Ukradená televize

Je to paradoxní, ale našim svobodným médiím se podařilo okolo nejznámějších televizních kauz vytvořit dokonalou virtuální realitu. Nedělám si žádné iluze, že moje publikační činnost na tom může něco zásadního změnit. Vyhrát nad lidskou blbostí se nedá. Ale vzdát se to nesmí.

Jsou tři důvody, proč spatřila světlo světa tahle knížka.

Důvod první: Čím více se vzdalujeme od doby nesvobody, tím menší prostor paradoxně poskytují noviny pro vyjádření názorů, které nekorespondují s hlavním proudem domácí žurnalistiky. Jako by se ono slavné voltairovské: „Nesouhlasím s vámi, ale udělám všechno pro to, abyste mohl říkat svůj názor,“ polehoučku měnilo na: „Máte jiný názor? Tak vám zavřeme hubu!“ Kdeže jsou ty doby fištejnovsko – steigerwaldovské redakce Lidových novin, kde jsem býval vítaným spolupracovníkem. Dokonce i v MF Dnes kdysi nešel žádný můj text pod stůl. Teď to obvykle u každého článku bývá handrkování na několik týdnů. S výsledkem nejistým. Schopnost příslušných redaktorů znechutit vám spolupráci je mistrovská. Nejsem zdaleka jediný, kdo na změněnou atmosféru narazil. Je sice pravda, že do kotelny již dnes nikdo nemusí, zato máme světový primát v podobě komentátora – politologa, kterého novinářská komunita vytlačila až do pornografického časopisu. Neosobuji si patent na jedinou pravdu, ale právo svobodně vyslovovat své názory a řídit se podle nich si nenechám vzít od nikoho. Postarat se však musím sám.

Důvod druhý: Internet je skvělá věc a prostor svobody, který nabídl, je nedocenitelný. V této souvislosti bych rád poděkoval Jaroslavu Berkovi (Česká média), Ondřeji Neffovi (Neviditelný pes), Janě Dědečkové (Virtually), Radku Dreslerovi (RadioTV), Janu Čulíkovi (Britské listy), Ivaně Haslingerové a Jiřímu Pancířovi (Fragmenty), na jejichž serverech se vždycky našlo dostatek místa pro jiné názory a myšlenky vybočující z šedivého mainstreamu. Jenže i tohle má své ale. Množství informací roztroušené po síti sítí je tak obrovské, že může zahltit nebo se naopak rozpliznout. Odtud motivace shromáždit všechny články, komentáře, glosy a další texty na jedno místo. Navíc – když je to všechno pěkně černé na bílém a ještě k tomu uchopitelné do ruky, má to svůj půvab i ve věku virtuálních elektronických kouzel.

Důvod třetí: Hlavní proud české žurnalistiky miluje selektivní výběr dat a informací. Co nezapadá do jeho oblíbených schémat, klišé a světonázoru, jako by neexistovalo. Jenže ono to existuje. A když je to takhle pohromadě, jen těžko lze předstírat, že to jsou neznámá fakta. Do knížky jsem shromáždil většinu svých textů publikovaných v posledních letech, ať už v printech či na Internetu.

Musím zmínit ještě jednu motivaci. Nový fenomén, který teprve čeká na seriozní vyhodnocení, je působení agentur public relations. Jejich vliv na realitu okolo nás je větší, než má běžný občan vůbec tušení. V této souvislosti je zajímavé, že mediální obraz nejvíce přetřásaných televizních kauz se diametrálně rozešel s jejich obrazem, jak ho lze vyčíst z úředních a právních dokumentů. To je varující! Není bez zajímavosti, že hlavní zákulisní „píárový šaman“, jehož si k prosazování svých zájmů najal Ronald Lauder, je dle otevřených zdrojů dvojnásobný agent StB. „Požár“ TV 3 pro změnu hasil bývalý moderátor z komunistické televize, jenž dnes se svojí P. R. agenturou vyrobí svatého z kohokoli, kdo má dostatek peněz.

Odkud se vzal název Ukradená televize? Líbí se mi na něm, že v sobě ukrývá hned několik možných významů. Uvádím alespoň tři.

Význam první: Na přelomu let 2000 – 2001 si zaměstnanci České televize ukradli veřejnoprávní obrazovku sami pro sebe. Instituce, kterou si platí všichni občané a která má sloužit všem, se změnila v hlásnou troubu úzké zájmové skupiny. Způsobilo to největší otřes demokracie od Listopadu 1989.

Význam druhý: Televizi Nova prý také někdo ukradl. Ale kdo? A komu? Přesněji: Kdo komu? Podle našich médií (s trochou nadsázky) ukradl televizi zlý a zákeřný český podvodník hodnému, poctivému a ctihodnému americkému podnikateli. Řada faktů a indicií však naznačuje, že leccos je jinak, ba dokonce naopak. Obdobný spektákl se o něco později odehrál okolo malé televize TV 3.

Význam třetí: Všechny televize, co jich jen je, nám mohou být ukradené. Ale to není případ autora této knížky. Mám televizi rád. Je to skvělý společník pro opuštěné a zábavný a vzdělaný kamarád všech, co o něj stojí. Ale pozor, je jako oheň. Je to dobrý sluha (v tom nejlepším slova smyslu), ale zlý pán, pokud se utrhne ze řetězu zákonů.

Od úsvitu věků lidé usedali večer k ohni, aby si vyprávěli příběhy. Stejné je to i na začátku třetího tisíciletí. Ohýnek v podobě televizní obrazovky svítí v každé domácnosti a vypráví lidem tisíce příběhů. Přesto – jestli zjistíte, že na obrazovce (a v novinách) zase něco nebylo, vezměte pro změnu do ruky knížku. Třeba tuhle.

Petr Štěpánek

Hradec Králové, leden 2003

Redakční poznámka autora

U všech textů je uveden měsíc jejich vzniku. V případě, že byly publikovány v printech (a pokud si to pamatuji, neboť záznamy tohoto druhu si nevedu), je v závorce za článkem uvedeno i jméno příslušného periodika. Texty jsou v knize v podobě, v jaké jsou uloženy v mém počítači, tedy tak, jak jsem je původně napsal. Novinová verze se po redaktorských zásazích mohla trochu lišit. Což platí i o titulcích. V případě textů publikovaných pouze na Internetu uvádím pouze měsíc vzniku, neboť se obvykle vyskytovaly na více serverech. Na textech jsem obsahově nic neměnil, sem tam jsem pouze udělal nepodstatné stylistické úpravy. Pokud jsem chtěl k textům něco dodat, je to uvedeno kurzívou v závorce jako (Pozn. 2003). Z ledna 2003 také pocházejí úvodní texty všech kapitol. Jsou taktéž vytištěny kurzívou.

Kdo komu ukradl televizi? Železný Lauderovi, jak nás už tři roky přesvědčují naše média? Nebo to bylo jinak a naši milí novináři vodí veřejnost za nos? Leccos napovídá tomu, že to ve skutečnosti bylo vlastně obráceně.

Ronald Lauder chtěl prodat svoji firmu CME společnosti SBS. Na tom by nebylo nic špatného. Kdyby však předmětem obchodu nebyla také licence Novy, která Lauderovi nikdy nepatřila. Patřila Železnému. Teprve poté, co se Železný vzepřel, byl odvolán z funkce ředitele (ČNTS) a vypukla válka o Novu. Den po jeho odvolání (20. dubna 1999) jsem v rozhovoru pro Radiožurnál řekl, že větší šance ve sporu dávám Železnému. Přirovnal jsem tehdy televizi ke kolotoči, na kterém se vozí lidé, a televizní licenci k oprávnění kolotočem točit. Zatímco jiný kolotoč si lze vypůjčit, pronajmout nebo koupit, oprávnění k točení kolotočem k mání nejsou a nebudou. Čas mi dal za pravdu. Železný dál točí kolotočem (jiným), zatímco Lauderovi zbyly oči pro pláč a vrhl se na „podnikání“ po soudech a arbitrážích. Z České republiky by si rád udělal pojišťovnu na své vlastní podnikatelské chyby a omyly.

I Vladimír Železný se však dopustil jedné fatální chyby. Amsterodamská arbitráž (Železný vs. CME) pro něho skončila velmi příznivě. Stranám sporu pouze nařídila vyměnit si původní plnění, Železný vrátí peníze a dostane zpět akcie. Jenže Železný se zaplacením oné miliardy korun váhal tak dlouho, až to vážným způsobem poškodilo jeho podnikatelské jméno. A nic na tom nemění ani to, že nakonec zaplatil, ani jeho pozdější zvolení do senátu. A kdyby jen to. Poškodilo to jméno a pověst celé Novy. Jejího oslabení posléze využila dravá finanční skupina PPF. Cenou za klid a mír byla polovina televize. 

Do Železného věcí mi nic není, necítím potřebu dělat mu advokáta. Hodně mi však je do věcí České republiky. A vadí mi, že celý velmi složitý a mnohavrstevný spor se v optice našich médií zcvrknul na jednoduché nálepkování a podpásové politické obviňování. Zapomíná se přitom na to, že ve sporu už dnes vlastně není Lauder a Železný, nýbrž Lauder a Česká republika. Většina novinářů a řada politiků však jako by to neregistrovala. A tak ten, kdo hájí Českou republiku, okamžitě dostává nálepku zastánce Železného. Tohle zmatení souvislostí někdy nabývá poněkud komické podoby. V den, kdy Česká republika zvítězila nad  Lauderem v londýnské arbitráži, se zrovna konala jakási recepce. Mluvčí prezidenta Špaček tam přistoupil k mluvčímu Novy Chalupskému a gratuloval mu k vítězství. Zaražený Chalupský musel Špačka decentně vyvést z omylu. Gratulovat by přece měl on Špačkovi. Chtějte pak po novinářích, aby měli jasno, když mimo jsou i na Hradě. Přičtěme k tomu všemu, že válka o Novu se pro mnohé naše politiky stala skvělou záminkou k nesčetným útokům na domácí politické scéně. Krátkodobý politický a stranický zájem bohužel vítězí nad dlouhodobým a společným zájmem republiky.

Některé motivy se v následujících článcích opakují. V okamžiku, kdy o nich prakticky nikdo jiný nepsal (Proč asi?), to byl jediný způsob, jak tyto skutečnosti nenechat upadnout v zapomnění. Kdybych to napsal jednou, nikdo si toho nevšimne. Chápu, že se to leckomu nehodí do krámu, protože to nezapadá do oblíbených virtuálních teorií, scénářů a předem stanovených vin, ale tato fakta prostě existují. A nikdo z odborné mediálně politické komunity se už nemůže tvářit, že o nich neví. (No, vlastně může, ale je pak vlastním přičiněním za pitomce.) Jestliže i po tom všem – tedy po výroku londýnské arbitráže, po separátním stanovisku arbitra JUDr.  Hándla k dílčímu výroku stockholmské arbitráže, po právní expertize Ústavu státu a práva Akademie věd k témuž, po odvolání ČR k obecnému švédskému soudu, po novele 301/95 Sb. a všech skutečnostech z ní vyplývajících a dalších a dalších faktech – někteří novináři a politici dál a dál obviňují Radu pro rozhlasové a televizní vysílání ze všeho možného i nemožného a oslabují tím navíc pozici České republiky v druhé fázi arbitráže se CME, musím vyslovit vážnou pochybnost o jejich inteligenci a charakteru. Rocker by možná s přímostí sobě vlastní řekl, že to jsou obyčejní prodejní parchanti.

Je zajímavé, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jež podle zákona neměla a nemá žádnou kompetenci do hlavního sporu o vypovězení smlouvy o spolupráci mezi CET 21 a ČNTS vstoupit, je terčem neustálé kritiky našich médií. O našich soudech, do jejichž kompetence to patří a které tento spor „řeší“ již třetím rokem, přičemž výsledek je v nedohlednu, nenapsal ještě nikdo ani slovo.

Nejprve se však vraťme do roku 1998. Do vypuknutí války o Novu chyběl jeden rok. Pod povrchem už sice něco probublávalo, ale na veřejnosti zatím ještě probíhaly jiné bitvy.

Áčko – osvěta nebo inspirace pro budoucí prostituty?

Kdekdo hovoří v souvislosti s pokutou za novácké Áčko o nějakém úletu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, přičemž jaksi pozapomíná, že podle některých odborníků byl v inkriminovaném pořadu několikrát porušen zákon. Podobný problém před časem řešila i německá rada. Také udělila pokutu. Diskuse o hranicích lidské normality, které v současnosti namnoze vytyčuje právě televize, probíhá v celém civilizovaném světě.

Je jen a jen věcí samotného Radima Uzla, zda chce být veřejností vnímán jako seriozní sexuologický odborník, nebo rádoby vtipný estrádní komik, jenž si z lidské sexuality učinil docela dobrý byznys. Pokud chce být tím prvním, měl by do seriozní diskuse vstupovat vybaven – když už nic jiného – alespoň přesnými fakty. Jejich zarážející neznalost totiž předvedl nejprve v přímém televizním přenosu (Áčko – Živím se svým tělem II, Nova 8. 6. 1998) a posléze v článku nazvaném Zlatá rána televizní rady: dva miliony korun za dvě děvky a dva homosexuální prostituty (MF Dnes 12. 6. 1998).

Ponechme stranou, že Uzel píše o „neblaze proslulé Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, která se naposledy tak zřetelně zviditelnila zákazem klipu Lucie Bílé Láska je láska“, přičemž původcem tohoto nešťastného rozhodnutí byl někdo úplně jiný, totiž Rada České televize a ještě k tomu ta, jíž už skončilo funkční období.

Ponechme stranou, že neví nic o profesním složení a odborném zázemí rady pro vysílání ani o tom, že ve svém středu má také dva psychology, z nichž jeden danou problematiku přednášel na vysoké škole. Přesto neváhá lidi, jejichž názor ani motivaci vůbec nezná, zesměšňovat a urážet.

Podstatnější je, že ohýbá skutečnost ve prospěch vlastních názorů tvrzením, že „všichni účastníci „opravného“ televizního pořadu se shodli na tom, že inkriminované Áčko se proti ničemu neprovinilo, naopak se jednalo o výchovný pořad“. Ze čtyř přizvaných odborníků se s Uzlovými názory přitom plně ztotožnila snad jen MUDr. Fifková, sexuální poradkyně z Blesku. Docent Zvěřina ze svých kritických výhrad neslevil nic a také názory vyslovené Mgr. Gjuričovou mají k Uzlovu volání po pochvale místo pokuty víc než daleko.

Uzel v Áčku několikrát hřímal, že „rada hanebným způsobem zneužila docenta Zvěřinu“. Další rána vedle. Jestli někdo docenta Zvěřinu zneužil, tak právě televize Nova. A to hned třikrát. Napřed v prvním Áčku, kde kdykoli se pokusil o vážnější argumentaci, moderátorka jej přerušila a odvedla řeč na „zajímavější“ témata, jako třeba kolik si prostitut na nádraží vydělá. Podruhé, když jej několik týdnů označovala za „udavače“, ač to byl právě on, kdo se u rady – osobně i písemně – přimlouval, aby žádnou pokutu neudělovala. A potřetí, když jej pozvala do druhého Áčka s tím, že má jít o smířlivý pořad, kde Nova zčásti uzná své chyby a omluví se mu, a namísto toho zinscenovala další agitku o své neomylnosti.

Přímo tragické je, že Uzlovi a nejen jemu unikla nenápadná zmínka jednoho z předváděných nešťastníků, že ke kariéře nádražního prostituta jej inspiroval právě podobný televizní pořad. A teď pozor! Rada má k dispozici dopis z Národní referenční laboratoře pro AIDS Státního zdravotního ústavu, ve kterém se uvádí, že jejich klientela se od doby odvysílání pořadu výrazně rozrostla o chlapce z různých koutů naší země, kteří přijíždějí do Prahy cíleně prostituovat na základě pořadu, který byl vysloveně zavádějící a navádějící!

V jednom se stanoviska sexuologů od názoru rady liší. Všichni totiž říkají, že volají po diskusi a ne po pokutě. Dalo by se s tím souhlasit, avšak zkušenost rady je bohužel jiná: pokuta rovná se diskuse, žádná pokuta rovná se žádná diskuse. Rozhodně však nemůže mít podobu hrůzného Áčka č. 2, kde se celou dobu hovořilo o zapšklé, senilní radě, aniž by vůbec někomu (s výjimkou doc. Zvěřiny) bylo divné, že nikdo z radních nebyl přizván. Kdekdo a na prvním místě Nova se dovolává svobody slova, ale jediný komu neposkytla prostor, je její hlavní oponent v této kauze, totiž rada. Zlým snem pak byl katastrofální výkon moderátorky. Odehrávat se podobná fraška u soudu, po každé položené otázce by soudce moderátorku zastavil s námitkou o návodné otázce.

O tom, co a v jaké formě ještě na odpolední televizní obrazovku patří, je skutečně třeba vést seriozní diskusi. Výsledek však musí být průsečíkem většího počtu rozličných názorů. Patent na rozum jistě nemá ani rada na straně jedné, natož bezskrupulózní zbožňovatelé rejtingů a šérů či estrádní sexuologové na straně druhé.

Ve všem tom humbuku by však nemělo zapadnout, že rada nemá nic ani proti Áčkům jako takovým (ba naopak), ani proti tématu prostituce v odpoledním diskusním pořadu pro mládež. Rada pokutovala jeden výsledný produkt, jedno nepovedené Áčko. V Nově by možná udělali lépe, kdyby se namísto pokrytecky teatrálního zastavování pořadu, který přes prázdniny tak jako tak neběží, a spřádání šílených teorií o útoku na svobodu slova raději zamysleli nad vlastním podceněním a zpackanou dramaturgií kontroverzního tématu, které bylo zcela evidentně nad síly moderátorky.

(MF Dnes, červen 1998)

(Pozn. 2003: Až o hodně později jsem se dozvěděl, že dvoumilionovou pokutou rada Áčku vlastně paradoxně prodloužila život. Pokuta totiž přišla těsně před jeho plánovaným zrušením. A vedení Novy se rozhodlo pokračovat z prestižních důvodů. Podruhé Áčku zachránilo život stěhování Novy na Barrandov. Definitivně odešlo do historie až napotřetí po vlastnických peripetiích Novy s PPF.)

Spor o Novu – přehlídka pokrytectví

Nevídanou neznalost věci a značnou dávku pokrytectví prokázal slavný filmový a divadelní režisér Jiří Menzel, moralizující na téma vulgarity Novy (MFD 11. 8. 1999).

Povinnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání přesně vymezuje zákon. „Bdít nad etickou povahou věcí“ ovšem zákon – zcela správně – regulačnímu orgánu nepředepisuje. K tomu ve světě obvykle slouží autoregulační stavovské etické komise. Přesto Rada ve svých výročních zprávách nad rámec svých povinností pravidelně upozorňuje i na etické problémy. Co takhle napřed si zákon a výroční zprávy přečíst?

„Rada jen bezmocně přihlížela a mlčela i k tomu, jak si jeden čipera licenci od ostatních vykoupil,“ píše Menzel. Rád bych ho upozornil, že právo svobodně nabývat majetku a nakládat s ním patří k základním lidským právům a stojí a padá s ním svobodná společnost. A pokud vše běží v mantinelech zákonů, je zcela vedlejší, zda je nám onen čipera sympatický či nikoli. Vždy, když měla rada pochybnosti, ani nemlčela, ani bezmocně nepřihlížela. O všech správních řízeních, pokutách i o všech úskalích obtížného vytváření duálního systému se lze opět dočíst ve výročních zprávách.

Tak jednoduché to není ani se zpoplatňováním licencí. Za prvé tu nejsou jenom celoplošné televize, ale také řada lokálních subjektů, televizí i rádií, které zdaleka nejsou tak ziskové. Za druhé – prodávání licencí má i své stinné stránky. A za třetí je to opět o známém generálovi po bitvě. V roce 1993 v rychlý návrat televizních investic věřil jen málokdo, natož aby si vsadil na to, jak nesmírně úspěšný podnik se z komerční televize stane. Dělat chytrého šest let poté dovede každý.

Menzel se mýlí i v tom, že před vulgaritou Novy neexistuje obrana. Samozřejmě že existuje. Před Novou i před kýmkoli jiným. To by ovšem musela konečně začít pořádně fungovat mediální reflexe médií samotných. Tohle nevyřeší ani zákon, ani mediální rady. Dosud však byl náš hlídací pes demokracie vzácně bezzubý, měl-li kousnout do ocasu sám sebe.

V minulých letech jsem s Vladimírem Železným vedl spor především o dvou věcech. Jednak jsem kritizoval poněkud koloniální poměry praktikované na Nově, kdy téměř všechny peníze vygenerované na českém reklamním televizním trhu odplouvaly na Bermudy, respektive na budování televizních stanic v okolních zemích. Aby bylo jasno, nezpochybňoval jsem nikdy právo investora na jeho zisk, ale šlo mi o míru reinvestic do české televizní industrie. Třeba na onu osvětu a kulturu včetně „Krtečka“, které zmiňuje Menzel. Druhý spor jsme pak vedli o strukturu Novy. Několik let jsem hájil názor, že veškeré kompetence a toky peněz mají být u licencované společnosti, která je za vysílání právně odpovědná, nikoli u její servisní organizace. To se ode mne, respektive od rady, očekává, že na tyto zásadní otázky změníme názor jenom proto, že Železný obrátil a začal říkat to samé?

Jestli mě s celým konfliktem okolo Novy napadá nějaké slovo, pak je to pokrytectví. Pokrytectví předvádí Vladimír Železný, když říká, že zpravodajství nové Novy bude prosto Klausových vil a odhalování totožnosti britských agentů. Jako by v době, kdy Jan Vávra spřádal v Televizních novinách své zpravodajské a politické hry, byl generálním ředitelem Novy někdo jiný než on sám. Pokrytectví předvedl i Fred Klinkhammer, když jako vrcholný představitel CME prohlásil, že pořad Volejte řediteli nikdy neměl vzniknout. Což o to, vřele s ním souhlasím. Jenže Železný svá sobotní kázání pět let provozoval jako generální ředitel ČNTS, která patří právě bermudské společnosti CME. To to CME pět let nevadilo? Asi ne, peníze tehdy zřejmě tekly ještě správným směrem.

Vrcholnou míru pokrytectví ve svém článku předvádí i režisér Menzel. Když je ta Nova tak vulgární a kulturně pokleslá, proč v ní účinkuje? Proč přijal roli v novácké Hospodě? Jenom proto, že potřeboval dostavět koupelnu, jak kdesi řekl? Nebo si zase s někým vyřizuje účty kvůli právům na Hrabalova Krále? A jestli mě paměť neklame, participoval pan Menzel i na původním projektu Premiéry. Pro osvěžení paměti – její první majitelé, na začátku velice oduševnělí a ambiciózní, o to více pak bezradní v realizaci, střelili krachující podnik jednomu Italovi. Ten pak z Premiéry udělal brakovou televizi, z kteréžto rány se chudák Premiéra (Prima) pod dalším majitelem hrabe dodnes.

Rada pro vysílání jistě není dokonalý orgán, ale ve vztahu k probíhajícímu obchodnímu sporu okolo Novy zcela správně zaujala jediné možné stanovisko. Je totiž orgánem, který dohlíží na dodržování mediálních zákonů. Není ani obchodní soud, ani arbitráž, ani etická komise. Členové rady nejsou ani bezmocní, ani lhostejní, ani zastrašení, jak spekuluje Menzel, jen se drží zákona a nenechali se vtáhnout do sporu, jehož řešení náleží v demokratické zemi jiné instituci – soudu. Nestoudná je pak Menzelova zmínka o korupci. Jestli o nějakém uplácení ví, nechť řekne kdo, komu, kolik a za co. Protože však pálí jen tak od boku, rád bych mu připomenul: Švihej prutem jen ty, kdos bez viny!

(MF Dnes, srpen 1999)

Odejmout licenci není tak jednoduché

Není nic snazšího než odejmout Vladimíru Železnému, respektive společnosti CET 21, licenci k vysílaní televize Nova. Stačí k tomu sedm zvednutých rukou v třináctičlenné Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jenže!

Dotčený subjekt CET 21 se pochopitelně odvolá a rada pro vysílání bude muset obhájit svůj postup také před nezávislým soudem. A to už tak jednoduché není! A zdůrazňuji, že obhájit svoji zodpovědnost před soudem budou muset členové rady, nikoli někteří poslanci a novináři, kteří radu k podobným krokům v posledních týdnech vyzývají. Pokud by se pak před soudem prokázalo, že důvody k odejmutí licence nebyly opodstatněné, bude CET 21 plným právem žádat finanční odškodnění. Pochopitelně po členech rady, nikoli po oněch poslancích a novinářích!

Rada a její právní oddělení už takřka půl roku nedělá nic jiného, než že se zabývá sporem okolo Novy. Není pravda, že rada v tomto sporu něco zanedbala, něco nerozhodla nebo že bezdůvodně váhá. Všechno, co mělo být uděláno, uděláno je. Všechen ten humbuk je proto, že jedné straně sporu – ČNTS (CME) – se nelíbí, jak rada rozhodla. A má dost peněz na masivní propagační kampaň i na zcela nesmyslnou a neopodstatněnou žalobu Ronalda Laudera na Českou republiku.

Poslední vystoupení pánů Klinkhammera (CME) a Vávry (ČNTS) před radou bylo – nechť mi oba prominou – tristní. Takovou neznalost českých zákonů a ohýbání faktů rada už dlouho nezažila. Rada by podle nich měla proti CET 21 zasáhnout, protože:

– „Rada vždy fungovala jako poradce, jak mají být uspořádány vztahy na Nově.“ Není to pravda, rada není ani strůjcem, ani garantem smluv mezi CET 21 a ČNTS. Tyto smlouvy ji vždy zajímaly jen z toho hlediska, zda vyhovují českým mediálním zákonům.
– 
– „CET 21 zastrašuje zaměstnance ČNTS.“ Jak to má, proboha, rada vyšetřit? Žádný konkrétní důkaz navíc pánové nepředložili.
– 
– „CET 21 ukradl programy a data z počítačů ČNTS.“ Tatáž odpověď. Rada skutečně nemá své detektivní oddělení.
– 
– „Volejte řediteli je neobjektivní a nevyvážené, což je důvod k odnětí licence.“ Analýza programového oddělení rady toto obvinění vyvrací. Ten samý Vávra ještě ve funkci šéfredaktora před rokem na parlamentní půdě tvrdil (mimochodem zcela správně), že vyváženost nelze vztahovat na jeden pořad.
– 
– „CET 21 porušuje autorská práva a ochranné známky.“ CET 21 tvrdí o ČNTS totéž. Rada nemá kompetenci tento spor rozhodovat, musí počkat na verdikt soudu. A soud – nikoli rada – také musí rozhodnout dva hlavní obchodní spory: první mezi CME a soukromou osobou Vladimírem Železným ve věci jeho půjčky a druhý mezi CET 21 a ČNTS ve věci odstoupení od servisní smlouvy.
– 
– „CET 21 nemůže vysílat bez ČNTS, protože smlouva mezi nimi je exkluzivní.“ Smlouva mezi držitelem licence a jeho servisní společností podle rady naopak nemůže a nesmí být exkluzivní. V případě exkluzivity by držitel licence, jenž nese za vysílání veškerou právní odpovědnost, odpovídal za něco, co nemůže v případě porušování zákonů ovlivnit.
– 
Jako řešení sporu předložili pánové Klinkhammer a Vávra tři variantní návrhy:

– „Rada má povinnost odebrat licenci CET 21, pokud neobnoví spolupráci s ČNTS do 10 pracovních dnů.“ Tento návrh je zcela absurdní nesmysl. Licenci lze odejmout jen za jasně specifikovaná porušení zákona. Neobnovení spolupráce se servisní organizací mezi ně rozhodně nepatří.
– 
– „Rada změní licenční podmínky CET 21 a přikáže mu povinnost exkluzivní spolupráce s ČNTS.“ Další nesmysl (viz výše).
– 
– „Rada odebere licenci CET 21 a přidělí ji ČNTS.“ Opět absurdní návrh, který zcela ignoruje české mediální zákony. Licence se udělují v řádném licenčním řízení.
– 
Tolik strohá řeč faktů. To, o co se dnes hraje, je vcelku jednoduché. Jestliže se hrubému nátlaku nepodvolila tato rada, je třeba udělat všechno pro to, aby byla odvolána. Nová rada bude třeba povolnější. Krátkozrakost podobného řešení je v tom, že ani rada v jiném složení – pokud se bude držet zákonů – prostě nemůže dojít k jiným výsledkům. A pokud paragrafy znásilní, narazí posléze na soud, protože i druhá strana konfliktu – CET 21 – bude hájit svá práva.

(MF Dnes, září 1999)

Deset poznámek k Lauderově žalobě na ČR

Ronald Lauder, jeden z nejbohatších lidí v USA, žaluje Českou republiku a požaduje prý náhradu škody ve výši 15 miliard korun. Odvolává se přitom na smlouvu mezi Spojenými státy a Českou republikou o ochraně investic. Škoda mu měla vzniknout tím, že držitel licence k vysílání TV Nova společnost CET 21 odstoupila od servisní smlouvy s ČNTS, která patří Lauderově společnosti CME.

Není účelem tohoto článku, aby řešil jemné detaily mezinárodního práva, neboť CME není americká, nýbrž bermudská firma, a pan Lauder se ochrany domáhá poněkud krkolomně jako americký občan. (Pozn. 2003: V druhé arbitráži, ve Stockholmu, ve které to později Ronald Lauder zkusil v téže věci v jiném gardu, zažalovala Českou republiku CME. Ovšem nikoli bermudská, nýbrž nizozemská. Původním investorem však byla německá CEDC.) S tím nechť si lámou hlavu k tomu povolaní právníci. Zajímavější bude podrobit zkoumání Lauderovo tvrzení, že za jeho potíže nese zodpovědnost Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

V roce 1992 udělila tehdejší Korteho rada licenci společnosti CET 21. Do této společnosti posléze se souhlasem rady vstoupili podílem 1,25 % oba investoři nové televize – Česká spořitelna a Lauderova CEDC.

První poznámka: Na tomto stavu se dodnes nic nezměnilo.

Vedle CET 21 vznikla tehdy ještě servisní společnost ČNTS. Vlastní techniku, vyrábí a nakupuje programy, zaměstnává lidi. Vztah CET 21 a ČNTS upravovala jejich vzájemná smlouva.

Druhá poznámka: Toto uspořádání není výmyslem rady, ta s ním tehdy pouze vyslovila souhlas. Rada není garantem této smlouvy.

Hlavním investorem v ČNTS (66 %) se však záhy nestala společnost CEDC, což by zajišťovalo vlastnickou provázanost s CET 21, nýbrž jiná firma, bermudská CME. Američané dnes tvrdí, že CME je následnickou firmou CEDC.

Třetí poznámka: Není to pravda, jedná se o dvě různé společnosti.

1. ledna 1996 vstupuje v platnost novela zákona o vysílání 301/95 Sb., která de facto ruší platnost některých licenčních podmínek.

Čtvrtá poznámka: Zrušením licenční podmínky č. 17 ztrácí rada jakoukoli možnost kontroly nad změnami v servisní ČNTS.

CME toho obratem využívá a postupně navyšuje svůj podíl v ČNTS až na dnešních 99 procent.

Pátá poznámka: Tyto změny již nepodléhají regulaci rady. 

Vladimír Železný v téže době vykupuje podíly některých společníků a navyšuje svůj podíl v CET 21 na 60 procent.

Šestá poznámka: Půjčka od CME, za kterou Železný podíly vykoupil, je jeho soukromá věc. Nepodléhá regulaci, rada s ní nemá nic společného.

23. 7. 1996 zahajuje rada správní řízení s ČNTS o neoprávněném provozování. Jedním z hlavních důvodů je skutečnost, že se množí případy, kdy soudy v různých kauzách nejsou schopny přesně rozlišit, kdo vlastně vysílá, zda CET 21 či ČNTS, a kdo tedy nese za vysílání Novy právní odpovědnost. Výsledkem zdlouhavého řízení jsou především tyto změny: smlouvy s ochrannými autorskými organizacemi a radiokomunikacemi se posouvají k CET 21, šéfredaktory zpravodajství a publicistiky jmenuje CET 21, ČNTS si nechává vymazat v obchodním rejstříku provozování celoplošné televize jako předmět podnikání.

Sedmá poznámka: Toto správní řízení nijak neovlivnilo hodnotu Lauderových investic. Naopak ve stejném období se stala cena akcií CME nejrychleji rostoucí mediální strukturou na americkém trhu, silnější než Viacom, Time Warner nebo Disney. Datum 23.7. 1996 přitom označuje Lauder v žalobě za počátek svých problémů v ČR (!?!?).

Zatímco zisky z Novy stále stoupají, CME postupně krachuje v Maďarsku, Polsku a Německu. Uvnitř Novy postupně narůstá konflikt o míru reinvestic plynoucích zpět do televize. Na podzim 1998 Železný sonduje mezi členy rady, zda by souhlasili se spojením CET 21 a ČNTS do jedné firmy, kde by čeští podílníci měli vlastnickou většinu, drtivá většina zisku by i nadále plynula Lauderově CME. Počátkem tohoto roku (1999) však CME oznamuje fúzi s jinou americkou společností SBS.

Osmá poznámka: Z výroků pana Lindskoga z SBS vyplývá důvodné podezření, že součástí obchodu měla být i licence Novy. To znamená, že CME nabízela k odprodeji něco, co jí nepatří a nikdy nepatřilo.

V dubnu 1999 je Železný odvolán z funkce ředitele ČNTS. Konflikt mezi CET 21 a ČNTS vrcholí 5. srpna, kdy CET 21 odstupuje od smlouvy s ČNTS a zahajuje vlastní vysílání z Barrandova.

Devátá poznámka: Až do 5. srpna plynuly všechny zisky Novy Lauderově CME.

Přes veškeré výhrady – a je jich dost –, které lze k Vladimíru Železnému mít, je nesporné, že podnikatelský úspěch Novy je spojen s jeho jménem. Za přerušení penězovodu z České republiky na Bermudy a za katastrofální pokles akcií CME si může pan Lauder sám, neboť bylo jeho svobodným rozhodnutím, zda půjde do riskantního konfliktu s majoritním vlastníkem licence. Rada pro vysílání není garantem smluv mezi CET 21 a ČNTS. Tyto smlouvy ji vždy zajímaly jen z toho pohledu, zda neodporují našim mediálním zákonům. Spory CET 21 a ČNTS musí rozhodnout soud, rada k tomu nemá kompetence. Investorem v ČNTS je navíc z čistě právního hlediska úplně jiný subjekt – CME, než o kterém se zmiňuje původní projekt – CEDC. Lajdácké opomenutí dát tento rozpor v průběhu minulých let do pořádku padá jen a jen na hlavy Lauderových lidí.

Desátá poznámka: Majetek CME (nemovitosti, technika, knihovna) zůstává nedotčen. Česká republika jej ani nezcizila, ani nevyvlastnila, ani neznárodnila. Stalo se pouze to, že jedna soukromá firma se po dvou letech sporů rozhodla, že nebude nadále spolupracovat s jinou soukromou firmou.

(Lidové noviny, říjen 1999)

Argumenty ve Vávrově článku chybějí

Pokud bylo smyslem článku Jana Vávry (MF Dnes 28. 9. 1999) plivnout špinavou slinu na mě osobně, potažmo na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, podařilo se mu to. Pokud však mělo být cílem přinést argumenty, v čem se rada v hodnocení sporu o Novu mýlí, nenašel jsem v jeho textu jediný.

Naopak – Vávra opět předvedl přímo diletantskou neznalost českých zákonů. Je mi to trapné, že ho na stránkách nejčtenějších českých novin musím poučovat, ale předběžné opatření soudu není pravomocný rozsudek. Výsledek soudního řízení může – ale také nemusí – správnost předběžného opatření potvrdit. A Vávrova představa, že by rada pro vysílání měla dohlížet zřejmě i na to, zda někdo přejímá nebo nepřejímá dopisy od soudu, je poněkud úsměvná.

Nepravdivé je i Vávrovo tvrzení, že by rada měla zasáhnout, protože dochází k přesunu licence Novy. Obecně lze říci, že ke změnám vlastnické struktury v licencovaných společnostech, které v Česku provozují rádia a televize, dochází poměrně často. Každá taková změna však podléhá schválení radou. Až si CET 21 podá žádost, rada ji posoudí standardním způsobem, přesněji spíše nadstandardním způsobem, ve smyslu podrobnosti zkoumání a prověřování všech údajů žádosti.

Zcela vedle je Vávra se svými úvahami o odebírání licence za pořad Volejte řediteli. Píše: „V minulosti, když Vladimír Železný nazval pana Štěpánka tajtrlíkem, byla rada schopna okamžitě vyhlásit správní řízení o odejmutí licence. Když tentýž Železný dnes sprostě napadá Jiřího Menzela, rada nedělá nic.“ To jsou naprosté lži. Řízení o odejmutí licence rada vůbec nevedla kvůli „tajtrlíkovi“, nýbrž na základě podrobné analýzy všech (!) zpravodajských a publicistických pořadů. Neumím si představit, jak by rada před soudem obhajovala, že licenci odebrala jen proto, že Železný v jednom Volejte řediteli neuctivě hovořil o Menzelovi.

Vůbec nic to přitom nemění na mém dlouhodobém přesvědčení, že Volejte řediteli je neetický pořad. Problém je v tom, že co je neetické, ještě nemusí být nezákonné. Za normální bych pokládal, kdyby na Menzelův článek v MF Dnes reagoval Železný tamtéž, jako jsem kupříkladu učinil i já. Jen tak mimochodem – pan Menzel, přestože jsem jej ve svém textu nijak nešetřil, se mě i radě druhý den písemně omluvil. (Klobouk dolů, pane režisére!)

Vávra zmiňuje také moji osobní odpovědnost za žalobu Ronalda Laudera na Českou republiku. Patřím mezi nemnoho lidí v této zemi, kteří znají právní pozadí sporu, samotnou žalobu i práci, kterou ve spolupráci s radou dosud odvedli právníci ministerstva financí, které ve sporu zastupuje Českou republiku. Mohu tudíž všechny daňové poplatníky ubezpečit, že mohou mít stejně jako já klidné spaní. Šance, že by Ronald Lauder mohl v tomto sporu uspět – říkám to z plnou odpovědností – je nulová. A ví to jistě i on sám. Jenže v téhle žalobě vůbec nejde o samotný spor, jehož výsledek může být pro pana Laudera pouze další blamáží, nýbrž o doprovodný mediální humbuk. Jemně se to dá nazvat nátlak, tvrdší povahy by mluvily o vydírání. Dejte mi nějakou licenci a já vám dám pokoj! Jenže za své problémy si pan Lauder může sám. Napřed prodával licenci, která mu nepatří, a když to neklaplo, šel do riskantního konfliktu s jejím většinovým vlastníkem.

Naprosto hanebné, podpásové – a proč to neříct naplno – sprosté jsou Vávrovy náznaky „nejtemnějších podezření“ o korupci. Pro lidi jeho ražení je zřejmě nepochopitelné, že jsem si v rámci sporu o Novu s Vladimírem Železným nevyřídil své osobní účty. Ba naopak – dokonce jsem se jej zastal! Jenže o to právě jde. Kdybych se přidal k honu na Železného v okamžiku, kdy on obrátil, popřel bych sám sebe a všechno, co jsem v minulých letech říkal. Názory (Pozn. 2003: na organizační uspořádání Novy) jsem totiž nezměnil já, nýbrž Železný.

Nevím, jakou má o veřejném činiteli představu Jan Vávra. Moje představa je, že daňový poplatník, z jehož peněz jsem placen, má právo znát mé názory. Proto píšu články, proto nosím svoji kůži na trh do rádií i do televizí. A mám-li pochybnosti, říkám je nahlas. Nenechal jsem se v minulosti ukřičet Železným, nenechám se teď ukřičet Vávrou. O tom, kdo má či nemá být členem orgánu státní správy, však naštěstí nerozhoduje v zákonech nepříliš zběhlý ředitel, který si radu plete se soudem.

(MF Dnes, říjen 1999)

(Pozn. 2003: Ronald Lauder nakonec v londýnské arbitráži skutečně neuspěl. Přesně tak, jak jsem předvídal. Ani ve snu by mne však nenapadlo, že dílčí výsledek pozdější arbitráže stockholmské, ve stejné věci, se stejnými svědky, se stejnými důkazy, pouze v jiném gardu, kdy Laudera nahradila jeho CME, může být opačný. Více v dalších článcích.) 

Stanovisko RRTV pro Poslaneckou sněmovnu

(Pozn. 2003: Toto stanovisko se později stalo součástí výroční zprávy RRTV za rok 1999. Uvádím ho nejen pro jeho informační hodnotu, ale také proto, že jsem byl autorem jeho návrhu. Po drobných úpravách se s ním ztotožnila celá rada.)

Pro orientaci ve sporu o TV Nova je nezbytně nutné rozlišovat alespoň jeho základní roviny – a to právní, mediální a politickou:

Právní rovina zahrnuje zejména všechny zákony, dokumenty, licenční podmínky, podle kterých jsou vedeny související soudní spory. Regulační částí této roviny je uplatňování kompetencí a nástrojů, které Radě přísluší z platného zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a zákona o Radě.

Mediální rovina je dána obrazem zmíněného sporu v médiích. Mediální obraz sporu je pak pro veřejnost podkladem pro jeho hodnocení a tvorbu veřejného mínění.

Politická rovina sporu je výsledkem snahy zúčastněných stran vtáhnout do jeho řešení politické i státní špičky a ochotou oslovených ve věci zasahovat.

K jednotlivým rovinám sporu uvádíme:

A) Právní rovina

V současné době řeší české i mezinárodní soudy (Pozn. 2003: arbitráže) v souvislosti s Novou tři hlavní okruhy sporů, které nelze zaměňovat ani směšovat, jak se často v médiích děje:

1) CME proti Vladimíru Železnému (Pozn. 2003: tzv. amsterodamská arbitráž) v mezinárodním rozhodčím řízení ve věci kupní smlouvy mezi CME a Vladimírem Železným jako soukromou osobou o prodeji společnosti Nova Consulting, bývalého společníka ČNTS. Spor je veden o plnění této smlouvy a nyní ve fázi předběžného opatření probíhá ve Stockholmu. Toto řízení se nevztahuje ke společnosti CET 21.

2) Ronald Lauder proti České republice (Pozn. 2003: tzv. londýnská arbitráž) se arbitrážní žalobou domáhá náhrady škod, které mu údajně měly způsobit orgány ČR nedodržením Dohody mezi Spojenými státy americkými a Českou a Slovenskou Federativní republikou o vzájemné podpoře a ochraně investic tím, že společnosti CET 21 nezabránily v přerušení spolupráce se servisní firmou ČNTS, kterou Ronald Lauder nepřímo kontroluje jako majoritní vlastník bermudské společnosti CME. Českou republiku v tomto sporu zastupuje Ministerstvo financí ČR. Rada poskytuje Ministerstvu financí v této věci úzkou součinnost a není oprávněna poskytovat informace o způsobu obhajoby, který Ministerstvo financí zvolilo, nebo jej jakkoli komentovat. V hodnocení situace zastává Rada stejný názor jako Ministerstvo financí. Ronald Lauder se opakovaně domáhá řešení, která jsou v zásadním rozporu s naším právním řádem (např. převod licence na společnost ČNTS). Zástupci Ronalda Laudera rovněž v tisku oznamovali Lauderovu ochotu stáhnout žalobu proti České republice v případě, že získá přístup k licenci televize Prima TV. Arbitrážní řízení probíhá podle pravidel UNCITRAL (Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní). (Pozn. 2003: Je zajímavé, že o „stockholmské“ arbitráži mezi ČR a CME tehdy ještě nebylo ani vidu ani slechu. I později probíhala jaksi v pozadí. Hlavní pozornost byla vždy soustředěna na „londýnskou“ arbitráž mezi Lauderem a ČR.)

3) ČNTS proti CET 21: Jde o řadu žalob vztahujících se k porušování smluvních vztahů mezi ČNTS a CET 21. Tyto typické obchodní spory řeší příslušné obchodní soudy (ochranné známky, autorská práva atd.). Rozhodnutí soudu se v některých případech mohou dotýkat zákona o vysílání, ale Rada ve věci může rozhodnout až po pravomocném rozhodnutí soudu, což se dosud nestalo. Přehlednost konfliktu komplikuje také řada předběžných opatření příslušných soudů, převážně vzápětí zrušených. I v tomto případě by však Rada mohla reagovat až na rozhodnutí soudu ve věci – takové rozhodnutí však doposud nebylo vyneseno.

Jediný subjekt figurující v celém komplexu sporů, se kterým dnes má Rada podle zákona o vysílání co do činění, je CET 21 jako provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí. O možnost zasahovat do vztahu mezi provozovatelem vysílání a servisní organizací byla Rada připravena novelou zák. č. 301/95 Sb., která umožnila provozovatelům požádat o zrušení podmínek vztahujících se k úpravě vztahů mezi provozovatelem vysílání a servisními společnostmi (v tomto případě ČNTS). Rada byla podle tohoto zákona povinna takové žádosti vyhovět.

B) Mediální rovina

Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností: To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty. Není účelem tohoto Doplňku analyzovat příčiny tohoto stavu, rozhodně to však vypovídá o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti a korektnosti našich médií. Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci P. R. agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění. Dotazy i hodnocení kauzy ze strany poslanců, členů Stálé komise na 6. schůzi Stálé komise ostatně vycházely právě z tohoto mediálního obrazu kauzy, vytvořeného převážně P. R. agenturami.

C) Politická rovina

Politický rozměr dává sporu stále sílící snaha stran sporu, a to zejména CME, zatahovat do konfliktu politiky, dnes už nejenom české. Již v prvních týdnech sporu Fred Klinkhammer písemně intervenoval u některých ministrů i předsedy parlamentu, většina podání nejrůznějšího druhu byla zejména ze strany CME zasílána na vědomí předsedovi Stálé komise, R. Lauder také osobně intervenoval u nejvyšších představitelů USA i ČR. V tomto směru je (na české straně) jen na politické zodpovědnosti členů vlády a poslanců, do jaké míry podlehnou lobbyistickým tlakům a bez patřičné důkladné znalosti dané problematiky se propůjčí zájmům některé ze stran sporu.

Odpovědi na nejčastěji kladené otázky:

Proč Rada nezahájila správní řízení o odnětí licence?

Podle názoru tisku i některých poslanců Rada měla s CET 21 zahájit řízení o odnětí licence. Tento názor vychází z přesvědčení, že Rada mohla vzniklé situaci zabránit, protože měla nástroje, jak konfliktu předejít nebo jej usměrnit. Skutečnost je však jiná:

Zahájit správní řízení o odnětí licence lze pouze v případě vážného porušení zákona o vysílání a musí být řádně a doložitelně zdůvodněno. Přerušení spolupráce dvou privátních společností takovým důvodem není, navíc exkluzivní vztah provozovatele vysílání a jediné servisní organizace Rada pokládá za nežádoucí pro nebezpečí skrytého převodu licence. Připomínáme, že k takovým pokusům oba dnešní účastníci sporu – tehdy ještě společníci – v minulosti směřovali.

Pokud by Rada takové řízení zahájila, patrně by bylo zastaveno nebo nanejvýš překvalifikováno na řízení o vydání upozornění nebo na řízení o pokutě. S jistotou lze ale v případě odnětí licence předpokládat odvolání postižené strany k soudu. Kromě dalších následků by časový horizont soudního řízení, jehož výsledek navíc nelze předvídat, řešení sporu neuspíšil a tím nepřispěl k jeho aktuálnímu řešení.

I v případě odnětí licence vůbec nepřichází v úvahu možnost, na které zcela nepochopitelně stále trvá CME, tedy předání licence, nebo jakési „přepsání“ licence ve prospěch ČNTS. Jediným možným zákonným následkem by bylo zcela nové licenční řízení, ve kterém by žádná ze stran sporu neměla v předpokládaném množství dalších uchazečů žádnou výhodu.

Možným důvodem zahájení správního řízení o odnětí licence je porušování povinnosti poskytovat objektivní a vyvážené informace (§ 4 zák. 468/91 Sb.). Rada se opakovaně setkává – nejenom ze strany ČNTS (CME), ale i od některých poslanců – s účelovou interpretací tohoto ustanovení zákona, protože v minulosti zahájila správní řízení o odnětí licence pro podezření z porušování poskytování objektivních a vyvážených informací ve vysílání zpravodajských a publicistických pořadů televize Nova. Toto správní řízení Rada v minulosti skutečně vedla a na základě podrobné analýzy pořadu Volejte řediteli a zpravodajských a publicistických pořadů jej posléze zastavila. V tomto případě podobná analýza žádné prohřešky proti zákonu neprokázala.

O výše uvedených skutečnostech Rada několikrát vedla rozpravu a hlasovala, návrh o zahájení správního řízení (Pozn. 2003: kvůli Volejte řediteli) o odnětí licence opakovaně nejtěsnější většinou neprošel. Uvedený stav je dokladem přetrvávajícího názorového rozdílu mezi členy Rady na míru razance postupu. V názoru na možnost ukončení případného řízení odebráním licence ale výrazná většina členů Rady zastává shodné stanovisko o jeho nereálnosti.

Proč Rada nezahájila správní řízení pro porušování jiných právních předpisů (autorských práv atd.)?

Jako důvod možného zahájení správního řízení bývá také uváděno porušování autorských práv. Opět je třeba připomenout, že zákon o vysílání ukládá Radě, aby mimo jiné sledovala, zda provozovatelé vysílání mají řádně uzavřené smlouvy s ochrannými autorskými organizacemi. Povinností Rady není řešení jednotlivých – ať už skutečných či pouze domnělých – porušení autorských práv soukromých subjektů mezi sebou. Za připomínku v této souvislosti stojí i skutečnost, že soud kvůli porušování autorských práv vydal předběžné opatření, které vzápětí zase zrušil. Přesto bylo Radě vyčítáno, že nezasáhla.

Byla Rada ve sporu dostatečně aktivní?

Dalším v médiích stále opakovaným názorem je, že Rada v souvislosti s konfliktem v Nově cosi zanedbala, neprojednala a nerozhodla. Zákonné možnosti Rady zasahovat do konfliktu jsou popsány výše. Jednoznačně lze ale prohlásit, že Rada v souvislosti s Novou v uplynulém půlroce řádně projednala vše, co Radě projednávat a rozhodovat ze zákona přísluší. Obsáhlost příslušných podání, dokumentů, jednacích bodů a rozhodnutí dokládá dále uvedená příloha tohoto Doplňku. Pro uplatnění ráznějšího postupu Rada postrádá oporu ve stávajícím zákoně o vysílání. Jak bylo ale shora uvedeno, ani případné zahájení správního řízení o odnětí licence by nepřineslo výrazný pokrok v řešení kauzy. V tuto chvíli se přes opakovaný tlak Rady na obě strany sporu nejeví jako možné řešení uvedení do původního stavu.

Závěr

Po celou dobu trvání kauzy zůstává stanovisko Rady v podstatě neměnné. U probíhajících soudních sporů je třeba rozlišovat soukromý spor Vladimíra Železného a CME od mezinárodní arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou. Rada je odhodlána hájit zájmy České republiky, nepodléhat lobbyistickým ani politickým tlakům. Mediální spory tohoto typu jsou v zahraničí zcela běžné, zatímco v ČR se jedná o první význačnější případ. Neznalost faktů nutných pro orientaci v problému a jedinečnost sporu spojená s nedostatkem možností srovnání vyvolává zejména u novinářů neúměrné reakce. Rada ubezpečuje poslance i veřejnost, že v této kauze rozhodovala a rozhoduje na základě znalosti všech dostupných spisových i dokladových materiálů.

V Praze dne 15. listopadu 1999

Poděkování Janě Ciglerové

Děkuji tímto Janě Ciglerové (Pozn. 2003: novinářka,  MF Dnes,  Rolling Stone, Lidové noviny aj., vždy velmi aktivní ve prospěch Laudera) za projevenou aktivitu, opět boduje. Díky jejímu dopisu, zveřejněnému v Britských listech  6. 4. 2000, se moje logická domněnka změnila v jistotu.

1) Mediální zástupce CME, tzn. zástupce jedné strany sporu o televizi Nova, Michal Donath má k dispozici moje fotografie. Nebo přesněji: má k dispozici fotografie člena Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

2) Jedná se o fotografie vyhotovené ze záznamu vystoupení skupiny Unisono, který má v archivu ČNTS.

3) Pan Donath tyto fotografie z nějakých důvodů šíří na disketách mezi novináře.
4) Dělá to v období, kdy na nejrůznějších úrovních a u různých soudů probíhá spor o televizi Nova.

5) CME, potažmo ČNTS, se v tomto období opakovaně snaží do svého obchodního sporu, který musejí vyřešit soudy, zatáhnout regulační orgán, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání.

