Radiojournal, coby předchůdce Československého rozhlasu, začal vysílat v roce 1923. Na Československý rozhlas po zániku Československa navázal Český rozhlas. Zrození Československé televize se datuje k roku 1953 a její nástupnickou organizací v českých zemích je Česká televize. Obě instituce – rozhlas a televize – se u nás rozvíjely odděleně. V některých zemích je to ale jinak, veřejnoprávní televize a rozhlas jsou součástí jedné organizace, např. ve Velké Británii BBC, v Rakousku ORF.

Úvahy o spojení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce se v minulosti vyskytly již několikrát, nyní se objevují opět. Odvažuji se dokonce tvrdit, že tato tendence postupně sílí. Důvodů je hned několik. Ten hlavní je, že v relevantních politických strukturách sílí trend ke změně financování veřejnoprávních médií (televizní a rozhlasové poplatky nahradit státním rozpočtem), což vyvolává zvýšený zájem o efektivitu hospodaření médií veřejné služby. Základní otázky stojí takto: Opravdu to musí stát tolik? Dají se v systému nelézt úspory, aniž bychom ohrožovali to hlavní, totiž program? Kolik případné spojení rozhlasu a televize ušetří?

První, co asi napadne každého, je, že se dá využít synergických efektů. To se týká především zpravodajství. Jeden reportér – dvě zprávy, jedna pro televizi, druhá, jen mírně modifikovaná, pro rozhlas. Zredukuje se také dnešní praxe: v jednom veřejnoprávním médiu práce, v druhém melouchy. (Také už slyšíte ten křik zainteresovaných? A všechny ty bohulibé důvody, proč nic neměnit?)

Další na řadě je redukce vrcholového managementu. Něco podobného provádí ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan už teď. Jednotlivé stanice opravdu nemusejí mít šéfredaktora a ještě k tomu ředitele. Naprostou samozřejmostí je, že nebudou existovat dvě mediální rady, dvě dozorčí komise, dvě účtárny, dvě správy budov atd. Jedna veřejnoprávní instituce bude mít pochopitelně také pouze jedny webové stránky. To všechno může v součtu přinést obrovské úspory.

Rozhlas si přestane hrát na televizi. Praxe z období nedávno odvolaného generálního ředitele ČRo Václava Kasíka, mohutně podporovaného bývalým radním Štěpánem Kotrbou, kdy pod pláštíkem multimediálního rozvoje utrácel rozhlas čím dál více peněz za de facto televizní aktivity, je neúnosná. Patřím k dlouhodobým kritikům takového směřování, neboť rozhlas, který supluje televizi, sám sebe připravuje o svoji největší komparativní výhodu, totiž že se na něj není třeba dívat. Sloučením pod jednu střechu by tento koncepční spor o podobu moderního rozhlasu zcela samovolně vymizel.

Spojení Českého rozhlasu a České televize do jedné instituce je naprosto zásadní změna. Nemůže ji ale protlačit jedna politická strana, i kdyby to měla sebelépe promyšlené. K takovému kroku musí existovat poměrně široký politický, ba přímo společenský konsensus. Prvním krůčkem by mělo být sestavení nevelké skupiny ekonomů a mediálních specialistů, kteří vyhodnotí všechna pro i proti a především to všechno spočítají. Pokud k tomu dostanu příležitost, vytvoření takové expertní skupiny budu v Poslanecké sněmovně iniciovat.

15. 5. 2010

Předchozí články k tématu:
Česká televize sabotuje veřejnou diskusi o České televizi (7. 5. 2010)
Televizní a rozhlasové poplatky omezují naše ústavní práva (30. 4. 2010)
Kolik potřebujeme mediálních rad? (23. 4. 2010)
Poplatky ano, či ne? aneb Dimunovský výsadek na Kavčích horách (16. 4. 2010)
Zrušení koncesionářských poplatků zvýší průhlednost veřejnoprávních médií (9. 4. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou jenom pro zlost (3. 4. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou neefektivní (27. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky jsou nejnespravedlivější daň (22. 3. 2010)
Koncesionářské poplatky nezávislost nezaručují (13. 3. 2010)
Zrušení koncesionářských poplatků jako sociální opatření (29. 1. 2010)
Zrušme televizní a rozhlasové poplatky (1. 9. 2009)
Havlův tragikomický koktejl (11. 5. 2009)