Dne 10. července 1992 předložila vaše vláda své programové prohlášení. Pan Sládek určitě na naší politické scéně není kdovíjak směrodatnou osobou, nicméně jej označil za neuvěřitelný paskvil a výsměch.

Kdybych měl být advokátem pana Sládka, musel bych uznat, že vláda, která se uchází o důvěru na pět let by měla předložit daleko perspektivnější programové prohlášení. Ale my jsme výslovně řekli, že toto programové prohlášení je do 30. září, poněvadž dohoda mezi ODS a HZDS zněla, že k tomuto datu dojde k rozhodnutí o budoucím státoprávním uspořádání. Považovali jsme tedy za nedůstojné sebe i poslanců, abychom předstírali svou pětiletou perspektivu a uváděli v programovém prohlášení, co uděláme v roce 1995 nebo 1996. Šlo tedy o dočasné programové prohlášení, ve kterém bylo velmi harmonicky formulováno, co hodláme udělat do konce roku. Ve svém smyslu bylo toto prohlášení pozitivní a zároveň říkalo, jak jsme jako vláda připraveni provést příslušná opatření nejen ve smyslu legislativním, ale i organizačním i jiném, kdyby došlo k rozhodnutí o rozdělení společného státu.

Směrování některých slovenských politiků i občanů nebylo jednoznačné, rétorikou se hlásili k samostatnosti, skutky často napovídaly o opaku. V jednom z rozhovorů jste tehdy prohlásil, "posilme ve Slovácích odvahu k samostatnosti". Proč?

Možná, že mi to nebudete věřit, ale v této větě, na kterou se velmi dobře pamatuju, jsem měl na mysli rozpor mezi slovenskými politiky a občany, který jsem tehdy evidoval jako občan. V té době jsem se jako federální premiér velice věnoval korespondenci a myšlenkám slovenských občanů v ní. Uvědomoval jsem si, že tu existuje určitý rozpor. Rozpor v tom, že slovenští občané - i ti, kteří se báli samostatnosti, i ti, kteří uváděli mnoho argumentů, proč bychom se neměli rozcházet, že to znamená oslabení Slovenska - i tito občané vzývali pana Mečiara jako člověka, který je provede touto složitou etapou vývoje slovenského národa. Že jim zajistí samostatnost i "nesamostatnost". Nevím, zda mi čtenáři v době, kdy už jsme za touto etapou, budou rozumět, ale tato dětinská představa tvořila meritorní otázku.

Vzpomeňme si na ty nekonečné polemiky o referendu. Na české straně jsme si říkali, že referendum je nebezpečné. Referendum třeba rozhodne, že se národy mají rozdělit, a pak se tedy rozdělíme. Ale může také říct, že se nemají rozdělit, a pak se nerozdělíme. A nastanou nové Milovy a Papierničky a budeme tam, kde jsme byli na začátku. Cítili jsme, že na Slovensku dává tato rozpolcenost jakémukoli referendu zvláštní charakter. Šlo o to, zda občan spíš přistoupí na ty čtyři stránky dopisu, který mi psal o tom, že bychom se neměli rozejít, nebo na tu poslední větu, ve které říká, že si to Slováci chtějí zkusit a pan Mečiar je k tomu dovede. Tato rozpolcenost byla skutečně katastrofická a komplikovala celý proces jednání.

Neboli toto mé vyjádření směřovalo k tomu, že pokud většina slovenských občanů a většinou "obsahů své hlavy" směřuje k osamostatnění a jenom na konci, když si všechno sečtou, mají nedostatek odvahy, je třeba jim tu odvahu dodat. Je třeba jim říci, že jsou jenom dvě možnosti. Že může být tisíc argumentů pro a proti, ale nakonec to znamená ano nebo ne. A jestliže to směřuje k tomu ano, to znamená rozdělit se, je třeba nabýt k rozdělení odvahy, protože jinak Slovensko dopadne špatně.

Tyto rozpolcené představy slovenského občana ale umocňovaly i rozpolcenost vedení HZDS. Vzpomeňme jen na vyjednávání HZDS s českou opozicí, která si tehdy ze zachování společného státu učinila program a silný argument proti koalici. V některých komentářích se tehdy psalo, že všechny varianty jsou pro Mečiara přijatelnější než Klaus.