6) Tyto fotografie se objevují u článků kompromitujících dotyčného člena rady.

7) O tomto mediálním zástupci CME se lze v otevřených zdrojích dočíst, že měl cosi společného s komunistickou tajnou policií. Konstatoval to i soud.

Více snad není třeba dodávat. Nehledám žádná spiknutí, zajímají mě pouze konkrétní skutky konkrétních lidí, lidí zainteresovaných ve sporu o Novu. Letitá zkušenost mi říká, že nic se neděje náhodou. O korektnosti a standardnosti výše popsaného počínání nechť si každý učiní úsudek sám.

(duben 2000)

Děsivá zpráva stockholmských arbitrů

Marně jsem si lámal hlavu, jaký že to právní fígl se ukrývá za tím, že dvě prakticky totožné arbitráže (londýnská: Lauder vs. ČR, 0 : 3 ve prospěch ČR; a stockholmská: CME vs. ČR, 2 : 1 ve prospěch CME, kdy český arbitr výnos odmítl podepsat a napadl jej ve svém separátním stanovisku) dopadly zcela obráceně. Jakou že to nezvratnou argumentaci předložila společnost CME ve Švédsku? To, co jsem si však po zveřejnění obou textů přečetl, mnou poněkud otřáslo a nevím, zda se nad výnosem stockholmských arbitrů smát či plakat.

Žádný figl! Pánové Lauder, Klinkhammer a Vávra si to mohli zrovna napsat sami. Jako důkaz arbitři uvádějí tvrzení CME, aniž by vyžadovali jejich objektivní potvrzení, a obhajobu České republiky vlastně nepřipustili. O výsledku se pravděpodobně rozhodli předem a pak už jen doplňovali podpůrné argumenty pro své prvotní stanovisko, aniž by spravedlivě vážili fakta předkládaná oběma stranami sporu. Ignorovali přitom arbitrážní pravidla UNCITRAL, totiž že na prvním místě rozhodci musejí respektovat zákony příslušné země, v tomto případě České republiky. Kdyby měla česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyhovět stockholmským rozhodcům, musela by porušovat české zákony. Arbitři tu rozhodně nejsou ani od toho, aby hodnotili české zákony nebo rozhodnutí českých soudů. I to odporuje pravidlům UNCITRAL. Šílenost jejich počínání vysvítá naplno nejenom po prostudování nesouhlasného stanoviska třetího (českého) arbitra z tohoto sporu, ale také z výnosu tří londýnských rozhodců, kteří stejná fakta vyhodnotili zcela obráceně.

Není sporu o tom, že rozhodnutí z roku 1993, že investor (CEDC, později CME) nebude součástí licencované firmy (CET 21), nýbrž servisní organizace (ČNTS), nebylo zrovna šťastné. Jenže s tímto nápadem nepřišla tehdejší rada, nýbrž právě lidé spojení s Novou. A není se jim ani co divit, protože jen správně vyhodnotili tehdejší společenské a politické klima, které nepřálo „výprodeji rodinného stříbra do zahraničí“. Tehdejší rada (a dlužno dodat, že nikdo z tehdejších členů již v radě nezasedá) pak pevnost tohoto svazku zavázala přísnými licenčními podmínkami. O jejich následné zrušení se však svým lobbyingem zasloužily právě obě strany pozdějšího sporu, CET 21 (Železný) a CME/ČNTS (Lauder). A ve světle interpelace Cyrila Svobody, který se dnes ve snaze vytřískat z nastalé patálie nějaký politický kapitál, ptá po vinících, je poněkud úsměvné, že spoluautorkou oné zpackané novely zákona o vysílání (301/95 Sb.), která likvidací licenčních podmínek propojení licencované společnosti a její servisní firmy rozbila a radě tak sebrala jakékoli možnosti do celé věci později vstupovat, není nikdo jiný než Svobodova čtyřkoaliční kolegyně Hana Marvanová. Přímo pikantní pak je, že za svoji „práci“  tehdy od ještě spojených nováckých sil (CET 21, ČNTS, CME) obdržela velikou kytici růží. A naopak ten, kdo na krátkozrakost likvidace licenčních podmínek do poslední chvíle – leč marně – upozorňoval, byla právě rada pro vysílání.

Jinou tragedií je, že běžný český občan vůbec nemá šanci udělat si o nejednoduchém a mnohavrstevném sporu o Novu objektivní představu. Převážná část našich médií totiž spor vylíčila tak, že zlí čeští podnikatelé vypekli hodného amerického investora. Jenže skutečnost je trochu jiná: tenhle příběh nemá jednoznačné kladné a záporné hrdiny a nemá ani jedinou příčinu. Jde o tvrdý podnikatelský střet, kde obě strany mají kousek své pravdy a svoje máslo na hlavě. Jenže to, že si na začátku sepsaly mizerné smlouvy, je jen a jen jejich věc. A nezapomeňme také, že spor probíhá v právním prostředí, ke kterému obě strany svým lobbyingem nemalou měrou – a do jisté doby dokonce ruku v ruce – přispěly. Snaha americké strany zatáhnout v okamžiku, kdy se ukázalo, že tahá za kratší konec provazu, do sporu i český stát je však neskutečná podlost.

O to děsivější je zpráva, kterou dva stockholmští arbitři (Pozn. 2003: Dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Schwebel) svým rozhodnutím vyslali do podnikatelského světa: Lžete (svým akcionářům) a podvádějte (regulační orgán), najměte si mizerné právníky (autory oněch příšerných smluv) a špatné poradce (namísto jednání vyprovokovali „válku“), a až na své počínání dojedete, nic si z toho nedělejte! Obraťte se na nás, arbitry, a my vaši vlastní neschopnost hodíme na bedra státu, který vám umožnil na svém území podnikat!

(Právo, říjen 2001)

Ostatně soudíme, že Nova musí být zničena! Opravdu?

Reakci pana Patrika Sládečka na můj článek se ani příliš nedivím. Problém je v tom, že zatímco on si své názory na věc vytváří pod vlivem virtuální reality našich médií, já své názory formuluji se znalostí reality skutečné. V případě reflexe médií jsou však tyto reality vzdáleny víc, než si běžný čtenář vůbec dokáže představit. Ale k věci.

Právě z mého popudu došlo v druhé polovině devadesátých let na půdě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která od r. 1994 působila již v jiném složení, k prověření všech okolností spojených s udělením licence společnosti CET 21. Stejné věci se tehdy věnovala i poslanecká komise pod vedením Petra Plevy. Obě šetření shodně potvrdila, že při zrodu televize Nova skutečně došlo k dílčím pochybením, nicméně k žádnému zásadnímu porušení zákona. To se týká i dnes tolik mytizovaného „zrušení“ licenčních podmínek, ve skutečnosti se však jednalo o jejich zmírnění. Doboví pamětníci (třeba Milan Šmíd) říkají, že ve skutečnosti nešlo o nějaký podvod či spiknutí, nýbrž o docela prostou obavu – jak nového provozovatele, tak tehdejší rady –, aby aplikace tvrdých licenčních podmínek nepřivodila porod mrtvého dítěte. Což by soukromé televizní podnikání zdiskreditovalo na dlouhá léta dopředu. Nic víc, nic míň.

Jestliže se pan Sládeček pateticky ptá, zda členové RRTV byli diletanti, musím mu v celku prostě a jednoduše odpovědět, že v zásadě ano. Přesnou představu, jak má vypadat a fungovat privátní televize, neměl u nás na počátku devadesátých let nikdo. Nespočet chytrých generálů po bitvě se – jak je zde zvykem – vyrojilo až deset let poté.

Co se týká pana Korteho a jeho angažmá v Nově po odchodu z rady, je sám strůjcem svého osudu. Já bych si na jeho místě dvakrát rozmyslel, kde bych se nechal zaměstnat. Pokud je mi známo, uplatnil v Nově svoji znalost několika jazyků. Ani v mých očích jej to však neomlouvá. Kupodivu nikdo z našich novinářů se však již nepohoršoval nad tím, když  pan Korte, tentokrát už v žoldu CME, vypovídal jako „nestranný“ svědek a pamětník zrodu Novy. Zřejmě se pan Korte již angažoval na „správné“ straně.

Podobné otázky, jako pan Sládeček, jsem si po nástupu do rady kladl také. Dokonce jsem pro jejich zodpovězení, respektive pro prověření všech okolností udělení licence Nově, a tím pádem i pro vyvrácení některých mýtů, udělal zdaleka nejvíc ze všech. Kdybych však v kladení stále stejných otázek pokračoval i poté, co zazněly racionální odpovědi podložené rozumnými argumenty, připadal bych si jako onen pošetilý senátor, který každou svoji promluvu končil slovy, že ostatně soudí, že Kartágo musí být zničeno. Někteří novináři a politici si dnes slůvko Kartágo jen zaměnili za Novu. Jsou stejně zábavní jako ten senátor.

(listopad 2001)

Komu patří Nova a Prima

Následující údaje o majitelích českých soukromých televizí Nova a Prima nejsou žádným tajemstvím a naprostá většina z nich je navíc běžně dostupná na Internetu, kupříkladu ve výroční zprávě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). To, že podstatná část českých novinářů v rozporu se skutečností okolo vlastníků Novy a Primy přesto vytváří atmosféru tajemna a zdání zákulisních machinací je neodpustitelné. Spíše to vyvolává otázku, proč tak tito novináři činí. Z hlouposti? Stádovitosti? Na objednávku? A, B i C je špatně!

TV Nova

Provozovatel televize Nova společnost CET 21, s. r. o. má tyto společníky: 

Edikon, a. s.      24,51 %
MEF Media, a. s.     24,02 %
Vilja, a. s.      21,46 %
Peter Kršák      16,60 %
Vladimír Železný     11,78 %
CEDC Manag. Services, GmbH.   1,42 %
Česká spořitelna, a. s.    0,20 %

Společnosti Edikon a MEF Holding se staly podílníky při posledním navyšování základního jmění, když Vladimír Železný nemohl na základě rozhodnutí soudu nakládat se svými finančními prostředky.

Společnost Vilja se podílníkem CET 21 stala poté, co se původní společníci dr. Hunčík, prof. Alan a mgr. Venclík postupně rozhodli převést své podíly z fyzických osob na osobu právnickou.

Všechny tyto změny proběhly v souladu se zákonem a po předchozím souhlasu RRTV.
Za pozornost stojí podíl ve výši 1,42 % držený společností CEDC. Faktická a nikdy nikým nezpochybněná existence tohoto podílníka značně problematizuje tvrzení (nizozemské) společnosti CME, že je právním nástupcem CEDC. Je to jako kdyby Česká republika byla právním nástupcem ČSFR a Československo přitom vesele existovalo dál. Tento fakt rozhodujícím způsobem zpochybňuje celou stockholmskou arbitráž, neboť CEDC je německá firma, zatímco stockholmská arbitráž se odvolává na česko – nizozemskou smlouvu o ochraně investic.

A ještě jedna poznámka z trochu jiného soudku: Organizační uspořádání TV Nova, respektive vztahy licencora (CET 21) a jeho servisních organizací (především vztah s Českou produkční 2000) dnes beze zbytku splňuje kritéria stanovená zákonem o vysílání. Právě v tom je zásadní rozdíl proti dřívějšku, kdy servisní organizací byla ČNTS a řada kompetencí svěřených zákonem držiteli licence (CET 21) byla v rukou servisní firmy (ČNTS). Právě toto bylo jádrem mých dřívějších sporů s Vladimírem Železným. Po sté opakuji, že jsem to nebyl já, kdo na tuto věc posléze změnil názor a otočil o 180 stupňů, nýbrž Vladimír Železný. Moje „provinění“ je v něčem jiném. Česká kulturně – mediální „Národní fronta“ mi nikdy neodpustí, že jsem si do Železného v okamžiku, kdy byl na kolenou (jaro 1999), také nekopl. Jenže právě tím bych poté, co Železný obrátil a organizační vztahy v Nově uspořádal dle zákona, popřel vše, co jsem dříve říkal. (Tato poznámka nijak nekomentuje samotný spor o Novu a jeho příčiny, nýbrž pouze faktický právní stav dříve a nyní. Řešení tohoto obchodního sporu je věcí soudu, nikoli mediálního regulačního orgánu, tedy RRTV. )

TV Prima

Provozovatel televize Prima společnost FTV Premiéra, s. r. o. má tyto společníky:

GES Real Investment, s. r. o.   70,65 %
Domeana, s. r. o.     29,35 %.

Domeanu dnes stoprocentně vlastní firma Czech Media Corporation, a. s., což není nikdo jiný než čerstvě přejmenovaný GES Holding, a. s.

Akcie společníků FTV Premiéry jsou na jméno.

Všichni „koncoví vlastníci“ ve druhém či třetím koleně (rozuměj fyzické osoby) jsou RRTV známi. Co jejich „oficiálnímu“ zveřejnění brání, jsem vysvětlil ve svých předchozích článcích (Pozn. 2003: viz články Britské listy by čtenářům měly říkat celou pravdu a Fantazmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec  v kapitole Dobrá Rada nad zlato) pro Britské listy. Přesto však lze konstatovat, že jejich totožnost ani pro novináře není žádným tajemstvím.

Všechny vlastnické změny ve společnosti FTV Premiéra proběhly v souladu se zákonem a po předchozím souhlasu RRTV.

(březen 2002)

(Pozn. 2003: Článek uvádí vlastnickou strukturu Novy ještě před vstupem skupiny PPF. Také vlastnická struktura Primy se mezitím zjednodušila, koncoví vlastníci však zůstali stejní.)

Lauderovy hříchy aneb O čem novináři nepíší

Zatímco Vladimíru Železnému věnují čeští novináři nadstandardní pozornost – koneckonců vcelku zaslouženou –, druhá strana sporu o TV Nova, reprezentovaná Ronaldem Lauderem, se zájmu našich hlídacích psů demokracie netěší. Vše tak vlastně probíhá v režii a ke spokojenosti Michala Donatha – dle otevřených zdrojů dvojnásobného agenta StB pod krycími jmény Kurt a Don – a jeho P. R. agentury, jehož si Lauder najal k mediálnímu zastupování CME. Přitom se vůbec nedá říci, že by nebylo o čem psát.

Společnost CME vstoupila do ČNTS, tehdejší servisní firmy Novy, v rozporu s českými zákony (!!!), bez souhlasu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a za jejími zády. Což je obzvláště zajímavé v kontextu stockholmské arbitráže. Celou věc později nepřímo „legalizovala“ teprve katastrofální novela vysílacího zákona (301/95 Sb.) z pera Hany Marvanové, jež zrušením licenčních podmínek přestřihla jedinou vazbu rady k servisním firmám. Marvanová pak od Železného, tehdy ještě „agenta“ amerických zájmů, za svůj počin obdržela obrovskou kytici. Je zvláště pikantní, že právě Marvanová má být novou předsedkyní mediální komise sněmovny. Chce prý napravovat chyby minulosti, říká. Zbývá dodat, že také zlikvidovat ty, kteří neztratili paměť. Napadá mě cosi o kozlovi a zahradníkovi.

Podobně se CME zachovala, když jí RRTV kvůli křížení vlastnictví nepovolila – zákon byl tehdy přísnější než dnes – majetkově vstoupit do rádia Alfa. Američané radu opět obešli a Alfu ovládli přes servisní firmu.

Když rada vedla v roce 1997 správní řízení s ČNTS kvůli neoprávněnému provozování Novy, což bylo v příkrém rozporu s českými zákony, Američané si několikrát z úst radních vyslechli, že rada by za ideální považovala spojení CET 21 (televize de iure) a ČNTS (televize de facto) do jedné firmy. Nikdy na to – ve vzácné shodě se Železným – nepřistoupili a nadále využívali všech výhod servisní firmy, jež nespadala pod dohled regulačního orgánu. Nyní ve Stockholmu radu viní, že právě tím, na čem sami trvali, znehodnotila jejich investici.

Na podvodné navýšení základního jmění ČNTS formou „krabice od bot“, do které lidé z CME naházeli vše možné i nemožné včetně účtů za obědy, taxíky, letenky a projekt televize na Ukrajině, upozornil Železný. Nepochybně ví, o čem mluví, neboť  byl v té době v ČNTS jednatelem. Naše novináře ani odpovědné orgány to kupodivu nezajímá.

Po vypuknutí sporu o Novu se zástupci CME v čele s Fredem Klinkhammerem dostavili na radu s protiprávním požadavkem, aby licenci Novy „přepsala“ na CME nebo tam CME alespoň „připsala“. Cituji doslova. Dle zákona je licence nepřevoditelná. Poté, co pánové opustili jednací místnost, zůstali na sebe členové rady hledět v němém úžasu. S takovou povzneseností nad české zákony se tváří v tvář ještě nesetkali.

Ve svých výročních zprávách CME pravidelně obelhávala vlastní akcionáře, neboť se vždy vydávala za plnohodnotného majitele televize se vším všudy, včetně licence. Je jasné, že právě tímto způsobem CME zvyšovala hodnotu svých akcií. Stejně Lauder postupoval, když CME chtěla fúzovat se společností SBS. Předmětem obchodu byla i licence CET 21, která však CME nikdy nepatřila. Na tiskové konferenci ve Švýcarsku to prozradil jeden z šéfů SBS Martin Lindskog.  

Ve sporu o Novu podpořili Laudera také někteří někdejší členové RRTV. Ti, co v roce 1993 udělili CET 21 licenci. Ač byli mnohde citovaní jako nezávislí odborníci (Pozn. 2003: kupříkladu Daniel Korte), nikdy se oni sami ani CME veřejně nepochlubili, že je za to Lauder ve skutečnosti platil. Podotýkám, že velmi slušně. Jeden z nich (Pozn. 2003: Jiří Koubek) se mi dokonce prokazoval pověřením jednat jménem CME. Jistě bude také jenom pouhá shoda náhod, že jeho manželka (Pozn. 2003: Marína Landová), v minulosti vysoká úřednice několika vrcholných státních orgánů, svědčila u arbitráže ve Stockholmu. Nikoli však, jak by se bylo lze naivně domnívat, jako svědek České republiky, nýbrž jako svědek CME.

Ve světle všech těchto skutečností je zajímavé, jak se k věci stavějí čeští politici, zvláště ti vládní. Když se jakýkoli americký politik angažuje v Lauderově sporu, vůbec ho nezajímá skutečný právní stav či objektivní fakta a automaticky se postaví na stranu amerického podnikatele. Ne tak politici čeští. V soukromých televizích se vypráví tato anekdota: Jaký je rozdíl mezi českým a americkým politikem? Žádný. Oba podporují americké obchodní zájmy.

(srpen 2002)

Lauderova skandální propaganda v Lidových novinách

Rozhovor Ronalda Laudera pro Lidové noviny (12. 8. 2002) nelze označit jinak než jako naprostou nehoráznost. Novinářka Jana Ciglerová rezignovala na jakýkoli kritický odstup od dotazovaného a Lidové noviny se projevily jako píárový věstník Lauderovy firmy CME a jejích obchodních zájmů.

Shrňme si fakta. Lauder a Železný, respektive firmy, jež reprezentují, se dostali do obchodního sporu. Ponechme pro tuto chvíli stranou, na čí straně bylo na začátku více pravdy. Skutečností je, že spor stále ještě řeší soudy a že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) ani Česká republika nikdy nebyly a nejsou garantem jejich vzájemných smluv. Za celý spor a jeho důsledky si přitom na prvním místě může Lauder sám. Proč a čím? Za prvé – doslova amatérskými smlouvami mezi CET 21 a ČNTS, které mu vyhotovili jeho právníci v čele s dr. Radvanem. Za druhé –  absolutní důvěrou k Vladimíru Železnému, kterou posléze zaměnil za fatální válku s týmž. Za třetí – obcházením a porušováním českých zákonů. A konečně za čtvrté – angažováním neschopného managementu v čele s Fredem Klinkhammerem a Janem Vávrou. Prakticky všechny kroky, které Klinkhammer s Vávrou zvláště v první fázi sporu podnikli, lze totiž označit za chybné a pro Lauderovy zájmy katastrofální.

Pak se však v lůně CME zrodil geniální nápad: Když se nám nepodařilo v náš prospěch vtáhnout do obchodního sporu regulační orgán (RRTV), zatáhneme do něj celou Českou republiku. V londýnské arbitráži (mezi Lauderem a ČR) americký podnikatel ještě neuspěl. Tribunál všemi hlasy konstatoval, že ani Česká republika ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání svojí činností či nečinností nezpůsobily Lauderovi žádnou škodu. Pak však přišel naprosto absurdní verdikt ze Stockholmu, kde to Lauder zkusil ve stejné věci, leč v jiném gardu. Českou republiku zažalovala pro změnu jeho CME. Jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl se sice od výroku distancoval a vydal vlastní nesouhlasné stanovisko, ale jeho dva kolegové z tribunálu (Pozn. 2003: Dr. Wolfgang Kühn a Stephen M. Schwebel) rozhodli ve prospěch CME. Hándlovo stanovisko však rozhodně stojí za pozornost. Při jeho čtení zůstává rozum stát, že něco tak šíleného, co vyplodili jeho dva kolegové, vůbec může být pravda. (Vřele doporučuji, možná to leckomu otevře oči.)  

To však vůbec nebrání některým českým novinářům, aby nadále zpracovávali veřejné mínění ve prospěch Laudera. Michal Donath  a jeho P. R. agentura, najatá Lauderem, evidentně odvádějí dobrou práci. Někteří politici z  Koalice a ČSSD zase celou kauzu zneužívají k útokům na domácí politické scéně. Paradoxní je, že oč méně toho o skutečné podstatě a faktografii sporu vědí, o to radikálnější vynášejí soudy a obvinění. Zřejmě to prospívá jejich stranickým zájmům, určitě ne České republice.

Naprosto šokující je Lauderovo sdělení, že se mu prostřednictvím Madeleine Albrightové podařilo ve svůj prospěch zaangažovat prezidenta Václava Havla. Dobře si to zapamatujme. Prezident České republiky se ve sporu své země se soukromou firmou, která si ztráty způsobené vlastními omyly chce finančně hojit na občanech ČR, angažuje na straně soukromé firmy, tedy proti svým spoluobčanům.

P. S. Důrazně upozorňuji, že tento článek je především o Lauderově sporu s Českou republikou, nikoli o jeho sporu s Vladimírem Železným. Právě na jejich ztotožňování a zaměňování stojí Lauderova propaganda. Na výsledku prvního sporu mi záleží velmi, druhý je mi vcelku lhostejný.

(srpen 2002)

Vážení novináři! Proč? Proč? Proč?

Turisty dva kilometry před řekou stahující kalhoty připomínají novináři a politici, kteří ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže nadsazují škody a obviňují nevinné, zatímco Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. Připomeňme si ji. Uzlové okamžiky jsou dva.

Prvním je udělení licence Nově v roce 1993. Licenci tehdy získala česká společnost CET 21 a investor – Lauderova firma CEDC – realizovala svoji investici do servisní firmy ČNTS (Česká nezávislá televizní společnost). Stalo se tak z její svobodné vůle. Američané tím jednak vyhověli tehdejší společenské objednávce, která obecně nebyla nakloněna „rozprodeji českého rodinného stříbra“. Jednak vůbec netoužili, jak potvrzuje v rozhovoru v časopise Euro jeden ze zakladatelů CET 21 MUDr. Peter Hunčík, být součástí firmy bláznivých českých intelektuálů. Jejich investice však i přesto byla dobře chráněna, neboť toto organizační uspořádání garantovala licenční podmínka číslo 17, přičemž i servisní ČNTS tak spadala pod regulační dohled Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

Druhý klíčový moment hledejme v roce 1995. Novelu zákona o vysílání bylo třeba přijmout z jednoho jediného důvodu: bylo nutné přidělit České televizi do trvalého užívání program ČT 2. Jenže bylo před volbami a poslanci podepsaní pod tímto zákonem (Marvanová, Přibáň, Zemina a Kasal, ten se však na jeho přípravě ve skutečnosti nepodílel) podlehli pokušení vyhovět mnohým lobbyistickým zájmům provozovatelů vysílání a vyhřívat se za to v jejich přízni. Satelitní a kabelové programy tak přešly z nenárokového licencování na nárokovou registraci, což se po čase muselo měnit zpátky. Za přímo fatální omyl pak lze v souvislosti s dnešními arbitrážemi označit zrušení neprogramových licenčních podmínek, které tato novela umožnila.

Podpásový Pilip

Tady se vraťme do současnosti, k možné náhradě škody Ronaldu Lauderovi. Svůj stín neseriozního a zákeřného politika tradičně nepřekročil Ivan Pilip. Bez jediného důkazu vinu hází na RRTV. Své stranické kolegyni Marvanové, hlavní autorce oné nešťastné novely, však paradoxně poskytuje medvědí službu. Mnohem více by jí pomohl obyčejnou pravdou. Ani Marvanová totiž nenese za zrušení klíčové licenční podmínky č. 17 odpovědnost. Novelou zákona totiž poslanci sice otevřeli prostor, ale o faktické zrušení licenčních podmínek si žádal (nebo nežádal) provozovatel vysílání sám. Ze své vůle. A bylo to vždy jeho vlastní rozhodnutí. Rada byla podle zákona povinna vyhovět. V případě Novy o zrušení podmínky č.17 požádala společnost CET 21. Byla to její volba, nikdo ji k tomu nenutil. A je naprosto samozřejmé, že se to tehdy událo s posvěcením Američanů, kterým naprosto vyhovovalo, že se tím jejich servisní ČNTS vysmekla z dohledu RRTV.

Důsledky zrušení podmínky č. 17

Jednu věc však Lauderovi lidé nedomysleli. Naplno se to projevilo až poté, co vypukla válka o Novu. Servisní ČNTS se sice vymanila z dohledu RRTV, ale zároveň se tak pro radu stala naprosto cizí firmou. Zrušením licenční podmínky 17 přišla rada o jediný nástroj, jak CET 21 ke spolupráci s ČNTS případně přinutit. Najednou byla RRTV Američanům dobrá a hledali u ní zastání. Jenže jejich naivním a z hlediska českých zákonů dokonce protiprávním návrhům, aby rada licenci Novy „přepsala“ na ně nebo je tam alespoň „připsala“ (cituji doslova), nebylo samozřejmě možné vyhovět. Nesmyslná byla rovněž varianta odebrání licence CET 21. Za co? Za to, že přerušili spolupráci s ČNTS? Ale k tomu je už přeci žádná licenční podmínka nezavazovala. Navíc: Vávrovo odmítnutí předání denního vysílacího plánu (DVP), které předcházelo odchodu na Barrandov, byla pro Železného sice jenom záminka k přerušení spolupráce s ČNTS, ale každý, kdo o vysílání něco ví, potvrdí, že záminka setsakra dobrá. DVP je totiž ten základní dokument, kterým držitel licence prokazuje, že má kontrolu nad vysíláním. Kdyby kontrolu neměl, přijde o licenci. Jan Vávra se tehdy dopustil fatální školácké chyby.

Kdo za to může?

Kdo je tedy za možnou ztrátu České republiky odpovědný? Nikdo. Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Jednoznačně poměrem hlasů 3 : 0 o tom rozhodli arbitři v Londýně a také to pečlivě vyargumentovali. Jak je tedy možné, že dva ze tří arbitrů poté ve Stockholmu rozhodli v obdobné arbitráži jinak? Odkazuji na nesouhlasné stanovisko třetího z arbitrů JUDr. Jaroslava Hándla, které je běžně dostupné v rubrice Různé na webových stránkách ministerstva financí (www.mfcr.cz). I kdyby jen polovina z oné absurdní stockholmské tragikomedie, jak ji Hándl popisuje, byla pravda, pak je jasné, že ve Stockholmu cosi silně zapáchá.

Naprosto nepochopitelné je – a vzhledem k výši částky, kterou si Lauder nárokuje, to lze označit přímo za zločin –, že snad s výjimkou renomovaného Milana Šmída se v řadách novinářů nenašel nikdo, kdo by poukázal na nehoráznost Lauderových finančních požadavků. A to, co se odehrálo ve Stockholmu, zůstalo dokonce – k Lauderově neskonalé spokojenosti – veřejnosti utajeno zcela. Nenapsal o tom nikdo. Vážení novináři! Proč? Proč? Proč?

(MF Dnes, září 2002)

(Pozn. 2003: Tento článek vyšel v MF Dnes v krácené podobě. Viz článek Jak cenzuruje MF Dnes v kapitole Mladá fronta Dnes stejně jako včera.)

Poznámky k výsledkům stockholmské arbitráže

V čem má spočívat pochybení RRTV?

V souvislosti s výsledkem stockholmské arbitráže mezi společností CME a Českou republikou vznesli někteří politici nepodložená obvinění vůči Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jde především o tyto dvě skutečnosti:
a) rada je prý zodpovědná za bývalé organizační uspořádání Novy, kdy vedle sebe existovaly licencovaná společnost (CET 21) a její servisní firma (ČNTS)

b) rada zaslala CET 21 dopis, ve kterém mimo jiné vyjádřila svůj názor na exkluzivitu vztahů mezi licencovanou společností a její servisní firmou, a napomohla tím prý CET 21 k přerušení spolupráce s ČNTS

Poznámky k organizačnímu uspořádání Novy – ad a)

– toto organizační uspořádání nevzniklo na popud rady, s návrhem přišla Nova (CET 21 a ČNTS)
– stalo se tak v roce 1993
– šlo o dobově podmíněné a tehdejší společenskou a politickou situaci reflektující řešení (obavy z „výprodeje rodinného stříbra“)
– nikdo z dnešních radních nebyl v té době členem RRTV
– a naopak – nikdo z tehdejší Korteho rady, která udělila licenci CET 21 a akceptovala toto organizační uspořádání, dnes již není členem RRTV
– Korteho rada byla poslaneckou sněmovnou odvolána v roce 1994
– nová rada (již v jiném složení) naopak v souvislosti se správním řízením vedeným s ČNTS pro podezření z neoprávněného vysílání vybízela ke spojení CET 21 a ČNTS do jedné společnosti
– Ronald Lauder, respektive jeho firma CME jako většinový vlastník ČNTS však ani tehdy ani později neměla o účast v licencované společnosti (CET 21) zájem
– naopak – stav, kdy byla servisní firma (ČNTS) mimo dohled regulačního orgánu ČNTS (CME, Lauderovi) vyhovoval
– úplné odpoutání servisní firmy od dohledu regulačního orgánu způsobila novela zákona o vysílání (301/95 Sb.), jež umožnila zrušení příslušných licenčních podmínek
– autory této novely byli poslanci Marvanová, Přibáň, Zemina (tehdy ODS, dnes všichni US) a Kasal (KDU-ČSL)
– rada na problematičnost této novely upozorňovala a do poslední chvíle se jí bránila
– zrušení licenční podmínky č. 17, která umožňovala ingerenci rady do servisní firmy, proběhlo až pod tlakem poslanců, když Stálá komise pro sdělovací prostředky PSP ČR k tomu radu dokonce vyzvala usnesením

Poznámky k exkluzivitě vztahů – ad b)

– šlo o obecné stanovisko rady
– rada se nevyjadřovala ke konkrétnímu smluvnímu uspořádání mezi CET 21 a ČNTS
– stanovisko bylo sděleno na žádost CET 21, jednalo se o shrnutí déle trvající mnohostranné diskuse o podobě vztahů mezi licencovanou společností a její servisní organizací
– sdělení neproběhlo v režimu správního řízení, jednalo se o obyčejný dopis
– tento dopis neměl a nemá přímý vztah ke sporu CET 21 a ČNTS
– otázku existence exkluzivity vztahů CET 21 a ČNTS dle příslušné smlouvy musí vyřešit soud
– dopis obdobného znění tehdy rada zaslala také společnostem FTV Premiéra (TV Prima) a Kascol (Rádio Alfa), které se potýkaly s podobným problémem 
– negativní názor na exkluzivitu rada vyslovila na základě logické úvahy, že exkluzivita vztahů mezi licencovanou společností a její servisní firmou zakládá nebezpečí, že licencovaný subjekt je právně zodpovědný za věci, které nemůže ovlivnit
– vzhledem ke znění  nového zákona o vysílání 231/2001 Sb. (§ 32) ztrácí dnes debata  o exkluzivitě aktuální význam, provozovatel s licencí je povinen provozovat vysílání na vlastní účet, na vlastní odpovědnost a vlastním jménem
– zákon tedy nyní exkluzivitu jednoznačně zapovídá
– zákonodárci tedy do zákona vtělili to samé stanovisko, které předtím vyslovila rada

Srovnání londýnské a stockholmské arbitráže

Poznámky k organizačnímu uspořádání Novy – ad a)

– obě arbitráže pokládají původní organizační uspořádání Novy za špatné
– stockholmská arbitráž v rozporu se skutečností viní ze vzniklé ztráty CME Českou republiku (viz výše)
– londýnská arbitráž naopak v souladu se skutečností říká, že Ronald Lauder měl později řadu příležitostí organizační uspořádání Novy změnit, ale neučinil tak, Česká republika proto nenese za jeho ztrátu jakoukoli odpovědnost

Poznámky k exkluzivitě vztahů – ad b)

– londýnská arbitráž nepřikládá dopisu rady žádný význam
– stockholmská arbitráž dopisu připisuje, opět v rozporu se skutečností, zásadní význam
Ke stejným závěrům, k jakým došli rozhodci londýnské arbitráže, dospěl i český rozhodce ze stockholmské arbitráže JUDr. Jaroslav Hándl, který výrok stockholmské arbitráže napadl ve svém separátním stanovisku. Hándl odmítl výrok podepsat a později na členství v arbitrážním tribunálu na protest proti jednání svých dvou kolegů Dr. Wolfganga Kühna a Stephena M. Schwebela rezignoval.

Proč ke stockholmské arbitráži vůbec nemělo dojít

– investorem ČNTS nebyla nizozemská firma CME (!!!), nýbrž německá CEDC
– dohoda o ochraně investic mezi ČR a Nizozemskem se k této investici tedy nevztahuje
– společnost CME se ve Stockholmu podařilo úspěšně – avšak v rozporu se skutečností – vytvořit dojem, že CME je právním nástupcem CEDC, ale není tomu tak
– CME není právním nástupcem CEDC, potvrzuje to i stanovisko příslušného nizozemského ministerstva
– firma CEDC dodnes existuje, dodnes má svůj podíl i v licencované společnosti CET 21 a nikdo to nezpochybňuje
– společnost CME vstoupila do servisní firmy ČNTS v rozporu se zákonem bez souhlasu rady, bez jejího vědomí, za jejími zády
– tento protiprávní stav legalizovala až problematická novela 301/95 Sb., jež servisní firmu odpoutala od dohledu regulačního orgánu
Ke kulminaci sporu o Novu došlo až poté, co se Ronald Lauder rozhodl prodat svoji firmu CME společnosti SBS včetně licence CET 21, která mu však nanáležela (tato obchodní transakce se nakonec nerealizovala právě proto, že společnost CME nebyla s to „dodat“ licenci Novy). Českou republiku zastupovalo ve Stockholmu ministerstvo financí, nikoli RRTV.

(říjen 2002)

Kauza TV 3 se na první pohled jakoby podobá kauze televize Nova. Po podrobnějším prozkoumání však zjistíme, že se ve skutečnosti zásadně odlišuje. Podobnost je v tom, že i zde máme co do činění s bezskrupulózním zahraničním investorem, který svoje vlastní omyly a podnikatelské chyby svaluje na orgány státu. Evidentní byla také jeho snaha parazitovat na dílčím výroku stockholmské arbitráže.  Za tím účelem si najal P. R. agenturu Jiřího Hrabovského. A pan Hrabovský se skutečně činil, co mu síly stačily. (Stejně jako o pár týdnů později, když pro změnu žehlil mediální průšvihy autobazarů AAA Auto.)

Díky pánům Jiřímu Hrabovskému a Milanu Šímovi se také poprvé v televizní historii uskutečnila píárová akce v podobě teatrálního vypnutí jedné televize (TV 3) v přímém přenosu jiné televize (ČT). Pánové, kteří se velmi dobře znají z dob, kdy oba byli redaktory komunistické Československé televize, to sesynchronizovali do Šímova diskusního pořadu Naostro, ve kterém jsem byl hlavním hostem a Hrabovský jedním z oponentů. Namísto normálního programu TV 3 naskočil na obrazovce titulek, který evokoval „černou obrazovku“ z doby krize ČT a svaloval vinu na radu. Jen tak mimochodem – za tuhle prasárnu by v normálních poměrech byl odpovědný redaktor nejen okamžitě vykázán z veřejnoprávní obrazovky, nýbrž i navěky ze světa slušných novinářů. V našem mediálním Kocourkově někteří novináři Šímovi dokonce tleskali (viz článek Pátá kolona v kapitole Novináři všech zemi, spojte se!).

Kauzu TV 3 také odlišuje postoj Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Zatímco v případě TV Nova se rada – naprosto správně – nikdy nenechala vtáhnout do řešení obchodního sporu dvou soukromých subjektů, jež přísluší soudům,  v případě TV 3 většina radních neuvěřitelnému tlaku médií (pan Hrabovský se opravdu překonával) a politiků celého (!!!) politického spektra podlehla. Bylo před Vánoci (2001) a politici chtěli mít klid. Co jim bylo do nějakého malého českého podnikatele z Hradce Králové, když tolik křičela slavná americká pojišťovna Prudential.  Výsledkem bylo odejmutí licence Martinu Kindernayovi. Pouze tři radní se postavili proti: zlínský filmový historik Jiří Novotný, advokát a docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy Daniel Novák a já. Správnost našeho stanoviska za několik měsíců potvrdil soud, když Kindernayovi licenci vrátil. Nevím, jak pro Martina Kindernaye, ale pro mě to byla po tom všem mediálním a politickém smýkání satisfakce obrovská.

Pro lepší orientaci ještě několik vysvětlivek: Prudential (USA), Argus Capital (USA), EMV (Lucembursko), TV 3 a. s. (ČR)  jsou jedna strana sporu, Martin Kindernay druhá. Lucemburská KTV  formálně patřila Kindernayovi, ale ve skutečnosti v ní a o ní rozhodovala druhá strana. TV 3 cz bylo označení programu, který Kindernay přebíral od TV 3 a. s.     

TV 3 – faktografie

(Pozn. 2003: Předem čtenáře varuji, následující text je stoprocentní „úředničtina“. Kdo se jím však prokouše, má šanci pochopit všechny časové a právní nuance spolupráce Martina Kindernaye s TV 3 a. s. Nikdo z novinářů to nikdy neudělal.)

Vzhledem k tomu, že se v poslední době objevují zkreslené či nepřesné informace o „kauze“ TV 3, nebude na škodu připomenout základní právní a věcné údaje:

1) Licenci k lokálnímu terestrickému televiznímu vysílání v Hradci Králové obdržel Martin Kindernay jako fyzická osoba v roce 1996. V té době společnost European Media Ventures, S. A. (EMV) se sídlem v Lucembursku, která později investovala do společnosti TV 3 a. s., poskytující Martinu Kindernayovi služby, ještě neexistovala a nemohla mít tudíž jakýkoliv vztah k licenci.

2) Společnost EMV, S. A. nebyla investorem TV 3 a. s. ještě ani v době rozšíření licence Martina Kindernaye o 11. kanál v Praze v roce 1999. Ani v tomto případě tedy nemohla mít k licenci žádný vztah.

3) Provozovatelem vysílání s licencí k lokálnímu televiznímu vysílání v Praze (TV 3 Praha) a Hradci Králové (TV 3 Hradec Králové) byla od jejího udělení až do 9.10.2001  fyzická osoba Martin Kindernay. 

4) Společnost TV 3 a. s. je jakožto držitel satelitní registrace provozovatelem televizního vysílání programu s názvem TV 3 cz prostřednictvím družice a kabelových systémů na celém území republiky.

5) Licence Martina Kindernaye kombinuje původní a převzaté vysílání. Martin Kindernay v časech mimo vlastní původní lokální a metropolitní vysílání je podle licenčních podmínek povinen přebírat program TV 3 cz provozovatele TV 3 a. s.

6) Investoru v TV 3 a. s., společnosti European Media Ventures, S. A. (EMV), jejímiž hlavními podílníky jsou investiční  fond Argus Capital, Peter Gerwe a Jan Obrman ale nikdy nevznikl právní nárok na žádnou licenci pro pozemní televizní vysílání a nemohl tedy nikdy mít ani kontrolu nad licencí Martina Kindernaye.

7) Provozovatel televizního vysílání s licencí Martin Kindernay se rozhodl požádat radu o převedení licence z fyzické na právnickou osobu. Učinil tak mj. i v souladu se smlouvou, kterou uzavřel s EMV, S. A. dne 22. 6. 2001. Tato smlouva ukládá Martinu Kindernayovi požádat o převedení licence na právnickou osobu KTV, S. a r. l. se sídlem v Lucembursku, nebo – v případě neschválení tohoto převodu radou – na právnickou osobu, kterou podle dikce vysílacího zákona a dané smlouvy založí či převezme v ČR. Převedení licence z fyzické na právnickou osobu, vlastněnou 100% původním držitelem licence umožňuje nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání č. 231/2001 Sb. ve svých přechodných ustanoveních.

8) Dne 28. 8. 2001 na návštěvním dnu informoval Martin Kindernay spolu se zástupci EMV, S. A. (George Collins, Peter Gerwe, Jan Martinek) o dvou variantách převodu licence, a to jak na lucemburskou, tak na českou právnickou osobu. Poté téhož dne požádal Martin Kindernay o převedení licence na lucemburskou společnost KTV, S. a r. l. Tato žádost byla radou zamítnuta 11. 9. 2001, a to na základě znalosti právního a smluvního pozadí věci. Správní rozhodnutí ve věci  bylo žadateli doručeno dne 18. 10. 2001 a ten je plně akceptoval svým dopisem.

9) Po zamítnutí převodu na společnost KTV, S. a r. l. proto Martin Kindernay v souladu se shora zmíněnými ujednáními mezi ním a EMV, S. A. požádal o převedení licence na společnost RTV Galaxie, a. s. se sídlem v České republice. Rada této žádosti vyhověla dne 9. 10. 2001, správní rozhodnutí bylo žadateli doručeno dne 23. 10. 2001.

10) V obou společnostech (KTV, S. a r. l. i RTV Galaxie, a. s.) má Martin Kindernay 100% majetkovou účast tak, jak to požaduje § 68, odst. 6 vysílacího zákona. Správnost postupu rady v této věci paradoxně potvrdila i žaloba společnosti KTV, S. a r. l. na radu, podaná k Městskému soudu v Praze dne 8. 10. 2001. Radu totiž žaluje společnost, kterou stoprocentně vlastní Martin Kindernay. Ten však radě písemně potvrdil, že správní rozhodnutí ve věci bezvýhradně přijímá a nebude je nijak napadat. Z uvedeného proto  vyplývá, že ve společnosti  KTV, S. a r. l. nerozhoduje 100%ní majitel společnosti, a proto tedy nemůže mít ani jako provozovatel zákonem stanovenou kontrolu nad vysíláním. Pokud by rada převod na KTV, S. a r. l. schválila, musela by za tohoto stavu věcí jako další krok ihned zahájit správní řízení o odnětí licence. (Pozn. 2003: Podle stanov KTV, existují  ve společnosti ředitelé „A“, kteří rozhodují o všem, a ředitelé „B“, kteří nerozhodují o ničem. Kindernay je v postavení ředitele (jednatele) „B“. Jako stoprocentní vlastník by tedy před naším mediálním zákonem zodpovídal za něco, co vůbec nemůže ovlivňovat.) 

11) Správnost postupu rady ve věci výkladu ustanovení § 68 odst. 6 zákona o vysílání potvrdilo i stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky ze dne 29. 10. 2001.

Na základně uvedených skutečností lze konstatovat, že:

1) Společnost KTV, S. a r. l. nebyla poškozena rozhodnutím rady, protože na převod licence není právní nárok.

2) Společnost TV 3 a. s. a společnost EMV, S. A. neměly nikdy v držení licenci na pozemní televizní vysílání na území ČR, stejně tak ani podíl na licenci nebo kontrolu nad licencí

3) Rada proto nemohla svým rozhodováním poškodit zákonné zájmy společností EMV, S. A. či KTV, S. a r. l. Rada naopak ve věci rozhodovala se znalostí smluvního pozadí i právních aktů, které tyto společnosti v nedávné minulosti uzavřely s držitelem licence Martinem Kindernayem,

4) České republice nehrozí riziko prohry v případném mezinárodním arbitrážním řízení. Investor v tomto případě vložil prostředky do společnosti TV 3 a. s., a nikoli do provozovatele vysílání s licencí. K licenci M. Kindernaye investor nikdy neměl a dosud nemá žádný vztah. Změna tohoto stavu, umožněná novým vysílacím zákonem a rozhodnutím rady, je nyní záležitostí obou stran sporu.  Jakákoli analogie s případem TV Nova (a souvisejícími arbitrážemi) je vzhledem ke shora uvedenému bezpředmětná.

(listopad 2001)

(Pozn. 2003: Tuto faktografii odsouhlasila RRTV a lze ji považovat za její dokument.)

TV 3 nejvíce ohrožuje její vlastní management

Problém TV 3 není na pólech tohoto sporu, tedy u majitele licence Martina Kindernaye na straně jedné a amerického investora Argusu (Prudentialu) na straně druhé. Problém je v českém managementu TV 3. Tedy v lidech, které si američtí investoři najali, aby hájili jejich zájmy, a oni se zatím – jak to tak vypadá – nejvíce postarali sami o sebe. 

Kde je oněch 600 milionů proinvestovaných korun? Má TV 3 nějakou budovu, techniku, rozsáhlou knihovnu atd.? Má vytvořenou vlastní zpravodajskou redakci? Nikde nic. Většina těch peněz je v kapsách právě těchto lidí. Za americké peníze si pro sebe udělali dobrý kšeft a někteří za ně dokonce rozehráli svoje polické hry. Konkrétně Jan Obrman. Jiní přes třetí společnosti prodávali TV 3 dráže to, co si mohla levněji koupit přímo.

Hrát si na celoplošnou plnoformátovou televizi, mám-li pokrytí v Hradci Králové a Praze a sledovanost nula celá něco, je čiročiré bláznovství, které lze provozovat pouze dočasně. Tenhle „večírek“ by skončil karambolem i bez konfliktu mezi Kindernayem a investorem.

Proti „stratégům“ z managementu TV 3 a jejich politickým poradcům se teď obrací i jejich dlouhodobá poťouchlá snaha zbavit majitele licence jakéhokoli vlivu. Tlačen ke zdi udělal Kindernay jediné možné. Nedal se.

Původní projekt TV 3 (v okamžiku rozšíření do Prahy) přitom měl šanci na úspěch. Jenže to by televize musela jít spíše cestou původní hradecké Galaxie, tedy cestou levné, doplňkové televize, a ne megalomanskou a neufinancovatelnou hrou na něco, čím není a ani nemůže být. Takhle ji ovšem nenasměroval Kindernay, nýbrž Obrman a spol. Dával to tušit už opulentní startovní „mejdan“ na kbelském letišti. Takhle hogo fogo se nechoval Železný ani v dobách své největší slávy.

Jako členu RRTV mi do obchodních věcí nic není, ale být na místě amerického investora udělal bych si na prvním místě pořádek v tom, kdo a jakým způsobem hájí v Česku mé zájmy. Možná by onen investor zjistil, že jeho problém není v obchodním partnerovi – vlastníku licence, nýbrž v jeho vlastním domě.

Umanuté trvání managementu TV 3 na lucemburské variantě převodu licence spíše než s čímkoli jiným ve skutečnosti souvisí s vypsanými cílovými prémiemi právě těchto lidí za realizaci převodu licence na lucemburskou KTV. Jedna ze zákulisních informací – a poctivě dodávám, že neověřených – říká, že právě v Lucembursku by byla TV 3 obratem prodána dál. Není obtížné si domyslet, která televize tam má své domovské sídlo.

(listopad 2001)

Tichý konec kauzy TV 3

Za naprostého nezájmu médií spěje ke svému konci kauza TV 3/Galaxie. Na ambiciózní společnost TV 3 a. s., která ještě nedávno vyhrožovala mezinárodní arbitráží, byl prohlášen konkurs. Policejní vyšetřování Martina Kindernaye, vyvolané jeho bývalými partnery v čele s Janem Obrmanem, se pomalu obrací proti samotným iniciátorům a naopak Kindrnaye postupně očišťuje. Znechucený Kindernay televizní podnikání raději opouští a svůj majetkový podíl ve společnosti RTV Galaxie prodává skupině GES Holding. Jana Obrmana, pod jehož manažerským vedením přišli američtí investoři o 600 miliónů korun, lze vidět, jak se po pražských ulicích prohání v těch nejdražších automobilech a na luxusních motorkách.

Předposlední dějství obstaraly soudy. Jeden vrátil Martinu Kindernayovi, respektive jeho firmě RTV Galaxie odejmutou licenci. Druhý neshledal nic závadného na postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která nejdříve zamítla převod Kindernayovy licence na lucemburskou společnost KTV a poté její převod povolila na českou firmu RTV Galaxie.

Kdo si ještě vůbec vzpomene, že na stranu Američany vlastněné TV 3 se doslova skandálně postavili někteří vládní představitelé v čele s místopředsedou vlády Rychetským a ministrem kultury Dostálem? Kdo si vzpomene, že jim k tomu posloužilo účelově a za peníze TV 3 vypracované právní stanovisko doc. Mikuleho, člena Legislativní rady vlády? Kdo si vzpomene, že správnost postupu rady naopak již předtím potvrdila právní expertiza Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky? A konečně – vzpomene si někdo, kdo od začátku až do konce tvrdil stále to samé, a častokrát skoro jediný proti všem? A že správnost mé právní argumentace a postojů nakonec vždy potvrdil soud?

Poslední dějství je nyní na radě pro vysílání, která musí ještě vyslovit předběžný souhlas s majetkovým převodem RTV Galaxie.  

Co zbývá dodat? Nezájem médií je zvláště zarážející ve srovnání s tím, jakou pozornost této kauze někteří novináři věnovali po jejím vypuknutí. Přímo se tak nabízí otázka, zda tito žurnalisté pracují v zájmu svých čtenářů, posluchačů a diváků, nebo ve prospěch či přímo v žoldu P. R. agentury najaté jednou stranou sporu. Tentokrát to byla agentura Jiřího Hrabovského. Kdo bude dalším zákazníkem našich nezávislých novinářů?

(červenec 2002)

Ivo Mathé byl sice profesionál, ale musel odejít, protože (Jirákova) Rada ČT nechtěla na dalších šest let petrifikovat strukturu České televize s producentskými centry. Vybrala sice správný projekt restrukturalizace, ale s ním i Jakuba Puchalského. Příliš mladého a pro prosazení změn slabého. Puchalský si záhy znepřátelil vlivné struktury, ekonomicky napojené na ČT, a vaz mu definitivně zlámalo problematické oprášení Třiceti případů majora Zemana. Další produkt Jirákovy rady, Dušan Chmelíček, krizovou situaci vyřešil jednoduše: všechny reformy zastavil, všem slíbil všechno, zařadil zpátečku a pro svoji kruhovou obranu ustavil vzdororadu. Byla z toho slepá kolej, Mathého televize bez Mathého. Televizním producentům se to líbilo moc, nové (Marešově) Radě ČT, jež nahradila odvolanou Jirákovu, vůbec. Právem.

Následující informace – pokud vím – dosud nezveřejnil nikdo. Dle předběžné domluvy radních, mělo tehdy dojít k odvolání Chmelíčka a jmenování ředitele nového v jeden den. Zákon radě nepředepisuje, jakým způsobem má ředitele vybrat. Nemusí vyhlásit výběrové řízení, může někoho oslovit přímo. Novým ředitelem měl být Zdeněk Drahoš, ředitel brněnského studia, druhý z výběrového řízení, v němž zvítězil Puchalský, profesionál s dokonalou znalostí České televize. Zákulisní lobby struktur ekonomicky napojených na ČT tomu chtěla zabránit za každou cenu. Proto se zrodila kauza Drahoš, ve skutečnosti odporná denunciační kampaň. Trvá doposud, přestože všechna obvinění vznesená proti Drahošovi byla postupně příslušnými orgány vyvrácena. Část radních (nominovaných ČSSD) se bleskové výměny ředitele na poslední chvíli zalekla. Místo toho následovalo „zrychlené“ výběrové řízení. Kauza Drahoš však byla v plném proudu a Drahoš ze hry. Jiří Hodač se zrodil jako náhradní řešení. Nejvíce překvapení byli politici. Hodač totiž byl jen a pouze výmyslem radních. Tedy žádná politická manipulace, žádná politická objednávka. Troufám si tvrdit, že kdyby do toho politici mluvili, zvítězil by nejspíš někdo jiný.

