Digitalizaci na sociálně demokratický způsob by nevymysleli ani v legendárním Kocourkově. V každé normální zemi by napřed vyhodnotili technické možnosti, pak by přijali příslušné zákony, včetně vypořádání (tj. překlopení z analogu do digitálu) již existujících provozovatelů vysílání a nakonec by vyhlásili licenční řízení pro další zájemce. V našem socialistickém Kocourkově se začalo pěkně od konce – vyhlášením licenčního řízení. Přípravou příslušné legislativy se končí. Leč nedosti na tom. Poněkud svérázně to kocourkovští soudruzi pojali i po technické stránce. Byly vytvořeny tři dočasné multiplexy. A protože jsou sestaveny tak, že současný (analogový) model koexistence Primy a regionálních televizi na sdílených kmitočtech (vyplývající z platných licenčních podmínek Primy i regionů), na nich nejde v plné míře zrealizovat, kocourkovští soudruzi z toho odvodili, že to nejde vůbec. A protože to – podle nich – tedy nejde, navrhují na ten způsob i příslušnou legislativu. Co na tom, že období přechodných multiplexů skončí v roce 2007, tedy za rok a něco. Co na tom, že pak mají být úplně jiné multiplexy. Co na tom, že je lze sestavit tak, aby to šlo. Co na tom, že digitální novela zákona o vysílání se nepřijímá na přechodné období několika měsíců, nýbrž na příští léta. Co na tom, že to poškozuje regionální televize. V Kocourkově také platí zásada, že důležité zákony se nepřijímají ve standardním legislativním procesu, tedy že je připraví příslušné ministerstvo. (Přesněji: Ono je sice připraví, ale je to nepoužitelné.) A tak i zákon, jenž má stanovit pravidla hry pro digitální věk, vzniká ve stylu poslanecké zájmové umělecké činnosti. Nějaký (k lecčemu) ochotný zákonodárce se přece vždycky najde. Protože však kocourkovský poslanec zas nemá tolik času ani umu, motá se okolo řada nepostradatelných rádců, podržtašků a našeptávačů. Jistě je jen náhoda, že rádcové, podržtaškové a našeptávači jsou zároveň v pravidelném spojení s účtárnou nejmenované televize. A také je jistě pouhou náhodou, že právě tuhle Prima telku návrh nového zákona zvýhodňuje na úkor jiných. Za těchto okolností jistě nikoho nepřekvapí, že usměvavou tvář onoho přeochotného kocourkovského poslance mohli diváci spatřit v publiku benefičního koncertu oblíbené reality show. Blížící se volby s tím samozřejmě nemají vůbec nic společného, tvořivý poslanec má přece dobré srdce. Kdy se Kocourkov přejmenuje na Paroubkov zatím není znáno. 5. 10. 2005
Jahn ven, Telička dovnitř! Jak je to jednoduché! Nejdříve si Paroubek vymyslí fintu, že na nestranického liberála Jahna naláká pražské voliče. Pak se však začne s komunisty a Marťany miliskovat tak, že je to i na jinak loajálního Jahna moc. Raději cukne. Košile vlastní sebeúcty je mu přece jenom bližší než kabát nastrčeného socanského lži-lídra. Paroubek je ovšem Paroubek, nehne ani brvou a vymýšlí další mediální fígle. V jeho podání Jahnova zpátečka samozřejmě není jeho vlastní totální faux pas, což ve skutečnosti samozřejmě je. Naopak. Paroubek má okamžitě náhradní řešení. Pro změnu jedná s Teličkou, dalším nestraníkem. Nabízí mu vládu i čelo pražské kandidátky. Co na tom, že Jahn byl do vlády angažován, když už nic jiného, tak alespoň coby erudovaný ekonom. Co na tom, že právě Telička vyjednal mizerné podmínky našeho vstupu do EU. Paroubek potřebuje mediálně známý ksicht, nikoli skutečného ekonoma. Že je to další políček pražským sociálním demokratům? Že je to staví do pozice blbečků, kteří nejsou schopni ve svém středu najít vlastní osobnost? Takovéhle detaily samolibého generalissima Paroubka nezajímají. Telička by se ovšem musel doslova zbláznit, aby nakonec kývl. Vždyť to přece byla právě tato vláda, kdo z něho udělal náhradního kašpárka na jedno a ještě k tomu pouze dočasné použití.
