Na všechno buď připraven!

 

 

Skutečný příběh politického vězně z 50. let

Ilustrace Lubomír Školoud

Přebal a grafická úprava Jana Matásková

Vydalo nakladatelství Kruh, Hradec Králové 1992

Vyprodáno

Ukázky z knihy

(Knížku Na všechno buď připraven! jsem napsal společně s Lubkou Školoudem. Byla to jedna z prvních polistopadových knih, které se zabývaly tragickým obdobím 50. let. Líčí strastiplnou Školoudovu anabázi komunistickými kriminály a koncentráky včetně jeho útěků. Lubka byl v roce 1968 vedoucím našeho skautského oddílu.)

Byl večer 24. listopadu 1989, sedm dní po „velkém třesku“ na Národní třídě, který uvedl do pohybu nezadržitelnou lavinu společenských změn v naší republice. Seděl jsem na jevišti narvaného hradeckého divadla a spoluzakládal místní Občanské fórum. Ve vzduchu bylo cítit napětí, touhu, strach i odhodlání. Historie zas jednou pádila přímo okolo nás.

Nikdo přesně nevěděl, co a jak dělat, ale všem bylo jasné, že je třeba urychleně vytvořit nějakou organizační strukturu. Rychle jsme zvolili jakési předsednictvo a přešli k utváření pracovních komisí. Když se ustavovala komise mládeže, přihlásil se v hledišti starší prošedivělý muž. Teprve když se svým charakteristickým krokem dokolébal blíž k jevišti, poznal jsem, o koho jde. Ale to už se představoval celému auditoriu. „Jmenuju se Lubka Školoud. Čtrnáct let politický vězeň. Pracoval jsem s mládeží před dvaceti lety a dnes se k ní hlásím zas.“ Lidé tleskali a já měl slzy na krajíčku.

Lubka Školoud! Jeden z pevných bodů mého dětství. Vedoucí našeho skautského oddílu, legendární královéhradecké Dvojky. Hlavou mi prolétl známý film. Příchod do oddílu, tábor v Říčkách, klubovna v rotundě, poslední, nejkrásnější táboření v děčínských skalách.

V roce 1970, kdy normalizátoři Junáka zase zakázali, mi bylo dvanáct. Lubka z mého života zmizel, ale krásné vzpomínky zůstaly. Už tenkrát jsme my kluci věděli o tom, že byl řadu let zavřený, ale podrobnosti naše klukovské duše nezajímaly. Jenže teď jsme o dvacet let dál a už nejsme děti. Abychom se nemuseli bát budoucnosti, musíme se nejdříve vypořádat a vyrovnat s minulostí.

To, že Lubkův životní příběh je námět na knížku, mě poprvé napadlo na návštěvě u Matěnů, kde jsme plánovali, jak znovu rozběhneme činnost vlčat, těch nejmenších skautíků. Lubka u toho nebyl a snad právě proto se řeč po chvíli stočila na něj a jeho životní osudy. Tehdy jsem se rozhodl, že Lubku vyzpovídám a jeho příběh sepíšu. Jenže přijít za někým z ničeho nic a požádat ho, aby vám vyprávěl o tom, jak čtrnáct let seděl v kriminále, není jen tak. Dřív, než jsem se k tomu odhodlal, stalo se něco neočekávaného. Lubka o tom začal sám. Že má doma nějaké poznámky o kriminále, ale že to není celé, protože to začal psát někdy dvaaosmdesátém a za čas toho zase nechal, ale ať se na to podívám, jestli by se s tím nedalo něco dělat.

První část jeho muklovských vzpomínek, které mi přinesl v trhacím bloku, jsem přelouskl jedním dechem hned večer. Kam se na skutečné příběhy hrabou sebenapínavější detektivky. Teď jsem se musel rozhodnout, co s jeho dílem provedu. Lubka je vynikající vypravěč, zvláště u táboráku nebo v klubovně, ale do spisovatele má přece jenom daleko. Musel jsem volit mezi dvěma možnostmi. První z nich – celé jeho vzpomínky převyprávět – jsem brzy zavrhl. Vznikl by sice nějaký smysluplný literární útvar, ale v téhle knížce jde o něco úplně jiného, než jsou literární ambice a hodnoty. Zvolil jsem raději možnost druhou – co nejvíce zachovat autenticitu Lubkova vyprávění. On tam byl, on to prožil, on to viděl. Skutečný spisovatel by asi leccos formuloval lépe a vzletněji, jenže tenhle příběh prožil obyčejný elektrikář, který věci vidí sice někdy jednoduše nebo naivně, ale vždycky poctivě a opravdově.

