Válka o Novu

Slovní spojení válka o Novu jsem poprvé použil 20. dubna 1999 v rozhovoru pro Český rozhlas 1 – Radiožurnál. Nevím, jestli jsem byl úplně první, ale již brzy se ukáže, že to bylo pojmenování velmi trefné. A to i navzdory tomu, že jsem za to od některých kolegů z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) tehdy sklidil kritiku, že to prý zbytečně dramatizuji. Bylo den po odvolání Vladimíra Železného z funkce generálního ředitele TV Nova, přesněji generálního ředitele České nezávislé televizní společnosti, a česká média byla na nohou. Radiožurnál si se mnou, coby členem RRTV, dojednal rozhovor do hlavní polední zpravodajské relace. Pamatuji si to jako dnes, byl jsem zrovna na cestě z Hradce Králové do Prahy a na interview jsem si zastavil u benzinové pumpy na začátku dálnice u Poděbrad.

Stejně dobře si pamatuji, co jsem tehdy posluchačům říkal. Mám rád metafory, a tenkrát jsem použil tu o kolotoči. Že komerční televize je vlastně takový kolotoč, na kterém vozíte lidi. Potřebujete k tomu ale nejen ten kolotoč, nýbrž také oprávnění tím kolotočem točit. A říkal jsem také, že z tohoto pohledu v nastalém sporu tahá Vladimír Železný a spol. za delší konec lana. Ronaldu Lauderovi totiž sice patří ten kolotoč, tedy baráky a kamery, ale oprávnění točit kolotočem má Železný. A Železný si může v nastalé situaci pronajmout, půjčit či koupit úplně jiný kolotoč, a protože vlastní ono oprávnění kolotočem točit, bude klidně vysílat dál, zatímco Lauderovi zůstane kolotoč, na který se bude moci chodit leda tak dívat. Licence k soukromému televiznímu celoplošnému vysílání jsou nedostatkové zboží – za daného technického stavu existují pouze dvě – a v dohledné době tomu nebude jinak.

Neopomněl jsem také dodat, že mě celý spor vlastně ani moc nepřekvapuje, protože je logickým vyústěním problematické rozdvojené organizační struktury Novy a že došlo přesně na moje slova. Byl jsem totiž prakticky jediný člověk v této zemi, kdo na tento stav dlouhodobě a hodně nahlas upozorňoval. Železný mě za to nenáviděl a ve Volejte řediteli častoval urážkami. Nějaké větší zastání jsem však nenalezl ani mezi českými novináři. Do křížku s mocným magnátem z nejsilnějšího média v zemi se uprostřed devadesátých let nechtěl pouštět skoro nikdo. Ten problém spočíval v tom, že televizí podle našich zákonů byla (v případě TV Nova) společnost CET 21, coby držitel licence k vysílání, zaměstnávající jednu sekretářku, zatímco servisní firma, Česká nezávislá televizní společnost, která zaměstnávala lidi, vlastnila budovy a technické zařízení a nakupovala a vyráběla pořady, podle našich zákonů televizí nebyla.

A také jsem tehdy říkal, že tato nestandardní organizační konstrukce může docela dobře fungovat, pokud spolu obě strany, tedy držitel licence a jeho servisní firma, kamarádí. Velké problémy však mohou nastat, pokud se dostanou do sporu.

Teď maličko předběhnu. Správnost kritických názorů mých i názorů tehdejší Rady na pokřivenou praxi servisních firem definitivně potvrdil zákon o vysílání 231/2001 Sb. přijatý v roce 2001. Paragraf 32 odst. 1 písm. a) tohoto zákona říká: Provozovatel vysílání je povinen provozovat vysílání vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nést odpovědnost za obsah programů.  Nejde o to, že by si držitel licence nesměl některé služby zadat u jedné či více servisních firem, ale o naprosto jasnou definici odpovědnosti za vysílání.

A předběhnu ještě jednou. Poté, co se Vladimír Železný, respektive společnost CET 21, rozhodli odstřihnout od České nezávislé televizní společnosti a 5. srpna 1999 spustili z Barrandova vysílání Novy číslo 2, první co udělali, bylo, že o 180 stupňů překopali právě organizační uspořádání Novy. Držitel licence společnost CET 21 přestala být prázdnou skořápkou s jednou sekretářkou a jejími zaměstnanci se stali všichni rozhodující manažeři a pracovníci televize včetně generálního ředitele. Servisní firmy existovaly dál, tou hlavní se stala Česká produkční 2000, ale zaujaly „podřízené“ postavení, které jim podle zákona přísluší. Od Železného to byl geniální tah. Zcela vyhověl všem výtkám Rady pro vysílání, mě osobně se omluvil a organizační strukturu Novy uvedl do přímo excelentního souladu se zákonem.

Přestože vím, že je to takřka zbytečné, po tisící první opakuji, že moje spory s Vladimírem Železným z let 1996 – 98 byly právě o tomto, tedy o organizačním uspořádání televize. Ten, kdo změnil názor, jsem nebyl já, nýbrž Vladimír Železný. A také to opakovaně přiznal. Dávno jsem se smířil s tím, že na oblíbené novinářské verzi, že Železný si mě koupil tím, že mě nechal zazpívat v televizi písničku, nic nezměním. Ale pro pořádek to uvést musím.

Den po odvolání Vladimíra Železného každopádně ještě nikdo netušil, že odstartovala kauza, na jejímž konci bude účet ve výši neuvěřitelných deseti miliard korun. Nikdo netušil, že vcelku banální obchodní spor dvou soukromých firem o to, zda odstoupení jedné z nich od smlouvy proběhlo podle práva, spor, ke kterému brzy dojde, české soudy nikdy nevyřeší. Nikdo netušil, že na samém konci začínající války nakonec Novu ovládne někdo třetí – finanční skupina PPF, když si koupí obě znesvářené firmy, CET 21 i ČNTS. Nikdo netušil, že Ronald Lauder, který to vlastní hloupostí všechno odstartoval, nakonec udělá nejlepší obchod svého života, když zkasíruje zisky až do roku 2017 a ještě k tomu za televizi, která mu nikdy nepatřila. Nikdo netušil, že to zaplatí ti, kteří s tím neměli vůbec nic společného, obyčejní lidé – daňoví poplatníci. Nikdo netušil, že právě na této kauze se v plné nahotě projeví prodejnost českého novinářského stavu a že se nenajde jeden jediný novinář, který by celou kauzu rozpitval na samou dřeň, padni komu padni, a celou pravdu vykřičel do světa (snad s čestnou výjimkou Milana Šmída, který je však spíše vysokoškolský učitel než novinář). Nikdo netušil, že budoucí válka o Novu se stane záminkou k hanebnému politickému boji a celá jedna vládní garnitura upřednostní vlastní politický zájem před zájmy vlastní země, kterou měla hájit. 

Pro normálního běžně informovaného čtenáře to zřejmě bude šok. Ale pravda je taková, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která je některými politiky a novináři zcela běžně  vydávána za viníka prohrané arbitráže, sice během tohoto sporu o Nově nesčetněkrát jednala, koneckonců obraceli se ni obě spořící se strany i politici, ale nikdy neprojednávala žádný jednací bod, natož aby o něm hlasovala, který by souvisel s meritem sporu, jímž bylo odstoupení CET 21 od smlouvy s ČNTS. Proč? Protože k tomu ze zákona už vůbec neměla kompetence. A kdo jí je vzal? Právě ti politici, kteří ji obviňují, že něco zavinila. Řešení tohoto obchodního sporu bylo tedy od prvopočátku v kompetenci soudů, nikoli regulačního orgánu.

Ale vraťme se teď na začátek. Příběh teprve začíná a všechno to, čemu se později začalo říkat válka o Novu, je ještě kdesi daleko v mlhách budoucnosti.

Tep nové doby po listopadu 1989 s sebou přinesl řadu změn v nejrůznějších oblastech. Občas se stávalo i to, že realita předběhla legislativu. Tak třeba první soukromý film natočený po sametové revoluci, Tankový prapor společnosti Bonton, vznikl ve chvíli, kdy stále ještě platilo, že kinematografie je znárodněná a filmy může produkovat pouze stát. Také první vlaštovky soukromého vysílání se objevily dávno předtím, než zákonodárci stačili přijmout příslušné zákony. Za všechny „pirátské“ průkopníky českého broadcastingu vzpomeňme alespoň Rádio Stalin.

Bylo proto jen v logice věci, že se záhy v úřadu místopředsedy federální vlády Jozefa Mikloška zrodila skupina, která začala připravovat nový zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který měl otevřít legální prostor pro komerční rozhlasové a televizní vysílání. Tehdy se poprvé na scéně objevují některá jména, třeba Zdena Hůlová a Marína Landová. Zapamatujme si je.

Bývá zvykem svádět různé nedostatky na nedokonalou legislativu. Jenže v tomto případě to podle mého názoru neplatí. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (468/91 Sb.), který připravili Mikloškovi lidé a v říjnu 1991 přijalo Federální shromáždění ČSFR, byl na svoji dobu i na to, že s danou problematikou prakticky neexistovala žádná zkušenost, relativně velmi dobrou normou. Jeho tvůrci si byli vědomi, že nemohou postihnout všechny detaily a dopředu předvídat všechny problémy, které přináší dennodenní praxe, proto novému mediálnímu regulačnímu orgánu – Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání – přiznali možnost zavázat provozovatele vysílání tzv. licenčními podmínkami. Na obdobném principu vznikly také národní regulační orgány, český a slovenský. Česká národní rada v únoru 1992 zákonem 103/92 Sb. zřídila Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Právě tento orgán po zániku federace převzal klíčovou roli.

Licenční podmínky umožňovaly Radě uložit držiteli licence povinnosti nad rámec zákona a zároveň vytvářely nástroj, kterým bylo možné zacelovat „díry“ v zákoně. Právě v této kombinaci – a jen v této kombinaci – tvořily nový zákon a licenční podmínky logický celek. Tohle je velmi důležitý moment. Zapamatujme si to také. Již brzy to mělo přestat platit.

Pro úplnost ještě zaznamenejme, že první licence k rozhlasovému vysílání udělily ještě před vznikem Rad pro vysílání Mikloškova meziresortní komise vlády ČSFR a komise Ministerstva kultury ČR.

Málokdo už si to pamatuje, ale první vlaštovky soukromého televizního vysílání se objevily na kanálu OK 3. Byl to vlastně třetí program Československé televize, na kterém řádově asi deset zaměstnanců pouštělo do vysílání převzaté pořady zahraničních televizí. To vše na frekvencích, které se uvolnily po odchodu sovětských okupačních vojsk. Součástí programu OK 3 se však záhy stala také regionální okna, ve kterých mezi 18. a 19. hodinou vysílali pionýři českého soukromého televizního vysílání. Tyto malé „televize“ se rodily ve všech větších městech jako houby po dešti.

Kupříkladu ve Východočeském kraji v pondělí, ve středu a v pátek vysílal Videopuls Martina Kindernaye a Václava Patky, v úterý a ve čtvrtek pak konkurenční RTR Intes. Uvádím to především proto, že i já jsem právě v Intesu absolvoval svoji zrychlenou „televizní univerzitu“ coby redaktor, moderátor, režisér, scénárista, prodejce reklamy, kreativec atd.

Vysílání těchto malých regionálních „televizí“ však brzy narazilo na legislativní problémy, respektive na neochotu České televize nést odpovědnost za program, který připravuje někdo jiný, aniž nad tím má ČT kontrolu. Nejprve byli ustaveni tzv. garanti regionálního vysílání z řad pověřených pracovníků ČT, většinou regionálních zpravodajů ČT. Prováděli jakousi supervizi, v jazyku některých dnešních povrchních novinářských mistrů světa „cenzuru“. Posléze toto vysílání vymizelo zcela. V obdobné formě tzv. regionálních oken, ale už s vlastními licencemi, se někteří provozovatelé do éteru navrátili až v roce 1995 na kmitočtech sdílených s televizí Prima. To už jsem byl členem Rady a odvážím se tvrdit, že spolu s kolegou Milanem Trojanem jsme na tom měli největší díl zásluh.

První skutečně samostatnou komerční televizí s vlastní licencí nebyla Nova, nýbrž Prima. Přesněji Premiéra, jak zněl její tehdejší název. Licenci s platností od 26. listopadu 1992 do 26. listopadu 1994 jí udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Nešlo však o celoplošnou licenci, nýbrž o licenci regionální, neboť vysílání pokrývalo pouze Prahu a část středních Čech. Držitel licence, společnost FTV Premiéra, s. r. o., zahájil vysílání 17. června 1993.

Lidé v tom mají zmatek. Všechny ty naše mediální rady si pletou a skutky jedné rady častokrát přisuzují radě jiné. A není se ani čemu divit. Stejně si rady pletou i někteří politici a mnohdy i novináři, kteří o nich zasvěceně píší. Klasickým příkladem je, že zákaz klipu Láska je láska kdekdo obvykle připisoval Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), ač jeho původcem byla Rada České televize, a ještě k tomu ta Grygarova, za jiných okolností tolik opěvovaná a dávaná za vzor jako seskupení skutečných osobností. Během neustále opakovaného seriálu volby generálního ředitele České televize, v českých luzích a hájích tolik oblíbeného, jsem zase nesčetněkrát musel vysvětlovat, a to i poslancům, kteří rady volí, že jako člen RRTV s tím nemám vůbec nic společného, protože to je věc Rady ČT. Stručná osvěta proto asi neuškodí.

O Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání už byla zmínka. Měla 9 členů a její pravomoci byly obdobné jako u sesterských národních Rad pro vysílání, české a slovenské. Udělovala licence s federální platností. Moc toho nestihla a do zapomnění se odebrala spolu s rozpadem Československa.

Jednu z hlavních rolí v příběhu televize Nova, o kterém je tato knížka, hraje Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Někdy se jí také říká „velká rada“. Mívala původně 9 členů. Navrhují a volí je poslanci, respektive poslanecké kluby. Její hlavní kompetence se dají shrnout do tří okruhů. Za prvé: uděluje rozhlasové a televizní licence k soukromému vysílání. Za druhé: dohlíží na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a v případě jeho porušení sankcionuje jak komerční, tak veřejnoprávní subjekty. Za třetí: provádí správu kmitočtového spektra v oblasti vysílání. Od roku 1997 má 13 členů a po přijetí nového zákona o vysílání v roce 2001 z jejího názvu vypadlo jméno naší země, takže oficiální název nyní zní Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Spíše pro zajímavost ještě doplňuji, že na Slovensku zůstali u devíti členů, ale jejich nejvyšší mediální regulační orgán si přejmenovali na Radu pre vysielanie a retransmisiu. 

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání bývá nejčastěji zaměňována s Radou České televize. Té se někdy říká „malá rada“. Podle zákona je to orgán, „jímž  se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize“. Její hlavní kompetencí je schvalování rozpočtu České televize a volba, respektive odvolávání generálního ředitele ČT. I tato rada mívala původně devět členů volených na návrh poslanců. Po televizní vzpouře z přelomu let 2000 a 2001 a po legislativních změnách činěných pod nátlakem a šitých horkou jehlou se počet jejích členů zvýšil na patnáct. I nadále je volí Poslanecká sněmovna, avšak z návrhů společenských organizací.

Obdobnou úlohu jako Rada ČT vůči České televizi plní ve vztahu k veřejnoprávnímu Českému rozhlasu Rada Českého rozhlasu. Také její konstrukce je obdobná jako v případě Rady ČT, ale byla a je stále devítičlenná.

Poslední ve výčtu mediálních rad je pak Rada České tiskové kanceláře. Má 7 členů, kteří dohlížejí na chod veřejnoprávní tiskové agentury ČTK a rovněž volí, případně odvolávají jejího generálního ředitele.

