Napsali o mně - 2018

STO LET REPUBLIKY „Největším nebezpečím jsou nejrůznější totalitní ideologie. Předtím na nás útočily z Východu, teď se na nás socialismus valí z Bruselu,“ hodnotí sto let od vzniku první Československé republiky hudebník a skladatel Petr Štěpánek. Před časem jsme prý odezírali, co vymyslí v Moskvě, teď srážíme paty, jak zavelí z Bruselu, respektive z Berlína. Obojí je podle něj špatně. Nějaké společenství evropských států podle Štěpánka má smysl, ale má jít o společenství národních států, nikoliv jakýsi unifikovaný nadnárodní celek.

Slavíme sto let republiky. Je co slavit?


Toť otázka. Já bych se nad tím spíše zamyslel z historického pohledu. Jestli rozpad toho rakousko-uherského soustátí bylo to nejlepší, co mohlo všechny země v pásu mezi Německem a Ruskem potkat.  A dnešní snahy o vyšší spolupráci Visegrádské čtyřky plus Rakouska – případně přizvat ještě Chorvatsko nebo další státy bývalé Jugoslávie –, vlastně napovídají, že to na konci první světové války možná úplně ideální nebylo. Ale to už asi nevyřešíme. Slavit určitě co je, protože máme sto let od vzniku republiky a jestli tou republikou bylo Československo, nebo nyní nástupnické státy Česká a Slovenská republika, je tak trochu jedno.

Ať už se za sto let naší historie stalo cokoliv - války, Vítězný únor, rok 1968, rok 1989, stále republika drží. Čím to je?

Já bych polemizoval s tím, že drží, protože co bylo v původní Československé republice nehomogenní, to se časem několikrát rozsypalo. První republika vydržela dvacet let a nevydržela také proto, že tady nebyla vyřešena německá otázka a na Slovensku maďarská otázka. Bohužel té první republice se nepodařilo to, co vidíme ve Švýcarsku, kde vidíme Švýcary, kteří hovoří německy, Švýcary, kteří hovoří francouzsky, Švýcary, kteří hovoří italsky a maličkou minoritu Švýcarů, kteří hovoří rétorománsky. Všechno to jsou Švýcaři, nikoli Němci, Francouzi či Italové. V té první Československé republice jsme neměli Čechy či Čechoslováky, kteří hovořili německy. Měli jsme tady Němce. To je problém, který byl zakletý v první republice. Zrovna tak jsme na Slovensku neměli Slováky, kteří by hovořili maďarsky, ale Maďary. Vyřešila to až druhá světová válka, respektive po ní následující odsun. A byla tu rovněž nerovnováho česko-slovenská. Zatímco my Češi jsme se považovali za Čechoslováky, Slováci nikoli. To vyřešil až polistopadový rozpad federace. Teprve nyní tady máme homogenní Českou republiku a relativně homogenní Slovenskou republiku.  

Je něco, co tu naši homogenní Českou, ale i Slovenskou republiku ohrožuje? Co je dnešním nebezpečím?

Největším nebezpečím jsou nejrůznější totalitní ideologie. Před tím na nás útočily z Východu, teď se na nás socialismus valí z Bruselu. To je náš problém. Nemyslím, že nás ohrožují Poláci, Slováci, Rakušané nebo Němci, ale ohrožují nás totalitní ideologie. Naše tendence k homogenitě navíc velí k jisté ostražitosti před multikulturalismem.

Co s tím? Jsme  Evropské unii, jsme v Severoatlantické alianci, jsme součástí těchto celků, vystoupení - i kdybychom chtěli - nebude tak snadné, jak nám Brusel ukazuje na příkladu brexitu…

Hlavně bychom neměli v pozoru hledět na Východ ani na Západ. Máme být hrdými Čechy. Před časem jsme odezírali, co vymyslí v Moskvě, teď srážíme paty, jak zavelí z Bruselu, respektive z Berlína. Obojí je špatně. K nadnárodním strukturám – myslím si, že Evropská unie v této podobě nemůže vydržet a první náznaky toho rozpadu nejspíše přijdou už v příštích volbách do Evropského parlamentu, protože paradigma v Evropě se přece jenom mění. Nějaké společenství evropských států má smysl, ale má to být společenství národních států, nikoliv jakýsi unifikovaný nadnárodní celek.

