Špinavá hra

17. 12. 2004

(Psáno pro Lidové noviny)

Kdyby zástupce šéfredaktora Lidových novin Jaroslav Plesl nebyl hlupák, všiml by si, že válka o Novu skončila už loni.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, neprozrazoval by na sebe ještě rok poté, že po celou dobu kopal za jednu stranu sporu. A je úplně jedno, zda z naivity či kvůli jiné motivaci.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, věděl by, že univerzálním smiřovadlem rozvaděných podnikatelů jsou peníze. Udělají-li oboustranně výhodný obchod, rádi zapomenou na minulé sváry. A nebyl by celý natěšený na vendetu, která není na programu.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, který se v právním pozadí novácké kauzy vůbec neorientuje, nemohl by odpovědnost za prohranou arbitráž  přisuzovat Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a ještě k tomu v souvislosti s navýšením základního jmění CET 21, navíc nikdy neuskutečněným. Nečiní tak dokonce ani stockholmští arbitři.

Kdyby Plesl nebyl hlupák, neukazoval by prostoduše na Ivana Langera, který v roce 1999, byv předsedou sněmovní mediální komise, americké investory zcela správně odkázal na soudy. Jenom (opakovaně) prozrazuje svoji politickou předpojatost.

Kdyby Plesl nebyl hlupák a alespoň vzdáleně tušil, kdo byl v mediální branži v toku času s kým a proti komu, nemohl by naprosto neomaleným způsobem napadnout majitele internetového serveru Česká média Jaroslava Berku z přelétavého řiťolezectví. Právě Berka totiž za celou dobu sporu o Novu svého obchodního partnera nikdy nezměnil.

Protože Plesl hlupákem je, napsal do úterních Lidovek takovou snůšku pitomostí, jaká se nachází v jeho „komentářích“ Lauder zdraví Langera a Vovkovi koně, Berkova smůla a Kellner do učebnic.

Jediná nepochopitelná věc proto je, proč redakce Lidových novin takového hlupáka zaměstnává a ještě k tomu na postu zástupce šéfredaktora.

14. 12. 2004

(Psáno pro MF Dnes)

Jsou to vlastně dvě různé věci. Obyčejným lidem ale stejně nikdo nevymluví, že si je nemají spojovat. Jedna věc je 10 miliard za prohranou arbitráž, druhá návrat CME do Novy.

Arbitráže byly dvě. Ve stejné věci, se stejnými svědky, se stejnými důkazy. Londýnská řekla, že Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Stockholmská naopak, že ano, a Lauderově firmě CME přiřkla více než 10 miliard. Z prosté logiky vyplývá, že obojí naráz platit nemůže. Někde se museli zmýlit.

V Česku to pak politici vzali hezky po kocourkovsku. Napřed „popravili“ Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a pak teprve zřídili vyšetřovací komisi. Výsledek? Všechno nasvědčuje tomu, že se „zmýlili“ ve Stockholmu. Žádné „neochránění investice“ se totiž nekonalo. Arbitři prý rozhodli s úmyslem poškodit Českou republiku. Motivaci si můžeme jenom domýšlet. Domácí stopy nevedou na Radu pro vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí, které (slovy předsedy vyšetřovací komise Křečka) „arbitráž hrubě podcenilo“. Klíčovým důkazem proti České republice byl podvržený a zfalšovaný dokument. Ale kdyby jen to. Do arbitráže ho vnesli sami právní zástupci ČR z advokátní kanceláře Clifford Chance. To se opravdu hned tak nevidí.

Jak se něco takového může stát? Namísto toho, aby se obchodní spor dvou soukromých firem odehrál jako obchodní spor dvou soukromých firem, přeměnil se v tragikomickou politickou hru, ve které černý Petr zůstal v rukou hloupoučkého státu. Socialistická vládní garnitura chtěla probíhající mediální války využít ke svým politickým cílům. Zúčtovat se Železným, odstranit nepohodlnou (a jí neovládanou) Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, navolit si ke svému obrazu Radu novou – zkrátka posílit svůj mediální vliv – a nádavkem diskreditovat politické protivníky. Vždyť ten Klaus přeci „kamarádil“ se Železným! Nějak se jí to však vymklo z rukou. Cena? Bratru 10 miliard korun. Ovšem nikoli ze svého, nýbrž z kapes daňových poplatníků. No, nekupte to!

A současný návrat CME do Novy? To už je vlastně jiná story. Pro Laudera prestižní záležitost, pro finančníky z PPF obchod z říše snů. Skoro to vypadá, že se nic nezměnilo. CME byla v Nově v době předarbitrážní, bude tam i v době poarbitrážní. Pouze vyjevení daňoví poplatníci arbitrážního protektorátu si kladou neodbytnou otázku, proč to museli zaplatit právě oni.

Co k tomu dodat? Snad jenom televizní program na příště: Diag Human, Nomura, Petrcíle…

13. 12. 2004

K dokonalosti chybí už jen krůček. CME se vrací do televize Nova a navenek to vypadá, že se vlastně skoro nic nezměnilo. CME tam byla v době předarbitrážní, bude tak i v době poarbitrážní. Pouze vyjevení daňoví poplatníci si kladou neodbytnou otázku, co se to vlastně odehrálo mezitím a proč museli zaplatit 10 miliard korun.

Proč? Protože namísto toho, aby se obchodní spor dvou soukromých firem odehrál jako obchodní spor dvou soukromých firem, přeměnil se v tragikomickou politickou hru, ve které černý Petr zůstal v rukou hloupoučkého státu. Socialistická vládní garnitura chtěla probíhající mediální války využít ke svým politickým cílům. Zúčtovat se Železným, odstranit nepohodlnou (a jí neovládanou) Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, navolit si ke svému obrazu Radu novou a nádavkem diskreditovat politické protivníky. Vždyť ten Klaus přeci kamarádil se Železným! Proběhnuvší kroky nebyly cílem, nýbrž prostředkem. Prostředkem k většímu vlivu na mediální sféru. Cena? Bratru, 10 miliard korun. Ovšem nikoli ze svého, nýbrž z kapes daňových poplatníků.

Jenomže soudruzi to nějak zbabrali. Ten zásadní mediální vliv se nějak ne a ne dostavit. Dosavadní mezisoučet? Už troje volby v háji! Možná i proto poněkud zmatený ministr kultury Dostál hned po oznámení návratu CME do Novy telefonoval jednomu mému kolegovi z odvolané Rady a pln očekávání se ho ptal, zda se vrací také Vávra. Nevrací! Proč by také měl. Mouřenín již odvedl svou práci.

K dokonalosti opravdu chybí jen krůček. Jaký? Aby soud ještě vrátil do funkcí členy loni odvolané Rady. Vůbec to není nereálné. Proč by si také odvolaní radní měli nechat líbit, že vládní koalice na ně chtěla hodit svoji vlastní odpovědnost za prohranou arbitráž. Ta pachuť totální neschopnosti současné vlády pak bude opravdu takřka dokonalá. Daňoví poplatníci pak jistě vládě vzkážou: Děkujeme vám, že se tak skvěle staráte o zájmy státu a odpovědně hospodaříte s našimi penězi. Protáčíte je, že se vážně ani nestačíme divit!

25. 11. 2004

Je to dokonalý logický nesmysl. Ve sporu o televizi Nova, ve kterém proti sobě stáli Vladimír Železný a Ronald Lauder, prohrála Česká republika.

Dvě arbitráže, stejný případ, stejní svědci, stejné důkazy. Podle té londýnské Česká republika Ronaldu Lauderovi žádnou škodu nezpůsobila. Ta stockholmské naopak rozhodla, že musí Lauderově firmě CME zaplatit více než 10 miliard korun.

Kdo za to může? Vládní politici s tím byli hotovi raz dva. V dubnu loňského roku okamžitě „popravili“ Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Teprve potom zřídili parlamentní vyšetřovací komisi.

Z logiky věci vyplývá, že existují dvě možné varianty nějaké viny. Buď platí tradiční verze,  že se Rada pro vysílání spolčila s Vladimírem Železným, společně zničili investici CME, a Česká republika proto musela zaplatit 10 miliard korun. Tohle by platilo v případě, že jsou správné závěry stockholmských arbitrů. Nebo mají pravdu londýnští arbitři – a obojí naráz prostě platit nemůže –, podle kterých Česká republika žádnou škodu nezpůsobila. Pak ale žádní viníci v tom tradičním smyslu neexistují. Jelikož však republika přesto 10 miliard musela zaplatit, přímo se nabízí důvodné podezření, že tomu někdo napomohl. A to je ta druhá varianta. Tyhle stopy však určitě nevedou na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, nýbrž na Ministerstvo financí a k některým politikům. 