Z paměti mohlo léty něco vymizet, taky některá jména možná nebudou úplně přesná, v napsané podobě je nikdy neviděl, protože protokoly a spisy měli v rukou ti druzí. Přesto spolu s ním vkročíme do míst, o kterých mnozí dodnes netuší, že existovala, a staneme se svědky událostí, nad kterými se nám zatají dech.

Buď připraven! Tak zní skautské heslo. Osud či doba však zřejmě chtěly, že mnozí museli být připraveni skutečně téměř na všechno. Tady má původ název našeho vyprávění.

Nakonec bych se chtěl ještě zmínit o ilustracích, které knížku doprovázejí. Jedná se většinou o kopie obrázků, které Lubka Školoud kreslil ve vězení pro potěchu a zábavu ostatních muklů i svoji. Některé z nich se objevily v leopoldovském ilegálním časopise Smích v bodláčí. Tyto obrázky, stejně tak jako místy humorný nádech Školoudova líčení vězeňských poměrů padesátých let ukazují, že i v těch nejtěžších chvílích si lze uchovat tvář, humor a obyčejnou lidskost.

Jak už jsem řekl, vyprávění je to sice prosté, ale kupodivu o to silněji vyznívá jako krutá obžaloba režimu, který o sobě tvrdil, že lidem přinese ráj, a místo toho jim zdevastoval zem i duše. Tisícům vzal život, statisícům sebral svobodu a milionům ukradl budoucnost.

Petr Štěpánek

(Dvacetiletý Lubka Školoud spolu s několika kamarády ze skautského oddílu odpálil v předvečer krajské konference KSČ podomácku vyrobenou petardu ve stranické  propagační prodejně v Hradci Králové. Stalo se to v noci, nikomu neublížili, nikoho neohrozili. Měl za to návrh na trest smrti. Nakonec vyfasoval čtrnáct let. Po dvou útěcích si měl odsedět trest v celkové výši 36 let. V ukázce zastihujeme Školouda v okamžiku, kdy jej na prvním útěku z jáchymovského lágru rozstřílelo estébácké komando.)
 
Nemocnice

Když jsem začal zase vnímat, uvědomil jsem si, že ležím v nemocničním pokoji. Musel jsem se hodně namáhat, abych si vybavil, co se se mnou vlastně stalo. Cítil jsem se slabý a nemohl pohnout ani prstem. U mé postele na židli seděl nějaký chlap v civilu. Na prstech, kterými jsem nemohl hýbat, jsem si spočítal, že je to estébák.

Na pokoji leželo ještě šest dalších pacientů. Vedle mě vlevo padesátník, který příšerně řval. Později jsem zjistil, že mu uřízli nohy a má kruté bolesti.

Mě nic nebolelo. Všechno jsem měl otupělé, jen oči a mozek fungovaly. Byla noc a od chvíle, kdy mě rozstříleli, uběhl den. Vědomí se pomalu navracelo čím dál víc a k ránu jsem začal pociťovat obrovskou žízeň. Vizita zamířila rovnou ke mně. Ptali se, jak mi je, a já zablekotal, že mám žízeň. Vysvětlili mi, že ještě nemohu dostat napít. Domnívali se, že mám průstřel něčeho, čemu by tekutiny mohly uškodit. Na co se vyptávali dál, už nevím, ale byli na mě milí.

Zato chlap, co mi seděl u postele, se na mě díval nevraživě a začínal mě pomalu strašně štvát. Během dne to vyvrcholilo. Rozeřval jsem se na něj, co mi hlasivky stačily. Asi mi nějak přeskočilo v hlavě nebo jsem si uvědomil, že budu nadosmrti mrzák. Vyčetl jsem mu všechny popravené, jáchymovské tábory, politické vězně, prostě všechno, co mě napadlo. Potom jsem zase upadl do bezvědomí. Když jsem se probral, zjistil jsem, že u mé postele již nesedí. V době mého bezvědomí jej doktoři vykázali na chodbu, aby mě neznervózňoval. Přecházel tam a občas mrkl do pokoje, jestli jsem se mu neodplazil.

První, kdo se se mnou dal do řeči, byl asi třicetiletý invalida. Měl zakrnělé nohy po obrně. Povzbudivě na mě mrkal a dělal významná gesta směrem k estébákovi, který přecházel po chodbě. Vida, i tady mám přátele. Donesli mi konečně napít.

