Prezident na půl úvazku

Bezpečnostní služby byly v kompetenci ministra vnitra?

Bezpečnostní služby byly v kompetenci premiéra, takže jsem je měl na starosti já sám. Na úrovni federace se jednalo o čtyři orgány, dva vojenské a dva civilní, přičemž vždy jeden z nich je více viditelný a druhý méně. Zvláště ty druhé jsou velice zajímavé.

Jestli to není tajné, můžete trochu více konkretizovat?

Ty více viditelné orgány jsou služby, u kterých jsou alespoň na úrovni parlamentu známy osoby, úkoly a struktura. Ty méně viditelné orgány, například armádní bezpečnostní služba, je tvořena agenty, kteří působí v zahraničí desítky let, a skoro mám chuť říct stovky let, ale to se bude zdát nesmyslné. Nicméně jsem se seznámil s případy, kdy se posty agentů generačně dědí. Tito agenti třeba podávají zprávu do České republiky nebo donedávna do Československa jednou za deset nebo dvacet let. Jejich jména neznají víc jak dva lidé v Československu. A mezi nimi není ani ministr ani jeho náměstek. Prostě je to velice uzavřená organizační struktura, která však jedině tak má svůj smysl. Třeba aby nás informovala, že se například chystá válka na Malvínách nebo že ve světě budou jiné pohyby tohoto typu.

Nerad bych však posiloval představu, že to jsou služby jakýmsi způsobem všemocné, že nám pracují za zády a že ani přesně nevíme, co dělají. Jsou to prostě služby, jejichž operativní charakter je jenom velmi občasný, ale přesto jsou významné. Kupříkladu v Brazílii, Indonésii či jinde nemáme v oblasti bezpečnosti nikoho jiného. A tito agenti jsou po generace připraveni - jak už jsem říkal, přebírají to často synové - podat České republice z určitých nostalgických zájmů - jsou to třeba bývalí obyvatelé Československa nebo českých zemí za Rakouska-Uherska - určité objektivní informace, co se v jejich zemi chystá. Informace, které mají jistý - podle některých názorů okrajový, podle názorů jiných významný - podíl na vytváření představy o bezpečnostní situaci Československa. Tyto služby jsou skutečně velmi utajené a vytváří takový zvláštní nimbus ministerstva vnitra, které s nimi přichází do styku.

Kdo a jak tyto služby dělil?

To byl úkol, který připadl panu ministru Čermákovi. A když už mluvíme i o těchto okrajových, ale velmi zajímavých službách, řekněme si, že se rozhodlo, že tyto služby se dělit nemohou. Nikdo totiž nemůže nikomu prozradit, kdo v těchto službách pracuje. Tyto orgány se tedy jakoby přetrhnou a jednotliví exponenti, které mělo Československo ve světě, se sami podle svých osobních zájmů rozhodnou, zda se přihlásí k České nebo Slovenské republice. Kdybychom zpracovali jejich seznam a jeho rozdělení, zničili bychom podstatu těchto - možná okrajových, možná pro jistou situaci velmi významných - funkcí a služeb.

Jak proběhlo dělení na té viditelné rovině?

Složitě. To snad ani není na knížku, spíš na protokol. Zatím jsme hovořili o těch neviditelných službách. I mě, natož čtenářům připadají jistě velice zajímavé. Mluvme teď však o těch viditelných, to znamená o struktuře FBIS čili Federální bezpečnostní informační služby, která tu vznikla za dramatických okolností - na občany to tak určitě doléhalo - po roce 89. Jejím základním majetkem byly informace na různé osoby - a jsem přesvědčen, že i na mne -, které byly uspořádány na federální úrovni. A dělení FBIS tedy znamenalo, nikoli jak se rozdělí budovy, lidi nebo pár zbraní, ale jak se rozdělí tyto informace. Protože v okamžiku dělení státu měly obě strany zájem na informacích o osobách z druhé části republiky a obě strany zároveň neměly nejmenší chuť tyto informace vydat.

Nakonec se dohodlo - a vůbec nejsem schopen potvrdit, zda se to skutečně podařilo -, že databáze se rozdělí na informace podle původu vzniku. Tedy že informace, které byly do databáze FBIS dodány ze Slovenska, půjdou na Slovensko, a informace které dodala česká strana, zůstanou v České republice. Toto je ukončeno, nemá cenu to dnes hodnotit, ani to hodnotit neumím.

