Neexistuje lepší příklad lesku a bídy české žurnalistiky než Mladá fronta Dnes. Bývalý svazácký deník jeho redaktoři nejdříve šikovně zprivatizovali, aby jej o něco později ještě šikovněji prodali do zahraničí. Kousek si však ponechali, stejně jako vlivné manažerské a redaktorské posty. Nikdo z nich na tom rozhodně neprodělal. Mělo by však také být objektivně řečeno, že to jsou zasloužené peníze. Skrývá se za nimi nejen schopnost být ve správný čas na správném místě, ale také spousta práce a nápadů, které z předpotopních totalitních novin udělaly moderní periodikum.

K lesku MF Dnes patří její profesionální redakční systém, skvěle dělané zajímavé přílohy včetně televizního magazínu či vedlejší aktivity vydavatele, jako je internetový server, internetové rádio či televizní divize s vlastním zpravodajským týmem.

Bída MF Dnes je především v její domácí politické zpravodajské a publicistické části. MF Dnes nechyběla u žádné účelové kampaně, co jich jen v krátké české historii bylo. Někteří redaktoři neodolali pokušení politiku přímo ovlivňovat než o ní pouze psát. Další pokušení, kterému MF Dnes neodolala, je přespřílišná bulvarizace. Pro deník, který chce být vnímán jako „seriozní“, by měly být některé formy a témata bez milosti zapovězeny. Investigace MF Dnes spočívá většinou spíše v pouhém poskytnutí prostoru k prezentaci „skandálních“ dokumentů a prefabrikované špíny, než ve vlastní detektivní práci samotných redaktorů. Stratégové z P. R. agentur z toho mají jistě radost. Kapitola sama pro sebe jsou názorové stránky MF Dnes. Tím, že ze stránek MF Dnes přímo trčí, kterému politickému směru či uskupení rozhodující redaktoři právě fandí, se dnešní noviny podobají těm svazáckým, víc než je zdrávo. 

Nejšťastnější variantou pro zdravé mediální prostředí není ani fakt, že MF Dnes a Lidové noviny mají totožného majitele. Nejenom že to nepřispívá ke konkurenci, ale někdy to navenek dokonce nabývá podoby jakéhosi zvláštního kanibalismu. 

Leschtinova mediální fušeřina

S hrůzou v poslední době sleduji, že Jiří Leschtina začal fušovat i do mediální problematiky.  Slovo fušovat užívám zcela záměrně, neboť to, co napsal ve své poznámce (MF Dnes 21.7. 2000), je dojmologie člověka, který nemá o mediální legislativě ani páru.

Jestliže se zástupci televize Prima rozhodli sdělit Radě pro rozhlasové a  televizní vysílání jména vlastníků společnosti GES Holding, poskytli členům regulačního orgánu nadstandardní informaci jdoucí nad rámec povinností stanovených platným zákonem. A jestliže členové rady tuto důvěru oplácejí diskrétností, nejedná se ani o porušení zákona o vysílání, ani o obcházení zákona o poskytování informací, nýbrž o obyčejnou slušnost. Nikdo – ani rada pro  vysílání, ani pan Leschtina – se nemůže stavět nad zákon.

Úplně jiná věc je, zda je zákon o vysílání dobrý. Jenže o tom já píšu – na rozdíl od pana Leschtiny – již pět let. A ne jako on až v okamžiku, kdy bankéři z okruhu  Hradu blízkých dřevíčských hochů, co spolu mluví, se smutkem zjišťují, že součástí bankovního impéria IPB, které jim během památného víkendu za asistence samopalů střelil nucený správce, není třešínka na dortu v podobě celoplošné televize.

Dost pochybuji, že stejné pohoršení by pan Leschtina projevoval, kdyby Prima, respektive přesněji Domeana, spadla pod ČSOB. Z hlediska zákona o vysílání by to však byla změna stejného řádu, jaká proběhla, když se vlastník držitele licence, společnost Domeana, postupně posunul od IPB ke GES Holdingu. Tvrzení, že rada neuhlídala státní (?) licenci, je holý nesmysl. Osoby odpovědné podle zákona za chod Primy jsou stále stejné a známé. Opravdová  hlína pak je, že z neobjektivního zpravodajství obviňuje Primu novinář – agitátor, který  publikuje na stránkách deníku, který sám čelí obvinění, že se spolupodílel na mediální kampani, jež vyvolala run na IPB.