Na pokoji jsem byl nejmladší a sestry, které mě ošetřovaly, byly mé vrstevnice. Říkali mi vojáku, protože na mé ceduli nad postelí nebylo nic napsáno. Moje jméno bylo státním tajemstvím.

Tři dny se se mnou nedělo nic. Během té doby jsem se dozvěděl, že mě museli operovat bez narkózy, poněvadž jsem ztratil spoustu krve. Matně jsem si vybavoval reflektor, který mi při operaci svítil do obličeje, a příšernou bolest, kterou jsem zakoušel, když mi nějakými dráty prošťouchávali rameno. Sestry mě každou chvíli přebalovaly a vždycky na to potřebovaly asi kilometr obvazů. Rychle jsem přicházel k sobě a brzy zjistil, že mohu hýbat levou rukou, levou nohou a pozvednout hlavu. Nic víc.

Fáči jsem měl obandážovaná prsa, pravou nohu a pánev. Ohmatáváním jsem přišel na to, že nad konečníkem mám asi pěticentimetrovou díru, do které se mi vejde celý prst. Přišla vizita a já jí oznámil, že mám vzadu díru.

„To my víme,“ odpověděli.

Myslel jsem, že nevědí, o kterou díru se jedná, tak jsem to upřesnil. Zase mi řekli, že to vědí, ale že to nejde nijak zavázat. Musí se to prý zavřít samo. Zeptal jsem se, kde všude jsem vlastně ještě rozstřílený, a jeden mi odpověděl:

„Člověče, vy jste jako řešeto.“

Řešeto jsem nikdy v životě neviděl a dodneška nevím, jak vypadá, ale asi tak, jak jsem tehdy vypadal já.

Další katastrofa nastala, když jsem potřeboval močit. Dlouho jsem to držel, ale pak už to nešlo. Požádal jsem sestru, aby mě dopravila na záchod.

„Vojáku, ty ses asi zbláznil,“ okřikla mě a příslušné zařízení mi sama obsloužila. Mohl jsem se propadnout studem. Podobně se to opakovalo i s velkou stranou. Příšerná bolest. Přicházel jsem už nějak k sobě a všechno mě začínalo bolet. Kdyby ty holky nebyly tak mladé, řval bych. Takhle jsem se styděl a dělal hrdinu.

Dalším zážitkem byly návštěvy. Mě sice nikdo kromě estébáků a doktorů nenavštěvoval, ale sledoval jsem ostatní. Návštěva vešla do dveří, mě si nevšímala a zamířila ke svému drahému. Ten jí honem vyoslil, co jsem zač, a hned si mě začali prohlížet jak nějaký vzácný exemplář. Asi jsem taky byl.

Estébáci se po osmi hodinách střídali. Ani pro ně to jistě nebyl žádný med courat osm hodin po chodbě a dávat na mě bacha. Navíc se na ně lidi dívali dost nevraživě. Po nemocnice se brzy rozkřiklo, že tu leží nějaký Kristus, kterému moc ublížili, a tak se na mě chodili dívat i z ostatních pokojů. Jednoho chlapa chtěl estébák vyhodit. Chlap se ale nedal a estébákovi ještě vynadal:

„Podívejte, co jste s tím klukem udělali! Vždyť jste jako Němci!“

A estébák se kupodivu zastyděl a oháněl se tím, že on mi to neudělal. To sice byla pravda, jenže některý z jeho kolegů, co mě ve skutečnosti rozstřílel, nejspíš dostal Řád Vítězného února nebo podobnou medaili.

Jednoho dne přijel obrovský chlap s nemocničním vozíkem, za pomoci sester mě na něj naložil jako kus dřeva, a že mě odveze na rentgen. Estébák se motal kolem a zřízenec spustil divnou řečí:

„Moc se s ním bavit nebudeme. Je to asi pěknej ptáček!“ A podobně.

Já si v duchu říkal:

„Ty seš ňákej blbec, na červeno vobarvenej!“

Vezl mě po chodbě a vyprávěl si s estébákem. Když dojeli k rentgenu, otevřel rozšupovací dveře a strčil mě s vozíkem dovnitř. Estébák se cpal taky, ale zřízenec ho svojí obrovskou rukou vystrčil za dveře.

„Sem nesmíš!“ povídá, „tady maj vstup jen nemocniční zaměstnanci. Ale neboj se, já ti toho gaunera vohlídám!“

Zabouchl dveře, podíval se na mě a docela vlídným hlasem mi řekl:

„Gauner je von, ne ty!“

Prostě sehrál to bezvadně a byl to můj člověk.

