Články – 2010

Hospodářské noviny píšou o návratu Václava Junka do velkého byznysu (ZDE). Zmiňují, že po bývalém Junkově impériu s názvem Chemapol zůstaly dluhy 17 miliard korun. Dočteme se rovněž o Junkových minulých i současných kontaktech i o jeho předlistopadovém angažmá v KSČ a StB. Jedna důležitá informace ovšem v článku jaksi chybí. (26-12-2010)

Před deseti lety proběhla tzv. televizní krize, největší otřes demokracie v polistopadové éře naší země. Pozadí tehdejších událostí jsem v roce 2004 popsal v knížce   Válka o Novu v kapitole Vzbouření na Kavčích horách. Možná nebude na škodu si to připomenout. V mezidobí jsem zaznamenal, že řada lidí, kteří tehdy stáli na straně vzbouřenců, změnila názor. Těší mě, že já po šesti letech nemusím měnit byť jedno jediné slovo. Přidal jsem jen mezititulky. (10-12-2010)

„Je to další krok, který nadbíhá lidské závisti,“ okomentoval úmysl generálního ředitele České televize Jiřího Janečka uveřejňovat výši honorářů umělců herec a scénárista Zdeněk Svěrák.

Inu, chce to vpravdě mimořádnou dávku pokrytectví chovat se jako Milouš Jakeš a zároveň druhého k Jakešovi přirovnávat. Byla to totiž tradiční partička našich notorických petičníků včetně Svěráka, jež hezky po jakešovsku na Janečka vytáhla výši jeho platu. (08-12-2010)

Ano, Česká televize se vymkla kontrole. Ale nestalo se tak teď, nýbrž již před deseti lety. Jiří Janeček není příčinou, nýbrž produktem tohoto procesu. Některým signatářům dopisu předsedům parlamentních politických stran asi skutečně jde o Českou televizi, jenže řadě jiných evidentně o jejich vlastní ekonomické zájmy, totiž o přesměrování penězovodu z veřejnoprávní televizní kasičky od konkurentů do jejich vlastních kapes. Ne, že by signatáři neměli v něčem pravdu, problém je ale v tom, že právě řada z nich sebedestrukčnímu vývoji ČT napomohla, když aktivně podporovala televizní vzbouření. Dnešní generální ředitel je také bývalý vzbouřenec. (05-12-2010)

Málokdy se stává, že stopa z místní politiky se tak výrazně otiskne do politiky nejvyšší. Členům ostravské ODS se to podařilo.

Ten bonmot už před lety používal Vladimír Mečiar. Jak se stupňuje slovo nepřítel? Nepřítel, úhlavní nepřítel, koaliční partner. Mečiara můžeme doplnit o čtvrtý – nejvyšší – stupeň nepřátelství: spolustraník. Vzájemná nenávist, kterou dovedou vyvinout znepřátelené frakce uvnitř jedné strany, bývá bezmezná. (24-10-2010)

Na schůzku se dostavily Kateřina Emmons a Katherine Emmonsová. Přišly také Kateřina Jacques a Catherine Jacquesová. Dorazila i Kaplický.

Takovéto věty bychom si klidně mohli v českých novinách přečíst, neboť nějaká jmenovkyně naší úspěšné střelkyně v některé z anglofonních zemí nepochybně existuje, právě tak jako jmenovkyně bývalé zelené poslankyně někde ve Francii. Paradoxní ovšem je, že při stávající novinářské praxi si příjmení českých Kateřin přečteme v nepřechýlené podobě (Emmons a Jacques), zatímco příjmení jejich anglických či francouzských jmenovkyň nám budou servírována s koncovkou „ová“ (Emmonsová a Jacquesová). (20-10-2010)

Tak prý tu proběhla kroužkovací revoluce, jež změnila politické klima v zemi. Opakovaně o tom píší slovutní komentátoři, tvrdí to různí politologové, pochvalují si to i další lidé, nedávno v MF Dnes třeba také Pavel Kohout, ten spisovatel, nikoli ekonom. Opravdu? Revoluce? A ještě k tomu kroužkovací? Ale vůbec ne! Spíš platí jiná teze: Lidé chtějí být klamáni, a proto také klamáni jsou. Metoda? K příčinám jsou přiřazovány jiné důsledky a důsledkům falešné příčiny. (12-09-2010)

Někteří novináři przní češtinu, zvláště pak editoři, páchající titulky. Čeština má krásnou vlastnost, že umí přivlastňovat. Prznitelé ale přídavná jména přivlastňovací nahrazují podivným genitivem, někde jsem četl, že odporným ruským genitivem, tj. 2. pádem podstatného jména, jemuž je přivlastňováno. Tady je namátkou pár příkladů z posledních dní. (01-08-2010)

