Ten průběh je v posledních dnech a týdnech pokaždé stejný. ČSSD hlasuje v Poslanecké sněmovně s KSČM, lidovci vypomáhají. Tři historické české politické strany opět vytvářejí jednotnou frontu proti pravici. Tu ruku v ruce prohlasují nějaký populistický zákon, tu odhlasují odborářskou lumpárnu, tu přehlasují veto senátu či prezidenta republiky. Společným jmenovatelem je vždy zaklínání se, že je to ve prospěch lidu této země. Zvláště Jiří Paroubek je v této rétorice nedostižným přeborníkem. 

Střih. Jsme o více než šedesát let zpátky. Kdo po 2. světové válce v Československu zardousil demokracii? Kdo u toho měl plná ústa zájmů našeho lidu? To tragické společenství se jmenovalo Národní fronta. Kdo ji tvořil? ČSSD, KSČ a lidovci. A nádavkem ještě brkouni.

Trocha osvěty pro mladší ročníky: Kdo byli brkouni? Národní socialisté, později přejmenovaní na Československou stranu socialistickou. Ano, nemýlíte se, to je ta strana, kde s politikou začínal Jiří Paroubek. Ale také třeba další dnešní poslanci ČSSD Křeček či Orgoníková a mnoho dalších tváří dnešní sociální demokracie.

V roce 1946 strany Národní fronty ruku v ruce odstranily z našeho politického systému pravici. O dva roky později pak KSČ spolkla sociální demokracii a z lidovců a brkounů si učinila své poslušné satelity. Demokracie v naší zemi na dlouhých 40 let skončila.

Zpátky do současnosti. Kulisy jsou sice jiné, ale deja vu Národní fronty z šestačtyřicátého se neodbytně vkrádá. A opravdu, ta podobnost je prostě nepřehlédnutelná. Však také aktéři jsou stále stejní: ČSSD s adoptovanými brkounskými socialisty, neměnná KSČM a amorfní lidovci. Některé politické strany zřejmě mají stereotypy svých postupů geneticky zakódované. Říká se, že historie se prý opakuje ve spirále. Občas sice jako fraška, k smíchu to ale není. Výsledkem opět bude více či méně otevřené splynutí sociální demokracie a komunistů a sebevražedná marginalizace lidovců.

Mějme se proto na pozoru. Abychom se pak čtyřicet let zase nedivili. Nebo jsou Češi opravdu nepoučitelní?

10. 3. 2010