Do místnosti se rentgenem vedly ještě jedny dveře a těmi vešlo několik dalších lidí. Vyptávali se mě na všechno možné o lágrech a jestli znám z Jáchymova toho a toho. U hlavy mi stály dvě řádové sestry, jedna držela v ruce růženec a modlila se, druhá mne hladila po vlasech. Potom mě hranol odvezl nazpátek a před estébákem mi pochopitelně zase nadával.

Můj pobyt v duchcovské nemocnici však neměl dlouhého trvání. Už čtvrtý den přijeli estébáci, že si mě odvezou. Doktoři jim to nedovolili. Sedmý den tam byli znovu. Zas je vykázali, že nejsem schopen převozu. Nejdřív prý za měsíc. Desátý den v noci mě prostě ukradli. Sestra, která měla službu, se jim v tom snažila zabránit, ale nic nezmohla.

Zase Jáchymov

Naložili mě do sanitky a tradá do Karlových Varů. Některou bolest člověk léty zapomene, ale na tuhle nezapomenu do smrti. Do Karlových Varů mě dovezli skoro v bezvědomí a šoupli mě na vězeňské oddělení tamní nemocnice. Byla to taková stará vila prolezlá štěnicemi a v  ní tři pokoje. Jako doktoři tu sloužili muklové.

Ten hranol v duchcovské nemocnici se mě taky naštěstí zeptal, co má udělat s mými hadry. Byly samá krev. Řekl jsem mu, aby je spálil. Nemusel jsem alespoň později estébákům vysvětlovat, kde jsem je vzal.

Na pokoji nás bylo asi deset. Vedle mě ležel inženýr Švarc, major, který trpěl jáchymovskou nemocí, rozkladem krvinek. Byl členem vojenské skupiny, která připravovala převrat. Dával dohromady vysílačku, jež měla sloužit v první fázi, aby nemuseli obsazovat budovu rozhlasu. Tato kutilská činnost mu vynesla doživotí. Jeho doživotí netrvalo ale dlouho, protože za měsíc zemřel. Kecali jsme často spolu, protože, ač pocházel z Plzně, znal dobře Hradec, kde měl nějaké příbuzné.

Na protější posteli ležel mladý kluk s rozmačkanýma nohama. Ještě mladší než já. Zmáčkly mu je vozíky na šachtě. Obě nohy měl v sádře a pořád řval, že ho to svědí. Aby ne. Když mu sádru rozřízli, měl nohy obalené štěnicemi.

Štěnice a blechy to byla vůbec zvířena jáchymovských lágrů. Bojovali jsme proti této havěti všemi možnými způsoby. Chlapi si třeba stavěli nohy paland do ešusů s vodou, ale nebylo to nic platné. Já měl poloviční štěstí, protože štěnice na mě nešly. Zato blechy.

Na vedlejší cimře, kde se nacházel záchod, ležel Bohouš Blažek, můj vzdálený bratranec. Ale na tom jsme se domluvili až později v Leopoldově. Byl taky po útěku a ležel tu se žloutenkou. Jako útěkáři mu nohy přivázali řetězem k pelesti postele. Kromě toho byly pochopitelně v oknech ještě mříže a na chodbě hlídal bachař. Pacientů připoutaných řetězy tu bylo víc. Mě nepřivázali jen proto, že jsem nemohl chodit. Ale uzdravoval jsem se rychle.

Už za týden jsem po jedné noze doskákal podle postelí na záchod. Tam jsem právě mluvil s Bohoušem, ležel zrovna u dveří. Léčení žloutenky mu zpříjemňoval záchodový ozón.

Estébáci mě chtěli dostat za každou cenu k výslechu. Podařilo se jim to za čtrnáct dní po mém převozu do karlovarského špitálu. Udělali však chybu, když se rozhodli, že mě budou transportovat ve dne. Přikázali chodbaři, aby přinesl moje šaty. Nahatého, ofačovaného mě nechtěli vést. Jenže já žádné šaty neměl. Rozhodli proto, že si na sebe obléknu oděv po muklovi, který právě zemřel. Měl zával a jeho šaty byly celé krvavé. Když je chodbař přinesl, stál kabát na podlaze jako panák, tak byl ztvrdlý od krve. Poručili mi, abych se oblékl. Nešlo to. Řvali na mě, ale já skutečně nemohl. Nastrčili mě tedy do krvavých kalhot a kabát mi navlékli jen na jednu ruku., poněvadž druhou jsem měl přibandážovanou k tělu. Boty mi nazout nemohli, byly malé. Svázali je tedy šněrovadly dohromady a hodili mi je přes rameno. Abych byl kompletní. Ruce mi spoutali řetězem s ohromným visacím zámkem a poručili, abych pochodoval. Netroufal jsem si moc protestovat, měl jsem přece jenom strach z toho, co mě čeká, ale zeptal jsem se, jestli to nepřehánějí.