Práce vyšetřovací komise se nyní chýlí k závěru a českou veřejnost zřejmě čeká překvapení. Předseda komise Stanislav Křeček (ČSSD) 22. října 2004 novinářům řekl: „Ukazuje se, že stockholmská arbitráž skutečně rozhodla s úmyslem poškodit Českou republiku, aniž by pro to byly důkazy, které by snesly mezinárodní srovnání.“

O čem to poslanec Křeček mluví? Klíčový důkaz proti České republice, tzv. „zápis“ z jednání Vladimíra Železného s Radou dne 2. března 1999, je podvržený a zfalšovaný dokument. Do arbitráže ho paradoxně vnesla nikoli protistrana, nýbrž sami právní zástupci České republiky z advokátní kanceláře Clifford Chance. Odpovědnost za její výběr nese Ministerstvo financí.

I tento fakt už předseda vyšetřovací komise v minulosti okomentoval: „Ministerstvo financí arbitráž hrubě podcenilo … nevybralo optimálního zástupce zájmů České republiky.“

Skoro to vypadá, že některým lidem možná ještě bude docela horko. A rozhodně to nebudou  „popravení“ členové Rady pro vysílání. Ti se naopak domáhají satisfakce. Českou republiku, respektive předsedu vlády a Poslaneckou sněmovnu zažalovali ve věci svého protiprávního odvolání.

23. 9. 2004

Nějaký čas jsem byl mimo republiku, takže mě po návratu čekala větší porce monitoringu tisku. Mimo jiné jsem v něm narazil i na zajímavou informaci, že ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) navrhl, aby se náměstkem ministra informatiky Vladimíra Mlynáře (US-DEU), na kterého mají dle koaličních dohod nárok sociální demokraté, stal Ing. Zdeněk Duspiva. V kompetenci nového náměstka má být digitalizace vysílání.

Což o to, ne, že bych se se Zdeňkem Duspivou, s nímž jsem zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, vždy a ve všem shodnul. Přesto ani v nejmenším nepochybuji, že je pro podobnou funkci – primárně spíše odbornou než politickou – dostatečně vybaven. Ostatně je jedním z mála, ne-li úplně jediný, kdo na téma digitalizace vysílání pravidelně publikuje. Problém je v něčem jiném.

Novináři, kteří o jeho možné nominaci informovali, samozřejmě neopomněli poznamenat, že Zdeňka Duspivu do této významné funkce navrhl tentýž Dostál, který ještě před rokem radu, ve které i Duspiva zasedal, obvinil z kupčení s licencemi a dalších „zločinů“ a byl hlavním organizátorem jejího odvolání.

Od Pavla Dostála, ležícího s poměrně vážnými zdravotními komplikacemi v nemocnici, samozřejmě v tuto chvíli neočekávám žádnou odpověď a můžu mu pouze popřát brzké uzdravení. Přesto se nedá uhýbat před faktem, že z prosté logiky věci vyplývá, že navrhovatel se někdy prostě musel mýlit. Buď teď, protože „zločince“ Duspivu navrhuje na důležitý post náměstka ministra, nebo před rokem, kdy Radu pro rozhlasové a televizní vysílání nepodloženě a bez jakýchkoli důkazů obvinil.

Vzhledem k tomu, že si jsem jistý, že se mýlil loni, očekávám, že nikoli právě Pavel Dostál osobně, nýbrž řada dalších, kteří se na politicky účelové likvidaci minulé rady podíleli, se k tomu postaví čelem. Některé věci už odestát nejdou, avšak alespoň něco se pro jejich nápravu udělat dá.

(Náměstkem ministra informatiky se Zdeněk Duspiva nestal. Sociálně demokratická vláda ho ale jmenovala národním koordinátorem digitalizace.)

2. 9. 2004

(Česká média a nakladatelství Votobia při příležitosti desátého výročí televize Nova společně vydaly knihu Fenomén Nova. Svymi texty do ní přispěli Jan Čulík, Jefim Fištejn, Michel Fleischmann, Kateřina Fričová, Ladislav Jakl, Milan Kruml, Ivo Mathé, Petr Štěpánek, Dan Šťastný a Petr Žantovský.)

Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu, říká stará lidová moudrost. Jestli lze u příležitosti oslav desátých narozenin televize Nova oslavenkyni k něčemu přirovnat, pak právě k onomu zrcadlu. Nova totiž vždy byla a je takovým zrcadlem, které leckomu připomíná, že má ústa na koso. Také toho nadávání vždy bylo dost a dost.

Poprvé Nova nastavila společnosti zrcadlo krátce po svém vzniku a tenhle první osudový hřích jí někteří sociálně inženýrští intelektuálové nikdy neodpustí. Právě tito lidé totiž v sobě samých i v nás ostatních živili falešnou představu, že Češi jsou kulturnější než naše tuctové okolí. Měli jsme přece své knižní čtvrtky s frontami na hodnotnou literaturu, natřískané filmové kluby a třeba i ty bratislavské pondělky na obrazovce Československé televize. Nic proti dobrým knížkám, nic proti klubovým filmů, nic proti kvalitním televizní inscenacím. Na celém světě a po všechny věky však vedle Apollóna úřaduje i Marsyas. To jen my, abychom sami před sebou vypadali o něco lepší, jsme se pokládali za Apollónovy děti. A najednou mezi nás vtrhnul novácký Marsyas a rozbořil naše představy o nás samotných. A neudělal to jen jednou. Z naší namyšlenosti nás usvědčuje znovu a znovu. Nejdříve nám naservíroval nekonečné, mnohými estéty opovrhované americké seriály. O něco později v jakési dějinné spirále přivál nazpět estrády, tentokrát v ještě nablýskanějších kostýmech. A pak nás dorazil latinskoamerickými telenovelami. Diváci konzumují a pokrytečtí křivohubí „uměnovědci“ nadávají na Novu, že prý kazí vkus. Kdepak, ten vkus není ani zkažený, ani vybraný. Je normální, stejný jako kdekoli jinde.

Mějme proto na paměti, že jsme pouze svědky zajímavého úkazu. Ve vší té kritice, která dopadá na „bulvární“ a „brakovou“ Novu, není podstatné ono prvotní sdělení, s jak „úpadkovou“ televizí máme co do činění – koneckonců Nova se nijak neliší od svých zahraničních komerčních sester –, nýbrž nevyslovované sekundární poselství kritiků Novy o sobě samých. Podívejte se na nás, jak jsme narozdíl od masy ostatních výjimeční a oduševnělí. Kdepak – pouze křivohubí.

Zajímavé zrcadlo Nova nastavila novinářům. A to hned z několika úhlů. Byl to všeobecný jev, ale na obrazovce Novy zvláště dobře pozorovatelný. Po listopadu 1989 vtrhlo do médií mládí. Starší novináři byli dílem zdiskreditovaní, dílem nestačili novému tempu. To vše v období zvýšené poptávky po lidech od pera, v období, kdy vznikaly nové časopisy i noviny, soukromá rádia a televize. Mladí nabídli svoji dravost, kreativitu, rychlost, flexibilitu. Jenže vedle všech těchto pozitivních vlastností častokrát také povrchnost, drzost a nedostatek pokory. Nově sázka na mládí vždycky vycházela. Čísla sledovanosti Televizních novin byla vždy vysoká, ba dokonce nejvyšší. V porovnání se světem však všímavého pozorovatele na českých obrazovkách trkne – neboť od Novy se takto „nakazily“ i ostatní televize – nižší věkový průměr redaktorů a moderátorů, než je obvyklé jinde. Není to samozřejmě žádná tragedie, ale za zaznamenání to stojí. Zvláště u vědomí, že plastický obraz světa nejlépe předává redakce, ve které se snoubí zkušenost stáří s dravostí mládí. Bude zajímavé sledovat, kdy Česko i v tomto směru dospěje do normálu.

Zvláštní vypovídací hodnotu má zrcadlo, ve kterém se odrážel a postupně měnil vztah novinářské obce k Nově coby nejsilnějšímu a nejvlivnějšímu médii v zemi. V prvním období se Nova koupala v bohaté lázni novinářské přízně. Ano, někdo si občas rýpnul, ale mnozí novináři – a zvláště ti mladí – ve skrytu duše snili o dobře zaplacené novácké kariéře. Nikdo si to nechtěl s mocnou Novou a ještě mocnějším Vladimírem Železným rozházet. Novináři, kteří otevřeně psali o nebezpečí, které doutná v základech Novy, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. V roce 1999 to pak na Nově bouchlo. Není účelem tohoto textu rozebírat důvody a peripetie kauzy, které jsme si zvykli říkat „válka o Novu“. Každopádně však platí, že poté, co se Nova rozešla se svojí první servisní firmou Českou nezávislou televizní společností a odstěhovala na Barrandov, se vztah většiny novinářů k hýčkané televizi podstatně změnil. Najednou začalo patřit takřka k novinářskému bontonu kopnout si do všeho, co bylo s Novou spojeno. A jelikož se zdálo, že i sám mocný Vladimír Železný je na kolenou, také na něho se sesypali všichni, kteří mu ještě včera nadbíhali.