Největší desinformační a manipulační kampaň v novodobé české historii mohla začít. Naivní mladičcí redaktoři neměli nejmenší tušení do jakého kusu je všehoschopní režiséři nepolitické politiky obsadili. Uvěřili. A spolu s nimi statisíce a možná miliony občanů. Vlastně se jim nedivím.   

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Všichni ti Svěrákové, Rumlové a Halíkové se za tohle nekonečné svinstvo, které nevinného Jiřího Hodače málem stálo život, budou jednoho dne smažit v pekle. A svůj díl odpovědnosti nese jeden každý z davu.

Otázek, které čekají na zodpovězení, je spousta. Pro začátek mám tři. Vzbouření prý byla spontánní reakce na zvolení Jiřího Hodače. Jak je potom možné, že o plném Václaváku hovořil Jiří Stránský už v listopadu – tedy více než měsíc před zvolením Hodače – na konferenci Česká televize – věc veřejná? Proč ten tyátr s košíky jídla a chemickými hajzlíky na špagátě, když po celou dobu stávky měli vzbouřenci klíče od zadních dveří? A když tedy šlo o boj za svobodu slova, jak do toho zapadá, že jeden ze vzbouřených redaktorů, nyní zahraniční zpravodaj ČT, tehdy telefonoval významnému komentátorovi RFE/RL  a vyzýval ho, ať se přidá na jejich stranu, že to směřují k předčasným volbám, ve kterých ODS nedostane ani pět procent?

Bojovat za svobodu slova a nezávislost veřejnoprávní televize ale vypadá navenek rozhodně lépe než přiznat, že jde o peníze a politickou moc. To uznávám.

Nedej se – vznešené cíle neospravedlňují špinavé metody

Na začátku byla stížnost ministra životního prostředí Františka Bendy na autory pořadu České televize Nedej se, adresovaná Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Následoval standardní postup, kdy si rada vyžádala stanoviska České televize a Rady ČT a svému úřadu zadala monitoring zmíněného pořadu. Po zhodnocení došlých odpovědí (včetně stanoviska autorů), analýze programového a právního oddělení úřadu rady a také na základě osobních zkušeností členů rady se zmíněným pořadem vydala rada pro vysílání stručné stanovisko. Konstatuje v něm, že po obsahové stránce neshledává porušení zákona, byť se tvůrci někdy pohybují na jeho samé hraně. Vážné výhrady však vyslovila k formálnímu zpracování, které pokládá za porušení etických norem práce novináře. Jinými slovy: rada nehledala ani nesoudila, zda v jednotlivých kauzách má pravdu ministr či novinář, ale hodnotila výrazové prostředky a metody, jež tvůrci používají. Jsem přesvědčen, že takového zhodnocení je rada, ve které sedí psycholog, právník, novinář, ekolog, dramaturg a filmový historik rozhodně schopna.

15. dubna pak Česká televize odvysílala další pokračování pořadu Nedej se. A lepší důkaz o metodách práce Pavla Bezoušky a spol. si ani nelze představit. Tentokrát si totiž ekologističtí bojovníci vzali na mušku přímo Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání a za peníze koncesionářských poplatníků svůj ekologický (?) magazín tentokrát natočili jako oslavnou ódu na vlastní práci. Že radu při té příležitosti vykreslili jako partu nezodpovědných pitomců snad ani netřeba dodávat.

Jaké metody duo Bezouška – Jiranová používá? Zde jsou fakta. Na začátek se odcituje několik dopisů typu: držíme vám palce, děláte to výborně, nedejte se! Ani jeden kritický. Pak se přeneseme do sídla rady a průvodní hlas nám poví, že jsme na tiskové konferenci, na které se rada chystá opět vyjadřovat k pořadu Nedej se. Divák pochopitelně neví, že je to naprostý nesmysl, protože jsme na tiskovce, kterou rada svolala k dopolednímu jednání o přerozdělení kmitočtů mezi celoplošnými televizemi a kde je štáb Nedej se spíše navíc. Pak se kamera popase na skutečně poněkud zaskočených radních, které by pan Bezouška rád vmanipuloval do diskuse o jednotlivostech jeho pořadů. Bryskně se z toho vyvodí, že radní – zřejmě na politickou objednávku – rozhodovali o něčem, co vůbec neviděli. Což záhy odsoudí i přizvaná autorita, režisér Venclík. Právě od něho je to však přinejmenším neseriozní, neboť jako spolumajitel TV Nova a předseda její programové rady určitě velice dobře ví, že k tomu, aby si udělal názor na určitý typ pořadu, dozajista nepotřebuje shlédnou všechny jeho díly. Právě tak dobře ví, že rada má k dispozici potřebný aparát.

Že pan redaktor Bezouška na tiskové konferenci nedodržuje základní normy slušného chování, skáče kdekomu do řeči a teatrálně oslovuje dav přítomných novinářů, aniž mu bylo uděleno slovo, už divákovi zůstane utajeno. (Jen tak mimochodem a jako příspěvek na téma hospodárnosti České televize si neodpustím poznámku, že ČT se dostavila se dvěma štáby, třemi Ford Transity. Ostatní televize obvykle jezdí jedním „kombikem“.)

Ke slovu však přicházejí další páně Bezouškovy vyjadřovací prostředky. Hovoří-li ten, kdo s „námi“ souhlasí, je všechno v pořádku a divák se dozví nejen jeho celé jméno včetně titulů, ale i nejednu jeho ctihodnou funkci. Hovoří-li však „nepřítel“, nejenže se mu nedá titulek, ale za jeho větou následuje posměšné zahýkání saxofonu, ironický komentář či úryvek Dobešovy písničky: bzum bzum, nejde mi to na rozum. Dopis s ministrovou stížností se vizuálně rozvlní a podkreslí zlověstnými údery bubnů. Náhoda zřejmě nebude ani to, že folkový písničkář (tedy „náš“ člověk) a tráva, na které stojí, jsou v barvě, elektrárna a obloha v pozadí však šedivé, zřejmě vyretušované. Proč asi?

Ale pokročme ve scénáři. Na obrazovce se objeví menší debatní kroužek: novinářský syndik Zeman, poslanec Hofhanzl, režisér Venclík a autor pořadu. Hovoří se pochopitelně o radě. Proč pan Bezouška nepozve alespoň jednoho člena rady? Je to obava, že argumenty zmíněných pánů by v konfrontaci neobstály, nebo obvyklá metoda práce? V sebeoslavné frašce účinkuje i šéfredaktor Mladého světa Mach. Při zmínce o tvůrci pořadu důsledně říká pan Bezouška. Jednou mu to však ujelo. Cituji: „…ten mladý nadějný muž, který tam Pavlovi připomíná, aby si uvědomil, z čích peněz je placen…“ Že mě se čtyřicítkou na krku vydává za mladého a ještě k tomu nadějného muže, mě sice těší, ale spíše jsem postřehl ono omylem vyklouznuvší slůvko Pavel. Že by kamarádi?

Za zmínku však stojí i to, co pan Bezouška vynechal. Jeho sebeoslavné dílko neobsahuje ani slovo o tom, že podobné stanovisko jako rada pro vysílání k jeho pořadu zaujala i Grygarova Rada České televize. Neobsahuje ani zmínku o rezoluci parlamentního shromáždění Rady Evropy o etice, ze které rada pro vysílání ve svém stanovisku vycházela a o které se na tiskovce také hovořilo. A neobsahuje samozřejmě ani zmínku o tom, že nikdo panu Bezouškovi jeho pořad vlastně nezakazuje ani nelikviduje. A že k tomu rada pro vysílání nemá ani kompetence.

Co říci závěrem? Čelní srážku s panem Bezouškou a jeho „novinářskými“ metodami jsem utrpěl poprvé v životě a stačilo mi to. Ministru Bendovi, ani řadě jiných se už vůbec nedivím, že v podobném paskvilu nechtějí účinkovat. Svatou pravdu má poslanec Hofhanzl, když v Nedej se říká, že žijeme v důležitém období, kdy se vytvářejí normy chování pro příští období. O to více mě děsí představa, že řada osobností (Hofhanzl, Venclík, Just, R. Zeman) svým jménem zaštiťuje pořad, který si formálními metodami, v ničem nezadá se smutně proslulými propagandistickými díly let minulých.

Zákon ukládá České televizi povinnost přinášet objektivní a vyvážené informace. ČT nepřekračuje zákon tím, že uvádí pořad skupiny ekologistických fundamentalistů – i ti mají právo říkat svůj názor. Porušuje však zákon tím, že je to pořad na dané téma de facto jediný. Účelovým předkládáním jednostranných výpovědí k problémům ochrany přírody a životního prostředí tak dochází k systematickému a cílenému zkreslování skutečnosti. Z tohoto pohledu je stížnost ministra Bendy naprosto oprávněná.

(Lidové noviny, červen 1996)

Biorebel, nebo agitátor ?

Reakce na článek v Reflexu (2/1997)

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se ve svém stanovisku k pořadu Nedej se nevyjadřovala k ekologickým aspektům tohoto magazínu – to přísluší jiným –, nýbrž k jeho formálnímu zpracování. A zde našla řadu nedostatků. Byly to tytéž výtky, které se později objevily v hodnocení nezávislých odborníků i Rady České televize. Takže s tvrzením, že toto hodnocení dopadlo stoprocentně ve prospěch pořadu Nedej se bych rozhodně polemizoval.

Problém pana Bezoušky je ale jinde. On totiž pravdu nehledá, protože už ji dávno zná. A když pak vyjíždí se svým štábem natáčet, neskládá mozaiku pro a proti, aby si sám divák mohl dle svého vlastního uvážení utvořit názor, ale všemi dostupnými prostředky vytváří podporu pro tu svoji „pravdu“. Toto však už žánrově není publicistika, ale agitka. Z tohoto pohledu pak mám dojem, že pánové z FITESu v čele s panem Rejžkem neměli při udílení letošních cen trilobita zrovna nejšťastnější den. Domníval jsem se totiž, že doba, kdy jsou ceny udělovány za agitky, již skončila.

V jedné věci pak Pavel Bezouška zcela nepokrytě lže. Říká: „… dělám, co můžu. A je mi jedno, co si kdo myslí.“ Vůbec mu to není jedno. Za článek, který jsem o jeho pracovních metodách loni v dubnu napsal pro Lidové noviny, mě žaluje. Připadá mi sice dost pochybené, že ten, kdo je zvyklý podrobovat nelítostné kritice ostatní, sám kritiku neunese, ale budiž. Docela se na ten soud, kdy novinář žaluje novináře za vyslovený názor, těším. (Pozn. 2003: Pan Bezouška soud prohrál.)

Necítím se být ekologickým odborníkem, ale jistý laický názor na Bezouškovo rádoby ekologické konání mám. On i jemu podobní to jistě myslí v zásadě dobře. Ale svými činy, metodami, netolerantností k jiným názorům a vírou ve své vlastní mesiášství provádějí skutečnému zlepšování životního prostředí spíše medvědí službu. Svými aktivitami totiž obor zvaný ekologie v očích nemalé části veřejnosti diskreditují, což v důsledku znamená, že skutečné ekologii vlastně škodí.

(leden 1997)

Česká televize vykročila správným směrem

Představme si následující modelové situace: Moderátor XY, jenž ve veřejnoprávní televizi moderuje hlavní diskusní pořad, si do jednoho pokračování pozve Václava  Klause, dále  Klausova spřáteleného politologa a další dva Klausovy přátele. Společně pak kritizují – kupříkladu – nepřítomného prezidenta Havla a dokonce posměšně žertují na jeho účet.

Jiná situace: Ze statistiky vyplyne, že zdaleka nejčastěji zvaným hostem tohoto prestižního  pořadu je – dejme tomu – místopředseda ODS Petr Nečas, de facto řadový poslanec. Nicméně jeho kamarádský vztah s moderátorem XY, díky kterému je tak často zván, z něho činí  politickou veličinu, která směle zastiňuje daleko důležitější ústavní činitele.

Nebo: Při podrobnější dlouhodobé analýze zmíněného diskusního pořadu se zjistí, že pan moderátor XY je sice náležitě „drzý“, útočný a nekompromisní, jak se všeobecně žádá, leč pouze na hosty ze čtyřkoalice. Zástupci stran, které jsou jeho srdci blízké, nemusejí mít vůbec strach, že by byli vystaveni nepříjemným otázkám.

Připadá vám to šílené? Také si myslíte, že takový moderátor nemá v prestižním debatním pořadu co pohledávat? A že vedení veřejnoprávní televize činí dobře, když  pana XY odvolá z funkce. A také jste přesvědčeni, že jenom blázen by se mohl zastávat moderátora, který se  dopouští podobných trestuhodných profesních poklesků. Velice se mýlíte. Stačí jenom dosadit jiná jména (Havla s Klausem prohodit, namísto Nečase si doplnit Mlynáře, za XY dosadit moderátora Romana Proroka), vyměnit zkratky politických stran a najednou zjistíte, že pro některé politiky a jejich spřátelené novináře je odvolání takového moderátora útokem na demokracii a nezávislost ČT.

Nutí to k zamyšlení, proč to dělají. Odpověď je vcelku jednoduchá. Odchodem novináře typu  pana XY ztrácejí tyto politické síly (čtyřkoalice,  Impuls 99 …) svého exponenta  na významném  postu. Česká televize je totiž skutečně zpolitizovaná. Nikoli však jako instituce, která straní určitému politickému směru, nýbrž jako organizace, jež  v minulosti zanedbala kontrolní mechanismy vůči úletům jednotlivců. Jen tak se mohlo stát, že obrazovka ČT se stala nástrojem vlivných mediálních fámulů hradního bloku. Zjevné sympatie k US, potažmo čtyřkoalici, Impulsu či výzvě Děkujeme, odejděte! se pak v takové atmosféře bohorovně přecházejí a každá snaha o narovnání ČT do normálu, respektive ke skutečné nestrannosti, je  naopak vydávána za příklon k ODS či ČSSD. Vzhledem k tomu, že obdobné spřátelené „nezávislé“ žurnalisty má hradní blok na více vlivných postech v různých médiích, není se však onomu pokryteckému křiku co divit.

Jestliže tedy nové vedení ČT v  čele s generálním ředitelem Dušanem Chmelíčkem a ředitelem zpravodajství Jiřím Hodačem dnes chce podobné nešvary vymýtit, je třeba hlasitě  tleskat, neboť vykročilo obtížným, leč správným směrem ke skutečné nestrannosti. Přes všechen pokrytecký křik koná dobrou věc.

P.S. Malý dovětek pro Britské listy. Pánové Chmelíček a Hodač sice skutečně vykročili správným směrem, ale na prvním kroku šlápli do exkrementu. Odvolat neschopného redaktora je záslužné, udělat to tak nešikovně – a vystavit sebe i druhé spekulacím o politických tlacích –  je trestuhodné.

(Lidové noviny, červen 2000)

(Pozn. 2003: Roman Prorok se posléze stal mediálním poradcem Petra Pitharta. Nikdo ani nepípl. Jó, to kdyby zamířil do jiných služeb!)

Klekánice – mnoho povyku pro nic

Česká televize s velkým humbukem, na druhý pokus a za zvýšeného zájmu médií i veřejnosti odvysílala Klekánici s reportáží o Sazce. Jediné, co se dá po shlédnutí konstatovat, je shakespearovské – mnoho povyku pro nic. Jaksi pouze na okraj jsme se dozvěděli, že Sazka si své povinnosti vůči sportovním organizacím, dané jí zákonem, vlastně plní. A ponechme pro tuto chvíli stranou úplně jinou debatu, jestli je onen zákon dobrý či špatný. Vedle toho se však Sazka čile pohybuje na kapitálovém trhu. Na jedné straně reportáž Sazce vyčítá, že dělá nevýhodné obchody, aby ji obratem obvinila, že ze svých tučných zisků by měla do sportu odvádět více. Pohoršování se nad tím, že úspěšní – a tedy i bohatí – manažeři  bohatých firem cestují po světě, pak lze označit za ideově dobrých tucet let zastydlé.

Zápornou figurou by dle Klekánice měl být lobbyista Martin Nezval. Jenže ten si dělá pouze svoji práci. Lobuje. A nad lobbyisty se není co pohoršovat, jsou běžnou součástí civilizovaného světa. Kritický osten však kupodivu vůbec nezamířil do zlobovaných, na objednávku píšících novinářských řad. Hlídací pes demokracie do vlastního ocasu opět nekouše.

Rozdílně z reportáže vyšli politici. Zatímco ministr školství Eduard Zeman se k postavení Sazky, vymezenému jí zákonem, staví sice kriticky, leč docela realisticky, ministr kultury Pavel Dostál, na obrazovce zjevně podroušený, si se Sazkou, potažmo jejím ředitelem Hušákem, vyřizuje účty za své neúspěšné Eurolotto. A Klekánice mu k tomu vytváří prostor. Někteří bývalí svazáci, konkrétně ti, co obchodují se Sazkou, jsou Dostálovi trnem v oku, zatímco jiní, kupříkladu ti z okruhu poradců pana premiéra, mu, jak je všeobecně známo, nijak nevadí.

Shrnuto – Klekánice o Sazce trpí stejnými neduhy jako před nedávnem právem kritizovaná jednostranná neetická reportáž o Martě Chadimové od stejného autorského týmu. Z takovýchto novinářů skutečně netřeba dělat zneuznané hrdiny. Závěrem nezbývá než konstatovat, že zdařilý investigativní zásah má Česká televize stále ještě před sebou. Reportáž o Sazce byla palbou na venkovské střelnici, navíc ze vzduchovky, která zanáší.

(říjen 2000)

Česká televize je mrtvá

Česká televize je mrtvá. Zabili ji pánové a paní Komers, Dekoj, Paluska, Voldánová, Drtinová, Svěrák, Smoljak, Urban, Ruml a spolu s nimi mnoho dalších. Nic na tom nemění polehčující okolnost, že byli – alespoň někteří z nich – na počátku zřejmě vedeni dobrými úmysly. Česká televize je mrtvá, protože instituce veřejné služby musí lidi spojovat, nikoli stavět proti sobě. Televizním vzbouřencům a jejich protektorům se však podařilo rozdělit národ tak dokonale, jak nikdy nikomu předtím. České televizi tím zasadili smrtelnou ránu, neboť pro podstatnou část veřejnosti ji nenávratně zdiskreditovali.

Zároveň jsme svědky dalšího z fatálních selhání intelektuálních elit. Kulturně mediální fronta (!!! – což je Svěrákův termín) se opět oddala populistickému nadbíhání davu a jako obvykle v rozhodujících okamžicích našich dějin se prvoplánově postavila na pochybnou stranu. Stejně jako v meziválečných letech, kdy hromadně podpořila KSČ. Stejně jako v roce 1948, kdy naši zemi vedla ke stalinským světlým zítřkům. Stejně jako v roce 1968, kdy spolu s reformními komunisty blouznila o socialismu s lidskou tváří. Stejně jako v roce 1977, kdy pokorně podepisovala Antichartu. Čest světlým výjimkám!

Demagogicky křičet o svobodě slova a zároveň porušovat veškerá možná pravidla, jakými se v demokratické společnosti svobodné slovo uděluje, to chce hodně velkou dávku pokrytectví. Janu Urbanovi, jenž se se svazáckou kohortou vzbouřenců za zády zničehonic zjevil uprostřed programu, chyběl snad už jen revoluční samopal přes hruď. A ani pan režisér Hřebejk (Vávra, Gedeon) prostě nemůže v osm večer přijít do televize a sdělovat divákům před filmem, byť vlastním, své politické názory. Pánové Urban i Hřebejk mohou svobodně psát články, poskytovat rozhovory, účastnit se televizních besed, nemohou se však pokoutně vlamovat na obrazovku. Jestliže jsou přesvědčeni, že takové právo mají, pak pro ně mám několik vcelku logických otázek: Kde se mají hlásit všichni další, kteří by v osm večer národu přes obrazovku také něco rádi pověděli? Kdo a jak bude sestavovat pořadník? Nebo je to privilegium jen pro vybrané a prověřené soudruhy v boji s tím jediným správným názorem?

Žádná skupina obyvatel nemůže a nesmí zneužívat televizi ke svolávání demonstrací na svoji  podporu, natož přidělovat sama sobě prostor k agitkám a sebepropagandě ve sporu, jehož je sama účastníkem. Jestli si někdo myslí opak, nechť objasní, proč stejný prostor nedostali v minulosti třeba Duškovi železniční odboráři, Rathovi lékaři, Stehlíkovi poldováci,  antiglobalisté, pejskaři a další a další zájmové skupiny obyvatel.

Demokracie není jenom hlasování. Demokracie je také respektování procedur. Často nudných, zdlouhavých a bolestných. Kdyby v nedávných vypjatých týdnech v Americe nerespektovali přesná pravidla hry, Bushovi a Goreovi stoupenci by se dnes mezi sebou nejspíše fackovali. A jak se ukázalo, nejenom členové Rady ČT, ale dokonce i soudci amerického Nejvyššího soudu mají své politické názory. Jenže v USA – narozdíl od nás – nepropadli politickému rasismu a stranické xenofobii. Televizní vzbouřenci pravidla nectí. Svůj názor a zájem povýšili nad zákony. To je neodpustitelné.

Česká televize je mrtvá a dříve či později bude třeba ji znovu ustavit. Efektivnější, průhlednější, opravdu nestrannou. Samozřejmě bez zdiskreditovaných vzbouřenců, kteří pohrdají zákony. Jako velmi smysluplné východisko a inspirativní cesta do budoucnosti se mi jeví pozoruhodná úvaha Tomáše Klvani o 1. české vysílací, kterou zveřejnila právě MF Dnes.

(MF Dnes, leden 2001)

Ladislav Smoljak – zachránce, nebo hlupák?

Jestliže se potvrdí, že v České republice byla skutečně ohrožena svobod slova, pak bude mít Ladislav Smoljak a spol. neskonalé zásluhy na její záchraně. Jestli budoucnost naopak prokáže – a jsem si tím téměř jist –, že ve skutečnosti nešlo ani tak o svobodu slova, jako spíše o kšefty osob na Českou televizi ekonomicky napojených, o neobyčejnou rezistenci redakce zpravodajství vůči jakýmkoli – tolik potřebným – změnám a o další pokus hradních a „impulsivních“ kruhů získat pro sebe mimoparlamentní cestou větší politický vliv, pak bude pan Smoljak – nechť mi promine – za nebetyčného hlupáka. A spolu s ním desetitisíce občanů manifestujících na Václavském náměstí či jinde.

Nikdy jsem si neuměl představit, co to byla hilsneriáda. Teď už to vím. Teď už také vím, v čem spočívala Masarykova statečnost postavit se mínění rozvášněného davu a rozvášněných intelektuálů. Neuvěřitelná diskreditační kampaň, kterou rozpoutala naše kulturně mediální fronta (už samo to sousloví mě děsí) vůči Jiřímu Hodačovi, skutečně nemá v našich novodobých dějinách obdobu. Kousek jsem okusil na vlastní kůži. Někteří zachránci svobody slova neváhají o půlnoci telefonovat, že budu viset, a jiní demokraté mi přes moje děti vzkazují, že dostanu přes držku tak, že mě nepoznají. Zřejmě ve jménu Pravdy a Lásky.

Pan Smoljak se do mě (v Lidových novinách) pouští kulantněji. Jenže i on je vedle. Za sedm let, co v radě zasedám, jsem prošel třemi zásadními konflikty. Média vždy obsáhle zaznamenala jejich začátek. Konec se vždy jaksi rozpliznul. První střet byl s Vladimírem Železným. V zásadě šlo o dvě věci. Jednak o zneužívání existence tzv. servisních organizací, což v důsledku vedlo k nejasným finančním tokům a nejasné právní odpovědnosti za vysílání. Jednak o praktiky amerického, přesněji spíše bermudského, investora, kterého Železný původně hájil. Vypuknutí války o Novu moje výhrady beze zbytku potvrdilo. Dnešní organizační uspořádání Novy se už bez problémů do našeho právního rámce vejde. Písnička odezpívaná v zábavném pořadu s tím má sotva co společného.

Druhý střet byl o postoj rady  ke sporu o Novu. Rada se totiž do tohoto obchodního sporu nenechala vtáhnout a chovala se dle platných zákonů jako regulační orgán, nikoli jako soud. Celý spor nakonec rozhodl vrchní soud, který postoj rady de facto stvrdil, rozsudek dokonce užívá formulace z některých stanovisek rady. (Pozn. 2003: Šlo o pravomocný rozsudek. Nejvyšší soud jej však posléze zrušil a celý spor vrátil úplně na začátek.) Tyto skutečnosti se běžný občan od našich médií nikdy nedozvěděl.
Třetí spor probíhá právě nyní okolo České televize. Pan Smoljak a spol. se řídí spíše emocemi, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zákony. Jsem si stoprocentně jistý, že s delším časovým odstupem se i tentokrát potvrdí, že jsem se ve svých postojích nemýlil.

Nikdy jsem před nikým netajil, natož před poslanci, kteří mě zvolili, že jsem hudebník. Lze se to koneckonců dočíst v každé výroční zprávě rady pro vysílání. Spíše sporadicky jsem také jako hudebník v minulosti vystupoval ve všech (zdůrazňuji ve všech) našich televizích, nikoli jen na Nově. Ale právě proto, že jsem také členem regulačního orgánu, vždy jsem sám, dobrovolně a předem svoje umělecké aktivity na obrazovce ohlásil. A honoráře jsem věnoval na dobročinné účely. Docela se bavím, když bojovníky za tzv. odpolitizování rad slyším volat, že v radách musejí zasedat odborníci, to znamená lidé s televizí profesně spjatí. Chudáci příští radní ještě netuší, jak snadným terčem se kvůli střetu zájmů stanou při první příležitosti, kdy se jejich rozhodování nebude někomu líbit. (Pozn. 2003: Do Knížáka a Fibingerové už se trefují. Trefování do Milera za jeho angažmá na ÚV KSČ skončilo přesně v okamžiku, kdy přešel na „správnou“ stranu.)

A když jsme u té odbornosti. Pracoval jsem jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. Napsal jsem dvě velmi dobře přijaté knížky. Natočil jsem několik desek. Své názory, mediální i politické, již léta publikuji v tisku i na Internetu. Nevím, jestli je to dost či málo na členství v mediální radě. Jedním jsem si ale stoprocentně jist: po sedmi letech v takové radě mám dokonalý přehled o českém mediálně politickém zákulisí. A je mi jasné, že to leckomu nemusí být milé.

(leden 2001)

Krize ČT je teprve v poločase

(Pozn. 2003: Krátce po utlumení krize v České televizi se nejmilitantnější jádro redaktorů z redakce publicistiky vrhlo také na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Pátrali, natáčeli, fabulovali. Bylo to přesně v okamžiku, kdy rada vedla s Českou televizí správní řízení ve věci porušení zákona o vysílání během televizní vzpoury.)

Pořad Fakta si jistě může točit reportáže, jaké chce, třeba i o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. A jestli Marek Vítek žije v představě, že soudný divák může brát vážně reportáže, které o radě točí redakce, která je v tom samém čase sama předmětem šetření právě tohoto orgánu, je to jeho věc. V celém civilizovaném světě by se mu však vysmáli a prozradili  mu, že si poněkud plete role. Rada je tu od toho, aby dohlížela na televize. Nikoli naopak. I Železný to (po správním řízení o odnětí licence) pochopil. Veřejnou kontrolu nad radou jistě zastanou píšící novináři a poslanci.

Podstatnější však je, že Vítek i mnozí další televizní vzbouřenci zřejmě žijí v představě, že celý spor o Českou televizi je u konce a oni že vyhráli. Nic není vzdálenějšího pravdě. Asi pana Vítka nepotěším, ale jsme teprve v poločase. A jestliže první polovina tohoto představení měla podobu lidové frašky, kde se vzbouřenci a s nimi sympatizující umělci a politici zaklínali duchy zákonů, potom druhá polovina bude mít podobu spíše komorní a bude patřit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, právníkům a soudům. A ty se nemohou ani nebudou řídit legislativním spiritualismem, nýbrž fakty a literou zákona. Již teď radě leží na stole analýza usvědčující Českou televizi z několika set porušení zákona. Nikdo jistě nebude vzbouřence vyhazovat za to, že „vzdorovali mocným“. Za porušování zákonů – doufám – ano. (Pozn. 2003: RRTV nakonec udělila České televizi pokutu dva miliony korun, dle tehdy platného zákona o vysílání nejvyšší možnou.)

Vítek podivným způsobem žongluje také s reportáží Fakt ze senátní kampaně. (Pozn. 2003: Šlo o reportáž z chrudimského volebního obvodu, jejíž informační hodnota se blížila nule.) Proboha, za co bych se měl ČT mstít! Ta reportáž nepoškodila ani mne ani kteréhokoli z mých senátních protikandidátů. Jestli někomu ublížila, pak snad jedině České televizi. Proč? Protože byla neuvěřitelně slaboduchá. A jako člověk z branže navíc nemohu přehlédnout, že se na jejím natáčení podílelo asi tak dvakrát tolik osob, než je zvykem v jiných – efektivněji pracujících – televizích. Jenže Vítek se dopouští manipulace i zde. Šloufa a mne hází do jedné ohrádky mstivých nepřátel, zatímco Pitharta pasuje do role spravedlivého zastánce vzbouřenců. Jenže ani to není pravda. Byl to totiž právě Petr Pithart,  kdo navzdory své mírné sympatii vzbouřence hned zkraje upozornil, že každý, kdo bere zákony do svých rukou, musí počítat s tím, že za to později obdrží patřičný účet.

A s tím souvisí i poslední věc, jež na Vítka prozrazuje jeho sníženou schopnost vnímat realitu v celé její pestrosti. Langer, Dostálová nebo já bychom jen stěží mohli napsat podobný článek jako Jiří Kobělka (Pozn. 2003: překladatel, občasný spolupracovník MF Dnes). Vítek jaksi nepostřehl, že pan Kobělka má narozdíl od jmenovaných pro televizní rebelii v zásadě pochopení. O to více by měl vnímat, že i on chová pochybnosti, zda novináři – vzbouřenci (a já dodávám: při jejichž zjevení na obrazovce podstatné části diváků nebezpečně stoupá adrenalin) mohou nadále působit na veřejnoprávní obrazovce.

(MF Dnes, březen 2001)

Někteří redaktoři ČT jsou političtí „rasisté“

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila České televizi pokutu dva miliony korun za porušení zákonů během krize z přelomu roku. Jaké byly reakce některých redaktorů ČT, de facto hlavních viníků? Nepřekvapující, přesto šokující!

Jedna ze vzbouřeneckých aktivistek Daniela Drtinová okomentovala udělení pokuty slovy, že má pocit, jako kdyby nad ní vynášel rozsudek podjatý soudce, a dokládá to úvahou, že v radě mají převahu radní, které zvolili poslanci ODS a ČSSD. V podobném duchu se vyjádřili i někteří další redaktoři. Ponechme pro tuto chvíli stranou, že pro právní kvalifikaci porušení zákona, ke kterým v ČT došlo, hlasovalo dvanáct (!) ze třinácti radních. A ponechme stranou i to, že pro samotnou pokutu posléze hlasovalo osm radních (4 z 5 navržených do rady poslaneckým klubem ODS, 2 z 5 navržených ČSSD, 1 ze 2 navržených čtyřkoalicí a 1 navržený KSČM) a že se tedy jednalo o konsensuální rozhodnutí, které „neprotlačila“ žádná názorová skupina. Za připomenutí stojí i fakt, že rada se vůbec nezabývala politickými souvislostmi sporu, ale přísně se držela pouze zákona o vysílání.

Český občan, navyklý na „hradní nepoliticky politickou“ glorifikaci „nezávislosti“ a zpochybňování čehokoli stranického, nad  výroky Drtinové možná uznale pokývá hlavou, možná lhostejně mávne rukou. Její vyjádření si však zaslouží pozornost, protože je vyslovila nejenom právnička, ale také moderátorka prestižního pořadu veřejnoprávní České televize – Jednadvacítky. Přeložíme-li si je totiž do srozumitelné řeči, Drtinová nám jinými slovy říká: V této zemi by neměli rozhodovat lidé, jejichž politické či ideové přesvědčení je blízké ODS a ČSSD. Naopak v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a podobných institucích by měli hlasovat lidé „mimo prostor a čas“, protože jedině tak bude rozhodování konečně a definitivně nezávislé.

Drtinová a někteří další redaktoři ČT tak zcela programově zpochybňují základní mechanismy zastupitelské demokracie, kde jednotlivé orgány postupně odvozují svoji legitimitu jeden od druhého. Proč? Protože by rádi ignorovali výsledky svobodných voleb jako jediného kriteria pro rozdělení moci. Co na tom, že v radě, která se jim tak nelíbí, mají své zastoupení všechny relevantní názorové proudy. Dokonce i ty,  které by své zástupce ve sněmovně samy nikdy neprohlasovaly. Jenže to je přesně to, oč tu běží (!): Zastoupení mají, leč v síle, kterou stanovili voliči.

Už slyším kdejakého oponenta: Mediální rady mají být apolitické a nezávislé! Ano, nezávislé mají být, jenže nezávislé institucionálně. O politické bezpohlavnosti jednotlivců v radách zasedajících není v žádném zákoně ani slovo. To jen jedna názorová skupina se tu tisícerým opakováním svých dogmat snaží vytvořit dojem, že jde o nějakou danost. Reálně je to však utopická pitomost. Osmiletá zkušenost z členství v RRTV mi navíc říká, a opakuji to snad již posté, že největšími nahrávači politiků v mediálních radách nikdy nebyli ti, kteří se členstvím v nějaké politické straně transparentně hlásí ke svému názoru, nýbrž ti nenápadní, „nezávislí“, které obvykle nikdo ani nezná. Takto pojatá „hradní nepoliticky politická nezávislost“ není ve skutečnosti projevem žádné občanské společnosti, nýbrž neuvěřitelného pokrytectví. Rozum však zůstává stát nad tím, kolik lidí to dál a dál zobe i s navijákem.

Drtinová a její názoroví souputníci by si pro své představy o světě a pro své politické názory a favority chtěli z mocenského krajíce ukousnout více, než jim bylo přisouzeno ve volbách. A ve jménu svých představ neváhají zpochybňovat celý systém. Daniela Drtinová se svými výroky dopouští politického „rasismu“, protože zastáncům jiných názorů (paradoxně dokonce těch většinových, respektive ve volbách úspěšnějších) upírá jejich základní občanské právo podílet se na společenském životě. V případě právničky a redaktorky veřejnoprávní instituce je to věc šokující a neodpustitelná.

(říjen 2001)

RRTV není slepá

Když Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání odložila podnět k pořadu Karpaty Off-Road, který natočilo a odvysílalo brněnské studio České televize a který se stal záminkou k denunciaci ředitele Zdeňka Drahoše, jako neopodstatněný, vycházela z analýzy svého programového oddělení. Aby toto stanovisko bylo zcela nestranné, pracovali na vyhodnocení zmíněného pořadu tři pracovníci tohoto oddělení nezávisle na sobě. Dospěli ke shodnému závěru: neshledali porušení zákona. Rada se posléze pouze ztotožnila s názorem svého odborného útvaru.

Za zmínku také stojí, že zcela nezávisle na radě ke stejnému závěru dospěly také tři analýzy, které na objednávku České televize vypracovaly Rada pro reklamu, Asociace reklamních agentur a Asociace public relations agentur.

Neberu Tomáši Pecinovi (Britské listy) právo na odlišný názor. Problém však zřejmě bude v nastavení hodnotících kritérií. Pokud bychom je vykládali zcela rigorózně, asi by nebylo možné v televizi odvysílat jakýkoli sportovní přenos a stejně by nebylo možné natočit jakýkoli motoristický dokument.

(březen 2001)

Proč si odboráři z ČT volí do čela xenofobní demagogy?

(Pozn. 2003: Odborářský funkcionář z České televize zaslal do poslanecké sněmovny podnět k odvolání Milana Knížáka z Rady ČT a Petra Štěpánka z RRTV. Hlavním důvodem bylo to, že se jmenovaní zúčastnili besedy o médiích, kterou v Hradci Králové na akademické půdě společně uspořádaly vzdělávací sdružení CEVRO a zdejší univerzita. Dokonce si oba dovolili říkat své vlastní názory.)

Nad výplody pana Jiřího Černého by bylo možné mávnout rukou a nechat věcem volný průběh. Koneckonců opravdu každý má právo si stěžovat a dávat podněty, kde chce. Kdyby však jejich autorem byl skutečně obyčejný občan – koncesionář, za kterého se pisatel snaží vydávat. Jenže pan Černý (prosím neplést s publicistou Jiřím Černým) je odborářským funkcionářem v České televizi. Z tohoto důvodu je vlastně dobře, že se takhle rozepsal, protože nám dává nahlédnout do českotelevizní odborářské duše a umožňuje nám vytvořit si představu, co je to (Dekoj a spol.) vlastně za lidi. Vidíme, s kým máme tu čest: S lidmi, kteří nectí opačný názor druhého. S lidmi, kteří si pletou odborářská práva s politickým vydíráním. S lidmi, kteří každou chvíli vyhrožují stávkou v instituci, která není o nic víc jejich než každého z nás.

Je mi to téměř trapné s xenofobním panem odborářem polemizovat, protože mám nepříjemný pocit, že se vlastně hájím, ač ani v nejmenším nemám proč. Ledaže by v této zemi už neexistovala svoboda slova, svoboda politického přesvědčení a svoboda shromažďování. Jako kdyby lidé s konzervativně liberálním pohledem na svět si nesměli ustavit svoje občanské sdružení, třeba CEVRO. Jako kdyby kterýkoli politik, třeba Langer, nemohl stát v jeho čele. Jako kdyby takové sdružení nesmělo, ať už samo nebo ve spolupráci s kýmkoli jiným, třeba pedagogickou fakultou, uspořádat besedu, kam si pozve dva členy mediálních rad dle své libosti a vlastního uvážení. Jako kdyby v mediálních radách nesměli zasedat a nahlas říkat a uplatňovat názory lidé, kteří reprezentují minimálně 30 procent spřízněných voličů. A takhle by se dalo pokračovat dál a dál. 

S lidmi typu pana Černého se však vlastně ani polemizovat nedá. Namísto věcné diskuse, střetu myšlenek či prosté koexistence lidí a institucí různých názorů a zájmů volí politický útok, žalují u poslanců, názorového oponenta chtějí odvolat, zlikvidovat. Jakákoli lež je jim v jejich snažení dobrá. A tak z profesně odborné besedy, která se konala začátkem loňského prosince, kde o stranické politice nepadlo ani slovo, udělají předvolební mítink. Sami však neváhají pár měsíců posečkat a „kauzu“, patřičně překroucenou a zpolitizovanou, otevřít pár týdnů před volbami. Rozstříhané poznámkové kartičky, jež neopustili ruce dvou diskutujících, vydávají za letáky, dokonce podprahové (?!?!). Nic jim nebrání pokoutně si besedu nahrávat, aniž by považovali za slušnost mít k tomu od aktérů svolení.

Pan Černý mi může být ukradený. Česká televize mi však ukradená není. Možná nejsem jediný, koho by zajímalo, co řadové odboráře v ČT vede k tomu, že si do svého čela volí xenofobní demagogy.

(duben 2002)

Knížák a Fibingerová neporušují zákon

Mýlí se MF Dnes a mýlí se i renomovaná právnička Helena Chaloupková. Ani Helena Fibingerová ani Milan Knížák nijak neporušují zákon o České televizi. Člen Rady ČT je radním samozřejmě i tehdy, když si ráno čistí zuby, když obědvá nebo když jde ve svém volnu na mítink politické strany, ale nevykonává v ten okamžik svou funkci. Svou funkci naopak vykonává, když se účastní zasedání rady. A tam by měl sedět sám za sebe, nikoli za nějakou stranu. Toto měli zákonodárci na mysli, když do zákona o ČT vložili ustanovení (§ 5 odst. 2), že člen rady nesmí vystupovat ve prospěch stran při výkonu své funkce v radě. Přísnější úprava platí podle nového vysílacího zákona pro členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Členům RRTV zapovídá vystupovat ve prospěch stran nejen při výkonu své funkce. Jinými slovy: paní Fibingerová či pan Knížák – jako členové Rady ČT – mohou na jakémkoli předvolebním mítinku povídat, co chtějí. Já – jako člen RRTV – od loňského července ne. Toto říká litera zákona. Na duchy jsou experti jinde.

(červen 2002)

Novinářský aktivismus ve zpravodajství ČT

Divák, jenž sledoval rozhovor s Miroslavem Antlem v Událostech a komentářích (ČT 14. 10. 2002) se nestačil divit. Proč? Protože rozhovor spíše připomínal oslavnou ódu na chrabrého policejního reka, než povídání s mužem, který od policie vlastní vinou odchází s ostudou. Antlova údajná jedna ranní sklenka slivovice, po které měl odpoledne stále ještě více než  půl promile alkoholu v krvi, sice nedosahuje kvalit Kavanovy francovky vtírané do krku, ale rozhodně pochází ze stejné pohádkové knížky. Co na to moderátorka? Nic. Dál mediálnímu oblíbenci klade otázky z rodu bezzubých.

Ve stejný den v Událostech jsme mohli vidět také příspěvek o bytovém družstvu z Rychnova nad Kněžnou. V roli kladného hrdiny v reportáži Vlastimila Weinera vystupoval předseda Svazu českých a moravských bytových družstev Ivan Přikryl. A co je na tom divného, že se předseda svazu bytových družstev vyjadřuje ke kauze bytového družstva? Skoro nic, jenom ta zvláštní náhoda, že Ivan Přikryl právě v okrese Rychnov nad Kněžnou kandiduje za ČSSD do senátu a volby jsou příští týden.

(říjen 2002)

Rada ČT v roli mouřenína

Rada České televize se minulé pondělí sešla na mimořádném zasedání. Jediným bodem programu bylo odvolání generálního ředitele ČT Jiřího Balvína. Stačilo málo a zdařilo se. Teď prý někteří chystají repete. Člověk neznalý poměrů v našem mediálním rybníku, by z toho vyvozoval, že veřejnoprávní televize je na pokraji krachu, a situace proto žádá radikální neodkladné řešení. Ve skutečnosti však Česká televize normálně vysílá, začala se postupně zeštíhlovat, nastartovala restrukturalizační program, ba dokonce i přes složitou finanční situaci po několika letech začíná zvyšovat vlastní dramatickou tvorbu. Ano, Česká televize má jistě i problémy, ale která veřejná instituce je nemá?

Proč jsme tedy svědky opakované frašky s odvoláváním generálního ředitele? Důvodů je několik. Za prvé: nová vládní garnitura si do televize chce dosadit své lidi. Za druhé: zahájená restrukturalizace televize ohrožuje ekonomické zájmy vlivných skupin. Těch samých, co revoltovaly proti Jiřímu Hodačovi. Za třetí: končí angažmá Iva Mathé na Hradě. Za čtvrté: někteří radní si s Balvínem vyřizují osobní účty.

Kombinace všech těchto důvodů pak vytváří absurdní obrazy, jako je třeba tento: Nesmiřitelný kritik Hradu Milan Knížák umetá hradnímu kancléři cestičku z Hradčan zpátky na Kavčí hory.

Rada ČT vůbec nepochopila, že jejím posláním není týden co týden úkolovat, kontrolovat a známkovat generálního ředitele, nýbrž z povzdálí dohlížet a případně jemně korigovat směřování televize. Namísto toho rada pod vedením předsedy Jana Mrzeny nastoupila sebevražednou cestu. Pasovala se do role druhého ředitele, aniž by však za své skutky nesla faktickou odpovědnost. 

Světly reflektorů zaslepeným radním vůbec nedochází, že až splní úkol, který jim našeptávají politici v čele s Lubomírem Zaorálkem, vypukne druhá polovina této frašky. Bude se jmenovat likvidace Rady ČT. Mouřenín splní úkol a bude muset odejít. Po právu. Poslušných mouřenínů nám netřeba.

(listopad 2002)

Taxi, prosím? Ne, děkuji!

Překvapuje mne, kolik se v posledních dnech mezi novináři vyrojilo právních odborníků. Od boku střílejí argumenty, že s pořadem České televize Taxi, prosím je všechno v pořádku. Zároveň zpochybňují či přímo zesměšňují komunistickou poslankyni Zuzku Rujbrovou, která celou kauzu svojí stížností odstartovala. S Rujbrovou přitom nemusíme souhlasit, co se týká jejích politických názorů, ale odbornost v právních záležitostech jí jistě upřít nelze. Touto kauzou se již zabývala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), Český rozhlas 1 – Radiožurnál odvysílal na toto téma besedu. Paradoxní je, že, odmyslím-li si tradičně hulvátskou formu vystupování předsedy FITESu Jana Krause,  jeho argumenty v rozhlasové debatě byly věcně prakticky stejné jako ty, co jsem užil i já při rozpravě na zasedání RRTV. Jaké? Za prvé: Česká televize vysílá záznamy výpovědí taxíkem svezených občanů s jejich dodatečným písemným souhlasem. Za druhé: Pořady založené na podobném principu skryté kamery nejsou ani na našich obrazovkách žádnou novinkou, stačí si připomenout všechny ty Ptákoviny, Na palmě apod. Tak proč tolik rozruchu zrovna kolem Taxi, prosím? Tady však jakákoli podobnost s Krausem končí.

Zatímco Kraus, tradičně neschopný slyšet, natož připustit jediný věcný argument názorového oponenta, odešel z rozhlasové debaty nepochybně přesvědčený o své neomylnosti a vševědoucnosti, stejně jako do ní přišel, já jsem byl po rozpravě na RRTV nucen svůj názor pod tíhou právních argumentů korigovat. Proč? Protože věc je přece jenom o něco složitější, než jsou ochotni připustit někteří novináři, již své názory zřejmě opírají spíše o osobní sympatie a antipatie k aktérům, než o právní rozbor problému. Podstatné argumenty jsou dva. Mezi Ptákovinami a podobnými pořady založenými především na gagu a Taxi, prosím, kde se natáčejí, ba dokonce přímo mámí soukromé výpovědi, je jistý kvalitativní rozdíl. A hlavně: chce-li někdo natáčet vaše osobní výpovědi, nestačí k tomu dodatečný souhlas, podle zákona je třeba předchozí souhlas.

RRTV sice případ ještě neuzavřela, přesto si dovolím předvídat výsledek. Pořad Taxi, prosím neporušuje zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, proto rada věc odloží. Pořad je však zřejmě v rozporu s jiným zákonem, a proto se věcí zcela oprávněně zabývá také Úřad na ochranu  osobních údajů. Jsem přesvědčen, že kdyby se kdokoli z natočených zákazníků „taxikářů“ Krause a Duška obrátil na soud a žádal náhradu, uspěje. Za paradox doby lze označit, že za práva a svobody občana se bere komunistická poslankyně, zatímco částí veřejnosti oblíbený, leč samozvaný tribun lidu hájí právo na šmírování ve jménu legrace. Dodejme – legrace jemu zaplacené.

(listopad 2002)

FITES pěkně po bolševicku

(Pozn. 2003: Český filmový a televizní svaz a Asociace režisérů a scénáristů poslaly koncem listopadu 2002 otevřený dopis pěti členům Rady ČT, kteří nehlasovali pro odvolání Jiřího Balvína. Po jeho přečtení na mne dýchla atmosféra dob minulých. Inspirace byla natolik silná, že jsem neodolal stvořit text podobné úrovně. Možná se v tom zrcadle někdo spatří.) 

Věc: rezoluce pracovního kolektivu

Soudruzi z FITESu a ARASu mají naprostou pravdu, když se otevřeným dopisem obracejí na hrstku neposlušných členů Rady České televize. Každý poctivý dělník, rolník, ba i příslušník občas pracující inteligence nemůže zůstat stranou a musí je podpořit. Nelze přece připustit, aby několik nezodpovědných pomýlených individualistů blokovalo prosazení generální linie na odstranění generálního ředitele ČT, jakéhosi Balvína. Zvláště když toto snažení je v souladu s direktivami předních soudruhů naší milované strany a vlády.

Nelze nevidět, že svéhlavý Balvín, ruku v ruce se svými nohsledy, patolízaly a Drahoši, svými škůdcovskými činy omezil v tvůrčím rozletu řadu předních a osvědčených umělců a jiných soudruhů. Tito umělci a tvůrčí pracovníci mají naší plnou podporu a důvěru. Těšíme se, že i nadále se na televizních obrazovkách budeme setkávat s jejich, přesněji jen a jen s jejich, povedenými díly.

Rezoluce pracovních kolektivů mají v naší revoluční historii své nezanedbatelné místo a pěknou tradici. Odkaz našich dědů a otců (ale i matek, šroubů, strýců, tet, bratranců, sestřenic, zeťů a několika snach) zavazuje i nás. Vzpomeňme na odvážné a jasnozřivé postoje našich pracujících při procesech se škůdci a zrádci v padesátých letech. Vzpomeňme na hrdinské vzepětí celé naší kulturní fronty v roce 1977, kdy jako jeden muž statečně odsoudila skupinku chartistických ztroskotanců a samozvanců. Svojí ocelovou pěst a revoluční odhodlání předvedla naše kulturně mediální fronta i v době tzv. televizní krize. I tehdy jsme ji podpořili na táborech lidu a proradného cizáka zahnali zpátky za lamanšský kanál.

Plně podporujeme soudruhy z FITESu a ARASu v jejich spravedlivém úsilí pohnat k zodpovědnosti hrstku nepřizpůsobivých radních, kteří svojí umíněností brání prosazení té jediné správné linie. Pokud tito lidé nepochopí sílu naší Pravdy (a Lásky), zatočíme s nimi! Pěkně po bolševicku!
Za (vaše) další tvůrčí činy ve jménu (vašich) lepších zítřků! Ani jedny Vánoce bez televizní revoluce!

Jménem kolektivu pracujících, nezaměstnaných a bezdomovců z výčepu „U kulatý báby“

Petr Štěpánek

(listopad 2002)

Zaorálek není Klaus

Zkouším si představit, co by se dělo, kdyby si bývalý předseda poslanecké sněmovny Václav Klaus (ODS) zval na návštěvu jednotlivé členy Rady České televize pěkně jednoho za druhým, probíral s nimi situaci ve veřejnoprávní televizi a našeptával jim svoje názory a řešení.

Ruml s Buzkovou by už měli sbalený spacák, Kraus se Svěrákem by svolávali tábor lidu na Václavák, Komers by navlékal maskáče a náušnici, Dekoj by troubil do stávky nestávky a kulturně mediální fronta by secvičovala živý betlém pro Události. Chemické záchody a proviant by už byly na cestě. Stejně jako moudří novináři ze západoevropských zemí, kteří by opět psali o boji za svobodu slova a dusili v sobě tichou závist, že takovýhle brajgl by jim doma netrpěli.

Když přesně tohle koná dnešní předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD), je ticho po pěšině. A kdyby dělal jen to. Prostřednictvím své přítelkyně tento vrcholný politik nejsilnější vládní strany a jeden z nejvyšších ústavních činitelů země ovlivňuje i poměry v ostravské redakci zpravodajství. V doprovodu Aleny Müllerové (ČT) zase navštěvuje a podporuje jednu nespokojenou nátlakovou skupinu v rozhádaném televizním Brně.

Zaorálkovo jednání je samozřejmě ostudné. Ještě větší ostuda jsou však zavřené oči a ústa novinářů.

(listopad 2002)

Obrátí se Balvín na soud?

Základní teze: Zatímco občan může dělat všechno, co zákony nezakazují, státní orgány a veřejné instituce mohou dělat pouze to, co jim zákony dovolují.

Dle zákona o České televizi § 8 odst. 1: Do působnosti Rady (České televize) náleží: a) jmenovat a odvolávat generálního ředitele …

Rada ČT však nemůže generálního ředitele odvolat jen tak, protože se jí zrovna zachce. Paragraf 9 odst. 6 stejného zákona říká: Generální ředitel může být z funkce Radou odvolán, zejména neplní-li Česká televize opakovaně úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání podle tohoto zákona (§ 2 a 3) nebo povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů  nebo nenaplňuje-li svými programy zásady Kodexu České televize. Rada odvolá generálního ředitele z funkce, jestliže generální ředitel poruší své povinnosti stanovené zákonem nebo Statutem České televize anebo přestane-li splňovat předpoklady pro výkon funkce stanovené tímto zákonem.

Není samozřejmě sporu o tom, že by Česká televize mohla všechny své úkoly plnit ještě lépe. Ale to, že ČT opakovaně neplní úkoly veřejné služby podle tohoto zákona, konkrétně vše, co předepisují paragrafy 2 a 3,  nebo že neplní povinnosti vyplývající ze zvláštních právních předpisů, tedy zákonů o vysílání, o reklamě apod., nebo že svými programy nenaplňuje zásady Kodexu České televize prostě není pravda. Natož aby tak činila opakovaně. Taktéž není pravda, že by generální ředitel porušil své povinnosti stanovené zákonem nebo Statutem České televize anebo že by přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce stanovené tímto zákonem.