Dříve to také bývalo Evropské hospodářské společenství…

Přesně tak. Měli bychom se vrátit před Maastricht, tedy k původní podstatě, na které bylo Evropské hospodářské společenství založeno, než se po Maastrichtu přeměnilo na Evropskou unii. To bylo společenství, které spolupracovalo především v hospodářské oblasti. Proto, abychom spolu spolupracovali a žili v míru, nepotřebujeme mít unifikovanou politiku, unifikované finance ani unifikovaný zákaz žárovek.

Domníváte se, že se z vašeho pohledu obrátí věci k lepšímu s příštími volbami do Evropského parlamentu?

Určitě se to tím nevyřeší, ale že to nějaký impuls ke změně kurzu může být, to se stát může.  

Protože část orgánů i vedení Evropské unie je stále nevolena.

To je takzvaný deficit demokracie, který je v Evropské unii čím dál větší. A tak se setkáváme s takovými věcmi, že nikým nevolení politici z Bruselu peskují nadpoloviční většinou zvolené politiky v jednotlivých zemích. Konkrétně mluvím o Viktoru Orbánovi a Maďarsku.

Historie našeho státu stále zdůrazňuje stejně jako starší občané vyspělost republiky a její umístnění na prvních místech ve světě. Má Česká republika na to se k tomu vrátit?


Lidský potenciál na to máme. Je otázka, zda máme být montovnami globálních firem, nebo se máme zaměřit na nějakou specializaci a teď nebudu říkat jakou, ale podívejme se třeba do Švýcarska.

Často slýchám, že Česká republika není Švýcarsko.

Nedávám teď Švýcarsko za příklad v souvislosti s jeho politickým a správním systémem, ale hospodářsky. Švýcarsko vyniká v takových disciplínách, jako je například výroba hodinek. Naprosto - co se týká materiálů - nenáročná industrie. Ale je tam přidaná hodnota toho umu.

Ten um my Češi také máme. Tím se dostáváme zpět k tomu, že máme pracovní potenciál, jak jste řekl...


Vzdělanost lidí, kteří tady žijí, a jejich šikovnost by určitě umožňovala rozvíjet obory tohoto typu. Tedy s vysokou přidanou hodnotou. Inspiraci bych rovněž hledal v Izraeli. Tamní propojení hospodářství se školstvím je geniální.

Ještě vás chci požádat o zamyšlení nad mladou generací. Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v Evropské unii, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?


Odpovím vám oklikou. Obrovský problém je v našem školství. To, co školy produkují. Což není jen problém český, ale v jiných zemích. Jak v Evropě, tak v Americe. Problém univerzit, respektive vysokých škol, které v naprosté většině dnes ovládají levicoví pokrokáři, neomarxisté a teď můžeme doplňovat všechny ty „ismy“, které valí mladé generaci do hlav. To je opravdové neštěstí. Že potom ta mladá generace je úplně zblbá a že prostě není s to se správně orientovat v tom, co se ve světě děje a co se na nás valí, a dávat to do správných souvislostí, to je tragédie dneška.

Během těch sto let mají Češi dost svých hrdinů. Ať už legionáře, atentátníky na Heydricha, letci RAF a mnoho dalších. Dostává se nám nyní hrdinů? Na koho budeme vzpomínat například za třicet, padesát, sto let?


To je dobrá otázka. Určitě tu jsou lidé, kteří jsou hodni naší úcty a našeho respektu. Jestli jsou to ovšem ti, které dnes glorifikuje náš hlavní mediální proud, tím si nejsem jistý.

Zuzana Koulová, 17. 10. 2018