Je docela dobře možné, že slovenští kolegové z těchto služeb mají některé informace na české občany a možná že je tomu i naopak, ale faktem zůstává, že v jisté fázi jednání bylo rozhodnuto o jmenování dvou funkcionářů, nového šéfa FBIS pana Slováka a za českou stranu pana Devátého, a ti měli osobně za úkol, aby se informace z jednoho teritoria nedostaly při dělení do teritoria druhého. Jak se to podařilo, to uvidíme třeba v našich osudech v příštích letech.

Proč měl pan Mečiar na obsazení postu šéfa FBIS a na jejím dělení tak eminentní zájem? Jeho požadavky byly někdy až ultimativní.

Nevím, jestli jsem v předchozím povídání, které jsem se snažil formulovat věcně, ale zároveň nezastírat i jakousi tajemnou stránku těchto informací, naznačil, proč právě politik může mít veliký zájem o informace tohoto druhu. U pana Mečiara je navíc tento zájem prohloubený, protože je přesvědčen, že FBIS se před jeho druhým nástupem do funkce předsedy vlády, tedy ještě před volbami, velmi intenzivně zabývala jeho osobou. A že shromažďovala informace týkající se nejen jeho osoby, ale i dalších přívrženců či členů HZDS.

Pan Mečiar velice lpěl na tom, aby se informace týkající se osob z HZDS nebo obecně osob slovenských nedostaly do rukou české straně. Poněvadž jakmile se státy rozdělí, mohou se tyto informace stát předmětem, řekněme i vydírání nebo nátlaku. Vy teď máte v rukou informace nikoli na občana vašeho státu, ale na čelnou osobnost cizího státu a můžete je v té či oné souvislosti využít. A proto, že se pan Mečiar domníval - nevím, do jaké míry oprávněně či neoprávněně, jeho povaze to však odpovídá -, že FBIS takové informace v rukou má, trval velmi vehementně na tom, aby do jejího čela byla postavena slovenská osoba. Vybral člověka, který byl velice loajální - i já jsem s panem Slovákem vycházel dobře -, a jistě mu dal i přesné instrukce, jak tuto - řekl bych objednávku pana Mečiara - ohlídat. Objednávku ve smyslu, pokud nějaké informace o působení pana Mečiara před i po roce 89 skutečně existují, nesmějí po rozdělení státu zůstat na území České republiky.

Vyšetřování okolo štěnice nalezené v budově konzulátu USA v Bratislavě vyznělo - jak se koneckonců dalo předpokládat - do ztracena. Bylo to nutné?

Když jste to takhle hezky spojil... Bezpečnostní informační služby z velké části nepodléhaly ministru vnitra, ale mě jako premiérovi. Proto o tom také tak zasvěceně mluvím.

Ale Čermákovo ministerstvo vnitra to mělo vyšetřit.

Ano, ale teď narážíme na jiný problém, ve kterém hrálo svou roli, zvláště podle vyjádření pana Mečiara, federální ministerstvo vnitra. Myslím, že občané snad ani nemohli očekávat, že vyšetřování dopadne jinak. Stalo se to na slovenském území a stalo se to nepochybně nikoli aktivitou federálního ministerstva vnitra. Tím chci naznačit, že to pravděpodobně souvisí s činností slovenského ministerstva vnitra, takže naším úkolem bylo, podobně jako s Gabčíkovem, dohrát tuto otázku do Silvestra a ponechat řešení i této záležitosti, která se koneckonců týká vztahů Spojených států a Slovenska, do novému státoprávního uspořádání.

Netvrdím tím však, že by pan ministr Čermák věnoval vyšetřování malou pozornost. Ba naopak k tomu mohu přidat jako své - řekněme - přiznání, že jsme se snažili především o to, abychom rychle řešili jiné možné případy. Připomeňme si, že pan Mečiar se tehdy dával slyšet, že prý ví i o jiných ústředních orgánech v Praze, kde je podobná situace. Neměli jsme tedy ambice vyřešit tento případ do Silvestra a věděli jsme, že se nám to ani nemůže podařit. Usilovali jsme tedy alespoň o to, abychom tuto aféru prozkoumali co nejdokonaleji a naše výsledky předali slovenské a americké straně, které byly v novém státoprávním uspořádání na dalším řešení zainteresovány.

Takže abychom to zrekapitulovali, valné výsledky nebyly.

Pokud za valné výsledky považujeme nalezení viníka, který měl na svědomí oživení oné štěnice, tak ne.

Aktualizováno ( Středa, 01 Červenec 2009 00:10 )