A když nevyjde Telička? Žádný problém. V Kocourkově, pardon – v Paroubkově, může být dalším na řadě třeba Vladko z VyVolených, toho času nejznámější gay v zemi. To by byl, panečku, ministr! To by byl lídr! Ještě populárnější než Telička. Koneckonců má to i logiku. Čtyři procenta jsou čtyři procenta. Paroubek přece dobře věděl, proč socanským poslancům nedávno vydal befél, že budou muset povinně zvednout ruku pro registrované partnerství. V Paroubkově pojetí mizí z politiky její obsah, zůstává pouze forma. Všechno se děje pouze pro mediální efekt. Platí ovšem také jiná věc. Když chtějí být za ovce sami sociální demokraté, třeba ti pražští, je to jejich věc. Pro ostatní to povinné není. Alespoň zatím. A co dělat, aby to povinné opět nebylo? Především poslat Paroubka – i se všemi jeho Marťany a jinými politickými mimozemšťany – tam, kam celou podstatou své papalášské duše patří. Do pr...opadliště dějin.
17. 10. 2005
|
Hlavní zpravodajská relace, kterou televize Prima vysílá v 19 hodin, Zpravodajský deník, trvá pouhých 15 minut. Odečteme-li něco na sport, pak na domácí i zahraniční zpravodajství zbývá nějakých 11 maximálně 12 minut. Regionální zpravodajství – ale vždy jen v příslušném kraji – běží pár minut předtím. Jeden by si proto myslel, že Prima svůj Zpravodajský deník využije především k tomu, aby divákovi nabídla hlavní celorepublikové (a zahraniční) zprávy. Chyba lávky! V sobotu 15. října 2005 Prima divákům v hlavní zpravodajské relaci mimo jiné nabídla zprávu o této vskutku světodějné události: V Ústí nad Labem se radnice rozhodla odtahovat vraky z ulic, ale pronajala si k tomu malé odtahové parkoviště, na které se vejde pouze sedm aut, zatímco vraků jsou stovky. To jsou ale trumberové v tom Ústí, napadne okamžitě diváka! Ponechme stranou, že si lze samozřejmě pronajmout parkoviště další, a zkusme se dobrat, co Primu vede k tomu, že obecenstvo takovouhle banalitou zahrnuje v hlavních zprávách, ve kterých se za normálních okolností šetří každou vteřinou. Přemýšlejícímu divákovi začne svítat, uvědomí-li si, kdože to má být v nadcházejících volbách v severních Čechách lídrem vládních sociálních demokratů a kdože to bude jeho soupeřem. Ano, nemýlíte se. Barvy ČSSD bude hájit premiér Jiří Paroubek a jeho hlavním protivníkem nebude nikdo jiný než primátor Ústí Petr Gandalovič z ODS. Pak se stačí ještě rozpomenout, kterouže to televizi Paroubek nedávno tak chválil, že jediná je vůči ČSSD objektivní (ano, nemýlíte se: Prima) a ostatní (opět správně: Česká televize a Nova) jsou vůči sociálním demokratům zaujaté. Přeloženo z „paroubkovštiny“ do normálního jazyka: Prima jde socanům na ruku, zatímco ČT a Nova jsou neutrální. Nakonec stačí si rozklíčovat, proč že si to Paroubek s Primou v poslední době tak rozumí. Že by majitelé a management Primy tak milovali ČSSD a její socialistické vize, jež hodlá naplňovat ve spolupráci s komunisty, případně Marťany? Ale kdeže! Jenom spolu uzavřeli kšeft. Ty, vládo (ČSSD), nám (Primě) pod pláštíkem digitalizace pomůžeš zbavit se těch dotěrných regionů, se kterými dosud musíme spolupracovat, protože jsme si to sami vymysleli a díky tomu také dostali licenci, a my (Prima) ti (Paroubku) zase na oplátku trochu helfneme s volební kampaní. Tak dobré pořízení, soudruzi! 17. 10. 2005
