5. 5. 2003

Václav Žák v Ekonomu znovu rozvíjí myšlenku, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání cosi zatajila. Píše: „Klíčová věta, která by popsala chování RRTV v roce 1999, měla znít: Rada se rozhodla povolit navýšení jmění v CET 21 o 10,2 mil. Kč a změnit poměry ve společnosti tak, že Vladimír Železný snížil svůj podíl ze 60 na necelých 12 procent. Tím mu umožnila vyhnout se předběžnému opatření mezinárodní arbitráže, které mu nařizovalo využít svůj majoritní podíl a navázat spolupráci s ČNTS. Tato věta ve zprávě není. Nezbývá než doufat, že z toho budou vyvozeny patřičné důsledky.“ Václav Žák se pochopitelně mýlí a jak už je u něho zvykem, vybírá si z faktů pouze ty, které zapadají do jeho teorií.

Jaká je tedy celá pravda? Amsterodamská arbitráž sice vydala podobné předběžné nařízení, ale posléze je sama zrušila. Předběžné opatření totiž bylo poněkud problematické, neboť subjektu A nařizovalo, co má učinit subjekt B. Žák zcela ignoruje, že tatáž arbitráž ve svém konečném (!) nálezu naopak konstatuje, že Železný nezpůsobil ČNTS žádnou škodu, a stranám sporu pouze přikazuje vyměnit si původní plnění. Železný vrátí peníze, ČNTS akcie. Žák rovněž zamlčuje, že příčinou, proč se Železný nemohl účastnit navýšení základního jmění, nebylo jeho vlastní rozhodnutí či rozhodnutí rady, nýbrž fakt, že právě CME (ČNTS) mu nechala zablokovat účty. Žák také zcela pomíjí fakt, že souhlas rady s navýšením nemá konstitutivní charakter. Tím, že rada navýšení „povolí“, pouze konstatuje, že tento krok není v rozporu se zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, případně s licenčními podmínkami. Ten, kdo samotné navýšení fakticky realizuje – a tedy případně respektuje či nerespektuje předběžné opatření –, není rada, nýbrž sám provozovatel vysílání. A aby byl celý proces navýšení úspěšně završen, musí změněné údaje ještě zapsat rejstříkový soud. (Což se nakonec – prý kvůli formální chybě – stejně nestalo.) Dále Žák nic neříká o tom, že navýšení základního jmění z řádu stotisíců na řád milionů je u „eseróčka“ s obratem v miliardách korun veskrze pozitivní věc. Naopak čtenáři podsouvá myšlenku, že rada tehdy snad postupovala utajeně či svévolně. Jenže ono to bylo právě naopak. Rada si před svým rozhodnutím nechala vypracovat několik právních expertíz, které konstatovaly, že neexistuje žádná předběžná otázka, jež by jí bránila o žádosti CET 21 rozhodnout. Vše je podrobně popsáno ve výroční zprávě za rok 1999. Jediný „problém“ tedy nejspíš bude v tom, že většina tehdejších členů rady nesdílí Žákovo vidění světa. Jedna věta skutečně chybí, jenže nikoli ve zprávě rady, nýbrž ve všech Žákových textech. Měla by znít: „Já, Václav Žák, novinářský aktivista Lauderovy CME, již řadu let všemi svými články pléduji za to, aby RRTV coby regulační orgán v rozporu se svými zákonnými kompetencemi rozhodla obchodní spor o Novu ve prospěch CME ještě předtím, než konečný verdikt vynese soud, který jediný k tomu naopak kompetence má.“

Ze všech těchto důvodů se jako úsměvné jeví i Žákovy „výhrůžky“, že „nezbývá než doufat, že z toho (zřejmě z jednání rady – pozn. pš) budou vyvozeny patřičné důsledky“. Jestli tím má na mysli nějaké vyšetřování, případně trestní postihy, pak se na podobné šetření opravdu moc těším. Skutečně důkladného vyšetření kauzy Nova se totiž mohou obávat pouze ty politické síly, které odvoláním rady spustily pokus o mediální puč. Jediný skandál, který může vyplavat na povrch, je ten, že někteří politici, úředníci a žurnalisté – včetně Václava Žáka – udělali vše pro to, aby jejich vlastní země prohrála neprohratelnou arbitráž.

Ze srdce Václavu Žákovi přeji, aby se mu splnil jeho mnohaletý sen a poslanecká sněmovna jej zvolila členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jsem totiž nesmírně zvědavý, jak své představy a teorie, založené na selektivním výběrů faktů a svérázném ohýbání paragrafů, bude uvádět v život. Papír snese všechno, zákony ne.