Všechny rady se ze své činnosti odpovídají Poslanecké sněmovně, které každoročně předkládají ke schválení výroční zprávy o své činnosti. V drobnostech se ony mechanismy u jednotlivých rad liší, ale případné dvojí neschválení zprávy znamená odvolání rady. Za jistých okolností lze odvolávat i jednotlivé členy. Oblíbeným hitem všech debat o mediálních radách je jejich odpolitizování a nezávislost. Ve své knize Ukradená televize jsem na toto téma napsal:

Pokud by politici chtěli mediálním radám opravdu přiznat stoprocentní nezávislost a opravdu je chtěli vzdálit politickým stranám, musejí jim poskytnout neodvolatelnost. Koneckonců poslance a senátory také odvolat nelze. Jenže to by politici – především ti, co mají plná ústa odpolitizování –  přišli o svůj oblíbený bič a vodítko.

Ukázku dokonalého pokrytectví v tomto smyslu předvedla Špidlova vládní koalice. Po odvolání staré Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v dubnu 2003, které mimo jiné vyčítala právě zpolitizovanost, obratem do nové RRTV navolila sedm bývalých poslanců a senátorů.

Závěrem ještě jedna citace z knihy Ukradená televize:

Kdo rady volí je vlastně vedlejší. Politika z toho úplně nevymizí nikdy. Proto i přes všechny dílčí výhrady stále pokládám za nejlepší variantu volbu rad podle dohodnutého klíče Poslaneckou sněmovnou, která je sama vytvořena podle poměrného zastoupení. Dokonalé to není, ale z hlediska žádoucí politické různorodosti členů rady je to určitě nejspravedlivější.

Dalším jménem, které se v příběhu televize Nova znovu a znovu vynořuje a jež rozhodně stojí za zapamatování, je jméno poslankyně Hany Marvanové. Nejdříve vystupovala v dresu ODS, po sarajevském atentátu přešla do Unie svobody. Jeden čas byla dokonce předsedkyní této strany. První výrazný otisk v historii novodobého českého broadcastingu, kterým významně ovlivnila chod věcí mediálních, po sobě zanechala ještě předtím, než se vůbec televize Nova objevila na scéně. Marvanovou asi nelze podezřívat, že by chtěla vědomě škodit, spíše naopak. Za jejími mediálně legislativními aktivitami se ukrývá směs naivity, prostoduché potřeby konat „dobro“, neschopnosti naslouchat racionálním argumentům druhých a určitě také sebestřednost bývalé disidentky, navíc poměrně mladé, včetně tradičního přesvědčení osob z těchto kruhů, že právě oni – a jen oni – jsou ti vyvolení, co přinášejí ty zaručeně správné recepty na cokoli. 

Připomeňme si, jak v předvečer vzniku první celoplošné komerční televize vypadala situace v českém televizním éteru. Česká televize vysílal na třech programech – ČT 1, ČT 2 a ČT 3. Program ČT 1 vznikl z někdejší ČTV, což za federace býval národní český program, jakási „dvojka“. Program ČT 2 naopak vznikl z někdejší „jedničky“, tedy české části frekvencí, které zbyly po federálním programu F 1. A konečně program ČT 3 vznikl z někdejšího kanálu OK 3. K onomu přehození, kdy se z F 1 stala ČT 2 a z ČTV naopak ČT 1, došlo na přání České televize, která si pro svůj budoucí první program vybrala technicky lepší sadu frekvencí, respektive vysílačů, a budoucí privátní konkurenci, kterou se posléze stala Nova, ponechala zastaralou síť po bývalé F 1 (ČT 2). Z ČT 3 se posléze stal dnešní program ČT 2.

Ale zpátky k otisku první mediální stopy Hany Marvanové. V předvečer privatizace jednoho z celoplošných televizních kanálů zaznamenala jeden ze svých poslaneckých „úspěchů“. Navzdory představám vlády i předsedy ODS Václava Klause, kteří chtěli zprivatizovat kanál ČT 3, jenž tehdy zdaleka ještě nepokrýval celou republiku a vyžadoval další investice, pilná včelička Marvanová spolu s několika dalšími poslanci v českém parlamentu prosadila k privatizaci bývalý kanál F 1. Technicky sice nebyl dokonalý, proto ho také Česká televize nechtěla, ale jeho pokrytí bylo takřka stoprocentní. Pro novou komerční televizi, ať už jejím budoucím provozovatelem bude kdokoli, to znamenalo, že každá babička v poslední podhorské vesničce měla novou televizi pod tím prvním čudlíkem. Skvělý závdavek do začátku podnikání! Nový komerční subjekt tak namísto toho, aby si v konkurenci postupně budoval svoje postavení, mohl ze dne na den vtrhnout do všech domácností. Prima, respektive Premiéra, si později své postavení již bude muset upevňovat a rozšiřovat za své. Marvanová to asi myslela dobře, i jejím argumentům o podpoře soukromého sektoru lze rozumět. Faktem však je, že český soukromý televizní byznys dostal od prvopočátku do vínku, že kulhá na jednu příliš silnou nohu. Klaus tehdy dohlédl dál, ale na lobbování mezi poslanci na rozdíl od Marvanové neměl čas.

Licence k vysílání televize, která si později začala říkat Nova, byla udělena 30. ledna 1993. Panuje okolo toho řada dohadů, mýtů a legend. Některé výtky se objevily hned poté, co bylo oznámeno, že první licence k soukromému celoplošnému televiznímu vysílání byla udělena společnosti CET 21, jiné nabobtnaly až později v souvislosti s tím, jak v některých kruzích rostla vůči Nově averze.

První velkou pochybnost vzbudilo, že takto důležitou licenci Rada udělila v neúplném složení. Po odchodu tří členů, kteří v Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání zasedali z titulu svého členství ve Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání a jimž mandát skončil spolu se zánikem federace, byla Rada pouze šestičlenná. Jejím předsedou byl PhDr. Daniel Korte, členy ekonom Ing. Jiří Brož, technik Bohuslav Hanuš, psycholog Josef Josefík, redaktor Ing. Jiří Koubek (tohle jméno si zapamatujme zvláště dobře) a technik Ing. Miroslav Pýcha. Dle Výroční zprávy Rady za rok 1993 všichni z Prahy a všichni bez stranické příslušnosti, u Korteho se to neuvádí.

Myslím, že výtka na neúplné složení je lichá. Rada měla nadpoloviční stav a zásada, že pro přijetí jakéhokoli usnesení musí podle zákona zvednout ruku nadpoloviční většina všech (devíti) členů, byla dodržena. Rovněž argument, že čekání na dovolbu by přineslo jen další zdržování a noví členové by tak jako tak hlasovali o subjektech, jejichž prezentaci nebyli přítomni, je částečně opodstatněný. Na druhou stranu je však pravda, že tři noví členové Rady (Ing. Leopold Hájíček, důchodce z Českých Budějovic, člen KDU-ČSL, Ing. Vladimír Mlateček, podnikatel z Ostravy, bez politické příslušnosti, PhDr. Oldřich Tomek, historik z Prahy, bez politické příslušnosti, od 1. června 1993 nový předseda Rady) byli parlamentem dovoleni jen pět dní po udělení licence, konkrétně 4. února 1993. A také je pravda, že se vědělo, že se tak stane.

Za daleko zajímavější pokládám jinou výtku, o které se však nikdy příliš nehovořilo. Nazval bych ji „náhlostí“ hlasování. Že se o takto důležité licenci bude hlasovat zrovna 30. ledna 1993, aniž to původně bylo v plánu, a navíc prakticky okamžitě poté, co ten návrh padl, o tom Radu přesvědčil její předseda Daniel Korte. Rada tím samozřejmě žádný zákon neporušila, ale onen náhlý spěch důvěru příliš nevzbuzuje. Pro udělení licence společnosti CET 21 nakonec ze šesti tehdejších členů hlasovalo pět, všichni kromě Bohuslava Hanuše. I ten však své hlasování později změnil a formálně svůj hlas připojil k ostatním. A důvod? Vcelku obyčejný: prostě nechtěl trhat partu.

Je zajímavé, že o samotném průběhu licenčního řízení, ani o subjektech, které se ho zúčastnily, není ve Výroční zprávě za rok 1993 takřka ani slovo. Jistě to lze přičíst na vrub toho, že pravidla, jakou podobu a rozsah má výroční zprávy mít, se teprve rodila. Nicméně stín pochybností se – možná neoprávněně – vkrádá. Ve zprávě se v kapitole o televizním vysílání můžeme dočíst pouze toto:

„Rada po svém vzniku udělila regionální a celoplošnou licenci v maximálně zkráceném čase. Příprava televizního vysílání však vyžaduje minimálně roční lhůtu, proto vysílání první soukromé regionální stanice zahájila společnost Premiéra TV až 20. 6. 1993 a první celoplošná televize NOVA TV (CET 21) až 4. 2. 1994.“

A o kousek dále: „Přípravy k vysílání společnosti CET 21 (NOVA TV) byly Radou průběžně kontrolovány. Společnost předkládala Radě zprávy o dodržování časového harmonogramu příprav jedenkrát měsíčně.“

Z hlediska dalšího vývoje je daleko zajímavější následující odstavec. I ten si zapamatujme: „Rada zčásti vyhověla žádosti společnosti CET 21 a upravila znění některých podmínek licence s ohledem na prokázaný nedostatek výrobních kapacit domácích nezávislých producentů a neúměrnou tvrdost původních podmínek.“ Toto rozhodnutí Korteho Rady bude přetřásáno a zpochybňováno ještě řadu let poté. Ale o tom až později.

Přílohou č. 4 Výroční zprávy za rok 1993 jsou rovněž licenční podmínky televize Nova a usnesení RRTV ze dne 11. května 1993, kterým se programové a ostatní podmínky k licenci č. 001/1993 společnosti CET 21 mění a vysvětlují. Zvláště licenční podmínka č. 17 sehraje  v pozdější válce o Novu podstatnou roli. Kompletní seznam všech licenčních podmínek je jednou z příloh této knihy.

Bylo udělení licence Nově zmanipulované? A bylo politicky ovlivněné? Myslím, že s jistou znalostí, byť pouze zprostředkovanou, tehdejších dějů, lze konstatovat, že o žádnou manipulaci ve smyslu protizákonného jednání rozhodně nešlo. O přidělení licence rozhodly osoby, které k tomu byly podle zákona plně oprávněny. Také všechny zákonem předepsané náležitosti byly dodrženy. Zároveň je však třeba říct, že společnost CET 21 byla favoritem předsedy Rady Daniela Korteho a že Korte udělal všechno pro to, aby právě pro tohoto uchazeče potřebná většina členů Rady zvedla ruku. Ale ani na tom není nic nepřípustného, natož protizákonného. Rovněž je ale pravda, že Daniel Korte byl součástí vlivných kruhů okolo Občanské demokratické aliance (ODA), které si v ranném období českého kapitalismu dokázaly vybudovat nejen tzv. privatizační linku, ale – jak je vidět – i linku mediální.

Reakce tehdejších představitelů ODS na udělení licence společnosti CET 21 příliš na výši nebyla. Zvláště politická korektnost ve smyslu, jak ji chápou civilizované demokratické země, dostala na frak. Tehdejší místopředseda ODS Petr Čermák mluvil o skandálu a také prohlásil cosi o zkrachovalých slovenských a maďarských politicích, čímž měl na mysli některé podílníky CET 21. To vyjádření bylo poněkud humpolácké, zároveň však jakoby netušeně předvídalo všechny maléry, které sotva zrozenou televizi čekají. Z výše uvedeného je patrné, že vliv ODS na udělení licence Nově byl nulový. Svět médií Václav Klaus na rozdíl od světa ekonomiky nikdy nemiloval. I to byl jeden z důvodů, proč ODS vlastně nikdy neměla definovanou svoji mediální politiku. Lze konstatovat, že ke své vlastní škodě.

Bylo udělení licence společnosti CET 21 uplacené? Nevím. Povídalo se leccos. Od běžných klepů typu „kdo, komu, co, za kolik“ až po prokombinované teorie o souvislosti mnohamilionových darů v pokladně ODA s televizní licencí. Konkrétní důkazy z roviny klepů ani roviny teorií však nikdo nikdy nepředložil.

Krátce po udělení licence Nově, konkrétně 27. května 1993, Daniel Korte pod palbou kritiky z nejrůznějších stran – a především z ODS – na členství v RRTV rezignoval. Být na jeho místě asi by si každý dvakrát rozmyslel, kam povedou jeho příští pracovní kroky. Ne tak pan Korte. Váže se k tomu jedna moje osobní vzpomínka. Krátce poté, co jsem se stal v roce 1994 členem RRTV, byla Rada na pracovní návštěvě na Nově, ještě ve starém sídle v Měšťanské besedě. První na koho jsem tam v newsroomu narazil, jak si čte noviny, byl právě Daniel Korte (!!!). Prý zde pracovně uplatňoval svoje jazykové schopnosti. Když pak v roce 1999 odstartovala válka o Novu, postavil se Korte v roli „nezávislého odborníka“ zcela na stranu Ronalda Laudera. Teprve později vyplulo na povrch, že v té době byl zároveň na jeho výplatní listině. 

Aby si každý mohl o udělení licence CET 21 udělat svůj vlastní obrázek, přidám do mozaiky pro a proti ještě jednu osobní vzpomínku. Mohlo to být tak v roce 1998, seděl jsem v kanceláři u Miloše Zapletala, jehož agentura pořádá soutěž o Miss České republiky. Po chvíli se řeč stočila k onomu televiznímu licenčnímu řízení z roku 1993, kterého se v barvách jednoho z konkurenčních projektů účastnil i Zapletal. A tenhle profesionál šoubyznysu mi řekl, cituji volně:

„Zaplať Pámbu, že jsme tu licenci tehdy nedostali. Když jsem během licenčního řízení slyšel Vladimíra Železného, jak zasvěceně o budoucí televizi hovoří, říkal jsem si, co tu pohledávám. Železný a spol. vyhráli právem, protože byli opravdu nejlepší.“

Hezkou a pro tu dobu charakteristickou historku mi nedávno vyprávěl prezident Frekvence 1 a Evropy 2 Michal Fleischmann, který se o televizní licenci tehdy rovněž ucházel. Po žadatelích Rada chtěla, aby na papírek napsali cifru, jakou částku hodlají investovat. „Já hlupák tam napsal, co jsem opravdu měl,“ přiznal se Michal se smíchem. 

Dalším z mýtů je, že celoplošná licence nemohla být udělena přímo zahraničnímu investorovi proto, že by to bylo v rozporu se zákonem. Z tehdy platného zákona o vysílání 468/91 Sb. ovšem nic takového nevyplývá. V § 10 odst. 6 zde nalezneme pouze toto: Při   posuzování   žádostí  společností se zahraniční majetkovou účastí přihlížejí orgány udělující licence k přínosu žadatele  pro  rozvoj  původní  domácí  tvorby,  jakož i majetkové účasti  československých  osob  a  jejich  zastoupení  v orgánech společnosti. Koneckonců kupříkladu celoplošné rádio Frekvence 1, které v únoru 1993 získalo licenci k vysílání podle stejného zákona, vlastní francouzská společnost EDI.

Důvody, proč se v roce 1993 hledaly způsoby, jak celoplošnou privátní televizi jakoby ponechat v českých rukou, ležely jinde. Ty důvody byly politické, možná přesněji společenské. Všichni ti generálové po bitvě, kteří se pohoršují nad postupem tehdejších orgánů a deset let poté přesně vědí, co a jak se mělo udělat, zapomínají na společenskou atmosféru začátku devadesátých let. A ta vůbec nebyla nakloněna – jak se tehdy říkalo – „výprodeji rodinného stříbra“ do zahraničí. Jiné země nepostupovaly jinak. Přísné paragrafy omezující přístup zahraničních vlastníků do sféry, která byla či je pokládána za strategickou, lze najít v řadě zemí. A nic na tom nemění, že postupující globalizace tato omezení do jisté míry odstraňuje. Na počátku devadesátých let a zvláště pak v zemi nacházející se na počátku posttotalitní fáze vývoje šlo o etapu logickou a pochopitelnou.