S pětiletým zpožděním najednou novináři objevili i kauzy, které sice mají reálný základ, ale mezitím byly seriozním způsobem vysvětleny a vyřešeny. Klasickou ukázkou je v tomto smyslu mýtus, že Nova vysílá něco jiného, než na co dostala licenci, a že tedy licenci získala podvodem. Že kolem toho vznikly jak v Poslanecké sněmovně tak v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání komise a iniciativy, které vše několikanásobně prošetřily a dospěly k závěru, že po právní stránce je vše v pořádku, se nedočtete nikde. Právě tak nikdo nezmiňuje, že posuny formátu jsou v čase pro komerční média naprosto přirozenou věcí, protože prostě reagují na měnící se poptávku. Zkrátka je třeba – sice kvůli něčemu úplně jinému – mlátit Novu po hlavě, a tak se hodí prakticky cokoli. Není to příliš povzbuzující zjištění, ale český novinářský stav má v zrcadle Novy hubu opravdu nadstandardně křivou.

O moc lépe na tom však nejsou ani politici. Téměř vše, co bylo výše řečeno o patolízalství a pozdější hyperkritičnosti novinářů, platí i pro podstatnou část českých politiků. Nova vždy byla dobrým prostředkem ke zviditelňování. A je úplně jedno, zda k tomu onen politik užíval zmiňované patolízalství či hyperkritičnost, v mnoha případech dokonce obojí. Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že jen nemnoho z politiků se v oné hluboké džungli paragrafů a nepřehledných vztahů, které Novu obepínají, skutečně vyzná. To jim ale vůbec nebrání pronášet velmi zasvěcené soudy. Prohraná neprohratelná stockholmská arbitráž mezi Českou republikou a Lauderovou společností CME je vážným a varujícím mementem. Původně obchodní spor dvou soukromých firem o to, zda odstoupení od smlouvy o spolupráci bylo oprávněné, se stal záminkou pro politickou válku, kde pravda byla to úplně poslední, o co šlo. Mnozí politici v ní svůj stranický politický profit povýšili nad zájem vlastní země. A aby toho nebylo málo, vlastní vinu ještě hodili na jiné. Daňové poplatníky to stálo neuvěřitelných deset miliard korun. Nejlepší zrcadlo obvykle nastavuje lidová tvořivost. Ke Špidlově vládní koalici byla v tomto případě zaslouženě nelítostná a krutě výmluvná. Na Nově se totiž od dob arbitráže vypravuje tahle anekdota: Víte, jaký je rozdíl mezi americkým a českým politikem? Žádný. Oba dva hájí americké obchodní zájmy!

Tolik o nováckém zrcadle a našich křivých hubách. Vůbec nejzajímavější by ale možná bylo, kdyby zrcadlo mohlo nastavit zrcadlo samo sobě. Kdovíjakou podobu by v něm měli hlavní aktéři prvních deseti let neopakovatelného příběhu fenoménu jménem Nova?

12. 8. 2004

„Když se podíváme na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, opět jsem o tom tady již hovořil před parlamentními volbami, tak zjistíme, že jejím členem je člověk, který kandidoval do Senátu za Občanskou demokratickou stranu. Já se ptám, jestli je to v souladu s tím, aby zde byl nezávislý orgán, který reguluje oblast rozhlasového a televizního vysílání, a v čele tohoto orgánu s ne nevýznamným vlivem na fungování tohoto orgánu byl člověk, který kandiduje do Senátu za jednu politickou stranu. Je otázka, jestli náhodou nemůže dojít ke střetu zájmů a jestli nedochází ke střetu zájmů a jestli člověk, který kandiduje do Senátu, nemá rovněž potřebu využívat služeb médií, která tento orgán reguluje. Já se domnívám, že takovýto střet zájmů zde hrozil, hrozí a že k němu došlo. A pro mne je to jako pro poslance Bohuslava Sobotku druhý důvod pro to, abych hlasoval pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.“

Tak takhle plamenně  hřímal 2. dubna 2003 před televizními kamerami do mikrofonu na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny ministr financí a poslanec Bohuslav Sobotka. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla nakonec odvolána.

Ve středu přinesl server ihned.cz zajímavou informaci. Člen Rady České televize a Špidlův exporadce (jen tak mimochodem – to byl také zajímavý souběh funkcí) Erazim Kohák bude v říjnu kandidovat za ČSSD v doplňovacích volbách do Senátu. „Rozhodl jsem se vstoupit do politiky, protože si myslím, že ochrana životního prostředí přestává být otázkou individuální skromnosti či lásky k přírodě, ale vyžaduje i systematický přístup,“ komentuje to sám Kohák.

Já osobně proti Kohákově kandidatuře nemám vůbec nic. Ale o to víc jsem zvědav, co k tomu poví pan ministr Sobotka. Jestli jeho plamenná kritická slova, jež v souvislosti kandidaturou člena mediální rady do Senátu vypustil z úst v dubnu 2003, platí i o rok později. Nebo jestli snad pan ministr za ČSSD nemá jeden metr pro členy mediálních rad z řad ODS a jiný pro své spolustraníky. Rozhodně budu napínat uši. Ale jak to dopadne, vlastně vím už dnes. Určitě to víte také.

11. 8. 2004

Jestliže redaktor odborného časopisu, zabývajícího se médii, píše takové pitomosti jako Tomáš Johánek ve Strategii, měl by se zamyslet nad tím, zda se neminul povoláním. V článku nazvaném RRTV – státní bič (nejen) na soukromá média se to doslova hemží mýty a nesmysly, které od sebe novináři již několik let navzájem opisují, aniž by se namáhali zjistit si skutečný stav.

Jeden příklad za všechny – Johánek mimo jiné napsal: Za rok své práce museli současní radní čelit již několika aférám. Ta kolem majitelů licence TV Nova se táhne již delší dobu a RRTV stále neví, kdo vlastně největší českou soukromou televizi vlastní. Další kolo jednání o akcionářích společnosti CET 21 proběhne až příští rok.

Přitom není třeba nadstandardně velkého inteligenčního vybavení, aby novinář zjistil a pochopil, že členové regulačního orgánu, jakým Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je, se mohou třeba postavit na hlavu, ale dokud vlastnické spory nevyřeší soudy, nenadělají s tím vůbec nic. Označovat to za aféru rady je čiročirá zhovadilost. A je úplně jedno, zda novináři té radě zrovna říkají Josefíkova, Muchkova, Štěpánkova a nebo Pospíchalova.

Když podobné nesmysly šíří „laický“ denní tisk, je to sice také k pláči, ale ještě nad tím lze s trpkým povzdechem mávnout rukou. Když však podobnými pitomostmi plní své stránky odborný časopis, je to doslova tragedie.

14. 7. 2004

Tak jsem prý byl odsouzen. Sice o tom nevím, ale dočítám se o tom na internetu. Takže jak to vlastně je?

První soudní spor vedla moje skupina Unisono se společností ČNTS (v té době z 99 procent vlastněnou CME). Za neoprávněné použití našeho vystoupení na webových stránkách ČNTS jsme požadovali omluvu ve dvou celostátních denících a 300.000 korun. Soud nám přiznal omluvu a 150.000 korun. ČNTS se odvolala.

Ve druhém soudním sporu naopak žalovala CME mne kvůli jednomu výroku v Radiofóru na ČRo 1 – Radiožurnálu. V souvislosti se stockholmskou arbitráží jsem řekl, že „to“ bylo uplacené. Ač jsem nikoho nejmenoval, CME to vztáhla na sebe a požadovala omluvu v celostátním deníku na čtvrt (!!!) strany a 100.000 korun. Soud přiznal omluvu, peníze nikoli. Tentokrát jsem se odvolal já.

Pak se dlouho nedělo nic. Mezitím se ve sporech o Novu leccos posunulo. Kupříkladu to, že finanční skupina PPF koupila ČNTS a CME podnikatelsky opustilo Českou republiku. V reakci na to došlo v případě prvního soudního sporu ke smíru. Unisono odstoupilo od požadavku finanční kompenzace a ČNTS se omluvila na serveru Česká média.

Následně došlo k zrcadlové dohodě i ve věci mého sporu se CME. CME ustoupilo od požadavku finanční kompenzace i od omluvy na čtvrt strany v celostátním deníku, já jsem naopak přistoupil na omluvu na serveru Česká média.