(červenec 2000)

Korupce v RRTV aneb MF Dnes jako bulvár

MF Dnes by měla odpovědět na několik otázek. Palcové titulky s otazníkem na titulní straně bývala doména bulvárního tisku. V případě profesně pochybného článku o údajné korupci v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání tento postup zvolila MF Dnes. Proč? Článek dále jaksi smlčel to, že pan Jiří Koubek, o kterém se v souvislosti s korupcí píše, již sedmým rokem není členem rady a žádný ze stávajících radních se s ním v tomto orgánu dokonce nikdy nesešel. Tyto informace se do půlstránkového článku nevejdou? Nebo se nehodí? Dále by MF Dnes měla odpovědět, proč pan redaktor Unger odpovědi radních přiřazuje k jiným otázkám a do jiných kontextů? Udělal to nejen mě, ale i kolegyni Hůlové a tiskové mluvčí rady Havlíkové. Dost důvodů k tomu myslet si, že MF Dnes nejsou seriozní noviny.

U Martina Komárka jsem vcelku zvyklý, že rád pálí na všechny strany a sem tam se strefí. V případě komentáře o „zbytečné a škodlivé radě“ je však zcela mimo terč. Obdobné regulační orgány, jako je RRTV, najdeme nejen ve všech evropských zemích, ale dokonce i za Atlantikem. Že by i tam byli tak zpozdilí? Zásadní Komárkův omyl pak je jeho naivní představa o spásonosnosti dražení licencí. Tento postup by však s sebou kromě mnoha dalších negativ paradoxně přinesl i mnohem větší regulaci obsahu vysílání. Ke kýžené transparentnosti vlastnických poměrů v médiích vedou jiné cesty.

(srpen 2000)

O děravé paměti našich novinářů

Martin Komárek (MF Dnes 26. 10. 2001) zřejmě vůbec netuší, že licence k vysílání neuděluje Rada České televize, nýbrž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč by pak také měl vědět, že v tomto orgánu již dávno nezasedá nikdo z těch, kteří v dřevních dobách našeho soukromého vysílání udíleli první licence, včetně té novácké. Jestliže však útočí kvůli chybám minulým na radu současnou, chová se jako potměšilec, který by plísnil Zemanův kabinet za chyby Pithartovy vlády.

A jde vůbec o chyby? Mýlí se totiž všichni ti, kteří deset let poté v roli chytrých generálů po bitvě označují vznik tehdejšího organizačního uspořádání Novy (s českým držitelem licence – CET 21 a servisní firmou většinově vlastněnou zahraničním investorem – ČNTS) za chybu. To, co se dnes může jevit jako chyba, byla dobově podmíněná realita. Nebo snad již všichni zapomněli na obecnou nevůli k rozprodeji „českého rodinného stříbra“ ze začátku devadesátých let? Ronald Lauder měl později nespočet příležitostí tento stav změnit. Rada (již v jiném složení) jej k tomu dokonce vyzývala. Nikdy tak neučinil, protože mu uspořádání, kdy byl mimo dosah regulačního orgánu, do poslední chvíle vyhovovalo.

Stejně trapné jsou dnešní nářky nad tím, že Nova vysílá něco jiného, než na co dostala licenci. Za prvé: k těmto změnám došlo postupně a vždy v souladu se zákonem. A za druhé: neexistuje žádná televize světě, včetně těch veřejnoprávních, která by v závislosti na poptávce neměnila nabídku.

To, že si hlavní proud české novinařiny obsadil ve sporu o Novu do role padoucha Vladimíra Železného, mi nijak nevadí. Železný si svůj díl jistě zaslouží. Tragedií však je, že česká novinářská pátá kolona neměří stejně také Ronaldu Lauderovi, ba dokonce staví ho do pozice oloupeného chudáka. Nic přitom není vzdálenějšího pravdě. Vzpomene si dnes vůbec ještě někdo na to, že celý spor začal kulminovat až poté, co Lauder chtěl prodat Novu společnosti SBS včetně licence, která mu nikdy nepatřila? Vědí naši novináři, že opakovaně lhal vlastním akcionářům a podváděl regulační orgán? Nebo se jim to jen nehodí do předem vytvořených schémat a předem obsazených rolí?

Jestliže tedy Martin Komárek chce napravovat nějaký neúnosný stav, možná by měl začít ve vlastních řadách. Způsob, jakým o této kauze již dva roky informuje hlavní proud české žurnalistiky, včetně MF Dnes, je skutečně neúnosný.