Za celé hodiny, co spolu povídáme, jsem neřekl proti Slovensku ani jedno negativní slovo. V tomto případě musím. V tomto případě se totiž ukázala vypočítavost slovenské politické scény. Chtěla totiž využít určitých rudimentů čechoslovakismu a levicových politických zájmů a pokoušela se sehrát hru, která byla vůči českému národu nečistá. Hru, kterou pojmenoval právě pan doktor Macek, hru o samostatný slovenský stát s českou pojišťovnou na peníze a obranu. A to byla velmi nebezpečná hra. Nebezpečná proto, že na ni část české veřejnosti slyšela. Hra, která by české občany zatáhla do bezvýchodné situace. A tady jsme museli jasně a tvrdě odhalovat, o co jde a proč nám tolik vadí spojování slovenské politické scény s českou opozicí.

Hra české levice tedy také nebyla čistá?

Česká levice usilovala o to, aby se stát nerozdělil. Necítím potřebu říkat, že to byl politický cíl, který neměl svojí legitimitu. Mám jen jiné hodnocení a jsem přesvědčen, že ta legitimita byla pochybená co do budoucnosti českého národa. Ale jsem rád, že i toto slovenské úsilí nakonec bylo úspěšné jen v některých velmi okrajových politických špičkách, třeba u pana Zemana, nikoli v celé sociální demokracii, a i v jiných strukturách tyto snahy nezaznamenaly významnější úspěch. Takže onen pokus o vytvoření jakéhosi orgánu ve Federálním shromáždění, který by usiloval o utvoření takového státoprávního soužití, které by nebylo ani federací ani konfederací ani dvěma státy ani společným státem zůstal naštěstí skutečně jen pokusem.

Některé slovenské výroky o obtížnosti a dlouhodobosti dělení státu či různá gesta, třeba ono Mečiarovo bouchnutí dveřmi na Radě obrany státu, také nevzbuzovaly příliš důvěry a dojem slovenské vstřícnosti.

Samozřejmě že když slovenská strana pochopila, že tentokrát v Čechách narazila na politické seskupení, které hledá čisté řešení, to znamená, buď ustoupíte od jakéhokoli zpochybňování federace nebo se můžeme civilizovaně a organizovaně rozejít, pokoušela se alespoň vyhledávat důvody zdržovací. Už jsem se zmiňoval o panu ministru Andrejčákovi, u kterého se podle mě jednalo o kombinaci přesvědčení odborného a politického, ale podobné to bylo i v jiných oblastech, kde Slováci upozorňovali na to, že dělení státu nelze provést rychle. V tomto případě však narazili na naprosto pragmatické pojetí, protože my jsme si uvědomovali, že jakékoli prodlužování řešení této otázky je v neprospěch opravdu obou našich národů. A myšlenka prodlužování rozdělovacího procesu byla velmi brzy zavržena a byl stanoven termín Silvestr 92.

Pan premiér Mečiar těmi dveřmi ale prásknul 28. září, a to už byl termín rozdělení federace stanoven.

Řekl bych, že to bylo poslední sebeuvědomění si pana Mečiara, že když už jednou řekl, že se státy rozdělí, že to znamená, že ztratí i ten obranný deštník. Při tehdejším jednání Rady obrany státu se vycházelo z toho, že se budeme dělit a budeme mít dva rozpočty a jasně se oddělí český a slovenský průmysl atd., ale pořád ještě doznívala myšlenka, že armáda zůstane společná. Pan Mečiar byl velmi překvapen postojem české části Rady obrany státu - v tomto případě jsem nehrál klíčovou, nýbrž pouze řídící roli -, že je neslučitelné rozdělovat stát ve všech ostatních záležitostech a nikoli po stránce obranné doktríny. Že není možné, aby jeden stát nesl jakoukoli zodpovědnost za politická rozhodnutí druhého státu, poněvadž válka je koneckonců jenom pokračováním politiky násilnými prostředky.