Nejpikantnější na celé věci je, že nedlouho poté, co jsme se na onom smíru dohodli, vyšla před Křečkovou vyšetřovací komisí najevo velmi zajímavá skutečnost. V ten samý čas, kdy vysoká státní úřednice Marína Landová před arbitrážním tribunálem vypovídala proti České republice (podle ostatních svědectví křivě), platilo CME jejího manžela ing. Jiřího Koubka částkou 3.000 dolarů měsíčně. No, nekupte to! Skoro se teď na sebe zlobím, že jsem z jisté pohodlnosti na smír šel. Mohlo to být ještě zajímavé.

A ještě stručná informace o soudních sporech se státem. O tom byla na internetu také napsána pěkná řádka pitomostí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání mi dlužila peníze. Já jsem si proto jako kompenzaci zase ponechal služební notebook. V mylném přesvědčení, že to po nějakém dohadování vyčenžujeme. Někteří neúnavní psavci pochopitelně pilně troubili do světa, že jsem počítač ukradl, do Reflexu o tom napsal i Jan Potůček. Zadržování notebooku ale nepomohlo, a tak jsem radu zažaloval a zároveň v ten samý den počítač vrátil. A výsledek? Rada spor prohrála a peníze už jsou na mém účtu včetně úroků. Deset tisíc navíc stát zaplatil za soudní poplatky. O tom už pan Potůček nenapsal ani slovo.

Ty nejdůležitější soudní spory jsou však stále ještě nevyřešené. Spolu s dalšími šesti kolegy z odvolané Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jsme zažalovali předsedu vlády a poslaneckou sněmovnu, a to hned na několik způsobů. Požadujeme, aby soud odvolání Rady z dubna 2003 zrušil. Výsledek raději předvídat nechci, ale naprostá většina zainteresovaných právníků tvrdí, že pokud se to bude soudit podle paragrafů, nemůžeme nevyhrát. Tu melu snad raději ani nedomýšlet!

1. 7. 2004

Během včerejšího projednávání výroční zprávy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) za rok 2003 se v poslanecké sněmovně odehrála zaznamenání hodná slovní přestřelka mezi místopředsedou sněmovny Ivanem Langerem (ODS) a místopředsedou vlády a ministrem financí Bohuslavem Sobotkou (ČSSD). Co bylo příčinou?

Jedna z věcí, o které se ve výroční zprávě rady píše, je prodloužení licence televizi Prima. Úzce s tím také souvisí správní poplatek ve výši 200 milionů korun. Pospíchalova rada totiž Primě povolila splácet tento vysoký poplatek v měsíčních splátkách tak, aby celý byl uhrazen přesně v okamžiku, kdy Prima začne konzumovat novou, prodlouženou licenci, tedy v roce 2006. Stejně postupovala i minulá (loni odvolaná) rada, když přesně totéž o rok dříve povolila provozovateli televize Nova. A právě v této souvislosti si Langer Sobotku doslova vychutnal.

Byl to totiž právě ministr financí Sobotka, kdo při mimořádné schůzi poslanecké sněmovny, konané 2. dubna 2003, na které byla odvolána RRTV, kdo do mikrofonu hřímal mimo jiné i tyto věty: „Myslím si, že toto rozhodnutí rady radu zpochybňuje, a já si v tuto chvíli troufám tvrdit, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání není nezávislou radou a že v tuto chvíli je závislá. Pokud by byla nezávislou radou, tak by nikdy nepovolila splátkování tohoto poplatku a nikdy by nepovolila takto výhodné splátkování tohoto poplatku a trvala by na tom, aby tento poplatek byl zaplacen v celku … a pro mne jako pro poslance Bohuslava Sobotku je to jednoznačný důvod pro to, abych pokud zde zazní návrh na odvolání rady, abych bez nejmenší pochybnosti pro odvolání rady hlasoval.“

Langer o rok později neudělal nic jiného, než že mu to připomněl. A zároveň dodal: „Já se nedomnívám, že rozhodnutí tehdejší rady a rozhodnutí stávající rady o rozložení poplatku je nějak špatné. Rozhodně se ale domnívám, že pokud pro pana ministra Sobotku a celou řadu poslanců stávající vládní koalice právě rozložení poplatku televizi Nova bylo jedním z důvodů, proč hlasovali pro odvolání bývalé rady, je pro mě přinejmenším zvláštní, že by titíž poslanci jen tak mlčky přešli stejné chování nové rady vůči jiné komerční televizi. Myslím si tedy, že buď platí A nebo platí B. Buď minulá rada konala špatně a potom byla po zásluze odvolána, znamená to tedy, že stávající rada koná stejně tak špatně – a neříkám, že by měla být přímo odvolávána, ale přinejmenším by její zpráva neměla být schválena. Anebo obě rady konaly správně a potom tehdy ti, kteří hlasovali pro odvolání minulé rady, hlasovali špatně a podle toho by tedy měli přistupovat zpětně ke svému vlastnímu rozhodnutí.“

Sobotka na to zareagoval (po trojím vyzvání) takřka neuvěřitelným způsobem: „… jestliže minulá rada splátkování povolila, pak tato rada neměla mnoho jiných možností, než postupovat analogicky, protože by uplatnila odlišný přístup k subjektu a mohlo by dojít k porušení podmínek pro hospodářskou soutěž. Čili domnívám se, že bohužel zřejmě tato rada neměla jinou možnost, než postupovat analogicky jako minulá Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“ Podle pana ministra zkrátka platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Jednou se za to řežou hlavy, podruhé to tak musí být, přestože se za to před rokem řezaly hlavy. A pak Sobotka pro jistotu přešel k útoku na odvolanou radu, když jí vyčetl tři arbitráže. Nějak mu ale uniklo, že tu londýnskou Česká republika vyhrála, ta s TV3 se vůbec nekonala a okolo té stockholmské vycházejí na světlo boží takové věci, že by snad bylo lepší, kdyby právě ministr financí raději mlčel.

Přesně tohle mu také připomenul Ivan Langer: „Nechtějte, pane ministře financí, abych z tohoto místa připomínal velmi pochybný způsob zastupování České republiky v arbitráži Česká republika versus CME, zastupování, za které je zodpovědné právě Ministerstvo financí, zastupování, které vedlo k prohře sporu, který podle mého hlubokého přesvědčení byl stěží prohratelný, zastupování, které vedlo k tomu, že právní zástupce České republiky připustil do rozhodování arbitráže důkaz, který byl prokazatelně zfalšovaný, zastupování, ve kterém bez ohledu na to, jestli Česká republika uspěje nebo neuspěje, znamenalo pro právního zástupce, kterého vybralo Ministerstvo financí České republiky, přísun několika desítek miliónů korun jen pro nic za nic. Pane ministře, když někoho budete chtít obviňovat, zameťte si prosím sám před svým vlastním prahem.“

Nejpikantnější na celé kauze splátkování je fakt, že rada, ve které jsem zasedal, předtím než něco takového Nově povolila, konzultovala celou věc právě s ministerstvem financí a měsíční platby povolila až po jeho souhlasu. Sobotka to samozřejmě ví. Přesto loni i letos mluvil, tak jak mluvil.

Protože se mě celá věc osobně týká, dovolím si na závěr přičinit poznámku. Sobotka mohl klidně říci: „Sorry, zmýlil jsem se, tehdy se mi celá záležitost jevila jinak, omlouvám se.“ Vůbec nic by ho to nestálo a mohl si uchovat alespoň kousíček cti. Takhle mi nezbývá než konstatovat, že místopředseda vlády České republiky a ministr financí Bohuslav Sobotka je zbabělec, podvodník a lhář.

28. 6. 2004

V rozhovoru s předsedou vyšetřovací komise k prohrané arbitráži se CME Stanislavem Křečkem se objevila zajímavá informace. Křeček v rozhovoru pro Česká média mimo jiné řekl: „A pak stále zůstává otevřená otázka důkazů, které byly předloženy.  Kde se vzaly, jakou hloubku mají, když zejména stockholmská  arbitráž vychází v podstatě  z důkazu jediného. Tím je  neidentifikovatelný počítačový papír, který je vydáván za zápis z návštěvního dne. Ten se navíc  na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání vůbec nikdy nekonal, jak zjišťujeme.“

O zfalšovaném a podvrženém „zápisu nezápisu“ toho bylo napsáno už dost. Avšak tvrzení, že se žádný návštěvní den na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) vůbec nekonal, je úplně nové. Jak to tedy vlastně bylo?

Návštěva Vladimíra Železného, v té době jednatele licencované společnosti CET 21 i servisní ČNTS, na radě podle tvrzení všech zúčastněných skutečně proběhla 2. března 1999. V ten den se však podle zápisu konalo zasedání RRTV. Byl to tedy návštěvní den? Nebo snad měla návštěva Vladimíra Železného nějaký jiný charakter?

