Pojďme ke kuponové privatizaci. Účastnilo se jí nakonec zcela neočekávaně 8,652 milionů DIKů.

Pro mě jste tím pojmenoval jeden z hlavních kritických momentů práce v české vládě. A můžeme se tím pádem samozřejmě vrátit i k panu ministru Vrbovi.

Pan ministr Vrba je určitě velice schopný technokrat, a pokud vím, teď se velice zdatně pohybuje v soukromém sektoru a ve velkém podnikání, k čemuž jistě má dostatek kontaktů i zkušeností. Na druhou stranu je to ovšem člověk, který neměl dostatek smyslu pro potřeby ekonomické reformy, především pro decentralizaci, pro rozbití monopolů a - teď jsme u toho - ani pro kuponovou privatizaci.

Boj o kuponovou privatizaci byl dlouhý, všechna pro i proti byla zdůvodňována argumenty, na nichž - jak už to bývá - vždycky něco je. A trvalo dlouho, než jsme se ujistili, že ti, kteří jsou proti kuponové privatizaci, jsou vlastně - ať si uvědomují nebo ne - proti reformě. Poněvadž když už bylo jasné - a bylo to jasné i odpůrcům kuponové privatizace - že vynechání této metody privatizace znamená podstatné zpomalení privatizace vůbec, ukázalo se, že už nejde o odborný spor, ale o čisté politikum, navíc o politikum velice významné. A to nás samozřejmě velmi brzy v české vládě s panem ministrem Vrbou rozdělilo.

Představa, že stačí podniky jenom nějak restrukturovat, nějak je racionálněji upravit - a já nepopírám, že pan ministr Vrba mnohdy i věděl jak -, to je vlastně ona představa "osmašedesátníků", že stačí provést jen jakousi kosmetickou reformu, že není třeba změnit skutečně od základu vlastnické vztahy a celý systém motivací. A proto se i kuponová privatizace, která je cestou, jak tohoto cíle dosáhnout co nejrychleji, stala samozřejmě průsečíkem nejen odborného, ale především politického rozkolu vlády. Rozkolu, který trval až do posledních dní působení Pithartova kabinetu.

Do jaké míry vás zaskočil zájem občanů o kuponovou privatizaci?

Mě nepřekvapil. Vždy jsem věřil tomu, že lidé si za tisícikorunu tuto hru dovolí. Já v kuponové privatizaci kromě její ekonomické stránky vidím i jakousi genetickou či biologickou stránku. Je to vlastně taková zvláštní šance vtáhnou všechny občany do hry na podnikatele, aby se ukázalo, kdo k tomu buňky skutečně má a kdo to pojme jen jako hru. Tisícovku nějakým způsobem promění, třeba o ní i přijde, ale pomůže nám v té první fázi privatizaci provést. Takže mě počet DIKů nepřekvapil, naopak jsem neustále vedl spor se všemi, kteří kuponové privatizaci nevěřili.

Kdyby totiž nechali svých antipropagačních tezí, které se tenkrát velice politizovaly, a kdybychom skutečně všichni vykládali kuponovou privatizaci stejně, tak by ji i lidé chápali v té rovině, o které hovořím, neboť pro jednotlivce to není žádná vážná ekonomická hra. Je to hra s tisícikorunou, a tu jsou mnozí z nás kolikrát schopni prohrát v daleko méně cenných podnicích, než je privatizace. Zdravé povědomí národa se ale nakonec stejně prosadilo a lidé do hry šli.

Počítali jste s takovou účastí investičních privatizačních fondů?

Teď budu mluvit za sebe - mě fondy překvapily. Připomínám, pokud to už čtenáři zapomněli, že fondy byl výmysl našich oponentů. Ti, kteří kuponovou privatizaci plánovali, původně s žádnými fondy nepočítali. Respektive - mysleli jsme si, že nějaké fondy časem vzniknou, jako všude ve světě, ale že by se účastnili už první fáze kuponové privatizace, to ne.

Jestli tomu dobře rozumím, tak ani s nějakým předkolem pro fondy se původně nepočítalo?

Přesně tak. Pokud si připomeneme genezi tohoto problému, jedním z argumentů odpůrců - a ten se nevyvrací tak úplně lehko - bylo, že v první fázi tady vznikne nekonečný počet droboučkých vlastníků. A podnikatelská vůle a cíle, které celá privatizace sleduje, se budou prosazovat přinejmenším velice dlouho, pokud se prosadí vůbec. Vznikla tedy myšlenka, že by se mělo uvažovat o nějakém subjektu, který se privatizace účastní sice jako soukromník, ale jako subjekt s vyšší ekonomickou silou. A alespoň v první fázi, až se akcie skutečně rozdají, bude působit organizačně a ideově k ustavení nových akciových společností. Tím nám byla myšlenka investičních privatizačních fondů vlastně vnucena.

Jejich aktivitou jsme pak určitě - mluvím alespoň za sebe - zaskočeni byli. A kdyby mi někdo tehdy tvrdil, že konečný poměr DIKů jednotlivců a fondů bude takový, jaký na konci první vlny je, řekl bych mu, že se mýlí.

Fondů byla spousta, ale o masivní nárůst DIKů se svojí reklamní kampaní postaraly především harvardské fondy. Zato oficiální reklama na podporu kuponové privatizace měla úroveň pod psa.

V tom s vámi naprosto souhlasím. Reklama, kterou udělaly harvardské fondy, je samozřejmě jejich zásluha a taky jim ponese ovoce. To však nic nemění na tom, že tuhle propagaci jsme měli udělat především my. Jenže nekonečné spory, které jsme o kuponovou privatizaci vedli, nás odváděly od toho, abychom veřejnosti přesně řekli, o jakou akci se jedná. Nedivme se proto, že nás fondy - skutečně významné jsou asi tři čtyři - předběhly a získaly podle mého názoru víc, než je pro tuto hru zdrávo.

Dnes už známe výsledky prvního kola. Jak v jejich světle tuto privatizační operaci hodnotíte?

Za prvé - za veliký klad považuji, že se občané zúčastnili v tak velkém množství. Za druhé - určitě jsme je měli více vést k tomu, aby hráli individuálně. Také jenom tak je to skutečně hra, jinak se to z hlediska jednotlivce stává jen jakousi spekulací. A za třetí mě velice mrzí, že se celá operace zpožďuje a že už dnes nejsme dál.

V tomto okamžiku bych rád prozradil, že když jsme o kuponové privatizaci s panem Klausem poprvé mluvili - nebo přesněji, když jsem já byl u takovéto diskuse přítomen -, vážně jsme uvažovali o tom, že akcie bychom měli rozdat k volbám v devadesátém (!!!) roce. Ukazuje to, že jsme celou operaci nejen trochu podcenili, ale i to, jak politický boj, který okolo privatizace vzplanul, celou operaci nejméně o rok zpozdil. Což rozhodně není ku prospěchu věci.