Řekl bych, že toto jednání v Radě obrany státu, které bylo velmi dramatické a dělalo mi potíže, neboť jsem upřímně řečeno v první chvíli nevěděl, jak po odchodu pana Mečiara v řízení rady dál pokračovat, bylo oním okamžikem posledního vystřízlivění slovenské strany, tedy že rozdělení státu znamená skutečné rozdělení státu, tedy i rozdělení armády. A pan Mečiar - to na něj musím pozitivně přiznat - je na armádu velký odborník a velice dobře věděl, o čem mluví.

Politika to jsou nejenom jednání, ale různé postoje, gesta a mlčenlivé náznaky. Sem určitě patří neúčast pana Klause na přijímání slovenské ústavy či pohřbu Alexandra Dubčeka a naopak přítomnost vaše, respektive pana Uhdeho. Určitě za tím nebyla jenom časová zaneprázdněnost českého premiéra.

Samozřejmě že to nebyla jen náhoda a bylo to předmětem politické dohody. Nastala situace, kdy federace brala na vědomí, že jedna část státu přijímá svou ústavu. Kdyby se tohoto aktu účastnil pan Klaus, znamenalo by to vlastně přijetí tohoto faktu druhým státem, zatímco pokud jsem se účastnil já, lze to interpretovat, že federace vzala na vědomí, že jedna část státu dělá určitý krok ke svému vyčlenění či vydělení. V tomto smyslu jsem považoval za logické, že do Bratislavy pojedu já, abych právě naopak potvrdil, že federace tento určitý symbolický i právní krok, totiž přijetí ústavy bere na vědomí de facto do jisté míry jako vystoupení Slovenska ze společného státu.

Jak se vám ten akt líbil po estetické stránce?

Nelíbily se mi dvě věci. Jednak estetická stránka obřadu, ale beru, že člověk může mít svůj vkus vypěstovaný z jiného estetického zázemí, než z jakého vyplynulo toto pojetí s průvodem ošerpovaných nosičů a celkovým patosem vůbec. Na druhé straně se mi na tomto obřadu především nelíbila myšlenka, že Slovensko přijímá ústavu přinejmenším také proto, že mu Češi sedmdesát let ubližovali. A to v projevu pana Gašparoviče skutečně zaznělo. A to mi připadá daleko důležitější než třeba šířka šerpy a počet nosičů. Estetiku musí politik vnímat velice tolerantně, protože ústava se jistě přijímá jinak v Ghaně a jinak ve Francii.

Mohl Alexandr Dubček, kdyby se mu nestala ona nešťastná nehoda, nějakým způsobem ovlivnit česko-slovenská jednání?

Jsem přesvědčen, že ne. Byl jsem účastníkem některých jednání, třeba na Hrádečku u prezidenta Havla, kam byli pozvání čeští a slovenští politici a také pan Dubček. Zobecnil bych to tak, že pan Dubček už byl jen přesvědčeným zastáncem federace, aniž by na Slovensku mohl kohokoli ovlivnit, že má jeho názor sdílet. V tomto smyslu by jakékoli jeho aktivní působení, i kdyby zůstal naživu, nemohlo nic významného změnit.

Co si myslet o slovech pana Mečiara, kdy nejdříve o panu Dubčekovi prohlásil, že pro Slovensko neudělal nic dobrého, a po jeho smrti se rozplýval nad jeho rakví?

Některé slovenské projevy, které dnes ex post známe, mě vedly k tomu, že jsem neměl zájem promluvit na pohřbu pana Dubčeka. Nebyla tu totiž možnost předem si přesně zkonfrontovat, co budou říkat slovenští účastníci, a věděl jsem, že tu číhá past. Byl bych schopen i ochoten - a skutečně z přesvědčení - říci o panu Dubčekovi nad rakví několik pozitivních slov, ale na druhou stranu jsem si byl jist, a také se to potvrdilo, že tento obřad bude použit - a jsem přesvědčen, že proti názoru pana Dubčeka - k jakémusi "slovakismu". A to také nastalo.