Tolik pro pochopení společenské atmosféry, ve které se licence udílela. Ani toto nezaujaté ohlédnutí však nic nemění na faktu, že hned na samotném počátku existence nové televize se podařilo zadělat na budoucí malér. Ve světě totiž bývá zvykem, že kdo platí, ten také  rozhoduje a samozřejmě také vykonává vlastnická práva. Rozdvojená struktura Novy, ale především to, že k onomu rozdvojení nedošlo kvůli kolizi se zákonem, nýbrž spíše na společenskou objednávku, to vše zadělalo na možný budoucí malér.

V žádném případě bych to ale nenazval časovanou bombou, přestože se takové přirovnání nabízí. I za těchto okolností totiž k žádnému výbuchu v podobě arbitráže a deseti miliard odškodnění vůbec nemuselo dojít. Samotný „výbuch“ navíc později způsobily jiné okolnosti. Koneckonců londýnská arbitráž Ronaldu Lauderovi žádné odškodnění nepřiznala. Ale i ta konstatuje, že:

Odpůrce (Česká republika) se dopustil porušení svých povinností vyvarovat se svévolných a diskriminačních opatření, když v zimě roku 1993 změnil své původní stanovisko, se kterým seznámil Navrhovatele (Ronald Lauder) a veřejnost, kdy povolil kapitálové investice Navrhovatele do společnosti CET 21, držitele licence k vysílání, a poté trval na tom, že podíl Navrhovatele /do této společnosti/ nelze vložit v podobě kapitálové investice, nýbrž pouze prostřednictvím společného podniku /joint venture/.

Ale to opět předbíháme. Vraťme se proto do roku 1993 a podívejme se, komu to Korteho Rada televizní licenci vlastně přidělila.

Ačkoli ztělesněním televize Nova se později stal Vladimír Železný, mezi zakladateli a prvními společníky CET 21 nefiguroval. Společnost CET 21 založilo pět českých, slovenských a maďarských intelektuálů: režiséři Peter Kršák a Vlastimil Venclík, sociologové Fedor Gál a Jozef Alán a psychiatr Peter Hunčík. Založením CET 21 jistě udělali největší trefu svého života. Na druhou stranu jistě netušili, jaké pozdější komplikace – včetně nejrůznějších vyšetřování a trestních stíhání – sami sobě připravují. Vladimír Železný byl přizván, aby projekt obhajoval při slyšeních před Radou. Podílníkem CET 21 se stal až později. Vlastně za odměnu.

Projekt CET 21 ve své prvotní podobě vznikl pro jiné účely. Mělo jít o satelitní televizi, která by vysílala pro celý středoevropský region polsky, česky, slovensky, maďarsky a také německy. Projekt však skončil dříve, než vůbec začal. Druhý pokus o získání licence, opět neúspěšný, souvisel s uvažovanou privatizací třetího slovenského kanálu. Už tehdy však americký miliardář maďarského původu George Soros Peteru Hunčíkovi zprostředkoval seznámení s bývalým americkým velvyslancem v Maďarsku Markem Palmerem. A ten jako investora doporučil Ronalda Laudera a jeho firmu CEDC. V téhle konstelaci se nakonec společnost CET 21 přihlásila do licenčního řízení v České republice. Fedor Gál měl za sebou politickou zkušenost šéfa Veřejnosti proti násilí, slovenské obdoby českého Občanského fóra, Peter Hunčík krátkou kariéru poradce prezidenta Václava Havla, přizvaný Vladimír Železný býval mluvčím Pithartovy české vlády. K překvapení prakticky všech nakonec projekt CET 21 zvítězil.

Zatímco intelektuálové z CET 21 si opravdu poněkud naivně mysleli, že je možné komerčně provozovat jejich vysněnou „nekomerční“ televizi, američtí investoři v téhle iluzi nežili ani vteřinu. A do oka jim padl ten, který si s nimi v tomto smyslu nejvíce rozuměl, totiž Vladimír Železný. Takže to nakonec byl právě Železný, kdo byl jmenován ředitelem nové televize.

Společníkem CET 21 se Železný stal 5. dubna 1993, kdy to ostatní podílníci odhlasovali na valné hromadě. Proti byl pouze Peter Kršák. Vstup Železného do CET 21 má jednu vadu na kráse, protože Korteho Rada s tímto krokem sice 8. dubna 1993 v souladu se zákonem vyslovila souhlas, nicméně příslušný dopis Rady z 9. dubna 1993 nemá náležitosti správního rozhodnutí. Chybný postup Rady však z právního hlediska neznamená, že by Železného vstup do CET 21 byl neplatný.

Jako nejproblematičtější z hlediska budoucího vývoje se ukázalo tehdejší rozhodnutí ustavit novou televizi systémem „chytrá horákyně“. Zahraniční, ale přesto naše. Americká, ale v českém kabátě. V rozdvojené organizační struktuře vedle sebe existoval český držitel licence, společnost CET 21, a jeho servisní organizace, Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS), většinově vlastněná německým, fakticky bermudským, respektive americkým investorem.

CET 21 měl po přistoupení Vladimíra Železného šest vlastníků – fyzických osob, přičemž každý z nich původně držel podíl mírně převyšující 16 procent. Záhy k nim přibyli také dva minoritní spoluvlastníci, každý s podílem 1,25 procenta, zastupující investory nové televize. Prvním z nich byla německá firma CEDC, patřící americkému podnikateli Ronaldu Lauderovi, druhým Česká spořitelna.

Původní vlastnická struktura servisní ČNTS byla následující: 66 % připadlo Lauderově německé firmě CEDC, 22 % České spořitelně a 12 % zbylo na CET 21. Lauderova společnost CME, která později od českého státu vyinkasuje více než 10 miliard, v té době ještě vůbec neexistovala.

Existují tři verze vysvětlující, proč a jak k rozdvojení struktury Novy došlo. Všichni tři „staří“ členové RRTV, Hanuš, Josefík a Tomek, vždy shodně tvrdili, že s tímto nápadem přišli sami zástupci nové televize. Prostě vycítili, že společensko politická atmosféra České republiky roku 1993 není nakloněna, aby televize měla zahraničního majitele. Systém se servisní firmou umožnil, že (domácí) vlk se nažral a (zahraniční) koza přitom zůstala celá.

Podle druhé verze, kterou později usilovně šířili Lauderovi lidé, to naopak byla Korteho Rada, kdo si tuto strukturu vymyslel.

A konečně podle třetí verze byla tím, kdo s oním nápadem přišel, Marína Landová, o které už byla a ještě bude řeč a která se mezitím stala významnou úřednicí Úřadu RRTV.

Ať to bylo tak či tak, faktem zůstává, že podle českých zákonů byla účastníkem licenčního řízení pouze firma, která se ho přímo účastní, v našem případě tedy CET 21, a nikoli i její obchodní partner. A nic na tom nemění ani fakt, že předseda Rady Daniel Korte v den udělení licence promptně napsal CET 21 dopis, ve kterém sděluje, že „Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání na svém 8. zasedání dne 30. 1. 1993 rozhodla o udělení licence k celoplošnému televiznímu vysílání společnosti CET 21, spol. s r. o. … s tím, že přímým účastníkem žádosti je mezinárodní korporace CEDC – Central European Development Corporation.“  CEDC přímým účastníkem žádosti o licenci prostě nemohla být, protože české zákony něco podobného nepřipouštěly. A jakkoli se to později mohlo zdát nelogické, protože provoz Novy zajišťovala servisní ČNTS, televizí podle našich zákonů byl držitel licence, tedy opět společnost CET 21, třebaže svého času zaměstnávala pouze jednu sekretářku.

A ještě jedna důležitá poznámka. Ať už si tuhle strukturu vymyslel kdokoli, Ronald Lauder, respektive CEDC, na ni přistoupili dobrovolně. Zpočátku jim to asi pod nos příliš nešlo, ale brzy zjistili, že takováto organizační struktura skýtá obrovské množství dosud nepoznaných výhod.

Nyní opět trochu předběhněme a odcitujme z nálezu londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou:

odstavec 230
Arbitrážní soud došel k závěru, že rozhodnutí Mediální Rady přejít od přímé účasti německé společnosti CEDC, kontrolované americkým občanem panem Lauderem, ke smluvnímu vztahu pomocí vytvoření třetí společnosti představuje svévolné a diskriminační opatření.

231
Opatření bylo diskriminační, protože poskytlo zahraniční investici méně příznivý režim než domácí investici. Z výše uvedených okolností vyplývá, že Mediální Rada změnila názor z obav, že silná a sílící politická opozice proti udělení licence subjektu se silnou účastí zahraničního kapitálu by mohla vést k útoku na celý proces výběru. Je pravděpodobné, že kdyby CEDC byl český investor, nebylo by došlo k tak silné politické reakci, a původní plán v podobě akcionáře společnosti CET 21 by mohl být realizován.

Až potud to tedy vypadá, že i londýnská arbitráž dala Ronaldu Lauderovi za pravdu. Jenže to není pravda. Už v odstavci 233 arbitrážního nálezu se totiž můžeme dočíst:

Neexistuje však jediný konkrétní důkaz o tom, že CEDC se stavěla nebo protestovala proti tomuto opatření a tím méně, že proti němu aktivně bojovala. Naopak, z okolností vyplývá, že CEDC okamžitě navrhla novou strukturu, v níž by se stala spíše smluvním partnerem než akcionářem společnosti CET 21. Ve skutečnosti CEDC a její nástupce společnost CME bez výhrad toto opatření přijaly na příštích šest let, dokud byla jejich společnost schopna provozovat společný podnik se ziskem …

Je zajímavé, že své údajné poškození do období udělení licence a následujících týdnů, kdy se rodila organizační struktura Novy, nikdy nekladl ani sám Ronald Lauder. Koneckonců nejrůznější zákonná omezení pro zahraniční vlastníky médií měla či stále má řada zemí. Kupříkladu ve Spojených státech amerických může média vlastnit pouze americký občan. Mediální magnát australského původu Rupert Murdoch kvůli tomu dokonce změnil občanství. V sousedním Polsku zase mohl zahraniční vlastník ovládat pouze 33 procent mediální firmy. I to byl jeden z důvodů, kvůli kterým Ronald Lauder opustil největší východoevropský či spíše středoevropský, rozuměj polský, trh. V rámci projetu TVN Lauder v Polsku „zbytečně“ proinvestoval více než 20 miliónů dolarů.

Zkratka CET 21 z názvu společnosti, která získala licenci, znamená Central European Television for 21st century, tedy Středoevropská televize pro 21. století. Do 21. století mířil i projekt, se kterým se CET 21 zúčastnil licenčního řízení. Pokud přistoupíme na tezi, že účel světí prostředky, přičemž účelem bylo získat licenci, pak je třeba uznat, že nebylo možné předložit lepší projekt. Zatímco naprostá většina ostatních žadatelů vstoupila do soutěže o licenci na komerční televizi s projekty na normální komerční televizi, intelektuálové z CET 21 předložili přesně to, co chtěla Rada slyšet. A co chtěla slyšet Rada, která měla – stejně jako naprostá většina ostatních – s komerčním vysíláním nulové zkušenosti? Chtěla slyšet, že Česká republika bude mít něco extra, nikoli obyčejnou komerční televizi. A tak nakonec vybrala projekt, který sliboval, že nová televize bude přinášet sociologické průzkumy, hodnotnou zábavu a dokonce, že dojde i na vážnou hudbu. Zkrátka taková komerční televize na veřejnoprávní způsob.

Že to bylo nereálné? Jistě. Že to bylo vůči ostatním žadatelům nespravedlivé? Ano. Že tím Rada zpochybnila sama sebe i vítěze licenčního řízení? Jistěže. Byl to však vědomý a plánovaný podvod? Původně jsem si myslel, že ano a také jsem to coby čerstvě zvolený nový člen RRTV všude říkal. Co mě k tomu opravňovalo? Především to, že na realizaci původně předloženého projektu nikdy nedošlo. Důvody byly hned dva. Za prvé: RRTV ještě před začátkem vysílání změkčila původní licenční podmínky. Za druhé: i když program Novy, se kterým vstoupila na obrazovku, se od toho dnešního, čistě komerčního, zpočátku výrazně lišil, změkčená pravidla posléze držiteli licence nebránila, „aby změnou programové skladby reagoval na měnící se nároky diváků, změny životního stylu obyvatel …“ atd. Přesně takhle se to píše ve výkladu některých podmínek pro potřeby držitele licence č. 001/1993 společnosti CET 21, jak je Korteho Rada přijala 11. května 1993, tedy ještě předtím, než Nova vůbec začala vysílat. Už o tom byla řeč. Přestože se v tomtéž odstavci onoho výkladu zároveň píše, že „důraz je položen na povinnost udržet rozsah vysílání, celoformátovost programu a kvalitní zpravodajství v souladu s kritérii konkursu a vlastním projektem“, v praxi to znamenalo přesný opak. Koneckonců hned v další větě se doslova píše: „Podmínka neznamená závaznou petrifikaci náběhového programového schématu.“

Moje pevné přesvědčení, že šlo o podvod, poprvé narušil mediální expert a pedagog katedry žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy PhDr. Milan Šmíd, člověk, kterého lze jen ztěží podezřívat z přehnaných sympatií k Nově. Přesné datum si nepamatuji, ale stalo se tak někdy v druhé polovině devadesátých let během naší diskuse na Českém rozhlase 6 – Rádiu Svobodná Evropa. Šmíd za změnou licenčních podmínek neviděl organizovaný a předem naplánovaný komplot ani snahu podvést veřejnost a konkurenty. Viděl za tím spíše naivitu a společnou obavu tehdejší Rady i čerstvého držitele licence, aby příliš tvrdé licenční podmínky nezpůsobily, že se „narodí mrtvé dítě“. Nikdo v České republice nedovedl dopředu odhadnout, jak se nová televize uchytí. A na fakt, že už ve druhém roce své existence se stane výdělečným podnikem, by si v roce 1993 nevsadil nikdo. Naopak, obavy, že případný neúspěšný start privátní televize soukromé televizní podnikání zdiskredituje na dlouhá léta, byly značné. Rada si tohle nechtěla vzít na svědomí. Z dnešního pohledu a navíc s více než desetiletou zkušeností z fungování komerčních médií se to opravdu jeví jako naprostá naivita, ale v době, kdy to bylo aktuální, žádný výrazný nesouhlas nezazníval. Vlna kritiky, že šlo o podvod, se objevila až později, obvykle v souvislosti s jinými kauzami.

Z osobní zkušenosti vím, že obdobně jako Šmíd se na celou věc dívali i tři „staří“ členové RRTV, se kterými jsem se v Radě sešel v roce 1994, Bohuslav Hanuš, Josef Josefík a Oldřich Tomek. Původně jsem je podezříval, že mlží. Teprve s odstupem času jsem pochopil, v jak neznámé a neprobádané krajině se v roce 1993 pohybovali. 

Velmi kriticky se naopak k postupu Korteho Rady později stavěli někteří poslanci. Ve zprávě o okolnostech udělení licence k celoplošnému TV vysílání společnosti CET 21, kterou pro Stálou komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny vypracovala skupina poslanců pod vedením Petra Plevy (ODS) se píše: „O epilog této historie se postarala RRTV svým usnesením ze dne 12. 5. 1993, kdy vyložila programové licenční podmínky tak, že je prostě zrušila. Samozřejmě ještě mnoho měsíců před zahájením vysílání.“ Rozhořčení poslanců bylo do jisté míry oprávněné, jejich tvrzení však faktograficky ne zcela přesné. Promiňme poslancům chybné datum 12. 5. 1993, podstatnější je, že Rada licenční podmínky nezrušila, nýbrž na žádost držitele licence je změkčila.

