Od televizní krize uplynulo už pět let, chcete-li teprve pět let. Na to, že šlo o největší otřes demokracie v novodobé historii České republiky, je takřka všude kolem podezřelé mediální ticho. Zvláště pro Českou televizi, jako by tenhle neuralgický bod vůbec neexistoval. Žádné ohlednutí ve zprávách ani v publicistice, žádné debaty, natož pak Čálkův a Špačkův dokument Bezesné noci. Přitom právě tahle kauza takřka fatálně rozdělila českou společnost, a přestože leccos přikryl čas, hranice, které vytvořila, v jistém smyslu existují dál, stejně jako jizvy. Jenže problém, který se zametá pod koberec a o němž se nemluví, tím nezmizí.

Zřejmě nejpřesnější označení pro to, co se tehdy dělo, je soft-státní-převrat. Zatímco naivní mladí redaktoři nastavovali svoje tváře ve jménu „svobody slova“, staří političtí matadoři v zákulisí spřádali politické plány. Koneckonců právě na barikádách televizní krize se zrodila pozdější Špidlova vládní koalice, jejímž jádrem byla antizemanovská část ČSSD, svobodovská KDU-ČSL a havlovská Unie svobody. Byla to ovšem vítězná prohra, neboť chatrná stojedničková koalice přinesla České republice permanentní politickou krizi a nekonečnou sérii skandálů. Vedlejším produktem je nárůst vlivu komunistů. Období tolik kritizované opoziční smlouvy proti tomu bylo oázou klidu a stability. 

Stará známá poučka říká, že právě v době otřesů a krizí, je důsledné lpění na demokratických mechanismech a procedurách ještě důležitější než za normálních okolností. Vůdcové televizní vzpoury a především jejich ideoví protektoři – včetně tehdejšího prezidenta – to ovšem viděli přesně naopak. Vše bylo dovoleno. Problém je, že revoluční „právo“ nepoužívali vůči nějakým totalitním usurpátorům moci, nýbrž proti řádně a demokraticky zvoleným lidem, jejichž jedinou „vinou“ bylo, že normálně vykonávali svoji práci a uplatňovali svoje názory. Dotyční na sebe mimoděk prozradili, že nejsou demokrati, neboť demokratem nelze být, jenom když se to hodí.

Faktografie událostí, které krizi odstartovaly, je překvapivě jednoduchá. Rada ČT odvolala jednoho ředitele a zvolila jiného. Vzbouřenci to nazvali vánočním mediálním pučem ODS. Odvolaný ředitel byl objektivně špatný a lze to doložit i s odstupem času. Jaký by byl ten nový, nevíme. Víme pouze, že předtím 11 let pracoval v BBC a že vzbouřenci mu nedali ani den. Namísto toho si veřejnou televizi ukradli sami pro sebe. Následně selhal stát. Odpovědným orgánům spadlo srdce do kalhot. Esenci pragmatického přístupu vyjádřil 5. ledna 2001 na interní schůzi ČSSD tehdejší ministr vnitra Stanislav Gross: „V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví – a to ovládají média.“

Pohádka o boji za svobodu slova, byla šidítkem pro veřejnost, šlo o politickou moc a peníze. Morální vina známých osobností, které svoje populární tváře propůjčily k novodobé hilsneriádě, která Jiřího Hodače málem stála život, je bezmezná. Právě tehdy poztrácely u podstatné části veřejnosti svůj kredit. Nikoli pro své názory, ale pro metody, které neváhaly použít. Moc pěkně to vyjádřil Jefim Fištejn, když řekl, že na Václavském náměstí tehdy zemřel Jára Cimrman.

Někteří už své postoje přehodnotili (kupříkladu Marek Eben či Jiří Krejčík), málokdo ovšem veřejně. Občas to má přídech trapnosti. Jako když se Ludvík Vaculík po premiéře Bezesných nocí připojil ke skupince někdejších „hodačovců“, odebral se s nimi na večírek a skládal tu komplimenty Janě Bobošíkové. Že by své tehdejší názory změnil kdokoli z druhé strany, není známo. Ostatně není proč.

Jiří Hodač se vrátil do Velké Británie. Po čase se dopisem obrátil na generálního ředitele Grega Dykea se stížností, že také BBC, pro kterou předtím sám pracoval, jej poškodila, neboť  i ona o pražských událostech informovala nepravdivým způsobem. Vedení BBC nechalo celou záležitost důkladně prověřit. A pak se stala – z našeho pohledu – neuvěřitelná věc. Slavná a ctihodná veřejná instituce jménem BBC se Jiřímu Hodačovi omluvila a na věky věků ve jménu historické pravdy opravila svůj archiv. Kdy to udělá Česká televize?

9. 1. 2006