(listopad 2001)

Výhoda ano, porušení zákona ne

Reakce na komentář Martina Komárka (MF Dnes 14. 10. 2002)

O jedné věci není sporu. Volejte řediteli poskytuje Železnému v senátní kampani jistou výhodu. Být majitelem proslulé cestovní kanceláře je také výhoda. Nastupovat do voleb z pozice ústavního činitele také může být výhoda. Profese lékaře bývá pro volební klání rovněž výhodou. Jenže výhoda v tomto smyslu – ať taková nebo onaká – ještě neznamená porušení zákona. A to je to, oč tu běží. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tu není, ba dokonce nesmí být od toho, aby vynášela morální soudy a doporučení. Rozhodující je, co říká zákon. A zatímco občan (třeba i jménem Železný) smí dělat všechno, co mu zákon nezakazuje, správní orgán, jako je rada, může dělat jenom to a v těch mezích, co zákon dovoluje. Otázka pro radu proto nezní, zda je Železného výhoda morální, nýbrž zda je v rozporu se zákonem. Odpověď: Není. Možná by to mohli pochopit i nejskalnější odpůrci zajíce Zazy, jako je Martin Komárek, a odpustit si vůči radě laciné invektivy. Což takhle pojmenovat skutečného původce. Jsou jím naši zákonodárci, nikoli rada.

(říjen 2002)

Kdybych byl šéfredaktorem MF Dnes

Kdybych byl šéfredaktorem Mladé fronty Dnes a záleželo mi na pověsti deníku, jemuž šéfuji, nechal bych si po komunálních a doplňovacích senátních volbách udělat statistiku a následnou analýzu, jakým způsobem se jednotlivé krajské mutace MF Dnes vyrovnaly s proklamovanou nezávislostí a nestranností tohoto deníku.

Kdybych pak zjistil, že třeba královéhradecká příloha zcela nepokrytě preferovala jednoho ze senátních kandidátů, totiž Martina Dvořáka a jeho stranu Volba pro město, šel bych více do hloubky. Zjistil bych si, kdo nese osobní zodpovědnost za množství fotografií právě tohoto kandidáta, se kterými se krátce před volbami v královéhradecké příloze doslova rozsypal pytel. Také bych se podíval, kdo je podepsaný pod tou spoustou článků, které zcela evidentně nahrávaly právě jemu a jeho straně. Kdybych pak zjistil, že odpovědnost za takovéto poškození pověsti největšího a nejčtenějšího české deníku nese vedoucí jeho krajské přílohy Vladimír Bílek a že většinu oněch politicky aktivistických článků napsal Jakub Sochor, nemilosrdně bych se s nimi rozloučil.

Zda se takto zachová šéfredaktor MF Dnes Pavel Šafr, si však nejsem jist. Nevšiml si totiž ani toho, že tento regionální politický aktivismus mu v první den voleb pronikl až na celostátní titulní stránku. Volby v Hradci Králové totiž neprovázela o nic větší politická nevraživost, než je v komunálních volbách běžné kdekoli jinde. Zůstává proto naprostou záhadou, proč MF Dnes uznala za vhodné předložit svým čtenářům (v ten den přesněji voličům) tuto virtuální realitu. Leda že by nešlo ani tak o samotnou nevraživost, jako spíše o to prodat v den voleb protekční politický subjekt nejen v regionální příloze, ale přímo na titulní stránce.

A propos: Kdybych byl majitelem MF Dnes, ba dokonce majitelem, jenž dlouhodobě usiluje také o proniknutí na regulovaný trh elektronických médií, bezpochyby bych se zajímal o to, proč kapitán mé vlajkové lodi neví, co se mu děje v regionech. A také bych kromě sledování ekonomických výsledků svého deníků důkladně prozkoumal, zda podobným politickým píárovým aktivismem nejsou vlastně nasáklé celé moje noviny.

(listopad 2002)

Jak cenzuruje MF Dnes

Jestliže nepatříte do okruhu autorů názorově spřízněných s klikou rozhodujících redaktorů Mladé fronty Dnes, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že, nabídnete-li těmto novinám svůj text, bude následovat tento vějíř možností:

1) Nikdo vám ani neodpoví.

2) Odpovědí vám, že děkují a zveřejní. Ale stejně nezveřejní.

3) Odpovědí vám, že zveřejní, a pak se dlouho nic neděje. Budete-li to urgovat, dozvíte se, že mají plno, ať jste trpěliví. Po další urgencích se dozvíte, že váš článek už ztratil aktuálnost.

4) Budete-li dostatečně neústupní, nakonec se váš článek v MF Dnes možná objeví. Leč nikoli na prestižní názorové stránce sešitu A, kde vás předtím desetkrát napadli buď samotní reaktoři nebo jejich externí názoroví spřízněnci, nýbrž v sešitu C či D kdesi za dopisy čtenářů.

