VÝROČÍ KONCE DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Angela Merkelová a její politika jsou historický omyl. „Zločinná média“ líčí, že lidé na Západě jsou vyspělejší a na Východě žijí postkomunističtí barbaři. Je to samozřejmě jinak, vysvětluje pro ParlamentníListy.cz člen Akční rady Bloku proti islámu, publicista a hudebník Petr Štěpánek. Lidé z postkomunistických zemí, což se týká i východního Německa, totiž mají podle jeho názoru daleko větší zkušenost s totalitou a totalitním vymýváním mozků a jsou daleko víc imunní proti všem těm „sluníčkářským“ blábolům a totalitním manipulacím. Proto se hodlají bránit dřív, než bude pozdě.

V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?

Někdy si zkouším představit, jak by na naše současné eurohujery a weltmany, kteří se při vyslovení slov vlast, národ či vlastenectví osypávají, reagovaly velké postavy našeho národního obrození. Co by jim říkal a co by o nich psal třeba takový Jan Neruda, Bedřich Smetana, Josef Mánes nebo Karel Havlíček Borovský. Nemyslím, že naše vlastenectví nějak narostlo. Není třeba. Nikdy nikam nezmizelo. To jen současní podivní vůdcové více odezírají z úst cizích politiků než z přání a tužeb lidí vlastního národa. Vždyť co jiného je, že se Sobotkův podržtaška Prouza běží Merkelové zeptat, co si Angela přeje, aby Sobotka řekl.

Osobností, na které můžeme být jako Češi pyšní, je spousta. Nepřeberná spousta. Ale děláme to? Jsem muzikant, a tak se uchýlím k hudbě. Antonín Dvořák byl ve své době pokládán za největšího a nejvýznamnějšího světového hudebního skladatele. Kolik lidí to ví? Právě jeho geniální Novosvětskou symfonii si američtí astronauti přibalili na cestu k Měsíci, to znamená za hranice Našeho světa. To jsou úžasné věci, při kterých vám běží mráz po zádech, když si uvědomíte jejich velikost.  

Nakolik se v případě německého přístupu k řešení migrační krize projevuje určitý pocit viny za holocaust, druhou světovou válku jako takovou a tedy i skutečnost, že Německo bylo v roce 1945 poraženým státem, jak se občas objevuje? Jde ze strany Merkelové o snahu zamezit opakování událostí z 30. let, anebo je to ve svých důsledcích právě naopak?

Angela Merkelová a její politika jsou historický omyl. Německá historická selhání – nejen druhá, ale také první světová válka – také jistě hrají svoji roli a Merkelová na ně jen navazuje. Rád bych ale upozornil na jinou skutečnost, která spíše uniká pozornosti. A tou je rozdílný přístup k migrantské invazi ve starých a nových (východních) spolkových zemích. Naše zločinná média to líčí tak, že lidé na Západě jsou vyspělejší, kdežto na Východě že žijí postkomunističtí barbaři. Je to samozřejmě jinak. Lidé z postkomunistických zemí, což se týká i východního Německa, totiž mají úplně jinou, rozuměj daleko větší, zkušenost s totalitou a totalitním vymýváním mozků. Proto jsme daleko víc imunní proti všem těm „sluníčkářským“ blábolům a totalitním manipulacím. A právě tahle historická zkušenost nám velí bránit se dřív, než bude zase pozdě.

Současně se stupňuje napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k probíhající jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Někteří lidé a zejména politici jsou nepoučitelní a zřejmě jim nestačila ta loňská nebetyčná trapárna a ostuda se zakazováním vjezdu několika ruských motorek, tak si letos dávají repete. Mě, coby svobodomyslného člověka, u toho fackuje hanba. Přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku podle aktuálních vztahů s Ruskem, to provozujou jen dokonalí idioti. U lidí, kteří mají v hlavě mozek, to funguje přesně obráceně. Odplývající čas spíše obrušuje hrany různých animozit a nenávistí.