Byl tím porušen zákon? V žádném případě. Žádosti o úpravu licenčních podmínek jsou v agendě Rady běžnou záležitostí. Punc jisté neobvyklosti má pouze fakt, že v případě CET 21 ke změkčení došlo ještě předtím, než televize vůbec začala vysílat.

Jakkoli by se mohlo zdát, že tím, co Korteho Radě posléze zlomilo krk, bylo samo udělení licence neočekávanému vítězi, faktem je, že hlavní munici poskytla až „právní“ realizace organizačního rozdvojení Novy ve stylu „chytré horákyně“. Korteho Rada totiž akceptovala, že držitel licence CET 21 „vložil užití licence“ do servisní firmy ČNTS.

Paragraf  3 odst. 1 tehdy platného zákona o vysílání (468/91 Sb.) přitom jednoznačně předepisoval, že „provozovatelem vysílání je ten, kdo získal oprávnění k vysílání na základě zákona nebo udělením licence podle tohoto zákona …“ a paragraf 10 odst. 2 téhož zákona, že „licence je nepřevoditelná“. Právníci postup Novy později přirovnávali k tomu, jako kdybyste někam vložili svůj řidičský průkaz a na jeho základě řídil někdo jiný. Česká nezávislá televizní společnost, coby servisní firma, si zase v rozporu se skutečností i se zákonem na základě licence patřící společnosti CET 21 nechala televizní vysílání zapsat rejstříkovým soudem jako předmět podnikání.

Že se nad Korteho Radou stahují mraky naznačovalo už první odmítnutí její Výroční zprávy za rok 1993 a požadavek Poslanecké sněmovny, aby Rada ke Zprávě vypracovala Doplněk. Předcházelo tomu usnesení č. 199/94 výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu z 12. května 1994, ve kterém se konstatuje:

„Rada akceptuje stav, kdy je soustavně porušováno ustanovení § 3 odst. 1 a § 10 odst. 2 zákona č. 468/91 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, v případě provozování celoplošného televizního vysílání subjektem bez oprávnění k této činnosti. Tím neplní povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zákona č. 103/92 Sb., o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, v platném znění, přičemž o těchto skutečnostech v předložené Zprávě poskytla zavádějící informace.“

Když se pak Zpráva i s Dodatkem 9. července 1994 projednávala podruhé, řekl v rozpravě poslanec ODS Martin Přibáň:

„… naše dnešní jednání není motivováno pouze posuzováním Zprávy Rady pro televizní a rozhlasové vysílání. V pozadí je fakt, že dvojí neschválení Zprávy může vést k odvolání této Rady.“

Ke kauze televize Nova Přibáň dále uvedl:

„Poslední věcná poznámka se týká informační úrovně kapitoly nazvané Informace o právním stavu soukromého celoplošného televizního vysílání. Rada nevyvrátila, ale ani nevyvracela obavy z možného porušení zákona 468/91 Sb. Rada pouze konstatuje, že je všechno v pořádku, přičemž na důkaz úrovně této odpovědi si dovolím ocitovat opět dvě po sobě jdoucí věty, které jediné se vyjadřují k meritu věci. Cituji: Účast CET 21 ve společnosti ČNTS je vyjádřena nepeněžitým vkladem, to je finančním ohodnocením licence. Licence jako taková do České nezávislé televizní společnosti vložena není a je oddělena od všech ostatních aktivit České nezávislé televizní společnosti. Konec citátu. Snad se mnou budete souhlasit, že v tomto případě nejde o tápání Rady v bludišti nedokonalých zákonů, ale zřejmě o něco jiného.“

Sněmovna pak Výroční zprávu nejprve znovu neschválila a hned poté přistoupila k hlasování o odvolání Rady. Ze 176 přítomných bylo 104 pro odvolání, 42 proti. Z tehdejší vládní koalice hlasovali pro odvolání poslanci ODS, KDU-ČSL a KDS, proti byli pouze poslanci ODA.

To, že uvádím podrobné citace z parlamentních dokumentů, má svůj důvod. V souvislosti s pozdějšími arbitrážemi se objeví absurdní tvrzení – a to nejen z řad Lauderových spolupracovníků, ale i mezi některými politiky a novináři –, že když nová Rada (ve které už jsem zasedal) po Nově požadovala změny v organizační struktuře, byla za tím snaha poškodit Lauderovu investici. Je to samozřejmě naprostý nesmysl. Jedinou motivací nové Rady bylo uvést organizační strukturu Novy do souladu s českými zákony. Prostě dát do pořádku věci, kvůli kterým byla předchozí Rada odvolána. Myslím, že je to docela logické. 

Dne 9. července 1994 tedy skončila krátká éra tzv. Korteho Rady, která Nově, respektive společnosti CET 21 udělila licenci k celoplošnému televiznímu vysílání. Sám Daniel Korte v té době již členem Rady nebyl, protože z vlastní vůle rezignoval už 27. května 1993. Zaznamenejme ještě jednu zákulisní zajímavost, skoro by se dalo říct drb. Mezi radními, kteří toho dne skončili, byl i Ing. Jiří Koubek. Z působení v regulačním orgánu mu zůstane vztah, který navázal s vysokou úřednicí Rady Marínou Landovou, vztah, který se později změní v manželství. Za šest let právě tahle dvojice sehraje svéráznou roli v desetimiliardové arbitráži.

O Ing. Jiřím Koubkovi jsem dříve slyšel, než ho prvně viděl. Krátce po mém zvolení do RRTV mi o něm Vladimír Železný vyprávěl, že po svém odvolání si Koubek přišel do jeho ředitelské kanceláře v Měšťanské besedě dodatečně říct o úplatek. Prý s ním vyrazil dveře. Jestli je Železného historka pravdivá, nemohu posoudit. Každopádně je však pravda, že Mladá fronta Dnes přinesla právě o Ing. Koubkovi 14. srpna 2000 tuto informaci:

Dohady o korupci v řadách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) se vůbec poprvé mohou opřít o reálné podklady. Z dokumentů, které má MF DNES k dispozici, vyplývá, že bývalý člen Rady – Jiří Koubek – dostal před pěti lety krátce po svém odchodu z Rady bezúročnou půjčku na byt ve výši 1,3 milionu korun. Listiny navíc dokládají, že půjčku dlouhodobě nesplácel a podle všeho dodnes nesplatil. Peníze Koubkovi poskytl jeho nový zaměstnavatel – televize Premiéra, nyní Prima. Krátce předtím přitom Premiéra získala vysílací frekvence nutné pro vytvoření třetí celoplošné televizní sítě, a tedy konkurence České televizi a Nově. O udělení kmitočtů rozhodla právě Rada, v níž seděl i Jiří Koubek.

Tehdejší Poslanecká sněmovna se s nastalou situací příliš nepárala a přestože proti tomu někteří poslanci protestovali, využila skutečnosti, že ve Sněmovně zrovna ležely návrhy jmen na dovolbu jednoho místa uvolněného v RRTV po Danielu Kortem, a v ten samý den, co byla stará Rada odvolána, zrovna zvolila Radu novou. Zároveň se poslanci dohodli, že v rámci kontinuity do nové Rady znovu zvolí tři členy z Rady staré – Hanuše, Josefíka a Tomka. Zkrátka ten den nepřišel ani další odvolaný člen z Korteho Rady, lidovec Hájíček. Poslanci ho promptně zvolili do Rady České televize.

S výsledkem volby nové Rady poslance podle stenoprotokolu seznámil šéf volebního výboru sněmovny Robert Kolář:

„K volbě bylo ověřovateli převzato 200 hlasovacích lístků, z toho bylo vydáno 169 hlasovacích lístků. Odevzdáno bylo 127 platných lístků a 9 neplatných lístků. 33 hlasovacích lístků nebylo odevzdáno.

Pro navržené kandidáty byly hlasy odevzdány takto: pro pana Miroslava Foreta bylo odevzdáno 13 platných hlasů, pro paní Marii Hakenovou bylo odevzdáno 98 platných hlasů, pro pana Bohuslava Hanuše bylo odevzdáno 98 platných hlasů, pro paní Zdeňku Hůlovou bylo odevzdáno 6 platných hlasů, pro pana Josefa Josefíka bylo odevzdáno 100 platných hlasů, pro pana Jindřicha Kabáta bylo odevzdáno 95 platných hlasů, pro pana Jana Jakuba Kimla byly odevzdány 4 platné hlasy, pro pana Tomáše Milera byl odevzdán 1 platný hlas, pro pana Josefa Musila bylo odevzdáno 99 platných hlasů, pro pana Jiřího Novotného byl odevzdán 101 platný hlas, pro pana Karla Stejskala bylo odevzdáno 28 platných hlasů, pro pana Petra Štěpánka byly odevzdány 103 platné hlasy, pro pana Oldřicha Tomka byly odevzdány 104 platné hlasy, pro pana Jindřicha Vaněčka byl odevzdán 21 platný hlas a pro pana Miloše Závodného byly odevzdány 23 platné hlasy.“

Od 9. července 1994 tedy Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání pracovala v tomto složení: PhDr. Marie Hakenová, dramaturgyně, Praha, bez politické příslušnosti, Bohuslav Hanuš, technik, Praha, bez politické příslušnosti, od 22. září 1994 předseda, Josef Josefík, psycholog, ředitel divadla, Olomouc, bez politické příslušnosti, PhDr. Jindřich Kabát, psycholog, Praha, KDU-ČSL, od 11. srpna 1994 do 15. září 1994 předseda Rady, RNDr. Josef Musil, CSc., chemik, ekolog, Dobříš, KDS, Jiří Novotný, filmový historik, Zlín, bez politické příslušnosti, Mgr. Petr Štěpánek, hudebník a publicista, Hradec Králové, ODS, PhDr. Oldřich Tomek, historik, Praha, bez politické příslušnosti, 2. listopadu 1994 pak byla na druhý pokus jako poslední devátý člen Rady ještě zvolena JUDr. Zdena Hůlová, právnička, Praha, bez politické příslušnosti.

Jak se člověk stane členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání? Do značné míry to je náhoda, chce to být ve správný čas na správném místě. Ale náhoda, jak známo, přeje připraveným. Nevím, jak u ostatních, ale u mě to bylo takhle:

Osmdesátá léta jsem coby rockový hudebník strávil na volné noze. S máničkami jsme se prob(p)íjeli chátrajícím socialismem. Myslím, že to ani není nadsázka, když řeknu, že bigbít pro mě byl svého druhu emigrace. Na kapely, se kterými jsem hrál (Natural, Odyssea, Unisono) chodily mraky lidí. Speciálně Odyssea byla svého času naprostý fenomén. Hráli jsme třeba dvacetkrát do měsíce, bez problému jsme vyprodávali venkovské amfiteátry, vysokoškolské kluby i Lucernu. To jen tak na okraj pro ty, kteří o mě tak rádi vykládají, že neumím hrát.

V listopadu 1989 jsem na jevišti královéhradeckého Klicperova divadla (tehdy ještě Divadla Vítězného února) spoluzakládal místní Občanské fórum. Do politiky jsem se tehdy necpal, ale k muzice jsem přidal novinařinu. Založili jsme nezávislé noviny Východočeský večerník. Pak přišla první z náhod. Občanské fórum se dělilo a celý jeho hradecký aparát přešel do Občanského hnutí. Rodící se ODS manažera neměla. Z těch, kdo v Hradci Králové zakládali ODS, jsem pro to byl se svými vlasy do půl zad asi nejméně pravděpodobná postava, ale jelikož jsem stále byl „volná noha“ a mohl tedy „nastoupit“ prakticky hned druhý den, padlo to na mě. A tak jsem 2. května 1991 – v Kristových letech – šel poprvé v životě do „práce“. Ustavit a organizovat politickou stranu. Skvělá životní zkušenost!

Mezitím jsem napsal svoji první knížku – Na všechno buď připraven!, skutečný příběh politického vězně z 50. let. Vyšla v nakladatelství Kruh a jejím spoluautorem byl Lubka Školoud, který to všechno na vlastní kůži prožil. Znal jsem ho od roku 1968, kdy mi coby desetiletému klukovi dělal vedoucího ve skautském oddíle. To už byl po čtrnáctiletém věznění čtyři roky na svobodě. Sice rozstřílený, ale na rozdíl od jiných živý. Doboví pamětníci z řad muklů naši knížku hodnotí jako jednu z nejlepších, co byla na tohle téma napsána.

V roce 1992 jsem kandidoval do Federálního shromáždění. Zůstal jsem prvním náhradníkem do Sněmovny lidu. Bylo to sice trochu k vzteku, ale o nic jsem vlastně nepřišel, protože bych za půl roku stejně skončil. Tak jsem alespoň s posledním federálním premiérem a zastupující hlavou státu Janem Stráským napsal o rozpadu Československa knížku – rozhovor Prezident na půl úvazku. Drobná perlička: recenzi plnou superlativů o ní do Práva napsal Pavel Dostál, který po zániku Federálního shromáždění zrovna absentoval v politice a živil se jako novinář.

K manažerování ODS jsem se už nevrátil. Rodily se první soukromé regionální televize a já jsem dostal od jedné z nich – jmenovala se RTR Intes – nabídku. Dělal jsem tu redaktora, moderátora, režiséra, dramaturga, scénáristu, prodejce reklamy atd. Už jsem se o tom zmiňoval. Byla to pro mě taková zrychlená „televizní univerzita“.

Pak přišla další náhoda. Na kongresu ODS v Praze jsem se dal do řeči s redaktorem České televize Jiřím Podlipným. Slovo dalo slovo a za pár dnů jsem seděl v Jindřišské ulici v kanceláři u Karla Hynie, šéfa tvůrčí skupiny č. 14. „Dám vám stejné podmínky, jako mají ostatní mí redaktoři. Natočte pro nás něco na zkoušku,“ řekl mi tenkrát. Natočil jsem patnáctiminutovou reportáž, která se ve čtvrtek vysílala v jednom z publicistických magazínů. V pátek mi Karel zavolal, že mě bere. A tak jsem se stal zaměstnancem České televize.

Pak přišla další náhoda. Člověk, který pravidelně moderoval tehdejší časté a hojně navštěvované mítinky předsedy vlády a ODS Václava Klause, odjížděl na dovolenou a poprosil mě, abych za něj zaskočil. Klausovi – a také paní Lívii – se to hned napoprvé líbilo tak, že mi řekl, že se ještě ozve. Pak mi jednoho dne doma zazvonil telefon a na druhém konci byl Klaus. Věřte mi, je to docela zvláštní pocit, když vám domů volá předseda vlády. Nabídl mi, abych mu dělal tiskového tajemníka. Byla to sice další skvělá životní zkušenost, ale dojíždění a příliš kancelářská práce mě zrovna dvakrát nebavily, takže jsme se po půl roce dohodli, že skončím.

Zrovna se schylovalo k odvolání Korteho Rady a právě tehdy si na mě vzpomněli někteří poslanci ODS. Myslím, že tou úplně první byla pardubická poslankyně Hana Tomanová, pak se k tomu přidali Emil Jaroš z Hradce Králové a také Ondřej Zemina, který se specializoval na mediální problematiku. Paradoxní je, že naopak Václav Klaus s tím neměl vůbec nic společného a na počátku o tom ani nevěděl. Ale to mi stejně nikdo nebude věřit. Stejně jako mi nikdo neuvěří, že za celých devět let, co jsem pak v Radě zasedal, jsem se s Václavem Klausem o médiích souvisle bavil vlastně jednou jedinkrát, všeho všudy asi tak půl hodiny. Bylo to na rautu po jedné akci Centra pro ekonomiku a politiku, kdy si David Matouš, jeden z Klausových spolupracovníků, který měl v té době rovněž své podnikatelské zájmy v TV 3, přivedl pana předsedu na pomoc. Po čase se mi doneslo, že David Matouš pak někde říkal, že prý v životě neslyšel nikoho takhle na Klause štěkat. Není to ale pravda, na Klause jsem neštěkal. Jen jsem mu důrazně vysvětlil, že věci se mají trochu jinak, než ho Matouš zpravil.