„Drž hubu! My víme, co děláme!“ odpověděl mi jeden a poručil, abych šel.

Vyskákal jsem po levé noze na chodbu. Řetěz rachotil a já se ramenem opíral o stěnu. Tři estébáci pochodovali za mnou.

Dvůr muklovského špitálu byl společný s civilní nemocnicí. Chodili tu normální lidi a náš průvod hned upoutal jejich pozornost. Autobus, který mě měl odvézt, stál až u brány, asi sto metrů daleko. Nejel jsem sám, ale s celou eskortou. Udělal jsem tři skoky, ztratil balanc a zřítil se k zemi. Ti blbci nade mnou stáli a řvali, abych vstal. Kolem se vytvořil hlouček lidí. Začali reptat, jak to se mnou zacházejí. Nejvíc ženské. Estébáci viděli, jakou si trhli ostudu, a raději mě popadli a odnesli až do autobusu.

Jeli jsme na ústřední tábor, kde mě předali místním. Ti o mě však nejevili moc zájem, protože mě celý den nechali volně pohybovat po lágru. Hned se ke mně seběhli muklové a vyzvídali, co jsem zač a co se se mnou dělo. Dozvěděl jsem se od nich, že Vlasta Rychlík bručí v místní korekci. To byla dřevěná bouda uprostřed lágru. Doskákal jsem k ní a pak se odehrál tento rozhovor:

„Vlasto!“

„Co je?“

„Tady je Luboš.“

„Kterej Luboš?“

„Luboš Školoud.“

„Nekecej, ten je mrtvej.“

„Vopravdu ne?“

„Vopravdu ne, žiju.“

„Tak to je fajn.“

„Kde jsou ostatní?“

„Po různejch lágrech v korekcích.“

Moc dlouho jsme mluvit nemohli, tak jsem ještě Vlastovi stačil říct:

„Drž se, vono to brzy prdne!“ Vymyslel jsem si to, abych ho potěšil.

Zevnitř se ozvalo: „Jen jestli nás do tý doby nepověsej!“

To zas potěšil on mě.

(Školoudova anabáze pokračovala přes Pankrác, Bory a Valdice. Konečnou štací pro mnoho politických vězňů však byl nejtvrdší kriminál padesátých let – Leopoldov.)

Leopoldov

Nevím, kdo plánoval přesuny vězňů, ale někdy koncem léta nás zase připravili na eskortu. Skoro celé samoty a ještě pár muklů ze společných. Nacpali nás do autobusů a jelo se. Tentokrát ale dlouho. Minuli jsme hranice Čech a Moravy, minuli jsme hranice Moravy a Slovenska. Začínali jsme tušit nejhorší. Pozdě v noci jsme stanuli před branou pevnosti zvané Leopoldov.

Jestli na mě někdy něco zapůsobilo hnusným dojmem, tak to určitě byl náš noční příjezd do Leopoldova. Otevřela se obrovská tlama trámové brány a my kousek popojeli. Pak se otevřela železná brána a my zase kousek postoupili. Následovala další trámová brána a nakonec drátěná vrata osvětleného koridoru, kterými jsme vjeli na hlavní silnici leopoldovské pevnosti. Noc, bachaři se samopaly, psi, řadění muklů, vyvolávání jmen. Pak po skupinách na samoty. Každému problesklo hlavou:

„Proboha, co mě tady čeká?“

Zavřeli nás na eskortní cely, kde jsme přečkali noc. Ani už se nepamatuju, jestli jsem spal nebo ne. Ale určitě jsem té noci netušil, že v leopoldovské pevnosti prožiju dlouhá léta svého života.