A týká se to i onoho posunu v hodnocení pana Mečiara, který jste naznačil ve své otázce. Pan Mečiar by jistě za života pana Dubčeka nikdy neposiloval jeho politickou pozici na slovenské scéně. Nad hrobem - ale to mu zase tak moc nevytýkám, nad hrobem se vždycky mluví trochu jinak - o něm hovořil, jak jsme všichni slyšeli.

Ale nešlo jenom o mne osobně, šlo o určité hodnocení z české strany a nemá cenu to dnes klást na vrub pouze ODS nebo jen federálních činitelů. Česká politická reprezentace si uvědomovala, že pan Dubček je ve světě vnímán jako významný československý představitel, a byla ochotna to respektovat. Zároveň však věděla, že slovenská reprezentace je připravena udělat z mrtvého pana Dubčeka určitý slovenský politický symbol. V této situaci bylo velmi těžké rozhodnout o tom, co říci nad rakví. Takže znovu opakuji, že bych určitě uměl nad rakví pana Dubčeka pronést několik pozitivních vět o určité etapě jeho života, ale u vědomí toho, co se od jeho pohřbu očekává, jsem si je musel nechat pro sebe.

V době vašeho působení v čele federální vlády nahradil pan Kopřiva pana Uhla v čele ČSTK. Naopak pan Kantůrek zůstal ředitelem Československé televize. Přitom právě on byl zvláště před volbami pro ODS trnem v oku a mnozí ODS zpětně vyčítají, že byla nedůsledná.

Zatímco na transformaci ČSTK jsme byli připraveni, dokonce se dá říci, že téměř dokonale, na Československou televizi ne. A není zcela dořešena dodnes.

Ve své pozici jsem pana Kantůrka mohl odvolat škrtem pera - a on to dobře věděl, protože jsme spolu několikrát jednali. Ale v té době, pod tlakem mnoha jiných aktuálních problémů, ODS ani další koaliční partneři nebyli připraveni, koho jiného do čela televize namísto pana Kantůrka postavit. Protože jakékoli odvolání je pouze jedna strana mince, přičemž tou druhou stranou je jiná osoba v zásobě. A poněvadž koalice neměla připraveného vhodného kandidáta, ani důslednou restrukturalizaci Československé televize na českou a slovenskou část jako v případě ČSTK, přežil pan Kantůrek ve funkci až do konce federace. Koalice se shodla na kritice televize, ale nikoli na řešení problémů.

Dne 1. 10. 1992 neprošel ve Federálním shromáždění zákon o způsobech zániku federace. Někteří poslanci požadovali, aby schválení tohoto zákona předcházely zákony o dělení majetku federace a o nástupnictví republik.

Ano, ten první zákon byl nikoli o zániku federace, ale o způsobech zániku federace. Uváděl čtyři varianty, jimiž mohla federace zaniknout, a to rozhodnutím Federálního shromáždění, dohodou národních rad, referendem nebo vystoupením jedné z republik. V případě, že by federace měla zaniknout, se teprve následně muselo rozhodnout, která z variant se použije.

Poněvadž čas pak rychle plynul, vláda později předložila zákon o zániku federace, který už vycházel z jediné alternativy, že o zániku ČSFR rozhodne Federální shromáždění.

Reakcí na neschválení zákona byla i jakási slovní válka mezi HZDS a ODS. Za pět dní na to pak došlo k již devátému z řady setkání Klaus - Mečiar v Jihlavě, které vyústilo v podepsání dohod o měně, celní unii a hranicích.

Jihlavským jednáním předcházela ztráta důvěry na obou stranách. Začalo se nám zdát, a to souvisí se skutečností, o které jsme již hovořili, totiž s jednáním HZDS s českou opozicí, že slovenská strana buď není připravena nebo není ochotna respektovat termín 31. 12. 1992.

Připomeňme si, že zároveň probíhala podivná jednání o způsobech zániku federace. Šlo o to prezentovat především světu, ale i československé veřejnosti rozhodnutí Federálního shromáždění o tomto významném kroku, ale šlo i o to, zajistit mnoho technických kroků, aby federace mohla k 31. 12. zaniknout.