Do RRTV jsem nastoupil s dvaadvacetiletou praxí hudebníka (připomínám, že rádia jsou především o hudebních formátech) a pracovní zkušeností ze soukromé regionální televize, veřejnoprávní České televize a z mediálního zákulisí té úplně nejvyšší politiky. Je to dost, nebo málo na členství v nejvyšším regulačním orgánu? Netroufám si soudit. Ale ono je to víceméně jedno, protože praxe, se kterou přicházíte, v Česku stejně nikoho nezajímá. Jediným hodnotícím kritériem jsou pouze politické sympatie, respektive antipatie, které vzbuzujete.

V článku nazvaném Kdo to zavinil? aneb Rada jako fackovací panák (Louč, 19. února 2001) mediální expert Milan Šmíd píše:

Po bitvě bývá obvykle každý generálem a náhle se vyrojí spousta rozumbradů, kteří vědí, jak to mělo být, kdyby … Po prohraných bitvách se také obvykle hledají viníci. Ve věci mezinárodních soudních sporů o TV NOVA, které vede Ronald Lauder a jeho společnost CME, mají naši komentátoři jasno: může za to Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) …

Přestože nemám jediný důvod RRTV –  zvláště v současném složení – obhajovat, chci se této Rady zastat. Neboť tím, kdo nese největší vinu za současný stav, jsou poslanci Sněmovny, kteří zde sloužili v letech 1992 – 96. Právě oni přes odpor a odbornou oponenturu RRTV přijali zákon č. 301/95 Sb., kterým deregulovali zdejší mediální scénu a zbavili Radu jejích pravomocí natolik, že až do další novely 135/97 Sb. si tady každý mohl dělat, co chtěl – přinejmenším ve věci majetkových a vlastnických rošád. Nejde jen o to, že RRTV od ledna 1996 byla zbavena pravomoci schvalovat či odmítat změny v licencích, které udělila, ale navíc byla parlamentem donucena, aby rušila licenční podmínky, které se vysílatelům nehodily do krámu …

Dnes už se také zapomíná, že RRTV se snažila zabránit tomu, aby došlo k nekontrolovanému přelévání kapitálu a vlivu u provozovatelů vysílání (viz správní řízení s ČNTS, Premiérou a.s. a Rádiem Alfa). Nicméně nic nezmohla proti Stálé komisi pro hromadné sdělovací prostředky PSP, která po památném zasedání v Harrachově na podzim 1996 přímo přikázala Radě, aby všem požadavkům Vladimíra Železného vyšla vstříc. Také o tom existují písemné dokumenty (Výroční zpráva RRTV za rok 1996).

O co tenkrát šlo? Koncem roku 1995 končilo dočasné přidělení kanálu ČT 2 České televizi a bylo proto třeba novelizovat zákon o vysílání. Jenže se také blížily volby 1996 a trojice poslanců Hana Marvanová, Martin Přibáň a Ondřej Zemina (všichni ODS) vycítila příležitost blýsknout se před provozovateli vysílání a v předvolebním období se vyhřívat v jejich přízni. A tak kdo jen chtěl, dostal něco naděleno. Kabeláři a satelity dostali místo nenárokových licencí nárokové registrace, prakticky všichni ostatní pak možnost požádat si o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek, přičemž Rada byla povinna vyhovět.

Těmhle třem poslancům jsme na Radě říkali „svatá trojice“. Mnoho dobrého jsme si o nich nemysleli a s jejich novelou jsme do poslední chvíle vedli nesmiřitelný boj. Já jsem se o zhoubnosti jejich amatérských návrhů dokonce vypravil přesvědčovat poslanecký klub ODS, ale proti těmhle třem jsem neměl šanci. Ukřičeli mě.

V souvislosti s Hanou Marvanovou, která se později – už v dresu Unie svobody – stavěla do role bojovnice za odpolitizování mediálních rad, musím zmínit ještě jednu osobní zkušenost. Za celých devět let, co jsem v Radě zasedal, se mi pouze jedinkrát stalo, že by mě někdo z ODS nutil ke „stranické“ poslušnosti. A byla to právě ona, kdo mě spolu s Martinem Přibáněm a Ondřejem Zeminou dost nevybíravým způsobem přesvědčoval, že jsem povinen držet stranickou linii. A že stranická linie je to, co říkají oni. Odehrálo se to v kanceláři a za přítomnosti místopředsedy Sněmovny a ODS Jiřího Vlacha. Hana Marvanová je pro mě ztělesněním toho nejodpudivějšího pokrytectví, se kterým se lze v politice setkat.

Na skrytá nebezpečí novely upozorňovalo Stanovisko Rady (příloha č. 3 Výroční zprávy za rok 1995), zde cituji pouze některé body: Zcela neobvyklá míra liberalizace v oblasti vysílání, která nemá obdobu nejen v Evropě, ale ani v USA a Kanadě … Vytvoření nerovných podmínek hospodářské soutěže na mediálním trhu … Nefunkční omezení kompetencí Rady … Riziko rozkolísání relativně stabilizovaného mediálního prostředí v České republice a možný vznik právní nejistoty investorů v oblasti vysílání. „Svatá trojice“, doplněná předsedou Stálé komise pro sdělovací prostředky Janem Kasalem z KDU-ČSL, který novelu spolupodepsal, si však prosadila svou.

Následující Výroční zpráva RRTV za rok 1996 pak už jen sečítala první škody:

„Liberalizace, k níž došlo novelou zákona, de facto rozbourala konstrukci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a jeho vnitřní jednotu a logiku, takže zákon sám je dnes značně nehomogenní a nekonzistentní. Zůstaly pouhé zbytky regulačních prvků bez dostatečné možnosti je v praxi účinně uplatnit … Po Radě je dnes občas požadováno nemožné: aby ovlivnila určité jevy, na něž už nemá kompetence. Dotyčného či dotyčné pak můžeme maximálně tak politovat, což je pro něj pochopitelně trochu málo.“ Uvědomíme-li si, že tato Výroční zpráva vznikala koncem roku 1996, byla to vskutku prorocká slova.

Už jsem o tom psal: obecně napsaný zákon o vysílání tvořil logický celek pouze s konkrétními licenčními podmínkami. Když licenční podmínky zmizely, zůstal jen děravý zákon. Milan Šmíd v souvislosti s Marvanovou a spol. jako první použil výrazu hrobaři mediální legislativy. Já si pro změnu neodpustím jedovatou poznámku, že všichni tři za pár měsíců posílili řady nově vzniklé Unie svobody. Jiří Vlach rovněž. Unii svobody jsem je opravdu z plného srdce přál.

Zajímavé je, že mezi lobbisty, kteří se tehdy motali okolo problematické novely, vůbec nebyl Vladimír Železný. Ten ke všemu přišel – jak trefně poznamenává Šmíd – jako slepý k houslím. Zorientoval se však velmi rychle. Novela zákona vstoupila pod číslem 301/95 Sb. v platnost 1. ledna 1996. Už o den později si Nova požádala o zrušení všech neprogramových licenčních podmínek.

Licenční podmínka č. 17 byla vzhledem k rozdvojené konstrukci Novy svým způsobem klíčová. Společnost CET 21 coby držitel licence se v ní zavazuje, „že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů a ustanovení obchodní smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě …“

Když to přeložíme do normální řeči, znamenala licenční podmínka č. 17, že přestože byla organizační struktura Novy rozdvojená a podle českých zákonů byla televizí pouze licencovaná společnost, tedy CET 21, měla Rada kontrolu nad veškerými pohyby i v servisní firmě, tedy v ČNTS. A pro strýčka Příhodu také měla nástroj, jak si poslušnost držitele licence vynutit. Jestliže později po prohrané arbitráži ministr kultury Pavel Dostál, kudy chodil, tudy vykřikoval, že Rada Železnému dovolila, aby se odstřihnul od servisní firmy, je to naprostý nesmysl a další z důkazů, že Dostál se v dané problematice vůbec neorientoval. Po zrušení licenční podmínky č. 17 se totiž  Železný Rady vůbec na nic nemusel ptát. V roce 1999 už Rada neměla v ruce žádný nástroj, jak do války o Novu zasáhnout a musela se omezit pouze na výzvy k oběma znepřáteleným stranám, aby byly tak hodné a dohodly se. Servisní firma, kterou však už v té době navíc většinově nevlastnil původní investor CEDC, nýbrž CME, již byla pro Radu úplně cizím subjektem, vůči kterému neměla žádnou kompetenci.

Jako kdyby to všechno, co mělo přijít až v roce 1999, Rada podvědomě předvídala, do poslední chvíle, co to jen šlo, se zrušení licenční podmínky č. 17 bránila. Využila k tomu probíhajícího správního řízení s ČNTS o neoprávněném vysílání, o kterém teprve bude řeč.

Ve Výroční zprávě za rok 1996 se o tom píše:

„Poněkud odlišná je analogická žádost spol. CET 21. Tam je přerušení řízení o oné licenční podmínce vázáno mj. na výsledky šetření Rady, zda vysílání provozuje skutečně CET 21, přičemž tato otázka je označena jako otázka předběžná. V této souvislosti Rada zahájila správní řízení pro neoprávněné vysílání s ČNTS a do jeho ukončení nemůže proto dost dobře uvedenou podmínku zrušit.“

Neuvěřitelné úsilí o zrušení licenční podmínky č. 17 a brutální tlak na Radu však vyvinuli politici. Shodou okolností v mnoha případech ti samí, co budou později v souvislosti s prohranou arbitráží ukazovat na Radu. Tehdejší místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda její Stálé komise pro sdělovací prostředky Jan Kasal (KDU-ČSL) poslal 15. července 1996 Radě dopis, ve kterém mimo jiné píše:

„Se znepokojením jsem si přečetl v tisku…, že bylo přerušeno správní řízení, týkající se licenčních podmínek CET 21… pevně věřím, že Rada nevykoná žádné kroky, které by mohly v současné době nepřiměřeným způsobem rozkolísat stabilitu mediálního uspořádání v České republice.“ Vskutku – zlatá slova!

Komise pod Kasalovým vedením pak na památném výjezdním zasedání v Harrachově přijala 25. září 1996 usnesení č. 3/96:

Stálá komise Poslanecké sněmovny pro sdělovací prostředky žádá Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, aby neprodleně zrušila licenční podmínky, pokud provozovatel vysílání o jejich zrušení včas požádal; mimo těch podmínek, které se týkají programové skladby uvedené žadatelem v žádosti o licenci, jak to ukládá Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání článek VI zákona č. 301/95 Sb.

Jedním z nejhorlivějších prosazovatelů tohoto usnesení byla rovněž poslankyně Hana Marvanová. Kdykoli si vzala slovo, po očku pozorovala Vladimíra Železného, zda souhlasně pokyvuje hlavou. Není se ostatně co divit, vždyť to byla ona, kdo od generálního ředitele Novy za onu zpackanou novelu zákona o vysílání dostal obrovskou kytici růží.

Vůbec nejspokojenějšími lidmi však po přijetí této novely a po definitivním zrušení licenční podmínky č. 17, kterou pod hrubým nátlakem poslanců a jejich výhrůžkách o odvolání Rada zrušila 17. prosince 1996, byl Ronald Lauder a jeho lidé. Měli nadále svoji televizi, ale zcela se vyvázali z dohledu té otravné Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. To ještě netušili, že už za necelé tři roky to největší problémy přinese právě jim. Každý chleba je totiž o dvou kůrkách.

Ať už přijdete do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání s nějakou mediální praxí či bez ní, po čase tak jako tak zjistíte, že skoro všechno je stejně jinak. A taky vám bude nějaký čas trvat, než se vůbec zorientujete, kdo je kdo, kdo je s kým a proti komu, než vám dojde, že věci uvnitř jsou obvykle uspořádány jinak, než vypadají na povrchu, a že mediální obraz spousty dějů toho obvykle nemá s jejich skutečným průběhem mnoho společného. Někomu tohle prozření trvá déle, někdo se zorientuje rychleji. Ale zažil jsem také pár jedinců, kteří ze své blahé nevědomosti nevystoupili za celé funkční období. Odhaduji, že mně tohle zorientování trvalo asi tak rok a půl.

Přibližně v té době také začaly mé spory s generálním ředitelem Novy Vladimírem Železným. Nebyla za tím ještě nějaká hluboká znalost dané problematiky. Že je spousta věcí jinak, jsem cítil spíše intuitivně. Když se ohlížím zpátky, teprve dnes si naplno uvědomuji, jak strašně jsem musel Železného a spol. štvát. Pár rýpalů se našlo i předtím, ale nikdo nebyl tak důsledný a hlasitý. V osobní rovině jsem přitom proti Železnému nic neměl, spíše naopak. Co se týká politických názorů určitě nejsme daleko od sebe, také jeho podnikatelský drajv a intelektuálský rozměr jeho duše jsou mi vlastně sympatické. Dokonce ani naše první osobní setkání nenaznačovala, že se brzy ocitneme v konfliktu.

Z celého sporu spousta lidí zaznamenala pouze to, že jsme se se Železným párkrát navzájem počastovali nepříliš lichotivými výrazy. Jeho podstata však dodnes uniká i mnohým novinářům, kteří o tom „zasvěceně“ píší. O co tedy vlastně šlo? V zásadě o dvě věci. Jednak o zneužívání existence tzv. servisních firem, což v důsledku vedlo k nejasným finančním tokům a nejasné právní odpovědnosti za vysílání. Jednak o praktiky amerického, přesněji spíše bermudského, investora, který se tu choval jako v nějaké banánové republice. Očesat a odvézt.

On je totiž dost podstatný rozdíl, když do země přijdete jako skutečný investor a přinesete s sebou balík peněz – takhle třeba přišel Volkswagen do Mladé Boleslavi –, nebo když si na svoje podnikání v České republice vypůjčíte v české bance. Ekonomové by řekli, že takový „investor“ nezvyšuje množství disponibilního kapitálu v zemi, naopak umenšuje ho. Přesně takhle přišel Ronald Lauder. Jediné faktické peníze, které jeho lidé přinesli, byly v hotovosti a v igelitové tašce. Vskutku, důvěryhodný kapitál!

Vladimír Železný – tehdy ještě plně ve službách Američanů – to ve Volejte řediteli obhajoval, že Lauderovo dobrodiní prý spočívá v tom, že u nás jsou mnohem vyšší úrokové sazby, okolo dvanácti procent, zatímco v západní Evropě byly tehdy okolo pěti šesti procent. A pan Lauder je tak velkorysý, že si půjčuje u nás. Pouze zapomněl dodat, že abychom se dostali ke správným číslům, je třeba od úrokové sazby odečíst procenta inflace. A ta se u nás tehdy pohybovala okolo deseti procent. Takže ve skutečnosti nešlo o žádné Lauderovo dobrodiní, nýbrž o chladný podnikatelský kalkul. Naše banky půjčovaly levněji.

Ale nešť, nic proti tomu. Kdyby z toho naše země, když už tedy někomu zdarma svěří své národní bohatství ve formě kmitočtové sítě, alespoň něco měla. Kdyby pan Lauder alespoň část svého zisku u nás reinvestoval, což by nebylo nic mimořádného, neboť v jiných zemích na to legislativa pamatuje. Ale ani to se nedělo. Naopak – snadno a neuvěřitelně rychle na Nově vydělané peníze Lauderovy firmy utápěly v televizních projektech v okolních zemích. Dodejme, že ve vesměs prodělečných projektech. Je to takřka neuvěřitelné, ale Nova byla profitní už ve druhém roce své existence, což je naprostý unikát a světový rekord, protože za normálních okolností je televizní podnikání během na dlouhou trať.

