Články - 2012 |
Jeden den něco máte a druhý den už to nemáte. Přitom jste to nikomu nedarovali ani neprodali. Prostě si to někdo vzal. Obvykle se tomu říká krádež. Jeden den, konkrétně na silvestra loňského roku ještě regionální televize „vlastnily“ několik tisíc lukrativních vysílacích hodin, druhý den na Nový rok už neměly nic. Televize Prima jim je zkrátka sebrala. České radiokomunikace u toho asistovaly jako komplic a stát, zastupovaný Radou pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), namísto aby „lupiče“ seknul přes prsty, mu dodatečně poskytl požehnání. A zatímco hrstka novinářů, která o tom vůbec píše, se dokonale míjí s podstatou věci, internetoví diskutéři nenechavé Primě nadšeně tleskají, jak s těmi otravnými regiony vydupala. Vítejte v České republice roku 2012!
Všichni se tu tváří, jako by meritem sporu mezi Primou a regionálními televizemi bylo, zda existuje nějaký náhradní způsob, jakým teď budou odstavené regiony vstupovat do éteru. K tomu směřuje veškerá argumentace samotné Primy, od ní to do svého nestoudného zdůvodnění legalizace zcizení vysílacího času převzala Rada pro vysílání a obdobně o celé věci referuje i většina novinářů. Zcela mimo je dokonce i vysokoškolský pedagog a uznávaný mediální odborník Milan Šmíd, jenž na svém webu napsal, že prý šířím jednu velkou nepravdu, když tvrdím, že regiony nemají kde vysílat.
Jenže tohle přece není spor o to, zda pro regiony existuje či neexistuje nějaká alternativa přenosových cest, nýbrž spor o zcela konkrétní komoditu, konkrétní vysílací a reklamní čas. A hned dodejme, že není vysílací čas jako vysílací čas. Tři hodiny denně, licenčně provázané se zavedeným celoplošným centrálním programem, to vše na nejlukrativnější vysílací síti, mají paradoxně větší hodnotu než 24 hodin denně někde jinde, nota bene s vyššími náklady a sledovaností nula celá něco. A teď počítejme. Tři hodiny denně krát 365 dní je téměř 1100 hodin za rok. Znásobeno sedmi lety, jež zbývají do konce souběhu licencí Primy a regionů, se jedná přibližně o sedm tisíc vysílacích hodin, které byly každé z regionálních televizí ze sítě RTA odcizeny. Škoda způsobená regionům je snadno vyčíslitelná. Stačí vzít čísla z minulého roku a vynásobit je příslušným koeficientem. Hodnota uloupené komodity je v řádu stovek milionů korun. Přesně to – nyní dokonce s posvěcením státního orgánu – změnilo „majitele“! Bez prodeje, bez řádného vypořádání! Jeden den to vlastnily regiony, druhý den Prima!
Pro lepší pochopení podstaty sporu nabízím jednoduché přirovnání. Představte si, že na základě licence platné do roku 2018 provozujete sice malou, ale zato zavedenou benzínovou pumpu na hlavní silnici ku Praze. A na Nový rok někdo přijde, zabere vám ji a jako náhradní variantu vám ten dobrák nabízí, abyste si na okresce třetí třídy do Kotěhůlek vystavěli obří tankovací stanici s myčkou, servisem a motelem. Vy byste se hrnuli do byznysu, který vás může zničit, navíc v době ekonomické krize? Vy byste sklapli kufry a zažádali si – „ausgerechnet“ dobrovolně – o změnu své licence, k horšímu? Nebo byste se bránili, křičeli a trvali na tom, že chcete nadále využívat to, na co máte platnou licenci a co vám bylo ukradeno?
Naprosto neuvěřitelné jsou hraběcí rady, respektive argumenty, kterými RRTV doprovodila svoje vydání osvědčení o zániku platnosti licence Prima televize. Rada totiž regionálním televizím RTA radí, aby postupovaly přesně v duchu mého předchozího přirovnání s benzínovou pumpou a dokonce se ani neštítí použít takovou argumentační zhůvěřilost, jakou je odkaz na postup regionů, jež byly přímo ve vlastnictví samotné Primy. Stejně tak scestné je, když rada regiony RTA odkazuje na spolupráci s neexistující televizí společnosti EBD, a to za situace, kdy během ekonomické krize všechny projekty nových celoplošných digitálních televizí zkolabovaly. (S čestnou výjimkou TV Barrandov, v tomto případě ovšem za cenu miliardového zadlužení.) Promiňte, milí kolegové radní, ale tohle jste vymysleli sami, nebo vám to Na Žertvách napsali přímo právníci televize Prima?
Přemýšlím, kolik vysokoškolských pedagogů, kolik novinářů a hlavně kolik členů mediálních rad někdy v životě skutečně podnikalo nebo spravovalo nějaký větší majetek. Moc velké procento to asi nebude. Snad proto se ani není co divit, že v představě těchhle lidí podnikatel zřejmě není racionální osoba pečlivě vážící náklady a výnosy či investice a jejich návratnost, nýbrž prostomyslný filantrop, jenž z nedostatku jiné zábavy vyhazuje lopatou peníze z okna, v tomto konkrétním případě, jen aby mohl za každou cenu vysílat, ať to stojí, co to stojí, a bez ohledu na stamiliony, které mu někdo vyfouknul.
(Psáno pro Český rozhlas 6)
6. 2. 2012