Začátek jihlavského jednání byl tedy poznamenán nedůvěrou z české strany a nastolením otázky, zda slovenská strana je ochotna nadále respektovat předtím dohodnutý termín. Byli jsme ujištěni, že ano. Jednání však byla velmi dramatická, měla spousty přestávek, kdy se obě strany rozcházely a separátně radily, nebylo daleko k možnosti z jednání odjet, přesto nakonec vyústila v pozitivní kroky, které jste citoval, to znamená v dohody o celní a měnové unii a dalších ekonomických parametrech počátečního soužití obou územních celků. Bylo to pro nás důkazem, že slovenská strana i přes všechny peripetie v levicové části parlamentu přistupuje k pragmatickým kroků zajišťujícím pokojné rozdělení státu vážně.

Podílela se i federální vláda nějakým způsobem na vzniku a tvorbě mnoha bilaterálních smluv mezi Českou republikou a Slovenskem, které pak rychle následovaly?

Federální vláda a federální orgány vůbec dodávaly především podkladové materiály, týkající se toho, co se má dělit. A národní reprezentace se potom dohadovaly o způsobu dělení, jak kompetencí, tak smluvních vztahů a také toho, čemu se obecně říká majetek. Zdaleka však nešlo jenom o konkrétní hmotné věci, ale i o různé mezinárodní smlouvy a měnové vztahy.

V polovině října pověřila NR SR Vladimíra Mečiara výkonem některých pravomocí prezidenta republiky, což zakládalo potencionální kolizi s federálními zákony. Jak jste na to reagoval?

Týkalo se to především dvou žhavých otázek, jednak Trnavské university a jednak otázky mnohokrát diskutované již od roku 1990 v souvislosti s prezidentem Havlem, totiž amnestie. Mě se to týkalo proto, že v té době jsem coby zastupující československý prezident měl udílení amnestií ve své pravomoci. Což není úplně nejvýstižnější vyjádření, protože prezident může nikoli pouze udělovat amnestii, to znamená rozhodnout o zrušení trestu nějaké osoby, ale má také právo zastavit řízení o trestném činu dříve, než je prokázán a nějaký trest vůbec uložen. Takže jsem se rychle obrátil na pana premiéra Mečiara a získal jeho písemné ujištění, že pravomocí v těchto otázkách nebude používat. A musím říci, že skutečně do konce trvání federace k takovému případu nedošlo.

Rozpad Československa byl často metaforicky přirovnáván k mnoha věcem. Levice však téměř vždy argumentovala, co nás toto rozdělení bude stát, zatímco pravice většinou hovořila o tom, co nás naopak stojí další pokračování existence již zcela bezzubé federace.

Všechna srovnání s jinými oblastmi pokulhávají. Víte, že dělení Československa bylo často přirovnáváno třeba k rozvodu manželů. Skutečně to však pokulhává. Ale na druhé straně si představte, že byste skutečně stál před podobným rozhodováním o rozvodu a byla by vám kladena otázka, jestli na tom, až se později sejdete s novou partnerkou a založíte si nové vztahy, vyděláte. Asi byste odpověděl, že to je otázka nepřípadná, poněvadž vy teď řešíte jeden problém, který vás vede k rozvodu, a nikoli situaci, která vás povede do nového manželství, respektive k uzavření nějakých nových ekonomických vztahů, v našem případě novému státoprávnímu uspořádání. Ona otázka, kolik stojí zánik federace, měla - a dnes můžeme říct, že už nemá - stránku, jak toto rozdělení proběhne. Mohlo dojít k rozdělení v jugoslávském stylu, mohlo dojít k rozdělení jinému. Domnívám se, že nakonec se nám podařilo náklady rozpadu minimalizovat, ačkoli je třeba říct, že jsme teprve na začátku roku 1993 a že některé důsledky rozpadu se teprve projeví, ať už v oblasti ekonomické, občanské či jiné. Takže otázka kolik se na rozdělení či naopak nerozdělení vydělá, byla od samého začátku nesmyslná. A požadavky, aby vláda zkvantifikovala, co rozdělení státu přinese, nemohly být samozřejmě oslyšeny.