Pro odpověď na tyto otázky je třeba si vyjasnit samotný termín „návštěvní den“, respektive jeho formální a obsahovou stránku. Po obsahové stránce se v případě tzv. návštěvního dne jedná o institut, který si rada vytvořila pro neformální setkávání prakticky s každým, kdo o takovou schůzku požádá. Naprosto podstatné je, že takovéto setkání má čistě informativní charakter, neprobíhá v režimu správního řízení, a proto se také z návštěvního dne nikdy nepořizuje oficiální zápis.

Po formální stránce rada pro návštěvní den většinou vyhrazuje jeden den, za mého působení v RRTV to obvykle bývala první středa v měsíci, a ten den se na radě střídá jedna návštěva za druhou. Ale to není jediný způsob. Častokrát se stává, že je potřeba nějakou věc řešit neprodleně a někoho vyslechnout dříve. Radě v tom případě vůbec nic nebrání pozvat si dotyčného na jindy, přičemž nejvhodnější příležitost, kdy jsou přítomni prakticky všichni členové rady, je pochopitelně normální zasedání rady. Podstatné je však to, že i takováto návštěva probíhá v režimu tzv. návštěvního dne, tedy jako neformální informativní schůzka.

Přesně toto se také odehrálo onoho 2. března 1999. Vladimír Železný nebyl zdaleka ani první ani poslední, kdo s radou hovořil v den jejího standardního zasedání. Znovu však opakuji, podstatné je to, že i takovéto setkání probíhá v režimu tzv. návštěvního dne.

Jak již bylo řečeno, z návštěvního dne se nepořizuje oficiální zápis. To však nikomu z přítomných nebrání, aby si dělal své vlastní poznámky. Úplně nová, doposud nikde nepublikovaná informace je, že z onoho inkriminovaného 2. března 1999 existuje kromě toho „podvrženého“ zápisu, který ve Stockholmu posloužil jako klíčový důkaz o údajném spolčení RRTV s Vladimírem Železným, ještě jeden „zápis“. Do svého poznámkového bloku si ho pořídil tehdejší člen RRTV Jiří Novotný.

Proč se objevil až nyní? Kolega Novotný podstatnou část loňského roku po těžkém infarktu a následné operaci srdce strávil na hranici mezi životem a smrtí po nemocnicích a poté absolvoval dlouhou rehabilitaci. Nyní jsou i jeho poznámky k dispozici, ale nejenom to. Tenhle „zápis“ je na rozdíl od toho „podvrženého“ a vyjetého z počítače dokonale identifikovatelný. A vzhledem k tomu, že se nachází uprostřed tlustého vázaného sešitu s tvrdými deskami a je psán rukou, je prakticky nefalšovatelný. 

Bude zajímavé sledovat, zda si vyšetřovací komise i tento „zápis“ vyžádá. Celou teorii o spiknutí totiž obrací na hlavu. Předložení tohoto „zápisu“ by navíc mohlo být docela zábavné. Filmový historik Novotný si totiž do svých pověstných vázaných poznámkových bloků po celých devět let se svojí vrozenou pečlivostí zapisoval nejenom to podstatné, co se na radě odehrálo, ale opatřoval to i svými neopakovatelnými, trefnými, břitkými a nikoho nešetřícími poznámkami a někdy i kresbami. Vskutku to stojí za to. I onen „zápis“ z 2. března 1999.

17. 6. 2004

Média se v poslední době právem ve zvýšené míře věnují kauze arbitráže se společností Diag Human. V souvislosti s činností vyšetřovací komise, kterou k tomuto případu zřídila poslanecká sněmovna, totiž vyšlo na povrch několik nových zajímavých a znepokojivých skutečností. Většinou svědčí o amatérismu a lehkovážnosti, se kterou zástupci státu nakládají se svěřeným majetkem, a také o platnosti rčení, že „z cizího krev neteče“. Cizí je v tomto případě státní. Nebývalá ochota, se kterou někteří sociálně demokratičtí politici, včetně předsedy vlády Vladimíra Špidly, spěchají vyplatit vykutálené firmě stamiliony, ba přímo miliardy ze státního rozpočtu, je skutečně na pováženou. Jednali by takto fanfarónsky, kdyby měli sáhnout do vlastní portmonky? Nebo snad – nedej Bože – ze své „lehkovážnosti“ mají nějaký prospěch?

V ten samý čas pracuje v poslanecké sněmovně také jiná vyšetřovací komise. K vyšetření okolností prohrané arbitráže se společností CME. Zatímco firmě Diag Human Česká republika zatím vyplatila odškodné v řádu stamilionů, na konto CME už odputovalo více než deset miliard. A přestože i v kauze arbitráže se CME vyplula na povrch řada nových podivných skutečností, zájem médií o vyšetřování okolností této arbitráže je narozdíl od Diag Human takřka nulový. Nabízí se otázka: Proč?

Ale dříve než si odpovíme, připomeňme si, co v této kauze dosud vyšlo najevo. Na prvním místě to, že žádní viníci v tom tradičním slova smyslu neexistují. Žádný český orgán nezpůsobil CME nějakou škodu ani tuto společnost nezkrátil na jejích právech. Nikdo také doposud nedokázal blíže specifikovat, v čem vlastně má spočívat ono neochránění investice.

Na denní světlo naopak vycházejí jiné věci. Ministerstvo financí nehájilo zájem České republiky s potřebným nasazením a pro zastupování vybralo problematickou právní kancelář. Proti ČR svědčila vysoká státní úřednice, podle tvrzení řady zainteresovaných křivě, přičemž její manžel byl v ten samý čas na výplatní listině CME. Podle právní expertízy plzeňské Právnické fakulty se společnost CME při svém podnikání na území České republiky dopouštěla kriminálních činů. Podle tvrzení některých svědků si CME platila též svého informátora v řadách Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Klíčový důkaz proti České republice je zfalšovaný podvrh, který do arbitráže nepochopitelně vnesli sami právní zástupci ČR. Sečteno a podtrženo, řada indicií skutečně nahrává tvrzení Vladimíra Železného, že Česká republika prohrála řízeným podvodem.

Narozdíl od kauzy Diag Human však o těchto skutečnostech česká média víceméně mlčí a nikdo se v tom raději nerýpe. Přitom, kdyby se verze řízeného podvodu potvrdila (a kdo jiný, než média po tom má jít?), byl by to skandál těch největších rozměrů. Deset miliard je totiž docela dost peněz.

Skoro to vypadá, že média a novináři mlčí hlavě proto, že mají sami máslo na hlavě. Museli by totiž zároveň přiznat, že se dlouhodobě spolupodíleli na vytvoření vhodné společensko politické atmosféry, která skandální prohru v neprohratelné arbitráži umožnila.

11. 5. 2004

Na první pohled ten článek v pondělním Právu (10. 5. 2004), nazvaný „Kouzla s čísly potěšila soc. demokraty“,  vypadá jako oblíbené humoristické mystifikační texty. Jenže je opravdu myšlen vážně a ani není vytisknutý kurzívou. Mírně desorientovaného čtenáře nad ním maně napadne, že někdo se tu zbláznil. A klade si otázku, zda on sám, redakce Práva, Lidový dům a nebo píárová agentura Burson – Marsteller.

Vypadá to sice jako z žánru fantasy či sci-fi, ale na titulní straně Práva se fakt s naprostou vážností píše: „Podle analýzy mezinárodní společnosti Burson-Marsteller to není s předvolebními vyhlídkami ČSSD vůbec špatné. Zatímco domácí průzkumy řadí soc. dem. až na třetí místo, analytici Simon Hix a Michael Marsh statisticky předpokládají, že ve volbách do Evropského parlamentu zvítězí ČSSD skoro s 30 procenty hlasů. Může tak získat 7 až 9 mandátů v EP. Analýzu poskytla Právu mluvčí soc. dem. Lucie Orgoníková s tím, že má jít o projekt objednaný Evropskou unií a zahrnující všechny členské země.“

Jenom na vysvětlenou: Agentura Burson – Marsteller je táž píárová agentura, kterou si Ronald Lauder najal pro své mediální zastupování, když se pustil do křížku s českým státem. Jediný rozdíl je v tom, že tehdy byl v názvu firmy uváděn též její český společník Michal Donath, dle otevřených zdrojů dvojnásobný agent StB. Lauderovi tahle firma pomáhala vydolovat z kapes českých daňových poplatníků více než 10 miliard korun. České straně sociálně demokratické má nyní zřejmě pomoci vydolovat poztrácenou důvěru voličů.

Bude zábavné tuto sci-fi předpověď za měsíc porovnat se skutečnými volebními výsledky. Každopádně je to ale zajímavé spojení a voliči by si ho měli zapamatovat: Ronald Lauder – agentura Burson Marsteller Donath – 10 miliard korun a Česká strana sociálně demokratická.

(ČSSD nakonec ve volbách do Evropského parlamentu dostala 8,78 % hlasů, což znamenalo zisk 2 mandátů.)

