V obou případech byla cílem stejná věc. Co se liší, je použitá metoda, jak k tomu cíli dojít. V prvním případě se o to FTV Prima pokusila změnou licenčních podmínek, podruhé pak vrácením své historické licence a jejím nahrazením licencí Prima family. Kupodivu se však liší ještě jedna věc. Přestože cíl byl totožný, tzn. očištění Primy od regionálního vysílání, státní regulační orgán při vyřizování věci pokaždé uplatnil diametrálně odlišný přístup.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tak nyní ve své výroční zprávě sama sebe usvědčuje z fatálního selhání. Ta kapitola se ve výroční zprávě RRTV za rok 2011 jmenuje SPOR FTV PRIMA, SPOL. S R.O., A RTA O DOPLNĚNÍ LICENČNÍ PODMÍNKY Č. 38 PRO DIGITÁLNÍ VYSÍLÁNÍ. Najdete ji na straně 28.

RRTV zde naprosto přesně a pregnantně popisuje, proč nevyhověla žádosti o zavedení licenční podmínky č. 38, o jejíž doplnění si Prima zažádala, proč posléze napadla rozsudek Městského soudu v Praze, který rozhodnutí rady zrušil, a proč se všemožně – a správně – bránila uplatnění tzv. pozitivní fikce. Ve výroční zprávě rada také cituje klíčový argument, proč se svojí kasační stížností u Nejvyššího správního soudu uspěla: „Nejvyšší správní soud dal tak Radě za pravdu, že by požadovaná změna byla přípustná pouze v případě, že by s ní vyslovily souhlas právě subjekty, jejichž práv by se mohla dotýkat...“

Přeložme si to do normální mluvy. Prima se pokusila zbavit svého „věcného břemene“ v podobě sdíleného vysílání s regionálními televizemi. Rada jí nevyhověla, leč prošvihla termín. Nastoupila tzv. pozitivní fikce, tedy že nová licenční podmínka č. 38 platí i bez souhlasu rady. Rada se s tím nesmířila a vyvinula nezměrné úsilí, aby tento stav nenastal. Podařilo se. Nejvyšší správní soud (NSS) dal radě ve všem za pravdu a povinnost sdíleného vysílání Primy a regionů zůstala zachována. Stanovisko NSS je jasné: žádná podobná změna se nemůže dít bez souhlasu dotčených třetích subjektů, neboť historická licence Primy je unikátní a při veškerém rozhodování je třeba brát do úvahy její provázanost s licencemi regionálních TV.

Tady by mohl příběh končit udělením pochvaly Radě pro vysílání za důslednou ochranu malých provozovatelů vysílání.

Jenže jen pár týdnů poté rada poplivala úplně vše, co před tím s nemalým nasazením uhájila. Další pokus o očištění Primy se odehrál cestou vrácení její historické licence. Metoda jiná, cíl stejný. Netřeba speciálního právního vzdělání, aby bylo jasné, že zájmy malých televizí byly a jsou i v tomto případě ohroženy úplně stejně. Jeden by očekával, že rada – argumentačně vyzbrojená judikáty NSS – dotčené třetí subjekty přizve k věci, neboť žádné rozhodnutí ve věci Prima televize, jež se jakýmkoli způsobem dotýká třetích osob, přece – jak už víme – dle judikátu NSS nelze přijímat bez souhlasu oněch třetích osob, nota bene, když se to těch třetích osob setsakra dotýká přímo existenčně.

Jenže právě to Rada pro vysílání – v té době již plně kolaborující s Primou – neudělala!!! Namísto toho ve výročně zprávě zmateně odkazuje na liberalizaci vysílání, respektive na neexistující televizi společnosti EBD, jež s licencemi jednotlivých regionálních televizí nemá (v této souvislosti) zhola nic společného. Pochybnost o tom, jaký že to deus ex machina a v jaké podobě se to do Škrétovy ulice snesl, že rada po pár týdnech popřela sama sebe, jsem již jednou vyslovil, teď svoji pochybnost jen znovu (a důrazně) opakuji.

To se vážně hned tak nevidí takhle napráskat sám sebe, pečlivě to zdokumentovat, opatřit judikáty, převázat mašličkou a zaslat do poslanecké sněmovny svému kontrolorovi. Gratuluju!

20. 3. 2012