Jak se stavíte k návrhům, že při větších krizích (jako například hrozba terorismu, různé konflikty či ochlazování vztahů mezi velmocemi s následným vlivem propagandy) obětovat svobodu slova nebo i další svobody za cenu udržení vlastní existence? Můžeme dospět do stavu, kdy stát zavede opatření připomínající socialistické informační instituty a regulace? Tyto hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takového přístupu?

Nedávno jsem si znovu přečetl Orwellův slavný román 1984. A úplně mě šokovalo, jak se tahle Orwellova antiutopie dokonalého totalitního státu podobá naší současnosti, naší údajně demokratické současnosti. Když zabijeme svobodu, zabijeme i naši bezpečnost. Migrační invaze je důsledek, nikoli příčina. Evropská unie neustále řeší (a ještě k tomu blbě a pozdě) pouze důsledky, nikoli příčinu. A příčinou je rozvrácení zemí, ze kterých lidé utíkají. Rozvrácení, na kterém máme svůj díl viny.

Ale zpátky k vaší otázce. Ta hranice už byla dávno překročena. Už zase žijeme v totalitě. Jen si to mnozí ještě neuvědomují, protože historie se točí ve spirále, takže dnešní totalita má jiné parametry a jinou podobu než ta bývalá socialistická.

Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Nevím, nechci dělat unáhlené soudy. Obvykle to ale u nás probíhá tak, že nejdříve necháme většinu bývalých hrdinů zemřít a teprve poté jim přiznáme zásluhy a občas i něco málo peněz na přilepšení.  To vše za pobaveného přihlížení bývalých totalitních mocipánů, kteří si zvesela a v klidu užívají svých nadstandardních důchodů.

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný „Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie?  Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř?

Jsem hodně citlivý na jakékoli výroky, které bagatelizují, omlouvají či dokonce adorují historické děje, jež vedly k nejstrašnější tragedii lidstva, kterou bezpochyby svým rozsahem a počtem mrtvých byla 2. světová válka a speciálně holokaust. Pan Kotleba je tedy v tomto směru zcela mimo. To ale neznamená, že tím pádem neexistuje nic, a teď mluvím o současnosti, v čem by naopak neměl pravdu. Do reminiscencí, kdo koho kdy opustil, se nechci pouštět. Jsem docela spokojený s tím, že vztahy Čechů a Slováků jsou dnes vynikající a že doutnající konflikt se hned v zárodku podařilo vyřešit civilizovaným a elegantním způsobem. Já pán, ty pán. Ohlédnutí na krvavý rozpad Jugoslávie je oproti tomu víc než varující.

V čem je podle vás odkaz 2. světové války stále živý? Na co je třeba nezapomenout a naopak, na co by bylo lepší už nevzpomínat? Kam v tomto ohledu zařadit kupříkladu Benešovy dekrety?

Nemluvil bych o odkazu 2. světové války, spíše o jejím výsledku. Právě její výsledek a vše, co tomuto výsledku předcházelo, jsou příčinou dalších dějů. Samozřejmě včetně Benešových dekretů, respektive odsunu Němců. Jistě, podobná řešení by dnes byla obtížně akceptovatelná, jenže naši předkové neřešili NAŠI současnost, nýbrž SVOJI. Co z toho všeho plyne? Ten, kdo dnes zpochybňuje skutečnosti, jež byly důsledkem 2. světové války, zpochybňuje, zastírá, kamufluje či přepisuje samotný výsledek 2. světové války. A TO je nepřijatelné, ba přímo zločinné.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecného příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta?

Myslím, že zakopaný pes je v potřebě některých lidí být neustále zarytí v něčí řiti. Jen se vynořili z moskevské, už lezou do bruselské, washingtonské či berlínské. Potřeba přimykat se k cizím Goliášům přináší jako vedlejší efekt zpochybňování či nedoceňování našich vlastních zásluh, schopností i hrdinství. Dalším důsledkem pak je, že jsme mistři světa v sebemrskačství.

Jak cítíte mezi českou veřejností hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, či cosi ještě horšího…

Samotná armáda není viníkem svého vnímání. Ona je přece pouze nástrojem politických rozhodnutí, a ta nedělají generálové, nýbrž politici. Bavme se tedy spíše o tom, zda tato politická rozhodnutí byla a jsou správná.