O servisní firmě ČNTS a rozdvojené organizační struktuře Novy toho už bylo a ještě bude v téhle knížce napsáno hodně, protože s tím souvisí sama podstata války o Novu. V téhle chvíli a v souvislosti se spory s Vladimírem Železným chci ještě zmínit pouze to, že v inkriminovaném období Lauderova společnost CME bez souhlasu RRTV – to znamená, že v rozporu se zákonem, neboť licenční podmínka č. 17 stále ještě platila – nahradila v servisní České nezávislé televizní společnosti původního investora CEDC. Ke svým původním 66 procentům navíc přikoupila 22 procent od České spořitelny a přes Vladimíra Železného ovládla i podíl CET 21. Prakticky tak disponovala 99 procenty. Právě tehdy jsem se na tiskové konferenci Rady pro vysílání dopustil výroku, že pokud se ukáže, že v nějaké jiné zemi existuje terestricky vysílající televize, kterou zahraniční vlastník ovládá z 99 procent, sním fix, kterým jsem nováckou strukturu zrovna maloval na tabuli.

Žádný fix jsem pochopitelně sníst nemusel, protože to byla pravda, ale odskákal jsem si to jinak. Na veřejného nepřítele Novy číslo jedna, kterým jsem se stal, byli nasazeni nováčtí redaktoři, aby „něco“ našli. Hrabali se v mé minulosti, v rodinných majetkových poměrech i v mých politických aktivitách. A když nic nenašli, tak si alespoň vymysleli. Byl jsem v té době členem královéhradeckého zastupitelstva, a tak ze mě v Televizních novinách vyrobili hlavního strůjce koaliční smlouvy mezi ODS a KSČM na hradecké radnici. Byl to sice nesmysl, ve skutečnosti nikdy taková koalice neexistovala, natož abych já byl jejím hlavním strůjcem, ale co na tom. Pár hajzlíků, kteří byli do nastaveného mikrofonu ochotni říct prakticky cokoli, se našlo. Později jsem se od Martina Kindernaye dozvěděl, že redaktoři z jeho hradecké firmy, dodávající Nově zpravodajské šoty, odmítli podobná svinstva točit, takže do Hradce začali zajíždět sekerníci z pražské redakce.

O vrchol téhle nechutné kampaně se postaral sám Vladimír Železný, když 25. ledna 1997 ve Volejte řediteli prohlásil:

„Vysíláme dál, jenom je špatné, že kdejaký tajtrlík se může otírat tímto veřejným  způsobem – a ještě se zaštiťovat některými funkcemi – o práci lidí, kteří pracovali neobyčejně usilovně.“

Novinář Petr Fleischmann, mimochodem bratr Michala Fleischmanna, prezidenta Frekvence 1 a Evropy 2, v téhle souvislosti 28. ledna 1997 napsal do Lidových novin:

Moc médií je děsivá. Petr Štěpánek, místopředseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, o tom něco ví, a snad i proto se dovolává pravidel. V pořadu ’Volejte řediteli‘ byl za své výroky ředitelem TV Nova dobrých 10 minut vyvalován v bahně. Jeho jméno bylo vyřčeno sedmnáctkrát, aby lid správně identifikoval nepřítele. A na závěr byl nazván ‚tajtrlíkem‘.

Na závěr téhle kapitoly si opět dovolím poskočit o necelé tři roky dopředu a připomenu, co Železný řekl ve Volejte řediteli krátce poté, co problematická organizační struktura vyústila ve válku o Novu a on sám byl odvolán z funkce generálního ředitele ČNTS. Možná z toho bude patrné, kdo své názory změnil a kdo ne.

Vladimír Železný, Volejte řediteli, 1. května 1999:

„Víte, já jsem tehdy hájil jinou společnost, než kterou reprezentuji dnes na televizní obrazovce. Dnes už reprezentuji jenom TV Novu,  jenom CET 21. Tehdy jsem byl také jednatelem ČNTS a musel jsem se zuřivě bít za zájmy té společnosti ČNTS, a tak když pan Štěpánek ne úplně šťastně, podle mého názoru, formuloval některé postoje vůči americkým investorům a odtoku peněz z České republiky, tak jsem bránil tu společnost, ale upřímně řečeno, nejen panu Štěpánkovi, ale i některým dalším, kteří nás varovali, jsem musel dát za pravdu a toto tady veřejně stvrzuji. Ano, někteří měli ve svých výrocích pravdu, já ji neměl.“ Předtím se mi Železný omluvil ještě osobně mezi čtyřma očima i před Radou.

Se Železným jsem si to tedy vyříkal. Tajtrlík však nezmizel z výbavy všech možných pisálků a pitomoučkých politiků, kteří svoji neznalost dané problematiky nahrazují „veselou“ urážkou. Kdykoli jim chybí věcné argumenty, použijí tajtrlíka. Pomalu na něj začínám být pyšný. Nikdy bych nevěřil, že nedá spát nejen tolika novinářům, ale také poslancům a ministrům, ba dokonce i bývalý prezident že si přisadí. Nebo že kvůli tajtrlíkovi budou koaliční zákonodárci svolávat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny a znásilňovat zákony a Ústavu, aby mohli zlikvidovat nepohodlnou mediální Radu. A to všechno jenom proto, že se potřebují zbavit hlavně jednoho radního s jediným hlasem. Není to nějaké divné, takové manévry kvůli jednomu tajtrlíkovi? Myslím, že by si v tom dotyční pánové a dámy měli udělat pořádek. Jeden den jsem pro ně tajtrlík a druhý den odésácký mafióso, co měl řadu let pod palcem nejvyšší mediální regulační orgán v zemi – obvykle v téhle souvislosti říkají Štěpánkova Rada. Asi by si měli vybrat, protože obojím lze být naráz jen těžko. Ale to bych po těch nešťastnících chtěl asi moc. Oni prostě jen cítí potřebu ublížit, udeřit pod pás, trochu si ulevit. Už jsem si zvyknul. Tajtrlík je jejich vizitka, nikoli moje.   

9. července 1994 byla zvolena nová Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jejím předsedou se posléze na necelý měsíc (od 11. srpna do 5. září 1994) stal bývalý ministr kultury a místopředseda KDU-ČSL Jindřich Kabát. Ale Kabát, který se předtím stáhl z politiky, protože na to neměl náturu, sám shledal, že se nechal zvolit něčím, čím vlastně vůbec být nechce, a na funkci předsedy rezignoval. Zůstal řadovým členem. Až do 31. srpna 1998, kdy na členství v Radě předčasně rezignoval úplně. Musím říct, že Jindřicha jsem sice za předsedu nevolil, ale dodnes ho mám rád a vážím si ho, protože to je noblesní člověk, se kterým je navíc obrovská legrace. Sledoval jsem později jeho problémy, když u soudu čelil obvinění z dob ministrování, že prý v rozporu se zákonem naložil s několika pražskými historickými domy. Občas jsem mu proto zavolal, abych ho povzbudil. Přestože si byl vždycky stoprocentně jist, že se ničeho protizákonného nedopustil – a soud to nakonec potvrdil –, měl z toho vždycky očividnou radost. Bylo to poprvé a naposledy, co KDU-ČSL do Rady nominovala někoho „normálního“. Pro politiku ale stavěný vážně nebyl. Poslance neměl rád jako ministr, bál se jejich agresivity, a ani jako radní do Poslanecké sněmovny raději nechodil. 

Na postu předsedy ho 22. září 1994 vystřídal Bohuslav Hanuš, jeden z trojice znovuzvolených „starých“ radních. A právě přítomnost těchhle tří, Hanuše, Josefíka a Tomka, novou Radu vždycky poněkud limitovala v razanci, se kterou plnila „zadání“ Sněmovny, se kterým byla zvolena, totiž napravit věci, kvůli kterým byla předchozí Korteho Rada odvolána. Problém byl v tom, že tihle tři nějaké pochybení Korteho Rady nikdy nepřipouštěli a její odvolání vždy považovali za nespravedlivé a politicky motivované. Musím se přiznat, že jsem je vždycky podezříval, že jejich motivací je něco skrývat. A není žádným tajemstvím, že jsme proto spolu měli celou řadu konfliktů. Teprve s odstupem času a s daleko hlubší znalostí všech dějů spojených s Novou připouštím, že jejich motivace asi byla jiná. Nebyli prostě ochotni ani náznakem připustit, že by jejich rozhodování a hlasování v odvolané Radě mělo jakýkoli temný podtext. Oni prostě byli jen hozeni do nikým neprobádaných vod mediální regulace a plavali, jak uměli.

Ačkoli naše vztahy se „starým pánem“ Boganem Hanušem měly po celou dobu jeho předsedování podobu v horším případě otevřené války a v lepších obdobích ozbrojeného míru, s odstupem času musím konstatovat, že to byl nejlepší předseda, jakého jsem za devět let v Radě zažil. A také jsem mu to později řekl. Myslím, že měl docela radost. Jednání, třebaže občas bývalo konfliktní, mělo švih a nevedly se zbytečné řeči. Zasedání Rady někdy končilo krátce po poledni. O tom se později (i dnes), v éře bezuzdného tlachání na několikadenních zasedáních, mohlo (a může) Radě jenom snít. „A šmidra“, řekl by starý pán.

Pepa Josefík přišel z olomouckého divadla. Ač psycholog, před listopadem 1989 tam byl kulisákem. Po Listopadu si ho zvolili ředitelem. Byl to právě on, kdo dal z divadla výpověď Pavlu Dostálovi. Na pozdějších vztazích budoucího poslance s Radou to nemohlo nezanechat následky. Zvláště když pak Josefík po třech letech Hanuše vystřídal v předsednickém křesle.

Olda Tomek byl profesí historik a v Radě jakési Josefíkovo dvojče. Názorové i hlasovací. I on byl krátce předsedou, ovšem nikoli v naší, nýbrž v té předchozí odvolané Radě, když nahradil Daniela Korteho. Mým vztahům s trojicí Hanuš, Josefík, Tomek příliš nepřidala ani volba místopředsedů Rady 9. ledna 1996. Panoval všeobecný konsensus, že dvěma místopředsedy budou dr. Hůlová a dr. Musil. Aby mohl být místopředsedou i dr. Tomek, prosadili si tihle tři ještě funkci třetího místopředsedy. Jenže namísto Tomka ostatní členové Rady zvolili raději mě. I s úroky mi to Josefík a spol. vrátí o tři roky později.

Márinka Hakenová je dcerou slavného pěvce a profesí dramaturgyně. Ani nevím, který vítr ji do Rady vlastně zavál. Taková dobrá duše, která svojí dobrotou někdy dokázala nadělat pěknou paseku. Jednou na sebe neprozřetelně prozradila, že o tom, jak bude hlasovat, se někdy rozhoduje v poslední vteřině. Někdy jsme z toho bývali na mrtvici. Ti, co chtěli, aby zvedla ruku pro, i ti, co chtěli, aby byla proti. Jejím přítelem byl v té době slavný režisér Lordan Zafranovič. Odsloužila si jeden šestiletý mandát a pak mi zmizela z dohledu. Prý se vdala.

V listopadu 1994 přibyla do Rady doktorka práv Zdena Hůlová. O mediální legislativě toho ví, jak málokdo v téhle zemi. Její potíž je ale v tom, že chce být s každým a ještě k tomu v tutéž dobu zadobře, což se týká nejenom vlivných lidí, ale i politických stran. Vzhledem k tomu, že česká mediálně politická scéna není zas tak velký dvoreček, lidé si to většinou řeknou. Zdena byla proslulá svým hlasováním. Vždy něco zpunktovala, a pak se sama zdržela.

Doktora Josefa Musila navrhla do Rady KDS. Míval vždy kontakty ke katolickému disentu. U křesťanských demokratů patřil k Bendovu křídlu, takže po sloučení ODS a KDS se z něho stal můj spolustraník. Původním povoláním vědec, chemik a ekolog, po listopadu 1989 byl náměstkem ministra životního prostředí. Vzhledem ke svému jazykovému vybavení v Radě vždy fungoval jako „ministr zahraničí“. Časem se vypracoval ve skvělého odborníka přes evropskou mediální legislativu. Vědecká minulost na něm zanechala stopy, v tom nejlepším slova smyslu. Skvěle přemýšlející exaktní hlava. Když šlo v rozpravě do tuhého, uměli jsme se výborně doplňovat. On to vědecky rozebral a já, bývalý pedagog, si pak vzal do ruky fixy a u tabule to převedl do jednoduché mluvy a srozumitelných obrázků.

Nakonec jsem si nechal Jiřího Novotného, filmového historika a zlínského a baťovského polyhistora. Vždycky říkám, že ač jsem chodil sedmnáct let do různých škol, nikdy jsem vedle nikoho tak dlouho neseděl jako vedle něho. Přestože nás věkově dělila celá generace, vyvinul se mezi námi silný přátelský vztah, který přetrval dodnes. Ten vztah byl nejen přátelský, ale také trochu otcovsko synovský. Já – „mladý“ pruďas, Jirka – moudrý „kmet“, který do mě občas pod stolem kopnul, abych se mírnil. Právě Jirku, jednoho z nejslušnějších a nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, stála likvidace Rady v roce 2003 málem život. Spojila se letní vedra, psychický tlak vyvolaný společenskou dehonestací a sociální šikana odvolaných radních a Jirku postihl těžký infarkt. Když se z toho jakž takž dostal, musel na operaci srdce. Přidaly se neuvěřitelné komplikace a on se přes půl roku potácel mezi životem a smrtí. Tohle Špidlovým sekerníkům nikdy neodpustím. Myslím, že mu tehdy moc pomohla účast bývalých kolegů. Ostatně potvrdila mi to jeho paní a později on sám. Věděl, že tam někde venku jsou lidé, kteří na něj myslí a drží mu palce.

Uznávám, že některé kolegy v Radě jsem musel strašně štvát. Myslím tím především trojici staronových členů. Vždyť oni byli „zkušení“ radní a já regulátorský novic. Přesto jsem do všeho strkal nos, kladl nepříjemné otázky a s vrozenou nespoutaností a drzostí se vrhal do konfliktů. S kolegy z Rady, se Železným i s politiky. Však také moje „úhlavní přítelkyně“ a tehdy ještě spolustranice Marvanová mi vzkázala, že mi prý chybí pud sebezáchovy. Faktem však je, že se mi častokrát podařilo přesvědčit mírně nadpoloviční většinu kolegů a moje aktivity obvykle měly sice dílčí, ale přece jenom výsledky.

I to byl jeden z důvodů, proč v roce 1996 došlo ke správnímu řízení s ČNTS a v roce 1997 k opětovnému prověření celé procesu udělení obou celoplošných televizních licencí. A dokonce hned nadvakrát. Na půdě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání i v Poslanecké sněmovně. Na Radě se tomu říkalo „Štěpánkovy balíčky“ a šlo o tlusté spisové složky, ve kterých byly opakovaně prověřeny a propitvány všechny kroky, které vedly k udělení licencí CET 21 (Nova) a FTV Premiéra (Premiéra, později Prima) a pozdějšímu rozvolnění licenčních podmínek.

Výsledkem bylo několik skutečností. Rada pochopitelně narazila na některá dílčí pochybení svých předchůdců, ale zároveň konstatovala, že jak k udělení licencí, tak i k následným krokům došlo vždy v souladu se zákonem. „Balíčky“ také opětovně pitvaly právní podobu problematické rozdvojené organizační struktury s dominujícími servisními firmami. O správních řízeních s Českou nezávislou televizní společností (serviska Novy), Premiérou TV (serviska Premiéry) a obdobně také s Rádiem Alfa (serviska rádia Nová Alfa, dříve Alfa) bude řeč hned v následující kapitole. Z celkového kontextu je ale naprosto evidentní, že nešlo o žádnou šikanu či diskriminaci zahraničního investora televize Nova, protože naprosto stejným způsobem jako v případě Novy postupovala Rada i v případě Premiéry, která měla české vlastníky, i u rádia Nová Alfa.