Problém je jinde. Jde o to, jestli se podaří a jak dlouho se podaří udržet ekonomickou spolupráci dvou nových ekonomických prostorů, poněvadž Česká republika je nejvýznamnějším obchodním partnerem Slovenské republiky a naopak. Jakmile se tato teritoria rozdělí, nebude to ani Německo ani Rusko ani Ukrajina, ale právě naše dva nové státy budou těmi, na jejichž vzájemné spolupráci bude záviset ekonomický výsledek jejich vnitřních ekonomik. Odtud také snaha o celní a měnovou unii. Moc dobře jsme si uvědomovali, že nesmíme způsobit žádný prudký nárazový krok, který by ekonomiky obou zemí rychle rozdělil. Jsou totiž na sobě velmi závislé nejen v tradičním ekonomickém slova smyslu, to znamená v platebním styku a obchodně tržních prostorech, ale i technologicky. Československo bylo sedmdesát let jednotným státem a nehledělo se tu na to, jestli kolečko k nějaké mašině se vyrábí v jedné republice a převodový řetěz ve druhé. Věděli jsme tedy, že podstupujeme veliké riziko, a jediné, co pro klidné rozdělení státu můžeme udělat, je alespoň střednědobě zajistit ekonomickou spolupráci i po rozdělení.

Po šesti nedělích nemohu hodnotit, zda se nám to skutečně podařilo ale pro toto období zatím musím konstatovat, že podniky spolupracují, i když měnová odluka znamená nové promyšlení této spolupráce. Ale k nějakému otřesu v důsledku přetržení česko-slovenských obchodních vztahů, který by byl větší než rozpad východních trhů, zatím nedošlo.

Snad se mi dostatečně podařilo naznačit, jak těžké bylo kvantifikovat, k jaké variantě dělení dojde a jaké ekonomické důsledky to přinese pro tu či onu republiku. Zvláště proto, že Česká republika si oprávněně myslí, že disponuje větším ekonomickým potenciálem, takže na tom vždycky vydělá, a Slovensko zase ví, že mu jde o národní emancipaci za podmínek, kdy na tom ekonomicky tratí. Neboli ona požadovaná kvantifikace ztrát či zisků by v důsledku zároveň znamenala rozdmýchávání nenávisti.

Co ale říci k roli české levice, která se zaklínala udržením společného státu, avšak zároveň tím de facto nahrávala živelnému rozpadu?

Nemyslím si, že levice měla jenom špatné a politicky nepřátelské motivy. Velice pečlivě jsem sledoval, jak i ta část levice, která velice těžce přijímala naše červencové programové prohlášení, které možnost dělení již předjímalo, a která zamítla náš první zákon o způsobech zániku federace, přece jen byla v jiné politicky hodnotící situaci, když šlo o druhý zákon. Už si uvědomovala, že bude-li lpět na svém názoru, může způsobit škodu. Na druhé straně však musím konstatovat, že to bylo velmi pracné a těžké přesvědčit levici v kuloárových jednáních, že teď už může skutečně jen ublížit. Ten proces totiž již nabral jistý samospád. Už jsme si v souvislosti s panem Mackem povídali o samospádu v oblasti institucionální, ale samospád fungoval i v oblasti ekonomické. Naši obchodní manažeři předjímali určité řešení této otázky a už se podle toho chovali.

Jsem rád, že levice nakonec - i když těsně - pochopila riziko, o které jde, a spolurozhodla o zániku společného státu, poněvadž jakékoli odkládání by znamenalo mnohonásobně větší škody.

Zastavme se na chvíli u Gabčíkova. Federální vláda přijala určité závazky, které slovenská strana nerespektovala. V jaké jste byl situaci?

Začneme vstřícně a skončíme konfliktně. Vstřícně bych řekl, že všichni čeští členové federální vlády a koneckonců i slovenští chápali, že Gabčíkovo není výmysl porevolučního období - ostatně teď něco podobného prožíváme i v Čechách s Temelínem -, ale že jsme zdědili komunistickou představu řešení energetické i jiné situace. Zároveň jsme věděli, že v okamžiku, kdy se Gabčíkovo objevilo na scéně, to znamená v době, kdy na scénu vstoupil i maďarsko-československý spor - protože Maďarsko trvalo na tom, že spor má s Československem a nikoli se Slovenskem -, v tomto okamžiku už bylo jasné, že se federace nejspíš rozpadne a že jde o čas.