5) Pocit dodatečného uspokojení z vás však vyprchá okamžitě poté, co se do svého několik týdnů starého dílka začtete. Redaktorská ruka seškrtala a pozměnila text do takové podoby, že se nestačíte divit.  

Tady je jeden příklad. Článek nazvaný Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? (Pozn. 2003: viz kapitola Války v souhvězdí Nova) jsem napsal začátkem září, konkrétně 8. 9. 2002, jako reakci na nesmyslná tvrzení některých novinářů a politiků. Nabídl jsem jej Mladé frontě Dnes a obratem dostal odpověď, že o něj mají zájem. Abych MF Dnes poskytl exkluzivitu, neumístil jsem text na žádný internetový server. Článek nakonec po četných urgencích vyšel 16. listopadu, tedy více než po dvou měsících (!!!), leč ve zmrzačené podobě. Část textu MF Dnes vypustila (chcete-li, zcenzurovala) úplně, jinde posunula významy či překroutila pointu.

Tady je ukázka, co MF Dnes udělala třeba hned s prvním odstavcem. Původně jsem napsal: Turisty dva kilometry před řekou stahující kalhoty připomínají novináři a politici, kteří ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže nadsazují škody a obviňují nevinné, zatímco Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. Připomeňme si ji. Uzlové okamžiky jsou dva… V MF Dnes však vyšlo toto: Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. A novináři mlčí. Uzlové okamžiky jsou dva… Stačí lehký škrt redaktorského pera a to, co článek vyčítal právě novinářům, MF Dnes svévolně přesměruje na Lauderovy právníky. Jenže proti těm já nemám vůbec nic. Dělají jen svoji práci pro toho, kdo si je platí. (Potměšile se mi vnucuje otázka, kdo platí zmíněné novináře. Zda pouze jejich zaměstnavatel.)

Tak piš někam jinam, když se ti to nelíbí, okřikne mne asi někdo. A má vlastně pravdu. Ale kam? V Lidovkách je to ještě horší a Právo rád ponechám kolegům z levého břehu.

Je to soukromý podnik, může si tisknout, koho a co chce, řekne někdo jiný. A také má pravdu. Ale proč mi tedy MF Dnes zrovna neodpoví, pane Štěpánku, vlezte nám na záda, tiskneme jenom kámoše a ty ostatní jen v takové míře, abychom mohli předstírat, že jsme nestranní. Určitě bych se neurazil. Alespoň by bylo jasno hned zkraje a nic by mi nebránilo vypustil text okamžitě na Internet. Proč mě MF Dnes deset týdnů vodí za nos a pak otiskne zmrzačený paskvil? Proč se nezeptá, zda se změnami jako autor souhlasím? Jakým právem mne podepisuje pod pitomosti, které redaktorskými (chcete-li cenzurními) zásahy vznikly?

Rád nazývám věci pravým jménem, a proto si nehodlám brát servítky ani teď: Mladá fronta Dnes je deník, který se tváří jako nezávislý a nestranný, ve skutečnosti to však jsou noviny manipulující veřejnost těmi nejodpornějšími metodami. Ze své svazácké minulosti nezapomněly vůbec nic. Pro tuto zemi je tragedií, že tu třináct let po Listopadu neexistují nelevicové noviny, ve kterých by si čtenář mohl přečíst pestrou škálu názorů a sám si vybrat, s čím se ztotožní. Nevím, zda to jejich němečtí majitelé vědí,  ale pochybuji, že podobné novinářské praktiky by si dovolili tolerovat na domácí německé půdě. Něco však možná tuší. Sám pan Clemens Bauer (Pozn. 2003: Německý generální ředitel MAFRA a. s., která MF Dnes vydává.) mi před časem říkal, že právě z těchto důvodů, tedy kvůli nestoudnému politickému aktivismu, se rozloučili s Jiřím Leschtinou. Teď jde o to, zda v Düsseldorfu vědí, že podobných týpků zbývá v MF Dnes stále ještě víc než dost.

(listopad 2002)

(Pozn. 2003: Aktuální stav ze začátku ledna 2003 je takový, že navzdory naší předchozí poměrně bouřlivé e-mailové výměně názorů ohledně článku Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? – viz kapitola Novináři všech zemí, spojte se! – mi Martin Komárek právě potvrdil, že MF Dnes otiskne článek Havlova krajina po bitvě – viz kapitola Karle, přepni to! aneb Politika pro každého. Dokonce jsme se domluvili, že zajdeme na kávu. Takže – uvidíme, třeba se blýská na lepší časy. )