Pracovní skupinu s obdobným zadáním si zřídila i sněmovní Stálá komise pro sdělovací prostředky. V jejím čele byl poslanec ODS Petr Pleva, snad největší tehdejší kritik Novy a Železného ve Sněmovně. I závěry této skupiny byly v dílčích věcech vůči Korteho Radě hodně kritické, zvláště ke změkčení licenčních podmínek CET 21 ještě před začátkem vysílání, ale zároveň potvrdily zákonnost celého procesu. Na návrh Plevovy skupiny pak Stálá komise 23. ledna 1998 odhlasovala toto usnesení:

1. Stálá komise žádá RRTV, aby jí sdělila, kdo je provozovatelem TV Nova ve smyslu zákona 468/91 Sb.
2 . Stálá komise žádá RRTV, aby případné nesrovnalosti mezi současným stavem a platnou licencí na provozování TV vysílání společnosti CET 21 s. r. o. neprodleně odstranila.
3. Stálá komise žádá RRTV, aby analogicky postupovala i v případě licence společnosti FTV Premiéra s. r. o.

Tohle usnesení si dobře zapamatujme. O pár let později budou někteří politici papouškovat Ronalda Laudera, že správní řízení s ČNTS o neoprávněném provozování vysílání – bude o něm řeč hned v následující kapitole – prý Rada zahájila proto, aby poškodila zahraničního investora.

Stálá komise naopak nepřijala další z návrhů, který vyzýval „ty členy RRTV,  kteří se osobně podíleli na udělení licence společnosti CET 21 s. r. o., aby z výše zmíněných okolností vyvodili osobní zodpovědnost a abdikovali na členství v RRTV.“ A neodhlasovala ani další návrh, aby Stálá komise dala „podnět orgánům činným v trestním řízení, aby prošetřily, zda nedošlo v případě udělení licence k provozování TV vysílání společnosti CET 21 s. r. o. ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele (§ 158 zák. 140/61 Sb.) členy RRTV, případně jiných trestných činů.“

Tehdejší prověřování okolností udělení licencí proběhlo bez zvýšeného zájmů médií. Ameriku v podobě nejrůznějších pochybností a mýtů novináři „objevili“ až po vypuknutí války o Novu. Každému, kdo se ať už na půdě Poslanecké sněmovny či Rady pro vysílání v letech 1995 – 96 účastnil dlouhých a tvrdých debat a poctivého hledání odpovědí na palčivé otázky, takové počínání muselo připadat směšné. Naši hlídači demokracie se probudili s několikaletým křížkem po funuse.

V reakci na jeden takový „objevný“ článek jsem v listopadu 2001 napsal:

Podobné otázky …  jsem si po nástupu do Rady kladl také. Dokonce jsem pro jejich zodpovězení, respektive pro prověření všech okolností udělení licence Nově, a tím pádem i pro vyvrácení některých mýtů, udělal zdaleka nejvíc ze všech. Kdybych však v kladení stále stejných otázek pokračoval i poté, co zazněly racionální odpovědi podložené rozumnými argumenty, připadal bych si jako onen pošetilý senátor, který každou svoji promluvu končil slovy, že ostatně soudí, že Kartágo musí být zničeno. Někteří novináři a politici si dnes slůvko Kartágo jen zaměnili za Novu. Jsou stejně zábavní jako ten senátor. (Ukradená televize, str. 36)

Ale to opět trochu předbíhám. Vraťme se proto kousek zpátky do roku 1996. Schyluje se k prvnímu vážnému střetu Rady s televizí Nova.

Důvodů, proč RRTV dne 23. července 1996 zahájila s Českou nezávislou televizní společností (ČNTS), servisní firmou TV Nova, správní řízení o udělení pokuty za neoprávněné vysílání, bylo několik. Sílící tlaky z Poslanecké sněmovny a její Stálé komise pro sdělovací prostředky ale tou hlavní příčinou nebyly.

Na Radě se začaly množit dotazy od různých soudů, kdo že to vlastně pod jménem TV Nova vysílá. Důvody byly skoro pokaždé stejné. Soud řešil nějakou žalobu, třeba kvůli nějaké reportáži odvysílané v Televizních novinách, a brzy narazil na různé nesrovnalosti. Práva na pořad, čili copyright, což na konci titulků u každého pořadu prozrazuje údaj u písmenka C v kroužku, náležela servisní ČNTS. Podle zákona však za vysílání měl být odpovědný držitel licence, tedy CET 21. Ovšem provozování televize na základě Radou udělené licence měla zapsáno jako předmět své činnosti rejstříkovým soudem zase ČNTS. Ani soudci se v tom nevyznali.

Oprávněnost podezření Rady potvrzuje rovněž dopis nejvyšší státní zástupkyně JUDr. Bohumíry Kopečné z 12. srpna 1996, která Radě napsala:

Vážení, ve věci týkající se společnosti „Česká nezávislá televizní společnost, spol. s r. o.“ a „CET 21, spol. s r. o.“ Vám sděluji, že Nejvyšší stání zastupitelství zaslalo Městskému soudu v Praze, obchodnímu rejstříku, upozornění ke sp. zn. RgC 21333 a sp. zn. RgC 10581 na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu do obchodního rejstříku s tím, aby soud podle § 200a odst. 2 občanského soudního řádu zahájil v této věci řízení …

Sečteno, podtrženo: členové Rady měli více než oprávněné důvody k vážnému podezření, že namísto licencované společnosti CET 21 provozuje vysílání televize Nova servisní ČNTS.

Nejdříve se Rada pokoušela řešit nesrovnalosti v organizačním uspořádání Novy (ale také Premiéry a rádia Nová Alfa) spíše neformálním tlakem. To však nepomáhalo. Teprve později přistoupila k zahájení správního řízení. Sice jenom se servisními firmami, ale to pro všechna tři celoplošná média, jichž se to týkalo, představovalo jisté nebezpečí. Kdyby správní řízení potvrdilo podezření Rady, že ve skutečnosti vysílá někdo jiný, a dotčené subjekty závady neodstranily, musela by Rada zahájit správní řízení také s držitelem licence. A tady by už přestávala jakákoli legrace, protože by šlo o správní řízení o odejmutí licence. Logika takového řízení by byla vcelku jednoduchá: Jestliže vysílá ten, kdo vysílat nemá, pak ten kdo vysílat má, naopak nevysílá. A jelikož je to v rozporu se zákonem, Rada mu licenci odejme.

Ve II. části Výroční zprávy za rok 1996 (str. 31) Rada uvádí:

Jak v předcházejícím, tak i ve sledovaném období pokračovala řada jednání, zaměřených na klíčovou otázku: co znamená pojem „provozování vysílání“, které činnosti v jeho rámci musí činit sám provozovatel licence, které může svěřit jiným subjektům, aby je činily jeho jménem, a které mohou na vysílání participující subjekty činit samy za sebe. Jinak řečeno, které jednání provozovatele je již převodem licence.

Právě z těchto důvodů si také Rada objednala právní expertízy. Mimo jiné se také obrátila na Ústav státu a práva Akademie věd. Expertízu vypracoval JUDr. Jan Bárta, CSc., vedoucí sektoru veřejného práva. Mimo jiné se v ní píše:

Licence byla udělena společnosti s ručením omezeným CET 21. Licence opravňuje jen provozovatele, kterému byla vydána, a opravňuje jej jen k tomu, aby sám vysílání provozoval. Jedná se o subjektivní veřejné právo, se kterým stejně jako v jiných obdobných případech oprávněná osoba nemůže žádným způsobem nakládat – zejména je nemůže převést na jiného, stejně jako to nemůže udělat držitel řidičského průkazu …

Rejstříkový  soud, ve zjevném rozporu s právem, uznal licenci udělenou jinému subjektu jako oprávnění k činnosti pro ČNTS spol. s r. o. a provedl zápis. Takový zápis však přesto pro ČNTS nezakládá žádné oprávnění k činnosti …

Dr. Bárta se rovněž vyjádřil k postupu předchozí (Korteho) Rady:

Otázka schválení smlouvy (myšlena smlouva uzavřená mezi CET 21, CEDC a Českou spořitelnou) Radou se mi nezdá příliš významná, protože Rada zjevně v této souvislosti neučinila žádný procesní úkon předvídaný zákonem (o vysílání) č. 468/91 Sb., zejména nevydala nějaké rozhodnutí. Situaci chápu v podstatě tak, že byla vydána licence, ve lhůtě stanovené v tehdy platné podmínce licence (licenční podmínka č. 17) byla předložena smlouva o založení jiné společnosti s ručením omezeným, a v této smlouvě je zřetelně napsáno, že bude porušován zákon (držitel licence se zavazuje nevysílat a zakládaná společnost je určena k neoprávněnému vysílání). Rada ve svém tehdejším složení toto neodhalila a prostě neudělala nic – zejména licenci neodebrala. Z toho nelze nijak dovodit, že by nezákonnost byla odstraněna nebo zhojena, protože ani správní orgán nemůže umožnit to, co zákon zakazuje.

A následuje klíčový odstavec:

Postup tehdejší Rady tedy považuji z hlediska formálního za nečinnost správního orgánu, a považuji jej za nesprávný. V žádném případě to však neznamená, že by tentýž správní orgán následně nemohl nebo neměl uplatnit zákon. Naopak tak učinit musí …

Průběhem správního řízení s ČNTS se podrobně zabývá Výroční zpráva Rady za rok 1997 (str. 67 – 71). Myslím, že bude ku prospěchu věci odcitovat podstatnou část z tohoto textu včetně časové řady událostí, vztahujících se k vysílání TV Nova. Poslouží to zároveň jako taková malá rekapitulace.

Říjen 1991
Je schválen zákon o vysílání, umožňující vznik duálního systému vysílání. Přináší pojem „licence“ a její nepřevoditelnosti na jiný subjekt. Jako překlad anglického „broadcaster“ se objevuje sousloví „provozovatel vysílání“, později tak problematizované. Pro soukromé televizní vysílání je vyhrazen tehdejší  kanál OK 3.

Prosinec 1992
Uzávěrka licenčního řízení na OK 3, vypsaného Radou. Dne 22. 12. ČNR schvaluje zákon, kterým určuje k privatizaci nikoliv OK 3, ale někdejší F 1.

Leden 1993
Licenční řízení se tomuto rozhodnutí přizpůsobuje. Vedle řady dalších žadatelů v něm vystupuje společnost CET 21 a jako její budoucí smluvní partner – investor americká společnost CEDC/CME. Dne 30. 1. Rada přiděluje licenci právě společnosti CET 21; radních je tehdy 6, spolu s federací skončil i mandát tří členů. Radě je tehdy i později vytýkáno, že měla počkat s rozhodnutím na dovolbu tří členů, i když usnášeníschopnost podle zákona byla zachována.

Dne 9. 2. 1993
Vedle CEDC/CME potvrzuje svůj záměr kapitálové účasti i Česká spořitelna. Rada schvaluje licenční podmínky, v nichž je kromě programových podmínek zachycena i budoucí investorská a provozní společnost – dnes servisní ČNTS. PSP již dovolila chybějící 3 členy Rady. 

Duben 1993
CET 21, CEDC/CME a Česká spořitelna podepisují vzájemnou smlouvu. Rada se smlouvou souhlasí. Společníkem CET 21 se stává V. Železný. (Jeho vstup je dnes ze strany jednoho ze společníků CET 21 P. Kršáka problematizován.)

Květen 1993
CET 21 žádá Radu o změnu dvou z původního počtu 31 licenčních podmínek. Rada změnu částečně schválí a připojuje výklad obsahu. Tento výklad původně dosti tvrdé programové podmínky značně změkčuje.

Červenec 1993
Do obchodního rejstříku se zapisuje ČNTS. Jejím generálním ředitelem je V. Železný. Jako předmět činnosti ČNTS uvádí „celoplošné TV vysílání“. U jedné licence se tak objevují dvě společnosti; jedna, která ji získala, a druhá, která se má spolupodílet na realizaci vysílání. Majoritním společníkem ČNTS je CEDC/CME. Tento model se později objevuje i jinde (např. Rádio Alfa, Premiéra TV) a Rada jej považuje za legální, právní pochybnosti vzbudil až později. Důvodem vzniku tohoto modelu byly především obavy Rady z majoritního podílu zahraničního kapitálu ve společnosti držitele licence. Pojistkou tohoto modelu uspořádání byly licenční podmínky, které i po jejich změkčení Rada považovala za dostatečný nástroj regulace vysílání.

Únor 1994
Dne 4. 2. zahajuje CET 21 celoplošné televizní vysílání s názvem stanice Nova.

Červen 1994
PSP neschvaluje Výroční zprávu Rady za rok 1993. Požaduje mj. doplnit ji  „o chybějící skutečnosti, na které poukázal kulturní výbor, informacemi o oblasti satelitního vysílání a licenčního řízení na satelitní vysílání a o právním stavu soukromého celoplošného TV vysílání“. Dále pověřuje Stálou komisi, aby do 30. 6. 1994 uskutečnila nutné pohovory s kandidáty na členství v Radě.

Červenec 1994
PSP neschválí ani doplňkovou zprávu  a Radu odvolá. Prakticky ihned volí novou – v jejím složení se v zájmu nutné kontinuity objevují tři z původních členů …

Prosinec 1995
PSP schvaluje zásadní novelu zákona o vysílání, ruší licenční podmínky a Rada tak ztrácí přímý vliv na ČNTS a její vazbu na CET 21.

Leden – červen 1996
CET 21 na základě novely (301/95 Sb., Marvanová a spol.) žádá o zrušení téměř všech licenčních podmínek. Rada tak nečiní  ihned, zkoumá právní vztahy mezi CET 21 a ČNTS. Snaží se, aby sporné body byly odstraněny, nápravy však je dosahováno pomalu. Licenční podmínky jsou zatím v platnosti.

Červenec 1996
Rada zahajuje vůči ČNTS řízení o neoprávněném vysílání. Druhá strana, s poukazem na někdejší souhlas Rady, protestuje na Radě, v televizi i v PSP.

Září 1996
Na zasedání Stálé komise se po vystoupení V. Železného Radě nedaří obhájit její dosavadní postup. Komise „žádá Radu, aby neprodleně zrušila licenční podmínky, pokud provozovatel vysílání o jejich zrušení včas požádal“. Spor ohledně legality vysílání stanice Nova doporučuje řešit smírnou cestou do 31. 10. 1996.

Říjen – listopad 1996
CET 21 a ČNTS předkládají návrh na smírné řešení v jednotlivých právních krocích; Rada po připomínkách jednomyslně souhlasí s navrženým postupem.

Prosinec 1996
Po částečném úspěchu ohledně právních dokumentů CET 21 i ČNTS Rada ruší licenční podmínky dle žádosti (licenční podmínka č. 17). Řízení o neoprávněném vysílání s ČNTS však pokračuje.

Leden – červenec 1997
CET 21 a ČNTS postupně dokládají realizaci přislíbených kroků. Dne 3. 6. se Rada usnáší na tom, že jsou takto splněny předpoklady pro zastavení řízení; tento krok je okamžitě medializován. S ostrou kritikou vystupuje mj. místopředseda Rady a tiskový mluvčí Štěpánek. Rada posléze souhlasí, že přezkoumá ještě jednu související otázku (otázka pasivní legitimace v soudních sporech).

Poslanec Matulka předkládá PSP návrh na zřízení vyšetřovací komise pro otázku udělení  licence CET 21 a vysílání na jejím základě. PSP podnět zamítá a pověřuje přezkoumáním udělení licence svou Stálou komisi. Ta pro tento účel zřizuje pracovní komisi pod vedením poslance Plevy.

Podzim 1997
Dne 16. 9. po prozkoumání zbývající právní otázky Rada zastavuje řízení vůči ČNTS. Soudí, že odpadly důvody, pro které bylo vedeno a byl dosažen právně akceptovatelný stav; kampaň v části tisku však pokračuje. P. Kršák, jeden z účastníků řízení, napadá toto rozhodnutí Rady opravným prostředkem u soudu.