10. 5. 2004

Do jedné diskuse na ČM jsem napsal tenhle postřeh: „Snad tisíckrát už čeští novináři napsali, že Česká republika prohrála arbitráž, protože neochránila zahraniční investici CME. Kupodivu nikdo nikdy zatím neuvedl, jakým skutkem se to mělo stát. Zvláštní. Ještě zvláštnější je, že nikomu to nepřijede divné a nikoho to vlastně ani nezajímá.“
 
Do polemiky se mnou se pustil Pierre: „Vaše konstrukce je logicky chybná. ‚Neochránit‘ nevyžaduje vykonání nějakého skutku, naopak to znamená, že se nevykonalo něco, co se mělo, neboli opomenutí nebo záměrné nevykonání nějakého skutku.“

A Pierre pokračuje: „A v čem spočívá to opomenutí? Zkusme abstrahovat, abychom nedráždili jmény. Řekněme že země X uzavře se zemí Y smlouvu, ve které se zaváže ochránit investice ze země Y do země X (opačně to sice platí taky, ale to nás v tuto chvíli nezajímá). Pan A ze země X dostane od své vlasti darem zázračný glejt, který jej opravňuje téměř exkluzivně dodávat velice poptávané zboží. Jsa chudý intelektuál, nemá však pan A dostatek finančních prostředků k nákupu či výrobě žádaného zboží, i když ví, jak je vyrábět. Uzavře tedy smlouvy s panem B, který přes zemi Y investuje patřičné prostředky na výrobu a nákup tohoto zboží. Nějakou dobu spolupráce skvěle funguje a pánové A i B spokojeně vydělávají. Z chudého intelektuála pana A se stane jeden z nejbohatších mužů v zemi X. Pak se ale něco pokazí a pánové A a B se dostanou do sporu. Pan A se rozhodne, že smlouvy s panem B jsou podle jeho názoru nadále neplatné, a není proto povinen je respektovat. Najde si pana C a spolu s ním rozjede výrobu úplně stejného zboží s pozměněnými názvy. Pan B se cítí poškozen a dovolává se pomoci u orgánů státu X, odvolávaje se na výše zmíněnou smlouvu mezi X a Y, avšak bezvýsledně. Pan B se tudíž domnívá, že stát X nedodržel své závazky ze smlouvy se státem Y a žádá náhradu škody. Ta je mu posléze přiznána.

Z toho logicky vyplývá, že buď stát X skutečně opominutím nebo záměrně porušil své závazky, nebo že došlo ke složitému spiknutí, které mělo za účel navodit pocit, že k takovému opominutí nebo záměrnému porušení došlo. Někdo věří tomu, jiný zase onomu…“ Tolik diskutující Pierre. Jako logická konstrukce je to dobré, praxe však byla jiná.

Jediné správné místo, kde se měl a mohl pan B (Lauder) ve věci odstoupení od smlouvy domoci svých práv, byly soudy. A soudy se konaly. Šlo to sice pomalu, ale Vrchní soud nakonec pravomocně rozhodl. Jenže ve prospěch CET 21, tedy pana A (Železný). Po roce – po dovolání pana B – Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu zase zrušil a vrátil věc na počátek. Konečný verdikt, zda pan A (Železný) měl či neměl právo spolupráci s panem B (Lauder) přestřihnout, se již nikdy nedozvíme, protože obě strany sporu – CET 21 i ČNTS – posléze ovládla, respektive odkoupila finanční skupina PPF a spor byl logicky zastaven. Každopádně však není pravda, že stát nekonal.

Někteří se navíc domnívají, že Lauderův (pan B) prodej licence, která mu nepatřila, společnosti SBS, Vávrovo klukovské nedodání denního vysílacího plánu (DVP) či ohrožování licence před českými úřady (pirátský vstup do vysílání) byly pro odstřižení důvody dostatečné. Každopádně však není pravda, že pan A (Železný) přerušil spolupráci z ničeho nic, respektive pouze proto, aby peníze šly nadále jen do jeho kapsy. Něco tomu předcházelo.  

Londýnská (Lauder v. ČR) a stockholmská (CME v. ČR) arbitráž se shodují pouze v jednom. Že počáteční organizační uspořádání Novy nebylo šťastné. S tím nelze než souhlasit. Koneckonců to samé jsem já říkal už od roku 1995 a právě toto také bylo podstatou mých tehdejších sporů s Vladimírem Železným. V Londýně však arbitři posléze – zcela správně – konstatovali, že pan B (Lauder) měl dostatek příležitostí nevýhodný stav změnit a stát se přímým spoluvlastníkem CET 21. Neudělal to ze své vůle. Proč? Protože pro něj bylo v daný okamžik výhodnější zůstat mimo dohled regulačního orgánu.

Dále platí, že úplně stejná kriteria a nároky jako na Novu, včetně příslušných správních řízení, uplatňovala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání i na jiné subjekty. Třeba na Primu, která měla pro změnu české vlastníky. V čem je tedy proboha ta diskriminace zahraničního investora a to neochránění? Pravda je taková, že pan B (Lauder) nechtěl být pod „ochranou“ z vlastní vůle. On vlastníkem licencované společnosti CET 21, přesněji regulovaným vlastníkem, být nechtěl. A pak si za své vlastní chybné rozhodnutí nechal zaplatit absurdních 10 miliard.

Moje otázka tedy trvá. Jakým konáním či nekonáním Česká republika neochránila investici CME?

P. S. Umanutého internetového recidivistu Ladislava N. předem prosím, aby do diskuse znovu a znovu nekopíroval odkazy na články Donathových psavců ani na nesmyslný nález stockholmské arbitráže. Ten sám o sobě vůbec nic nedokazuje. Jedině snad, že arbitři Schwebel a Kühn jsou blázni a kritika z řad evropských arbitrů, které byli 2. a 3. prosince 2003 vystaveni na jednání v Ženevě, je naprosto oprávněná. Přítomný zástupce českého ministerstva financí o tom – jak se dalo očekávat – českou veřejnost samozřejmě neinformoval. Proč také dělat do vlastního – ministerského – hnízda, že?

7. 5. 2004

Dnešní noviny informují o postupu Fondu národního majetku po prohrané arbitráži s firmou Petrcíle. Kupříkladu Právo píše toto: „Fond národního majetku (FNM) podal u Městského soudu v Praze žalobu na neplatnost verdiktu rozhodčího soudu, podle kterého neoprávněně vypověděl smlouvu s firmou Petrcíle. Zároveň požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, které FNM nařizovalo zaplatit firmě 2,05 miliardy korun. Včera to řekla mluvčí FNM Petra Krainová.“

Tato horečná aktivita přímo nabízí srovnání s loňským postupem státu po prohrané arbitráži se společností CME. Ministr financí Sobotka honem honem spěchal vyplatit 10 miliard na Lauderovy účty. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla odvolána ještě dříve, než byla jakákoli odpovědnost vůbec prošetřena, a dokonce dříve než proběhl soud, kterým Česká republika napadla nikoli samotné rozhodnutí arbitráže, ale její proceduru.

Renomovaní právníci, kupříkladu ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd a děkan Právnické fakulty Plzeňské univerzity Vladimír Balaš, tehdy upozorňovali, že stát zdaleka nevyčerpal všechny možnosti zvrácení problematického arbitrážního výroku. Však také Balaš od vládní koalice posléze dostal, co si „zasloužil“. Jeho nominaci na ústavního soudce Senát šmahem zamítl. Takovéhle řeči přece nelze tolerovat. Že, soudruzi? A nikdy jinak!

29. 4. 2004

Válka o Novu mezi Železným a Lauderem probíhala v poněkud zvláštním mediálním prostředí. V České republice se totiž nenašlo jedno jediné médium, které by občanovi zprostředkovalo opravdu nezávislé zpravodajství, investigaci ve stylu padni komu padni a které by všechny proběhlé děje také umělo s odstupem okomentovat. Sama Nova o sporu raději téměř neinformovala a prakticky všichni ostatní – ať už vědomě, či nevědomě – pouze papouškovali prefabrikáty od PR agentur.

Ronald Lauder si hned zkraje pro své mediální zastupování najal Michala Donatha z PR firmy Donath – Burson – Marsteller. A je třeba říci, že volil dobře. Donath a jeho lidé odvedli profesionální práci, neboť většina českých médií pracovala pod jejich taktovkou. Dokázali vytvořit tu správnou společenskou atmosféru, ve které Česká republika prohrála neprohratelnou arbitráž a její daňoví poplatníci zaplatili americkému miliardáři 10 miliard korun. Sám Michal Donath má pro podobnou desinformační práci ty „nejlepší“ předpoklady. V otevřených zdrojích se lze dočíst, že je to dvojnásobný agent StB, vedený pod krycími jmény Kurt a Don.