Změnily bezpečnostní hrozby současnosti poměr české mládeže k obraně vlasti? A jak vlastně hodnotit současný koncept Aktivních záloh AČR či možné faktické naplnění té prosté a uzákoněné věty, že v případě ohrožení vlasti jsou k její obraně povolání všichni muži vojenského věku? Kteří většinou už ani neumějí střílet, protože je to nikdo neučil.

Obávám se, že bezpečnostní hrozby současnosti zatím – bohužel – nezměnily nejen poměr české mládeže k obraně vlasti, ale obecně ani poměr celé české veřejnosti. Mnoho mlácení prázdné slámy, málo skutků. Jestli ono to ale není právě pro to, že s hlavou zanořenou v jakékoli řiti se tak snadno podléhá iluzi, že naše problémy za nás vyřeší někdo jiný a že za to nic nebude chtít.

Lze říci, pro jaké společenské hodnoty by byli Češi ochotni bojovat? A funguje zde ještě cosi jako „mnichovský syndrom“, tedy skepse, že velcí hráči stejně všechno rozhodnou bez nás a nemá význam se jakkoli výrazněji angažovat?

Možná máte pravdu, přesto to ale vidím spíš jako průšvihy našich elit než jako vinu národa. V roce 1938 lidé chtěli bojovat. Národní vzedmutí v roce 1968 také zařízli tehdejší politici. Lidé se posléze jen přizpůsobili. Život prostě běží dál a žít se musí.

Všeobecně řečeno, v čem je a v čem není zajištěno bezpečí naší země? Čemu jsme schopni odolat a čemu ne? Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, plk. Vodička veřejně proklamuje, že „byla chyba spoléhat se na NATO“, díky čemuž odpovědní činitelé snižovali stavy armády a aktivních záloh. Objevují se názory, že AČR jako taková by byla schopna stěží bránit jeden větší kraj ČR po dobu několika týdnů. Jak hodnotit koncepci obrany ČR, a co případně vzkázat pochybovačům?

Kdyby se mě na to někdo ptal, já bych vzory pro ochranu naší bezpečnosti hledal spíše kupříkladu ve Švýcarsku či Izraeli, než se spoléhal na vrtochy mocných a velkých. To ale neznamená, že zatracuju naše členství v NATO, jen naznačuju, že nějaké mouchy tam vidím a že u každého pitomého nápadu nemusíme být papežštější než papež.

Kteří čeští politici a které české politické síly se dle vašeho mínění pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“, stejně tak o kvalitní fungování českých ozbrojených složek v nejširším slova smyslu?

Odpovím vám obráceně, tedy ve smyslu, které české politické síly naopak pojmy, jako je kupříkladu právě vlastenectví, zabíjejí, ničí či poškozují. Jsou to všichni ti naši političtí huráevropani, weltmani či eurohujeři, kteří zapomněli, kde se narodili a komu se mají zodpovídat na prvním místě. Bohužel, právě tyhle síly dnes politice České republiky dominují. Někteří lidé by se možná měli vážně zamyslet nad dosahem svých činů, respektive nad tím, zda ti, které třeba ze setrvačnosti volí, opravdu hájí jejich vlastní představu o budoucnosti a směřování naší země.

Čas od času zaznívá, že v současné Evropě nám chybí výrazní státníci, kteří se zrodili během a po druhé světové válce. Čím to je? Musí přijít taková světová krize, jako třeba právě 2. světová válka, aby se takové osobnosti objevily? Přibližuje tomu dnes někdo z evropských politiků? Nevyrostli výraznější tváře spíše na východě v kvasu revolucí v 80. a 90. letech a neměl by tedy cestu ukazovat spíš Východ než Západ?

Položil jste, tuším, čtyři otázky. Takže: Ano. Bohužel, ano. Možná ano. Ano, ale. Čím to je? Jsme pohodlní, zlenivělí a někteří už dokonce zdegenerovaní.

Radim Panenka, 4. 5. 2016

Originál rozhovoru ZDE