Leden 1998
Dne 23. 1. podává poslanec Pleva jménem pracovní skupiny Stálé komisi informaci o svých zjištěních spolu s návrhem usnesení. Někteří poslanci kritizují Radu za zastavení řízení ve věci ČNTS, tedy za krok, který jí v září 1996 doporučovali …

Při udělování licence společnosti CET 21 Rada v obavě, že by majoritní podíl zahraničního kapitálu ve společnosti držitele licence mohl ovlivnit nezávislost celoplošného vysílání, přijala takové uspořádání, které investora oddělovalo od vlastního držitele licence. Tak vznikla … Společenská smlouva, kterou byla založena společnost ČNTS, jejímž majoritním vlastníkem je CEDC/CME … V době svého vzniku měla tato konstrukce své oprávnění a logiku; navíc nedílnou součástí tohoto uspořádání byly licenční podmínky, stanovené Radou, kterými bylo vyloučeno nepřípustné ovlivňování vysílání obstaravatelskou společností ČNTS.

V případě licence č. 001/1993 šlo celkem o 31 podmínek, z nichž ocitujeme obzvláště podmínky č. 17 a 18, které byly z hlediska výše uvedené konstrukce klíčové:

podmínka č.17 : „držitel licence se zavazuje, že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů a ustanovení obchodní smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě. Účastníky této obchodní smlouvy jsou držitel licence, CEDC a Česká spořitelna, a to v rozsahu a za podmínek stanovených obchodní smlouvou, jež bude do 90 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence předložena Radě; obchodní smlouva bude respektovat ustanovení dohody o obchodní smlouvě mezi držitelem licence a CEDC, jež je přílohou podmínek k licenci;“

podmínka č.18: „CEDC jako v podmínkách licence stanovený účastník obchodní smlouvy a další investoři stanovení obchodní smlouvou nebudou zasahovat žádným způsobem do programování televizní stanice a zvláště nebudou zasahovat do redakční nezávislosti zpravodajských pracovníků.“

Rada se domnívá, že institut licenčních podmínek ve spojitosti s výše uvedenou konstrukcí vztahu mezi držitelem licence a obstaravatelskými nebo servisními organizacemi byl nezbytnou pojistkou, která dostatečně definovala hranice pojmu „provozování vysílání“, které zákon o vysílání blíže nespecifikuje. To byl hlavní důvod, proč Rada zásadním způsobem protestovala proti novele zákona o vysílání, která licenční podmínky bez náhrady zrušila. Po přijetí novely totiž Rada prakticky ztratila možnost kontrolovat  ČNTS a její vztah k CET 21. Vzhledem k tomu, že analogický model byl použit i u Premiéry TV a Rádia Alfa, byl dosah zrušení licenčních podmínek o to závažnější, neboť zbavil Radu účinného nástroje regulace celoplošných médií. Společnost CET 21 požádala o zrušení licenčních podmínek prakticky ihned a stejně postupovaly i ostatní jmenované společnosti.

Již v průběhu roku 1995 Rada zkoumala podněty vztahující se k otázce jednoznačnosti určení, která z existujících společností v rámci výše uvedené konstrukce je provozovatelem vysílání (mj. pro potřeby eventuálních soudních sporů). Rada v této souvislosti nejprve konstatovala určité nesrovnalosti v zápisech v obchodním rejstříku, které se pokusila řešit  jednáním s dotčeným subjektem a podnětem příslušnému soudu. Nečinila však žádné razantnější kroky, neboť licenční podmínky zajišťovaly dostatečně transparentní vazbu mezi držitelem licence a obstaravatelskými organizacemi. Situace se zásadním způsobem změnila poté, co novela zákona o vysílání nabyla účinnosti. Licenční podmínky, které prakticky garantovaly legalitu existujících vazeb mezi držitelem licence a servisními firmami, byly anulovány a Rada musela řešit otázku, jak za nastalé situace řešit problém výrazného rozvolnění možností regulace a především jak zabránit případným pokusům o organizační a vlastnické přesuny, které by mohly ohrozit podmínku nepřevoditelnosti licence na jiný subjekt, než kterému byla udělena. Rada si nechala vypracovat k souvisejícím otázkám expertní posudek a na jeho základě vyvolala postupně jednání s dotčenými společnostmi a zahájila správní řízení ve věci neoprávněného vysílání.

Tolik citace z Výroční zprávy RRTV za rok 1997.

Po celých čtrnáct měsíců, co správní řízení trvalo, probíhal mezi Radou a konglomerátem ČNTS/CET 21, reprezentovaným Vladimírem Železným, který byl v té době ještě plně ve službách Ronalda Laudera a vystupoval jako dvojjediný jednatel v obou společnost, tvrdý boj o každou větu, o každý posun v organizačním uspořádání Novy. Rada totiž hned na počátku deklarovala, že jí nejde o likvidaci oblíbené televize, ale o uvedení její struktury do právně akceptovatelného stavu. Vladimír Železný dobře věděl, že hranice „právní akceptovatelnosti“ je vlastně pohyblivá čára a že jde o to uhrát co nejvíc. Dával proto ve prospěch amerického investora veškerý svůj um a nemalou dávku demagogie, jíž je schopen. Dovedně k tomu využíval obrazovku TV Nova i dobré vztahy s některými politiky napříč politickým spektrem.

Problematičnost organizačního uspořádání Novy, založeného na půdorysu společenské smlouvy mezi CET 21, CEDC a Českou spořitelnou, uzavřené 4. května 1993 a později posvěcené Korteho Radou, spočívala v tom, že nešla příliš dohromady se zákonem o vysílání. Společníci se v ní zavázali založit podle českých zákonů společnost s ručením omezeným (ČNTS). Ve smlouvě je rovněž podrobně ujednáno, jaké budou vklady jednotlivých společníků do společnosti. Jenže úmysl CET 21 „vložit“ do nové společnosti právo „používat a učinit předmětem svého prospěchu“ licenci k provozování televizního vysílání byl v rozporu se zákonem. Podle paragrafu 10 zákona o vysílání totiž byla licence nepřevoditelná. Její „vložení“ do nějaké další společnosti či přenechání jinému subjektu prostě bylo chybou. Nicméně stalo se tak a (nová) Rada se s tím musela vypořádat.

Více než roční přetlačování mezi Radou a Železným se točilo okolo definice, co je to provozovatel vysílání a které činnosti jej definují. Stanovisko Rady vycházelo především z expertízy dr. Bárty z Ústavu státu a práva. Rada požadovala tyto změny ve smluvním uspořádání mezi CET 21 a ČNTS:

– vymazání televizního vysílání coby předmětu činnosti ČNTS ze zápisu u rejstříkového soudu
– změnu Společenské smlouvy, protože licenci není možné vložit do jiné společnosti
– peníze z prodeje reklamního času musí být primárně příjmem držitele licence, tedy CET 21. To však neznamená, že si CET 21 nemůže prodej reklamy objednat u servisní firmy a ponechávat ji za to dohodnutou marži. Ale nesmí tomu být naopak, aby ČNTS nechávala marži držiteli licence CET 21. Dosavadní praxe byla, že měsíční marži ve výši 100 000,- korun naopak ponechávala servisní ČNTS licencované CET 21.
– jmenování šéfredaktorů zpravodajství a publicistiky provádí držitel licence CET 21
– smlouvy s Radiokomunikacemi uzavírá držitel licence CET 21
– smlouvy s ochrannými organizacemi uzavírá držitel licence CET 21

Většina těchto věcí nakonec zůstala jakoby v polovině cesty. Místo licence vložil CET 21 do ČNTS „právo používat know-how související s licencí“, šéfredaktory sice jmenoval CET 21, ale dál zůstali zaměstnanci ČNTS, smlouvy s Radiokomunikacemi a ochrannými organizacemi dál uzavírala ČNTS, nicméně v zastoupení CET 21. 

Zastavení správního řízení 16. září 1997 proběhlo v bouřlivé atmosféře. Z devíti členů hlasovalo pro zastavení pět, tři byli proti a dokonce se od rozhodnutí Rady distancovali (Musil, Novotný a Štěpánek), jeden se zdržel (Hůlová). Základní námitka těch, co byli proti a co se zdrželi, zněla, že ona hranice právní akceptovatelnosti by prostě měla vést dál. Jinými slovy, že Rada toho mohla „uhrát“ mnohem víc. Faktem ovšem je, že tlak na Radu z politické scény byl obrovský, blížilo se předkládání výroční zprávy a výhružky odvolání zase létaly vzduchem.

Doslova šíleně si v tomto smyslu opět počínala Hana Marvanová. V pomyslném tričku se psem Novákem na hrudi na výjezdním zasedání Stálé komise v Harrachově organizovala odvolání Rady, seč jí síly stačily. „Pravicovou“ Radu (byla složena z lidí navržených poslaneckými kluby tehdejší Klausovy vládní koalice) tehdy zachránil levicový poslanec Pavel Dostál. Opoziční poslanci totiž po skalpu Rady netoužili, chtěli však v Radě zastoupení.  Kompromisním výsledkem byla nakonec gentlemanská dohoda s rozumnější částí poslanců ODS (Ivan Langer, Petr Pleva), že Rada se odvolávat nebude, ale počet jejích členů se rozšíří na třináct a budou do ni zvoleni čtyři lidé dle návrhu sociálních demokratů. Marvanová a Železný prohráli.

A tak se 3. prosince 1997 členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání stali: Stanislav Milota, kameraman AČK, Praha, Ing. Martina Muchka, stavební inženýr, Praha, Milan Trojan, podnikatel, Pavlice, prof. Ing. Jan Uhlíř, CSc., děkan FE ČVUT, Praha.

Poprvé za dobu existence Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ctilo její složení poměrné zastoupení dle Poslanecké sněmovny. Bude tomu tak až do dubna 2003. Po „noci dlouhých nožů“ 2. dubna 2003, kdy bude Rada odvolána, si Špidlova vládní koalice ke svému obrazu navolí novou Radu. Poměrné zastoupení bude zapomenuto. Hlavním organizátorem čistky a následných mocenských změn bude Pavel Dostál, tentokrát už v roli ministra kultury. Časy se mění a lidé s nimi!

Předchozí informace o důvodech a průběhu správního řízení s ČNTS jsou velmi důležité vzhledem k pozdějším arbitrážím. Datum zahájení správního řízení s ČNTS, tedy 23. červenec 1996, totiž Ronald Lauder později označí za počátek svých potíží v České republice. A když s tím u londýnské arbitráže neuspěje, středobodem jeho údajného poškození se ve druhé – stockholmské – arbitráži stane spíše březen 1999. Ale o tom až později.

Nález londýnské arbitráže mezi Ronaldem Lauderem a Českou republikou z 3. září 2001 mimo jiné konstatuje:

K zahájení správního řízení s ČNTS v roce 1996

odstavec 248
Arbitrážní soud je toho názoru, že zahájení administrativního řízení proti ČNTS v roce 1996 z důvodu neoprávněného televizního vysílání nepředstavovalo svévolné a diskriminační opatření České republiky.

249
Existuje vskutku dostatečné množství důkazů o tom, že Mediální Rada si myslela – nebo si mohla myslet – že společnost ČNTS porušila Mediální zákon.  … Jakožto regulační orgán pro rozhlasové a televizní vysílání měla zodpovědnost, kromě jiných povinností, zajistit dodržování mediálního zákona.

252
Existovalo několik objektivních skutečností, které mohly zpochybňovat, zda faktickým provozovatelem vysílání TV Nova byla společnost CET 21 nebo společnost ČNTS…

255
Zahájení správního řízení proti ČNTS pro údajné neoprávněné vysílání představovalo normální výkon regulačních povinností Rady. Proto toto opatření nebylo svévolné.

259
… arbitrážní soud poukazuje na to, že ani ČNTS, ani CME si v době, kdy bylo správní řízení zahájeno, nepodaly jakoukoli stížnost, že by tento úkon byl porušením nějakého českého zákona, ani že se jím porušila Dohoda nebo jakékoli povinnosti České republiky.

Ke změnám smluvních vztahů mezi CET 21 a ČNTS

263
Arbitrážní soud je toho názoru, že jednání Mediální Rady, které vedlo ke změnám ve Společenské smlouvě a uzavření různých smluv mezi CET 21 a ČNTS, nepředstavovalo svévolná a diskriminační opatření.

264
Arbitrážní soud je toho názoru, že hlavní důvod, proč Mediální Rada nařídila společnostem CME, CET 21 a ČNTS, aby provedly některé úpravy svých právních vztahů, byl tentýž, jako důvod zahájení správního řízení proti ČNTS z důvodu neoprávněného vysílání, tj. obava, že nejasná právní a faktická situace by mohla vlastně představovat de facto převod licence ze společnosti CET 21 na ČNTS, a tedy porušení mediálního zákona.

V rámci správního řízení s ČNTS se pro strukturu Novy podařilo nalézt jakés takés schůdné řešení. Leckoho však asi napadne, že daleko jednodušším způsobem, jak zahraniční investor mohl odstranit organizační rozdvojení Novy a zároveň si ohlídat svoji investici, bylo, že by Lauderova společnost CME vlastnicky ovládla držitele licence CET 21. A CET 21 by zároveň začal „vysílat“ sám. Vždyť společenská a politická atmosféra v České republice, ještě nedávno nepřející „výprodeji rodinného stříbra do zahraničí“, se mezitím již změnila a také Rada v novém složení by po všech těch neblahých zkušenostech s rozdvojenou strukturou proti tomu nic nenamítala. Z tohoto pohledu je velmi zajímavá výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí, kterou Poslanecká sněmovna 21. května 2003 zřídila k vyšetření okolností prohrané arbitráže se CME. Železný 14. listopadu 2003 vypověděl:

CME v arbitráži vytrvale razilo tezi, že český stát mu bránil, jako zahraničnímu investorovi, v přístupu k licencované společnosti. V roce 1995 se skupina vlastníků CET 21 (Alán, Gál, Hunčík a Venclík) rozhodla prodat část svých podílů, a to tak, že dokonce bylo možné získat majoritu. Ačkoli CET 21 nebyl podle vzájemných dohod povinen jakkoli respektovat něčí prioritu, rozhodli se společníci nejprve korektně nabídnout odkup těchto podílů americkým partnerům ze CME. CME projednalo tuto nabídku na jednání valné hromady na Bermudách. Prostřednictvím svých zástupců pak informovalo CET 21, že o odkup podílů v licencované společnosti nemá zájem. Důvodem byla nechuť přijmout odpovědnost za licenci a nechuť podřídit se plné regulaci v licencované společnosti, kterou jménem českého státu vůči CET 21 uplatňuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. A to zejména v situaci, kdy CME pobíralo de facto 100 procent výnosů televize Novy a současně bylo veřejně obchodovatelnou společností na newyorské burze Nasdaq. Logicky se obávalo regulace, která by musela být reportována akcionářům a výrazně by negativně ovlivňovala aktuální hodnotu akcií CME.

Teprve po odmítnutí nabídky na odkup majority se společníci rozhodli, že tato možnost bude poskytnuta dr. Železnému. Tedy až jako druhému v pořadí. Stížnosti u mezinárodní arbitráže, že český stát svými regulačními kroky znemožnil CME přístup k licenci a licencované společnosti jsou tedy liché. Už jen uplatnění dokumentů o odmítnutí možnosti stát se majoritním vlastníkem licencované společnosti při obhajobě České republiky mělo a mohlo zcela rozvrátit některé základní teze žaloby.

K tomu snad ani žádný další komentář není třeba. Jenže to by právní zástupci České republiky a vládní politické kruhy (ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL) nesměli obhajobu republiky vystavět na tvrzení, že ne ČR, nýbrž Vladimír Železný je viníkem. Když pak Železný sám sebe ve vlastní (amsterdamské) arbitráži obhájil (ve smyslu, že CME žádnou škodu nezpůsobil), neměli v ruce nic.