, ale přece jenom - samozřejmě s výjimkami - nikoli výrazně nacionalistického pojetí. A jejich úkolem nebylo ani tak moc hlídat zájmy pouze české či slovenské, ba naopak měli za povinnost částí své aktivity hájit i zájmy federální. Takže listopad ukázal, jak blízko bychom byli konfliktu, kdyby se rozdělení nepodařilo dohodnout ve Federálním shromáždění. Nezapomínejme, že naše dělení probíhalo paralelně s událostmi v Jugoslávii, a svět, zvláště pak ten vzdálený, mezi Jugoslávií a Československem zase tak moc nerozlišuje. Dnes už můžeme říci, že i poslanci FS si toto uvědomili a těsnou většinou hlasů nakonec zákon o zániku federace odhlasovali.

Na stůl se také neustále vracela myšlenka konfederace. V den nepřijetí zákona o zániku federace na sebe vzala podobu oné Zemanovy unie.

Ano, tehdy parlament odsouhlasil návrh pana Zemana o utvoření komise, která připraví unijní uspořádání, ale jak dobře víme, komise vlastně nikdy nevznikla a nic tedy ani nepřipravila.

Bohužel to však znamenalo další drobnou krizi ve vztazích ODS a HZDS, poněvadž část poslanců HZDS hlasovala pro tuto unii. To znamená, že jsme byli zároveň společnými předkladateli zákona o zániku federace a zároveň naši vyjednávací partneři z HZDS hlasovali i pro unii.

Jak hodnotíte roli SDL? Na Slovensku se vezli na vlně nacionalismu a na československé scéně naopak vystupovali častokrát jako zastánci společného státu.

Ekvivalent Weissovy SDL v Čechách nemáme. Na Slovensku je to druhá nejvýznamnější strana a kalkuluje s tím - právě tak jako jsme si to uvědomovali i my -, že HZDS je seskupení velice účelové pro rok 1992 a že může dojít k jeho rozdělení. To by roli SDL, coby nejvýznamnějšího konkurenta HZDS na Slovensku jen posílilo. To je vedlo ke krokům, které dělali. Na jedné straně se museli jako potomci komunistů hlásit k internacionalismu, tedy k československému pojetí, na druhé straně si uvědomovali, že by ztratili renomé i voliče, kdyby se zcela zřetelně a srozumitelně postavili proti "národním" zájmům. Neboli jejich politika byla skutečně dvojaká - já jim to z pragmatického hlediska nijak nevytýkám -, neboť očekávali dvě věci. Rozpadu Československa nemohli zabránit, i když i to ve FS zkoušeli, ale zároveň věděli, že oni jsou tou zálohou pro případ, že by HZDS zklamalo.

Na samostatný zákon o nástupnictví republik nakonec nedošlo. Proč?

Nástupnictví republik je řešeno obecně v zákoně o zániku federace. Nicméně uklidnění do všech dohadů o nástupnictví přinesla až vůle ODS a HZDS uzavírat jednotlivé smlouvy. Nástupnictví je totiž velmi problematický právní výrok, který závisí především na tom, kdo nás uzná.

Zákon o zániku federace byl nakonec 25. 11. ve 13 hodin 21 minut za přispění několika opozičních poslanců schválen. Zastavme se na chvíli u jeho podoby, neboť obsahoval i několik sporných ustanovení, kupříkladu o druhých komorách národních parlamentů nebo státních symbolech.

Vládní návrh zákona o zániku federace obsahoval jen tresť dřívějšího zákona o způsobech zániku. Jedinou možností zániku federace bylo rozhodnutí Federálního shromáždění. A další paragrafy týkající se třeba symbolů nebo druhých komor byly dodány až při projednávání ve FS z iniciativy poslanců. Součástí vládního návrhu nebyly.

Myslím, že to byla nešťastná ustanovení, například dodnes prožíváme důsledky toho, že v zákoně je napsáno, že federální symboly nesmí převzít nástupnické státy, což bylo záhy u vlajky porušeno.

Navíc kdybychom vzali znění příslušného ustanovení doslova, týká se de facto všech symbolů a nejen vlajky.

Tam naštěstí spor nebyl, ale problémem byla vlajka, a já jsem na něj velice rychle veřejně reagoval, že řešením by bylo změnit poměry stran vlajky nebo velikost modrého klínu. Jenže ČNR setrvala na svém odhodlání prosadit československou vlajku jako českou a slovenská strana to dodnes nelibě nese a předkládá za toto rozhodnutí účet. V tomto okamžiku je ve vzduchu částka 50 miliard.

Co na to říká česká strana?

Jednání se vlečou velmi dlouho. Rád bych připomněl, že dohoda o dělení majetku federace byl připravena skutečně v roce 1992 a nic vlastně nebránilo ji podepsat ještě před závěrem roku v době trvání federace. Ale v jistém okamžiku, zčásti pod náporem jiných úkolů, zčásti však ze slovenské strany záměrně, přestal být o podpis dohody zájem. A to trvá dodneška. Slovenská strana se spíš spoléhá na postupné řešení jednotlivých problémů než na globální uzavření dohody o dělení majetku.

Jak vypadal konec federace po formální stránce? Mám na mysli především oblast vojenskou.

Chvíli jsme sice na tou procedurou koumali, ale ukázalo se, že samotná procedura je naprosto nepodstatná. Šlo především o to, dodržet harmonogram dělení armády, aby o silvestrovské noci bylo jasné, kdo přestává a kdo začíná velet. Jednu z posledních návštěv ve funkci federálního premiéra - myslím, že to bylo 30. prosince - jsem vykonal na ministerstvu obrany, kde jsem formálně přijal hlášení, ale hlavně neformálně se mi před nastoupeným generálním štábem dostalo ubezpečení, že stará armáda končí a nové armády budou mít od půlnoci nové velitele. Ani v této oblasti tedy nemohlo dojít k nějakým nesrovnalostem, které by u lidí, kteří mají v rukou zbraně, mohly být nepříjemné, byť by třeba asi nevyplývaly z politických motivů, ale jenom z organizačních nedostatků. To byla tedy jedna stránka. Druhou pak byl vlastní přípitek k ukončení federace s předsedou FS panem Kováčem, což občané viděli na televizních obrazovkách, a třetí stránkou bylo vlastní předání kompetencí, což bylo velmi jednoduché, poněvadž jsme si vlastně vyměňovali místo s panem premiérem Klausem.

Jak se vám coby federálnímu premiérovi spolupracovalo s tehdejším předsedou FS Michalem Kováčem?

Pana Kováče znám celou řadu let, protože v šedesátých letech také pracoval ve Státní bance. I to asi usnadnilo naši spolupráci. Pan Kováč se vyznačuje značnou racionalitou, takže komunikace s ním je možná. Nicméně patřil mezi ty, kteří - podle mého názoru - byli velmi brzy přesvědčeni o tom, že je třeba, aby se Slovensko oddělilo. Problémy s tím spjaté však řešil poměrně racionálním způsobem, proto komunikace mezi vládou a parlamentem, respektive mezi mnou a jím, byla poměrně hladká.