Po listopadu 89 vstoupilo do politiky mnoho nových lidí nejrůznějšího politického zabarvení. Někteří zazářili jako supernova, aby jejich popularita záhy pohasla, jiní trvale blikotají na politickém nebi, ale jen několika nejvýraznějším se podařilo stát se skutečnými stálicemi.

Měl jsem možnost setkat se s řadou z nich, mnohé jsem viděl přímo v akci na besedách, mítincích či pracovních setkáních nejrůznějšího druhu. Většinou však předvedli přesně to, co od nich člověk sledující politickou scénu na televizní obrazovce či v novinách očekával. S jednou výjimkou. Bývalý místopředseda české vlády, později federální premiér a v současné době ministr dopravy Jan Stráský totiž na první pohled působí dojmem nenápadného a nevýrazného člověka. V okamžiku, kdy se rozhovoří, vás však překvapí svým rozhledem, hloubkou a šíří vzdělání, schopností přímočaře pojmenovat a vysvětlit problém, a přitom ve své argumentaci zůstat stručný.

Na základě prvního povrchního dojmu by si tedy asi málokdo na jaře jednadevadesátého roku, kdy se Jan Stráský poprvé objevil ve vládní funkci, vsadil na to, že právě on se přesně o dva roky později stane dle výzkumu veřejného mínění nejpopulárnějším českým politikem. Samozřejmě, podobné výzkumy nelze přeceňovat, ale o něčem určitě napovídají. Na čele žebříčku popularity se totiž objevil někdo, kdo nemá ani imidž politika západního střihu, ani bodrou lidovost populisty východního typu, člověk bez disidentské minulosti, ba naopak s komunistickým hříchem mládí na triku. Proč? Proč právě on?

Každý si na to může odpovědět sám a podle svého, ale prazáklad úspěchu Jana Stráského je určitě v jeho pracovitosti a spolehlivosti. Ale to by samo o sobě ještě nestačilo. Pojí se k nim ještě - a to je zřejmě nejdůležitější - obecná důvěryhodnost a přijatelnost, a to nejen v pravé části politického spektra, kam doktor Stráský svojí příslušností k ODS patří.

Od prvního nápadu napsat s Janem Stráským knížku-rozhovor k jeho realizaci uběhly přibližně tři měsíce. Na začátku byl můj telefonát, následoval ministrův týden na rozmyšlenou a potom šlo už spíš o to, najít v beznadějně plném kalendáři ministra dopravy a místopředsedy nejsilnější politické strany několik děr, abychom si mohli v klidu na pár hodin sednout a povídat si. Část knížky pak takto vznikla v ministrově obrovité pracovně na vltavském nábřeží ("zdědil" ji po bývalých mocipánech), největší díl na šumavské chalupě, kde se uprostřed zasněžených kopců v teple hostitelovy miniaturní pracovničky a za inspirace několika sklenek rumu povídalo obzvláště pěkně, konec seriálu se pak uskutečnil v Hradci Králové během okna mezi odpoledním programem ministra a večerní plesovou povinností místopředsedy ODS.

Podobných knížek-rozhovorů s našimi politiky vyšlo v poslední době více (např. s Petrem Pithartem, Fedorem Gálem, Jiřím Dienstbierem), ale jak už z uvedených jmen vyplývá, šlo většinou o politiky, kteří své funkce již opustili, takže jejich zábrany mluvit zcela otevřeně jsou pochopitelně mnohem menší než u politiků, kteří vzhledem ke svým stávajícím postům musí svá slova vážit přece jenom trochu opatrněji. Měl jsem z toho trochu strach, ale doktor Stráský mé obavy velice brzo rozptýlil. Hovoří totiž otevřeně a často i kriticky nejen směrem k názorovým protivníkům, ale mnohdy i do vlastních řad.

Proto mě trochu víc mrzí jiný problém. Největší část našeho povídání se zcela zákonitě točí především kolem událostí loňského roku, které Jana Stráského přivedly do funkce federálního premiéra a záhy i zastupující hlavy státu. Jejich posledním dějstvím však je dělení federálního majetku. A i kdybychom se sebevíce snažili, nebylo v našich silách postihnout překotný vývin této problematiky - ale i některých jiných otázek - beze zbytku. Kapitolka "dělení majetku" proto budiž spíše dobovým dokumentem a dokladem o tom, že to naši vyjednavači rozhodně neměli lehké.

A ještě poslední věc. Na Šumavě se naskytla příležitost položit pár otázek i manželce doktora Stráského paní Boženě Stráské, takže i její odpovědi, naleznete na konci této knížečky. A abych to měl komplet, své první životní interview mi tamtéž "poskytl" i sedmiletý Pepíček Stráský.

A úplně na konec ještě několik poděkování - manželům Stráským za hezký víkend na šumavské chalupě, sekretářkám doktora Stráského paní Pospíchalové a paní Kmochové za ochotu a hlavně pak všem, kteří do této knížky přispěli, byť jen několika řádky.

Petr Štěpánek

(Praha, Libínské Sedlo, Hradec Králové, únor - květen 1993)