Leopoldov byl poslední štací v republice. Když někdo něco provedl a Jáchymově, šoupli ho na Bory nebo do Kartouz. Když provedl něco na Borech, v Kartouzích nebo na Mírově, mohl si být jist, že skončí v Leopoldově. A v Leopoldově už si mohl vyvádět, co chtěl. Odtud se nedostal. Leda na samoty nebo do korekce. Leopoldov se opouštěl jen výjimečně, podařilo se to jen jednotlivcům. Patřím mezi ně i já, ale o tom až později. Hned druhý den nastala nová buzerace – leopoldovská. Ve skladu nás převlékli do leopoldovských hadrů a začali nás učit leopoldovským móresům. Na celách bylo dusno, a tak nás poučili, že ventilaci v oknech můžeme otvírat jen na povel: Obloky otvoriť! a zavírat na povel: Obloky zatvoriť! a ne podle toho jestli nám je teplo nebo zima. Když bachař pootvíral dveře, musel se každý připravit k nástupu na vycházku. To bylo podobné jako na Pankráci a v jiných basách. Pak se ozvalo třesknutí klíči o zábradlí a každý musel hbitě vyskočit před celu a zařadit se. Pokud se bachaři něco nelíbilo, nahnal nás nazpátek a vše se opakovalo znovu. Na dvě zaklepání klíči o zábradlí udělali seřazení muklové vlevo či vpravo vbok, podle toho na které straně od můstku stáli. Na tři zaklepání jsme odklusali po ochozu přes můstek na schody a dolů před samoty. Vše samozřejmě probíhalo za neustálého řvaní a pobízení bachařů. Starý Čech, voják západní armády, v tom mumraji na schodech upadl a zlomil si žebra.

Těsně před námi dorazil do Leopoldova transport vojáků z vězení v Opavě. Byli to z drtivé většiny důstojníci a nástupy cvičili s námi. Před samotami se rozprostíral velký plac, na kterém nás učili pochodovat. Vlastně ani ne tak pochodovat, jako spíš nadělat z nás cvičené opice. Nastupovali jsme do trojřadu, šestiřadu, pochodovali sem a tam, dělali vlevo a vpravo hleď. Tak vypadala naše vycházka.

Vlevo a vpravo hleď byla taky jedna z leopoldovských specialit. Při tomto povelu jsme museli strnout z hlavy čepici a prásknout s ní o stehno. Byl to nácvik na zdravení bachařů. Ti postávali na svahu šancí, které Leopoldov obklopovaly, a pozorovali naši estrádu. Sami neveleli, ale vybrali si vždy někoho z našich řad. Když se jim po chvíli znelíbil, vyhodili ho a určili dalšího. Jednou si vybrali staršího mukla, který udílel příkazy podle jejich mínění příliš mírně. Bachařům se to nelíbilo a jeden na něho zařval:

„Človeče, bol ste na vojne?“

„Byl, pane veliteli,“ odpověděl starší mukl.

„Akú ste mal šaržu,“ řval bachař dál, „že neviete veliť?“

„Generál, pane veliteli!“ odpověděl starší mukl skromně.

Byl to generál Kutlvašr, velitel pražského povstání.

(Školoudova osobní zkušenost s komunisty, které jejich vlastní soudruzi odepsali a poslali na smrt či do kriminálu, staví tyto „hrdiny“ do trochu jiného světla, než jsme v minulosti obvykle čítávali. Jedna z kapitol popisuje jeho první setkání s Arturem Londonem.)

London

Trávil jsem již několik dní v díře, když na chodbě nastal neobvyklý ruch a dohadování. Nějaký mukl se neustále domáhal toho, že chce mluvit se soudruhem Gottwaldem. Soudruh Gottwald přitom již přes rok plesnivěl v žižkovském mauzoleu.

Na leopoldovských samotách byla žádost tohoto druhu dokonalým bláznovstvím. Nalepil jsem ucho na dveře, abych o nic nepřišel. Bachaři se mukla snažili dovléci do korekce, ale on se pořád vzpouzel. Nakonec se jim to povedlo a zabouchli za ním dveře. Byl přímo vedle mne po levé straně. Teď zvolil jinou taktiku, pro mě taktéž nepochopitelnou. Dupal po cele a zpíval revoluční písně – Internacionálu, Hoj, rudí námořníci a podobné nemožnosti. Bachař mu zabouchal na dveře a zařval:

„Držte hubu!“

„Zpívám revoluční písně!“ zazněla odpověď.

„Mal ste spievať v civile!“ řval dál bachař.

„Já jsem zpíval, zpívám a zpívat budu!“

A zase dup, dup, dup a do pochodu další sloka Rudých námořníků.

Tahle estráda trvala už dost dlouho, když jsem vycvičeným uchem zaslechl cvaknutí katru a tiché zaštěknutí psa. Na mukla se chystala pohroma. On to ale nechápal a dál burcoval dělnické masy. Slyšel jsem bachaře, jak po zábradlí tahají hadice. To byla jedna z jejich praktik. A náhle revoluční zpěv vystřídal zcela nerevoluční řev. To bachaři otevřeli okénko ve dveřích cely a pacifikovali mukla proudem studené vody. Zoufale řval a běhal po korekci. Ze zvuků, které vydával, byl cítit šílený strach lapeného, bezmocného zvířete. Pak bachaři vedlejší dveře otevřeli a bylo slyšet pěkný šrumec a nářek člověka. Potom nastalo ticho.