Teď konfliktně. Ve federální vládě mi byly ze slovenské strany poskytnuty jisté záruky, které se týkaly především termínu nasypání hráze, která tehdy byla předmětem sporu. Tyto záruky nebyly dodrženy. Jistě si dobře vzpomínáte, že to byl jediný moment, kdy se ve federální vládě mluvilo o demisi, poněvadž v této kause šlo skutečně o bezprincipiální porušení dohody uvnitř federální vlády po několika dnech a o zcela jasné a záměrné zatemňování skutečných úmyslů slovenské strany. A jsem přesvědčen, že alespoň část slovenských členů federální vlády byla v okamžiku, kdy byly tyto dohody naprosto lehkovážně porušeny, o věci dobře informována. Připomeňme si také, že tehdy také byla federální vláda snad jedinkrát v tak velkém zahraničním tlaku, že to vypadalo, že o demisi bude muset uvažovat i z důvodu nesolidnosti vůči zahraničí.

V okamžiku kdy jsme zjistili skutečný stav věcí, to znamená, že jsme se stali předmětem špatných informací, a já dokonce neváhám říci špatných záměrů některých členů federální vlády, zahájili jsme velmi intenzivní jednání především se zahraničními organizacemi a snažili jsme se jim vysvětlit naši reálnou situaci, kterou oni skutečně nechápali. Reálnou situaci, že tato federální vláda v této věci už nemá sílu přinutit slovenskou část k respektování svých rozhodnutí. A za druhé - bylo třeba dát evropským partnerům jasně na srozuměnou, že za pár dní budou tento problém řešit nikoli s federální vládou a Československem, ale se Slovenskou republikou.

Reprezentovalo to desítky hodin telefonování, jednání, faxů s různými evropskými činiteli především z Evropských společenství. Šlo o to, obhájit jednak české zájemy, ale v tom okamžiku i československé, a vysvětlit světu, že si slovenské počínání může vykládat jakkoli, ale že Slovensko už jedná z pozice odděleného, a tedy de facto samostatného státu. A že už nejsme schopni tuto pozici politicky na Slovensku změnit.

Jednání okolo Gabčíkova patřila mezi nejkritičtější momenty nejen pro mne, ale i pro celou federální vládu. Přesto jsem však přesvědčen, že se nakonec Evropská společenství, která tehdy do sporu mezi Československem a Maďarskem vstoupila jako prostředník, podařilo přesvědčit o tom, že je na čase začít se spíše seznamovat s motivy slovenské strany, poněvadž ty zůstanou na politické scéně po 1. 1. 93 jako konečné. A když hodnotíme situaci okolo Gabčíkova teď v únoru, vidíme, že sice stále ještě není vyřešená, ale přesto ES i Maďarsko zdaleka nezastávají tak ortodoxní názory jako v oněch horkých krizových dnech federální vlády mezi létem a podzimem 1992.

Gabčíkovo však nebyl jediný případ, kdy Slovensko nerespektovalo ještě stále platná federální pravidla hry. Aféra s vývozem obrněného transportéru do Súdánu se týkala dokonce vašeho resortu, ministerstva zahraničního obchodu.

Cítím to trochu jinak než Gabčíkovo. Pravdou je, že slovenská vláda sice v rozporu s ústavou, ale zcela zřetelně veřejně na tiskových konferencích deklarovala, že se v daném okamžiku ujímá rozhodování o tom, kam bude vyvážet zbraně. Zde byl tedy konflikt zjevný a otevřený. Způsobil by samozřejmě rozpak každého státu, ale byl to konflikt deklarovaný. Gabčíkovo ne. Tam jsme se domluvili na postupu a slovenská strana jej nedodržela.