Jestliže se Rada ČT rozhodne k tak razantnímu řešení, že odvolává generálního ředitele, navíc rok poté, co jej sama instalovala, dalo by se očekávat, že naprosto precizně a nezpochybnitelně svůj postup předem zdůvodní. Namísto toho radní Milan Knížák a Petr Kučera zpracovali o Balvínově ročním působení amatérský a v mnoha aspektech lživý materiál. Viz oponentura Jany Dědečkové, již lze nalézt na Virtually či v Britských listech. (Mimochodem: jen slepý nevidí, že ona tolik vysmívaná „hospodská“ z Krkonoš v odbornosti, věcnosti a přesnosti o několik tříd převyšuje zmíněného generálního ředitele Národní galerie i další.) Na základě tohoto amatérského materiálu se Rada ČT pokusila Balvína odvolat na mimořádném zasedání svolaném jen za tímto účelem. Proč na mimořádném? Existovaly nějaké důvody neodkladného řešení? Jestli ano, proč nebyly sděleny veřejnosti? Odvolání se nezdařilo a rada zřídila speciální skupinu pro komunikaci s generálním ředitelem. Aniž by tato skupina s Balvínem prohodila byť jediné slovo, odvolávalo se znovu hned na dalším zasedání, aniž by však takový jednací bod byl vůbec na programu. K tak závažnému aktu, jakým je sesazení generálního ředitele veřejnoprávní televize, došlo v bodu „stížnosti a podněty“ (!?!?). Žádná diskuse se prakticky nevedla. Balvínovi vůbec nebylo umožněno se k celé věci vyjádřit. Stihl pronést jenom cosi o tom, že podobně postupoval prokurátor Urválek. Navíc: Hlasovalo se aklamací, ač k jeho zvolení došlo volbou tajnou. Rada nakonec odvolání generálního ředitele zdůvodnila především údajným porušením manažerské smlouvy. Smlouvu ale vypracovala sama. Svůj vlastní dokument tedy postavila nad zákon.

Na druhou stranu se ale vlastně není co divit. Rada ČT má zářný příklad v samotných poslancích. Abych se nedopouštěl nepřípustné paušalizace, jde konkrétně o poslance Unie svobody, části ČSSD a několika jedinců z KDU-ČSL. Ti také neustále vyhrožují odvoláváním – pro změnu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání –, aniž by to mělo oporu v zákoně. I v tomto případě zákon explicitně uvádí důvody, za co lze radu nebo její členy odvolat. Že žádný z těchto důvodů není naplněn, však tyto politiky evidentně netrápí.

Kdybych byl na místě Jiřího Balvína, obrátil bych se na soud. Už pro to furiantství. A královsky bych se u toho bavil. Procento možného úspěchu je vysoké a vytvoření precedentu, že bránit se politické zvůli stojí za to, je v době bujícího politicky motivovaného právního avanturismu nanejvýš potřebné.

P. S. Dopředu dvě poznámky pro všechny, kteří okamžitě spustí, ať si zametu před vlastním prahem.

Problém Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se od Rady ČT podstatně liší. Kupříkladu právě ve sporu o Novu je RRTV paradoxně vytýkáno nikoli to, že by porušovala české zákony, nýbrž to, že je důsledně dodržovala a totéž požadovala i po zahraničních investorech.

Na kritice dodržování (nikoli nedodržování !!!) českých zákonů stojí i dílčí verdikt stockholmské arbitráže. Sami arbitři se tím však dostali do rozporu s pravidly UNCITRAL, podle kterých je arbitrážní řízení vedeno. Tato pravidla předepisují, že má být respektováno právní prostředí té které země. Viz separátní nesouhlasné stanovisko arbitra JUDr. J. Hándla, jež je k dispozici na stránkách ministerstva financí (www.mfcr.cz) v rubrice Různé.

(prosinec 2002)

Televizák a cifršpión aneb Fraška v ČT pokračuje

Kdyby zasedání Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny navštívil člověk neznalý našeho mediálního rybníka, zřejmě by jen nevěřícně kroutil hlavou. Viděl by místopředsedu Rady ČT Fantu, jak není s to odpovídat na dotazy poslanců o podrobnostech důvodů, proč vlastně generálního ředitele odvolali. Slyšel by řadu věcných argumentů odvolaného Balvína, který ony „důvody“ logicky bod po bodu vyvrací. Viděl by radního Knížáka, který namísto aby argumentoval, se zvedne a uraženě odejde. Zíral by na radní Šilerovou, jak namísto toho, aby řekla, co všechno rada udělala pro to, aby ČT nebyla nekontrolovatelnou černou dírou, vyčítá poslancům, že nerozhodli, aby občané do díry museli sypat ještě více. Slyšel by také, jak se radní, kteří odvolali Balvína, rozplývají nadšením nad prvními kroky prozatímního ředitele Klimeše. Snad aby sami sobě vystavili potvrzení o správnosti svého vlastního postupu.  Potíž je v tom, že dílem Klimeš pokračuje pouze v tom, co nastartoval odvolaný Balvín. Dílem spouští to, za co by kdykoli jindy byl ředitel veřejnoprávní televize naopak plísněn a posléze odvoláván. Nabízí totiž sice vyrovnaný rozpočet, ale nikoli jako výsledek ucpaných děr, kudy teče, nýbrž jako výsledek omezení výroby nové původní tvorby. Česká televize chystá více repríz a cizí produkce. Prý to dokonce může zvýšit sledovanost. Nějak všem uniká, že tím však mizí ten hlavní důvod, proč si společnost veřejnou televizi vůbec vydržuje.

Balvín jistě není bezchybný manažer. Ale jedno mu upřít nelze: Je to televizák tělem i duší. Přes všechny finanční obtíže vždy trval na tom, že televizi dělá televizí právě původní tvorba. A aby ji udržel a postupně navyšoval, kráčel po tenkém laně sporů s radou o rozpočet. Je neoddiskutovatelné, že právě pod jeho vedením se po několika letech útlumu začalo v ČT v tomto směru blýskat na lepší časy. Poučení (a obávám se, že i nepoučení) laikové z Rady ČT však nyní rozhodli jinak.  Cifršpión Klimeš nabídl na první pohled jednodušší cestu. Vede ale správným směrem? Radní (si) zatím tleskají. Ale jak dlouho to nadšení paralelnímu čtrnáctihlavému generálnímu řediteli vydrží? Do příštího koberečku u předsedy sněmovny?

(prosinec 2002)

Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!

Na Milanu Knížákovi se mi vždycky líbilo, že je to originál, ke kterému neexistují kopie. Imponovalo mi, s jakým zaujetím hájí právo na jinakost. Nejen pro sebe, ale pro kohokoli. To všechno ještě neznamená, že jsem s ním vždy a ve všem souhlasil. Přesto a právě proto jsem uvítal jeho zvolení do Rady České televize. Teď jsem však poněkud na rozpacích. Knížák si svoji jinakost vybral v ten nejnevhodnější okamžik a spolu s několika dalšími radními, které asi nelze považovat za milovníky duchů zákonů, se projevil jako politický amatér a naivka. Bez jejich zvednutých rukou by totiž tradiční zastánci televizní rebelie v radě (Kohák a spol.) neměli při likvidaci ředitele šanci. Zvednutou rukou při odvolávání Jiřího Balvína si Milan Knížák možná vyřešil své osobní – a připouštím, že v něčem možná i oprávněné – výhrady vůči generálnímu řediteli. Jistě se také zavděčil ministru kultury Pavlu Dostálovi, z jehož požehnání sedí dál v křesle generálního ředitele Národní galerie, ač většina Dostálových soudruhů skřípe zuby. Jestli však Knížák podlehl představě, že odvoláním ředitele posune Českou televizi kýženým směrem, jediným výsledkem je zatím pouze spokojenost televizních odborářů, seškrtání rozpočtu na původní tvorbu a skandální návrat těch nejprovařenějších vzbouřeneckých redaktorů. Jejich opuštění obrazovky přitom byl pro obnovení důvěryhodnosti veřejné televize nezbytný krok a jedna z největších Balvínových zásluh. Jsem poslední, kdo by chtěl komukoli bránit v jeho novinářském štěstí. Jen si zdaleka nejsem jistý, zda všichni ti navracející se redaktoři již prošli patřičnou karanténou a zda u nich nehrozí recidiva, že při první příležitosti zase povýší svoje vlastní zájmy a názory nad zákony a ukradnou si obrazovku sami pro sebe. Jelikož o tom vůbec nejsem přesvědčen, nezbývá mi než konstatovat: Tak vám teda pěkně děkuju, pane Knížáku!

(prosinec 2002)

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je pro řadu politiků a novinářů oblíbený otloukánek. Jsem poslední, kdo by tvrdil, že je to dokonalý a neomylný orgán. Ale kdybych měl kritizovat, pak to budou úplně jiné věci, než o kterých se obvykle píše. Dokud jsem však členem rady, pokládám za slušné nechat si to pro sebe. Říká se tomu loajalita. 

Tu šílenou praxi nastavil před lety Vladimír Železný. Každý si může na radu beztrestně plivnout, obviňovat ji bez příslušných důkazů, svalovat na ni vinu za vlastní omyly a vlastní neschopnost. Zatímco Železný však tuto praxi záhy vcelku prozíravě opustil, vyrojila se spousta následovníků. Neznám jiný regulační nebo kontrolní orgán v naší zemi, jenž by byl vystaven obdobným atakům. Přitom sama rada i její úřad se svojí úrovní nijak nevymykají z průměru obdobných institucí, jako jsou  třeba Nejvyšší kontrolní úřad, Komise pro cenné papíry či Úřad pro hospodářskou soutěž. O nich média sice také čas od času informují, ale nikdy se nedostaly pod takovou křížovou palbu jako RRTV. Proč? V jedné naprosto podstatné věci se totiž postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání od zmíněných institucí liší. Předmětem její kontroly a regulace jsou sama média.

Přičtěme k tomu, že v představách některých politiků je právě rada jakýmsi klíčem k ovládnutí světa elektronických médií, a máme pohromadě dostatek důvodů, proč se věci mají tak, jak se mají. S tím klíčem je to sice nesmysl, ale vysvětlujte to politikům. Netvrdím, že rada sem tam nerozhoduje o některých důležitých věcech, ale její vliv na každodenní běžný provoz televizí a rádií, včetně politiky nejvíce sledovaného zpravodajství, je prakticky nulový.

Hitem je už léta tzv. odpolitizování mediálních rad. Ve skutečnosti  zástěrka pro to, aby jedna politická parta posílila svůj vliv na úkor party jiné. Největším  přeborníkem v téhle disciplíně je Pavel Dostál. Dosáhl takových kvalit, že mu v této knížce věnuji samostatnou kapitolu. Spolu s kolegy Jiřím Novotným a Josefem Musilem jsem dnes služebně nejstarší mediální radní. Zasedám v radě devátý rok. Jako pamětník tedy snad mohu připomenout, že návrhy na to, kdo má radní volit, se průběžně mění přesně podle toho, jak se mění ony potenciálně volící orgány. Příkladem budiž slavná Dostálova „trojnožka“. Původně se podle ní měly o volbu rady podělit sněmovna, senát a prezident. Teď se však už o senátu mluví čím dál méně, což samozřejmě souvisí s neúspěchem ČSSD a (čtyř)koalice v posledních senátních volbách. Také prezident najednou z trojnožky vypadnul a nahradil ho premiér. Aby také ne, když Havlovi mandát pomalu končí. A co kdyby na Hrad, nedej Bože, usedl Klaus či Zeman.

Podle jiné varianty by radní měly navrhovat nebo přímo delegovat vybrané instituce. Ale které? A když tyhle ano, proč támhlety ne? Opět příklad ze života. Na poradě na ministerstvu kultury kdosi řekl, že mezi navrhovateli by měla být Biskupská konference. Všichni kývali. Pak se někdo – zřejmě evangelík – ozval, že tu nejsou jenom katolíci a že mezi navrhovateli by proto rozhodně neměla chybět také Rada církví. Zase všichni kývali. Pak někdo zcela logicky navrhl i Židovskou obec. A nakonec to někdo celé skácel s dalším logickým argumentem, že v radě přece nemůže být tolik zástupců církví, když většina obyvatelstva jsou nevěřící. A mohlo se začít znova. Dokonalý Kocourkov.

Dalším oblíbeným hitem jsou permanentní výhružky odvolávání rady. Opět vede Dostál, v závěsu jsou Hanka a Cyril. Pravda, člověk si na to časem zvykne, ale na pohodě to určitě nepřidává a nezávislost rozhodování rady takový tlak bezesporu narušuje.

Přitom je to tak jednoduché. Pokud by politici chtěli mediálním radám opravdu přiznat stoprocentní nezávislost a opravdu je chtěli vzdálit politickým stranám, musejí jim poskytnout neodvolatelnost. Koneckonců poslance a senátory také odvolat nelze. Jenže to by politici – především ti, co mají plná ústa odpolitizování –  přišli o svůj oblíbený bič a vodítko.

Kdo rady volí je vlastně vedlejší. Politika z toho úplně nevymizí nikdy. Proto i přes všechny dílčí výhrady stále pokládám za nejlepší variantu volbu rad podle dohodnutého klíče poslaneckou sněmovnou, která je sama vytvořena podle poměrného zastoupení. Dokonalé to není, ale z hlediska žádoucí politické různorodosti členů rady je to určitě nejspravedlivější.

Rada pro vysílání není soud

Ať hledám, jak hledám, nikde jsem v dopise Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), adresovaném Ivu Mathé, nenalezl formulaci, která je v materiálu otisknutém Britskými listy uvedena v uvozovkách jako citace rady, dokonce přímo v samotném titulku. (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání: „Vladimír Železný možná neposkytuje pořadem Volejte řediteli objektivní a vyvážené informace, ale důvod k odnětí licence to není.“)
Je to zjevně vykonstruovaný nesmysl. Rada se totiž k pravdivosti jednotlivých výroků, ať už je na obrazovce vyslovil kdokoli a ať už je stěžovatelem ten nebo onen, nikdy nevyjadřuje. A je to tak jedině správně, protože rada ze zákona nemá žádné pravomoci provádět šetření, jestli měl pravdu pan X nebo pan Y. Zcela správně proto stěžovatele odkazuje, aby svůj problém řešil soukromoprávní cestou u soudu. Teprve, když poškozený uspěje tam, může se rada případem zabývat.

Úplně jiná věc je, že zákon o vysílání radě ukládá, aby sledovala kromě jiného i vyváženost vysílání. I v minulosti ji však rada vždy chápala jako vyváženost v delším časovém období, nikoli jako vyváženost jediného odvysílaného pořadu. Jedinou sankcí za takové porušení zákona je odnětí licence. (Pozn. 2003: Podle nového zákona je to už jinak. Škála sankcí je širší.) Když v minulosti rada se společností CET 21 takové řízení vedla, stalo se tak na základě analýzy všech (!) zpravodajských a publicistických pořadů za období několika týdnů. Obdobná analýza v loňském roce (Pozn. 2003: Šlo o monitoring provedený v souvislosti s informováním o krizi v České televizi.) porušení zákona v tomto smyslu neprokázala. Jedna či dvě kontroverzní věty z úst ředitele oním důvodem nejsou. Návrh na odnětí licence přesto padl a rada o něm hlasovala. Pro zahájení správního řízení hlasoval jeden člen rady.

Je komické, když se tak vážné věci, jakou zahájení správního řízení o odejmutí licence jistě je, opakovaně domáhá kvůli jednotlivému výroku Jan Vávra, který ještě jako šéfredaktor zpravodajství Novy na půdě parlamentu v minulých letech vehementně argumentoval zcela opačnými stanovisky. Je smutné, když se téhož dopouští bývalý ředitel České televize a kancléř prezidenta republiky Ivo Mathé. Tak zkušený mediální odborník, jakým Ivo Mathé je, totiž jistě ví, že se obrací na nesprávný orgán a že adresátem by měl být soud. Potom se lze jen domýšlet, že tak nečiní kvůli samotnému vyřešení věci, nýbrž pro doprovodný mediální efekt. Ivo Mathé také jistě ví, že Nova je z čistě právního hlediska jen název TV stanice a že odpovědnost za vysílání nese držitel licence CET 21, respektive šéfredaktor. To, že taková osoba dnes v případě pořadu Volejte řediteli existuje, je právě jedním z výsledků tlaku, který v minulosti vyvinula rada. Ivo Mathé také jistě ví, že právní postavení servisní firmy Novy, České produkční 2000, je dnes zcela jiné. V minulosti byla vlastníkem práv servisní ČNTS, nikoli držitel licence CET 21. Dnes je vlastníkem práv – a tedy má i jednoznačnou právní odpovědnost – CET 21, nikoli servisní firma. I to je výsledek minulých správních řízení, jež rada vedla.

Poněkud mě zaráží umanutost některých žurnalistů. Jejich představa, že kvůli jednotlivému výroku bude regulační orgán odebírat licenci, se sice někomu může jevit docela sympaticky, zvláště když oním postiženým by měla být televize Nova, ve skutečnosti je to cesta do pekel. Uvědomují si pisatelé podobných názorů, že takto nasazený metr by platil pro všechny televize a rádia? Pan Xaver oznámí radě, že pan Ypsilon o něm řekl na tom a tom rádiu, že je zloděj, a nenechal jej naopak říct totéž o panu Ypsilon. Bác,  rada odejme rádiu licenci! Uvědomují si jakou destrukci by takováto praxe způsobila na mediální scéně? A jak je to zneužitelné? Berou vůbec v potaz Listinu základních práv a svobod a její článek 17 o svobodě projevu? To je první, čím bude argumentovat protistrana a o co se bude zajímat soud. A kde berou tu automatickou jistotu, že pan X lže a pan Y má pravdu? Od toho je tu přeci soud, aby určil, kdo pochybil a kdo má pravdu. Proč tolik lidí opakovaně tlačí regulační orgán do věcí, které mu – zcela správně a logicky – nepříslušejí?

Pokud jde o samotný pojem slova vyváženost, jak ji chápat, zda a jak její nedodržování sankcionovat, velmi uvítám širší diskusi na toto téma. Na rozdíl od Jana Čulíka však daleko větší problémy vidím v České televizi. Působení některých jejích redaktorů ve službách konkrétních politických subjektů pokládám za naprostý výsměch poslání veřejnoprávní instituce.

(květen 2000)

Rada není soud a už vůbec ne policie

Reakce pánů Lipšanského (Britské listy 3. 5. 2000) a Peciny (BL 2. 5. 2000) na můj příspěvek (BL 2. 5. 2000) jsou typickou ukázkou toho, jak může uvažovat a psát novinář (papír, respektive počítač unese všechno), a oproti tomu, jak zásadně nesmí uvažovat veřejný činitel – člen regulačního orgánu. Ani novinář by zřejmě neměl operovat s nepotvrzenými údaji, leč může. Radní mohou svá rozhodnutí přijímat jen na základě potvrzených a ověřených skutečností. Svůj minulý výrok, že rada není soud, proto musím rozšířit. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není ani policie.

Má Jan Lipšanský stoprocentně ověřeno, že Vladimír Železný skutečně drží většinový podíl ve firmě produkující minerálku, co mívá na stole? A má na to důkazy? Nebo svá podezření jenom střílí od boku? Podobné je to i s údajným porušováním autorských práv. Pan Lipšanský užívá slov „jak se zdá“. Neumím si představit, že regulační orgán zahájí správní řízení a odůvodní to slovy, že se mu zdá. Jestli k porušování autorských práv dochází, pak je to případ pro policii, respektive pro soud. Rozhodně ne pro regulační orgán. Do pravomoci RRTV v souvislosti s autorskými právy náleží pouze kontrola, zda provozovatelé vysílání mají uzavřeny smlouvy s ochrannými autorskými organizacemi.

K Tomáši Pecinovi:

Ad 1) Výrok o tajtrlíkovi z úst generálního ředitele soukromé televize nepřímo adresovaný členovi regulačního orgánu byla samozřejmě nehoráznost. Přesto trvám na tom, že to v žádném případě není důvod k zahájení správního řízení o odejmutí licence. A také to ani nebyl důvod, proč rada v minulosti s CET 21 takové řízení vedla. S takovou zkratkou operuje pouze bujná fantazie Jana Vávry a po něm to papouškuje několik líných a v některých případech dokonce úplatných novinářů. A nesmím také zapomenout na Vladimíra Mlynáře, který na zasedání parlamentní stále komise pro sdělovací prostředky, byv nabrífován právě Vávrou, také dával výrok o tajtrlíkovi do příčinné souvislosti se zahájením správního řízení o odejmutí licence. (Mám na mysli to samé zasedání, kde pan poslanec Mlynář radě pro vysílání nezapomenutelným způsobem vyčetl, že „jen dodržuje zákon“.)

Ad 2) Čísla z analýzy zpravodajských a publicistických pořadů z loňského roku tvrzení pana Peciny nepotvrzují. Kdyby rada přesto licenci odejmula, bude muset posléze svůj krok obhájit před soudem, neboť se dá předpokládat, že postižený subjekt se odvolá.  A to už taková legrace, jako hodit něco na papír, není.

Ad 3) Pan Pecina mně nemusí radit, abych se podíval do výročních zpráv, když jsem je sám psal. Nebo přesněji, když jsem jejich spoluautorem. V zásadě však lze odpovědět – viz ad 2). Když jako řidič nasbíráte pokuty za špatné parkování, za nezapnuté bezpečnostní pásy a dejme tomu i za rychlou jízdu, také vám automaticky neseberou řidičský průkaz.

Ad 4) Vůbec necítím potřebu obhajovat skutky Vladimíra Železného a už vůbec nechci být advokátem pořadu Volejte řediteli. Ostatně můj negativní názor na tento pořad se příliš nezměnil. Lze však říci, že pod tlakem rady (a neskromně si na tom připisuji zásluhy) se do značné míry proměnilo samotné Volejte řediteli. Dnešní podoba tohoto pořadu je již jen slaboučkým odvarem Železného agitek z dřevních dob televize Nova. Dnes jde spíše o téměř normální selfpromo, atypické snad jen tím, že je moderuje generální ředitel. Obecně však lze konstatovat, že zpravodajství a publicistika Novy se komentování sporu o Novu programově vyhýbá. To je relevantní údaj pro regulační orgán. Pokud se někdo cítí poškozen jednotlivým výrokem, jenž zazněl z obrazovky, nechť svou věc řeší soukromoprávní cestou. Monolog  ve smyslu, jak o něm píše pan Pecina, se odehrává pouze v jeho představách.

(A ještě jedna poznámka na okraj. Podle mých důvěrných informací se první úvahy o možném znovuuvedení Majora Zemana – dlužno dodat, že v zápětí zavržené – skutečně objevily již v éře Iva Mathé. Tím ale neříkám, že v jeho hlavě.)

P.S. Článek pana Jánského (BL 3. 5. 2000) snad ani nemá cenu komentovat. Téměř vše, co se týká mé osoby, uvádí buď nepřesně, zkresleně či zcela obráceně. Nevím, jestli je pan Jánský  novinář, ale pokud ano, potěš jeho čtenáře Pánbůh.

(květen 2000)

Mathé nehledá pravdu, ale řeší si svůj vztah k Železnému

S odstupem několika týdnů jsem se vrátil ke svým dvěma článkům (Rada pro vysílání není soud – BL 2. 5. 2000, Rada není soud a už vůbec ne policie – BL 4. 5. 2000) a poctivě pátral, proč by to měly být texty „Vladimíra Železného či  Železným najatého šamana z jakési mediální agentury“, jak poťouchle naznačuje Ivo Mathé (BL 9. 5. 2000). Nic takového jsem nenalezl. Přečetl jsem si naopak docela racionální texty, které pojmenovávají rozdílnost uvažování a konání novináře a veřejného činitele. A jestli se ve svých příspěvcích stavím na něčí stranu, pak nikoli po bok Vladimíra Železného či CET 21, nýbrž – poté, co Ronald Lauder zažaloval také český stát – na stranu České republiky, potažmo jejího orgánu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na prvním místě si tedy hájím vlastní práci.

Ivo Mathé se naopak dopouští stejného zločinu jako mnozí další mediální „odborníci“ a žurnalisté: svým spisováním a stížnostmi ani tak nehledají skutečnou pravdu ve složitém a mnohavrstevném sporu o Novu, jako si spíše řeší svůj osobní vztah k Železnému. A to je také přesně to, co mi někteří lidé nemohou zapomenout. Nezachoval jsem se totiž jako „správný“ Čech a nevyužil báječnou příležitost, jakou spor nabídl, abych si s Vladimírem Železným vyřídil své osobní účty. Což by se leckomu hodilo do krámu.

Je mi naštěstí jedno, co si tito lidé myslí. Proto si také s klidným svědomím dál stojím i za svým názorem, že „dnešní podoba Volejte řediteli, je jen slaboučkým odvarem Železného agitek z dřevních dob televize Nova“. A jestli na to Mathé reaguje slovy, že to „vypovídá vše o (mém) přehledu, postoji i schopnosti analýzy“, pak musím opáčit, že jeho slova pasují spíše na něho samého. Zcela evidentní posun pořadu Volejte řediteli ke standardnímu selfpromo, doložitelný navíc čísly z analýzy, je patrný každému nepředpojatému pozorovateli. A aby nebyla mýlka, vše, co jsem výše napsal, nic nemění na mém obecně negativním názoru na tento pořad.

Ivo Mathé se mýlí i v další věci. Dosáhnout spravedlnosti soudní cestou lze i v případě CET 21 standardním způsobem. Jiné subjekty se práva domohly. A jestli si dobře vzpomínám, za neúspěchem pana Mathé, respektive ČT, nebyla jen „tajná struktura“ Novy, ale především jejich vlastní neschopnost podat formálně správnou žalobu.

A když už jsem notně jízlivý, musím ještě dodat, že mi pro člověka v postavení kancléře prezidenta republiky připadá až poněkud nedůstojné a diskvalifikující, že není s to si zjistit, že CET 21 se z ulice V Jámě přestěhoval do Jungmannky, neb to náš „pohotový“ obchodní rejstřík nestačil zaregistrovat, a žaluje proto na radě. Také jméno šéfredaktorky Volejte řediteli není  žádným tajemstvím. Její iniciály jsou I. K. Plné jméno neuvádím pouze proto, poněvadž si myslím, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nejenom že není soud a policie, nýbrž ani informační kancelář.

Starost Iva Mathé o to, že jsem placen z peněz daňových poplatníků je dojemná. Jenom připomínám, že on je placen stejně. Jsem přesvědčen, že na prvním místě bereme peníze za to, abychom používali vlastní hlavu, ctili zákony a hlavně abychom si do svého rozhodování netahali osobní spory a vlastní frustrace a problémy.

Mathé naříká nad mými údajnými ranami pod pás, ale sám je rozdává. Jeho závěrečná poznámka, že dokud jsem neúčinkoval v pořadech TV Nova, souhlasil jsem s ním, je stejná pitomost a nehoráznost, jako kdyby někdo jiný tvrdil, že jsem s ním souhlasil proto, že jsem se za jeho ředitelování objevoval (i jako hudebník) na obrazovce České televize. Skutečnost je daleko prostší: Železný má stejně tak prachmálo společného s mým účinkováním na Nově, jako Mathé (Puchalský, Chmelíček) s mým účinkováním na ČT.

(červen 2000)

Rada se řídí zákony, nikoli dojmy

Reakce na komentář Jiřího Leschtiny v MF Dnes

(Pozn. 2003: Leschtina v komentáři kritizoval RRTV, že neodejmula licenci Nově, především za její informování o vzpouře v České televizi.)

Důkazy o tom, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání působí jako „ochranná garda Vladimíra Železného“, existují leda tak v Leschtinově bujné fantazii. Změny vysílacího schématu, které reagují na postupně se vyvíjející poptávku, povoluje rada rádiím a televizím zcela běžně. A stalo se tak v desítkách případů. U Novy však posléze navíc došlo k prověření a opakovanému zkoumání všech okolností spojených nejen se změnami licence, nýbrž i samotného udělení licence. A dokonce hned dvakrát. Poprvé jsem se o to přičinil já. Celé složce se tehdy říkalo „Štěpánkův balíček“. Totéž o něco později prověřovala ještě speciální poslanecká komise. Obě šetření došla k závěru, že k žádnému porušení zákona nedošlo. To jsou fakta. Leschtina a další, kteří se probudili až několik let poté a zároveň opisují jeden od druhého, se pohybují v oblasti dojmologie. Jenže regulační orgán se neřídí dojmy, ale zákony.

Co se týká sporu o Novu, celou blamáž si na prvním místě způsobil Ronald Lauder sám. Především tím, že si najal špatné poradce a právníky, kteří namísto trpělivého vyjednávání a hledání kompromisu spustili palbu z kanónu. Vyvolat fatální konflikt s šedesátiprocentním vlastníkem licence, to mohl Lauderovi poradit jenom blázen.

Kvůli Volejte řediteli vedla rada s Novou v minulosti dokonce správní řízení o odnětí licence. Od dnešní situace se však celá věc diametrálně liší. Železný tehdy ve svém pořadu jednak komentoval kauzy, ve kterých byla Nova sama stranou sporu, jednak ani ve zbytku jejího vysílání – ve zpravodajství či publicistice – nezazněly jiné, natož vyvážené informace. Rada vyváženost hodnotí v rámci celého vysílání, nikoli jednotlivého pořadu. V souvislosti s rebelií v České televizi jde o něco zcela jiného. Nova poskytla veřejnosti o kauze ČT ve svém zpravodajství objektivní a vyvážené informace. Vypovídají o tom tvrdá data analýzy, kterou si rada nechala vypracovat. To, že vedle toho také Železný ve svém pořadu říká své názory a komentáře k dané problematice, žádnému zákonu neodporuje, ba dokonce je to jeho právo.

Je to vlastně docela legrační. Bojovníci za „svobodu slova“ ji zřejmě chtějí jenom sami pro sebe. Nositelům odlišných názorů by rádi zavřeli ústa. Nejvíce to vypovídá o nich samotných.

Volat po odnětí licence Nově (kvůli ČT) v okamžiku, kdy radě naopak leží na stole analýza o desítkách porušení zákona ve vysílání České televize, je docela silná káva. Vypovídá to o jediném: nepolitičtí politici a jejich spřízněnci ztratili poslední zbytky soudnosti.

Zbytek Leschtinova komentáře je už jen jeho tradiční agitka proti ODS, potažmo ČSSD. Má na ni v rámci svobody slova stejné právo jako Železný na své Volejte řediteli.

(únor 2001)

Nezávislí závislí a závislí nezávislí

Podle senátorů Rumla a Žantovského jsem nedůvěryhodná osoba a potažmo prý i celá Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč? Protože jsem měl tolik drzosti, že jsem si dovolil kandidovat do senátu, čímž jsem se – podle nich nepřípustně – politicky angažoval. Kdybychom vycházeli z pozoruhodné logiky těchto svérázných vykladačů duchů zákonů, pak je senát složen z 81 nedůvěryhodných osob. Všichni senátoři se totiž dopustili stejné opovážlivosti. Nebo snad páni senátoři znají nějaký paragraf, který by podobnou kandidaturu komukoli – byť je to člen mediální rady – zakazoval? Nebo znají nějaký paragraf, který tomu,  kdo kandidoval do senátu, naopak zapovídá, že nesmí být členem mediální rady? (Pozn. 2003: Ke zpřísnění zákona došlo až od července 2001. Podle nové úpravy už člen RRTV do parlamentu kandidovat nemůže.)

Ruml, Žantovský a spol. se dlouhodobě snaží veřejnosti namluvit, že nezávislost mediálních rad spočívá v tom, že budou složeny z bezpohlavních apolitických osob. Jenže o tom není v zákoně o vysílání (ve starém ani v novém) ani slovo. Zákon radním dokonce ani nezakazuje členství v politických stranách. Jen tak mimochodem – členy politických stran mohou být i soudci. V zákoně se hovoří o institucionální nezávislosti rady jako celku, jednotliví radní pak dosud měli zapovězeno vystupovat ve prospěch politických stran pouze při výkonu své funkce. Z tohoto pohledu jsem historicky jediný radní, od kterého se v minulosti jeho vlastní strana, právě proto, že v radě tvrdohlavě hájil svůj vlastní nezávislý názor proti stranickému, veřejně distancovala.

Jestli se tedy v souvislosti se zákonem požadovanou nezávislostí někdo dopouštěl porušení zákona, pak to byli právě politici typu Jana Rumla. Jejich skandální počínání v době televizní krize, kdy se neomaleným a hrubým způsobem vměšovali do činnosti nezávislých mediálních rad, je naprosto neomluvitelné. Nabízí se otázka, proč právě toto naše média nepranýřovala? Zřejmě to nezapadá do dlouhodobě pěstované stranické xenofobie, kterou milovníci hradní nepolitické politiky dlouhodobě vytvářejí právě ve spolupráci s hlavním proudem české žurnalistiky. Podle jejich zcestné logiky by v mediálních radách jistě mohli zasedat – narozdíl ode mne – kupříkladu pánové Pehe, Halík či „duhově zelený literární“ Patočka. Vždyť to jsou přece nestraníci! Ale jsou skutečně nezávislí, či apolitičtí? Samozřejmě že ne. Dokonce své politické názory obvykle prosazují daleko brutálnějším způsobem než lidé, kteří své osudy transparentně spojili s nějakou politickou stranou. Vždyť jak jinak vykládat jejich angažmá v nátlakových akcích, kdy ve jménu zcela konkrétních politických cílů a zcela konkrétních politických zájmů zcela konkrétních politických uskupení šturmují lidi na náměstí.

Není to tedy vlastně s onou důvěryhodností úplně naopak? Opravdu je důvodem k nedůvěře, když někdo v rámci významné politické strany zvítězí v náročném sítu senátorských primárek? Nebo je snad ostuda, že v souboji o senát prohraje s jeho staronovým předsedou, když jej podpoří „pouze“ třetina voličů? Nebo se snad má onen mediální radní stydět za to, že konkrétně v Chrudimi svedl s potenciálním aspirantem na prezidentský úřad zcela vyrovnaný souboj? (Pozn. 2003: Ve druhém kole senátních voleb 2000 jsem se ve chrudimském volebním obvodu utkal s Petrem Pithartem.) A to vše jen proto, že se právě nosí pokrytecké blábolení o nezávislosti. Přičemž ve skutečnosti jde jen o to, že čtyřkoalice by v mediálních radách chtěla mít větší vliv.

Ještě si neodpustím jednu otázku pro některé novináře, konkrétně třeba pro Petrušku Šustrovou. Nijak mě netrápí, že téměř při každé zmínce o mě cítí potřebu posté opakovat, že jsem neúspěšný kandidát do senátu. Jen si pořád lámu hlavu, proč totéž neuvádějí i u jiných poražených ze senátních klání? Kupříkladu když píšou o Jiřím Dienstbierovi či o místopředsedovi čtyřkoaliční stínové vlády Ratiboru Majzlíkovi. Leda že by ani Petruška Šustrová nebyla tak nezávislá, jak se sama sobě jeví. A mnozí další jakbysmet.

(Lidové noviny, červen 2001)

Pecina v překvapivém objetí s Rumlem

Žádal jsem Tomáše Pecinu, aby uvedl alespoň jeden racionální důkaz toho, jak jsem v senátní kampani zneužil svého postavení člena RRTV, ale opět jsem se nedočkal. Namísto toho pan Pecina vypráví cosi o jednom starém filmu a ještě k tomu nepřesně. (Nikoli ředitel banky, pane Pecino, nýbrž ředitel školy běhal s tenisovou raketou. Mohl jste se v sobotu po obědě podívat na Nově. Škola základ života. Ale to jen tak na okraj.)

Problém je v tom, že stejně bujnou fantazii má Pecina i v případě údajné snahy moderátora Primy zvýhodnit mě v Nedělní partii. Slyším tuto stoprocentní pitomost poprvé. A stejně vedle je i s úvahami, jakou že mi to nadměrnou pozornost věnovala Nova. Ve skutečnosti úplně stejnou jako Pithartovi a Šloufovi. Jedenkrát Prásk, jedenkrát Sedmička.

Nova ani Prima mi nic nedluží a já nic nedlužím jim. Jsem svobodný člověk, žiju ve svobodné zemi a je mým svobodným rozhodnutím, zda budu kamkoli kandidovat. A stejně svobodný jsem při rozhodování v RRTV. Při hlasování je nakonec stejně vždycky každý pouze se svým svědomím.

Znovu proto opakuji, že samotný fakt kandidatury žádným takovým důkazem, jaký bych si o svém údajném zvýhodnění rád konečně vyslechl, není. Tehdy platný zákon o vysílání (468/91 Sb.) členu mediální rady jakoukoli kandidaturu nezapovídal. Pecina trpí podobnou umanutostí, jako někteří politici ze čtyřkoalice. Největším přeborníkem je v tomto smyslu student práv Jan Ruml. To, že si tito lidé zbožštili fikci jménem nezávislost, je ale jejich problém, nikoli můj. Právní realita je jinde: politicky (přesněji spíše institucionálně) nezávislá má být rada jako celek, nikoli jednotliví radní. Politická bezpohlavnost členů mediálních rad je utopie a zjevný nesmysl. Osmiletá zkušenost z práce v RRTV mi navíc potvrzuje, že největší pomocníci a nahrávači politiků se obvykle rekrutovali z těch naprosto nenápadných a většinou bezpartijních radních, nikoli z těch, kteří se členstvím v politické straně transparentně hlásí ke svému politickému přesvědčení. Nejpůvabnější pak je, že největším kritikům obvykle nevadí jakákoli jiná politická (přesněji spíše ideová) spřízněnost, pouze ta s ODS. Po několika měsících podobných útoků jsem dospěl k uklidňujícímu závěru, že mi nositelé těchto názorů mohou vlézt na záda a z jejich kolovrátkovitého opakování (viz Ruml) mám dnes už jenom legraci. Zvláště když to někdo docela trefně pojmenuje, jako třeba Jan Potůček na www.ram.cz (Jan Ruml asi upadnul na hlavu).

Další legrační figurkou je Jindřich Šídlo z Respektu. Nejdříve mne v této souvislosti nařkl, že se mi dostalo od komerčních televizí v senátní kampani zvýhodnění. Pak se mi za totéž e-mailem omluvil. Aby vzápětí svůj útok zopakoval. A to má v sobě ještě tolik zmužilosti, že ve chvíli, kdy se chce na něco zeptat, nastrkuje za sebe k telefonu redakční kolegy.

Tam, kde chybí právní argumenty, nastupují obvykle etické berličky. Tomáše Pecinu blíže neznám,  jen z Britských listů, kde občas podléhá všeználkovskému grafomanství, ale zmiňovaný Jan Ruml je opravdu ten poslední, od koho jsem zvědavý na lekce z etiky kavárenských intelektuálů.

(září 2001)

Účast senátních kandidátů z volebního obvodu 44 – Chrudim v pořadech celoplošných elektronických médiích

Polemizovat s lidmi, kteří ignorují fakta a omezují se na hanlivé nálepkování, je ztráta času. Přesto by měla být některá fakta – alespoň pro pořádek – zaznamenána.

Materiál o prezentaci jednotlivých kandidátů před senátními volbami 2000, zpracovaný firmou Newton (Pozn. 2003: na objednávku RRTV), je metodicky vadný. Časový úsek před volbami, který vyhodnocuje, je natolik krátký, že způsobuje nepřípustné zkreslení výsledných časů přítomnosti jednotlivých politiků na obrazovce. A tak se některým kandidátům účast v Sedmičce či Nedělní partii počítá a jiným ne. V případě chrudimského volebního obvodu se tento čas neobjevuje kupříkladu u Petra Pitharta, který si sám a dobrovolně „vybral“ svůj čas o týden či dva dříve v pohodlné Sedmičce s Petrou Buzkovou, kde se navzájem oslovovali křestními jmény, zatímco jiným kandidátům, včetně mě, se započítává.
Jaká byla skutečná účast kandidátů z tohoto volebního obvodu v publicistických pořadech v předvolebním období uvádí následující přehled:

Nova
Sedmička   – Pithart, Šlouf, Štěpánek
Prásk    – Pithart, Šlouf, Štěpánek

Prima
Nedělní partie   – Pithart, Šlouf, Štěpánek
Další, prosím   – Pithart, Štěpánek, (Šlouf pozvání odmítl)
K věci (před 1. kolem) – Pithart, Šlouf, Štěpánek
K věci (před 2. kolem) – Pithart, Štěpánek

Česká televize
Fakta    – Bičík, Pecka, Pithart, Římek, Šlouf, Štěpánek
Nahraně   – pozvání jsem z časových důvodů nemohl přijmout
Volební studio  – Pithart, Štěpánek

Frekvence 1  
Pressclub   – Pithart, Štěpánek, (Šlouf pozvání odmítl)
          
Český rozhlas – Regina Hradec Králové
Beseda (1. kolo)  – Bičík, Pithart, Římek, Šlouf, Štěpánek
Beseda (2. kolo)  – Pithart, Štěpánek

Senátní volební obvod č. 44 – Chrudim byl novináři všeobecně označován za mediálně nejatraktivnější ze všech 27 obvodů, ve kterých se konaly doplňovací volby. Byl také zařazen mezi 9 vybraných obvodů, ve kterých si ČT, ČRo, MF Dnes a iDnes nechaly zpracovávat průběžné výzkumy volebních preferencí. Z těchto devíti pak byla chrudimskému obvodu – vedle benešovského a mladoboleslavského – věnována největší pozornost. Střetlo se v něm totiž hned několik (nejvíce) mediálně známých – a tím pádem pro media i atraktivních – tváří politické scény: místopředseda senátu Petr Pithart (čtyřkoalice), šéf poradců předsedy vlády Miroslav Šlouf (ČSSD) a člen Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek (ODS). Známou postavou byl i nezávislý kandidát Stanislav Pecka, který je čas od času medializován coby veřejný odpůrce letního času. Důvodů zvýšeného zájmu médií o chrudimský volební obvod je jistě více. S pravděpodobností hraničící s jistotou však lze konstatovat, že největší pozornost přitáhla především kontroverzní postava Miroslava Šloufa, nikoli moje členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Z přehledu o účasti jednotlivých kandidátů v televizních a rozhlasových pořadech v celoplošných elektronických médiích také vyplývá, že tato média poskytla všem favorizovaným kandidátům prakticky stejný prostor. Jinými slovy: tato média postupovala vyváženě, jak jim předepisuje zákon. Tvrzení, která se objevila v některých periodicích (např. Respekt, Britské listy), že celoplošné televize Nova a Prima zvýhodnily mě, tedy člena RRTV, tento přehled vyvrací. Spíše se nabízí otázka, proč někteří novináři, byť jim byly poskytnuty potřebné informace, tato obvinění navzdory všem faktům vůbec vznášejí.

(listopad 2001)

Martin Vadas v roli bolševické domovnice

Otevřený dopis Martina Vadase, ve kterém volá po parlamentním šetření bývalých i stávajících členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, stojí za pozornost. Nenapsal jej totiž jen tak někdo, nýbrž člověk, který stál jen krůček od toho, aby se stal generálním ředitelem veřejnoprávní České televize.

Co vlastně Vadas píše? Aniž by se jakkoli pokusil zjistit skutečný stav věci – a ve svém postavení k tomu má dostatek příležitostí – nebo uvedl alespoň jeden jediný důkaz pro svá tvrzení, obviňuje radu, že prý „jejím jednáním byl vytvořen problém kolem CME s následným arbitrážním řízením a hrozbou platby cca 40 miliard korun …“. Londýn neexistuje, ať žije pochybný Stockholm!

Dále se Vadas – bez jakéhokoli kritického odstupu – odvolává na výrok poslance Ivana Pilipa, který prohlásil, že „Radu je třeba bojkotovat, neboť se chová jako zločinecká organizace“. (Pozn. 2003: Rada za tento výrok Ivana Pilipa zažalovala.) Ponechme stranou, že tento výrok daleko víc vypovídá o tragikomické postavě jeho autora než o radě samé. I Vadas však jinými slovy – a tady už přestává legrace – říká: Ing. Martin Muchka, předseda RRTV a předseda odborové organizace hromadných sdělovacích prostředků je zločinec. RNDr. Josef Musil, CSc., první místopředseda RRTV, vědec a ekolog, bývalý náměstek ministra životního prostředí je zločinec. Prof. ing. Jan Uhlíř, CSc., donedávna děkan elektrotechnické fakulty ČVUT je zločinec. Jiří Novotný, filmový historik a polistopadový náměstek ředitele zlínských ateliérů je zločinec. Doc. Mgr. Ing. Daniel Novák, CSc., advokát a docent Univerzity Karlovy je zločinec. A takhle bych mohl pokračovat a uvádět další a další jména současných i bývalých kolegů.

Osobně se nad podobné útoky umím povznést a se zkušeností tiskového mluvčího a nyní místopředsedy rady pověřeného stykem s veřejností, tedy se zkušeností toho, kdo je první na ráně, jsem již dávno poztrácel jakékoli iluze o některých novinářích a politicích. Ale sprostota podobných demagogických urážek, vyslovovaných bez jakéhokoli studu a nejmenších zábran ústy zbabělce, který v politice zásadně střílí do zad, a papouškovaných nyní člověkem, který měl ambici řídit veřejnoprávní televizi, sprostota padající na hlavy kolegů, kterých si vážím, mi bere dech. Příznačné je také, že pan Vadas se podobným způsobem zviditelňuje až poté, co ve výběrovém řízení neuspěl.

Představa šéfa důležité veřejnoprávní instituce, který se ať už z neinformovanosti, hlouposti či na politickou objednávku – což by bylo obzvláště skandální – snižuje k rozesílání dopisů hodných tak bolševické domovnice, je děsivá. Vnímavému pozorovateli také jistě neunikne, že dopis pana Vadase se objevuje ve stejném okamžiku, kdy čtyřkoalice zahájila politický útok na nezávislost rady. Ve světle všech těchto souvislostí je požehnáním, že se Martin Vadas generálním ředitelem České televize nestal.

(listopad 2001)

(Pozn. 2003: Původně jsem měl trochu výčitky svědomí, zda jsem to přirovnáním Martina Vadase – i mě dobře známého svými antikomunistickými názory – k bolševické domovnici přece jenom trochu nepřehnal. Záhy mě uklidnil sám Vadas. Jeho následná reakce byla tak šílená – kromě jiného nemohl vydýchat,  že jsem článek psal na služebním počítači  – a vskutku z repertoáru domovnic, že mě dodatečně utvrdil, že moje přirovnání zas tak přehnané nebylo.)

Pane Pecino, hezkou zábavu!

Tak jsem si v Britských listech přečetl, jak Tomáš Pecina slavně u soudu zvítězil nad Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Drobná potíž je pouze v tom, že soud vůbec nerozhodl, že pan Pecina má na jím požadované informace nárok (Nemá.), nýbrž věc radě vrátil z procesních důvodů, neb odvolací instancí prý při neexistenci nadřízeného orgánu nemůže být opět rada, nýbrž její předseda. Postrádá to sice jakoukoli logiku, protože předseda RRTV je pouze prvním mezi rovnými, není nadřízeným ostatních radních a rada ze zákona ve všech věcech rozhoduje jako kolektivní orgán. Ale inu což, soud je soud a i bez logiky se to respektovat musí. Takže se těším, jak kolega Muchka panu Pecinovi odpoví. V souvislosti s kolektivním rozhodováním rady je však poněkud úsměvná i logika páně Pecinova. Šlo prý mu o to ukázat, „že není třeba, aby občan ustupoval před arogancí byrokratické moci (reprezentované v daném případě zejména místopředsedou rady Petrem Štěpánkem)…“ Jsem vpravdě poctěn, jakou moc mi Tomáš Pecina připisuje, nicméně musím jej ubezpečit, že mám pouze dvě ruce a jenom jednou z nich mohu hlasovat.

Až bude Pán Bůh oceňovat naše pozemské skutky, pevně věřím, že poctivě a štědře odmění i pány Kužílka a Žantovského, že se svým zákonem o přístupu k informacím postarali o smysluplnou náplň volného času všem našim milým grafomanským kverulantům. Pane Pecino, přeji hezkou zábavu!

(březen 2002)

Britské listy by čtenářům měly říkat celou pravdu

Čtu reakce na moji polemiku s Tomášem Pecinou a nestačím se divit. Čím méně toho o věci pisatel ví, tím razantněji se k ní vyjadřuje, pokud rovnou neuráží. Takže pár základních informací. Pan Pecina samozřejmě ví, komu patří televize Nova, a samozřejmě také ví i to, komu patří televize Prima. To, že se před čtenáři BL obsadil do role statečného bojovníka za poskytnutí „utajených informací“ a že radu – a zcela nelogicky navíc ještě mne osobně (rada vždy a ve všem rozhoduje kolektivně) – líčí jako arogantní byrokraty, je jako obvykle jen a pouze jeho oblíbená póza, ve skutečnosti hanebné pokrytectví.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je první, kdo má zájem, aby vlastnické poměry v elektronických médiích byly transparentní. Aby si některé informace doslova vynutila, šla již několikrát na samou hranu zákona a v rámci správních řízení si vynutila i informace, které zákon přímo nepožaduje.

A v tom je právě ta potíž. Informace, které rada získala nad rámec zákona, de facto díky dobré vůli dotčených subjektů, navíc v režimu správního řízení, může rada předávat dál pouze s souhlasem dotčeného. Rada může u provozovatele s licencí bezproblémově sdělovat vlastníka, problematické to však bývá, pokud existují druhá či třetí vlastnická kolena, tedy vlastník vlastníka či vlastník vlastníka vlastníka.

Jestliže se tedy pan Pecina na tiskové konferenci rady dožadoval konkrétně informace o „koncových vlastnících“ (zákon takový termín nezná) TV Prima, přesně takhle jsem mu to vysvětlil. Ale!!! Protože si myslím, že vědět, komu sdělovací prostředky patří, je ve veřejném zájmu, dodal jsem ještě, že kdyby se mě zeptal, zda ona tři jména fyzických osob coby „koncových vlastníků“ Primy, o kterých se běžně píše v novinách, jsou správná, odpověděl bych mu, že ano.

Takhle se však pan Pecina záměrně neptá, protože mu nejde o věc samu, ale o jeho vlastní exhibice. Proto to chce na úředním papíře a s razítkem. Nic proti tomu, ale pokud takovému postupu brání jiné zákony a předpisy, má smůlu. Rada kvůli němu zákony porušovat nebude. A jestli takové zákony pan Pecina pokládá za špatné, nechť kritizuje zákonodárce a ne regulační orgán. Brečí na špatném hrobě. 

Aby tedy bylo jasno: vlastnická struktura TV Nova je všeobecně známá, žádná „tajemství“ zde neexistují. Které společnosti vlastní Primu, je také všeobecně známo. Všechno to jsou běžně dostupné informace. A pokud jde o majitele společností vlastnících Primu, držitel licence v rámci správního řízení radě nad rámec zákona sdělil všechny „koncové vlastníky“ a zároveň se zavázal, že akcie na majitele u těchto firem změní na akcie na jméno. Svůj slib dodržel.

S obviňováním z arogance bych proto byl na místě Tomáše Peciny poněkud zdrženlivější. Neodvážím se jej obviňovat přímo ze lži, ale celou pravdu svým čtenářům rozhodně neříká. Spíš celou věc záměrně zatemňuje, aby o to více zářilo jeho hrdinské nasazení, se kterým se u soudu bije za …

Za co vlastně? Asi ho to baví.

P. S. Zároveň se touto cestou důrazně ohrazuji proti nesmyslnému titulku („Pecina nemá nárok vědět, kdo vlastní TV Nova a Prima“), kterým redakce BL opatřila moji reakci (nazvanou původně „Pane Pecino, hezkou zábavu!“) na Pecinův článek „Britské listy vyhrály spor nad RRTV“. Bohužel musím konstatovat, že praxe takovýchto hloupých titulků, které text autora posouvají proti jeho vůli úplně jinam, ba dokonce přímo ve prospěch toho, s kým autor polemizuje (rozuměj redaktora BL), se v BL stává – alespoň dle mé zkušenosti – metodou práce. Což je škoda.

(březen 2002)

Fantazmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec

To, co opět Britské listy předvedly při vymýšlení titulku k mému poslednímu článku, pokládám za čiré ignorantství a smutnou ukázku, kam až může klesnout kdysi vcelku respektovaný internetový list. Zároveň začínám chápat, proč tolik lidí již s BL nechce mít nic společného.

Svůj minulý článek jsem nazval „Britské listy by měly čtenářům říkat celou pravdu“. Jestliže poťouchlý redaktor BL můj titulek poníží na první větu článku a můj text nadepíše imbecilním sdělením, které mi de facto vloží do úst („Smíme sdělovat informace jen o bílých koních, nikoli o skutečných vlastnících TV Nova a Prima“), je to počin vskutku hodný ocenění Kojzarovou rudou plaketou 1. stupně.

