Rocková kapela Unisono má za sebou bezmála třicetiletou historii: časy velké slávy i útlumu – tak, jak si ho vyžádaly jiné aktivity členů kapely.

Kapela Unisono po relativně dlouhé době vydává nové album: Vzpomínky na budoucnost. S lídrem kapely Petrem Štěpánkem jsme si povídali nejen o novém albu a koncertech, na kterých je kapela představí, ale i o letech jeho politického angažmá a životě, který žije nyní.

Vydali jste album Vzpomínky na budoucnost – dali jste si ho k pětadvacátým narozeninám. Jaké skladby vaše narozeninové album nabízí? A jak dlouho a kde album vznikalo?

On je to spíš takový pozdní dárek. Pětadvacet let jsme oslavili v roce 2012 a právě pár skvělých koncertů, které jsme tehdy odehráli, bylo impulsem, že jsme dřímající Unisono opět probudili k životu. Nahrávání nového alba se nám ovšem „trochu“ protáhlo, v součtu trvalo 18 měsíců. Ale myslím, že to stálo za to. Výsledkem je klasické Unisono – originální směs hard rocku, popu a art rocku. Na cédéčku je sedmnáct kousků, z poloviny úplně nové věci, z poloviny hity, se kterými jsme kdysi začínali, ale v novém kabátě. 

Na albu je i duet s Tanjou Starý příběh, který, jak jste mi říkal, měla s vámi původně zpívat Lucie Bílá. Jak to s oběma dámami bylo?

Koncem 80. let nás agentura tlačila do spolupráce s nějakým sólistou. Nechtěli jsme přijít o profi papíry, a tak jsme se podvolili. Jednou z možností tehdy byla i vycházející hvězdička Lucie Bílá. Když jsme za ní přišli, její reakce byla: „Jé, kluci, vy máte tak krásně dlouhý vlasy. To je škoda, že jste nepřišli o měsíc dřív, já už jsem se upsala Jirkovi Vondráčkovi.“ Právě tehdy jsem tuhle písničku složil. Přišlo mi docela vtipné, že by se kruh po čtvrt století tak trochu symbolicky uzavřel. Lucii se ta písnička moc líbila, ale nakonec z toho sešlo. Lucka se chystá točit album s Arakainem, a tak se moc nehodí, aby si „začínala“ ještě s jinou kapelou. Ovšem toho, že jsem ten duet nakonec udělal s Tanjou, vůbec nelituju. Naopak. Tanja to totiž nazpívala skvěle. Absolutně skvěle! Od pár lidí jsem slyšel, že je u téhle písničky mrazí.

A jak jste na Tanju vlastně přišli? Jak jste ji oslovili?

Nebylo to zrovna jednoduché, protože ona momentálně žije v Německu, až kdesi za Hannoverem.  Zprostředkoval to můj kamarád Radim Pařízek, bubeník z Citronu. Tanja je totiž jeho bejvalka. Spolupráce s ní pro mě byla jedno z nejpříjemnějších překvapení. I když už nezáří plným světlem, je to pořád opravdová hvězda. Dostavila se ovšem skromná, milá holka, se kterou byla radost dělat. Navíc jí to pořád setsakra sluší.

S jakým časovým odstupem od toho předchozího vychází album Vzpomínky na budoucnost?

Co se týká řadových alb, tak to zatím poslední jsme vydali v roce 2000 u společnosti EMI, jmenovalo se Nebezpečný svět.  V roce 2004 jsem pro Popron music nahrál svoji sólovku Largo doloroso. V mezidobí jsme pod vlastní značkou Unisound ještě vydali kompilaci našich pomalých písniček nazvanou Island, pak také vzpomínkové album Nechal jsem si narůst dlouhý vlasy s předtím nikdy nevydanými nahrávkami z let 1987 až 1990 a ještě moje autorské album Vykopávky, rarity a úlety. Na něm jsou nejrůznější vychytávky – Spektrum, Odyssea, Unisono i moje sólové nahrávky. Tyhle kompilace jsou ale vždycky spíš takové vaření z vody. Vzpomínky na budoucnost jsou plnohodnotné nové album.

Kdo další s vámi na novém albu spolupracoval?

Musím zmínit hlavně producenta Dana Škráška. Jindy bývá k vidění za klávesami ve skupině Argema. V určitých obdobích jsem s ním ve studiu trávil více času jak s vlastní manželkou. Za zmínku také stojí, že sbory na nové desce zpívají naše vlastní dcery a taky dávný fanoušek Unisona Mirek Vaňura, putující hvězda televizních bezpečnostních magazínů.

Pětadvacet let je dlouhá doba, vlastně celá generace. Jak se za tu dobu změnila vaše muzika, vaše publikum a vy sami?

