Články - 2018

To jsem si dal. Na facebook jsem napsal kratičký status tohoto znění: Je to neuvěřitelné, kolik lidí je ochotno prodlužovat utrpení maličkého, bezbranného kluka, jen aby ukojili svoji bezmeznou potřebu páchat "dobro". O medicínské povaze věci ovšem netuší nic.

Obratem jsem se dozvěděl, že jsem zrůda. A tak jsem si o případu malého Alfieho přečetl kdeco a zjistil, že úplně nejchytřejší jsou ti, co sotva odrostli škamnám, což je směšné, že maminky své děti bezmezně milují, což je pochopitelné, a že popletení tatínkové do toho tahají politiku, což je zavádějící. Ale hlavně, že neexistuje žádná autorita, ani lékařská, ani právní, jež by umanutou laickou veřejnost přesvědčila.

Opravdu to stojí za pozornost, kolik lidí si tak složitou etickou, právní, medicínskou, ekonomickou (jak přízemní, že?) a obecně společenskou otázku, jakou je odpojení člověka, v aktuálním případě človíčka, od přístrojů, které jeho tělo (tělíčko) dlouhodobě udržují při životě, přesněji spíš při bezvýchodném živoření, zjednodušuje do podoby absolutního rozhodovacího práva rodičů. Jako kdyby dítě bylo majetkem rodičů, jako kdyby právě jen a jen rodiče byly pány nad životem a smrtí svých dětí, jako kdyby neexistovaly tisíce příkladů, kdy právě rodiče nakládají se svými dětmi nevhodným a někdy i bestiálním způsobem (což není tento případ), jako kdyby dítě nemělo svá vlastní práva, nezávislá na vůli či libovůli rodičů (což je tento případ). Přitom neexistuje žádná civilizovaná země, jež by něco podobného měla ve svém právním řádu. Vždy je prioritní stanovisko lékařů. Kdo o věci ví víc? Tým lékařských specialistů, nebo zpovykaný dav před nemocnicí, papež a armáda pachatelů dobra?

V Británii to mají zákonem nastaveno tak, že neshodnou-li se lékaři s rodiči na dalším postupu, rozhoduje coby vyšší autorita soud. S ohledem na zájem dítěte. Nehájím britskou praxi, jež si soudní verdikt vynucuje silou. To je dvojsečné. Zvláště pak, když známe případ, kdy se mýlili lékaři i soud. Ovšem vyvozovat z toho, že se lékaři a soud mýlí vždycky, také nelze.

Na druhou stranu jsem si ale jistý, že má a musí existovat nějaký korektiv, limitující libovůli rodičů. I milujících rodičů. Proč? Prostě proto, že dítě není jejich majetek a má i svá práva. A jakkoli je to bolestné, vedle práva na život existuje v bezvýchodných případech také právo na důstojný, uměle neprodlužovaný odchod z tohoto světa.

Co mě ovšem děsí nejvíc, je fanatismus některých namistrovaných aktivistů a laiků, se kterým kohokoli s jiným názorem, než je ten jejich zaručeně jediný správný, dehonestují, lékaře a zdravotnický personál, kteří o dítě mnoho měsíců neúnavně pečovali, s nebývalou sprostotou označují za vrahy, soudce jakbysmet a žádné demagogické srovnání (Mengele apod.) pro ně není natolik odporné, aby ho nepoužívali. A hlavně, do výsostně etického dilematu, zatahují politiku.

Člověk si nemá hrát na Pánaboha, napsala jedna paní. A myslela lékaře, kteří odpojili tělíčko od přístrojů. Není to ale obráceně? Že na Pánaboha si hrajeme spíše tehdy, když i v beznadějných případech chceme uměle prodlužovat neodvratitelné?

30. 4. 2018