Určitý typ čtenářů, jak je z reakcí vidět, však BL oslovují. Specifickou inteligenční úroveň kupříkladu projevuje v reakci na článek jeden z chatujících, podepsaný jako Bohdan. Na text, který nebyl o ničem jiném, než o vysvětlování toho, jak jednoduché je to se sdělováním vlastnických struktur v prvním vlastnickém koleně a na jaké obtíže rada naráží ve druhém či třetím koleně, tedy u vlastníka vlastníka či u vlastníka vlastníka vlastníka, tento člověk vskutku „objevně“ cituje zákon, že prý akcie licencované společnosti musejí být na jméno. A zesměšňuje radu, že si jen vynutila informace povinné ze zákona. Skutečně, trefa do černého! Milý pane, celý vtip je v tom, že rada si takto vynutila nikoli to, co vyplývá ze zákona, nýbrž právě informace o vlastnické struktuře ve třetím koleně, o které již v zákoně není ani slovo. Jenže právě tyto informace nemůže bez souhlasu dotčeného předávat dál. A mimochodem: povinnost vypisovat akcie na jméno se do nového zákona o vysílání dostala právě z iniciativy rady.

Jestli si jsou páni redaktoři z BL jisti, že vlastníci Novy a Primy jsou ve skutečnosti jen bílí koně, měli by to vypátrat, zdokumentovat a hlavně doložit. Ne své bláboly vpašovávat jako titulky do cizích textů. Možná pak obdrží českou obdobu Pulitzerovy ceny. Pokud však svými fantazmagoriemi zamořují veřejný prostor bez jediného důkazu, diskreditují nejen sami sebe, nýbrž i celou novinářskou obec. Bohužel, pro čtenáře i pro společenské klima, zdaleka nejsou na naší mediální scéně jediní.

P. S. Jelikož nemám tušení, jaký blábol redaktoři BL zase vymyslí a přiřadí k mému textu jako titulek, pro jistotu uvádím, že původní název tohoto článku je „Fantazmagorie Britských listů diskreditují novinářskou obec“.

(březen 2002)

Politici by měli dodržovat zákony, které sami schválili

Rozhovor pro Právo a server Česká média

V poslední době se do centra pozornosti opět dostává Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Součástí koaliční dohody prý má být dokonce ujednání o jejím odvolání. Co na to říká její místopředseda Petr Štěpánek?

Především si myslím, že politici by se měli držet zákonů, které sami schvalovali. Rada má své zákonem stanovené funkční období, které se vůbec nekryje s poslaneckou sněmovnou. Kouzlo demokracie je právě v tom, že spolu často musí koexistovat orgány, které přesně nekopírují aktuální složení parlamentu. „Noc dlouhých nožů“, kdy po volbách vítězové odvolávají všechny možné orgány, uskutečnil naposledy Mečiar. Pokud mají někteří naši politici podobné choutky, je to jejich věc. Ale ať nám pak netvrdí, že nás vedou do Evropy, protože tohle je cesta na Balkán.

Asi jim vadí velký vliv ODS ve vaší radě.

Víte, já dokonce chovám jisté podezření, že někteří ani vůbec nevědí, jaké má rada složení. Nemohli by totiž třeba uvádět takové nesmysly, že je tu převaha radních ODS. Když už přistoupíme na toto nesmyslné rozdělování podle stran, které radní nominovaly, pak většinu v radě již dávno mají zástupci politických stran, které teď jednají o vytvoření vládní koalice. ČSSD tu má pět nominovaných radních, KDU-ČSL dva. Teoreticky by tedy mohli vytvořit většinu okamžitě, protože rada je třináctičlenná.   

A vytvoří ji?

V tom je ten problém. Přestože téměř všude se píše o tom, jak jsou radní ve vleku politických stran, v praxi to zas až tak nefunguje. Prakticky žádné důležité hlasování neprobíhá tak, že by jednotně zvedali ruku zástupci nominovaní tou kterou stranou. Ta hlasování jdou vždycky napříč. Ale možná, že právě tohle někomu vadí. Ale ať se pak nezaklíná nezávislostí.

Často se volá po odbornících. Jsou v RRTV odborníci?

Kdo je odborník? Má snad být sněmovna složena ze samých právníků, protože se tu jedná o zákonech? A rada ze samých televizáků? Ať zvolíte jakýkoli systém volby, vždycky se vám v podobném orgánu nakonec sejdou právníci, novináři, umělci, technici, vědci, podnikatelé. Přesně takhle je složená i dnešní RRTV. A k té odbornosti. Je to spíše okrajová zajímavost, ale nedávno jsem počítal akademické tituly kolegů a napočítal jsem jich skoro dvacet.

Nejčastěji ale býváte zpochybňován právě vy.

Je to docela paradoxní, protože právě já jsem v minulosti – na rozdíl od většiny ostatních – pracoval jak v soukromé, tak ve veřejnoprávní televizi. A pokud máte na mysli moji politickou příslušnost, nejsem v radě za ODS, ale daleko spíše za lidi, kteří volí ODS. A je to tak podle mě správně, že i v mediálních radách se střetávají lidé různých politických názorů. Na „nezávislé“ nevěřím.

Kolik je v radě straníků?

Asi tři nebo čtyři. Přesně to nevím, ani mě to moc nezajímá. Možná mi to nebudete věřit, ale platí jeden zajímavý postřeh. Největšími stranickými služebníky obvykle nejsou ti, kteří se transparentně hlásí k nějakému poltickému názoru, nýbrž ti druzí, nenápadní, neviditelní, neznámí. 

Často je také slyšet názor, že radu by neměla volit jenom sněmovna, ale také senát a prezident. Co si o tom myslíte?

V zásadě jsou možné všechny varianty. Ale i tohle volání je hodně účelové. Dokud měla ODS v senátu silné zastoupení, nikdo z „nezávislých odborníků“ za senát nebojoval. A už vidím, jak se stejní lidé perou za toto právo pro prezidenta, pokud by na Hradě seděl třeba Klaus nebo Zeman. (Pozn. 2003: Čas mi mezitím dal za pravdu. Prezidenta už v úvahách politiků, kupříkladu ministra kultury Pavla Dostála, nahradil premiér.) Problém nezávislosti RRTV je v něčem úplně jiném.

V čem?

Nikoli ve způsobu volby rady, ale v relativně snadném způsobu jejího odvolávání. Představte si, že permanentně pracujete pod výhružkami odvolání. Po čase si na to sice zvyknete, ale co jiného než hrubý politický nátlak to je?

Politici vám vyčítají nepořádek v televizích. Nezdá se vám, že právem?

Když se spolu rozhádají soukromé firmy, regulační orgán s tím nenadělá nic, i kdyby se na hlavu stavěl. V případě Novy nám někteří zazlívají, že jsme do tohoto sporu nevstoupili. Jsem však stoprocentně přesvědčen, že jsme jednali správně, protože obchodní spory musí vyřešit soud a ne regulační orgán. A potvrzuje mi to obdobná kauza sporu o TV 3. Tady většina radních pod obrovským politickým a mediálním tlakem – jen si vzpomeňte na profesionální mediální masáž P. R. agentury pana Hrabovského – podlehla pokušení urychlit vyřešení tohoto sporu  a odebrala licenci. Soud toto rozhodnutí zrušil a licenci panu Kindernayovi vrátil. Od samého začátku jsem tvrdil, že to nemůže dopadnout jinak. Jeden významný poslanec ČSSD (Pozn. 2003: Bohuslav Sobotka, dnešní ministr financí) nás zase chtěl odvolávat kvůli majetkovým změnám v Primě. Správnost postupu rady nakonec potvrdil soud. Pan poslanec to nejspíš ani neví. Teď stejný poslanec zase tvrdí, že se mediální rady musí změnit, protože se změnila sněmovna. Kdyby si alespoň přečetl zákon.

(červen 2002)

Méně té vody, chlapče! Méně té vody!

Odpověď na „přímý úder“ J. X. Doležala v Lidových novinách

Předesílám, že jsem hlasoval proti udělení pokuty České televizi za Obrázkáře i za dokument o Miki Volkovi. A na zasedání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsem argumentoval, že samotný výskyt vulgarismů, navíc jako funkčních výrazových prostředků uměleckého díla, ještě nemusí znamenat ohrožení psychického vývoje dětí. Přesto pokládám následné (a vlastně i předchozí) reakce některých publicistů za ztrátu soudnosti pro míru slov a argumentů. Plně sem patří i „přímý úder“ Jiřího X. Doležala (LN 10. 6. 2002), který ve svém textu dochází k naprosto absurdnímu tvrzení, že rada prý začíná ohrožovat samotnou demokracii.

Rada si před svým rozhodováním byla plně vědoma jisté kontroverznosti svého verdiktu, ať už bude jakýkoli. Škála názorů mezi diváky i odborníky na to, co morální vývoj dětí ohrožuje a co nikoli, je totiž velmi široká a různorodá. Právě proto se také rada nakonec rozhodla udělit tu nejmenší možnou pokutu, jakou zákon připouští, tedy 20 000 Kč. A kdyby to bylo možné, udělila by symbolickou jednu korunu. V „tiché dohodě“ s vedením ČT totiž počítá s tím, že se Česká televize obrátí na soud, protože jedině tak může vzniknout směrodatný výrok, který pro příště určí, jak v budoucnosti v obdobných případech postupovat. Patent na výklad zákona nemá ani rada, ani Česká televize.

Malá odbočka: Zajímavé je, že když před časem rada za stejný prohřešek pokutovala televizi Nova, naše „kulturní fronta“ mlčela, ač šlo o stejný problém. Tehdy se jednalo také o umělecký snímek,  totiž o kultovní film Gauneři. A narozdíl od ČT se Nova do kolize se zákonem dostala pouze o pár minut, neboť film začínal krátce před 22. hodinou.

A to je také jediné jádro věci, jediná otázka, na kterou se hledá odpověď. Otázka totiž nestojí, zda Obrázkáře a podobná díla uvádět či neuvádět, ale jen a pouze, zda je uvádět před či po 22. hodině. Jasný výklad a konečné rozhodnutí může poskytnout jenom soud. Takže až zase bude J. X. Doležal či kdokoli jiný psát o ohrožení demokracie či cenzuře, doporučil bych mu spolu s jinou filmovou klasikou: Méně té vody, Jirko! Méně té vody!

(Lidové noviny, červen 2002)

(Pozn. 2003: Aby snad nevznikla nějaká mýlka. K Jirkovi Doležalovi mám jinak naprosto pozitivní vztah a se sympatiemi sleduji jeho drogovou osvětu.)

Vysílací rada ve víru virtuální reality

David Smoljak je jen dalším z mnoha umanutých publicistů, kteří sterým opakováním klišé o neschopnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a její odpovědnosti za výsledek stockholmské arbitráže šturmují k její likvidaci. Skutečná motivace s ním spřízněných politických sil je však čistě mocenská a odvolání neoblíbené rady (A proč by také měla být oblíbená? Existuje snad oblíbený rozhodčí?) je krokem k politickému ovládnutí české mediální, přesněji televizní krajiny. Samo odvolání rady přitom není cílem, nýbrž prostředkem, protože instalace jiných osob by vedla k nové radě, která bude ochotna akceptovat zamýšlený kurs. Stávající rada se totiž ve své většině přes obrovský politický tlak a permanentní výhružky odvoláním nenechala vmanévrovat do role, jež jí ze zákona nepřísluší. Rada od počátku zaujala pevné stanovisko, že obchodní spory soukromých subjektů musejí vyřešit soudy, nikoli regulační orgán, a ještě k tomu dle politické objednávky. Úlohou rady je dohlížet na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a naopak její úlohou není a nesmí být suplovat kompetence jiných institucí, především soudů.

Ač mnozí politici radu kritizují za nečinnost, byli to ve skutečnosti právě oni, kdo změnami vysílacího zákona radě v průběhu let postupně odebrali řadu kompetencí, které by se jí hodily jako nástroj, jak do některých sporů aktivněji vstoupit. Téměř legendární je z tohoto pohledu novela Hany Marvanové, která zrušením licenčních podmínek radu zbavila veškerých kompetencí směrem k tzv. servisním firmám. Obrazně řečeno, odsoudila radu do role rozhodčího, kterého poslali pískat zápas, leč sebrali mu píšťalku. A ti, co mu ji zabavili, se rozčilují, že sudí nepíská. 

Bylo by poctivé, kdyby žurnalisté sdělovali veřejnosti všechny skutečnosti ve spletité hře kauzy Nova. Jenomže naprostá většina českých sdělovacích prostředků se zaměřila pouze na kritiku a rozkrývání skutků Železného a spol. Kdyby stejnému zkoumání a kritice podrobili také Laudera, asi by veřejnost byla překvapena, že věci zdaleka nejsou tak černobílé, jak je jí už několik let podsouváno. Radní tyto informace mají, z čehož vyplývá, že Železný pro ně není jediným viníkem. Na rozdíl od veřejnosti radní vědí, jak povzneseně nad české zákony se tu chovali konkrétní zahraniční investoři a jakých užívali metod. Tento rozpor je prakticky nesdělitelný, protože běžný občan, jehož názor modelují právě zmínění novináři, žije vlastně v jiném světě, ve světě virtuální reality.

Smoljak i jiní se zaklínají stockholmskou arbitráží. Jenže ona také proběhla – ve zcela stejné věci – arbitráž londýnská. A ta přes dílčí výhrady jednoznačně a všemi hlasy arbitrů konstatovala, že Česká republika ani RRTV svojí činností či nečinností nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu. Naopak stockholmská arbitráž vykazuje tolik pochybení, nelogičností a vad na kráse, že je takřka nepochopitelné, že vůbec může někomu sloužit k podpásovým, politicky účelovým obviněním dnešních radních. Jejich vina má totiž spočívat v tom, že prý vytvořili rozdvojený systém, kdy televizi tvořily licencovaná společnost a její servisní organizace. Jenže s tímhle nápadem přišli sami zakladatelé Novy. A hlavně (!): stalo se tak v roce 1993, kdy nikdo (!) z dnešních radních v radě vůbec nezasedal. Druhá vina má spočívat v tom, že rada prý dopisem podpořila Železného ve věci neexkluzivity vztahů mezi CET 21 a tehdejší serviskou ČNTS. Jenže ani to není pravda. Rada pouze vyjádřila svůj obecný názor na exkluzivitu v kontextu zákona o vysílání. Dopisy stejného znění tehdy obdrželi i jiní provozovatelé, TV Prima a rádio Alfa. Proč se nikdo nepídí po tom, kdo a jakým způsobem republiku ve Stockholmu zastupoval a zda učinil skutečně vše pro její úspěch? Jestliže tehdejší náměstek ministra financí odpovědný za tuto věc dělal protistraně poslíčka, vzbuzuje to přinejmenším jisté rozpaky.

Další lež jsou údajné neprůhledné televizní vlastnické vztahy. Nova, Prima i Galaxie mají zcela konkrétní a známé majitele. V případě Novy jsou vlastníci ve sporu. Není na to sice hezký pohled, ale je to jejich právo. Buď se nakonec dohodnou nebo to vyřeší soud. Tak to v kapitalismu chodí.

Jestli ale vinou má být dodržování zákonů, pak – přiznávám – je RRTV vina v plném rozsahu. Je to sice absurdní, ale co jiného od světa virtuální reality čekat.

(MF Dnes, červenec 2002)

Hrobař(ka) do čela mediální komise

Po přečtení rozhovoru s Hanou Marvanovou na serveru Česká média mne napadá jediné: Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu! Paní poslankyně je totiž osoba v otázkách mediální problematiky přímo zoufale nekompetentní a její možné zvolení do funkce předsedkyně Stálé komise pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vyplývající z koaličních dohod, je výsměchem odbornosti, kterou se právě vládní představitelé tak často a rádi zaklínají.

Paní poslankyně v rozhovoru kombinuje děravou paměť, polopravdy a lži. Původní motivací k novelizaci zákona o vysílání (301/95 Sb.) skutečně byla ambice Marvanové zliberalizovat přístup ke kabelovému a satelitnímu vysílání. Jenže výsledkem její amatérské „liberalizace“ byl nakonec faktický pokles (!) počtu subjektů, které po schválení její novely vstoupily na satelitní a kabelový trh. Další pravdou je, že následně musel být její zákon opět novelizován a provozovatelé kabelových a satelitních televizí, vytvářející vlastní program, se opět vrátili z režimu registrace do režimu licencování.

Paní poslankyně si naopak „elegantně“ nepamatuje, že hlavním problémem její novely byl paragraf, který provozovatelům vysílání umožnil požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek. Čehož pochopitelně naprostá většina z nich využila. Právě tehdy rada ztratila jedinou vazbu na tzv. servisní firmy, protože jejich propojení na regulační orgán upravovaly právě a jen licenční podmínky.

Za naprostou licoměrnost pak lze označit tvrzení Marvanové o nečinnosti rady v kauze TV Nova. Právě jejím přičiněním totiž rada přišla o jedinou kompetenci a nástroj, jak do sporů licencované společnosti se servisní firmou aktivněji vstoupit. 

Snad mohu připojit i osobní svědectví. Právě Hana Marvanová je jediným politikem, který po mně za osm let mého působení v RRTV zcela nevybíravým způsobem vyžadoval dodržování stranické (což znamenalo její) linie. Tehdy byla ještě poslankyní za ODS. A právě proto, že jsem se jejímu tlaku nikdy nepodřídil a jednal naopak podle svého vlastního přesvědčení, jsme byli od prvopočátku v konfliktu.

Líbivou sezónní písničku o „odpolitizování“ mediálních rad začala tato politička zpívat až poté, co navlékla dres Unie svobody. Ve skutečnosti je však tzv. odpolitizování rad pro politiky typu Marvanové pouze nástrojem revanše a osobního vyřizování účtů.

V názoru na odbornou mediální způsobilost paní Marvanové zřejmě nejsem sám. Své jistě řeknou její kolegové poslanci, co neztratili paměť. Možná že by bylo také dobré zapátrat třeba na Louči, specializovaném mediální serveru Milana Šmída. Byl to totiž právě on, kdo Hanu Marvanovou nazval hrobařem české mediální legislativy.

(červenec 2002)

Omluva Haně Marvanové

Ve svém článku Hrobař(ka) do čela mediální komise jsem napsal: „V názoru na odbornou mediální způsobilost paní Marvanové zřejmě nejsem sám. Své jistě řeknou její kolegové poslanci, co neztratili paměť. Možná že by bylo také dobré zapátrat třeba na Louči, specializovaném mediální serveru Milana Šmída. Byl to totiž právě on, kdo Hanu Marvanovou nazval hrobařem české mediální legislativy.“

Citoval jsem pouze po paměti a neměl po ruce přesné znění toho, co Milan Šmíd před lety napsal. Nyní to on sám připomněl na svém serveru (www.louc.cz). Cituji: „Kdyby Hana Marvanová nebyla sympatická mladá dáma, a kdyby na jejím místě stál třeba Ondřej Zemina, řekl bych mu s chutí: „vrať se do hrobu mediální legislativy, který jsi pomáhal vykopat.“

Za nepřesnou citaci se omlouvám jak Haně Marvanové, tak Milanu Šmídovi a čtenářům. Více podrobností na téma Marvanová a mediální legislativa lze nyní aktuálně vyhledat právě na Šmídově Louči.

(srpen 2002)

Občanská liga bezostyšně lže!

Kdyby kdokoli chtěl profesně a odborně znemožnit Občanskou ligu, sdružující pohrobky televizní vzpoury, asi by se mu to nikdy nepovedlo tak dokonale, jako samotným aktivistům této občanské iniciativy, když se na poslaneckou sněmovnu obrátili s výzvou k odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Lidé, kteří neustále zpochybňují odbornou a morální způsobilost druhých, předložili poslancům text, který se doslova hemží chybami, omyly a demagogií.

Není pravda, že rada „dlouhé měsíce toleruje neprůhledné vlastnické vztahy v TV Nova“. Tito vlastníci jsou známi. Jejich vzájemné spory však v civilizované zemi, nedosáhnou-li dohody sami, musí vyřešit soud, nikoli regulační orgán. Naopak byla to právě RRTV, kdo svými kroky eskalaci sporu zabránil. V jedné zásadní věci se však rada od Občanské ligy vskutku liší, a to je také nejspíš faktické jádro problému: Jejím hlavním cílem – na rozdíl od aktivistů – rozhodně není právně bezdůvodná likvidace oblíbené soukromé televize.

Dále není pravda, že „RRTV protizákonně umožňuje volební kampaň ředitele TV Nova Vladimíra Železného“. Skutečnost je taková, že počínání Vladimíra Železného prostě není v rozporu se zákony. Naposledy to konstatovala také mezinárodní instituce Transparency International. Jiná otázka je, jestli naše zákony jsou dokonalé. Ale to není odpovědnost rady.

Pro nový zákon o vysílání loni hlasovalo135 ze 176 přítomných poslanců. Návrh předložila skupina poslanců. Svalovat odpovědnost za tento zákon na samojediného Miloslava Kučeru je čiročirá demagogie. Poslanci se navíc vůbec nemají za co stydět. Přijetí tohoto zákona otevřelo cestu k uzavření další z bruselských přístupových kapitol. Samotné prodloužení licence je přitom zcela běžnou součástí legislativy demokratických zemí. Je to veskrze pozitivní věc, která přináší větší podnikatelskou stabilitu a jistotu. Toto ustanovení již využila a ještě využije řada vysílajících subjektů, Nova je pouze jedním z nich.

Obvinění RRTV, že si „nechala vypracovat písemné podklady, které ve svých důsledcích mají podpořit likvidaci druhého programu ČT“, je neomluvitelná rána pod pás. Rada totiž ve skutečnosti ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem zadala studii, která teoreticky potvrzuje možnost paralelního provozu analogové sítě ČT 2 a digitálního veřejnoprávního multiplexu, který České televizi umožní vysílat čtyři programy. Že se v těchto technických otázkách neorientují senioři, jako jsou pánové Krejčík či Vaculík, se dá ještě pochopit. Pokud se pod tento technický blábol podepíše šéfodborář Dekoj, technik České televize, odborně jej to zcela diskvalifikuje a neprodleně by měl požádat o rozvázání pracovního poměru.

Nikdo signatářům výzvy neupírá zásluhy, jichž dosáhli ve svých oborech (přesněji spíše někteří z nich). Ani to je však neopravňuje, aby z pozice Pravdou a Láskou pomazaných Všeználků špinili ty, jejichž jedinou „chybou“ je to, že mají na řadu věcí jiný názor. Je plným právem každého občana stěžovat si v parlamentu. Je to i právem kterékoli občanské iniciativy. I takové, která již dávno připomíná zhrzenou bojůvku permanentní revoluce. Jejím právem však není bezostyšně lhát.

(říjen 2002)

Fakta a tlachy 

Petr S. se na chatu Českých médií zostra obul do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že nese vinu za kde co. Reagoval jsem tamtéž, že to jsou tlachy, kterých jsou plné noviny, ať uvede fakta. Petr S. pak napsal následujících šest „faktů“. Jelikož je to přímo modelová ukázka virtuální reality, kterou se zde podařilo vytvořit, stojí za to reagovat poněkud šířeji.

Petr S. uvádí:

1. fakt: Za stav mediální scény je ze zákona odpovědná RRTV
2. fakt: RRTV je státním regulačním orgánem, který má za povinnost dohlížet na elektronická média, uděluje a odebírá licence atd.
3. fakt: RRTV udělila licenci CET 21 a přímým účastníkem řízení bylo CEDC, předchůdce CME
4. fakt: Během roztržky v TV Nova odmítla RRTV přijmout jakýkoliv krok, který by uchránil investice CME v ČR
5. fakt: ČR prohrála arbitráž se CME a teď se již čeká jen na určení výše odškodného
6. fakt: ČR je stát a jejím regulačním orgánem trhu elektronických médií je RRTV
7. 
Odpovídám:

Ad 1) Ze zákona nic takového nevyplývá. V Česku existují skoro tři stovky vysílajících subjektů, stovky novin a časopisů, mediální problematikou se zabývá ministerstvo kultury, vláda, sněmovna, senát, soudy. Existují čtyři mediální rady. Všichni ovlivňují stav mediální scény. Svůj díl odpovědnosti má nepochybně i RRTV, ale je to kamínek z velké mozaiky.

Ad 2) Souhlasím. No a co?

Ad 3) Účastníkem jakéhokoli licenčního řízení je podle zákona vždy jen subjekt, který žádá o licenci. V případě televize Nova to byla společnost CET 21. Firma CEDC do ní posléze se souhlasem rady vstoupila s podílem 1,25 procenta. Na tom se nikdy nic nezměnilo a nikdo to nezpochybňuje. Investici CEDC do servisní firmy ČNTS garantovala licenční podmínka č. 17. CME není právní nástupce CEDC.

Ad 4) Investice si na prvním místě musí chránit sám podnikatel. Dobrými smlouvami, správnými manažerskými rozhodnutími. RRTV nemá právo vstupovat do obchodních sporů soukromých subjektů. To musejí vyřešit soudy. Poté, co společnost CET 21 sama a z vlastní vůle požádala o zrušení licenční podmínky č. 17, přišla rada o jediný nástroj, jak do vztahů CET 21 a ČNTS vstoupit. Zrušení licenčních podmínek umožnila novela vysílacího zákona 301/95 Sb. (Marvanová a spol.). Rada byla ze zákona povinna vyhovět.

Ad 5) Stockholmská arbitráž obsahuje řadu sporných momentů. Podrobně je ve svém separátním nesouhlasném stanovisku popsal jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl. Česká republika proto, ač je to poměrně neobvyklé, napadla dílčí nález u švédského obecného soudu. Vějíř možností, jak celá věc dopadne, je stále široký.

Ad 6) RRTV není stát. Její odpovědnost je taková, jaké jsou její kompetence. Nezodpovídá za úroveň zákonů ani za činnost soudů a už vůbec ne za skutky soukromých podnikatelských subjektů. Klást vinu za spor, který má tolik různých vrstev a aspektů, pouze na regulační orgán, je čiročirá demagogie.

Na závěr už jen drobná poznámka. Nevím, jestli je pan Petr S. jen obyčejný čtenář. Spíš bych si vsadil, že je to někdo z lůna ČNTS. Ať tak či onak, jeho argumentace přesně zapadá do virtuální  reality, kterou se našim svobodným médiím podařilo okolo sporu o Novu vytvořit. Koneckonců píárová agentura, najatá a placená Lauderovou CME, na tom usilovně pracuje už tři roky. Nedělám si žádné iluze, že moje publikační činnost na tomto stavu může něco zásadního změnit. Vyhrát nad lidskou blbostí se nedá. Ale vzdát se to nesmí.

(prosinec 2002)

Pavel Dostál kdysi býval normální. Patřil k poslancům, se kterými se dalo normálně diskutovat. Byla s ním legrace. Brzy jsme si začali tykat. Považoval jsem ho za kamaráda. Byl to on, kdo v roce 1997 zabránil bezdůvodnému odvolání rady, jež už tenkrát osnovala Hana Marvanová. (Tehdy ovšem na opačné straně barikády, coby spojenkyně Vladimíra Železného. Pracovní metody některých politiků se, jak je vidět, nemění.) Pak se Pavel Dostál stal ministrem a já se nestačil divit. Sebestřednost, netolerance k odlišným názorům, vyřizování osobních účtů z pozice síly, podpásová obvinění, lži, demagogie. To je jen krátký výčet Dostálova ministerského repertoáru.

Ministr Dostál ztrácí soudnost

Ministr kultury Pavel Dostál ztrácí soudnost a zřejmě i schopnost logického smýšlení. V rozhovoru pro MF Dnes jedním dechem říká, že mediální rady je třeba odpolitizovat, jinými slovy odvolat a převolit, a stejným dechem, že o licencích by měla rozhodovat vláda. Političtější orgán, než je vláda, neznám. Mějme se proto na pozoru. Nová vláda chce pod falešnou rétorikou o odpolitizování zpolitizovat celou mediální sféru po svém. Kupříkladu zákon o České televizi uvádí doslova: Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Pan ministr Dostál nám zřejmě vzkazuje, že politické proudy musejí být podle jeho gusta.

(červenec 2002)

Neuvěřitelný Dostál

„Rada pro rozhlasové a televizní vysílání by měla být na nejbližším zasedání poslanecké sněmovny odvolána, protože nezasáhla proti pořadu Volejte řediteli, ve kterém si Vladimír Železný dělá reklamu pro svoji senátní kampaň,“ prohlásil ministr kultury Pavel Dostál v trojjediné roli prokurátora, soudce a kata.

Ale co když je všechno jinak? A ono to s takřka stoprocentní jistotou jinak samozřejmě je! Co když Železného pravidelná one man show, ať už se nám líbí nebo nelíbí, prostě v rozporu se zákonem není? Co když Železný není ani v rozporu se zákonem volebním? Koneckonců o své kandidatuře se ve Volejte řediteli nezmínil nikdy ani slovem. Co když Rada pro rozhlasové a televizní vysílání prostě nemá proti čemu zasahovat? Ona tu totiž není od toho, aby známkovala etiku či morálku, jejichž hranice jsou veskrze subjektivní, nýbrž aby sankcionovala konkrétní porušování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.

Z toho všeho by pak vyplývalo, že Dostálovi nejde ani tak o dodržování zákonů, jako spíše o ten nejpřízemnější politický boj. Tím, že vystupuje proti jednomu senátnímu kandidátovi, nahrává jiným či jinému. A jestliže rada nemá z čistě právního hlediska proti čemu zasahovat, pak je Dostálovo volání po jejím odvolání tím nejhrubším a nejpodlejším politickým zasahováním do činnosti nezávislého regulačního orgánu.

A propos. Vystupovat naráz v roli prokurátora, soudce a kata, na to byli kabrňáci jiní páni, totiž soudruzi. Skoro to evokuje myšlenku, že být bývalým bolševikem prostě nelze.

(září 2002)

Pane ministře Dostále, odstupte!

Od té doby, co ministr kultury Pavel Dostál neuspěl se svojí „policejní“ verzí zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, obviňuje všechny, včetně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), kteří podporovali konkurenční poslanecký (autoři Buzková, Kučera, Langer, Pleva) návrh tohoto zákona z vazalství, tu k Železnému, tu k Fleischmannovi.

Před půl rokem Dostál obvinil RRTV, že nezasáhla proti upoutávkám na novácké Peříčko a hned ve sněmovně žádal její odvolání. O tom, že rada v té věci již dávno vedla správní řízení, neměl ani ponětí. Ve sněmovně z toho byla blamáž. Že by bylo vhodné se radě omluvit, jej v jeho ministerské bohorovnosti samozřejmě ani nenapadlo.

Nyní pan ministr opět šturmuje k odvolávání RRTV. Železný prý – podle něho – porušuje zákon. Kandiduje do senátu, dál uvádí své Volejte řediteli a rada nic nedělá. Dokonce se jasně usnesla, že Železného počínání není v rozporu se zákonem.

V radě zasedají tři právníci, dva z nich jsou docenty na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, úřad rady disponuje vlastním právním oddělením a rada si obvykle ještě objednává externí právní expertízy. Dostál je vyučený chemik. Skoro by to bylo úsměvné, kdyby nešlo o zatraceně vážné věci. Ministr kultury totiž pod pohrůžkou odvolání vydírá nezávislý regulační orgán, aby účelově porušoval zákon. Vyučenému chemikovi vůbec nedochází, že právo je nedělitelné a něco takového, jako je svoboda slova (Kde jsi, svěrákovská kulturně mediální fronto?), platí i pro jím nenáviděného ředitele komerční televize.

Není přitom sporu o tom, že Volejte řediteli zřejmě poskytuje Železnému jistou výhodu. Být majitelem proslulé cestovní kanceláře může být také výhoda. Každý ví, že rovněž profese lékaře je pro volební klání výhodou. Šaškovat v televizních estrádách v pozici ministra kultury, tu s Petrem Novotným na Nově, tu s Jaroslavem Duškem na ČT, může být také výhoda. Jenže výhoda v tomto smyslu – ať taková nebo onaká – ještě neznamená porušení zákona.

Ministr, který nechápe, že člen vlády tu není od toho, aby rozhodoval, co je a co není v rozporu se zákonem, ministr, který se opakovaně vměšuje do činnosti nezávislé mediální rady, ministr, jenž tento orgán vyzývá k cenzurním zásahům, ministr, který porušuje zákony a tím i svoji přísahu, do vlády nepatří.

Pane ministře Dostále, ze všech těchto důvodů vás vyzývám, abyste rezignoval na svoji funkci! Že vaše osobní vendeta vystavuje další blamáži vaši vlastní politickou stranu, mi může být vcelku jedno. To, že si zahráváte s pověstí české vlády, poslanecké sněmovny a České republiky, mi jedno není. Doufám, že to není jedno ani premiérovi Vladimíru Špidlovi.

(září 2002)

Dostál už je jenom směšný

Ministr Dostál pokračuje ve své komické sérii. Nemůže vydýchat, že ve výběrovém řízení na post šéfa Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zvítězil jeho úhlavní stranický nepřítel Miloslav Kučera. Nebude proto od věci připomenout si několik momentů z nedávné historie. Oba pány totiž leccos spojuje a rozděluje.

Kučera i Dostál jsou oba členové ČSSD. Kučera poslancem donedávna byl, Dostál je jím stále. Oba dva připravovali v minulém volební období zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Tady však už podobnost končí a začíná to, co oba pány doslova fatálně rozdělilo. Zatímco Dostál se svojí „policejní“ verzí zákona totálně pohořel, když se proti němu v konečné fázi postavila nejen naprostá většina politického spektra, ale i rádia, televize a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Kučera naopak spolu s dalšími poslanci (Buzková, Langer, Pleva) se svojí verzí uspěl. Zákon byl přijat, Petra Buzková jej v čele delegace našich poslanců obhájila v Bruselu a díky tomu také mohla být uzavřena další přístupová kapitola. Chybělo tehdy jen málo – a to je asi ta vůbec nejpodstatnější informace – a Kučera vystřídal Dostála v ministerském křesle. (A to se přece neodpouští, viď, Pavle!)

Neméně oba pány také rozdělila televizní krize. Zatímco Dostál se populisticky postavil na stranu vzbouřenců a od té doby se vyhřívá v jejich mediální přízni, Kučera byl jedním z jejich nejdůslednějších a nejnekompromisnějších kritiků. A to naši milí novináři také neodpouštějí. A tak se zrodila kauza „cenzor“.

Novodobí novinářští svazáci sice o tom, jak to chodilo s bigbítem za totality, vědí doslova „kulový“, ale s o to větší suverenitou a radostí cejchují úhlavního nepřítele. A vyznavačům Pravdy a Lásky je koneckonců také kdejaká podpásovka tradičně dobrá. Svých pěti minut slávy se tak v České televizi dočkal i Slávek Klecandr ze skupiny Oboroh, který přispěchal potvrdit, jak Kučera „cenzuroval“ jejich texty. Asi ho přitom ani nenapadlo, že samotná existence Oborohu, folkrockové skupiny s náboženskými texty, byla v osmdesátých letech vlastně anomálií. V severních Čechách či Praze by si nejspíš ani nevrzli. Pardubický Kučera jim jeden text „zcenzuroval“ a dvacet jiných „pustil“. Co na tom, že na takovémhle principu existovala celá Porta, všechny Rockfesty a přehrávky vůbec. Co na tom, že tento pokroucený systém byl produktem pokroucené doby, respektive komunistických mocipánů a nikoli všech těch dramaturgů a jiných přehrávkových páprdů, co jich jen bylo. Co na tom, že stejným způsobem by šlo za cenzory označit některé dnešní vážené majitele rádií či slovutné a uznávané hudebníky, kteří zasedali v přehrávkových komisích. Co na tom, že ti skuteční cenzoři se musejí mlátit smíchy o zem, že zatímco po nich nikdo ani nevzdechne, vyrobí naše „svobodná“ média prototyp cenzora z nešťastníka, který na pardubické ókáesce externě lektoroval texty a byl rád, že je rád. Co na tom, že právě Kučera si v době normalizace sám dost užil. Ale co o tom vědí naši postpubertální žurnalističtí sekerníci? (Pozn. 2003: „A teď si podáme Štěpánka. Toho vystřelíme na měsíc.“ Přesně těmito slovy vyjádřil své představy o poslání a práci veřejnoprávní televize redaktor Martin Schmarz. Stalo se po odvysílání Fakt o Kučerovi.)

Avšak zpátky k Dostálovi. Jeho vrcholným komickým číslem je výrok, že Kučera „má na svědomí brutální politickou deformaci mediální scény“. Nezbývá mi než pana ministra diskrétně upozornit, že další brutální deformátorka, totiž spoluautorka onoho zákona Petra Buzková, toho času ministryně školství, s ním nyní sedí v jedné vládě. Tuto „brutální deformaci“ pak jistě způsobili také všichni Dostálovi spolustraníci, kteří pro zákon zvedli ruku. (Jen tak mimochodem: ze 176 přítomných poslanců hlasovalo pro 135.) A v neposlední řadě je vrchním brutálním deformátorem expremiér Zeman, protože Kučeru – jenž za (likvidací Novy, Železného, Fleischmanna, rady atd.) umanutého, leč předložit průchodný zákon neschopného Dostála odpracoval to, co bylo nezbytné pro uzavření přístupové kapitoly v Bruselu – nejen že vysoce ocenil, ale bruselský pokrok ještě k tomu vydával za úspěch sociálně demokratické vlády.

Je to smutný pohled, jak se z kdysi docela normálního člověka stává kašpar, který své postavení zneužívá k vyřizování osobních účtů.

(říjen 2002)

(Pozn. 2003: K tomuto článku se úzce vztahuje text nazvaný Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor? z kapitoly Novináři všech zemí, spojte se!)

Dostál ví, jak se píše „vůl“

Obrátil se na mne pan Vladimír Levinský z Ústí nad Orlicí, člen Konfederace politických vězňů, a poskytl mi svoji korespondenci s ministrem kultury Pavlem Dostálem. Je to zajímavé čtení, neboť má jistou vypovídací hodnotu. Posuďte sami.

Nejprve napsal pan Levinský ministru Dostálovi. Stalo se tak v souvislosti s vypjatou situací kolem krize v České televizi a dopis obsahoval kritiku ministra za podporu stávky. Člen vlády České republiky Pavel Dostál mu odpověděl na hlavičkovém papíře ministra kultury takto:

Vážený pane Levinský,

nevím, proč mi otevřeným dopisem sdělujete, že hodláte porušit zákon neplacením televizního poplatku. Zřejmě asi netušíte, že se platí za přístroj, nikoli za program. A ve slově kultura se nepíše kroužkované „u“. To se píše například ve slově „vůl“.
(podpis Dostál)

V Praze 23. března 2001

Pan Levinský panu ministrovi odpověděl takto:

Vážený pane ministře,

uctivě Vám děkuji za Váš dopis ze dne 23. 3. 2001 a Vaše poučení, kde se píše kroužkované „u“. Bohužel jsem jako školák za první republiky na Slovensku neměl možnost tuto znalost české gramatiky získat. Protože často nedostávám dopisy od pánů ministrů, rád se Vaším dopisem chlubím svým přátelům a známým. Nejvíce se jim líbí dvě poslední slova: „vůl“ a Váš podpis.

Přeji Vám pevné fyzické a hlavně psychické zdraví!

(podpis Levinský)

Ústí nad Orlicí, 15. 4. 2001

Myslím, že jakýkoli komentář není třeba. Závěr, jak kulturního máme ministra kultury, si jistě každý učiní sám.

(říjen 2002)

Dostálovo křivé obvinění Rady

Jestli je skutečně pravda, že ministr kultury Pavel Dostál ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže prohlásil, že je přesvědčen, že Česká republika zaplatí Ronaldu Lauderovi miliardy korun, měl by pro naprostou nekompetentnost a ztrátu soudnosti okamžitě rezignovat na svoji funkci. Jedna věc totiž je Dostálova nenávist k televizi Nova a jejímu řediteli, kterou dává najevo na každém kroku. Úplně jiná věc však je spor s Ronaldem Lauderem. Ve sporu s jeho společností CME, v němž jde o obrovskou sumu peněz, totiž není Nova, nýbrž Česká republika. A Dostál je členem její vlády. S trochou patosu se dá přímo říci, že za podobné skutky se za války staví ke zdi.

Arbitráž není soud a arbitři nejsou soudci. O paragrafy tu sice jde také, ale zdaleka ne jenom o ně. Rozhodnutí arbitrů může ovlivnit a také častokrát ovlivňuje spousta dalších okolností. Jestliže část našich politiků již dopředu vyvolává poraženeckou náladu a (sebe)obviňuje osoby a instituce z České republiky, jejichž vina neexistuje, natož aby byla prokázána, dokonale to nahrává protistraně. Můžeme si být jisti, že Lauderovi právníci to budou umět zužitkovat. Dostál už teď vinu hází na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a honem honem ji chce odvolávat. (Snad aby i arbitři věděli…) Tito politici si sobecky přihřívají polívčičku svých krátkozrakých stranických zájmů, leč zároveň – jaksi bokem – strašlivě škodí vlastní zemi. Uvědomují si to vůbec?

Dostálovo podpásové jednání je neomluvitelné ještě z jiného důvodu. Dostál totiž není v mediálně legislativní problematice žádný nováček. Dobře ví, že jestli někde existuje uzlový bod celé budoucí války o Novu, pak je to novela zákona o vysílání 301/95 Sb. Takže také ví, že napřed by si před svým prahem měla zamést sama poslanecká sněmovna. Právě tato norma umožnila zrušení licenčních podmínek. Zrušením licenční podmínky č. 17 rada přišla o jediný nástroj, jak do sporu o Novu případně vstoupit. Dostál proto také musí vědět, že se svalením viny za celou arbitrážní patálii na radu to zdaleka není tak jednoduché. Proč to připomínám? Protože hlavní autorku oné nešťastné novely, Hanu Marvanovou, jsme tehdy ruku v ruce kritizovali spolu. On jako opoziční poslanec, já jako místopředseda rady a zároveň Marvanové spolustraník. Podstata věci se od té doby nijak nezměnila. Změnila se stranická příslušnost Marvanové. A také to, že Unie svobody dnes s Dostálovou rodnou sociální demokracií tvoří křehkou stojedničkovou vládní koalici.

Když se někdo dopouští křivého obvinění,  běžně se to nazývá zločinem. Jak nazvat to, co dělá Dostál?

(prosinec 2002)

Dostál žongluje s fakty

Reagovat na ministra kultury Pavla Dostála, zaslepeného osobní nenávistí, snad už ani nemá cenu. Takže pouze dvě věcné poznámky k jeho žonglování s fakty. Dostál strašně touží odvolat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Chybějí mu k tomu však zákonné důvody. Proto se je zoufale snaží vytvořit. Další pokus se odehrál v rozhovoru pro Právo (5. 12. 2002). Dostál tvrdí, že rada prý „nerespektuje soudní rozhodnutí“ a já osobně jsem prý dokonce „způsobil mezinárodní ostudu“, neb jsem „zpochybnil nestrannost arbitrážního tribunálu a průběh arbitrážního řízení“. Jaká je skutečnost?

Právní problém okolo dvou rádií skutečně existuje, jenže jeho prapůvod není ve zlovůli rady, nýbrž v chybně napsaných přechodných ustanoveních nového zákona o vysílání. Těmto rádiím totiž vznikl – podle nového zákona – právní nárok na něco (na licenci, respektive na kmitočty), co jim nelze poskytnout, protože to – podle starého zákona – již řádně získal někdo jiný. Ono rozhodnutí soudu je při nejlepší vůli nevykonatelné. Ministr radě vlastně vyčítá, že rozhodovala podle tehdy platného starého zákona a neřídila se zákonem, který teprve někdy v budoucnosti (a rada v onom okamžiku nevěděla kdy) teprve vstoupí v platnost.

První, kdo zpochybnil nestrannost stockholmského arbitrážního tribunálu byl přímo jeden z arbitrů JUDr. Jaroslav Hándl. Odmítl podepsat dílčí nález a zároveň vydal vlastní nesouhlasné stanovisko. Lze ho nalézt na webových stránkách ministerstva financí (www.mfcr.ct) v rubrice Různé. Je to docela silná káva. Stockholmský výrok dále zpochybňuje právní stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky. Také na jeho základě stockholmský výrok zpochybnila samotná Česká republika, když se odvolala k obecnému švédskému soudu. Ve vládě České republiky sedí Dostál, nikoli Štěpánek. Já jsem o celé věci pouze napsal pár článků.

Na osobní invektivy Pavla Dostála reagovat nebudu. Umanutý pan ministr mi za to nestojí.

(prosinec 2002)

Pavel Pecháček pro mě býval chodící legendou, stejně jako Rádio Svobodná Evropa. A byl jsem před lety opravdu pyšný na to, když mi nabídl tykání. Když si pak spolu s Vlastimilem Ježkem, bývalým generálním ředitelem Českého rozhlasu, vymysleli projekt stanice ČRo 6/RSE, který měl na tradici Svobodné Evropy navázat, pokládal jsem to za dobrý nápad a podporoval jsem je. Pak šel čas a pochybnosti narůstaly a narůstaly. A já si teprve zpětně uvědomil, proč jsem vlastně už v dobách totality, tehdy však určitě spíše podvědomě, více preferoval Hlas Ameriky. Stanice ČRO 6/RSE totiž opět až příliš začala připomínat propagandistické rádio. Jenže zatímco v době totality byla existence takové stanice logická, ba dokonce nezbytná a svým způsobem život zachraňující, a byla navíc opřená o jinak poctivou novinářskou práci, do normálních demokratických poměrů propaganda nepatří. ČRo 6/RSE však propagandistickou stanici jedné názorové politické skupiny v lecčem připomínala a mnoha lidem to začalo vadit. Šlo častokrát o věci, které lze jen těžko postihnout nějakou statistikou, ale příchylnost ČRo 6/RSE ke Hradu, nepolitické politice, čtyřkoalici, Impulsu, Děkujeme, odejděte! či televizním vzbouřencům byla očividná. Jen hluchý mohl tvrdit, že něco takového neexistuje. A jen slepý neviděl, že někteří redaktoři ČRo 6/RSE se osobně angažují v různých politických iniciativách, skoro se mi chce napsat pochybných.

Bylo proto jen otázkou času, kdy to někdo pojmenuje nahlas. Stalo se a také já jsem patřil mezi ty, kteří si své pochybnosti nenechali sami pro sebe. RRTV v té době dostala na vysílání ČRo 6/RSE několik stížností. Podle zákona je povinna je prošetřit. Nařídila proto standardní monitoring stanice. Reakce Pavla Pecháčka byla naprosto šílená.

Legenda zemřela.

Do Wagnerova a Rejžkova ringu vstupovat nebudu

Necítím potřebu polemizovat s pány Arnoštem Wagnerem (Pozn. 2003: Svérázný kolega z rady, který mi s asi tak půlroční periodicitou nabízí „mír“, aby ho obratem pokaždé porušil.) a Janem Rejžkem (Pozn. 2003: Svérázný publicista, spolupracovník ČRo 6/RSE, mimo jiné bývalý tiskový mluvčí ODA. Jeho představy o poctivé novinářské práci docela pěkně charakterizuje tato příhoda z doby televizní rebelie. V přímém kontaktním  vysílání své angažmá v ODA zapřel a ještě se před kolegy poťouchle chlubil, že dotaz posluchače přece zněl, zda je tiskovým mluvčím ODA a ne zda byl.), kteří měli snahu uštědřit mi na tomto místě (Pozn. 2003:  Lidové noviny, rubrika Přímý úder) přímý úder. Jejich  argumenty jsou tak chabé a vzdálené realitě, že mám nepatřičně trapný pocit, že kdybych s nimi vstoupil do ringu, knokautoval bych borce papírové váhy. Zmíním proto raději několik aktuálních souvislostí, které se odehrály přesně v ten samý čas, kdy LN poskytly oběma pánům prostor.

Den před tím, než vyšel Wagnerův článek, vcelku shodný s rozhovorem, který Wagner poskytl paní Rakušanové pro ČRo 6/RSE a který tato politická aktivistka promptně umístila na všechny možné webové stránky, přijala Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (všemi hlasy) toto usnesení: „Rada se distancuje od rozhovoru, který její člen Arnošt Wagner poskytl ČRo 6 v pořadu Události a názory dne 9. 6. 2001. Rada konstatuje, že A. Wagner v něm poskytl veřejnosti nepravdivé a zavádějící informace o motivaci a dalších okolnostech monitoringu této stanice. Tím zároveň zpochybnil rozhodnutí Rady jako kolektivního orgánu a porušil tak etický kodex Rady.“

Jenom na okraj a spíše pro pobavení doplňuji, že pan Wagner zpochybňuje právo a mandát místopředsedy pověřeného komunikací s veřejností hovořit veřejně za radu. Přímo komické pak je, že tímto místopředsedou – jak docela jednoduše a logicky vyvozuji – mě zvolil i on sám. Rada v té době měla devět členů, dostal jsem osm hlasů a sám sebe jsem nevolil.

Na posledním zasedání se také přihodila věc, která nemá v dosavadní historii rady obdoby. Zasedání nemohlo pokračovat poté, co řada členů na protest opustila jednací místnost, když pan Wagner napadl jedinou ženu v radě nevídaně neomaleným způsobem. A to vše v době,  kdy tato kolegyně čelí smutným rodinným problémům, ba přímo v souvislosti s tím. Jeden z radních trefně pojmenoval Wagnerovo počínání jako lidský hyenismus. Laskavý čtenář, nechť si závěr učiní sám.

O den dříve, než vyšel Rejžkův článek, jsem se sešel s prezidentem Svobodné Evropy (RFE/RL) Thomasem Dinem, abychom si vyjasnili některé sporné věci. Pan Dine nakonec zcela  akceptoval jednoznačné stanovisko Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, že z hlediska našich zákonů je jejím jediným partnerem Český rozhlas, protože ČRo 6/RSE je pouze jednou z jeho stanic. Jinými slovy: po právní stránce žádné Rádio Svobodná Evropa v Česku a česky nevysílá. Jiná věc je, že „velká“ (americká) Svobodná Evropa (RFE/RL) prostřednictvím „malé“, k tomu účelu Pavlem Pecháčkem založené, Svobodné Evropy (RSE) hradí jednu čtvrtinu rozpočtu ČRo 6, konkrétně platy několika osob. Za podstatné pokládám, že pan Dine se mně i radě nakonec za své předchozí výroky omluvil.

A proč to vše zmiňuji v souvislosti s Janem Rejžkem? Protože jsme se také s panem Dinem naprosto shodli v názoru, že novinářským etickým zásadám Svobodné Evropy odporuje, pracují-li pod její „střechou“ či zaštítěni jejím jménem i osoby, které se chvíli vydávají za „nezávislé“ novináře a jindy se pro změnu bez nejmenšího uzardění angažují jako političtí aktivisté.

(Lidové noviny, červen 2001)

(Pozn. 2003: Ještě dříve než tento článek stačil v Lidových novinách vyjít, přesněji dokonce pouze pár hodin poté, co jsem jej do Lidovek odmailoval, ho měl ve Washingtonu na stole prezident RFE/RL Thomas Dine. Jeho podřízený se mě pak snažil přemluvit, abych netrval na jeho zveřejnění. Řekl jsem mu, že podobné praktiky bych spíše očekával za minulého režimu. Důrazně jsem se pak proti této indiskreci Lidových novin ohradil u jejich šéfredaktora Veselina Vačkova. V redakci pak kvůli tomu zřejmě bylo pěkné pozdvižení. Dotyčný(á) redaktor(ka) – informátor(ka) prý byl(a) potrestán(a).)

O Svobodné Evropě aneb Není žirafa jako žirafa

Ondřej Neff použil před časem hezký příměr. Když to má dlouhý krk jako žirafa, bambulky na hlavě jako žirafa, štětku na ocase jako žirafa a kopyta jako žirafa, pak to obvykle je žirafa. Já dodávám, že problém je v tom, že ta žirafa může být také plyšová, gumová nebo nafukovací. Přesně tohle mě napadá,  když přívrženci Pravdy a Lásky opět spustili jednu ze svých secvičených kampaní. Tentokrát jde o to, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání si dovolila, dokonce prý v roce 50. výročí Rádia Svobodná Evropa, monitorovat stanici Český rozhlas 6 –  Rádio Svobodná Evropa. Od monitoringu je prý jen kousek k cenzuře a zákazům, někteří blouzní dokonce o rušičkách.

Ve skutečnosti jde však z jejich strany o úmyslné matení pojmů a  zatemňování skutečného právního stavu. Ona totiž není Svobodná Evropa jako Svobodná Evropa a institucí tohoto jména je nějak – skoro se vkrádá slůvko podezřele – mnoho. V USA i v Česku. Naprosto nezpochybnitelným faktem přitom je, že americká stanice Radio Free Europe – Radio Liberty, která se před časem z Mnichova přestěhovala do Prahy, vysílání v češtině ukončila již před několika lety. Jinými slovy: americká Svobodná Evropa (RFE/RL) v České republice česky vůbec nevysílá!!! Rádio Svobodná Evropa – Rádio Svoboda (RFE/RL) totiž nevysílá do žádné ze zemí NATO! Ani to však některým lidem vůbec nebrání tvrdit pravý opak a zahlcovat veřejnost informacemi jak vystřiženými z rádia Jerevan. S podivem je, kolik se na tuto úroveň zařadilo známých „osobností“. Po zkušenostech z rebelie v České televizi však ani to příliš nepřekvapuje.