Už se zdálo, že vše je dobojováno. Ronald Lauder zkasíroval české daňové poplatníky, Špidlova koalice na oplátku ovládla všechny mediální rady, Jan Vávra dostal svůj jidášský žold a Michal Donath tučný desátek. Teď se však objevil problém. Z Křečkovy vyšetřovací komise přicházejí informace, že leccos okolo arbitráže proběhlo podivným způsobem, klíčový důkaz je podvržený a zfalšovaný dokument. A co je nejhorší, dokonce to proniklo do sdělovacích prostředků. Některé noviny, jako třeba Mladá fronta Dnes či Lidové noviny, veškeré informace tohoto druhu sice i nadále sveřepě cenzurují, takže jejich čtenáři vůbec nemají šanci se o těchto znepokojivých skutečnostech dozvědět, jiní – Právo a Hospodářské noviny – však o tom tentokrát napsali. Reportáž na toto téma dokonce odvysílala i Česká televize. Skoro to vypadá, že Donath a spol. někde užívají žoldu a zanedbali tu správnou kuratelu.

Donathovi psavci budou muset hodně rychle vyvinout horečnou činnost, aby uhasili požár a českého občana nadále udrželi v přesvědčení, že čtverec je kulatý a hodný americký strýček Ronald byl okraden. Však už se také v internetových diskusích vynořily známé „anonymní“ firmy a nenápadně zamořují prostor. Vyjde jim to i tentokrát?

29. 4. 2004

Stalo se tak s pětiletým zpožděním, ale přece. Jan Mládek, bývalý náměstek ministra financí Mertlíka a nyní poslanec ČSSD, pronikl na titulní stránku novin, dokonce přímo do hlavního článku. Středeční Lidové noviny (Policie šetří pokus o smír s Lauderem, 28. 4. 2004) informují o Mládkově poněkud nestandardní schůzce s prezidentem CME Fredem Klinkhammerem a šéfy IPB, která v té době byla majitelem TV Prima. Lidové noviny píší:

„Policie nyní případ znovu otevřela na základě materiálu, který je údajně zápisem z jednání o prodeji FTV Premiéra mezi zástupci vlastníka, tedy IPB, a prezidentem CME Frederikem Klinkhammerem. Tehdejší ministerský náměstek Mládek, který měl být na jednání pouze jako pozorovatel, se podle materiálu pokusil za stát domluvit velmi nezvyklý obchod. Navrhl údajně IPB, aby prodala televizi firmě CME, kterou vlastní Američan Ronald Lauder. Rozdíl mezi cenou, kterou nabízela CME, a tou, za kterou chtěla televizi prodat IPB, by uhradil stát.“

LN přinesly k tomuto tématu také krátký rozhovor. Jan Mládek v něm říká: „Ano. Vzpomínám si na toto jednání. Byla to velmi veselá historka, kterou jsem zažil. Pánové Klacek a Procházka (tehdejší generální ředitel a první náměstek IPB – pozn. red.) předstírali, že prodávají televizi, a pánové Klinkhammer a Vávra (prezident CME a ředitel někdejší servisní organizace TV Nova ČNTS – pozn. red.) předstírali, že ji kupují. Společně chtěli oblafnout stát a kasírovat. Nic z toho nebylo.“

Nevím, nevím, jestli je to tak zábavné. Pan Mládek nyní samozřejmě všechno bagatelizuje, nicméně jeho postup cosi naznačuje o způsobu uvažování zástupců státu. Otázka je, kdo, koho a ve spolupráci s kým chtěl vlastně oblafnout. A neoblafnul? Astronomických a absurdních 10 miliard přece nakonec někdo zkasíroval. Další otázka proto zní: Stalo se tak podle práva, nebo tomu někdo napomohl? Mládkovo jméno zaznívá v souvislosti s prohranou arbitráží i v jiných souvislostech. Hovoří se o jeho schůzkách s Ronaldem Lauderem i o jeho úloze při výběru právní kanceláře, která zastupovala Českou republiku. Výběr se skutečně „povedl“. V historii právních sporů je vskutku unikátní, aby klíčový důkaz proti svému klientovi předložil jeho vlastní právní zástupce. Zvláště když je to podvržený a zfalšovaný dokument.

Každopádně je velmi zajímavé, že s pětiletým zpožděním se najednou vynořují stejná jména jako v kauze IPB – Mertlík a Mládek. Skoro to vypadá, že kam tahle dvojice šlápla, lítaly ve vzduchu miliardy.

Perlička nakonec. Poslanec Jan Mládek byl jedním z poslanců, kteří hlasovali pro odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Té rady, která byla odvolána v souvislosti s prohranou arbitráží, ačkoli do sporu o Novu vůbec nemohla vstoupit, protože k tomu neměla kompetence. O tyto kompetence ji připravila novela zákona o vysílání, jejíž spoluautorkou byla poslankyně Hana Marvanová. Rovněž Marvanová hlasovala pro odvolání. Není nad to, když v parlamentu zasedají charakterní lidé.

Povzbudivé je rovněž zjištění, že čeští hlídací psi demokracie zavětřili stopu. Už po pěti letech! Už po pěti letech!

23. 4. 2004

Když Vladimír Mečiar po svém návratu k moci uskutečnil ve slovenském parlamentu tzv. noc dlouhých nožů, během které byly mimo jiné převoleny všechny mediální rady, oprávněně za to sklidil všeobecnou kritiku. Jako projev mocenské arogance a nedemokratických principů to hodnotily i české sdělovací prostředky. Jak vyplývá z níže uvedených čísel o odvolání a následné volbě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), koaliční vláda Vladimíra Špidly uskutečnila během uplynulého roku prakticky to samé. V tomto případě však čeští novináři kupodivu mlčí, přestože vypovídací hodnota následujících čísel je jednoznačná.  

Odvolání staré RRTV
2. 4. 2003 – 13. schůze PSP ČR

návrh na tajné hlasování: 89 pro (ODS a KSČM), 87 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 90 hlasů

návrh na veřejné hlasování: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 84 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba 90 hlasů

hlasování o odvolání RRTV: 90 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), 87 proti (ODS a KSČM), návrh byl přijat, bylo třeba 90 hlasů

Volba členů nové RRTV
29. 4. 2003 – 14. schůze PSP ČR

návrh na tajné hlasování: 98 pro (ODS, KSČM), 92 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů

volba koaličních kandidátů:
Milan Jakobec – navržen US-DEU: 102 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 3 KSČM)
Eva Kantůrková – navržena ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)
Jan Kostrhun – navržen ČSSD: 138 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM a 1 ODS)
Petr Pospíchal – navržen ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 1 KSČM), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů
Jiří Šenkýř – navržen KDU-ČSL: 110 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus 10 KSČM)

volba opozičních kandidátů:
Dalibor Matulka – navržen KSČM: 104 pro (ČSSD a KSČM)

Tento den bylo zvoleno pět zástupců koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), všichni s dílčí podporou KSČM, a jeden zástupce opozice (KSČM), s podporou ČSSD.

13. 5. 2003 – 16. schůze PSP ČR

návrh na tajnou volbu: 97 pro (ODS a KSČM), 85 proti (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), návrh nebyl přijat, bylo třeba 99 hlasů

volba koaličních kandidátů:
Petr Kolář – navržen KDU-ČSL: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů
Katarína Vaculíková – navržena ČSSD: 99 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 99 hlasů
Václav Žák – navržen ČSSD: 137 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU plus KSČM)

volba opozičních kandidátů:
Daniel Novák – navržen KSČM: 144 pro (ČSSD, KSČM plus 38 ODS)
František Pejřil – navržen ODS: 104 pro (ODS, KSČM plus 1 ČSSD, 1 KDU-ČSL, 5 US-DEU)

Tento den byli zvoleni tři zástupci koalice a dva zástupci opozice. Byla realizována „výměnná“ dohoda mezi ČSSD a KSČM o volbě Daniela Nováka (KSČM) a Václava Žáka (ČSSD). Novák je jediný znovuzvolený člen odvolané RRTV. Byl zvolen přesto, že vládní koalice původně vyhlásila naprostou diskontinuitu nové RRTV se složením odvolané RRTV.