Pokud jde o vývoz toho "ótéčka", coby obchodní reklamy nebo vzorku pro Súdán, aby se takto mohly vyvést další desítky transportérů, tady dala slovenská strana jasně najevo, že federální vládu neposlechne. Mohu to samozřejmě použít jako jeden z argumentů proč federace nemohla přežít, neboť se to odehrálo v době, kdy se v parlamentě o jejím zániku teprve rozhodovalo. Slovenská strana již však vycházela z reality, že od 1. 1. 1993 si o těchto věcech bude rozhodovat sama. A dodejme rovnou, že slovenská ekonomika, tak jak je postavená a jak je i chápána v hlavách těch, co se podíleli na rozdělení Československa, má dva sloupy - východní energetické zdroje a zbrojní průmysl. Na tom Slovensko staví svou budoucnost. A poněvadž na ní staví opravdu z přesvědčení, neváhali slovenští představitelé předběhnout o tři měsíce sled událostí. Takže federální vládě nezbylo nic jiného než se v tomto případě - dodávám, že v jediném případě - obrátit na Ústavní soud a formálně jej požádat o dobrozdání, zda slovenské rozhodnutí bylo či nebylo v souladu s tehdy platnými ústavními předpisy.

Byly tyto případy příčinou tehdejší změny kompetenčního zákona ve smyslu, že v případě rovnosti hlasů ve federální vládě bude rozhodovat hlas premiéra?

Ne. Tato otázka asi budí spousty nejasností, ale byla rozhodnuta již na jednání HZDS a ODS před vznikem federální vlády. Jenže jak už to bývá, politici někdy dokonale neovládají legislativní předpisy. Sice jsme se dohodli, že premiér bude mít dva hlasy a ostatní jeden, tedy že vláda postavená na poměru pět ku pěti bude s to vybřednout z nerozhodného hlasování, jenže jsme záhy zjistili, že to neodpovídá znění platného kompetenčního zákona.

Takže ke změně kompetenčního zákona vedly nikoli tyto případy, i když se to sešlo ve stejné době, ale snaha dosáhnou legislativního stvrzení dohod sjednaných ještě před vznikem federální vlády.

Byl jste někdy nucen svých dvou hlasů využít?

V několika případech ano.

O čem se koncem října jednalo na setkání na Javorině? Tehdy kulminovaly problémy s Gabčíkovem.

Gabčíkovo nebylo zdaleka nejvýznamnějším bodem jednání. Na Javorině se jednalo především o soustavě smluv mezi republikami a některé zde již byly předloženy. Dotvářel se mechanismus jejich vypracovávání. My jsme tam jako federální představitelé předkládali náměty pro smlouvy a zároveň i numerické informace.

Bokem se projednával i krizový stav na Gabčíkovu. Česká strana usilovala o to, vzdát se v jednání o Gabčíkovu jakýchkoli ingerencí. Dovolit si to sice mohla, ale připomeňme si, že ne všude to bylo hned dobře pochopeno. Kupříkladu při první návštěvě pana Zieleniece v Německu mu bylo sděleno, že dokud existuje federace, není možné, aby se česká strana od Gabčíkova úplně odtahovala. To znovu jen dokumentuje, že hlavní tlak zvenčí v gabčíkovské otázce v té době stále ještě nesla federace.

Dne 5. listopadu neschválilo FS dodatek vašeho vládního programového prohlášení. I tehdy se objevily spekulace o vyslovení nedůvěry vaší vládě.

Byla to taková složitá peripetie, protože vláda původně vydala programové prohlášení pouze na tři měsíce. O tom už jsme povídali. Schválení původního programového prohlášení jsme dosáhli, zatímco ten dodatek, který bohužel v dané situaci už nemohl být prohlášením, které by vládě dávalo perspektivu na zbývající čtyři roky, parlament nepřijal. Šlo v něm už vlastně jen o to, co vláda udělá do zániku federace, který se již stal předmětem politických licitací v souvislosti se zákonem o zániku.

Uvažovali jsme o tom, co pro nás jako vládu toto neschválení dodatku programového prohlášení politicky znamená. A došli jsme k závěru, že v dané situaci se jeho schválení či neschválení nedá interpretovat jako vyslovení důvěry či nedůvěry vládě. Tento proces by mohl nastat jedině samostatným hlasováním parlamentu o důvěře, takže vlastně zůstalo na tom, že federální kabinet v posledním čtvrtletí vládl bez schváleného programového prohlášení.