Celá věc se zrodila v hlavě Pavla Pecháčka, který vymyslel a posléze s bývalým ředitelem Českého rozhlasu Vlastimilem Ježkem zrealizoval projekt ČRo 6/RSE a pro jeho označení použil právě toto poněkud zavádějící jméno svého někdejšího zaměstnavatele. Právní stránka věci, ve smyslu odpovědnosti za vysílání, je však navzdory tvrzením a zbožným přání některých lidí naprosto jednoznačná: Jediným partnerem rady pro vysílání je v případě stanice ČRo 6/RSE veřejnoprávní Český rozhlas. Nikdo jiný také za toto vysílání nenese právní odpovědnost. Žádná firma s názvem Rádio Svobodná Evropa v Česku licenci k vysílání nevlastní, tedy ani nevysílá.

Jiná věc jsou ovšem toky peněz, především ty mezi „velkou“ (americkou RFE/RL) a „malou“ („Pecháčkovou“) Svobodnou Evropou. O těch se lze jen dohadovat, protože informace, které zainteresovaní lidé uvolňují pro veřejnost, jsou vždy neúplné a tím pádem i poněkud zavádějící. Upozorňuji, že tyto věci nejsou v kompetenci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a můj osobní zájem zjistit skutečný stav věcí pramenil spíše z faktu, že jsem byl do celé věci zatažen po útocích přívrženců Pravdy a Lásky a po naprosto neuvěřitelných vyjádřeních pana Pecháčka (RSE) a pana Dina (RFE/RL). Kompetenčně příslušnou radou je v tomto případě Rada Českého rozhlasu. Tato rada však mlčí.

Jeden zdroj mých informací říká, že Pavel Pecháček pro účely projektu ČRo 6/RSE v americkém státě Delaware založil soukromou firmu, která se jmenuje Rádio Svobodná Evropa. Přesně takhle, česky. Prezident RFE/RL Thomas Dine mi při našem osobním rozhovoru naopak tvrdil, že distribuce peněz mezi „velkou“ a „malou“ Svobodnou Evropou se děje přes neziskovou organizaci Rádio Svobodná Evropa, založenou ve Washingtonu. Ať je to tak či onak, každopádně platí, že americké peníze distribuované z RFE/RL přes RSE  tvoří pouze jednu čtvrtinu rozpočtu ČRo 6/RSE. Konkrétně jdou na platy sedmi osob. Ostatní zaměstnanci ČRo 6/RSE jsou placeni z koncesionářských poplatků a na rozdíl od první skupiny v průměrné domácí veřejnoprávní výši. Možné je i to, že platí obě varianty a toky peněz se v průběhu času měnily, právě tak jako vztahy mezi „velkou“ a „malou“ Svobodnou Evropou.

Pikantní je, že po našem osobním setkání, kdy jsme si věci docela zostra vyříkali, se prezident RFE/RL Thomas Dine za své skandální výroky o „komunistickém monitorování“ mě i radě omluvil. Problém je v tom, že zatímco předchozí urážlivé výroky odezněly veřejně, a zvláště někteří novináři jim okamžitě poskytli patřičný prostor, u této omluvy bylo přítomno celkem pět lidí.

Další oblíbená polopravda – možná, že přímo lež – je, že ČRo 6/RSE je prý společný projekt Českého rozhlasu, RSE a RFE/RL, potažmo i dalších stanic, jako jsou  BBC, VOA, Deutsche Welle atd. Skutečnost je však opět jiná. ČRo 6/RSE skutečně přebírá některé programy těchto stanic. Jenže tvrzení, že jde o společný projekt, má z hlediska našeho zákona o vysílání asi takovou logiku, jako kdyby se nám někdo snažil namluvit, že program ČT 1 je společný projekt České televize, Febia a Vachler Art Company. A to vše jen proto, že tyto firmy pro Českou televizi na zakázku vyrábějí některé pořady. Takže mě trochu neuctivě napadá, že kdyby měl Fero Fenič stejný „talent“ jako Pavel Pecháček, klidně by mohl tvrdit, že Febio v České republice provozuje televizní vysílání. Na druhou stranu však rozhodně netvrdím, že žádná smlouva o spolupráci mezi Českým rozhlasem, RSE a RFE/RL neexistuje. Rozhodně z ní však nelze vyvozovat tvrzení, že v České republice vysílá subjekt s názvem Rádio Svobodná Evropa.

Aby to všechno bylo ještě o něco komplikovanější, na stejných kmitočtech jako ČRo 6/RSE vysílá určitou část dne také skutečná americká RFE/RL. Pozor! Jenže ve slovenštině. A na toto vysílání také skutečně má americká RFE/RL licenci od české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Této skutečnosti však někteří opět využívají k mlžení o financování a zaměňování různých Svobodných Evrop. Po technické stránce se jedná o pozůstatek z dob federace. Pro české země i pro Slovensko jsou na středních vlnách koordinovány stejné kmitočty a takhle to zůstalo i po rozdělení federace. Jde o tzv. sdílené kmitočty, kdy se v průběhu dne na téže frekvenci střídají vysílající subjekty, v tomto případě Český rozhlas (ČRo 6/RSE) a RFE/RL. Jen pro pořádek dodávám, že toto „americké“ vysílání ve slovenštině vůbec není předmětem zájmu rady pro vysílání.

A aby to všechno bylo ještě zamotanější, na stejné adrese jako veřejnoprávní ČRo 6/RSE sídlí také další soukromá – tentokrát česká – firma toho jména, totiž Rádio Svobodná Evropa s.r.o. (?!?) Marně přemýšlím, jestli takhle nepřehlednou a zamlženou strukturu má nějaké soukromé české rádio, respektive k čemu vlastně tolik Svobodných Evrop je.

Nikdo Pavlu Pecháčkovi a spol. neupírá jeho minulé zásluhy. Zákony však platí pro všechny stejně. I pro ty, kteří si myslí že Svobodná Evropa je posvátná kráva, okolo které musíme našlapovat v uctivém oblouku. Z výše napsaného tedy vyplývá, že ČRo 6/RSE je ve skutečnosti něčím jiným, než za co jej někteří vydávají, totiž jednou ze stanic veřejnoprávního Českého rozhlasu. Nic více, nic méně. Nejsou to dvě spojené či spolupracující stanice, nýbrž jedna jediná. Opačné tvrzení má asi takovou logiku, jako kdyby nás někdo chtěl s naprosto vážnou tváří přesvědčit, že ČRo 1 – Radiožurnál není stanice jedna, nýbrž stanice dvě, totiž ČRo 1 a Radiožurnál. Nemám důvod nevěřit tvrzení, že („Pecháčkova“) RSE je nezisková organizace, ani nemám důvod nevěřit panu Dinovi, že ve „velké“ Svobodné Evropě chápou tu „malou“ jako svoji „dceřinku“. Jenom nechápu, proč odpovědní pánové kolem toho tak strašně mlží, místo aby veřejnosti přesně, jednoznačně a vyčerpávajícím způsobem řekli kdo, komu, kolik, kudy a za co. Takhle se vkrádá možná neopodstatněná, trochu potměšilá myšlenka, že „nezisková“ RSE  je pro pár lidí ve skutečnosti zisková až až. A jen se nechce, aby se o tom všeobecně vědělo. Dokonce jsem od jednoho zasvěceného člověka vyslechl velmi neuctivou, jedovatou poznámku, že posvátná kráva se přeměnila v dojnou.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání obdržela na ČRo 6/RSE několik stížností. A po výkonech kupříkladu pana Rejžka v době televizní krize a při vědomí politických aktivit některých „nezávislých“ redaktorů této stanice se ani není co divit. Povinností rady je tyto stížnosti prošetřit. Od toho tu rada je a na to také má ve svém rozpočtu peníze. Proto si přesně podle zákona vyžádala od provozovatele, tedy Českého rozhlasu, záznam vysílání ČRo 6/RSE třicet dnů zpátky. To je onen tak mytizovaný monitoring. Vůbec přitom není pravda, že monitoring ČRo 6/RSE provádí rada pro vysílání tento rok již potřetí. Ze strany rady pro vysílání se jedná o první monitoring této stanice. Objednavatelem onoho dalšího monitoringu ze začátku roku, kterého se zastánci Pravdy a Lásky dovolávají, nebyla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž Rada Českého rozhlasu. Rada pro vysílání jej donedávna vůbec neměla ani k dispozici. (Jen pro zajímavost uvádím, že tento monitoring zadaný Radou Českého rozhlasu jednomu z pracovišť Univerzity Karlovy, který má být důkazem objektivity a vyváženosti ČRo 6/RSE, ve skutečnosti vůbec nezahrnoval tu nejproblémovější část vysílání, totiž kontaktní pořady, třeba právě ty páně Rejžkovy. Jeho faktická vypovídací hodnota je tedy téměř nulová a docela zajímavé by bylo zjistit, kteří že to akademici se pod něj podepsali. Možná, že bychom tu objevili docela zajímavá jména.) Ale zpět k monitoringu rady pro vysílání. Analýzu vyváženosti provede nikoli rada sama, nýbrž na zakázku některá z vybraných firem, které se na takovou činnost specializují. Jediné, o co přitom jde, je zjistit, zda si některá politická skupina, politická strana či zastánci jednoho politického směru nepřisvojují právě tuto stanici veřejnoprávního rozhlasu více, než je zdrávo. Takové počínání by totiž bylo v rozporu se zákonem.

Podobných monitoringů různého rozsahu provádí rada během roku desítky. Jde tedy o naprosto standardní záležitost. Stejné analýze vyváženosti byly kupříkladu podrobeny Česká televize, Nova a ČRo 1 – Radiožurnál, respektive jejich zpravodajství a publicistika v době televizní krize. Nepředbíhejme tedy, třeba se v případě ČRo 6/RSE nakonec ukáže, že je všechno v nejlepším pořádku. (Pozn. 2003: Analýza fimry InnoVatio nevyváženost nepotvrdila. Myslím, že za to však spíše může použitá metodika a nikoli to, že by ve vysílání ČRo 6/RSE bylo vždy a všechno v pořádku. Ale je to můj osobní názor, který nikomu nevnucuji.) Anebo se ukáže, že ČRo 6/RSE nějakou skupinu, stranu či politický směr preferuje. I v takovém případě je však jedinou kompetencí, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vůči Českému rozhlasu má, pouhé konstatování, že vysílání je nevyvážené. Žádná sankce tu však, na rozdíl od soukromého sektoru, kde hříšníkovi hrozí odejmutí licence, neexistuje. Výkřiky o zakazování či rušení jsou proto nehoráznou demagogií. Podpásová kampaň, kterou kdosi rozdmychává jen a jen proto, že RRTV dělá přesně to, od čeho tu podle zákona je, však vyvolává podezření, že někdo se výsledku bojí. Ona totiž opravdu není žirafa jako žirafa.

Šest „Svobodných Evrop“

1) Radio Free Europe – Radio Liberty, Inc. – USA

2) Radio Free Europe – Radio Liberty, Inc. – organizační složka, ČR. Toto je jediná „skutečná americká“ Svobodná Evropa. Sídlí v budově bývalého Federálního shromáždění. V České republice česky vůbec nevysílá.

3) Radio Svobodná Evropa, Inc. – USA

4) Radio Svobodná Evropa, Inc. – organizační složka, ČR. Toto je „Pecháčkova“ Svobodná Evropa. Bývá často a někdy zcela programově zaměňována s „americkou“ Svobodnou Evropou. Jedná se však o jiný právní subjekt, než je RFE/RL. Tato firma spolupracuje na smluvním základě s Českým rozhlasem.

5) Radio Svobodná Evropa, s.r.o. – ČR. Toto je „eseróčko“, které si založili Ludmila Rakušanová, Milan Schulz a Martin Schulz.

6) Český rozhlas 6 – Radio Svobodná Evropa. Toto je jedna ze stanic veřejnoprávního Českého rozhlasu. Pouze tato „Svobodná Evropa“ byla v nedávné minulosti předmětem zájmu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

(Revue Proglas, červenec 2001)

Zmatení kolem Svobodných Evrop

Připadá mi to trochu hloupé, vést naše domácí žabomyší spory v době, kdy jsme svědky celosvětově významných událostí (Pozn. 2003: útok na WTC 11. 9. 2001), jejichž dopad si mnozí z nás možná ani neuvědomují. Mezi naše žabomyší spory řadím samozřejmě i nedávnou polemiku týkající se rozhlasové stanice ČRo 6 – Rádia Svobodná Evropa, která se v kontextu možného teroristického útoku na Radio Free Europe – Radio Liberty skutečně může jevit jako zbytečná malichernost.

Jenže toto zdání klame, což jsem si uvědomil, pročítaje v Neviditelném psu reakce některých čtenářů na „vojenské manévry“ (Pozn. 2003: obrněné transportéry u Národního muzea) v centru Prahy. Zaujala mě totiž poznámka jednoho pisatele, který poněkud posměšně konstatoval, že kdyby Svobodná Evropa nesídlila v bývalém Federálním shromáždění, měla by to Lída Rakušanová dál do práce. A předpokládám, že tento čtenář není zdaleka jediný, kdo má všechny ty Svobodné Evropy jaksi pomotané.

Možná, že právě v tomto kontextu alespoň někteří lidé pochopí, že právní hnidopišství některých lidí z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání není až tak bezdůvodné, jak se mohlo zpočátku zdát. O co jde? Lída Rakušanová, stejně tak jako Pavel Pecháček a spol., totiž vůbec nejsou zaměstnanci RFE/RL a jejich pracoviště se tedy nenachází v bývalém Federálním shromáždění. Jsou to naopak zaměstnanci či spolupracovníci veřejnoprávního Českého rozhlasu, respektive jedné z jeho stanic, totiž ČRo 6/RSE, která spíše shodou některých historických okolností má obdobný (a poněkud zavádějící) název jako americká stanice, jíž jsme poskytli pohostinství v budově bývalého Federálního shromáždění. Pecháček i Rakušanová tedy chodí do práce úplně jinam, což samo o sobě určitě není to nejdůležitější.

Jako podstatnější se jeví, že samotná stanice ČRo 6/RSE tomuto zmatení sama velmi přispívá svým chybným ohlašováním, které posluchače uvádí v omyl. („Slyšeli jste zprávy Rádia Svobodná Evropa na stanici ČRo 6.“) Vytváří totiž dojem, že poslouchají  vysílání jiného právního subjektu, než je ten, který je dle zákona za toto vysílání odpovědný. V kontextu posledních událostí je zřejmé, že to, jak se co jmenuje, zřejmě není až tak úplná malichernost.

(říjen 2001)

(Pozn. 2003: Projekt stanice ČRo 6/RSE v září 2002 skončil. Oficiálně proto, že se americká strana rozhodla přesunout finanční prostředky na vysílání do jiných zemí. Zda to byl důvod jediný, lze jen spekulovat. Já jsem přesvědčen, že nikoli. ČRo 6 vysílá dál, ovšem už bez přídomku RSE v názvu.) 

Vůbec si nemyslím, že novináři jsou hnůj a póvl. Ani si nemyslím, že novináři jsou největší nepřátelé lidstva. Jenom nezapomínám, že procento troubů a hajzlíků mezi novináři je zákonitě obdobné jako mezi politiky, úředníky či řemeslníky. Na nepoctivce a hlupáky z řad všech ostatních je však právě díky novinářům nějak lépe vidět. Propírat zlořády novinářského cechu na veřejnosti se mezi novináři příliš nenosí. Zčásti za to může falešná profesní solidarita, zčásti zaběhané pracovní stereotypy. Pozve-li si novinář k rozhovoru politika, nečeká politika obvykle zrovna nic příjemného. Zpovídá-li novinář novináře, můžeme si být takřka jisti, že budeme svědky gentlemanského rozhovoru dvou sympatických  inteligentních chlapíků (dam). Dopustí-li se politik nějakého fatálního pochybení, nebude příště zvolen. Podobná výměna novináře je prakticky nemožná. Maximálně vymění redakci. A ve svých prasárničkách a malých domů pokračuje jinde. Asi to bude právě citlivostí a výlučností tématu, ale přijde mi, že koncentrace hajzlíků mezi novináři píšícími o médiích vystupuje nad průměr.

A ještě jeden neduh nelze opomenout. Poměrně velké procento novinářů místo aby o politice pouze psalo, často do ní samo aktivně vstupuje a snaží se být jejím přímým hybatelem. Jejich odpovědnost za vyprodukované paskvily je však nulová. Připomeňme si namátkou fantazmagorie Jana Macháčka v Respektu, nyní MF Dnes, Vávrovu a Smrčkovu „Klausovu vilu ve Švýcarsku“, kompletního Leschtinu a Jakuba Patočku,  mladofrontovní „konto ODS ve Švýcarsku“ – 170 milionů na titulní straně. Vláda se bortila, vila nikde, konto nikde. Že by se někdo omluvil? Ale kde že. Milovník zpravodajských her Vávra, jenž snídával s Kalvodou a později s Luxem, má ještě tu drzost, že kritizuje o několik tříd serioznější Zunovo zpravodajství. Leschtina teď pro změnu oblažuje čtenáře zparchantělých Literárek, financovaných mimo jiné Kocábovými miliony, utrženými za následně vytunelovaný Trend.

Často ve svých článcích zmiňuji hlavní proud – mainstream české žurnalistiky. Není to žádné spiklenecké centrum, ti novináři se mnohdy ani osobně neznají. Mají však společné  přístupy k práci. Zjednodušili si svět na dobro, což je to, čemu fandí, a zlo, což je to, co osobně nepreferují. Podle toho také uplatňují tu zvýšenou kritickou reflexi (Klaus,  ODS, opoziční smlouva, Zeman, Nova, Železný, RRTV, Štěpánek atp.), tu sníženou kritickou reflexi (Havel, Hrad, (čtyř)koalice, nepolitická politika, „nová“ ČSSD, občanské iniciativy, Lauder, ČT atp.). Svůj vlastní pohled na svět vykreslili a navzájem od sebe opsali už tolikrát, že sami dávno uvěřili tomu, že je to obraz světa skutečného. Není. Skutečný svět je složitější, barevnější, pestřejší, nemá jasné hranice dobra a zla ani jednotné a neměnné armády frontových bojovníků. Znovu jsem se o tom přesvědčil právě v těchto dnech, když jsem připojil svůj podpis pod petici požadující veřejné projednávání případu Vladimíra Hučína. Pod peticí jsou podepsáni kupříkladu i Martin Vadas a Vladimír Just, se kterými se v mediální problematice neshodnu téměř na ničem.

Během svého působní v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání jsem absolvoval desítky rozhovorů a schůzek s novináři. Nechci se dotknout čestných výjimek, ale míra nekompetentnosti některých z nich byla odzbrojující. Zažil jsem dokonce interview s novinářem  z renomovaného deníku, který nejen že byl absolutně nezasažený faktografií tématu, o kterém přišel dělat rozhovor, ale nebyl vůbec s to položit smysluplnou otázku. Na rozdíl od jiných byl alespoň slušný. Nakonec jsem i otázky musel formulovat za něj.

Média – pes, který sám sebe nekouše

Zeptáte-li se řadového občana, co pokládá za největší problémy naší současnosti, dočkáte se kupříkladu následujících odpovědí: O vysoké kriminalitě bude hovořit i člověk z obce, kde nikdo pět let neukradl ani kolo. Na ekologii nezapomene ani občan pocházející z míst, kam se po desetiletích vrátil do volné přírody bobr. O problémech médií se od obyčejných lidí zcela jistě nedozvíte ani slovo. Na nedávném poměrně reprezentativním semináři na téma volby, public relations a média přitom přítomní žurnalisté i politici otevřeně pojmenovávali řadu vážných mediálních problémů, metodami vlivových agentur počínaje a manipulací veřejného mínění konče, které se dotýkají každého z nás. Kde se vzal tenhle rozpor?

Podobnou zkušenost lze vysledovat i z nejrůznějších rozhlasových debatních pořadů na mediální témata, kam během diskuse posluchači telefonují své dotazy, názory a připomínky. Zatímco diskutéry trápí na prvním místě způsob financování veřejnoprávních a soukromých médií či rizika plynoucí z dominance některých subjektů na reklamním a informačním trhu, telefonáty posluchačů obvykle tematicky nepřekročí rovinu nespisovné mluvy moderátorů. Ne že by kultura mluveného slova byla nepodstatná věc, ve srovnání s jevy potenciálně ohrožujícími pluralitu a demokracii je to však přece jenom druhotný problém. Jak to, že to posluchači nevědí?

Odpověď je kupodivu nasnadě. Zatímco prakticky všem ostatním oblastem života svobodná média vytvářejí reflexi, sama sobě – až na nepatrné výjimky – nikoli. Jinými slovy: média jsou hlídacím psem demokracie, tento pes však nefunguje, má-li kousnout do ocasu sám sebe. Běžný občan pak opravdu ani netuší, že mediální oblast má – právě tak jako bezpečnost či ekologie – své vážné problémy, natož že se dotýkají i jeho samého. Odborníci v této souvislosti hovoří o tzv. mediální negramotnosti obyvatelstva. Přitom kdo jiný, než právě média sama, by se měl zhostit oné tolik potřebné osvětové role?

Prostředí postrádající průběžnou a dlouhodobou mediální sebereflexi, respektive prostředí s chybějící kritikou médií, je pak doslova živnou půdou pro demagogii a manipulaci veřejného mínění. On se totiž vždycky najde nějaký dostatečně bezskrupulózní chytrák, který, odvolávaje se na svobodu slova, daného stavu využije a ve jménu svých vlastních zájmů a cílů nabídne nevzdělanému a nezkušenému obecenstvu na místo skutečné mediální osvěty mozaiku účelových polopravd a lží.

Tato praxe nás však k té skutečné demokratické Evropě zatím příliš nepřibližuje.

(Lidové noviny, duben 1998)

(Pozn. 2003: Díky Internetu se v poslední době přece jenom blýská na lepší časy. Především servery Česká média a Virtually nastavují našim médiím vskutku zajímavé zrcadlo. Není vinou zrcadla, že leckdo z novinářů v něm má křivou hubu.)

Je chybou respektování zákonů?

Vždycky jsem si myslel, že noviny mají svým čtenářům přinášet pravdivé informace a že novinář píšící o nějakém tématu by mu měl rozumět, což platí dvojnásob pro komentátory. Z tohoto pohledu jsem poněkud na rozpacích, když v Hospodářských novinách čtu v poslední době články a komentáře Jiřího Michala o Nově a Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání.

Michal píše, že „všechny indicie z minulosti vyvolávaly a vyvolávají pochybnosti o nezávislosti rady, a tedy i jejích členů“ nebo že „pochybnosti dlouhodobě vyvolává její rozhodování ve věci TV Nova“ (HN 20. 10. 1999). Jinými slovy, Michal radu obviňuje z korupce a politické závislosti, konkrétní prohřešky však neuvádí. S tím se obtížně polemizuje, natož aby takováto vážná obvinění bylo možno vyvrátit.

Vrcholem je jeho rozhovor s poslancem Vladimírem Mlynářem (HN 4. 10. 1999). Dotazující se novinář samozřejmě nemůže za odpovědi plné lží, polopravd a desinformací, měl by je však umět rozpoznat a reagovat na ně. Nebo se alespoň dotázat také na druhé straně.

Podle Mlynáře prý rada má nástroje k vyřešení sporu mezi CET 21 a ČNTS (CME). Měla prý s CETem zahájit správní řízení o odejmutí licence. Panu poslanci zřejmě vůbec nevadí, že by to byl protiprávní akt, protože takové řízení lze samozřejmě zahájit pouze tehdy, pokud držitel licence závažným způsobem poruší zákon o vysílání. Přerušení spolupráce se servisní organizací jím však rozhodně není.

Další obvinění směřující k radě zní, že spor prohlásila za obchodní. Mystifikace pana poslance je v tom, že spor za obchodní není třeba prohlašovat, on obchodní prostě je. Proto jej také musí rozhodovat soud, nikoli rada. Ke stejnému závěru jako rada a její právní oddělení dospěli i právníci ministerstva financí, které ČR zastupuje ve sporu s Ronaldem Lauderem. To je však některým politikům a novinářům zřejmě jedno. Nebo to vůbec nevědí.

Mlynář i Michal opakovaně hovoří o nečinnosti rady. To je další mýtus úspěšně podsunutý do novinových článků P. R. agenturami. Rada samozřejmě projednala a rozhodla vše, co projednáno a rozhodnuto být mělo. Problém je jinde. ČNTS a jejím spřáteleným politikům se nehodí, jak rada rozhodla. Povrchní novináři pak už jen papouškují, co jim bylo naservírováno.

Podstatné je však i to, co v rozhovoru není. Pan poslanec Mlynář je zřejmě historicky prvním politikem, který orgánu státní správy na půdě parlamentu vyčetl, že se pouze drží zákona (!!!).

Jiří Michal „objevuje Ameriku“, když jako řešení větší nezávislosti rady navrhuje, aby ji napůl volily sněmovna a senát. Jenže s tímhle nápadem přišla sama rada již před několika lety. Samotný problém, že poslanci někdy podléhají pokušení držet si radu na krátkém špagátě, však ani tato změna neřeší. Zakopaný pes je ve způsobu odvolávání rady, k němuž podle stávající úpravy stačí, aby sněmovna radě dvakrát neschválila výroční zprávu. Kdekdo – včetně některých poslanců – běžně operuje s výhrůžkou, že rada může být v souvislosti se sporem o Novu odvolána. Vůbec nikomu však kupodivu nevadí, že na stole leží teprve zpráva za rok 1998 (jen tak mimochodem, v kuloárech všemi hodnocená jako jedna z nejlepších, co kdy rada předložila), kdy o nějakém konfliktu na Nově ještě nebylo vidu ani slechu. Tendence v Evropské unii dnes je vytvářet mediální rady jako neodvolatelný orgán.

Se závislostí na politických stranách to však také tak horké není. Stačí se ohlédnout třeba do roku 1995, kdy sněmovna projednávala „katastrofální“ novelu zákona o vysílání (301/95 Sb.). Byla to právě rada, kdo jako jediný tehdy dohlédl na špičku nosu a kdo s poslanci svedl – bohužel neúspěšnou – bitvu o podobu zákona. Paradoxní je, že kdyby tato novela neprošla, to znamená, kdyby tehdy poslanci vyslyšeli varování rady, servisní organizace (ČNTS) by dnes nebyla pro radu úplně cizí subjekt a rada by tím pádem měla i určité nástroje, jak do dnešního sporu vstoupit. Proti radě se však tehdy ve vzácné jednotě sešikovali novináři, politici i provozovatelé vysílání. Včetně ČNTS, které se tehdy náramně líbilo, že se radě vysmekla z dohledu.

Proč Jiří Michal navrhuje, aby rada měla alespoň čtyřleté funkční období (HN 20.10. 1999), když už dnes má šestileté, nechápu vůbec.

Od tak seriozního listu, jakým HN jistě jsou, bych namísto povrchního pisání na podstrčená témata očekával spíše korektní diskusi a profesionální rozbor. Začít by se mohlo třeba s touto znepokojivou skutečností: Jak je možné, že právní obraz sporu o televizi Nova, jak jej lze vyčíst z dokumentů, se zcela rozešel s mediálním obrazem této kauzy? Jenže to už by nebylo ani tak o laciném a snadném trefování se do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž o profesionalitě, odpovědnosti, nezávislosti, poctivosti a korektnosti našich médií.

(Hospodářské noviny, říjen 1999)

Krausi, čau na Šibeničáku!

Jan Kraus, dětský rváč od Šibeničáku a později ušatý sígr z Dívky na koštěti, seřízl na stará kolena pero a jal se častovat čtenáře nekompromisní kritikou zlořádů kol nás. No třeba tohle! Hudebník – a má tu drzost vystupovat v televizi jako hudebník. A ještě k tomu na Nově! A kdyby jen to. Do Senátu se radnímu zachtělo! Co na tom, že Krausovi jaksi uniklo, že radní zpívá stále stejně a na svých názorech na Novu nezměnil v průběhu let ani slovo. Proč se však zdržovat četbou jeho článků, vždyť seknout naostřeným bonmotem je o tolik efektnější. A snazší. Nu což, říkám si, asi je v té Sauně (Pozn. 2003: Kraus v té době na Primě Saunu moderoval.) moc horko a Krausovi to leze na mozek. A vlastně – dobře mi tak, neměl jsem do té rady lézt!

Jedna věc mi však jedno není. Když mě po osmadvaceti letech poctivého rockového harcování s kapelami, za které se rozhodně není co stydět, po stovkách narvaných sálů, amfiteátrů i Luceren někdo pro větší vtip a efekt zařadí po bok Pavla Lišky (Pozn. 2003: Normalizační prorežimní zpěvák. Prosím neplést s o generaci mladším hercem stejného jména.), kladu si otázku, kde a proč se taková nehorázná sprostota v ignorantském pisálkovi bere. A existuje proti tomu nějaká obrana? Žádat omluvu? Soudit se? S pochybným výsledkem za dva tři roky? Veřejný činitel se to zdráhá napsat, neb za to jistě bude obdobnými povýšeně moralizujícími „sloupkovými“ Všeználky vyplísněn a pohaněn. Ještě že rocker se s tím tak nepáře. Ano, obrana existuje. Pěstí do zubů. Čau, na Šibeničáku!

(únor 2000)

(Pozn. 2003: Váhal jsem, jestli následující dva texty, publikované v Britských listech, do knížky zařadit, neboť se v převážné míře věnují mým osobním záležitostem. Nakonec jsem se rozhodl je zařadit, protože jsou také svého druhu dobovým dokumentem. Paradoxně ani ne tak o mně samotném jako spíše o práci novinářů a jejich selektivním výběru dat.)
 

Jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV

Vážený pane Čulíku,

jednomu každému novináři, který se mnou na ono téma hovořil, jsem zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, jak jsem se z etického hlediska vyrovnal se svojí „dvojrolí“ hudebníka a člena RRTV.

Že mnozí z nich skoro nic z toho posléze nezveřejnili, není ani tak moje vizitka, jako spíše jejich. Přesto mě při našem posledním telefonickém rozhovoru docela překvapilo, že ani k vydavateli Britských listů, kde se do značné míry koncentruje diskuse o českých médiích (Pozn. 2003: Dnes už je serverů věnujících se mediální problematice zaplať Bůh více.), nedorazilo z těchto informací vůbec nic. Naposledy se o mě v této souvislosti opět otřel Jaroslav Jírů v Nedělní partii na TV Prima 12. 3. 2000. (Ten se ovšem vůbec nenamáhal zeptat přímo u zdroje, jak se věci ve skutečnosti mají.)

V příloze proto Britským listům zasílám dopis(y), které jsem předsedovi sněmovní komise pro sdělovací prostředky Ivanu Langerovi napsal již loni na podzim, tj. čtvrt roku (!) před vydáním nového CD a dávno před tím, než kterýkoli žurnalista tuto jistými zájmovými kruhy docela šikovně vyprefabrikovanou kauzu zaznamenal.

Za zvláště úsměvné pak pokládám, že z týchž úst, která hudebníkovi v radě pro vysílání vytýkají, že se chová jako hudebník, lze obvykle slýchat také názor, že mediální rady je třeba odpolitizovat a nominovat do nich zástupce profesních svazů a organizací. Již dnes musím konstatovat, že vzhledem ke svým zkušenostem budoucím členům mediálních rad, tímto potenciálním způsobem zvoleným, opravdu nezávidím. Jeden každý z nich totiž bude moci být – až se to někomu bude hodit a bude-li si o to navíc dotyčný koledovat například tím, že bude o svých názorech hovořit příliš otevřeně –, obviněn ze střetu zájmů. Ono se totiž nějaké to dílko, na kterém se spolupodílel, dříve či později v éteru objeví.

A ještě pár slov k mé možné kandidatuře do Senátu. (Pan Jírů se o ni také otíral.) O střetu zájmů – vzhledem k členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání – nemůže být ani řeč. Zákon jasně vymezuje, že nelze být členem rady a zároveň poslancem či senátorem. Zákon to nazývá neslučitelnost funkcí, nikoli střet zájmů. Tuto neslučitelnost funkcí však lze z logiky věcí řešit až v okamžiku, kdy skutečně (a pokud vůbec) nastane. Podobné úvahy jsou tedy stejný nesmysl, jako kdyby někdo obviňoval ze střetu zájmů poslance, který hodlá kandidovat na úřad prezidenta. I v tomto případě zákon (dokonce přímo Ústava) obdobně pamatuje na vzájemnou neslučitelnost těchto funkcí. Přesto! Kdyby někdo hovořil o střetu zájmu v souvislosti poslanec – prezident, bude vypadat jako pitomec. Když o tomtéž někdo mudruje v rovině radní – senátor, kdekdo jej ještě považuje za bdělého strážce etiky a práva.

Příloha: dopis MUDr. Mgr. Ivanu Langerovi, místopředsedovi PSP ČR, předsedovi Stálé komise pro sdělovací prostředky

Vážený pane místopředsedo,

dopisem ze dne 1.11.1999 jsem Vás dopředu informoval o svých uměleckých aktivitách. Pro připomenutí cituji to podstatné z tohoto dopisu:

„Skupině Unisono, jejímž jsem členem, vychází nové CD nazvané Nebezpečný svět. Vydává je renomovaná společnost Monitor EMI. Tato firma není ani vlastnicky, ani jiným způsobem spojena s žádným z elektronických médií regulovaných Radou ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. S uvedením nové desky na trh budou spojeny mediální promo-aktivity svým rozsahem zcela běžné pro tuto zemi. Honoráře za televizní vystoupení věnuji na dobročinné účely.“ (Pozn. 2003: To se také samozřejmě stalo.)

Dle svého nejlepšího vědomí a svědomí jsem postupoval přesně tak, jak by zodpovědný veřejný činitel měl postupovat, totiž zcela transparentně. Přesto jsem v posledních dnech zaznamenal několik útoků na svou osobu, kdy je má umělecká činnost vydávána za střet zájmů s výkonem funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Dovoluji si proto připomenout, že před pěti lety jsem byl do tohoto orgánu zvolen jako hudebník a taktéž každá výroční zpráva tento údaj opakuje. Nikdo tehdy nevyslovil ani zmínku o tom, že by členství v radě mělo znamenat přerušení či omezení uměleckých aktivit. Za střet zájmů ve smyslu znění zákona o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo označeno žádné z mých obdobných televizních a rozhlasových vystoupení v průběhu minulých pěti let. Dále připomínám, že publikační, pedagogická a umělecká činnost je v celém civilizovaném světě vyjmuta ze sféry střetu zájmů, což výčtově uvádí i náš zákoník práce.

Vzhledem k výše uvedenému mám proto neodbytný dojem, že v celé věci nejde ani tak o mé umělecké aktivity, jako spíše o záminku jedné strany sporu o TV Nova, jak vyřadit z hlasování radního, jehož názory na danou věc jsou všeobecně známé, protože jako jeden z mála je otevřeně – chcete-li transparentně – publikuje. Dovoluji si proto také vyslovit podezření, zda ve střetu zájmu nejsou naopak někteří z těch, kdo se do tohoto tažení aktivně zapojili. Lze totiž spekulovat, zda tak nečiní na něčí objednávku. Tato tvrzení je možné doložit.

Na druhou stranu si však uvědomuji, že takto citlivý problém nelze odbýt ani odkazem na zákoník práce, ani poukazem na účelovost a prvotní zdroj obvinění. Celou věc chápu jako obecný problém a jako předsedu Stálé komise pro sdělovací prostředky Vás proto žádám, abyste inicioval proces, který by vedl k jednoznačnému vymezení pravidel hry. Bez nich totiž v budoucnu může být obdobným nařčením vystaven kdokoli jiný. Navíc jsem přesvědčen, že by bylo ke škodě věci, kdyby rigorózní výklad zákona pro příště de facto uzavřel možnost práce v mediálních radách osobnostem z umělecké sféry.

Jako úvod do diskuse nabízím několik otázek, jejichž odpovědění může vést k vymezení potřebných mantinelů. Pro ty, jichž se celá věc netýká, bude možná překvapující, kolik rovin a nuancí tento zdánlivě jednoduchý problém má.

Mohou být v mediálním věku aktivní výkonní umělci hudebníci, herci atp. členy mediálních rad?

Mohou být v mediálním věku aktivní autoři hudební skladatelé, textaři, spisovatelé atp. členy mediálních rad?

Znamená jejich členství automatický zákaz vstupu do éteru?

Pokud ano, bude tento zákaz kompenzován?

Pokud ano, jak?

Mohou rádia a televize hrát písně, jejichž autorem je člen mediální rady?

Může v obrazové podobě písně, klipu, účinkovat člen mediální rady?

Mohou rádia a televize uvádět filmy nebo jiná umělecká díla, na nichž se autorsky či jiným způsobem podílel člen mediální rady?

Může se člen mediální rady podílet na realizaci nového filmu či jiného uměleckého díla ve spolupráci s elektronickými médii?

Může za to být honorován?

Může člen mediální rady hovořit v rádiu či v televizi o své (nové) písni, desce, knížce, filmu atp.?

Bude takové vystoupení, u kulturních produktů jako jsou knížky, filmy a desky zcela běžné, považováno za standardní promotion?

Nebo bude považováno za skrytou reklamu?

Pokud ano, proč nejsou za skrytou reklamu (ve smyslu znění zákona) považovány obdobné promo aktivity ostatních umělců?

Pokud se člen mediální rady nesmí podílet na promo aktivitách spojených s jeho novým produktem, může v rádiu či televizi vystupovat v jiných pořadech?

Mohou rádia či televize uvádět reklamu na produkty, na nichž se podílel člen mediální rady?

Může být člen mediální rady honorován za své jednorázové umělecké vystoupení v televizi či rozhlase?

Může v rádiu či televizi vystupovat člen mediální rady, pakliže se jeho vystoupení dotýká jeho „civilní“ profese (historik, psycholog, právník atp.)?

Může být za takové vystoupení honorován?

Pokud budou pro členy mediálních rad platit přísná omezení, neměla by být obdobná kritéria použita i na ústavní činitele, kteří se podílejí na legislativním procesu?

Nepovede rigorózní výklad zákona k tomu, že z členství v mediálních radách budou posléze de facto vyloučeni nejen umělci, ale i všechny profese, které mají něco společného s vysíláním?

Vážený pane místopředsedo, bylo by možné klást další a další otázky. Jsem připraven spolupracovat s Vámi i s dalšími poslanci při hledání odpovědí a vymezení mantinelů. Cílem by měla být jasně stanovená pravidla hry, která pro příště znemožní libovolnou účelovou interpretaci zákonů, umožňující osočování nepohodlných osob, a která napomohou při vytváření nové přesnější legislativy. Jsem přesvědčen, že jasná, rozumná a transparentní pravidla hry uvítají všichni zainteresovaní. Takováto pravidla jsem připraven beze zbytku respektovat.

S pozdravem

Mgr. Petr Štěpánek, člen RRTV

V Hradci Králové 15. 12. 1999

(březen 2000)

Pod kontrolu patří i novináři

Být v kůži Jaroslava Plesla, především bych šetřil silnými výrazy. Nesmysly, které napsal v prosinci do Eura (A jen tak mimochodem: Proč se, pane Plesle, tehdy současně objevily přetištěné také v jiných tiskovinách? To byla vaše iniciativa nebo se snažila nějaká spřátelená P. R. agentura?), jsem tenkrát přešel jako nehodné reakce. Když je nyní znovu opakuje v Britských listech (23. 3. 2000) a ještě k tomu jako „důkaz“ mé věrolomnosti, ač nerad, musím bohužel sestoupit do jeho virtuální žumpy polopravd a pomluv a reagovat. A tentokrát důkladně. Sám bych se k celé záležitosti „dvojrole“ hudebníka a radního nevracel, nebýt Jaroslava Jírů, který v Nedělní partii prohlásil, že od televize (Novy) pobírám honoráře a zároveň o ní jako radní rozhoduji. Při našem telefonickém rozhovoru jsem posléze zjistil, že o mých dopisech Ivanu Langerovi a následných krocích, které etický problém předem ošetřily a vyloučily, neví vůbec nic. Vysvětloval to tak, že nic takového v monitoringu, který pro něho dělali v Českém rozhlase (!?), nebylo. (Pozn. 2003: Jak by to tam také mohlo být, když se to do léta vytvářeného obrazu zkorumpovaného radního nehodí.) Ale zpátky k Jaroslavu Pleslovi.

Já o voze, Plesl o koze

První Pleslova rána vedle je tvrzení, že Langer mi jako spolustraník kryje záda. Proboha, v čem, jak a proč? Pleslova „koza“ je v tom, že zřejmě jaksi automaticky předpokládá, že veřejní činitelé jsou vzájemně se kryjící zločinci, kteří nemyslí na nic jiného, než jak zneužívat svých funkcí a týt z nich. Nebo si snad myslí, že názor radního na spor o Novu se formuje podle toho, zda mu dotyčná TV přehraje či nepřehraje pár písniček? Nebo mě má za takového idiota, co si k vlastnímu uplácení vybere obrazovku, na kterou se právě kouká nějaký ten milion diváků?

Můj „vůz“ je o něčem úplně jiném. Nic jsem neprovedl, a proto vlastně ani nemám nějakou zvláštní potřebu jakkoli se hájit. Pouze v rámci obyčejné slušnosti a transparentnosti konání veřejného činitele jsem Ivanu Langerovi – jako předsedovi sněmovní mediální komise, nikoli jako svému spolustraníkovi – poslal před vydáním nového CD, se kterým je vždy spojen jistý mediální humbuk, „oznamovací“ dopis. A to, že se k celé věci musím vracet, je obyčejná obrana vlastního prostoru svobody a práva dělat – byť jako radní, a proto i s jistým dobrovolným omezením – plnohodnotně svou „civilní“ muzikantskou profesi. Stručně řečeno: V televizi vystupuji nikoli proto, že jsem radní, nýbrž proto, že jsem hudebník. Ale protože jsem radní, dělám to zadarmo.

Plesl je také zbytečně vztahovačný. Neuvedl jsem, že o dané věci nenapsal nikdo nic, nýbrž že mnozí z novinářů, se kterými jsem o tom hovořil, nezveřejnili posléze skoro nic. On sám mi před časem skutečně telefonoval. Dobře se na to pamatuji. V jednom okamžiku jsem jej přerušil a zeptal se ho, zda to, co děláme je ještě rozhovor nebo už výslech. A jenom to, že obecně ctím zásadu, že novinář má právo se veřejného činitele ptát a že z minulosti je mi známa i ta lepší Pleslova novinářská tvář, mě vedlo k tomu, že jsem mu nepráskl telefonem.

Úplně fantazmagorické bylo tehdy Pleslovo vyšetřování zda, kdy, kde a proč jsem se sešel s Ivanem Rösslerem (Nova). Takže znovu: Jsem svobodný člověk žijící ve svobodné zemi. A přestože jsem radní, opravdu neznám jediný důvod, proč bych právě jemu nemohl – zdůrazňuji, že bezúplatně – nabídnout charitativní projekt spojený s nahrávkou jedné mé písničky. A proč právě jemu? Protože jiné varianty prakticky neexistují. Krom toho se známe – tykáme si – dvacet let. Moje tehdejší skupina Natural byla jedním z jeho „objevů“ a později s Odysseou jsme u něho v Pantonu vydávali desky.

A pro úplnost ještě dodávám, že obdobným způsobem, jako tentokrát Langera, jsem Radu pro rozhlasové a televizní vysílání v minulosti informoval i o svých dvou předcházejících CD, která vyšla za dobu mého působení v radě. (Lze vyhledat v zápisech ze zasedání rady.) Takže pana Plesla prosím, aby si odškrtl i loňské květnové vystoupení v Čundrcountry na Nově, právě tak jako třeba Country express na ČT.

Pleslovy omyly

Nejabsurdnější je, že mi pan Plesl vlastně vyčítá, že jsem si ponechal vlastní názor, když Železný ten svůj změnil a víceméně začal říkat to samé, co já tvrdil už několik let. Na to se dá říct jediné: Bez komentáře!

Plesl píše, že jsem se na Nově neobjevil dříve, než jsem se začal Železnému hodit. Není to pravda. Skupina Unisono vystupovala v minulých letech čas od času ve všech televizích, včetně Novy. Dále uvádí, že písnička stejné skupiny byla již dvakrát nasazena v sobotní hitparádě Eso. Opět mylná informace. Nasazena nebyla ani jednou. Unisono v Esu koncem loňského roku jedenkrát hostovalo v souvislosti s vydáním pilotního singlu k novému CD. Podobné promo-aktivity dojednává vydávající firma. Umělec se ve smlouvě s ní zavazuje, že se na propagaci alba bude dle pokynů firmy spolupodílet.

Nepřesný je Plesl i ve věci mého dřívějšího „plotu“ na Nově. Uvádí sice, že Železný mi v rozhovoru takový příkaz popřel, neuvedl však už moji úvahu, že také mohlo jít o docela obyčejnou horlivost některého řadového dramaturga.

Další Pleslovy omyly: Zřejmě neví nic o tom, že dramatik Milan Uhde je členem Rady Českého rozhlasu a spisovatel Václav Erben byl donedávna členem Rady České televize. Jejich díla se v éteru běžně objevují. I další členové mediálních rad (např. herec Michal Pavlata či sexuolog Petr Weiss) řeší či řešili možný konflikt zájmů úplně stejně jako já. To znamená, že nadále vystupují i v médiích, na něž dohlížejí, ovšem bezúplatně. Úplný nesmysl je hovořit v této souvislosti o neplacené reklamě. Jakýsi sekundární efekt z televizního vystoupení jistě existuje, ať už se člověk na obrazovce objevuje jako hudebník, novinář, politik a nebo sexuolog, hovořit o neplacené reklamě je však opět hrubé zkreslování faktů.

Kdyby si také pan Plesl dal tu práci a alespoň orientačně se seznámil s náklady nosičů, které se dnes reálně prodávají, snadno by si spočítal, že ve výsledku je spousta kapel spokojena, když nula od nuly pojde. A bez určitých mediálních promo-aktivit by ani nemělo cenu cokoli vůbec natáčet. Falešné představy o závratných příjmech – samozřejmě s výjimkou několika hvězd – jsou tedy naprostou chimérou. Ale takováhle „osvětová“ informace se zřejmě nehodí. A proč to tedy vlastně děláme? Protože nás to baví. Nic víc, nic míň.

Účelové citace politiků

Úplně vedle je Plesl také, když cituje poslance Jaromíra Talíře (KDU-ČSL), který dává do protikladu moji osobu a odstoupení předsedy Rady ČRo Vladimíra Poštulky. Pan Poštulka totiž neodstoupil kvůli svým uměleckým aktivitám textaře, nýbrž kvůli kritice mírně kontroverzního reklamního propojení mezi jeho kulinářským časopisem a Českým rozhlasem. A mám-li být upřímný, dodnes je mi líto, že Vladimír tehdy podlehl přehnanému a zbytečně hysterickému tlaku. I nadále si jej vážím nejen jako umělce, ale i jako rozhlasového odborníka a noblesního člověka.

Plesl také nekriticky cituje Petru Buzkovou. Neberu nikomu právo na jeho názor, leč nemohu si pomoci: Stále mi připadá normálnější, když hudebník – byť člen rady – vystupuje v televizi jako hudebník, než když místopředsedkyně poslanecké sněmovny a místopředsedkyně její mediální komise účinkuje krátce před volbami na téže stanici v humorné estrádní scénce z kadeřnictví s Jiřinou Bohdalovou. Abych však byl spravedlivý – Ivan Langer tamtéž zpíval o severním větru s batůžkem na zádech. Jenže alespoň nemoralizuje na úkor druhých. Napadá mě cosi o prahu a zametání.

Plesl má pravdu v tom, že Nova od srpna neútočí na Klause. Jenže je to opět jenom půlka pravdy. Se změnou šéfredaktora z Televizních novin vymizely přízemní ataky nejenom na Klause, ale i na ostatní politiky. Nebo se snad panu Pleslovi stýská po vávrovských politicko zpravodajských hrách a prefabrikaci nijak nedoložených obvinění?

Pod veřejnou kontrolu patří i novináři

Není to na jeden článek přece jenom nějak moc nepřesností, omylů a překrucování faktů? Pan Plesl (a nejen on) by měl vzít na vědomí, že jediní, kdo jsou pod zorným úhlem veřejné kontroly, dnes už zaplať pánbůh nejsou pouze politici a další veřejní činitelé, ale také sami novináři. Poslední výroční zpráva Rady pro rozhlasové a televizní vysílání uvádí: „Spor o Novu je provázen znepokojivou skutečností. To, co si lze o sporu přečíst, slyšet a vidět v médiích se výrazně rozchází s obrazem, který vychází z věcného studia dokumentů a zákonů, vztahujících se ke kauze. Virtuální realita zde zatím vítězí nad fakty… Bude třeba vyhodnotit relativně nový prvek, tj. práci P. R. agentur a jejich masivní dopad na vytváření veřejného mínění.“

Takže nejenom Langera či Klause je třeba sledovat, k čemuž vyzývá pan Plesl, ale také jeho samotného. Být šéfredaktorem Eura, zajímal bych se o to, proč můj redaktor v novácké kauze, která vůbec není tak jednoznačná, jak by se z Pleslových článků zdálo, píše, jak píše. A zda je za tím neprofesionalita, stádovitost, až příliš důvěrné naslouchání pouze jedné straně sporu, kontakt s jistými P. R. agenturami či ještě něco horšího. A do jaké míry to souvisí třeba s tím, že blahé paměti jej Železný nevpustil na tiskovku. V mé soukromé hitparádě šíleností, co byly o tomto sporu a jeho širších souvislostech napsány, sice neohrožuje stále zcela bezkonkurenční Janu Ciglerovou (zaznamenal jsem, že je z ní teď dokonce i hudební expert), ale už boduje. A právě u něho, o kterém jsem kdysi míval docela dobré mínění, mě to docela mrzí a tenhle text nepíšu s velkým potěšením.

Neuzurpuji si patent na jedinou pravdu. Faktem však zůstává, že na rozdíl od řady jiných veřejných činitelů jsem z vlastní vůle a předem postupoval naprosto otevřeně. Jak je vidět, není to nic platné. Nebezpečí páně Pleslova (ale nejen jeho) spisování je v tom, že svými omyly, nepřesnostmi, polopravdami a ohýbáním faktů spoluvytváří obraz všeobecné zkaženosti veřejných činitelů. A to i tam, kde ve skutečnosti není. Neodpustitelným způsobem se tak podílí na jevu, který Jefim Fištejn trefně nazývá kriminalizací společenského a politického prostoru.

(březen 2000)

Týden o Unisonu, Lederer o Nově

Na to, že mě Týden spolu s celým Unisonem šoupnul do stejného suterénu kultury, kam zařadil legendy českého rocku Olympic a Katapult, mohu být jenom pyšný. Na to, že se hudba stává záminkou ke zpochybňování mých politických aktivit si teprve zvykám. Nepřekvapuje mě ani, že ti, co tak činí, s neomylnou přesností vytrhávají z kontextu dva vulgarismy, které se na CD Nebezpečný svět vyskytují. Jako důkaz toho, jak podezřelé individuum se to v politické sféře pohybuje, je to ale docela dobré. Jediné, co mě překvapuje, že se tak děje v rádoby seriozním časopisu Týden.

Ale vlastně se také není co divit. Katastrofální neznalost a ignorace faktů, kterou v úvodníku (Týden 15/2000) prokazuje sám šéfredaktor Lederer ve věci sporu o Novu a úloze Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v něm, je natolik odzbrojující, že téměř není co dodat. Místo spekulací o „životabudičích“, což zřejmě mají být úplatky, by pan šéfredaktor – když už chce rozdávat rozumy – udělal lépe, kdyby si z Internetu třeba stáhl mé články z minulých let. Zjistil by, že můj kritický názor na bermudského investora Novy a na zneužívání existence tzv. servisních organizací se za posledních pět let nijak nezměnil. A není můj problém, že Vladimír Železný své původně jiné názory na tyto věci, kvůli kterým jsme se v minulosti střetávali, změnil.

Když už pan šéfredaktor Lederer chce ze své pokrytecky svatouškovské pozice tepat nepravosti naší mediální ohrádky, mohl by se někdy příště rozepsat třeba o prohospodařených 100 milionech dnes už téměř zapomenutého deníku Prostor a o kapsách, ve kterých skončily. Na tohle sebezpytné čtení o průkopnických dobách českého tunelingu se opravdu těším.

