Poslouchat předsedu poslaneckého klubu ČSSD Michala Krause, jak mlátí prázdnou slámu o „proevropské“ vládě, je k nepřečkání. Dělá si pan poslanec z občanů – spolu se svými stranickými kolegy – srandu? „Jednorázová smlouva“, „koalice, která nebude koalicí“, „proevropská vláda na jedno použití“, to jsou Krausovy a sociálně demokratické perly posledních dní. Ve skutečnosti kouřová clona, jež má vytvořit alibi pro Grossovy skutečné úmysly.

Jedno je však Krausovi třeba přiznat. Vpravdě kecalovské nasazení, s jakým vyslovuje svoje neskutečné věty, je obdivuhodné. Jako zaříkávač schopný umluvit i mrtvou kozu, by se zřejmě uživil. Otázka však zní, zda Česká republika roku 2005 a ještě k tomu po třech měsících permanentní vládní krize potřebuje zaříkávače mrtvých koz.

Nic proti proevropské orientaci české vlády. Ale pokud si ji berou do úst politici Grossovy a Krausovy hodnověrnosti, v nejednom občanovi hlodá pokušení zamířit na truc raději do Asie či Afriky.

Miroslav Kalousek a Pavel Němec by se museli pomátnout na rozumu, kdyby jen na kratičký okamžik podlehli pokušení na návrh narýsovaný potměšilými socialisty přistoupit. Jejich strany by jenom vytvořily trapnou a bezmocnou „stojedničkovou“ stafáž, pro „stojedenáctkové“ objetí ČSSD s komunisty.

Z rétoriky ČSSD vyplývá jediné: Stanislav Gross svoji demisi nemyslí vážně. Není možné chtít vytvořit novou „koaliční“ vládu s lidovci a unionisty a zároveň nastavit podmínky, které to vylučují. Je s podivem, že diplomat Jan Kohout se uvolil být v této truchlohře maňáskem na Grossově ruce.

A propos – Jan Kohout. Ve svém oficiálním životopise na Ministerstvu zahraničních věcí zatajil svoje předlistopadové členství v KSČ. Prý to nepokládal v profesním životopise za důležité. To je zajímavá argumentace od člověka, jehož profesí je politika. Do KSČ prý Kohout vstoupil pod dojmem Gorbačovovy perestrojky. To je pěkné, že chtěl pohnout věci kupředu. Však také krátce po jeho vstupu do komunistické strany Gustáva Husáka vystřídal Milo(u)š Jakeš. Povedlo se!

10. 4. 2005