Přivolaná pohotovost opustila samoty a já se snažil klepáním přimět mukla, aby se mi ozval. Ale on mlčel. Druhý den mě z korekce pustili a jako po starousedlíkovi na mě nedávali pořádně bacha. Když jsem se před celou svlékal z korekčních hadrů, popošel jsem k vedlejším dveřím a špehýrkou mrkl dovnitř. Na zemi ležel mukl svázaný ve svěrací kazajce, kolem něho spousta vody.

Odvedli mě na celu, kde jsem vylíčil Frantovi Horňákovi, čeho jsem byl svědkem.

„Ty troubo,“ reagoval on, „to je Artur London. Slyšeli jsme to všichni.“

Tak se začala éra Artura Londona, bývalého náměstka ministra zahraničních věcí, na samotách. Byl už cvok. A bachaři ho postupně zblbli tak, že se změnil v lidskou trosku. Umístili ho na celu s dalším cvokem Jiráskem, který mu kradl jídlo. London to snášel a neprotestoval. Ke všemu byl naprosto netečný. Na vycházce z něho padaly kalhoty a třásl se jako osika. Bachaři si z něho udělali šaška na zkrácení dlouhé chvíle.

(Pobyt v Leopoldově však s sebou přinášel i setkání jiného druhu.)
 
Max Rostock
 
Jeden čas jsem bydlel na cele s Maxem Rostockem. Byl to Němec, který se jako velitel SD zúčastnil vyhlazení Lidic. Československá kontrarozvědka ho dopadla v Německu a přes Francii jej dopravila do republiky. Měl kliku, že ho soudili až v padesátých letech, kdy se objevili nebezpečnější třídní nepřátelé než nacističtí zločinci.

Pocházel z Heidelbergu a mohlo mu být tak pětatřicet. Měl již úplně jiné názory než za dob nacistické říše. O Hitlerovi říkal, že to byl vůl, který rozpoutal válku a zavinil smrt bezpočtu Němců. Uměl pár slov česky, já si zase pamatoval něco ze školních let německy, a tak jsme se domlouvali všelijak. Ale když si lidé chtějí rozumět, vždycky se dohodnou. Vytvořili jsme si novou česko – německou řeč doplňovanou posuňky.

A rozuměli jsme si ve všem. Max mě provázel ulicemi Heidelbergu, pádlovali jsme spolu po Rýně, vyprávěl mi, jak se schovával před Američany i o své rodině, rozebírali jsme Velkoněmeckou říši. Já mu zase vyprávěl o sobě a o Hradci. Čechy docela dobře znal.

Max nebyl žádný blbec. Měl maturitu a zajímal se o všechno možné. Fausta uměl nazpaměť a jednou mi ho přednášel. Samozřejmě německy, ale to nevadilo. Nosil brýle, a proto mě upozornil:

„Když mám nasazené brýle, mluví Faust, když je mám dole, jsem Mefisto.“

Chodil po cele a přednášel. V leopoldovské cele se odehrávalo představení, jaké asi nemá v dějinách divadelnictví obdoby. Max Rostock, bývalý velitel SD a nacistický zločinec, jako herec a režisér na jedné straně a Lubomír Školoud, velezrádce, špión a nepřítel pracujících mas jako publikum na straně druhé.

Musel jsem Maxovi za jeho výkon zatleskat. Byl jsem jeho vystoupením doslova unesen a po všechen ten čas, co přednášel, jsem byl v duchu mimo leopoldovské šance, někde v heidelberském divadle. A seděl jsem v lóži.

Sebevražda

Hala, ve které jsme pracovali, byla rozdělena na dvě části – zámečnickou a elektrikářskou. V zámečnické části se dělala plechařina a svářely kostry rozvaděčů a my jsme je ve druhé osazovali přístroji a drátovali.

Jednou proletěla zpráva, že Jirka Pánků s Varechou od zámečníků se ožrali a bachaři je odvedli do korekce. Jirka Pánek byl cizinecký legionář a Verecha pro změnu Slovák mdlého rozumu. Opili se nějakým špiritusem. Sice po něm neoslepli, ale skončili u soudu, protože ve své ožralosti vykřikovali, že soudruh Chruščov je prase. Za urážku hlavy spřáteleného socialistického státu dostali každý dva roky navrch, ale po soudu je vrátili na halu. Jirka byl totiž výborný svářeč a socialismus mohl budovat i ten, kdo si myslel, že Chruščov je prase.