(duben 2000)

Nemám pochopení ani pro demonstrace ani pro Patočku

Lidé, jako je Jakub Patočka, mě děsí. Děsí mě proto, že za věrozvěstem spravedlivých  zelených, rudých, antiglobálních či jakýchkoli jiných, každopádně však „lepších“ zítřků, za věrozvěstem s andělskou tváří, jako je on, obvykle kráčí jeho radikální souvěrec s dlažební kostkou a zápalnou láhví. Je to sice jen náhoda, ale jeho mírně řečeno šílený článek Mějme pochopení pro demonstrace (LN 26. 9. 2000) jsem četl přesně v okamžiku, kdy se Praha měnila v bojiště (Pozn. 2003: v souvislosti se zasedáním Mezinárodního měnového fondu). Skutečně – není nad to umět si načasovat aktuální „prozíravý“ text.

Patočka se dopouští – jako obvykle – nezměrné demagogie, když píše, že lidé kvůli zvýšenému počtu policistů v ulicích Prahy „poprvé od listopadu 1989 zakoušejí pocity strachu“. Strach někteří lidé skutečně mají, ale nikoli z policistů. Ti pouze přijeli dělat svoji práci, totiž bránit pořádek a chránit zdraví a majetek občanů. Občanů, kterým mohou být všichni bankéři světa ukradení, sympatičtí anebo lhostejní, ale kteří se chtějí dostat do práce a  z práce, jít na procházku s rodinou anebo s kamarády do hospody. V tom jim však nebrání finančníci, jejichž  plným právem je scházet se, kde uznají za vhodné a kam je pozvou. A žádného bankéře, který by házel dlažební kostky, zapaloval auta, blokoval dopravu a stavěl barikády, jsem skutečně nikde neviděl. V normálním životě lidem brání zákeřná chátra, která  útočí chvíli poté, co apoštolové Patočkova ražení dokončili svá mírumilovná kázání.

Je to skutečně vzrušující být na válečné stezce. Každý kluk to zná. Anarchističtí levičáci,  kteří se do Prahy přijeli vydovádět, také vykopali válečnou sekeru. Jenže aby nevypadali jako infantilní pitomci, svoje řádění halí do ideového blouznění a protikapitalistických hesel. Zapálit auto jen tak, to přece nic není. Ale zapálit ho ve jménu revolučních zítřků či hladovějících dětí, to už je revoluční hrdinský počin.

„V  Seattlu se  nic nestalo,  … výtržníci  zničili jen pár aut,“ cituje Patočka jednoho ze svých souvěrců. No, pěkně děkuju. V Praze „protifondi“ už také zrušili pár aut. Je to vlastně docela úsměvné: Antiglobalističtí  potřeštěnci konstatují, že pár zničených aut vlastně globálně nic neznamená. Pokud to auto ovšem není zrovna vaše.  Docela by mě zajímalo, co by Patočkovi řekl majitel oné hořící staré škodovky na vltavském nábřeží.

Když Patočku a jemu podobné poslouchám, mám neodbytný pocit, že něco podobného jsem už někde slyšel. V padesátých letech podobní mládežničtí blouznivci nosili modré košile. Formy se mění, obsah zůstává stejný.

(září 2000)

Tupý Kraus

Děkuji Janu Krausovi. Nebýt jeho sloupku asi bych se nikdy nedozvěděl, co jsem si to vlastně myslel ve Volebním studiu České televize po senátních volbách. A jak jsem to vlastně starý. V monitoringu tisku, který mi každý den přichází do počítače, to však nebyl jediný text podobného zaměření. Stejně oduševnělý komentář napsala také soudružka Škorpilová v Haló novinách.

Na Krause jsem v předvolební kampani narazil i osobně, byv pozván do jeho pořadu Další, prosím. Nijak mě nepohoršuje, když si v něm z politiků dělá srandu. Koneckonců politici tam lezou dobrovolně. U ranaře Krausova typu mě v pokračování, kterého jsem se účastnil, překvapilo něco jiného. Neuvěřitelná míra servility a podlézání, doslova tupost (rozuměj: opak ostrosti), se kterou provozoval řitní alpinismus s Petrem Pithartem. Že by političtí spřízněnci?

(listopad 2000)

Jiří Ruml se asi rozpomněl na 50. léta

Jiří Ruml napsal před časem pro Lidové noviny skvěle vypointovaný článek, ve kterém odhalil, jaký že jsem to zločinec. Spolčil jsem se prý s Vladimírem Železným a za odměnu od něho posléze obdržel šéfredaktorský post v nových novinách Super. Konstrukce je to sice skutečně nápaditá, leč jedna docela podstatná chybička se přece jenom vloudila. Onen šéfredaktor Petr Štěpánek nejsem vůbec já, nýbrž úplně jiná osoba stejného jména. Jde tedy o čistě náhodnou shodu jmen. V Mňačkových Opožděných reportážích je na podobné záměně založen jeden neuvěřitelně krutý příběh. Jiří Ruml si to jako aktivní novinář té doby jistě pamatuje. Slušný člověk by se za takové neuvěřitelné profesní faux pas omluvil. Na to, co udělá Jiří Ruml, však zatím stále jenom čekám. (Pozn. 2003: Omluvy jsem se nedočkal. Naopak – Jiří Ruml zaútočil znovu.)

(Lidové noviny, květen 2001)

Šustrová jako vždy úplně vedle

Petruška Šustrová se v závěru svého komentáře (LN 8. 9. 2001) pateticky ptá: „Copak to Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nevidí?“ Když před tím nekompromisně kritizuje Vladimíra Železného za to, že ve Volejte řediteli sděloval své názory na 50ti procentní kvóty evropských děl v televizním vysílání a pak také povídal cosi o retardérech na silnicích. A jako správný inkvizitor zřejmě za povídání o retardérech očekává odejmutí licence. Nemohu říkat, co si o tom myslí rada, neb ta o tom nejednala, rád se však rozdělím o to, co vidí její místopředseda.

Vidí umanutou politickou aktivistku, která svoji politickou závislost ukrývá za údajnou nezávislost novinářky. Vidí naprosto nekvalifikovanou osobu, která se co chvíli ve svých komentářích vyjadřuje i k věcem, o kterých nemá ani ponětí, natož aby byla s to dohlédnout jejich právní kvalifikaci. A vidí také pokrytce, který má plná ústa svobody slova, ale druhým ji odpírá. Informace o členství Petrušky Šustrové v trockisticko bolševické mládežnické HRMě (Hnutí revoluční mládeže) jsem vždy bral spíše s úsměvem, jako dávný úlet mládí. Jenže když si člověk bolševický způsob uvažování uchová i v dospělosti a ještě skrz něj kádruje své okolí, kladu si otázku, zda věčnou omluvenkou pro tento typ lidí je, že je jejich vlastní soudruzi vytlačili až do disentu.

Vůbec necítím potřebu obhajovat Vladimíra Železného, o jehož Volejte řediteli si již léta myslím své a nesčetněkrát jsem to také řekl. Jenže ten, kdo v této zemi pošlapává svobodu slova se nejmenuje Železný, nýbrž Šustrová. Takže mi v závěru nezbývá nic jiného než se zeptat šéfredaktora Lidových novin: Když už důvodem k propuštění novináře není, že z redakce vynáší materiály důvěrného obsahu a jako nastrčený fízl a sprostý udavač je předává konkurenci a svým politickým přátelům, není takovým důvodem alespoň opakovaně projevená naprostá profesní neschopnost?

(září 2001)

Novinář z Lidových novin (jako obvykle) na falešné stopě

Nepodepsaný mediální expert z Lidových novin se hluboce mýlí, když se trefuje do Petra Žantovského, člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kvůli arbitráži ve Stockholmu. Žantovský v době, kdy rada rozhodovala o čemkoli, co má něco více či méně společného se Stockholmem, vůbec nebyl členem rady.

Kdyby tento novinář z LN byl skutečný investigativec, namísto trapného cejchování lidí jiného názoru by mohl zapátrat po skutečných příčinách (zatím dílčího) neúspěchu České republiky ve stockholmské arbitráži. Možná by opustil falešnou stopu viny rady pro vysílání, po které se nejjednodušší cestou vydala novinářská smečka, povzbuzovaná především těmi politiky, kteří mají sami nejvíce másla na hlavě. Neboť to byli právě oni, kdo napsal a schválil mizernou novelu zákona o vysílání 301/95 Sb., konkrétně třeba Hana Marvanová. Možná by zjistil, že právě tato novela sebrala radě veškeré kompetence, jak do sporu o Novu vstoupit, protože natrvalo vzdálila servisní organizace od regulačního orgánu. Možná by naopak zjistil zajímavé věci, kdo a jak ve Stockholmu Českou republiku zastupoval, jakou zvolil taktiku a jakých chyb se dopustil. Možná by zjistil i něco o zajímavých kontaktech některých lidí, kteří se měli do roztrhání těla bít za Českou republiku a namísto toho dělali poslíčka protistraně. Možná by se také zamyslel, kde je příčina tak rozdílných výroků z Londýna a ze Stockholmu. Možná by také nepřehlížel ve světě arbitráží velmi nezvyklý krok, totiž nepodepsání verdiktu jedním z rozhodců a jeho následnou rezignaci. Možná by se i pečlivě zamyslel nad zdůvodněním tohoto kroku.

To by však tento „odvážný“ novinář musel opustit své předem vytvořené konstrukce a ze světa našich virtuálních mediálních mýtů vykročit do světa reality nepoznamenané hlavním (líným) proudem české žurnalistiky.

(listopad 2001)

Jan Urban – propagandista páté kolony

Je to docela legrace, jak se Jan Urban pohoršuje nad Kindernayovou platbou v hotovosti (Pozn. 2003: šlo o splacení dluhu) a zaklíná se způsoby z londýnské City. Je to legrace proto, že první, kdo v naší televizní branži přinesl „keš“ peníze v igelitové tašce – a dlužno dodat, že jich bylo rozhodně více než Kindernayových pět milionů – nebyl nikdo jiný než věhlasný americký podnikatel Ronald Lauder, respektive jeho lidé, v dřevních dobách televize Nova.

Urban, byv pečlivě nabrífován píárovými šamany ukřivděných zahraničních investorů, vůbec žongluje s fakty pozoruhodným způsobem. Kindernaye a Radu pro rozhlasové a televizní vysílání hází rovnou do jednoho pytle, jako by rada nesla jakoukoli odpovědnost za smlouvy, které si mezi sebou uzavřeli – předpokládám, že svéprávní – soukromí podnikatelé, a jako by rada zodpovídala za rozhodnutí soukromého podnikatele investovat někde své peníze. Není tomu tak a rada nikdy nebyla a není garantem úspěchu či strůjcem neúspěchu  kteréhokoli soukromého subjektu. Ani českého, ani zahraničního.

Neuvěřitelným způsobem Urban kouzlí se žalobami podanými na radu. Za prvé je třeba říci, že na samotné podání žaloby na správní orgán není nic neobvyklého. V civilizované zemi se právě tímto způsobem konflikty řeší. Podobných soudních sporů rada vedla a vede desítky. Za druhé je pak spíše zábavné, které soudní spory si Urban vybral jako důkaz „zločinného“ působení rady. Doslova uvádí: „Po prohrané arbitráži přibyl koncem listopadu i výrok městského soudu v Praze, který s konečnou platností označil postup RRTV v jedné z příbuzných věcí za protiprávní.“ Čtenář, který netuší o co jde, jistě zavětří. „S konečnou platností“ a „v jedné z příbuzných věcí“, to zní přece velmi zasvěceně. Ve skutečnosti však šlo o zcela marginální spor, zda ČNTS/CME měla či neměla právo nahlédnou do nějakého spisu. A dlužno dodat, že Lauderovi lidé zahrnuli radu desítkami podobných žádostí, častokrát o informace, které sice dávno mají a znají, ale proč to nezkoušet znovu a znovu, třeba se některý z pokusů ujme a něco z něho vyklíčí.

Ještě zábavnější je to s žalobou firmy KTV na radu. (Pozn. 2003: Podrobnosti tohoto případu popisuji v kapitole o TV 3.) To je ta firma, na kterou rada nepovolila převést Kindernayovu licenci. Lucemburská KTV patří ze sta procent Kindernayovi a ten také radě písemně potvrdil, že rozhodnutí rady přijímá a nebude je jakýmkoli způsobem rozporovat. Přesto jím stoprocentně vlastněná firma radu žaluje. Jak je to možné? Protože v ní rozhoduje někdo úplně jiný, než její vlastník, který měl posloužit jako něco, čemu se obvykle říká bílý kůň. A právě proto rada převod nepovolila. Lidé z TV 3 si podáním této žaloby vstřelili vlastní branku, protože paradoxně poskytli důkaz správnosti rozhodnutí rady.

V této souvislosti, tedy že rada neměla právo tento převod nepovolit, se Urban odvolává na právní analýzu Legislativní rady vlády. Čtenář se již nic nedozví o tom, že stejnou právní analýzu původně vypracoval pan docent Mikule na objednávku a za peníze TV 3. A také samozřejmě netuší, že pan docent je – shodou okolností – členem Legislativní rady vlády. Čtenář se také nedozví, že úplně odlišné právní stanovisko, které naopak ve věci odmítnutí převodu licence na společnost KTV potvrzuje správnost postupu rady, vypracoval Ústav státu a práva Akademie věd a že stejně se vyjádřili i navrhovatelé zákona z řad poslanců i právníci rady. Tedy vlastně nic neobvyklého, různí právníci mají různé názory.

Zbývá otázka, proč vlastně Jan Urban píše podobné propagandistické texty? I zde je odpověď poměrně jednoduchá. Urban je totiž člověk, který se sice vydává za nezávislého novináře, ve skutečnosti je to však nefalšovaný a velmi závislý politický aktivista. A jeho političtí přátelé z okruhu čtyřkoalice a Hradu si před časem vytkli jako jeden ze svých politických cílů změnu české mediální krajiny ve svůj prospěch. Likvidace stávající Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je k tomu prvním a zároveň zásadním krokem. Žádný prostředek jim k dosažení tohoto cíle není cizí. Ani překrucování faktů, ani znásilňování zákonů, ani to, že se ve vlastní zemi chovají jako pátá kolona.

(prosinec 2001)

Pátá kolona

Asi je to kouzlo nechtěného, ale rubrika Pátá kolona (Reflex) skutečně dělá v čísle 50/2001 čest svému jménu. A zákulisní píároví kouzelníci najatí servisními televizními firmami, jež jsou na válečné stezce proti České republice, si mnou ruce. Co na tom, že jeden je dvojnásobný estébák a druhý propagandista z komunistické televize. Zbývá pouze otázka, zda tolik českých novinářů z „jejich“ páté kolony, píše tak, jak píše, pouze z hlouposti, neprofesionality a lenosti či zda jsou motivováni ještě nějakým jiným způsobem. Patřičně se vyznamenal i Petr Volf.

Naštěstí existují i jiní novináři. Hned po onom šíleném Naostro (Pozn. 2003: Milan Šíma mi v něm 11 krát během pětatřiceti minut položil otázku, zda cítím vinu za stockholmskou arbitráž, přestože jsem mu odpověděl hned napoprvé. Další z hostů, jak jeho kamarád Jiří Hrabovský, v té době mediální zástupce TV 3, tak Jan Vávra z ČNTS,  byli evidentně nadmíru spokojeni. Hned poté, co ve studiu zhasla světla, jsem se Šímy otázal, kolik za tuhle prasárnu dostal. Měl jsem se zeptat ještě v přímém přenosu.) mi jich pár telefonovalo. Dá se to shrnout asi do téhle věty: „My tu vaši radu sice nemáme moc rádi, ale tohle přepískli.“ (Mysleli ČT a Šímu.) V dalších dnech jsem hovořil s několika významnými moderátory a manažery z ČT, Novy a Radiožurnálu. Podle jejich názoru porušil Šíma všechna psaná i nepsaná pravidla moderování  diskusního pořadu, za což by jej soudný nadřízený vyrazil na hodinu. Někteří z ČT (nikoli vedení) se mi dokonce omlouvali, za sebe i za instituci, která je zaměstnává. Ne tak Volf, ten  Šímův urválkovský výkon velebí.

V zemi s (novinářskou a politickou) pátou kolonou je opravdu leccos jinak. Nejpokleslejšímu způsobu novinařiny zde mnozí tleskají. A proč by ne. Když se presumpce viny stává metodou práce některých politiků (poslanec Mlynář dokonce na plénu navrhoval jednací bod odvolání RRTV, aniž by předtím proběhlo na půdě sněmovny na dané téma jedno jediné jednání), proč by stejně nepsali i novináři.

Co na tom, že výnos stockholmské arbitráže vážně zpochybnil sám jeden z arbitrů. Co na tom, že se vláda odvolala k obecnému švédskému soudu. Co na tom, že snad poprvé v historii arbitráží vedle sebe existují dva diametrálně odlišné výnosy o stejné věci. Volf má jasno. Šíma má také jasno. A v roli prokurátora, soudce a kata stihne 11 krát během 35 minut divákovi zopakovat, že naproti němu sedí viník, kvůli kterému bude občan platit miliardy. Volf mu tleská a za odporné vyhlašuje, že se nařčený nechce přiznat ke „zločinu“, který nespáchal. To vše v okamžiku, kdy konečný výsledek stockholmské arbitráže je otevřený, včetně možnosti, že obecný soud výnos zruší.

A když se někdo veřejně ozve? Třeba kolegové z rady? Volf je s tím hotov raz dva. Muchka v tom jede se Štěpánkem. A důkazy? Ale jděte! Na co! My přece máme Pravdu! A co je Pravda, o tom také rozhodujeme my. My, Šímové a Volfové.

 Způsob páně Volfovy žurnalistiky je stejně odporný jako ten Šímův.

(prosinec 2001)

(Pozn. 2003: Volf se do mě navezl také kvůli TV 3. Když jsem ho posléze upozornil, že soud Kindernayovi licenci vrátil, čímž vlastně potvrdil správnost mých postojů, navezl se do mne znovu.)

Solidarita s Tomášem Pecinou

Tomáš Pecina rozhodně nepatří mezi mé oblíbené novináře. Nemám rád jeho spektakulární pozérství a štve mě jeho obviňování bez důkazů. Na druhou stranu někdy oceňuji jeho a Britských listů snahu jít proti hlavnímu línému (míněno doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu) proudu české žurnalistiky. Také si myslím, že ten, kdo právě z pozérských důvodů, byť v jeho podání to asi budou důvody principiální, opakuje přiblblé výroky extremistů (Pozn. 2003: Pecina prohlásil, že schvaluje útok na WTC.), snadno může být ostatními považován za stejného blba jako onen extremista. Dokonce vřele souhlasím s lidmi, jako je Luboš Motl, který to zpoza oceánu sem tam nad Pecinovými texty nevydrží a utrousí cosi o tom, že mu, až přijede do Prahy, rozbije hubu. Jedna věc je však tvrdé potýkání se na novinových a webových stránkách a druhá – důležitější – osobní  svoboda a právo vyjadřovat své názory. Třeba i hnusné. Proto protestuji proti šikanování novináře Tomáše Peciny orgány tohoto státu a vyjadřuji mu alespoň touto cestou solidaritu. A aby nebyla nějaká mýlka, dodávám, že Tomáš Pecina mi za to nic nedluží a jediné, co od něho očekávám, je to, že bude dál psát, jak chce.

(prosinec 2001)

(Pozn. 2003: Pobavilo mne, že Všeználek a nekompromisní kritik kohokoli a čehokoli Tomáš Pecina se nakonec rozhádal i se svými redakčními kolegy z Britských listů. Teď se dokonce handrkují o pokladnu.)

Agitátor Leschtina aneb Jak jsem dával rozhovor Literárním novinám

Zavolal mi Jiří Leschtina a požádal mě o rozhovor. Nu což, řekl jsem si, může to být zajímavá zkušenost, a přivolil. Proč zajímavá zkušenost? Protože Jiří Leschtina je novinář s pověstí tak umanutého nepřítele ODS a všeho a všech, co s ní mají cokoli společného, že to bylo moc i na tak strašný deník, jako je Mladá fronta Dnes. Po čase se Leschtina objevil v listu ještě příšernějším, totiž v Literárních novinách šéfredaktorovaných Jakubem Patočkou. A v tomto „dresu“ také pan Leschtina dorazil. Ukázalo se, že nepůjde ani tak o klasický rozhovor, jako spíše o analytický článek na dané téma a já jsem pouze jednou ze zastávek

Předmětem našeho povídání měla být Nova a všechno, co s ní v posledních letech souvisí. Tedy spor o její vlastnictví, arbitráže a soudy i role Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Na rozhovor jsem se docela dobře připravil a pro osvěžení paměti kvůli panu Leschtinovi znovu nastudoval všechny výroční zprávy rady a související dokumenty, které se této problematiky dotýkají.

A také musím poctivě přiznat, že dobře připravený přišel i Jiří Leschtina. Jeho otázky byly věcné a mířily k jádru problému. Pan Leschtina si všechno nahrával a vedle toho si činil i spoustu poznámek. Věnoval jsem mu asi devadesát minut a poctivě mu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí podrobně odpovídal na všechny otázky. Když jsme se loučili, ještě jsem mu nabídl, že kdyby potřeboval cokoli doplnit nebo upřesnit, jsem mu k dispozici.

Pak článek o Nově v Literárních novinách vyšel a vlastně mě – vzhledem k tazateli i jeho domovské redakci – ani nepřekvapil. Z toho, co jsem panu Leschtinovi řekl, není v článku vůbec nic. A vlastně ani nemůže být. Jiří Leschtina již totiž dávno není novinářem, který pravdu poctivě hledá, padni komu padni. On ji přece hledat nemusí, protože on Pravdu dávno zná. A tak se v jeho článcích vyskytují pouze ty skutečnosti, které tu jeho Pravdu potvrzují, a všechno ostatní musí pryč.

Jenom mi uniká, proč u toho musím asistovat a k čemu vlastně podobná novinařina je. Ale že se vůbec tak hloupě ptám. Vždyť odpověď je naprosto jednoduchá. Tohle přece novinařina není, tohle je čiročirá propaganda. A Jiří  Leschtina není novinář, nýbrž agitátor. A jaké z toho pro mne plyne poučení? S „novináři“ Leschtinova typu je zcela zbytečné komunikovat. Je to ztráta času.

(červen 2002)

Štěpánek na Nově – reakce na Jaroslava Plesla

V Televizních novinách jsem na dotaz, zda si Rada pro rozhlasové a televizní vysílání myslí, že skupina PPF je vlastníkem televize Nova, skutečně odpověděl, že „rada vůbec není přesvědčena o tom, že jsou vlastníky televize Nova, natož většinovými vlastníky TV Nova“. (Pozn. 2003: Rada se následně od mého výroku distancovala. Dodnes jsem nepochopil  proč. K dohodě mezi PPF a MEF Holdingem došlo až později.) Co jiného se také dá odpovědět, když tato skupina svá tvrzení zatím radě nedoložila jedním jediným listinným důkazem. Uznávám však, že chtít od tak svérázného novináře, jakým je Jaroslav Plesl, aby pochopil, že je to pouhé konstatování faktu a nikoli podpora té či oné skupiny vlastníků, je zcela nemožné. Konečné rozhodnutí ve sporech o Novu samozřejmě bude, nedojde-li k nějaké dohodě, na soudech, ale já si na rozdíl od pana Plesla počkám na pravomocná rozhodnutí a nikoli na dílčí závěry prvoinstančního soudu. Natěšený „objektivní“ novinář Plesl se samozřejmě nemůže dočkat mého možného odvolání, ke kterému i on šturmuje ze všech svých „nezávislých“ publicistických sil. Bylo by to však s tou naší demokracií poněkud na pováženou, kdyby záminkou k odstranění jednoho vyhraněného a ve svých názorech transparentního radního měl být jeho jeden zcela logický výrok. Docela se na další vývoj těším, protože se ukáže, co vlastně kolega Muchka svojí nezměrnou osobní distancovací aktivitou zamýšlel a zda jen neplnil čísi politickou objednávku. Spaní mám však, pane Plesle, docela klidné.

(červenec 2002)

Utrpení nad Potůčkem

Asi si tím neposloužím, ale musím se přiznat, že čtení podobných článků, jako je ten od Jana Potůčka (Reflex, Radu pro vysílání je třeba odvolat) mi působí utrpení. Nikoli tématem – na možnost odvolání i ataky nejrůznějšího druhu jsem si po osmi letech v exponované a nesčíslnému množství protichůdných tlaků vystavené pozici dávno zvykl –, nýbrž takřka odzbrojujícím pisatelovým amatérismem. Utrpením je, že po odbornících tu volá a do role rádoby poučeného kritika rady se staví autor, jehož text je souvislou přehlídkou povrchních blábolů, opsaných klišé, osobních animozit, poťouchlých polopravd a podpásových lží. Jednu každou jeho větu lze v podrobné polemice buď zcela vyvrátit nebo zrelativizovat. Problém je, že v českém mediálním prostředí o takovouto polemiku není zájem, neboť by podstatnou část médiím se věnujících žurnalistů usvědčila z neprofesionality, to v lepším případě, či z kolaborace s vlivnými zájmovými skupinami, to v případě horším. A utrpením je především to, že můj oblíbený časopis Reflex, jejž jindy obvykle charakterizuje originalita a odlišnost, papouškuje plytkosti českého novinářského mainstreamu, jehož základním poznávacím znakem jsou stádovitost, služebnost a kampaňovitost. Noví mocipáni zaveleli ke zteči na neoblíbenou radu, která je v jejich představách klíčem k ovládnutí mediální krajiny, a někteří žurnalisté se mohou přetrhnout. A propos. Jestli pan Potůček ví o konkrétních případech korupce v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, ať řekne kdo, kdy, kolik, od koho a za co. Jinak jsou jeho informace typu „jedna paní povídala“ když ne na žalobu, protože za tu novinář jeho „formátu“ opravdu  nestojí, tak na pár facek.

(červenec 2002)

Pane Uhle, neurážejte!

„Poslanci ODS mají eminentní zájem na zachování nedemokratického stavu, který v radě ČT symbolizuje Milan Knížák a v audiovizuální radě Petr Štěpánek“, píše Petr Uhl (glosa Pošetilost, Právo 12. 8. 2002) a já se nestačím divit. Čím reprezentuji nedemokratický stav? Tím, že existuji? Tím, že jsem byl do RRTV řádně zvolen? Tím, že říkám a prosazuji své názory? Tím, že podle svých názorů hlasuji? Nebo tím, že jsem členem ODS? Nerozumím tomu. Pokud to Uhl myslí vážně, pak je třeba konstatovat, že demokracie je tu skutečně v ohrožení. Leč ohrožuje ji především Petr Uhl sám. Asi se rozpomněl na své trockistické mládí a pléduje za demokracii jiného typu, zřejmě lidovou. Děkuji, ale nechci!

(srpen 2002)

(Pozn. 2003: Někteří naši novináři a aktivisté vytvořili novou kategorii tzv. „takových lidí“. Začnou: „Takoví lidé, jako jsou Knížák a Štěpánek  …,“ nebo: „Takový člověk, jako je Petr Štěpánek …,“ a aniž by blíže osvětlili proč vlastně, pokračují, co všechno by „takoví lidé“ neměli dělat, kam všude by jim měl být zapovězen přístup, v jakých institucích by neměli zasedat. A já blázen si myslel, že v uplatňování občanských práv jsme si – minimálně od roku 1989 –  všichni rovni a že svoboda slova platí také pro všechny.)  

Je Jan Urban redaktor, nebo cenzor?

Zrovna jsem dokončil článek nazvaný Dostál už je jenom směšný (Pozn. 2003: viz kapitola Komická série umanutého Dostála) a chystal se jej rozeslat na několik obvyklých internetových serverů, když tu jsem v monitoringu tisku (rádií a televizí) zaregistroval komentář Českého rozhlasu 6, který se stejně jako můj článek taktéž věnoval zvolení exposlance Miloslava Kučery vedoucím Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. A tak jsem svůj polemický text poslal také na e-mailovou adresu ČRo 6. K mému příjemnému překvapení se mi téměř obratem ozval pan redaktor Radko Kubičko tímto e-mailem:

Vážený pane,

Váš příspěvek rádi odvysíláme. Posílám Vám zpět jeho zredigovanou verzi, kde jsem učinil jen drobné redaktorské zásahy. Jsme seriózní stanice, tak nemůžeme vysílat osobní útoky a
označovat ministra za kašpara. Myslím, že se i ostré věci dají říci klidnou a seriózní formou. Pokud s upravenou verzí budete souhlasit, není problém vysílat příspěvek už v pondělí.
Samozřejmě také musíme uvést, že jste členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Prosím, ozvěte se mi, pokud by to bylo možné, chtěli bychom, abyste příspěvek načetl vlastním hlasem, je možné osobně i po telefonu.

Radko Kubičko, vedoucí domácí části pořadu Názory a argumenty, Český rozhlas 6

Přečetl jsem si zredigovanou verzi a hned panu Kubičkovi odpověděl takto:

Vážený pane Kubičko,

OK, proti Vašemu zjemnění nemám žádné námitky, dokonce si myslím, že je to takhle pro Šestku lepší. Psal jsem to primárně pro Internet a tam se pár jadrnějších výrazů jistě snese. Co se týká namluvení, mám plnou důvěru ve vaše profesionály. Rovněž nemám žádný problém s mojí plnou identifikací.

Mějte se fajn.

Zdraví

pš

Pan Kubičko mi potvrdil příjem mé odpovědi tímto e-mailem:

V pořádku, budeme vysílat v Názorech a argumentech dnes, tedy v pondělí 7. října 2002 v 18 hodin deset minut.

Rk

Najednou mi však v poště pípnul další e-mail z ČRo 6. Zjistil jsem, že mi píše Jan Urban, také redaktor ČRo 6, který je ovšem známý také jako horlivý aktivista nejrůznějších občanských iniciativ. V době televizní krize patřil mezi vůdčí revolucionáře. Zřejmě vůbec netušil, že pan Kubičko je se mnou již dávno v kontaktu, a napsal mi toto:

Dobrý den,

Jsem rád, že jste „zaregistroval,“ jeden z našich komentářů. Pokud Váš příspěvek vůbec bude zařazen do předkola výběru textů, nabízených k odvysílání, budu s lehkým svědomím proti. Formální, jazyková i obsahová hodnota textu jsou hluboko pod standardem, požadovaným pro veřejnoprávní program.

Přeji Vám příjemný den

Jan Urban

Přišlo mi to velmi legrační, protože celá kauza „Kučera“ se točí okolo cenzorství, takže jsem  panu Urbanovi poslal zpět pouze tento stručný dotaz:

A to mi píšete jako redaktor, nebo cenzor?
pš

Zároveň jsem však oba e-maily, ten Urbanův i moji stručnou odpověď, poslal i panu Kubičkovi spolu s tímto sdělením:

Díky za zprávu. Jenom pro zajímavost Vám přeposílám svoji dnešní korespondenci s Janem Urbanem.

pš

Pan redaktor Radko Kubičko mi odpověděl tímto e-mailem:

Také díky za zprávu. Rád jsem se k vlastnímu údivu dozvěděl, že máme nějaké předkolo výběru příspěvků a že moje kompetence vedoucího domácí části pořadu Názory a argumenty je nějakým způsobem omezena lehkým svědomím kolegy Urbana. V každém případě příspěvek byl odvysílán, mimo jiné na důkaz, že pokud odsuzujeme cenzorské praktiky, sami bychom jich neměli užívat.

Rk

Je třeba něco dodávat?

P. S. Panu Kubičkovi i panu Urbanovi se omlouvám, že jejich e-maily zveřejňuji bez jejich předchozího souhlasu.

(říjen 2002)

Černého rána pod pás

Reakce na demagogický komentář Jiřího Černého v Reflexu (41/2002)

Ještě před tím, než jsem vyslovil větu, že „ve Východních Čechách existovalo na tu dobu (myšlena 80. léta) relativně liberální prostředí právě díky lidem, jako je Kučera“, jsem si byl jist, že se někdo okamžitě vytasí s Pražským výběrem, zakázaným právě po koncertech v Hradci Králové. Udělal to Jiří Černý a jen mi potvrdil, že na povýšené přezíravosti hudebních kritiků z jeho okruhu ke světu „tancovaček“ se nezměnilo vůbec nic ani s příchodem svobodných poměrů. Nad touhle potem, kouřem a pivem čpící odrůdou bigbítu vždycky ohrnovali nos a dodnes nejsou ochotni ani schopni se orientovat v souvislostech tohoto svérázného českého hudebně sociologického jevu. Pro podstatnou část mládeže však právě tohle byl svět, který jim v dobách Husákova temna víkend co víkend poskytoval iluzi relativní svobody. A jestli někde existovala místa, kde se tomuhle druhu zábavy dařilo o dost lépe než v jiných krajích, bylo to vedle Plzeňska právě Hradecko a Pardubicko. A zase musím dodat, že spíše vždycky tak deset kilometrů za katastrem krajských měst. Jsem si jist, že na rozdíl od Černého vím, o čem mluvím. Se Spektrem, Naturalem, Odysseou a Unisonem jsem obrazil tisíce štací. Jiřího Černého jsem tam neviděl ani jednou. Na tenhle svět „dohlížela“ Okresní kulturní střediska a ona relativní volnost se vždy odvíjela od toho, jací „Kučerové“ kde seděli. Vedle toho existoval svět „profesionálních“ agentur či KKS, který měl úplně jiná pravidla a čas od času i svinstva typu zákazu Pražského výběru. Paradox doby byl v tom, že bylo klidně možné, že zatímco na oné „profesionální“ rovině měl třeba právě Hradec Králové pověst rudého města, pro „tancovačkovou“ subkulturu byl relativním rájem. Černého (a nejenom jeho) demagogie je v tom, že bez mrknutí oka, tyto roviny zaměňuje a připisuje Kučerovi viny světa, ve kterém se nikdy nepohyboval. Je to rána pod pás, a protože je za ní cítit ještě politická motivace, dvojnásob odpudivá.

(Pozn. 2003: Redakčním krácením znehodnocená verze článku vyšla v Reflexu.)

(říjen 2002)

Cenzoři, nebo redaktoři?

V čísle 41 zveřejnil Reflex demagogický komentář Jiřího Černého. Reagoval jsem na něj obratem textem Černého rána pod pás. Reakci nakonec Reflex zveřejnil až po třech týdnech a po mé urgenci u šéfredaktora. Jenže z celého mého článku Reflex publikoval pouze torzo a ještě k tomu bez pointy.

Nabízí se hned několik otázek. Když časopis dává dostatek prostoru jedné straně, proč nedá stejný prostor názorové protistraně? Moje reakce nebyla rozhodně o nic delší než Černého komentář. Lze podobné mrzačení textu ještě označit za redakční úpravu, nebo je to už sprostá cenzura? Proč si redakce nevyžádá ke krácení a zásahům do textu souhlas od autora? V době e-mailů je to technicky i časově naprosto banální věc.

Zaplať bůh za Internet, kde se novodobí cenzoři nemohou vymlouvat na nedostatek místa.

(říjen 2002)

Esquire jako Rádio Jerevan

Časopis Esquire – tentokrát nikoli nepodobný legendárnímu Rádiu Jerevan – otiskl tuto glosu:

Předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byl zvolen bývalý poslanec za ČSSD Miloslav Kučera. Což o to: kvalifikaci na to má. Za Jakeše dělal pro Poradenské středisko pro textaře zábavné hudby v Pardubicích externího lektora. Ne, nebyl to žádný cenzor, kdo tohle tvrdí, je podle Kučerova předchůdce, východočeského rockera Petra Štěpánka „trouba, který nezná míru slov“. Má recht. On totiž Kučera jenom dbal, aby v textech nedocházelo k propagaci náboženství. Po převratu pak jako prostý rada tlačil Vladimíru Železnému, vždyť ten kanál ČT by bylo nejrozumnější zprivatizovat, stejně v každém nestřeženém okamžiku propaguje náboženství. Štěpánek nebo Kučera – to je pěšky jako za vozem. Esquire stojí výjimečně při ministru kultury Dostálovi, který sepsal petici žádající okamžité zrušení nesmyslné instituce zvané RRTV.

Ano, Esquire, alias Rádio Jerevan má pravdu, je to přesně tak. Až na to, že Kučera nikdy nebyl a ani není členem RRTV, takže ani nikdy nemohl být zvolen jejím předsedou. Kučera pouze vyhrál konkuz na místo vedoucího úřadu této instituce. Až na to, že Petr Štěpánek není a nemůže být jeho předchůdcem, neboť předsedou RRTV nikdy nebyl. Až na to, že Kučera nikdy nebyl a není radním a myšlenka o privatizaci ČT jej nikdy nenapadla ani ve snu. Až na to, že Dostál nesepsal žádnou petici, neboť tento blábol zplodila Občanská liga.

Jediná pravdivá věta je o troubovi, který nezná míru slov. Na autora glosy Esquiru sedí jako ušitá. Vysvětlovat hloupému novináři, jak to za bolševika chodilo na Okresních kulturních střediscích, nebudu. Již dávno jsem pochopil, že je to naprosto zbytečná a marná práce.  

(listopad 2002)

Čeští novináři se zbláznili

Volby prý, alespoň podle většiny našich novinářů, vyhráli nezávislí. Opravdu?

V komunálních volbách ve skutečnosti pro tzv. nezávislé, přesnější by však bylo říkat nestranické, kandidáty hlasovalo o tři procenta voličů méně než před čtyřmi roky. A uspěli pouze v malých obcích, kde klasické strany (s výjimkou komunistů a lidovců) kandidátky obvykle vůbec nestavějí. K získání mandátu tu stačí pár hlasů. Ve městech, kde je k získání jednoho mandátu třeba i desítek tisíc hlasů, naopak s převahou uspěly standardní kandidátky politických stran. Metodicky zcestné je samozřejmě i ono sečítání všech těch Hnutí nezávislých, Sdružení nezávislých kandidátů a Občanů za obec krásnější do jediného sloupce, jak demagogicky hned zkraje učinila Česká televize. Stejně zavádějící je statistické vykazování procentuálních výsledků podle počtu získaných mandátů, neboť, jak již bylo řečeno, počet hlasů potřebných k získání jednoho mandátů se v malých obcích a velkých městech propastně liší.

Žádní nezávislí kandidáti se nekonají ani v senátu. Jediní dva nově (znovu)zvolení, dle zákona formálně skutečně nezávislí senátoři jsou Jitka Seitlová a Karel Barták. Jedině tito dva kandidovali opravdu na své „triko“. Ale i u nich to byla spíše z nouze ctnost. Oba dva působili dříve v senátu v dresu ODA a jejich zřeknutí se této značky před volbami byl spíše sebezáchovný akt než programové vykročení k faktické nezávislosti. O tom, kde jejich srdce bije, však není zvláště u Bartáka příliš pochyb. Prozradil to na sebe hned v první povolební televizní anketě. Seitlová byla zaplať Bůh ve svých výrocích alespoň zdrženlivá.

Všichni ostatní, včetně Vladimíra Železného, kandidovali s podporou a na kandidátce nějaké politické strany či politického hnutí. Patří ke „špecifikám“ této země, že takové polické hnutí si do svého názvu klidně vetkne slovo Nezávislí. Úplně stejně by si ale mohlo říkat třeba Bleděmodří nebo Roztomilí. Vypovídací hodnotu to má podobnou, tak i tak nulovou. Na kom a na čem jsou takoví pánové a dámy nezávislí, se můžeme jenom dohadovat. Nad tím, že takováto institucionalizace nezávislosti je vlastně logický nonsens, se můžeme pro změnu třeba usmívat. A proč by měly být za nezávislé považovány tak jasně politicky profilované – chcete-li závislé – osoby, jako jsou pánové Mejstřík, který tak dlouho děkoval, až přišel, a těší se na spolupráci s KDU-ČSL, či Zlatuška, jenž v rámci svého politického přesvědčení chce odpolitizovat mediální rady od těch, kteří jeho politickému přesvědčení zřejmě nevyhovují proto, že mají své politické přesvědčení, už nechápu vůbec.

Summa summarum: Čeští novináři se zřejmě hromadně zbláznili. Ale nejsou v tom sami. Zbláznil se i pan hradní Pehe a spolu s ním mnozí další závislí nezávislí politologové. Možné však je i to, že jsme se zbláznili my voliči, a proto je třeba, aby nám někdo moudrý vysvětlil, že vlastně nevyhrál ten, co vyhrál, ale že vyhrál ten, kdo neexistuje. 

(listopad 2002)

(Pozn. 2003: Jestli někteří novináři nevydýchali, co se tu o nich píše, mohu jim poradit jediné: Když nejste s to unést kritiku, necpěte se do veřejného prostoru.)

Neexistuje lepší příklad lesku a bídy české žurnalistiky než Mladá fronta Dnes. Bývalý svazácký deník jeho redaktoři nejdříve šikovně zprivatizovali, aby jej o něco později ještě šikovněji prodali do zahraničí. Kousek si však ponechali, stejně jako vlivné manažerské a redaktorské posty. Nikdo z nich na tom rozhodně neprodělal. Mělo by však také být objektivně řečeno, že to jsou zasloužené peníze. Skrývá se za nimi nejen schopnost být ve správný čas na správném místě, ale také spousta práce a nápadů, které z předpotopních totalitních novin udělaly moderní periodikum.

K lesku MF Dnes patří její profesionální redakční systém, skvěle dělané zajímavé přílohy včetně televizního magazínu či vedlejší aktivity vydavatele, jako je internetový server, internetové rádio či televizní divize s vlastním zpravodajským týmem.

Bída MF Dnes je především v její domácí politické zpravodajské a publicistické části. MF Dnes nechyběla u žádné účelové kampaně, co jich jen v krátké české historii bylo. Někteří redaktoři neodolali pokušení politiku přímo ovlivňovat než o ní pouze psát. Další pokušení, kterému MF Dnes neodolala, je přespřílišná bulvarizace. Pro deník, který chce být vnímán jako „seriozní“, by měly být některé formy a témata bez milosti zapovězeny. Investigace MF Dnes spočívá většinou spíše v pouhém poskytnutí prostoru k prezentaci „skandálních“ dokumentů a prefabrikované špíny, než ve vlastní detektivní práci samotných redaktorů. Stratégové z P. R. agentur z toho mají jistě radost. Kapitola sama pro sebe jsou názorové stránky MF Dnes. Tím, že ze stránek MF Dnes přímo trčí, kterému politickému směru či uskupení rozhodující redaktoři právě fandí, se dnešní noviny podobají těm svazáckým, víc než je zdrávo. 

Nejšťastnější variantou pro zdravé mediální prostředí není ani fakt, že MF Dnes a Lidové noviny mají totožného majitele. Nejenom že to nepřispívá ke konkurenci, ale někdy to navenek dokonce nabývá podoby jakéhosi zvláštního kanibalismu. 

Leschtinova mediální fušeřina

S hrůzou v poslední době sleduji, že Jiří Leschtina začal fušovat i do mediální problematiky.  Slovo fušovat užívám zcela záměrně, neboť to, co napsal ve své poznámce (MF Dnes 21.7. 2000), je dojmologie člověka, který nemá o mediální legislativě ani páru.

Jestliže se zástupci televize Prima rozhodli sdělit Radě pro rozhlasové a  televizní vysílání jména vlastníků společnosti GES Holding, poskytli členům regulačního orgánu nadstandardní informaci jdoucí nad rámec povinností stanovených platným zákonem. A jestliže členové rady tuto důvěru oplácejí diskrétností, nejedná se ani o porušení zákona o vysílání, ani o obcházení zákona o poskytování informací, nýbrž o obyčejnou slušnost. Nikdo – ani rada pro  vysílání, ani pan Leschtina – se nemůže stavět nad zákon.

Úplně jiná věc je, zda je zákon o vysílání dobrý. Jenže o tom já píšu – na rozdíl od pana Leschtiny – již pět let. A ne jako on až v okamžiku, kdy bankéři z okruhu  Hradu blízkých dřevíčských hochů, co spolu mluví, se smutkem zjišťují, že součástí bankovního impéria IPB, které jim během památného víkendu za asistence samopalů střelil nucený správce, není třešínka na dortu v podobě celoplošné televize.

Dost pochybuji, že stejné pohoršení by pan Leschtina projevoval, kdyby Prima, respektive přesněji Domeana, spadla pod ČSOB. Z hlediska zákona o vysílání by to však byla změna stejného řádu, jaká proběhla, když se vlastník držitele licence, společnost Domeana, postupně posunul od IPB ke GES Holdingu. Tvrzení, že rada neuhlídala státní (?) licenci, je holý nesmysl. Osoby odpovědné podle zákona za chod Primy jsou stále stejné a známé. Opravdová  hlína pak je, že z neobjektivního zpravodajství obviňuje Primu novinář – agitátor, který  publikuje na stránkách deníku, který sám čelí obvinění, že se spolupodílel na mediální kampani, jež vyvolala run na IPB.

(červenec 2000)

Korupce v RRTV aneb MF Dnes jako bulvár

MF Dnes by měla odpovědět na několik otázek. Palcové titulky s otazníkem na titulní straně bývala doména bulvárního tisku. V případě profesně pochybného článku o údajné korupci v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání tento postup zvolila MF Dnes. Proč? Článek dále jaksi smlčel to, že pan Jiří Koubek, o kterém se v souvislosti s korupcí píše, již sedmým rokem není členem rady a žádný ze stávajících radních se s ním v tomto orgánu dokonce nikdy nesešel. Tyto informace se do půlstránkového článku nevejdou? Nebo se nehodí? Dále by MF Dnes měla odpovědět, proč pan redaktor Unger odpovědi radních přiřazuje k jiným otázkám a do jiných kontextů? Udělal to nejen mě, ale i kolegyni Hůlové a tiskové mluvčí rady Havlíkové. Dost důvodů k tomu myslet si, že MF Dnes nejsou seriozní noviny.

U Martina Komárka jsem vcelku zvyklý, že rád pálí na všechny strany a sem tam se strefí. V případě komentáře o „zbytečné a škodlivé radě“ je však zcela mimo terč. Obdobné regulační orgány, jako je RRTV, najdeme nejen ve všech evropských zemích, ale dokonce i za Atlantikem. Že by i tam byli tak zpozdilí? Zásadní Komárkův omyl pak je jeho naivní představa o spásonosnosti dražení licencí. Tento postup by však s sebou kromě mnoha dalších negativ paradoxně přinesl i mnohem větší regulaci obsahu vysílání. Ke kýžené transparentnosti vlastnických poměrů v médiích vedou jiné cesty.

(srpen 2000)

O děravé paměti našich novinářů

Martin Komárek (MF Dnes 26. 10. 2001) zřejmě vůbec netuší, že licence k vysílání neuděluje Rada České televize, nýbrž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč by pak také měl vědět, že v tomto orgánu již dávno nezasedá nikdo z těch, kteří v dřevních dobách našeho soukromého vysílání udíleli první licence, včetně té novácké. Jestliže však útočí kvůli chybám minulým na radu současnou, chová se jako potměšilec, který by plísnil Zemanův kabinet za chyby Pithartovy vlády.

A jde vůbec o chyby? Mýlí se totiž všichni ti, kteří deset let poté v roli chytrých generálů po bitvě označují vznik tehdejšího organizačního uspořádání Novy (s českým držitelem licence – CET 21 a servisní firmou většinově vlastněnou zahraničním investorem – ČNTS) za chybu. To, co se dnes může jevit jako chyba, byla dobově podmíněná realita. Nebo snad již všichni zapomněli na obecnou nevůli k rozprodeji „českého rodinného stříbra“ ze začátku devadesátých let? Ronald Lauder měl později nespočet příležitostí tento stav změnit. Rada (již v jiném složení) jej k tomu dokonce vyzývala. Nikdy tak neučinil, protože mu uspořádání, kdy byl mimo dosah regulačního orgánu, do poslední chvíle vyhovovalo.

Stejně trapné jsou dnešní nářky nad tím, že Nova vysílá něco jiného, než na co dostala licenci. Za prvé: k těmto změnám došlo postupně a vždy v souladu se zákonem. A za druhé: neexistuje žádná televize světě, včetně těch veřejnoprávních, která by v závislosti na poptávce neměnila nabídku.

To, že si hlavní proud české novinařiny obsadil ve sporu o Novu do role padoucha Vladimíra Železného, mi nijak nevadí. Železný si svůj díl jistě zaslouží. Tragedií však je, že česká novinářská pátá kolona neměří stejně také Ronaldu Lauderovi, ba dokonce staví ho do pozice oloupeného chudáka. Nic přitom není vzdálenějšího pravdě. Vzpomene si dnes vůbec ještě někdo na to, že celý spor začal kulminovat až poté, co Lauder chtěl prodat Novu společnosti SBS včetně licence, která mu nikdy nepatřila? Vědí naši novináři, že opakovaně lhal vlastním akcionářům a podváděl regulační orgán? Nebo se jim to jen nehodí do předem vytvořených schémat a předem obsazených rolí?

Jestliže tedy Martin Komárek chce napravovat nějaký neúnosný stav, možná by měl začít ve vlastních řadách. Způsob, jakým o této kauze již dva roky informuje hlavní proud české žurnalistiky, včetně MF Dnes, je skutečně neúnosný.

(listopad 2001)

Výhoda ano, porušení zákona ne

Reakce na komentář Martina Komárka (MF Dnes 14. 10. 2002)

O jedné věci není sporu. Volejte řediteli poskytuje Železnému v senátní kampani jistou výhodu. Být majitelem proslulé cestovní kanceláře je také výhoda. Nastupovat do voleb z pozice ústavního činitele také může být výhoda. Profese lékaře bývá pro volební klání rovněž výhodou. Jenže výhoda v tomto smyslu – ať taková nebo onaká – ještě neznamená porušení zákona. A to je to, oč tu běží. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tu není, ba dokonce nesmí být od toho, aby vynášela morální soudy a doporučení. Rozhodující je, co říká zákon. A zatímco občan (třeba i jménem Železný) smí dělat všechno, co mu zákon nezakazuje, správní orgán, jako je rada, může dělat jenom to a v těch mezích, co zákon dovoluje. Otázka pro radu proto nezní, zda je Železného výhoda morální, nýbrž zda je v rozporu se zákonem. Odpověď: Není. Možná by to mohli pochopit i nejskalnější odpůrci zajíce Zazy, jako je Martin Komárek, a odpustit si vůči radě laciné invektivy. Což takhle pojmenovat skutečného původce. Jsou jím naši zákonodárci, nikoli rada.

(říjen 2002)

Kdybych byl šéfredaktorem MF Dnes

Kdybych byl šéfredaktorem Mladé fronty Dnes a záleželo mi na pověsti deníku, jemuž šéfuji, nechal bych si po komunálních a doplňovacích senátních volbách udělat statistiku a následnou analýzu, jakým způsobem se jednotlivé krajské mutace MF Dnes vyrovnaly s proklamovanou nezávislostí a nestranností tohoto deníku.

Kdybych pak zjistil, že třeba královéhradecká příloha zcela nepokrytě preferovala jednoho ze senátních kandidátů, totiž Martina Dvořáka a jeho stranu Volba pro město, šel bych více do hloubky. Zjistil bych si, kdo nese osobní zodpovědnost za množství fotografií právě tohoto kandidáta, se kterými se krátce před volbami v královéhradecké příloze doslova rozsypal pytel. Také bych se podíval, kdo je podepsaný pod tou spoustou článků, které zcela evidentně nahrávaly právě jemu a jeho straně. Kdybych pak zjistil, že odpovědnost za takovéto poškození pověsti největšího a nejčtenějšího české deníku nese vedoucí jeho krajské přílohy Vladimír Bílek a že většinu oněch politicky aktivistických článků napsal Jakub Sochor, nemilosrdně bych se s nimi rozloučil.

Zda se takto zachová šéfredaktor MF Dnes Pavel Šafr, si však nejsem jist. Nevšiml si totiž ani toho, že tento regionální politický aktivismus mu v první den voleb pronikl až na celostátní titulní stránku. Volby v Hradci Králové totiž neprovázela o nic větší politická nevraživost, než je v komunálních volbách běžné kdekoli jinde. Zůstává proto naprostou záhadou, proč MF Dnes uznala za vhodné předložit svým čtenářům (v ten den přesněji voličům) tuto virtuální realitu. Leda že by nešlo ani tak o samotnou nevraživost, jako spíše o to prodat v den voleb protekční politický subjekt nejen v regionální příloze, ale přímo na titulní stránce.

A propos: Kdybych byl majitelem MF Dnes, ba dokonce majitelem, jenž dlouhodobě usiluje také o proniknutí na regulovaný trh elektronických médií, bezpochyby bych se zajímal o to, proč kapitán mé vlajkové lodi neví, co se mu děje v regionech. A také bych kromě sledování ekonomických výsledků svého deníků důkladně prozkoumal, zda podobným politickým píárovým aktivismem nejsou vlastně nasáklé celé moje noviny.