8. 7. 2003 – 18. schůze PSP ČR

návrh na tajnou volbu: 86 pro (ODS a KSČM), 47 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 87 hlasů

volba opozičního kandidáta:
Irena Ondrová – navržena ODS: 104 pro (ODS, KSČM, KDU-ČSL plus 3 ČSSD)

25. 2. 2004 – 27. schůze PSP ČR 

návrh na tajnou volbu: 95 pro (ODS a KSČM), 40 proti, návrh nebyl přijat, bylo třeba 96 hlasů

volba koaličního kandidáta:
Pavla Gomba – navržena US-DEU: 96 pro (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), ke zvolení bylo třeba právě 96 hlasů

Komentář

Zvolením Pavly Gomba má RRTV plný stav, tedy 13 členů. Devět radních bylo navrženo stranami vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL, US-DEU), pouze čtyři opozičními stranami (ODS a KSČM). Podle zákona je k udílení či odnímání vysílacích licencí třeba právě devět hlasů. V poslanecké sněmovně má koalice 101 hlasů, opozice 99 hlasů. V procentuálním vyjádření má vládní koalice v poslanecké sněmovně 50,5 % hlasů, opozice 49,5 %. V Radě pro rozhlasové a televizní vysílání je procentuální poměr 70 % pro vládní koalici, 30 % pro opozici. Ignorování zásad poměrného zastoupení charakterizuje rovněž následující nepoměr. Poslanecký klub ODS má ve sněmovně 58 (později 57) členů, poslanecký klub US-DEU 10 členů. V RRTV však obě strany mají shodně po dvou nominovaných radních. Sedm ze zvolených členů RRTV jsou bývalí poslanci či senátoři. Svobodné rozhodování poslanců bylo znemožněno brutálním prosazením veřejných hlasování, v personálních záležitostech neobvyklých.

Po nástupu Špidlovy vlády došlo též k volbě tří členů Rady Českého rozhlasu a šesti členů Rady České televize. Přestože volba probíhá nikoli z návrhů poslaneckých klubů, nýbrž na základě návrhů společenských organizací, lze konstatovat, že ve všech případech byly zvoleny osoby, které mají blízko k vládní koalici.

Z výše uvedených faktů vyplývá, že čistě po formální stránce není postup Špidlovy vládní koalice v rozporu se zákonem, stejně jako nebyl v rozporu se zákonem postup Mečiarovy vlády na Slovensku. (S výjimkou odvolání RRTV, při kterém Špidlova koalice porušila jednací řád sněmovny, zákon o vysílání i Ústavu.) Rozhodně je však v rozporu se zvyklostmi evropských demokratických zemí. Praxe Špidlovy vlády je rovněž v příkrém rozporu s jejími vlastními proklamacemi o odpolitizování mediálních rad.

V čem se tedy vlastně liší Špidla od Mečiara? Pouze v rychlosti s jakou pohřbil nepsané demokratické zvyklosti. Profesionální řezník Mečiar to stihl za noc, Špidlovi to trvalo rok.

22. 4. 2004

Ladislav Jakl, ředitel sekretariátu prezidenta republiky, během své přednášky na Vysoké škole ekonomické „cosi“ řekl o novinářích z Českého rozhlasu. V trochu posunuté rovině se to pak objevilo také v přepisu, který zveřejnil server Česká média. Ozval se ředitel ČRo 1 – Radiožurnálu Alexandr Pícha. Vyzval Jakla, aby věc opravil a aby se omluvil. Jakl zareagoval  rychle a korektně a obratem na Českých médiích zveřejnil vysvětlení a omluvu. Pícha Jaklův přístup ocenil a sdělil, že tím celou věc považuje za vyřízenou. Dalo by se říct – banální věc. Kdyby ovšem nebylo České televize. Ta, dávno poté, co vše již odeznělo, celou věc znovu rozfoukala ve své hlavní zpravodajské relaci (21. dubna 2004). Nedorozumění, které původně „zasáhlo“ pouze účastníky přednášky na VŠE a čtenáře serveru, tedy řádově pár stovek, možná pár tisíc lidí, Česká televize naservírovala miliónům. Proč? Protože jde o Jakla, potažmo o Klause. 

Jiný případ. Sedm loni odvolaných členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, nominovaných do rady poslaneckými kluby ODS, ČSSD a KDU-ČSL, vydalo při příležitosti prvního výročí svého loňského problematického odvolání prohlášení. Předseda téže rady, toho času šéf mediálních odborů, Martin Muchka při té samé příležitosti poslal otevřený dopis předsedovi vlády. Kdyby jen polovina z toho, co se v prohlášení a otevřeném dopise píše, byla pravda, je to skandál dalekosáhlých rozměrů. Žádná banalita. Česká televize o tom divákům neprozradila ani slovo. Značně to kontrastuje s loňskou nezměrnou aktivitou redaktorů veřejnoprávní televize při likvidaci této rady. Tehdy ČT pokrývala vše, odvolávání dokonce odvysílala v přímém přenosu. Po roce se už ví, že leccos je jinak, ale divák se to nesmí dozvědět. Pro úplnost dodejme, že stejně se zachovaly i veřejnoprávní Český rozhlas a Česká tisková kancelář.

Zrekapitulujme si to: Na banalitu spojenou s Jaklovým jménem se v Událostech místo a čas najde, na závažné obvinění vládní koalice nikoli. Desetimiliardový arbitrážní skandál, který hrozí vybuchnout jako časovaná bomba, veřejnoprávní televizi nezajímá. Člověka maně napadají různé otázky. Dělají to ti novináři na objednávku? Nebo tu zvláštní kombinaci aktivismu a servility už mají zadřenou pod kůží tak, že o tom ani nevědí? A který že se to píše letopočet? 2004, nebo 1984? Orwell by se možná nestačil divit.

16. 4. 2004

Z diskusního večera spolupořádaného Českými médii, Vysokou školou J. A. Komenského a Českým rozhlasem 6 v prostorách ministerstva kultury na téma „Vláda nad médii“ vyplývá několik skutečností. Lze konstatovat, že existuje neoddiskutovatelný fakt, že vládní koalice při všech příležitostech využila své převahy jednoho hlasu, aby prosadila svoji představu o fungování mediálních rad. Stalo se tak při odvolání staré Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), při volbě rady nové, i při obsazování uvolněných míst v Radě České televize a Radě Českého rozhlasu. V RRTV obsadili lidé navržení stranami vládní koalice 9 míst ze 13. Přesně tolik, kolik je třeba kupříkladu k udělování či odnímání vysílacích licencí. Koalice, která má ve sněmovně 50,5 procenta, si tak v RRTV přisoudila 70ti procentní převahu. V Radě ČT došlo během existence Špidlovy vlády k dovolbě šesti radních. Ve všech případech nakonec uspěli lidé, kteří mají blízko k vládní koalici.

V některých případech Špidlova vláda postupovala zvláště brutálním a nevybíravým způsobem. Na semináři jsem řekl, že ve výsledku vlastně neexistuje rozdíl mezi postupem Mečiara na Slovensku během tamní „noci dlouhých nožů“ a Špidly v Česku. Jediný rozdíl je v tom, že Mečiar postupoval jako „profesionál“ a změny ve všech mediálních radách provedl jedním jediným radikálním řezem, kdežto Špidla postupuje jako amatérský břídil, který k realizaci svých představ potřebuje mnoho „ukoprcaných“ pokusů.

Ze zmíněného faktu však nelze jednoznačně vyvodit, že v radách nyní sedí pouze lidé, kteří se nechají přímo řídit vládními politiky. Tak jednoduché to není a navíc by takové tvrzení bylo vůči některým osobnostem nespravedlivé. Problém je jinde. Už samotná existence rad v takovémto složení vytváří tlak a latentní hrozbu. Do nástupu Špidlovy vlády navíc platila v poslanecké sněmovně nepsaná gentlemanská dohoda, že složení mediálních rad, co do politického zakotvení jednotlivých radních, víceméně kopírovalo poměrné zastoupení samotné sněmovny, vzešlé z výsledku voleb. Ideální to asi není, spravedlivé nejspíš ano. Špidla dohodu zbořil a chová se ve stylu – vítěz bere všechno. Jak na semináři řekl poslanec ODS Petr Pleva, takové počínání je velmi krátkozraké, protože v demokracii nikdo nemá vládu napořád a takováto mocenská zpupnost se jednoho dne otočí proti jejím strůjcům. Naštěstí však také platí, jak upozornil poradce Petry Buzkové a člen ČSSD Martin Profant, že sociální demokraté se svojí mocí nakládají častokrát tak amatérsky, že si tím spíše škodí. To je možná také pravda, nic to však nemění na faktu, že politici ČSSD svých mocenských pozic k tlaku na elektronická média skutečně využívají. V Nově by o tom mohli vypravovat.

Pochopení pro počínání vládní koalice projevil jeden z jejích ideových osnovatelů Jiří Pehe. Podle něho jsou skutky Špidlovy vlády pochybně interpretovány, což pokládá za neférové. Každý radní podle něho má právo na své politické názory. S poslední větou nelze než souhlasit. Jen je škoda, že pan Pehe stejné právo v minulosti nepřiznával také členům rad s jinou politickou orientací. Jeho vystoupení nelze hodnotit jinak než jako ryzí pokrytectví. Zaráží, že takovouto politicky motivovanou účelovou slepotou trpí člověk, který si za své jméno píše, že je politolog. Takto obvykle hovoří politici. A vůbec nejpřesnější označení pro slovní eskamotérství Jiřího Pehe je politikář.