Jsem zvoleným delegátem ostravského kongresu ODS, ale kvůli zahraniční cestě se jej nemohu zúčastnit. Nic mi však nebrání, abych se o svůj diskusní příspěvek, respektive o svoji úvahu nad současnou ODS, nepodělil touto cestou. Navíc nejen s delegáty, nýbrž i čtenáři.

Ani Václav Klaus ani Mirek Topolánek nebyli neomylní. Nicméně když Klaus končil jako předseda, měla ODS přes 20 procent. Když jsme si odstřelili Topolánka, byla ODS také nad dvaceti procenty. K sešupu na jednociferný volební výsledek vedla až politika Petra Nečase, kdy provozoval Kalouskovy ekonomické nápady, leč zodpovědnost za ně odnesla ODS. Nečas u toho ovšem nebyl sám.

Stejně úspěšně jako sešupu stranických preferencí se Nečas a jeho nejbližší věnovali likvidaci vlastních spolustraníků. Stačilo mít na cokoli jen trochu jiný názor. Pana Čistého záhy semlela špinavá politika, ale jeho nejbližší zůstali. Znovu obsadili místa na čele kandidátek, pročež i dnes tvoří páteř poslaneckého klubu. Suma sumárum: Ti samí, kteří přivedli ODS „zugrund“, ji teď v roli nepostradatelných opět zachraňují. Jakoupak asi tak mohou mít u veřejnosti věrohodnost? Volební výsledek 7,72 i setrvale mizerné preference to ilustrují docela přesvědčivě.

Před olomouckým kongresem ve chvílích všeobecného nadšení nad chystanou instalací Petra Fialy do funkce předsedy jsem sepsal důvody, proč by Fiala naopak neměl být předsedou ODS (ZDE). Obávám se, že jsem se nezmýlil v ničem. Za prvé: Politologie je úplně jiná disciplína než politika. Za druhé: Předsedou nemá být někdo, kdo do strany vstoupil před týdnem. Proč? Za třetí: Hrozí totiž zvýšené riziko, že dopředu vystrčený profesor právě viníkům onoho stranického karambolu poslouží jako fíkový list jejich minulých selhání i budoucích ambicí. Přesně to se stalo. A za čtvrté: V Nečasově vládě se umazal i sám Fiala.
 
Žijeme v překotných časech. V době, která je přímo těhotná poptávkou po radikální protestní straně, jež by artikulovala zájmy, tužby a naděje dílem naštvaných, dílem nespokojených, dílem podvedených a dílem vystrašených občanů. ODS je však namísto toho nadále stranou mírného pokroku v mezích bruselských zákonů. Příklad? ODS nejen že akceptuje, nýbrž přímo provozuje zcela chybnou eurounijní východní politiku.
 
Také postoj ODS k migrační krizi je problematický. Přibližně z osmdesáti procent sice hlásá to samé, co zdejší radikální kritici hromadné migrace či islamizace Evropy, zároveň se však od nich zcela distancuje, takže pro běžného konzumenta politiky opticky stojí spíše na straně zdejších sluníčkových vítačů. Jinými slovy: Jan Zahradil se ostře vymezil proti „konvičkismu“, ale právě tento „zahradilismus“ z ODS učinil zcela neškodnou sterilní stranu. Důkaz? Už se jen opakuji: Preference zamrzlé na jednociferném volebním výsledku, jen kousek nad pětiprocentním propadlištěm.

Že jsem příliš krutý? Že nevidím to pozitivní, co ODS za uplynulé dva roky udělala? Těch, co se budou plácat po ramenou, se najde dost, netřeba rozšiřovat jejich řady.

Ve svém projevu na předloňském olomouckém kongresu jsem použil jedno hudební přirovnání. Totiž, že v pěveckém sboru vůbec není ostuda zpívat druhé či třetí hlasy. A poprosil jsem všechny ty naše nepostradatelné, věčné zpěváky prvních hlasů, zdali by v zájmu celku nemohli udělat jeden dva kroky dozadu a do první řady pustit pro změnu jiné pěvce.
 
Nestalo se. Bohužel. A tak ODS z televizní obrazovky nadále ponejvíce prezentují Benda, Stanjura, Němcová, Zahradil, Svoboda, Bendl a další. Vůbec netvrdím, že vždycky říkají nesmysly. Ale v tom problém přece není. A propos. Lidovci onu výměnu zpěváků prvních hlasů zrealizovali. Úspěšně. Obsah sice zůstal stejný, leč změna formy zabrala.
 
A teď si představte, kdyby ODS pozměnila nejen formu, ale ještě se poctivě a důsledně vrátila ke svému původnímu obsahu.
 
15. 1. 2016