Nová vládní koalice chce státu nasadit redukční dietu. Stejnou dietu si zaslouží i přebujelá veřejnoprávní média. Český rozhlas má v současné době 21 stanic, Česká televize čtyři. Ale podívejme se na věc popořádku a systémově. (21-06-2010)

Nezbývá mi než ten příběh dopovědět až do konce. Navzdory tomu, že špinavé prádlo se má prát doma. Pár lidí z ODS mě za to sice nebude mít rádo, ale co se dá dělat. Dotlačil mě k tomu bloger Jiří Krejčí, když ze mě dělá pitomce, který „svým přátelům zapomněl říct, že ho mají kroužkovat“. A nádavkem ještě vyzdvihuje kolegy, kteří podváděli. Na pana Krejčího se nezlobím, některé věci prostě neví a ani nemůže vědět. (12-06-2010)

Motto: „Ahoj, Petře, tak jsem tě volil,“ volal mi v sobotu po volbách jeden kamarád. „A kroužkoval jsi mě?“ ptám se. „Ne, proč? Vždyť jsi byl na kandidátce dvojka!“ „Tak to jsi mě nevolil.“

Také si myslíte, že kroužkování je skvělá věc? Tak schválně, jestli vám to nadšení vydrží až do konce tohoto článku. Jste si jisti, že opravdu víte, jak kroužkování vlastně funguje a co také způsobuje? Úplně každý, s kým jsem si o tom v posledních dnech povídal, na konci našeho rozhovoru nevěřícně kroutil hlavou. (04-06-2010)

Výsledky voleb dokážou některé voliče rozradostnit natolik, že neváhají a své euforii dávají průchod. A tak mi v počítači přistál následující mail. Nemohu se o něj nepodělit. Ponechávám autentickou podobu. (01-06-2010)

Neexistuje jeden jediný důvod, proč by se zrovna tři dny před volbami měla na veřejnoprávní obrazovce producírovat ausgerechnet manželka předsedy ČSSD. Zvláště pak, když jako jediná z manželek lídrů všech politických stran, co kandidují, se otevřeně – coby politická aktivistka – angažuje v předvolební kampani svého manžela a jeho politické strany. (25-05-2010)

Richard Sulík je nová vycházející hvězda slovenské politiky. Jeho strana Svoboda a Solidarita nezadržitelně míří do parlamentu. Kdo že je Richard Sulík? Ano, to je ten chlapík, co ještě jako student tak dlouho otravoval Dzurindova ministra financí Ivana Mikloše s konceptem rovné daně, až se u našich východních sousedů odehrál malý politický zázrak. (22-05-2010)

Na tiskové konferenci zazněly znepokojivé informace o podivné roli, kterou v kauze TV3 sehráli někteří členové Legislativní rady vlády ČR na čele s tehdejším místopředsedou vlády Pavlem Rychetským (ČSSD). Očekával bych, že televize veřejné služby tyto informace prověří, prošetří a dotyčným položí (třeba i velmi nepříjemné) otázky. Česká televize ovšem neudělala nic. (20-05-2010)

Úvahy o spojení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce se v minulosti vyskytly již několikrát, nyní se objevují opět. Odvažuji se dokonce tvrdit, že tato tendence postupně sílí. Důvodů je hned několik. Ten hlavní je, že v relevantních politických strukturách sílí trend ke změně financování veřejnoprávních médií, což vyvolává zvýšený zájem o efektivitu hospodaření médií veřejné služby. Základní otázky stojí takto: Opravdu to musí stát tolik? Dají se v systému nelézt úspory, aniž bychom ohrožovali to hlavní, totiž program? Kolik případné spojení rozhlasu a televize ušetří? (15-05-2010)

Také jste si toho všimli? Řada médií a na prvním místě veřejnoprávní Česká televize některá předvolební témata – eufemisticky řečeno – opomíjí, řečeno natvrdo, cenzuruje. Snad se shodneme, že obecně by asi mělo platit – a zvláště pak v předvolebním období –, že politici a politické strany nabízejí nápady, témata, pojmenovávají problémy a nabízejí jejich řešení, a média o tom informují, diskutují, hodnotí, analyzují, komentují atd. (07-05-2010)

V souvislosti s mým seriálem článků o zrušení tzv. koncesionářských poplatků mi chodí zajímavé e-maily. Jeden čtenář se na stávající legislativní úpravu televizních a rozhlasových poplatků dívá z úplně jiného právního pohledu, než je ten dnešní, všeobecně akceptovaný. Myslím, že jeho vývody jsou natolik zajímavé, že stojí za to nenechat si je jenom pro sebe. (30-04-2010)

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) – 13 členů, Rada České televize – 15 členů, Rada Českého rozhlasu – 9 členů, Rada České tiskové kanceláře – 7 členů, Rada Českého telekomunikačního úřadu – 5 členů. Pět rad, čtyřicet devět členů. Opravdu potřebujeme tolik mediálních rad a tolik mediálních radních? (23-04-2010)