Za doby Pithartovy vlády došlo také ke zveřejnění agentů StB z řad novinářů.

Tohle je otázka spíše pro pana Pitharta. Já se jenom po zkušenostech, kdy jsem i já byl později ústavním činitelem, který měl přímý styk s FBIS, mohu domnívat, že i pan Pitahrt byl postaven před otázku, kterou pracovníci bezpečnostní služby velice rádi staví. Totiž - řekněte, co od nás chcete, my sami nemůžeme nic dělat, musíme mít vládní zakázku. A představuju si například, že pan Pithart v tom okamžiku cítil potřebu se dozvědět, jak je to se skladbou novinářů. Poněvadž novináři ho vždy velice zajímali a měl velice propracované metody styku s nimi. Každý týden například pořádal s vybranými novináři pravidelné schůzky. Takže projevil zájem dozvědět se, jak je to se skladbou novinářů z tohoto hlediska. Potom si však tuto informaci, která ho mimochodem velmi vyděsila, zřejmě nenechal pouze pro sebe, čímž nutně musela prosáknout i mezi novináře.

V noci ze 4. na 5. května 1992 přijala česká vláda návrh zákona o zveřejnění seznamu některých občanů evidovaných v registrech svazků bývalé StB.

Reprodukovat to celé by trvalo hodiny. Bylo to žhavé téma, a jistě cítíte, že to bylo takové pithartovské téma. On na tento problém nebyl schopen pohlížet jako na pragmatickou záležitost, ale rozdíral se spíše jeho morální stránkou. A ani já samozřejmě netvrdím, že to morální aspekt nemá. Šlo mu tedy o to, dobře, zveřejněme spolupracovníky StB, ale vylučme předem, že se někdo na seznamu ocitne neprávem nebo v kategorii, která neodpovídá jeho činnosti.

Diskuse ve vládě byla mnohahodinová a jednání o tom bylo několik. Od přizvaných expertů, kteří měli se seznamy spolupracovníků StB co do činění, jsme byli poučováni, že celá operace bude trvat měsíce a měsíce. Představa, že výsledky budou známy až za tak dlouhou dobu, zbavovala toto rozhodnutí aktuálního smyslu. Nakonec jsme se ale na některých kategoriích přece jenom shodli. Pak se však ukázalo, že všechno bylo jinak a někdo jiný zveřejnil seznamy pár dní poté, co vláda takhle rozhodla. Tím celá diskuse i vládní návrh zákona ztratily jakýkoli smysl.

Bylo tohle divoké zveřejnění v Rudé krávě ku prospěchu věci?

Tyhle věci, které mají mnohostrannou citlivost se hodnotí velice těžko. Pokud se však přeneseme zpátky do atmosféry doby, v níž k těmto polemikám docházelo, já osobně se hlásím k těm, kteří si myslí, že to byl pozitivní čin. Tím totiž polemiky ustaly, alespoň takové ty "celoplošné". Samozřejmě - a to je jistá daň - zveřejnění seznamů způsobilo osobní problémy některým lidem. Ale v té situaci, která tehdy byla, to byl čin pozitivní.

I přesto že se na seznamech nakonec ocitli někteří lidé naprosto neprávem?

To je něco jako s kuponovou privatizací. I tady šlo o to doprovázet zveřejnění správnou osvětou. Prostě jsou to jen seznamy lidí, které někdo udělal. Nic víc, nic míň. Můžeme je zveřejnit, ale je třeba dát občanům najevo, že jsou to seznamy, které dělali estébáci a ve kterých mohou být chyby. Aby je i lidé chápali jen jako seznamy lidí, a ne jako výrok soudu o zločincích.

Jenže to je přesně to, co redakce Necenzurovaných novin neudělala.

Jistě, právě proto vláda usilovala o trošku kvalifikovanější rozhodnutí. To znamená - vyloučila ty kategorie, o kterých se asi právem domnívala, že v nich omylů a chyb, a tedy i morálních dopadů bude víc. Ale byla předběhnuta. Bohužel v té podobě, kterou známe.