Nějaký čas se o tom mluvilo, ale přišly jiné události. Dělal jsem zrovna něco u ponku, když jsem zahlédl nahrbenou postavu mukla, který se drží za břicho a vrávorá směrem ke konstrukci. Šel jsem se podívat, co se děje, ale to už mukl spadl na zem a kolem něho se sbíhali ostatní. Došel jsem k nim a zjistil, že na zemi leží Jano Hromada. Jen chrčel a sípal. Pot se mu perlil po tváři. Někdo řekl, že vypil kyselinu a že bychom ho měli dopravit do nemocnice. Několik kluků se ho chopilo, nás ostatní nahnal bachař zpátky na pracoviště.

Později jsme se dozvěděli podrobnosti. Jano Hromada byl civilním povoláním učitel, podle muklovských hodností útěkář a na hale dělal údržbáře. Měl všude přístup a na této skutečnosti založil plán sebevraždy. Onoho dne zašel do kadmiovny, kde se pracovalo s kyselinami, a před zraky civilního zaměstnance jednu skleničku kyseliny vypil. Stačil ještě vyběhnout a před konstrukcí se složil. Zemřel ještě dřív, než jej kluci donesli do nemocnice. Kyselina mu spálila vnitřnosti.

Už předtím vedl řeči, že takovýhle život nemá cenu a že všechno skončí. Jenže mu nikdo nevěřil. A i kdyby věřil, stejně mu v sebevraždě nemohl zabránit. Zase bylo o jednoho dobrého mukla a kamaráda méně. Pieskári ho naložili na káru a odvezli za šance na muklovský hřbitov. Tam Janka zahrabali. Odpočívá pod číslem, beze jména, jako jedna z obětí padesátých let, jako jedna z obětí budování takzvaného socialismu.

(Lubka Školoud strávil v komunistických koncentrácích a kriminálech dlouhých čtrnáct let. Na svobodu byl podmíněně propuštěn až v roce 1964.)
 
Den „D“

… Když mě v roce 1950 zatýkali, byl jsem oblečený, měl jsem u sebe šest stovek a na krku zlatý řetízek od mámy. Teď, kdyby náhodou nebyl stát tak blahosklonný a nezapůjčil mi šaty a peníze na cestu, šel bych domů pěšky a nahý.

Bachař mě odvedl k bráně, kde na propuštění už čekali další dva muklové. Jiný bachař odemkl katr a my prošli tunelem na druhou stranu šancí. Na nás tu čekal vytoužený civil, na mnoho jiných před námi i po nás muklovský hřbitov.

Mířili jsme po cestě k městečku Leopoldov a já se pořád otáčel zpátky. Za pevnostními zdmi se tyčila budova nových samot. Bylo mi blbě. Myslel jsem na kamarády, kteří ještě sedí uvnitř a počítají dny svého zkaženého života.

Čtrnáct let!

K čemu to všechno bylo? 



Unisono...
facebook...
výběr z foto...
phoca_thumb_s_19-1999-Upa.jpg phoca_thumb_l_13-1985-Odyssea.jpg phoca_thumb_s_27-2006-Italie-Benatky.JPG 60-2010-Dansko.JPG phoca_thumb_m_15-2005-Filadefie-zalozeni-USA.JPG phoca_thumb_s_25-2008-Londyn-Downing-Street.JPG phoca_thumb_l_11-1990-tabor-u-Machova.jpg phoca_thumb_m_23- 2002-25-let-po-maturite.jpg 16-2006-s-Martinem-Stepankem-a-Jefimem-Fistejnem-krest-knihy-Plnou-ParouBack.jpg phoca_thumb_m_04-1969-skaut.jpg phoca_thumb_l_25-2006-Italie-Lago-di-Garda.JPG phoca_thumb_l_17-2005-Nemecko-Hamburk.jpg phoca_thumb_m_11-2005-Nizozemi-vetrne-mlyny.jpg phoca_thumb_m_06-2003-Dunaj.JPG phoca_thumb_m_37-2007-Orlicke-hory.jpg phoca_thumb_l_33-2006-Rakousko-Dachstein-West.jpg phoca_thumb_m_23-2006-Dansko-vikingske-muzeum.JPG phoca_thumb_m_15-2004-s-Jefimem-Fistejnem-krest-knihy-Valka-o-Novu.jpg phoca_thumb_l_23-2005-Ryn.jpg 09-1977-Fragment.jpg
Ulti Clocks content