Na albu Vzpomínky na budoucnost je taky písnička Vyznání, dokonce ve dvou verzích. Zpívá se v ní: „Svět se jen párkrát zatočil, uběhlo jen pár let, snad jsem se tolik nezměnil, to měnil se spíš svět.“ Dřív nás muzika živila, teď je to především zábava. Ale když stojíš na pódiu a pár stovek a někdy i tisíc lidí s tebou zpívá tvoje písničky, je to pořád stejně fascinující pocit.

Pětadvacet let je důvod ke srovnávání: v jakých tržních podmínkách jste se pohybovali na konci osmdesátých let a nyní?

My jsme v jistém slova smyslu žili v kapitalismu už v osmdesátkách. Když jsme hodně hráli, vydělávali jsme. Když jsme nehráli, nikdo nám nic nedal. Po velký sametový se pro nás změnilo spíš to, že se otevřelo spektrum dalších možností co dělat: novinařina, podnikání, politika. Jenže tohle všechno vlastně bylo na úkor hudby. Teď se to snažíme zase obrátit k muzice.

Předpokládám, že svoje nové album budete propagovat i na koncertech. Kde a kdy vás vaši fanoušci můžou vidět a slyšet?

S trochou nadsázky říkám, že jsme vlastně opět začínající kapela. Zatímco jsme sladce spali, leccos se v hudební branži změnilo. Chystáme se objet republiku spolu s Komunálem. To je teď hodně slavná kapela, co zaručeně plní sály. Komunál je vůbec zajímavý fenomén. Co tihle kluci s Chlumce a okolí vybudovali, je obdivuhodné. Zároveň přiznávají, že na Unisonu vlastně vyrostli. Frontman Komunálu Luboš Suchánek už jako školák postával na vystoupeních Unisona za plotem a nasával bigbítovou atmosféru. Teď se mi občas do esemesek podepisuje „tvůj žák“.

Jak to bude s distribucí nového alba?

Nejjednodušší je koupit si ho na našem vystoupení nebo prostřednictvím našeho e-shopu na webu www.unisono-rock.cz.

Vy sám jste během uplynulých pětadvaceti let zažil hodně. Dlouho jste se pohyboval v politice na různých úrovních. O muzice už byla řeč – jak vidíte posun v politice za ono čtvrtstoletí?

Nemám potřebu nadávat na poměry, ale dvakrát nadšený zrovna nejsem. Je to taková cesta dopředu a pak zase zpátky. Z politiky zmizela její ideová podstata. Dnes to není ani tak souboj programů, jako spíš soutěž, kdo na toho druhého vytáhne více špíny a kdo lidem předhodí populističtější šidítka. A pomaloučku se opět vytrácí ten největší polistopadový výdobytek, totiž svoboda. Všechny ty regulace, nařízení, vyhlášky, buzerace, eurovaly, doporučení či propaganda jednoho jediného správného názoru a já nevím co ještě nám z ní kousek po kousku ukrajují.

Existuje dnes téma, kvůli kterému byste se znovu angažoval v politice?

Pokud to, co jsem zmiňoval v předchozí odpovědi, přeroste únosnou mez, bude třeba nenechat si to líbit.

Jak dnes vypadá váš život? Čemu se věnujete a co vás nejvíc zaměstnává?

Užívám si luxus absolutní ekonomické i politické nezávislosti. Od nikoho nic nechci, nikomu nic nedlužím, mluvím, jak mi zobák narost. A dělám hlavně věci, které mě baví. Což je především návrat k muzice.

Máte mezi přáteli víc muzikantů nebo politiků? Lze vůbec z politiky úplně odejít?

Už jsem to kdysi napsal, že politika je děvka, která když vás chytí, nerada pouští. Já jsem momentálně ve fázi docela úspěšného odmilovávání. Dvacet let stačilo. Kamarádů je hodně, ale opravdových přátel málo. O to více je třeba si jich vážit. Politika ani hudba s tím moc nesouvisí.


Rocková skupina Unisono

Vznikla v roce 1987, původně jako hradecko-pražská formace okolo hráče na klávesové nástroje Petra Štěpánka, který předtím hrál s plzeňskou Odysseou.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla jednou z nejpopulárnějších východočeských kapel.

Už více než dvacet let vystupuje ve stejném složení: Vlasta Lukšík – kytara, Radek Štecker – baskytara, Petr Štěpánek – klávesy a zpěv, Ladislav Vašíček – bicí nástroje.

Za dobu své existence vydala celkem devět alb.

Petr Štěpánek navíc natočil dvě sólové desky.

V listopadu 2014 vydala zatím poslední album nazvané Vzpomínky na budoucnost.

Ivana Fričová, 15.12.2014

Originál článku ZDE