(listopad 2002)

Jak cenzuruje MF Dnes

Jestliže nepatříte do okruhu autorů názorově spřízněných s klikou rozhodujících redaktorů Mladé fronty Dnes, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že, nabídnete-li těmto novinám svůj text, bude následovat tento vějíř možností:

1) Nikdo vám ani neodpoví.

2) Odpovědí vám, že děkují a zveřejní. Ale stejně nezveřejní.

3) Odpovědí vám, že zveřejní, a pak se dlouho nic neděje. Budete-li to urgovat, dozvíte se, že mají plno, ať jste trpěliví. Po další urgencích se dozvíte, že váš článek už ztratil aktuálnost.

4) Budete-li dostatečně neústupní, nakonec se váš článek v MF Dnes možná objeví. Leč nikoli na prestižní názorové stránce sešitu A, kde vás předtím desetkrát napadli buď samotní reaktoři nebo jejich externí názoroví spřízněnci, nýbrž v sešitu C či D kdesi za dopisy čtenářů.

5) Pocit dodatečného uspokojení z vás však vyprchá okamžitě poté, co se do svého několik týdnů starého dílka začtete. Redaktorská ruka seškrtala a pozměnila text do takové podoby, že se nestačíte divit.  

Tady je jeden příklad. Článek nazvaný Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? (Pozn. 2003: viz kapitola Války v souhvězdí Nova) jsem napsal začátkem září, konkrétně 8. 9. 2002, jako reakci na nesmyslná tvrzení některých novinářů a politiků. Nabídl jsem jej Mladé frontě Dnes a obratem dostal odpověď, že o něj mají zájem. Abych MF Dnes poskytl exkluzivitu, neumístil jsem text na žádný internetový server. Článek nakonec po četných urgencích vyšel 16. listopadu, tedy více než po dvou měsících (!!!), leč ve zmrzačené podobě. Část textu MF Dnes vypustila (chcete-li, zcenzurovala) úplně, jinde posunula významy či překroutila pointu.

Tady je ukázka, co MF Dnes udělala třeba hned s prvním odstavcem. Původně jsem napsal: Turisty dva kilometry před řekou stahující kalhoty připomínají novináři a politici, kteří ještě před konečným výrokem stockholmské arbitráže nadsazují škody a obviňují nevinné, zatímco Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. Připomeňme si ji. Uzlové okamžiky jsou dva… V MF Dnes však vyšlo toto: Lauderovi právníci si tiše mnou ruce. Oč zákeřnější lži používají, o to méně faktografie jejich výroky obsahují. A novináři mlčí. Uzlové okamžiky jsou dva… Stačí lehký škrt redaktorského pera a to, co článek vyčítal právě novinářům, MF Dnes svévolně přesměruje na Lauderovy právníky. Jenže proti těm já nemám vůbec nic. Dělají jen svoji práci pro toho, kdo si je platí. (Potměšile se mi vnucuje otázka, kdo platí zmíněné novináře. Zda pouze jejich zaměstnavatel.)

Tak piš někam jinam, když se ti to nelíbí, okřikne mne asi někdo. A má vlastně pravdu. Ale kam? V Lidovkách je to ještě horší a Právo rád ponechám kolegům z levého břehu.

Je to soukromý podnik, může si tisknout, koho a co chce, řekne někdo jiný. A také má pravdu. Ale proč mi tedy MF Dnes zrovna neodpoví, pane Štěpánku, vlezte nám na záda, tiskneme jenom kámoše a ty ostatní jen v takové míře, abychom mohli předstírat, že jsme nestranní. Určitě bych se neurazil. Alespoň by bylo jasno hned zkraje a nic by mi nebránilo vypustil text okamžitě na Internet. Proč mě MF Dnes deset týdnů vodí za nos a pak otiskne zmrzačený paskvil? Proč se nezeptá, zda se změnami jako autor souhlasím? Jakým právem mne podepisuje pod pitomosti, které redaktorskými (chcete-li cenzurními) zásahy vznikly?

Rád nazývám věci pravým jménem, a proto si nehodlám brát servítky ani teď: Mladá fronta Dnes je deník, který se tváří jako nezávislý a nestranný, ve skutečnosti to však jsou noviny manipulující veřejnost těmi nejodpornějšími metodami. Ze své svazácké minulosti nezapomněly vůbec nic. Pro tuto zemi je tragedií, že tu třináct let po Listopadu neexistují nelevicové noviny, ve kterých by si čtenář mohl přečíst pestrou škálu názorů a sám si vybrat, s čím se ztotožní. Nevím, zda to jejich němečtí majitelé vědí,  ale pochybuji, že podobné novinářské praktiky by si dovolili tolerovat na domácí německé půdě. Něco však možná tuší. Sám pan Clemens Bauer (Pozn. 2003: Německý generální ředitel MAFRA a. s., která MF Dnes vydává.) mi před časem říkal, že právě z těchto důvodů, tedy kvůli nestoudnému politickému aktivismu, se rozloučili s Jiřím Leschtinou. Teď jde o to, zda v Düsseldorfu vědí, že podobných týpků zbývá v MF Dnes stále ještě víc než dost.

(listopad 2002)

(Pozn. 2003: Aktuální stav ze začátku ledna 2003 je takový, že navzdory naší předchozí poměrně bouřlivé e-mailové výměně názorů ohledně článku Vážení novináři! Proč? Proč? Proč? – viz kapitola Novináři všech zemí, spojte se! – mi Martin Komárek právě potvrdil, že MF Dnes otiskne článek Havlova krajina po bitvě – viz kapitola Karle, přepni to! aneb Politika pro každého. Dokonce jsme se domluvili, že zajdeme na kávu. Takže – uvidíme, třeba se blýská na lepší časy. )

Když jsem po patových volbách 1996 napsal pro Lidové noviny komentář Nepovedený kus dramatika Havla, byl jsem jedním z prvních, kdo nahlas vyslovil pochyby nad konáním Václava Havla. Bylo to dávno před pokryteckým rudofinským projevem, jímž hlava státu vyhlásila v zemi blbou náladu, dávno před Sarajevem, dávno před vrcholným číslem nepolitické politiky, televizní krizí.

Když jsem v prosinci 1999 na kongresu ODS v Liberci přednesl svůj projev, byl jsem jedním z prvních, kdo nahlas poukázal na propojení části politických a novinářských elit, deroucích se k moci nestandardními metodami. Akce Děkujeme, odejděte! byla v tu chvíli v plném proudu, televizní krize dosud před námi. Už tehdy jsem jako řešení navrhoval, že především je třeba o těchto věcech nahlas mluvit.

Když jsem v roce 2000 kandidoval do senátu a mým hlavním soupeře byl Petr Pithart, napsal jsem krátkou glosu o politických turistech, kteří by za všech režimů chtěli na kůru zpívat první hlasy. I tenhle text je opět aktuální. 

Nejsem blázen, jenž si do smrti vystačí s repertoárem kritiky nepolitické politiky, Sarajeva či televizní krize. Dobře si uvědomuji, že pro budoucnost české pravice bude nejlépe, když tato slova a témata vypustíme ze svého běžného slovníku. To však neznamená, že by pro historii nemělo zůstat zaznamenáno, o co ve skutečnosti šlo.

A ještě drobná poznámka k vypůjčenému názvu této kapitoly. Karle, přepni to! aneb Politika pro každého se jmenoval publicistický magazín České televize. Na jeho přípravě jsem se kdysi podílel. Dodnes je pro mě důkazem, že i politická publicistika se dá ve veřejnoprávní televizi dělat – když se chce a když se to umí –  zostra a přitom laskavě a s humorem. Alespoň občas.

Nepovedený kus dramatika Havla

Volby 96: Všichni na jednoho!

Na jedné straně prezident Václav Havel, statečný disident, uznávaný dramatik, morální autorita a respektovaný státník, na straně druhé premiér Václav Klaus, rovněž respektovaný státník, ale také vynikající ekonom, neúnavný esejista a obratný politik, sveřepý mistr umění možného. To jsou – obrazně řečeno – dvě strany jedné mince, dva portréty z průběžně tvrdnoucí české koruny. Jsou ale obě strany mince skutečně stejně tvrdé? Letošní volby nabízejí odpověď.

Byly to volby o tom, zda si Česká republika zachová svůj ve světě tak ceněný přímý transformační kurs nebo zda nabudou vrchu socialistické resentimenty nejrůznějšího druhu. Volby na jedné straně všeobecně hodnocené jako korektní, na straně druhé volby poněkud zvláštní, protože typu: všichni na jednoho. Podivnou roli v nich sehrál právě dramatik Václav Havel.

Česká republika je závodník s časem ve vyprahlém údolí mezi socialismem a svobodnou tržní společností. Ochota některých občanů snášet i nepříjemné stránky reforem klesá v čase v přímé úměře se vzdáleností, kterou jsme již urazili, a růstem čtverce našeho vlastního zapomnění na doby minulé. Smrtelným nebezpečím je fakt, že reformu je sice třeba uvádět v život co nejrychleji, běžec však musí doběhnout, nikoli padnout.

Při vší úctě k vůdčím aktérům tohoto pomyslného závodu, je třeba říci, že jako hlavní garant našeho doběhnutí není ve společnosti vnímán ani bonvivánský Jan Kalvoda, veselý to brach s dýmkou a oblíbený diskutér intelektuálských kruhů se svojí z politologického hlediska de facto nadbytečnou ODA, ani selsky vypočítavý Josef Lux se slámou v botách (což vůbec nemyslím hanlivě) s přespříliš lavírující KDU-ČSL a populárními – přesněji spíše populistickými – hesly o poctivých důchodech a doživotí (Pozn. 2003: Třikrát a dost. Vzpomene si na to ještě někdy klidná síla?).

A už vůbec tímto garantem není Miloš Zeman. Po jeho nástupu do čela sociální demokracie a vyhlášení tažení na hlavní vchod Strakovy akademie za pomoci krčních chvatů začala tato – do té doby relativně důvěryhodná – strana přitahovat společnost nejroztodivnějšího druhu: bolševikobijce z kandidátky KANu Ringo Čecha, postkomunisty z Obrody, komunisty z KSČM, pohrobky LSU včetně politického fluktuanta a hrobaře národních socialistů Jiřího Vyvadila, slušovického Františka Čubu, „holky Kabrhelky“ či Michala Krause, který stihl během čtyř parlamentních let převléknout čtyři politické dresy. (Pozn. 2003: Kariéra služebně nejstaršího českého poslance úspěšně pokračuje. Ve volbách do senátu ve svitavském obvodě sice v roce 2000 neuspěl, stále byl však poslancem. O dva roky později už byl pro změnu na čele liberecké kandidátky ČSSD do poslanecké sněmovny.) Záhy přibyli i někteří přeběhlí republikánští poslanci, proslulí z „představení“ při volbě prezidenta. Má cenu pokračovat? A tehdy přišla chvíle geniálního rétora Zemana. Sterým opakováním klišé o moderní evropské levicové straně nalakoval tento slepenec čekatelů na moc do přijatelné podoby. Lidská paměť je prostě krátká. Korunu všemu pak však nasadil Václav Havel, když tomuto spolku krátce před volbami vystavil průkaz totalitní „bezinfekčnosti“.

I přes řadu tu více tu méně oprávněných výhrad je reformě naladěnou veřejností jako hlavní tahoun a garant transformace vnímán Václav Klaus a jeho ODS. Přesto (nebo právě proto?) letošní volby proběhly pod heslem: všichni na Klause! Že se Josef Lux a Jan Kalvoda soustředili ve volební kampani více na kritiku ODS než na opoziční ČSSD je sice těžko omluvitelné, dá se to však ve volebním klání pochopit. Vždyť koneckonců lovili voliče ve stejných vodách jako ODS. Méně pochopitelná je už role, již sehrál prezident Havel. On totiž žádné voliče lovit nemusel. Přesto na Klause vyrukoval v jednom šiku s Luxem, Kalvodou a mnoha dalšími. Nevyčítám prezidentovi, že říká svůj názor, na to má jistě stejné právo jako kterýkoli jiný občan. Jako prezident však má vyšší odpovědnost než řadový občan. A měl by proto vážit nejen co říká, ale také kdy to říká. Pak by se nemohlo stát, že namísto toho, aby Klausovi znavenému během vyprahlým údolím podal v nejvhodnějším okamžiku osvěžující pohár vody, raději přihlížel, jak mu spoluběžci nastavují nohu, a sem tam si sám přisadil.

Havlova vize svobodné občanské společnosti je docela hezká a možná se v konečném důsledku zase ani tak moc neliší od Klausovy vize společnosti svobodných občanů. Problém je v tom, že zatímco vizionář Havel se svými polistopadovými tématy – obvykle chybně načasovanými – v praxi většinou příliš neuspěl, Klaus svoje vize cílevědomě a trpělivě naplňuje po malých, tu realistických, jindy pragmatických krůčcích ku prospěchu celé společnosti. Zároveň tím občanům nabízí unikátní a v budoucnosti hned tak se neopakující příležitost historického úniku ze svazujících českých plebejských levicových tradic.

Havel naopak nejenže opět chybně vyhodnotil načasování některých svých kroků a témat, ale nedohlédl bohužel ani na druhou stranu oné pomyslné české mince. Dramatik na pražském hradě přecenil své kombinační schopnosti a zapomněl, že všední život není divadelní hra, ve které lze aktérům předepisovat role, charaktery a sílu. Václava Havla samozřejmě nelze podezřívat ze zlých úmyslů (Pozn. 2003: Po rudolfinském projevu, Sarajevu, Děkujeme, odejděte! a televizní krizi už si myslím, že lze.), problém je v tom, že cesta do pekel bývá mnohdy dlážděna úmysly dobrými. A tak smutným paradoxem zůstává, že patový výsledek voleb posílil právě roli prezidenta. Nebezpečí zpomalení transformačního procesu naší republiky a rozostření jejího obrazu v zahraničí je však příliš vysokou cenou.

(Lidové noviny, prosinec 1996)

Tošovského vládní bastard

Česká republika má od pátku novou vládu. Ve všeobecném poplácávání po zádech, jakáže to báječná polopolitická, poloúřednická vláda byla sestavena, se příliš nedostává sluchu hlasům poněkud střízlivějším. Výsledkem Havlova, Luxova a Tošovského měsíčního snažení totiž je kabinet, který nejenže naší republice nepřinese politické zklidnění, ale naopak díky svému složení bude napětí ještě více akcelerovat. Triumf totiž krátkodobě slaví zcela nesystémové řešení, které evokuje řadu neblahých českých specialit – „tatíčkovství“, hradní pětku (čtyřku, trojku), zákulisní dohody. Řešení, jež navíc ignoruje, že volby se nekonají pouze pro parádu, nýbrž proto, aby lidé sami rozhodli, jak veliký mocenský krajíc si ta která politická strana ukrojí. Namísto toho se s prezidentovým posvěcením ujaly vlády dvě nejslabší parlamentní strany a s nimi několik jednotlivců, kteří v kabinetu reprezentují jen a jen sami sebe. Téměř zapomenuté dračí sémě nepolitické politiky opět vystrčilo rohy a parlamentní demokracie dostala na frak.

Kdyby prezident a nový premiér skutečně chtěli uklidnit situaci a nikoli zvýhodňovat v nadcházejícím neodvratném volebním klaní některé politické síly, nabízela se možnost sestavit skutečně úřednickou vládu. Úřednickou nikoli v prvorepublikovém smyslu, kdy se takto nazývaná vláda nemusela ucházet o důvěru parlamentu – což současná ústava nezná –, nýbrž ve smyslu přechodného útlumu přímého stranického vlivu na vládní správu země. Jenže vedle Jaroslava Šedivého (zkušený diplomat), Zuzany Roithové (úspěšná ředitelka fakultní nemocnice) či Petra Moose (děkan dopravní fakulty) v Tošovského vládě vesměs nezasednou další nestraničtí (případně straničtí) odborníci rekrutující se z podobných sfér, nýbrž namnoze špičkoví funkcionáři stran, kteří vydatně napomohli pádu vlády minulé.

Zatímco jmenovaní jinak jistě zdatného a talentovaného žurnalisty Vladimíra Mlynáře do ministerské funkce lze ještě považovat za absurdní úlet (mluvčí vlády – jistě, poradce premiéra – proč ne, ale ministr (!), nedosáhnuvší navíc ani Kristových let – doba revolučního parašutování do nejvyšších funkcí snad již proboha skončila), jmenování Ivana Pilipa a dalších iredentistů z ODS je hrubý politický faul vůči dosud stále ještě nejsilnější parlamentní straně. A ani odvolávání se na podporu části poslaneckého klubu ODS příliš neobstojí. Za všemi těmi vznešenými slovy o odpovědnosti se skrývají neukojené mocenské ambice, nechutné metody vnitrostranického boje a ani oněch padesát a více tisíc korun poslanecké gáže za každý další usmolený měsíc navíc není pro leckterého zákonodárce motivací k zahození.

K sestavení skutečně politické vlády prý nebyla vůle. Ale vždyť opravdovou a čestnou politickou dohodu ve skutečnosti nikdo z pověřených nehledal! A dlužno dodat, že odpovědnost za nalezení kompromisu tentokrát nebyla na bedrech Václava Klause. Tedy obyčejné výmluvy.

Hlavní aktéři posledních událostí se v minulých dnech počastovali díky za splnění misí a dobře odvedenou práci. Teprve nadcházející týdny však potvrdí, že není zač děkovat ani Josefu Luxovi, ani Josefu Tošovskému, ani Václavu Havlovi. Jako žádná žena nemůže být napůl těhotná a zároveň z poloviny neposkvrněná, nelze sestavit polopolitický a zároveň poloúřednický kabinet. Výsledkem podobných snah bude vždy nestandardní a nesystémový bastard.

(Lidové noviny, leden 1998)

Projev přednesený na kongresu ODS v Liberci

Vážený pane předsedo, dámy a pánové!

Pokud chcete být v následujících několika minutách svědky mediální sebevraždy, setrvejte,  prosím, na  svých místech.

Jen trochu přemýšlející člověk si musel v poslední době položit otázku, zda ještě žijeme v realitě skutečné, nebo spíše už v realitě virtuální. Plot v Matiční. Zaručeně první případ v historii lidstva, kdy se sousedský spor mezi partajemi, co dělají kravál, a domkáři, co chtějí mít klid, řeší v OSN jako rasový konflikt. Spor o televizi Nova. Právní obraz této kauzy, jak  se dá vyčíst z dokumentů, se zcela rozešel s obrazem mediálním. A sarajevský atentát a vše okolo něho snad ani připomínat nemusím. Něco není v pořádku, a proto bych se rád ve svém příspěvku zamyslel nad některými mediálně politickými souvislostmi.

Česká televize

V poslední době sílí kritika veřejnoprávní České televize. Právem. Namísto toho, aby ČT byla normou, podle které a ke které se ostatní vymezují, pozorujeme spíše opak. V tomto krátkém příspěvku není prostor na důkladný rozbor, proto uvedu jen několik jednotlivostí, ze kterých lze usuzovat o celku.

Podle vlajkové lodi publicistiky ČT, diskusního pořadu V pravé poledne, je nejvýznamnějším – protože nejčastěji zvaným – politikem naší země Vladimír Mlynář. To je sice opět jenom jedna z mnoha jednotlivostí, jenže v jejich součtu tento diskusní pořad ani tak moc nevypovídá o naší politické scéně, jako spíše o sympatiích a kamarádech jeho tvůrců na čele s tragickým moderátorem (Pozn. 2003: viz článek Česká televize vykročila správným směrem z kapitoly Česká televize vás baví), z jehož takřka každé otázky doslova trčí, kterým směrem plane jeho politické srdce. To vše za peníze koncesionářů. Chtělo by se zvolat: Oto Černý, vrať se, vše odpuštěno!

Zpravodajství ČT funguje zase jako svolavatel a propagátor akcí odrostlých studentů a jejich  potenciální nové strany. Šílenost tohoto počínání vysvitne snad jenom tehdy, když si představíme, jak veřejnoprávní televize obdobně svolává a propaguje třeba akce ODS, lidovců, komunistů, ČSSD, republikánů nebo – a proč ne, v této logice – anarchistů a skinů.

Hanebné a ve vztahu ke Konfederaci politických vězňů cynické znovuuvedení Majora Zemana, politické pornografie oslavující represivní složky komunistického režimu, je pak už jen posledním vykřičníkem. Dokládá, že experiment s novým mladým vedením se nezdařil.  „Baby managementu“ ČT jistě nechybí vzdělání, možná i jisté schopnosti, zoufale však postrádá životní zkušenost a z ní vyplývající pokoru. A aby nebyla mýlka, nemyslím pokoru politickou, nýbrž lidskou.

Tisk

Skutečnou tragedií polistopadové doby je, že se tu za deset let neetabloval seriozní konzervativní pravicový deník, jenž by byl protiváhou k levicovému Právu  a „virtuální“  Mladé frontě Dnes. Věčnou škodou je z tohoto pohledu rozchod fištejnovsko – steigerwaldovské redakce Lidových novin. Hlavními tvůrci veřejného mínění tak dnes jsou bývalí svazáci, kteří „šikovně“ zprivatizovali svůj list. (Jen tak mimochodem – MF Dnes opět nezklamala a – jak se dalo čekat – v předvečer našeho kongresu již tradičně oprášila zahraniční konto ODS.)

Politické souvislosti

A nyní přičítejme politické souvislosti. Nejdříve prezidenta nikoli nestranného či nadstranického, jak se o něm bůhvíproč traduje, nýbrž intrikující hlavu státu, která nevynechá jedinou příležitost jak nakopnout Klausův politický kotník. Prezidenta, který ve jménu své zcestné vize nepolitické politiky dnes již doslova sveřepě destruuje standardní demokratický systém založený na soutěži politických stran.

Přičtěme dále typický výhonek kávárensko intelektuálského elitářství – Impuls 99, jehož aktivisté připomínají partu namyšlených golfistů, kteří se dostavili na fotbalový turnaj. S předstíranou naivitou sice tvrdí, že oni přece v žádném případě nejsou fotbalové mužstvo. Vůbec jim to však nebrání, aby čile běhali po hřišti, okolní fotbalisty sem tam přetáhli golfovou holí a do nastavených mikrofonů a kamer sdělovali zaručené recepty, jak dávat góly.

A čerstvě také můžeme přičíst odrostlé studenty s jejich výzvou Děkujeme, odejděte!. Kdekoho sice obviňují, že jim nenaslouchá, omámeni světly reflektorů však ve své sebestřednosti a nekritické pýše sami neslyší. Proto také nejsou s to dohlédnout, že uprostřed demokratických poměrů – byť nedokonalých, protože mladých – vypouštějí z láhve džina totalitní revolty. Formálně se totiž studentský sametový atentát příliš neliší od puče v osmačtyřicátém. „Vítězný Únor“ také začal požadavky na odstoupení demokraticky zvolených politiků a Václavské náměstí plné lidí, přesvědčených, že manifestují za správnou věc, bylo tehdy také. Ona totiž stále platí základní politologická poučka: politika v ulicích může totalitu buď zbourat, anebo nastolit. V tomto případě bych možná namísto slova totalita volil vlastní novotvar: tot-elita.

Přičítejme dále síly, kterým říkám Hujeři české politické scény, neboť ve jménu svých domácích zájmů a cílů patolízalsky žalují v Bruselu. Fauly tohoto typu jejich spřáteleným novinářům pochopitelně nevadí. Dovedete si představit, jak by titíž novináři vyváděli, kdyby  stranické psaní do Bruselu zaslal třeba Grebeníček?

A přičtěme konečně také agentury pro výzkum veřejného mínění a úzké vazby jejich některých šéfů na jisté politické kruhy. Obvykle nás zásobují buď bezcennými povrchními nestrukturovanými výzkumy typu „kolik procent lidí není spokojeno s politickou situací“ nebo bezobsažnými, leč působivými výsledky jimi organizovaných žebříčků popularity politiků, ve kterých již léta bezpečně vítězí mediální milci, kteří toho vždy víc namluvili, než udělali.

Republika v ohrožení

Sečtěme toto všechno dohromady a vyjeví se něco, co lze nazvat bludný mediální kruh. Vlivní novináři ve službách svých politických kamarádů nastartují aféru a pár týdnů ji hustí do hlav občanů. Poté výzkum veřejného mínění obvykle zjistí, že většina lidí si myslí – světe, div se! – přesně to, co četla dennodenně v novinách. Takže komentátoři mohou na závěr znovu zepsout své oblíbené otloukánky a doložit, že média měla opět pravdu, neboť i výzkum veřejného mínění to potvrdil. A tak pořád dokola.

To, co dnes Českou republiku ohrožuje, kupodivu není telekracie, zmiňovaná obvykle v souvislosti s Vladimírem Železným. Ten se totiž po posledních otřesech své televize docela rád navrátil do lůna standardní regulace. Hrozí nám spíše něco, čemu říkám médiokracie. Propojení části vlivných novinářských a politických struktur dosáhlo takových rozměrů, že reálně začíná ohrožovat přirozený demokratický vývoj mladé republiky. O míře politického úspěchu totiž čím dál méně rozhoduje úroveň programů, ideové zakotvení či schopnosti a síla osobností a naopak čím dál více účelově vytvářené či přiživované aféry a kampaně. Dovolání přitom prakticky neexistuje, protože hlídací pes demokracie moc nefunguje, má-li kousnout do ocasu sám sebe. Mediální reflexe médií samotných se u nás prostě příliš nepěstuje.

Kudy ven

Jak z tohoto marasmu ven? Myslím, že především je třeba o něm otevřeně mluvit, což se dá dělat i bez zemanovských vulgarismů. Veřejnost musí vědět, jakou hru s ní část médií a politiků hraje. Otevřeně mluvit však neznamená naříkat v ublíženecké póze. Za spoustu problémů si ostatně svojí neobratností můžeme sami.

Za nezbytně nutné pokládám, aby v Hlavní kanceláři vzniklo skutečně profesionální P. R. oddělení, na čele s médii respektovaným tiskovým mluvčím. Musí to být osoba takového formátu, aby byla skutečným partnerem vedení strany a spolutvůrcem její politiky navenek. Výsledkem pak zcela jistě bude příznivější mediální klima a prostor pro prezentaci ODS v její  nikoli virtuální, ale skutečné podobě, tedy jako stabilizované, sebevědomé a odpovědné politické síly. Na prvním místě však ODS musí na všech úrovních dobře dělat každodenní politickou práci, naplňovat svůj program, generovat nové osobnosti a nepodléhat falešnému mediálnímu vábení, jak poslat do politického důchodu nejvýraznější osobnost polistopadové éry, Václava Klause.

Závěrem bych se rád omluvil všem slušným a poctivým novinářům, kteří z mého projevu mohli nabýt dojmu, že novinářský stav  kritizuji paušálně jako celek. Není tomu tak. Byla by to stejná chyba, jako když někdo šmahem zatracuje celou politickou scénu.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a zároveň bych rád využil této příležitosti a v tento adventní čas popřál pokoj všem lidem dobré vůle.

Liberec 4.12.1999

Opoziční smlouva je elegantní řešení politického patu

Opoziční smlouva zablokovala politický život v zemi. Chystaná změna volebního zákona má za cíl vytěsnit malé politické strany. Klaus se Zemanem uzavřeli odsouzeníhodný mocenský pakt. Podobné věty z pera nejrůznějších komentátorů a politologů můžeme číst v novinách dnes a denně. Opravdu je tomu tak? Nabízejí sdělovací prostředky občanům skutečně nezávislý a nestranný pohled a objektivní analýzu naší politické scény? Nebo znepokojivě značná část publicistů podlehla pokušení politickou scénu spíše formovat než komentovat? Nechovají se někteří údajně nezávislí politologové spíše jako politikové ve službách zcela konkrétních mocenských zájmů? A nezaměňují autoři podobných vět účelově příčinu a následek?

Opoziční smlouva přece není příčinou, nýbrž důsledkem povolebního vývoje. To si opravdu tolik publicistů nepamatuje, že se zrodila teprve  poté, co byla odmítnuta Zemanova velkorysá nabídka lidovcům a Unii svobody. A na přemrštěných ambicích týchž stran zkolabovala i tolik vzývaná varianta 102 (ODS + US + KDU-ČSL). Nikdo navíc opoziční smlouvu nevydává za ideální řešení povolebního patu. V dané chvíli však byla překvapivě elegantním a nápaditým východiskem. Pokud ovšem nejsme milovníky několikaměsíčního koaličního handrkování s nepříliš skrývaným nádechem vydírání a nepreferujeme-li ty, kteří ve volbách sice (tradičně) příliš neuspěli, ale o to větší roli chtějí (tradičně) hrát.

Další oblíbený novinový motiv je, že opoziční smlouva blokuje odvolání vlády. Jako by permanentní odvolávání vlády bylo hlavním posláním opozice. Není tu však opozice spíše od toho, aby byla názorovým oponentem vlády a zároveň sbírala body do příštího volebního klání? V USA vládu odvolat nejde vůbec a nikomu to nevadí. A koneckonců ani pád Klausova kabinetu nezpůsobil Zeman a spol., coby opozice jdoucí vládě po krku, nýbrž vlastní koaliční partneři.

Nárůst volebních preferencí komunistů poskytl odpůrcům opoziční smlouvy další munici. Ve skutečnosti se přitom zas tak moc neděje, neboť preference napravo jsou v zásadě stejné (ODS navzdory vší kritice opoziční smlouvy dokonce průběžně stoupají) a nalevo se několik procent voličů ČSSD, kteří se nedočkali pečených holubů, přelilo ke KSČM. Jenže ono to  nebude zase tak horké. Není to koneckonců tak dávno, co ODS měla v průzkumech veřejného  mínění devět procent a Kremličkovi Důchodci čtrnáct. A jak nakonec dopadly volby, ví   každý. Průběžné průzkumy volebních preferencí jsou zkrátka jedna věc a skutečné výsledky voleb druhá. Stratégové v Lidovém domě však jistě mají o čem přemýšlet.

A ještě jednu námitku proti opoziční smlouvě lze vznést. Dle průzkumů ji negativně hodnotí 60 procent veřejnosti. Po podobné každodenní mediální masáži se není ani co divit. Jenže kdybyste se stejných lidí zeptali, zda si také přejí vládní krizi, další seriál politických  tahanic, předčasné volby  a další předvolební kampaň, naprostá většina odpoví, že ne. Co dodat?

A jak je to s onou prý účelovou změnou volebního systému? Ta je přece potřebná právě proto, aby v budoucnu nebylo třeba užívat podobná nestandardní  řešení, jako je opoziční smlouva. Pravidla hry jsou vždy – ať už má volební zákon jakoukoli podobu – pro všechny stejná a jde jen o to přesvědčit voliče silou svých myšlenek, programů a osobností. A co se týče údajného spiknutí velkých proti malým, „malá“ KDU-ČSL má více členů než „velké“ ODS a ČSSD  dohromady. A dle volebních výsledků také „malá“ KSČM disponuje větší členskou základnou  než všechny ostatní politické strany dohromady.

Na závěr už jen několik slov o mocenském paktu Zeman – Klaus. Obviňování Klause a Zemana právě těmi, kdo prosluli svými mocenskými intrikami, je ryze pokrytecké. Ve volbách a v politice obecně jde přece vždycky o účast na moci. Oba dva hlavní protagonisté opoziční smlouvy překvapili na české poměry nevídanou dávkou tvůrčí fantazie a ve jménu stability země osvědčili značnou míru státnické odpovědnosti. A to vše při vědomí  předvídatelné laviny kritiky, která se snese na jejich hlavy. Otázka proto dnes nestojí, zda opoziční smlouva ano či ne, nýbrž  jak dlouho?  Odpověď je nasnadě. Dokud někteří politici nepochopí, že velikost mocenského krajíce se určuje ve volbách, nikoli na základě  přání samozvaných intelektuálských kavárenských elit, nikoli podle průběžných volebních  preferencí a už vůbec ne podle hlukoměru mediálního humbuku.

(Lidové noviny, srpen 2000)

(Pozn. 2003: Volební preference ČSSD byly tehdy skutečně na nejnižší úrovni od nástupu Zemanovy vlády. A stratégové z Lidového domu se opravdu zamysleli. Zeman záhy ohlásil svůj odchod neodchod na politický vejminek a Špidla a spol.  začali předstírat, že v minulém volebním období zřejmě v Zemanově vládě seděl někdo úplně jiný než oni sami. Prezidentovi to přišlo vhod. Voliči to sezobli.)

Projev přednesený na III. ideové konferenci ODS

Vážený pane předsedo, dámy a pánové!

Když britská helsinská skupina pro lidská práva vydala svoji pozoruhodnou – a asi právě proto našimi médii před veřejností téměř dokonale utajenou – zprávu o krizi v České televizi, uvodila ji citátem z dopisu, který kdysi napsal Antonín Švehla Karlu Čapkovi: „Vy jste jedním z těch intelektuálů, kteří hlásají svobodu a demokracii a kteří by se zároveň chtěli zbavit politických stran … Likvidace politických stran by znamenala diktaturu: demokracie je založena na politických stranách.“ Skoro se nechce věřit, že autor těchto vět není náš současník a že adresátem není úplně jiný významný český dramatik.

Příčinou zájmu britské helsinské skupiny o Českou republiku sice byla televizní krize, výsledná zpráva však nakonec není ani tak o televizi, nýbrž – docela logicky – o anomáliích našeho politického systému. I britští gentlemani totiž velice záhy narazili na české specifikum nazývané nepolitická politika. Nemohlo jim totiž uniknout, že jedna zájmová politická skupina se v posledních letech dere k moci nikoli standardní cestou politické soutěže, tedy ve volbách, nýbrž mimoparlamentní, možná přesněji dokonce mimopolitickou cestou (ve smyslu ignorace platných pravidel hry), zato však s o to větším mediálním humbukem. Zároveň své scénáře rok od roku vylepšuje. Dřevíčská výzva ještě nikoho nezaujala, Impuls 99 vyšuměl do ztracena, Děkujeme, odejděte! už zaznamenalo jistý ohlas a televizní rebelie z přelomu roku již měla profesionální organizaci, potřebné finanční zázemí a především ukradenou televizní obrazovku. A samotní „hrdinštní“ redaktoři možná dodnes ani netuší, že v této tragikomedii jen zdánlivě hráli hlavní role.

Proč o tom hovořím na ideové konferenci ODS? Protože právě ODS, coby principiální a zároveň nejsilnější a nejvlivnější zastánce politické politiky (jakkoli je to vlastně nesmyslný termín) je již od svého vzniku pro hlasatele zcestných utopií a vizí nepolitické politiky největší překážkou pro jejich mocenské ambice. Je to sice paradoxní, ale pro tyto svérázné „demokraty“ je dnes ODS daleko větším trnem v oku než třeba KSČM či jiní národně frontovní pohrobci. I to má jistou vypovídací hodnotu, nikoli však o ODS.

Náš další neodpustitelný „hřích“ se jmenuje Václav Klaus. Neoslyšeli jsme moudré rádce z Hradu a Mladé fronty, ani jsme se nedali ošálit luznými hlasy z konkurenčních stran, jak by s námi, avšak bez Klause, kamarádili, a nevyplnili jejich zbožné přání, kterak se intrikánsky, a navíc bez boje, zbavit nejvýznamnějšího politického soupeře. Jejich zášť vůči předsedovi ODS je tak mocná, že na odstranění Klause jsou jim dobré i takové metody, jejichž vedlejším účinkem je destrukce našeho křehkého, protože mladého, demokratického systému. V této souvislosti stojí za pozornost skutečnost, že ODS je dnes prakticky jediná vlivná demokratická strana, která nemá, přesněji možná: která již nemá, své „hradní křídlo“.

Demokracie není jenom hlasování. Demokracie je také respektování procedur. Často nudných, zdlouhavých a bolestných. Kdyby ve Spojených státech po patových prezidentských volbách nerespektovali přesná pravidla hry, Bushovi a Goreovi stoupenci by se dnes mezi sebou možná fackovali. A jak se posléze ukázalo, do těchto pravidel se vejde i to, že dokonce i soudci amerického Nejvyššího soudu mají své politické – chcete-li, přímo stranické – názory a nikdo na tom neshledává nic špatného. Jenže v USA – narozdíl od nás – nepropadli uměle mediálně živenému politickému rasismu a stranické xenofobii. Naši nepolitičtí politici sice mají plná ústa demokracie, ale pravidla a procedury demokracie nectí. Svůj názor a zájem povyšují nad zákony i nad stabilitu a pověst vlastní země. O to více jim vadí ODS, která jejich pokřiveným praktikám nastavuje zrcadlo.

Co z toho všeho plyne? Nenechme si vnutit zvrácený systém, falešně se vydávající za občanskou společnost, jenž vychází z politického rasismu a stranické xenofobie. Nebojme se hlasitě poukazovat na to, že metody a praktiky, které za totality měly opodstatnění a jistou logiku v disidentském ghetu, jsou v době standardní demokracie destruktivní. U vědomí toho, kolik bývalých disidentů to vůbec nepochopilo, si znovu uvědomuji, jaká obrovská ztráta nás postihla odchodem Václava Bendy. Nedejme se proto mýlit: My, kteří si myslíme, že nejlepší způsob jak ovlivňovat správu věcí veřejných je transparentní členství v politické straně, jsme normální. Nenormální jsou ti druzí: všichni ti na Hradu závislí nezávislí politologové, užvanění elitářští kavárenští intelektuálové, politizující kněží, nezávislí komentátoři nerozeznatelní od velmi závislých agitátorů či v cizím žoldu škodící novodobí ekologističtí svazáci. A proč to nepojmenovat otevřeně, značné rozpaky budí také nikoli nestranná a už vůbec ne nadstranická, nýbrž intrikující hlava státu, místy vystupující v roli předsedy neformální hradní strany, místy připomínající orientálního monarchu. V přeneseném slova smyslu nám totiž všichni tito lidé říkají – už jsem tuto metaforu kdysi jednou použil –, že nejlepší způsob jak hrát fotbal a usilovat o vítězství v lize je založit elitní golfový klub. Stačí pak už jen běhat po fotbalovém hřišti, protihráče sem tam přetáhnout golfovou holí a do nastavených kamer a mikrofonů sdělovat zaručené recepty, jak se dávají góly. Diváků i novinářů, kteří tomu budou tleskat a velebit originalitu takového počínání, se bohužel stále ještě najde dost. Politická moc se však naštěstí nerozdává podle hlukoměru mediálního humbuku, v čemž jsou nepolitičtí politikové nedostižní, nýbrž ve svobodných a demokratických volbách.

Naše republika pro svůj další vývoj nepotřebuje kult osobnosti dalšího tatíčka ani sociálně inženýrské novátorství milovníků třetích cest jakéhokoli druhu. Potřebuje stabilní politický systém, který nestojí a nepadá s odchodem jedné osoby či s výměnou jakékoli vládnoucí stranické či vládní garnitury. Z tohoto pohledu je ODS přes všechna svá klopýtnutí již deset let na správné cestě.

Praha 21. 4. 2001

Několik ohlédnutí za Josefem Vágnerem

Bylo pár dní po 17. listopadu památného roku 1989. Seděl jsem na jevišti Klicperova divadla, tehdy vlastně ještě Divadla Vítězného Února, v Hradci Králové a spoluzakládal zdejší Občanské fórum. Mírně chaotická atmosféra se změnila teprve v okamžiku, kdy se uprostřed večera v divadle zjevil bývalý ředitel královédvorské ZOO a zakladatel Safari ing. Josef Vágner. Večer dostal směr a řád. Tehdy jsme se osobně setkali poprvé.

Dějiny se daly do pohybu a Josef  Vágner se stal nejvýraznější postavou sametové revoluce ve východních Čechách a jedním z jejích hlavních organizátorů. Se svým maličkým fiátkem – a za vlastní peníze – najezdil v té době tisíce kilometrů. Přesto posléze jako jeden z mála – ne-li jediný – odmítl jakékoli funkce, včetně místopředsedy vlády, a vrátil se Dvora Králové. Ne však na dlouho.

Před volbami v roce 1992 naprosto jednoznačně odmítl utopie o nepolitické politice. A přestože měl již vážné zdravotní potíže a čekala jej operace kyčlí, znovu nastartoval fiátka a vyrazil do volební kampaně. Ještě nebyl členem, ale podpořil nově vzniklou ODS.

Mezitím se odehrál také jiný příběh. Josef Vágner se stal čestným členem královéhradecké  Dvojky. V tomto rebelantském skautském oddíle, kde si skauti navzdory všem krojovým předpisům vážou modré šátky, formovala generace bývalých muklů z komunistických  kriminálů a lágrů – Školoud, Kovařík, Andrýs – i moji klukovskou duši. Pepík Vágner se mi  později svěřil, že knížku, kterou jsme po revoluci s Lubkou  Školoudem o anabázi hradeckých   skautů komunistickými kriminály padesátých let napsali, měl trvale položenou na nočním  stolku a často se k ní vracel. Do oddílové kroniky tehdy Josef  Vágner napsal nejen moudré podobenství ze světa zvířat, ale i krásná slova o slzách v očích, které měl, když se mu na stará kolena vyplnil klukovský sen o skautském klobouku.

Další naše setkání je z roku 1993. Točil jsem pro Českou televizi dokument s názvem Trápení starého fořta a Josefa Vágnera jsem zastihl, jak jej starost o české lesy donutila psát naléhavé dopisy na všechny strany – prezidentovi, premiérovi, předsedovi sněmovny, ministru obrany.  Na dokument o krkonošských lesích, který jsme spolu natočili, a na krásnou muziku, která ho doprovázela, vzpomínají k mému milému překvapení někteří lesáci ještě po letech. Navíc mám dodnes příjemný pocit, že jsme aspoň trochu pomohli dobré věci.

O rok později se datuje naše – alespoň pro mne – nejdůležitější setkání. Seděli jsme spolu ve Vágnerově vilce na  kraji Dvora Králové mezi africkými trofejemi a krásnými originály Zdeňka Buriana, popíjeli víno a  povídali si. Pepík mi vyprávěl o svém životním traumatu, o   chudém klukovi z Podkrkonoší, který na začátku padesátých let na čas uvěřil komunistickému  mámení. Mluvil o svém pocitu viny a já jsem konečně pochopil, proč se zařekl, že nevezme žádnou z nabízených funkcí. A také jsem pochopil, že ty stovky a tisíce hodin věnoval na  oltář vlasti, aby se očistil především sám před sebou. Nezanevřel však na politiku, naopak.  Nikdy se netajil svým obdivem k Václavu Klausovi a stal se řadovým členem ODS.

Milý Pepíku, vyrazil jsi na své poslední safari, mezi své milované slony, žirafy, antilopy, nosorožce a lvy. Procházíš se v nekonečných nebeských lesích a dýcháš ten čarovný vzduch provoněný dřevem. Pro nás, kteří jsme tě měli rádi, jsi však nikam neodešel. Zůstáváš s námi v našich vzpomínkách a srdcích.

(Deníky Bohemia, květen 2000)

Nejde o Senát, ale o senátory

Není třeba si nalhávat, že Senát je kdovíjak milovaná instituce. Naopak. Většina občanů si myslí, že bychom jej klidně mohli postrádat. Jenže o to teď nejde. Senát tu prostě je a otázka, která dnes leží na stole, nezní, zda Senát ano či ne, nýbrž jakými lidmi ho naplnit. A když se tak rozhlížím po různých volebních obvodech, kladu si otázku, zda až příliš snadno a rychle nezapomínáme. Tady je pár příkladů. Vždyť onen sympatický bonviván s mušketýrským knírkem nebyl jenom populárním federálním ministrem zahraničních věcí, nýbrž později také předsedou již zaniklých Svobodných demokratů. Zbylo po nich padesát milionů korun dluhů. Nebo si vezměme jeho následovníka v Černínském paláci. Bývalý místopředseda ODS s kulaťoučkou tváří dnes kandiduje v Praze za čtyřkoalici. Svojí rezignací odstartoval největší politickou krizi posledních let. Mnoho toho naznačil, hodně napovídal, ale nic konkrétního ve skutečnosti neřekl. Pak od své vlastní odpovědnosti utekl a chyby, na nichž se spolupodílel,  museli napravovat jiní. Na severu Čech pro změnu kandiduje jeden bývalý místopředseda federální vlády s bílou bradkou a einsteinovsky rozevlátými vlasy. O co více proslul jako legendární řečník sametové revoluce, o to méně následně svým pracovním nasazením ve vládě. A tak by se dalo pokračovat obvod po obvodu. Senát – má-li se zvýšit jeho prestiž – prostě nesmí být vejminkem pro „zasloužilé“ politiky a už vůbec ne místem, kde se politici recyklují ke své druhé či dokonce třetí politické kariéře. A pro takové příklady ani nemusíme chodit do sousedních obvodů. Senát vždycky bude tak trochu „radou starších“. Potřebuje však také čerstvý vítr. Moudré a ctihodné kmety musí také někdo sem tam probudit.

(Deníky Bohemia, listopad 2000)

Političtí turisté jako zpěváci prvních hlasů

Křesťanskou církev vystavěl svatý Pavel poté, co se udála jeho přeměna z krvavého křesťanobijce Šavla v zapáleného šiřitele nové víry Pavla. I z Písma se tak dozvídáme, že člověk má právo během života změnit své názory. Jenže by se to asi nemělo dít příliš často. I svatý Pavel prodělal přeměnu pouze jednu. Když se tak rozhlížím po některých našich politických borcích, musím konstatovat, že svatého Pavla strčí hravě do kapsy. Pro jejich způsoby se ujalo docela hezké přirovnání, mezi lidmi se tomu říká politická turistika. Takoví větry ošlehaní političtí turisté zvládnou během svých několika politických kariér třeba takovouhle anabázi: KSČ, OF, OH, SD, SD-LSNS, KDU-ČSL. Dvacet jedna písmen, skoro celá abeceda. Političtí turisté se však ke svým výkonům obvykle nehlásí. Naopak. Z jejich úst se vám dostane vysvětlení, že se vlastně po celou dobu jednalo o jednu partaj, jedny a tytéž lidi. A říkají to i v případech, kdy to objektivně není pravda. Ne, opravdu nikomu nevyčítám, že během svého života změnil názory. Dokonce se ani nepohoršuji nad tím, když se taková změna názorů projeví – pokud se to neděje příliš často – jako výměna politického dresu. Vadí mi však lidé, kteří si o sobě myslí, že za všech okolností a všech režimů jsou to právě oni, kdo jsou povoláni a vyvoleni, aby na kůru zpívali první hlasy.

(Deníky Bohemia, listopad 2000)

(Pozn. 2002: Tenhle článek pochází ze senátní kampaně 2000. Je opět aktuální. Petr Pithart by tentokrát rád na Hrad.)

Reakce na rozhovor s Borisem Rösnerem v MF Dnes

Boris Rösner je rozčarovaný z výsledku voleb. Pozoruhodné! Vždyť to byl právě on, kdo jako jedna z hlavních postav televizní krize přispěl k největšímu otřesu demokracie po roce 1989. On nabídl svoji známou a populární tvář do služeb akce, která pod falešnou rouškou „zachování svobody slova“ směřovala k odstranění předsedy vlády a předsedy poslanecké sněmovny a k vyvolání předčasných voleb. Vývoj byl nakonec trochu jiný, ale že by tento vysokoškolský pedagog a člen činohry Národního divadla, který sám říká, že cítí „zodpovědnost plynoucí z děsivého poznání, jak snadné je ovládat dav“, nevěděl, v jakém kuse se to angažoval? Pane Rösnere, vy si nemáte na co stěžovat. Sklízíme přesně to, co jste vy a vaši spolubojovníci zaseli. Tak dlouho jste vymítali Klause, až zadními vrátky vstoupil Grebeníček.

(MF Dnes, červenec 2002)

Dost bylo Klause, Klaus na Hrad!

Ačkoli nemám příliš velkou důvěru v různé ankety, a zvláště ty internetové, a pokládám je spíše za zábavnou hru, výsledky dvou anket na serveru iDnes přímo vybízejí k zajímavému zamyšlení. Jejich výsledky jsou totiž pouze zdánlivě rozporné.

V jedné anketě se několik tisíc lidí vyjadřovalo, koho by nejraději viděli jako budoucího prezidenta, ve druhé čtenáři „volili“ mezi Klausem  a Tošenovským příštího předsedu ODS. Ačkoliv ve druhé anketě Klaus celkem výrazně s Tošenovským prohrál, v té první jasně o dvě třídy vyhrál. Jak je možné, že ve dvou anketách, umístěných navíc přímo vedle sebe na jedné webové stránce, se (s největší pravděpodobností titíž) respondenti vyjádřili ve vztahu ke Klausovi tak rozporně?

Ale není to ve skutečnosti právě naopak, tedy že v tom vlastně žádný rozpor není? Nenaznačuje tento výsledek, že tady sice existuje jasná společenská objednávka na změnu tváře ODS, umožňující revitalizaci a postupné sjednocení pravice, přičemž v čele tohoto procesu by měl stát nikoli Klaus, nýbrž některý z jeho důvěryhodných pokračovatelů, třeba právě oblíbený moravsko-slezský hejtman Tošenovský. Zároveň však z druhé, paralelní ankety vyplývá, že podstatná část veřejnosti – a znovu opakuji: zřejmě titíž lidé, kteří ho nepreferují nadále v čele ODS – Klause vůbec neodepisuje a neposílá do politického důchodu. Naopak zřejmě oceňuje jeho nesporné zásluhy, široké vzdělání, jazykovou vybavenost a možná i něco, co se dá nazvat jakýmsi prezidentským majestátem, který si u něho řada lidí, včetně jeho některých politických odpůrců, umí představit přece jenom mnohem snáz, než u jiných kandidátů, jež některé politické strany vytahují jak kouzelník králíky z klobouku. 

Oznámení Václava Klause, že na prosincovém kongresu ODS se nebude znovu ucházet o předsednictví a že, bude-li navržen, přijme prezidentskou kandidaturu, znovu dokazuje v čem je Klausova obrovská síla: ve správném načasování a schopnosti určovat běh událostí. Jeho rozhodnutí má navíc nejenom osobní, nýbrž i státnický rozměr. A přičteme-li k tomu i jeho pověstnou bojovnost a pracovitost, jeho šance vůbec nejsou nulové.

(říjen 2002)

(Pozn. 2003: Měl jsem před lety tu čest nějaký čas v blízkosti Václava Klause pracovat jako jeho tiskový tajemník. Musím potvrdit, že někdy opravdu dovede být nesnesitelný. Každý, kdo ho takhle osobně zná, ale zároveň dovede být sám k sobě tvrdě poctivý, však musí přiznat, že jeho „nesnesitelnost“ většinou pramení z toho, že je pracovitější, výkonnější, vzdělanější, sečtělejší a připravenější než jeho okolí. Byl bych opravdu rád, kdyby se právě on stal prezidentem. Tahle zlenivělá země potřebuje, aby její nejvyšší úředník byl pes. A ještě lépe – šedý vlk.) 

Havlova krajina po bitvě

Havlovo angažmá na Hradě končí. Tragická postava novodobých českých dějin, která v domácí politice pokazila všechno, na co sáhla, odchází. Prezident, který má národ spojovat, lidi rozdělil. Poslední příležitost dokázat, že je prezidentem všech občanů, Václav Havel propásl během televizní krize. Namísto velkorysosti dal poťouchle přednost duchům zákonů. Lež a nenávist zvítězila nad pravdou i láskou. 

Navzdory veškeré mediální podpoře a protekci skončil naprostým fiaskem i projekt Havlem preferované čtyřkoalice. Prohradní politické strany utrpěly v obojích volbách roku 2002 drtivou porážku. Ústupová varianta hradních stratégů zamířila doleva. Hodně doleva. Až příliš doleva. K vytěsnění Klause posloužila narychlo uplácaná, křehoučká, stojedničková koalice Špidlovy „nové“ ČSSD s pohrobky čtyřkoalice, lidovci a unionisty. Ve skutečnosti je však jediným faktickým výsledkem Havlovy sobecké krátkozraké politiky další posílení vlivu KSČM.

S trochou nadsázky se dá zvolat, že Havlovo dílo dokonáno jest. V roce 1989, kdy se Václav Havel stal po dlouhých 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem, to vypadalo, že éra KSČ končí. Nyní, po třinácti letech jeho panování, se kruh uzavírá. Od komunistů jsme zpátky u komunistů.
Ke konci se chýlí i Havlova nesmyslná válka s Václavem Klausem. Nikdo nezvítězil, ani tentokrát není Klaus na kolenou. Historickým paradoxem už navždy zůstane, že nebýt hlasů ODS, tedy Klause, Havel by se nikdy prezidentem České republiky nestal.

Dým nad krajinou se po poslední bitvě pomalu rozplývá a vystupují z něj Grebeníčkovi komunisté. Od definitivní rehabilitace je dělí už jenom poslední krůček. Nemocný mocnář může odejít.

(MF Dnes, leden 2003)