Jak funguje, či přesněji – jak by měla fungovat zastupitelská demokracie? Volič dostává nabídku politických idejí a osobností. Prochází se politickou samoobsluhou, a když nadejdou volby, vybírá si. Voliči, chceš, abychom za tebe mysleli? Nebo se chceš spíše rozhodovat sám? Jak chceš vysoké daně? Chceš bezplatné zdravotnictví za spoustu peněz? Věříš tomuhle mluvkovi? Nebo si raději vybereš tuhle argumentaci? Líbí se ti tahle tvář? Oslovuje tě tenhle charakter? V regálech politické samoobsluhy se zkrátka nabízí to i ono. Každopádně však platí, přesněji – mělo by platit, že nakupující má právo vědět, co a od koho nakupuje. Po skončení voleb se všechno sečte a ti nejúspěšnější sestavují vládu. V poměrném systému třeba i tak, že se spojí s těmi nejméně úspěšnými, jen aby ve sněmovně dali dohromady více hlasů než ti méně úspěšní. Nic proti tomu, stále se pohybujeme v rámci pravidel hry. Stále totiž hrají ti, co dostali mandát. V poslední době jsme však svědky jiné – a dodejme, že hodně falešné – hry. Na hřišti se totiž stále častěji objevují hráči, kteří onen základní předpoklad účasti ve hře, totiž vystavení sebe sama a svého „zboží“ v oné imaginární politické samoobsluze, nepodstoupili. O Vladimíru Špidlovi si tisíckrát můžeme myslet, že je to bezkrevný nekomunikativní popleta, ale nelze mu prostě upřít, že jeho „zboží“ typu „zdroje jsou“ si nakoupilo nejvíce lidí. I u Stanislava Grosse, budiž mu země lehká, který Špidlu záhy odstavil, aby sám usedl na jeho místo, ještě můžeme přivřít oči. I on volební torturu podstoupil, i když ne coby lídr. Třetí v řadě socialistických premiérů za jedno funkční období, Jiří Paroubek, však už vládne úplně bez mandátu. Stejná pravidla lze vztáhnout i na jednotlivé ministry. Pohled do současných vládních řad je z tohoto pohledu tristní. Je to vskutku podivná všehochuť, co nám sociální demokraté a jejich sateliti v poslední době nabízejí. Kdo volil Martina Jahna? Kdo volil Františka Bublana? Kdo volil Danu Bérovou? Kdo volil Pavla Zářeckého? Kdo volil Vítězslava Jandáka? Kdo volil Davida Ratha? Co vlastně víme o jejich názorech? Co víme o jejich polických preferencích? Prakticky nic. Velké nic. Přesto se podivnou shodou okolností ocitají na pozicích, které by v zastupitelské demokracii měly být primárně vyhrazeny především zvoleným zástupcům. Pokud do systému exekutivních funkcí ojediněle vstupuje jedinec, považovaný za experta ve svém oboru, který volební samoobsluhou neprošel, může to být ještě považováno za jisté oživení či ozvláštnění vlády. Ovšem stává-li se z toho prakticky pravidlo, je to na pováženou. To není nic osobního proti Rathovi, Jandákovi, Bérové, Jahnovi, Zářeckému, Bublanovi či Paroubkovi. Je to zásadní výhrada proti tomu, že vládnou, ač volební torturu nepodstoupili. Základní mechanismus demokracie je obcházen, politika je degradována. V tomto rozměru a rozsahu to již lze považovat za vážnou systémovou chybu. 24. 10. 2005
|
přidat k oblíbeným
